sobota 15. června 2013

Výstava plzeňského Klubu kaktusářů

Posledních pár let začátkem června, když se blíží další výstava plzeňského Klubu kaktusářů, stávám se víc a víc rozpolcený, jako by dva ve mně bojovali, zda letos jít, nebo vynechat. Ta část mého odpovědnějšího já říká, kytek máš víc než je zdrávo, starej se o ně a nepřidělávej si nové starosti, stejně už je nemáš kam dát. Ten druhý, méně rozumný smlouvá, tak se jenom půjdu podívat, v nejhorším přibude jedna, dvě kytky. Pro ty se místo vždy najde.


V loňském roce jsem se pro jednou ovládl, pokochal se vystavenými a nabízenými rostlinami a koupil jen příručku o pěstování sukulentů, o tom jsem psal téměř před rokem. Jedna nabízená malá zemní bromélie, (možná Hechtie) mě tam ale padla do oka, bojoval jsem s pokušením vrátit se pro ni. Nevrátil jsem se, ale v hlavě mi zůstala. Čím víc se blížila letošní výstava, tím víc jsem dostával chuť jít se přesvědčit, jestli tam na stolech s nabízenými výpěstky a přebytky zase nebude.


Shodou okolností jsem si včera objednal tři rostliny, které jsem měl na předních příčkách ve svém pomyslném seznamu a které se právě včera objevily v jedné zahraniční nabídce. Tak mám vystaráno, myslel jsem si a o nějaké návštěvě výstavy se mi může jen zdát. V noci se probudím, hlavou mi proběhne myšlenka na objednané kytky a vzápětí si vzpomenu na tu loňskou bromélii.


Ten kytkovej závislák zase vyhrál a já už půl hodiny před devátou, kdy výstava oficiálně začínala koupil lístek a hnal se nejdřív prohlížet nabízené výpěstky pánů pěstitelů zdejších kaktusářů. Bylo tam toho víc než dost a nemít všechna místa u oken téměř dokonale zaplněná, asi bych se pořádně odvázal. Ale už se opravdu snažím dodržovat alespoň rozhodnutí, že nové kytky budou z 99% tilandsie, případně jiné bromélie nebo voskovky.

Prohlížím ty krásné sukulenty a kaktusy, všechny jsou za cenu až neuvěřitelně nízkou. Dlouho nevidím tu, kvůli které jsem přišel. Až najednou, mezi malými agávemi jsou dvě, jen dvě dotyčné bromélie.


Oproti loňskému roku o něco větší, chvíli váhám, zda je to opravdu ta kytka, kvůli které jsem přišel.
Hned beru tu, co mně padla do oka o trochu víc, než ta druhá a nechávám si jí v úschově u paní, která zastává funkci pokladní a s kolegyní kaktusářkou účtují návštěvníkům za jejich trnité a sukulentní trofeje, které si z výstavy odnášejí.

Teď se mohu v klidu pokochat vystavenými výstavními exempláři. Na rostliny určené k prodeji už raději ani nepohlédnu. Obdivuji krásné sukulenty a kaktusy, nechávají mě v klidu, protože vím, že v paneláku neporostou. Ale potom zahlédnu bromélii, která mě naprosto dostane. Čtu jméno pana pěstitele, už je mi jasné, že si musím zjistit jméno rostliny i možnosti, zda by mohla být k mání. K pomyslnému seznamu zřejmě přibude další jméno.

Pokud to máte s kytkami podobně, cítím s vámi. Není to jednoduché. Na druhou stranu je tu jedna útěcha, jsou mnohem horší a víc zhoubnější druhy závislostí.



Výstava jako obvykle stojí za návštěvu. I s tím rizikem, že si domů přinesete dalšího zeleného spolubydlícího. Výstava je ode dneška 15.6. 2013 do středy 19.6. Víc informací případný zájemce o její návštěvu najde na stránkách plzeňských kaktusářů.


