Aeschynanthus radicans (Eschynantus radicans)

Když jsem psal před týdnem poslední článek, netušil jsem, že uteče týden a já ho budu přepisovat.

Columnea hybrid, jak jsem podle dvou fotek na internetu rostlinu identifikoval je nesprávný název.

Při hledání jiné rostliny z čeledi podpětovitých – Gesneriaceae jsem narazil na větší množství jejích fotek, tentokrát už pod správným názvem Aeschynanthus radicans. Je vidět, že ne všechny informace na internetu jsou správné a že nesmíme všemu věřit. Omlouvám se, že jsem ten mylný název poslal dál. Teď tedy článek trochu opravím.

Kytku jsem dostal od Martinovo mami, která si myslela, že jde o voskovku. Listy jsou pěkné jako u voskovek i když voskovky je mají přece jen o poznání tužší a pevnější. Vzal jsem si od ní předloni větvičku, která bez problémů ve vodě zakořenila a následně přesazená do země potom i celé léto a podzim dobře rostla. Dal jsem ji na regál, tak dva metry od okna, což do zimy stačilo, ale přes zimu bylo světla nedostatek a kytka se se mnou rozloučila. Nestačila ani vykvést.

Druhý pokus následoval loni na jaře. To už jsem si ji odnesl do práce, kde je díky velkým oknům ze tří stran světla podstatně víc. To se projevilo i na tom, jak bujně, jakoby s velkou chutí do života začala růst a téměř okamžitě i kvést.

To první kvetení bylo jen tak na ukázku, jak květ vlastně vypadá. U Aeschynanthusu je typický, trubkovitý, většinou červený. V angličtině jsou tyto eschynanty nazvané Lipstick Plant. Kornoutek, z něhož červený květ před úplným rozkvětem vykoukne opravdu trochu rtěnku připomíná.

Aeschynanthus pochází z vlhkých tropů Malajského poloostrova. Zde žijí jako epyfityfyt, nebo i na zemi rostoucí rostliny.

Z toho vyplývá, i jaká podmínky budou chtít při pěstování v našich bytech. Hodně světla i když přímé slunce prý nemusí. Většina druhů bude vděčná za teplo. Jak jsem se přesvědčil, kytka je to dost žíznivá, zalévám přes léto i třikrát týdně, ale dávám pozor, aby nestála ve vodě.

Druhé, podstatně bohatší kvetení začalo koncem roku a pokračuje do teď. V zimě je každý květ, zvlášť barevný a výrazný hodně vítaný, jako důkaz, že i v zimě, když je pro naše kytky i pro mnohé z nás počasí hodně vzdálené optimálním světelným podmínkám, že život a radost z něj musí pokračovat dál.

Květy vypadají zajímavě ještě před tím, než se objeví pravý červený květ. Celý květ je dlouhý tak 5cm. Největší listy mají délku kolem 7cm, šířku přibližně 4cm.

Konečně dnes už končí leden, únor je kratší a v dalším měsíci v pořadí se dočkáme jara.

http://youtu.be/eG_rArV84iY

Kalanchoe

Dnes představím kytku, která se stala už dvakrát dárkem, možná i tak trochu danajským darem. Slušelo by se, abych ji představil i pod správným názvem. Hledal jsem podobné na internetu a nejpodobnější byly Kalanchoe rosei ssp. sersatifolia a Kalanchoe serrata. Může to být i nějaký kultivar, pravděpodobný až téměř jistý je původ předků této rostliny, ostrov Madagaskar.

Jak jsem se k této kytce dostal. Už je to pár let, jedna kolegyně, která si už nějaký rok užívá zaslouženého odpočinku v penzi mi nabídla několik zakořeněných stonků tohoto kalanchoe.

Měla je ve vodě ve váze. Dostala je od jiné kolegyně, ale také už se jí nějak přestala líbit a tak přímo řekla, pokud je nechceš, tak je vyhodím.

Vyhazovat něco, co je živé mně připadá vždy trochu kruté, byť se u některých živořících rostlin může jednat spíše o milosrdnou eutanázii. V tomto případě byla tedy na nějaký rok odložena.

Ono není kalanchoe, jako kalanchoe. To dnes představené se dříve jmenovalo Bryophyllum. Česky Naduť. Tyto rostliny, dost často považované za sukulentní plevel, mají pro jejich přežívání v přírodě jednu úžasnou vlastnost. Viviparii = živoorodost. V jejich případě po stranách jejich listů vyrůstají malinké, několik málo milimetrů velké rostlinky, které po nějakém čase, když jim narostou kořínky sami opadnou a při příznivé konstelaci pro život příznivých podmínek začínají růst blízko mateřské rostliny.

Pro tu samou vlastnost se stávají při pěstování ve sbírkách plevelem, který se pomocí těchto malých rostlinek šíří i tam, kde o to nikdo nestojí. Pokud bych vzal jen květináče v naší kanceláři, dost je jich obsazeno jiným, líbivějším druhem, blízce příbuzným, s touto rostlinou.

Ta dnešní kalanchoe nemá listy ani nijak zvlášť pěkné, ani ošklivé. V létě se víc vybarví, v zimě převládá zelená. Na délku mají tak maximálně, šest, sedm centimetrů, list je široký tak maximálně centimetr.

Čím tato rostlina mile překvapila, přesněji opakovaně každoročně překvapuje a těší je její květenství. Objeví se vždy koncem roku a pokračuje celý leden až do února. Květ je zvonek příjemné cihlové barvy, téměř tři centimetry dlouhý a v nejširším místě na svém konci 1,5cm široký.

V současné době kvetou rostliny ve dvou květináčích. V jednom je samotná, stará rostlina, kvetoucí snad už potřetí. Celá je vysoká metr a půl. Z toho v dolní polovině je holý kmínek tlustý už centimetr. Minulý rok na jaře jsem ho chtěl seříznout, ale už tak pěkně obrůstal novými stonky, že jsem ho nechal, ať roste, jak umí.

Ve druhém květináči roste víc menších rostlin, poprvé kvetoucích. Ty květy se každému líbí, samotná rostlina už takový úspěch nemá. Za to se všem líbí ta její příbuzná, která je nízká, má relativně malé, kulaté listy, které jsou na krajích zdobené malými rostlinkami. Ty už si odneslo víc návštěvníků, hlavně návštěvnic naší kanceláře. Na druhé straně, ještě nikdy zatím neukázala svůj květ.

Jak je tato kalanchoe náročná? Je nenáročná, jako všechna podobná Kalanchoe- Bryophylla. Pokud má vypadat trochu k světu, chce co nejvíce světla a slunce. Zalít stačí jedenkrát týdně, množství zálivky přizpůsobeno roční době, světlu a teplu.

Myslím, že ta dnešní kalanchoe má ještě nějaký rok života před sebou, alespoň do té doby, než se na zasloužený odpočinek odeberu také. Pochybuji, že o ní někdo projeví zájem, ale možná se najde někdo, kdo jí občas zalije a to jí k životu postačí.

http://youtu.be/Jld7sqnS4Ew

http://youtu.be/RLwjJMI9-TY

Tillandsia purpurea – malá forma

Toto je jedna z mých nejoblíbenějších tilandsií. I přes svůj velmi jednoduchý vzhled, možná právě pro něj. Je ze zásilky dvou tilandsií od paní Hromadnik a i když jsem tehdy objednával hlavně kvůli Tilandsii kirschnekii, tato malá forma Tilandsie purpurey mně na první pohled zaujala víc.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie purpurea pochází z Peru, kde žije na pobřežním pásu pouští a polopouští. Je to tilandsie s větším množstvím variant, lišících se velikostí a výškou. Mám ještě jednu, podstatně větší s delšími docela pěkně zahnutými listy, které se bohužel snadno lámou.

foto (c) Martin Hetto

Purpurey vytvářejí podobně jako Tilandsia paleacea větší trsy v písku a hlavním dodavatelem vláhy jsou pro ně mlhy jdoucí od Tichého oceánu. Oblast ve které žijí se vyznačuje vysokými teplotami a značným rozdílem mezi nočními a denními teplotami. I v této oblasti je krátké období silných dešťů, po dlouhou dobu do dalšího deště jsou odkázány na již zmíněné mlhy.

foto (c) Martin Hetto

Paní Hromadnik se na svých stránkách zmiňuje o lokalitě malé formy Tilandsie purpurey. Když se na to místo po létech znovu vrátili, byla na místě, kde tilandsie dřív rostla, skládka. Jak je vidět, „pokrok“ se nedá zastavit. Nevím jistě, zda ta má je potomkem rostlin z tohoto místa. V tom případě by zásluhou paní Hromadnik potomci těch nebohých tilandsiích přežívali alespoň na druhé straně zeměkoule.

foto (c) Martin Hetto

V září jsem viděl, že se malá purpurea chystá kvést. Bylo mi jasné, že než k tomu dojde, nějaký měsíc to potrvá. Vzhledem k tomu, jaké mám zkušenosti s paleaceou ze stejné oblasti a s jejími marnými pokusy o kvetení, kdy se květenství najednou přestalo vyvíjet a zaschlo, nebyl jsem příliš optimistický.

foto (c) Martin Hetto

Ale květenství, tedy květní klas stále přirůstal. Purpurea má sice nejsvětlejší místo, jaké ji mohu poskytnout, přímo se opírá jedním listem o sklo okna. Poslední dva měsíce byly na slunce a světlo více než skoupé. V přírodě by se květní klas pěkně vybarvil, tady jen z té strany u okna chytil trochu tmavší odstín.

foto (c) Martin Hetto

Milé překvapení přišlo předposlední týden starého roku, kdy vykoukl první květ. Hned jsem Martina poprosil o vyfocení, co kdyby ten květ byl první i poslední. Bílý, sytou fialovou lemovaný kvítek, asi 8mm velký vydržel kvést čtyři, pět dnů. Na to, jak je malý docela silně a příjemně voněl.