Vystavil v 1 komentář:

sobota 8. června 2013

Tillandsia dyeriana

Tilandsie dyeriana patří určitě k nejkrásnějším tilandsiím. A to hlavně díky nezaměnitelnému květenství, na které se se zalíbením podívá i ten, komu jsou kytky docela lhostejné. Samotná světlezelená růžice s občasným, červenohnědým tečkováním není až tak atraktivní. Může připomínat jiné méně výrazné bromélie.


O této tilandsii jsem napsal článek už před čtyřmi roky do Zelených listů, o tom, jak mě okouzlila, když jsem poprvé uviděl její fotografii na obálce knihy „Pěstujeme tilandsie“. Jak se mi před těmi čtyřmi léty splnil další kytkový sen a já si dyerianu přivezl z výstavy tilandsií. Když jsem psal ten článek, měl jsem ji jen pár dnů, možná nějaký týden. Článek končil nějak tak, že snad se mnou ještě nějaký čas vydrží- nebyl jsem si jistý, jak dál poroste.

Hlavní důvod k těmto pochybám byla její růžice z listů, které se zdají takové měkké, choulostivé. Nevím jak bych to vysvětlil, snad přirovnáním k rozdílu mezi listy ostřice a kukuřice, listy té druhé se zdají také zranitelnější. Musím napsat, že to tak zlé není, spíše naopak. Dyeriana pořád žije, opět kvete a já mohu už mohu napsat o nějakých zkušenostech ze života s ní.


V minulém bytě měla své místo necelý metr od okna, bylo to docela světlé místo, odpoledne i se sluncem. Od jara do zimy rostla zcela bez problémů, v zimě se vždy její listy díky nedostatku světla ohnuly. Co mě překvapilo, bylo to, jak rychle mladá odnož přerostla mateřskou rostlinu. Došlo mi, že v obchodech se většinou prodávají buď mladé, ne zcela dospělé rostliny, s uměle navozeným květenstvím, nebo že semenáče z pěstíren poprvé kvetou menší, z menším květenstvím. Možná bude pravda někde uprostřed.


V současném bytě dostala dyeriana místo přímo na okně. I s těmi „polehlými“ listy byla už znatelně větší než její předek, který na rozdíl od jiných tilandsií, které vedle svých potomků žijí ještě pěkných pár let asi po roce, možná po dvou úplně „odešel“. Přes tu velikost ani náznak, že by se měla k nějakému kvetení.


Květní klas se začal vyvíjet až začátkem letošního roku. Nejdřív jen takový stonek, na jehož konci jsem marně hledal náznak toho krásného klasu, kvůli kterému asi většina pěstitelů tuto tilandsii pěstuje. Rostl až příliš do výšky, za chvíli se kytka nevešla do svého regálu na okně a musela být přestěhována na stoličku pod okno, tak, aby měla co nejvíc světla a slunce, kterého je letos opravdu poskrovnu.


Bylo moc pěkné pozorovat těch pár měsíců, kdy se květní klas vyvíjel, začal se vybarvovat, kdy se objevil první květ. Stonek květenství je dlouhý 50cm, potom následuje samotný rozvětvující se klas dlouhý dalších 20cm. Ten větší je široký kolem 7cm. A samotná růžice dyeriany má listy kolem 40cm dlouhé, většinou jsou ohnuté, tak to není tak hrozné. Jejich šířka je kolem 3cm. Růžice má takový nepravidelný tvar, v nejširším místě tak 30cm, v nejužším 20cm.


Tilandsie dyeriana pochází z Ekvádoru. Ekvádor leží na rovníku, španělské slovo Ecuador přímo znamená rovník. Je to druhý nejmenší stát jižní Ameriky a také patří k nejchudším. A jak všechno souvisí se vším, tato chudoba ohrožuje i dyerianu. Její domovské prostředí je ve dvou oblastech, v mangrovových lesích blízko Pacifiku, v pobřežních oblastech provincií Esmeraldas a Guayas. Hlavním vývozním artiklem Ekvádoru je kakao, káva, květiny, balza, banány a garnáti. Kvůli posledně jmenovaným, garnátům vzalo za své už víc než polovina mangrovů. Počet dyeriány v přírodě stále klesá, byla zařazena mezi kriticky ohrožené druhy. Nevyskytuje se v žádném chráněném území, je možné a pravděpodobné, že bude stále vzácnější.


V místech, kde se vyskytuje je průměrná teplota 26°C a dá se předpokládat i značná vlhkost. Teploty v našich bytech jsou pro pěstování dyeriany vyhovující. Na internetu jsem vyčetl, že snáší teploty v rozmezí 10-30°C. Pokud to jde, i v zimě by měla mít teplotu alespoň kolem 18°. Podle teploty jsem ji také rosil, k letních měsících i denně. Stejně tak i teď v době, kdy se vyvíjelo květenství a teď už i nová odnož. Čekal jsem, že vzhledem k velikosti rostliny by jich mohlo být víc, ale je zas jedna jediná.


Pokud by někoho Tilandsie dyeriana zaujala, občas se objevuje v květinářstvích a obchodech typu Baumax, OBI, Hornbach... Většinou je ale v podobě malé růžice s krátkým květním klasem, dopěstovat do větší podoby si ji musíte v její další generaci sami. Celkem pravidelně se jednou za čas objevuje v nabídce u Lukscheiterů, z jejich výstavy je i ta má. Květenství dyeriány je trvanlivé. To současné už tilandsii zdobí alespoň čtvrt roku a myslím, že ještě nějakých pár týdnů vydrží. Stálo za to si na něj ty čtyři roky počkat.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 1. června 2013

Hoya obovata

Hoya obovata patří mezi větší až velké voskovky. Kromě toho patří i mezi ty nejkrásnější a dobře rostoucí. Za ty čtyři roky, co ji mám, vyrostla z malého zakořeněného řízku, který měl dva, nebo čtyři listy, do dnešní docela rozměrné podoby, zabírá celé jedno okno na výšku a jeden šlahoun se roztahuje i do šířky, nad ostatními kytkami na parapetu okna.

Po jejích větvích se do výšky pne i Hoya caudata, možná bude vidět na nějaké fotce mezi kulatými listy obovaty i nějaký její list. Ze začátku mého nadšení pro voskovky jsem měl snahu vybírat jen ty malé, nezabírající příliš místa. Myslím, že když někdo propadne těmto rostlinám a zjistí, kolik různých a krásných, byť velkých druhů je, vidí, že vybírat je jen podle velikosti dost dobře nejde.

Obovatu jsem kupoval s vědomím, že nebude nijak malá, spíš naopak. Ale nemohl jsem si pomoci. Ty kulaté listy na fotkách se mně moc líbily a květy také nevypadaly vůbec špatně. Ve skutečnosti jsou ještě hezčí. Téměř kulaté, docela sukulentní. Některé jsou kulatější víc. Délka většinou od šesti do deseti centimetrů, šířka o něco méně. Obovata je v nabídkách s listy čistě zelenými , tak se žlutozelenými listy. Já měl to štěstí a dorazila mě forma s kropenatými listy, ta se mně líbí asi nejvíc. Světlých (bělavých) skvrn je na listech někdy méně, jindy docela dost, možná podle toho, kolik světla a slunce měly, když právě rostly.

Stonek obovaty je vzhledem k listům také přiměřeně tlustý, myslím, že tuto voskovku by mohli mít rádi i příznivci sukulentů. Hoya obovata pochází z Indonesie, dále z ostrovů Sulawesi a Celebes, z toho posledního, jak jsem se dočetl pochází obzvláště pěkná forma H.obovata IPPS 167.
Tato voskovka byla popsána v roce 1844 a jak je patrné ze stránek pěstitelů těchto rostlin, je díky nim už rozšířená v jejich sbírkách ve velké části světa. U nás je nabízená také už několik let jedním z našich největších pěstitelů voskovek, dokonce v různých variantách vybarvení listů.

První rok obovata jen rostla. Většinou nejprve vyžene dlouhý, holý stonek, který hledá nějakou oporu. Postupně na něm vyrůstají listy a později i i květenství. Druhý rok jí narostlo pár květenství, která se záhy přestala vyvíjet. V loňském roce už kvetla, možná měla pět květenství. V letošním roce těch květenství bylo už nejméně patnáct a další se ještě vyvíjejí. Květy jsou růžové s tmavějším středem a k večeru začínají docela příjemně, sladce vonět. Jednotlivá květenství vydrží něco kolem týdne a produkují větší množství čirého nektaru. Někde jsem četl, že v dobrých světelných podmínkách kvete s přestávkami po většinu roku. Jinde, že hlavním obdobím kvetení je květen. To je spíš pro ty příznivce rostlin, kteří od kytek očekávají kvetení. Hlavní předností této voskovky jsou její krásné listy a ty má celý rok.

Jaké má nároky na pěstování? Vzhledem ke své velikosti má trochu větší květináč. Zem pro pokojové rostliny a palmy, nebo nějaká jiná, propustná. Má ráda dost vody, zalévám menším množstvím a častěji, aby v misce pod květináčem nestála voda . Podle teploty, jednou až třikrát týdně. Ona taková velká kytka něco vypije. Přes zimu je v pokoji tak kolem 20°C.

Voskovky začínají ve světě patřit mezi oblíbené a často pěstované pokojové rostliny. Jejich příznivci mají své spolky, vychází i časopisy, věnované těmto rostlinám. I u nás je možné
v současné době sehnat druhy, o jejichž existenci nemělo mnoho lidí ani ponětí. Při tom nové druhy voskovek se stále nacházejí a některé na své objevení ještě čekají. V místech, kde se vyskytují často dochází k devastaci jejich přirozeného prostředí. A i když je to útěcha velmi malá, snad se zachovají alespoň ve sbírkách jejich příznivců.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 25. května 2013

Sansevieria

Sansevierii, známou hlavně coby tchýnin jazyk si pamatuji jako jednu z prvních pokojových kytek, které jsem coby malý kluk zaregistroval. Byla to ta i nejrozšířenější S.trifasciata a už tehdy se mně líbily její dlouhé, špičaté tuhé listy. A také mě zaujal její sladce voňavý květ, který jako by se svou křehkostí k tak tuhým a špičatým listům ani nehodil.
Jak šel čas, vystřídalo se u mě v pokoji těch tchýniných jazyků několik, v různých velikostech, někdy se žlutým olemováním kolem listu. Stále to byla ta samá S. Trifasciata. Jedna z nich, ta s dlouhými žlutě lemovanými listy už možná dvacet let přežívá dodnes.

Sansevierie jsou dlouhověké rostliny, značně odolné a za trochu péče i dost vděčné. Co teprve, když mají péči přiměřenou, nebo i dobrou. To se potom odvděčí opravdu dobrým růstem, někdy až moc dobrým. Někde jsem se dočetl, že u nás jsou coby pokojové rostliny pěstované od dvacátých let minulého století. V Číně jsou údajně pěstovány stovky let a číňané jim připisují osm cností.







Dlouhý život, to je celkem u rostliny, která s námi může žít po několik generací jasné.
Zdraví, to je také dobře viditelné, jsou odolné, nenapadá je téměř žádný rostliný škůdce a parazit.
Inteligence- tím se myslí schopnost dobře přežívat pomocí odnoží, nebo i strategie rozmnožování z lístů a listových řízků. Umění- každý list má svůj vzor, každý je originál. Poezie- symetrie, jing a jang(snad ten kontrast listu a květu), každá rostlina má svou formu a funkci. Krása- v Čině si prý cení v noci vonících květů a sansevierie, které zřejmě opylují noční motýli voní nejvíce v noci. Síla- rostlina svými kořeny a novými odnožemi dokáže rozbít květináč. Prosperita- zřejmě se jim většinou dobře daří.

Společný život se Sansevierií prý přináší štěstí, odhání zlé duchy z domácnosti a některé z těch dobrých vlastností se přenášejí i na toho, kdo se Sansevierií společný prostor obývá. No, pro každý případ jsem si jich v posledních letech také několik pořídil. Co se můžete dočíst na internetu, Sansevierie by měly být dobré čističky vzduchu.
Co o nich ještě napsat ? Pocházejí z Afriky a Asie, podle Encyklopedie sukulentů patří do čeledi agávovitých. Rod Sansevieria zahrnuje asi sedmdesát druhů, z toho patnáct je pěstováno coby pokojové rostliny. Pěstováno je jich jistě víc, ale sehnat nějaké vzácnější druhy nebude jednoduché. Jak se říká, kdo hledá najde. I od toho je internet. Já měl na samém začátku loňského roku velké štěstí. Zadal jsem si do vyhledavače spojení Sansevieria – prodej a vypadla na mě nabídka trpasličích druhů jednoho českého internetového obchodu. Když jsem uviděl fotky těch malých Sansevierií, raději jsem tam zavolal, abych se ujistil, že mi přijdou právě takové rostliny, které jsou na fotkách. Hned jsem si tři objednal, jedna je podle mě Sansevieria fischerii, další je zřejmě nějaký zmenšený kultivar S.cylindricy a poslední je kultivar Samurai, podle mého má nějaké geny S.pinguiculy. Jak rychle a jak dobře zabalené přišly, to byl další důkaz profesionality tohoto obchodu.
Na fotkách vidíte dále vyšší střapec listů, to už není žádná malá Sansevierie, ale docela velká kytka S.francisii a ještě tu typickou S.trifasciatu v trochu atipické barvě, dnes už u nás docela dobře dostupný kultivar “Moonlight“.
A jak je pěstovat? Na zeminu nejsou náročné, optimální je dobře propustná, například ta, co se prodává pro sukulenty, ale stačí i ta pro pokojové rostliny. Zalévat podle tepla, hlavně nepřelévat, zvlášť při nižších teplotách. Já při pěstování v bytě zalévám jednou týdně, v zimě spíš symbolickou troškou vody. Světla chtějí co nejvíc, čím víc ho bude, tím lépe porostou. Ranní a odpolední slunce vítáno.

Sasevierie patřily dřív mezi nejpěstovanější a nejdostupnější pokojové rostliny. Potom se na ně docela neprávem zapomnělo. Teď se snad vrací a věřím, že počet druhů v nabídce poroste. A pokud je na jejich pozitivních vlastnostech kus pravdy, jistě bude dobré si alespoň jednu pořídit.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 18. května 2013

Tilandsia ionantha Rubra


Už jen pro název těchto stránek má nárok na představení další z rodiny ionanth. Když už jsem se rozhodl o její představení, začal jsem vyhledávat na internetu nějaké informace o ní a také se podíval na její fotky.

Na některých, se pod tímto jménem objevily i fotky ionanth, které mám pod jmény T.ionantha stricta, nebo T.ionantha Fire. Na většině byla ale kytka totožná s tou mou.

Ani moc dalších informací jsem nesehnal. Jedna verze uvádí, že T.ionantha Rubra je kultivar vzniklý kříženým jiných dvou druhů ionanth, kterých, se neuvádí. Protichůdná informace přichází s tvrzením, že tato tilandsie pochází z Nikaragui.

Na čem se ale informace a já s nimi shodujeme je fakt, že se jedná o velmi pěknou formu (nebo kultivar) jedné z nejznámějších tilandsií, která se už pár týdnů před svým kvetením pěkně vybarví a nějaký čas po něm vybarvená zůstává. U letošního kvetení z minulého týdne jsem zaznamenal jednu pro mě pozoruhodnost. Zčervenala i jedna v loni kvetoucí růžice. Další informaci z internetu, kterou mohu potvrdit je fakt, že ionantha Rubra dobře odnožuje, takže za nějaký rok z ní máte pěkný trs.

Oproti některým jiným ionanthám je růžice Rubry trochu víc otevřená, možná o nějaký centimetr vyšší a širší. Tak do deseti na výšku a přibližně stejně má i průměr růžice. Ta má se mi za sedm let rozrostla z jedné rostliny na dvanáct současných, přičemž celý trs má v nejdelším místě 20cm.

Zaznamenal jsem ještě jednu zajímavost. V našich internetových nabídkách patří tato tilandsie k nejlevnějším formám Tilandsie ionanthy, v zahraničí se dá její cena víc přirovnat k cenám ostatních tilandsií. Údaje doporučují její rosení dvakrát týdně, to považuji alespoň v období od jara do podzimu při pěstování v bytech za nezbytné minimum. Myslím, že při rosení jednou týdně v bytech tilandsie spíš jen tak přežívají. I když i tak mohou přežívat velmi dlouhou dobu. Ten můj trs ionanthy Rubry je na východním okně, v první řadě. Pokud svítí slunce, dostane se jí ráno a v časné dopoledne.

Ač jsou Tilandsie ionanthy jedny z nejčastěji nabízených, nejrozšířenějších, patří k těm nejhezčím. Myslím, že i ta dnešní je toho důkazem.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 11. května 2013

Tillandsia funckiana


Trsy Tilandsie funckiany rostou na skalnatých stěnách kolem venezuelské řeky Chamy. Ta protéká jedním z třiadvaceti států Venezuely, Meridou. Podnebí v tomto státě je dost vlhké, v lednu a únoru jak jsem se dočetl prší téměř každé odpoledne, v srpnu a v září jsou deště obvyklé každou noc. Teploty se během roku také dost střídají v relativně velkém rozmezí. Možná proto alespoň podle mé zkušenosti není funckiana žádná choulostivá tilandsie.
Musí být nádherné, když její velké trsy v jejím přirozeném prostředí rozkvetou. Mají tu výrazně červenou barvu, která sluší každému květu a která se u tilandsií zas tak hojně nevyskytuje. Mají i atypický tvar, jsou relativně dost velké, přesněji dlouhé. Protože v přírodě má vše svůj význam, je to i u této tilandsie s tvarem jejích květů. Tilandsie většinou opylují motýli a zřejmě i další hmyz, funckianu by podle informací z internetu měli opylovat kolibříci. Jejich dlouhý tenký zobák do květu jistě dobře hodí.

Své jméno dostala po svém objeviteli Funckovi. Tilandsie funckiana není zajímavá jen svým květem. I bez květu je to moc pěkná originální tilandsie. Tedy když nekvete, může připomínat další jí podobnou krásku, Tilandsii heteromorphu, která také roste na skalách, v Peru. Zřejmě je v takových podmínkách přeměna listů v tenké „štětiny“ v něčem výhodná. Heteromorpha má sice také docela pěkný květ, ale takový, který se podobá mnoha jiným tilandsiovým květům. Podobný květ, jako funckiana má Tilandsie andreana, což je také naprosto unikátní a nezaměnitelná kytka.

Zpět k funckianě. Má víc forem. Liší se jak zelenějším, nebo bělejším vzhledem prodloužených růžic, tak i sevřeností, nebo otevřeností „listů“. Krásná je T.funckiana var. recurvifolia, která má tlustší, trochu výrazněji zbarvenější stonek a troch jinak ohnuté „listy“. Za šest let, co ji mám se dnes představená rostlina prodloužila z nějakých sedmi na dvacet centimetrů, dvakrát vykvetla a její trs dnes čítá čtrnáct výhonků, ty nejmenší na fotce nejsou patrné.
Tilandsii funckianu mám na okně na místě, kam jde odpoledne na pár hodin slunce. Myslím, že to ranně dopolední, nebo pozdně odpolední ji dělá dobře. Rosení třikrát týdně v bytových podmínkách od jara do podzimu může být optimální, v horkých letních dnech klidně každý den. V zimě podle teploty, která by neměla být ani v zimě moc nízká alespoň dvakrát týdně. V minulém bytě přezimovala při teplotách kolem 17-18°C, letošní zimu přečkala při teplotě kolem 20°C, rosil jsem ji třikrát za týden.

V nabídkách se Tilandsie funckiana objevuje celkem pravidelně. Svou krásou může zdobit okna každému, kdo má rád neobvyklé a zajímavě vypadající rostliny a komu nevadí věnovat jí pravidelně pár minut několikrát týdně na péči o ni. Svým růstem a občas i květem nám to vrátí.

Vystavil v Žádné komentáře:

neděle 5. května 2013

Tillandsia peiranoi



Tilandsie peiranoi je dalším malým tilandsiovým klenotem. Jak jsem se dočetl, pochází z Argentiny.
Konkrétně z její severozápadní části, z místa s pro nás poněkud exotickým názvem Quebrada de las Conchas. Toto rozsáhlé území zahrnuje jak horské pouště, tak subtropický les. A někde tam na skalách ve výšce 800-900m.n.m roste bíle kvetoucí Tilandsie peiranoi varianta alba a o nějaký ten metr výš, 1200 až 1400m.n.m. modrofialově kvetoucí Tilandsie peiranoi. Oblast má vlhké subtropické klima, vlhké a horké léta a suché, chladné zimy.

Tilandsii peiranoi jsem sháněl několik let. Podobné vzácnosti pochopitelně nebývají ani v nabídkách těch nejlepších pěstitelů, nebo obchodníků s tilandsiemi jak bych tak napsal na skladě, takže jsou dvě možnosti. Čekat a doufat, že se jednou v nabídce objeví, nebo začít shánět i u pěstitelů v zahraničí. Asi nemám nejlepší trpělivost a tak jsem si nakonec tuto tilandsii objednal v Německu. A protože tam nabízejí jak tu známější, fialově kvetoucí, tak i bíle kvetoucí variantu alba, objednal jsem obě dvě. Byly trochu dražší a ještě ke všemu se po velmi krátkém čase objevily mnohem levněji i ve dvou nabídkách u nás. Ale nelituji, dorazily opravdu krásné, kvalitní dospělé kytky, jedna dokonce už s květním klasem.


Přesto, že dospělé a téměř kvetoucí, byly velmi malé, tak kolem tří, čtyř centimetrů na výšku a zhruba i na šířku. Dnes jsou tak dvakrát větší, Jejich listy jsou pevné, poměrně široké, trochu sukulentní. Mají jakoby pruhovaný povrch, jak jsou vidět jejich cévy.


Jak vidíte na fotce, varianta alba je o něco světlejší. Je možná i trochu vyšší a připadá mi i o něco choulostivější. Její bílé květy mají někdy trochu nafialovělý nádech.

foto (c) Martin Hetto - vlevo var. alba

Fialově, nebo modrofialově kvetoucí peiranoi má při rozkvětu tmavší květ, který postupně bledne.
Oba květy velmi příjemně, byť vzhledem ke své titěrnosti, slabě voní. V letošním roce po stěhování se vytvořily relativně krátké květní klasy s menším počtem po sobě vykvétajících květů. Nejlepší květenství měly zřejmě před dvěma lety, kdy té fialové rozkvetlo během měsíce deset květů a varianta alba měla květenství dokonce rozvětvené. Jako naschvál z té doby zřejmě žádná fotka není.


Na fotkách je na okrajích listů vidět vysrážené usazeniny z vody z vodovodu. Ale i přes tento nedostatek tato malá a vzácná tilandsie z daleké Argentiny v bytě pomalu, ale docela dobře roste a každý rok v tomto jarním období i kvete. Na okně je umístěna v první řadě, užije si i nějaké to odpolední slunce. Rosení třikrát týdně snad vyhovuje, v zimě by stačilo možná i dvakrát, s menší intenzitou. To podle teploty, já ji mám bohužel v paneláku i v zimě přes dvacet stupňů, tak ji nechci moc sušit.


Dnešní sympatický tilandsiový trpaslík je možná dalším typem pro všechny, kteří těmto rostlinám propadly a kteří budou mít dost trpělivosti i úsilí při jejím shánění. Nakonec, takové vzácnosti za nějaký ten rok čekání stojí.
Vystavil v 2 komentáře:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)