Potom začal kvést druhý a potom třetí, další, po jednom až po dvou. Bylo jich zatím deset a vypadá to, že ještě nějaký přibude.

foto (c) Martin Hetto

O tom, že Tilandsie purpurea potřebuje co nejvíce světla už jsem se zmínil. Tu mlhu pomocí postřikovače zastupuji třikrát týdně, v teplých a světlých dnech s vyšší intenzitou. A jak je tato malá forma malá? Úplná miniatura to není. Celá kvetoucí kytka má do výška 27cm. Z toho na květenství připadá těch centimetrů devět. Jednotlivé listy jsou dlouhá tak do pěti centimetrů a protože nerostou vodorovně, průměr růžice je v nejširším místě 9cm. Jsem zvědav, na jakém místě začnou vyrůstat její potomci a kolik jich bude. Snad u mě ještě dlouho vydrží, zatím to nevypadá, že by se na místě našeho paneláku měla budovat skládka.

http://youtu.be/gwg2sdRdahM

Na začátku roku

Zima začala teprve před několika dny, ale pro všechny, kteří se nemohou stejně jako já dočkat slunečných a světlých dnů už je tu první dobrá zpráva, nejdelší noc a nejkratší den je už i s koncem starého roku za námi.

Teď je třeba jen trpělivosti, s každým dalším dnem by mělo být alespoň teoreticky o kapku světla víc. Na kytkách je vidět čím dál víc, jak jim světlo a slunce chybí. I když je ještě většina zimy před námi, ta druhá část podzimu, ve které bylo slunce vzácné, jedna kytka, přesto, že měla docela výhodné místo na okně už se se mnou rozloučila. Dřív to pro mě bylo vždy docela velké zklamání, ale teď už je mi jasné, že nejen naše životy, ale i životy našich kytek mají začátek a konec.

Nevím, jestli vás to také někdy napadlo, jaká je to úžasná náhoda (podle někoho náhody neexistují), že mezi tím nespočetným množstvím živočišných a rostlinných druhů jsme měli tu výsadu narodit se jako lidé. Nemuseli jsme se pochopitelně narodit vůbec, ale když už jsme se narodit měli, není vlastně štěstí, že jsme se narodili jako tvorové schopní vidět, slyšet, cítit, tvořit, mít své sny. Lásky, zájmy a představy. Možná, být nějakou mořskou rybou, nebo rostlinou, neměli bychom život tak komplikovaný a mohli bychom spokojeně vegetovat, dokud by nás něco nesežralo.

Jednou z těch výsad, které podle mě máme je i to, že dovedeme mít z něčeho radost. Bezdůvodná radost je sice také pěkná, ale já uvedu konkrétní radost, radost z našich koníčků. Budu ještě konkrétnější, radost z našich kytek. Možná je to trochu přepych, věnovat čas a peníze, které jsou určitou formou energie na starosti a radosti s jiným druhem živých rostlinných bytostí.

Je to vlastně důkaz, ze žijeme v době, kdy se máme relativně velmi dobře, když si tento určitý přepych můžeme dopřávat. Nejen spousta jiných živočišných druhů musí věnovat většinu času a energie jen shánění potravy, ale i pro velkou část lidí z takzvaných rozvojových zemí by tento koníček byl zbytečným přepychem.

Tak nám všem, kteří jsme kráse a rozmanitost rostlinné říše propadli přeji i v novém roce příhodné podmínky k provozování tohoto koníčku. Myslím, že jeho podstatou je stejně určitý návrat k přírodě, které jsme se odcizili a která nám ať už vědomě, nebo nevědomě chybí. Tak ať nám ty naše kytky k naší radosti rostou i v tom roce s hezkou číslicí – 2015.

http://youtu.be/_yJsKQpRAwI

http://youtu.be/97Ds1ox6new

http://youtu.be/5Pd9guh-c4k

Hoya kanyakumariana (podruhé)

Ve stejné době, jako hoya z minulého článku, byla vyfocena i Hoya kanyakumariana. Přišly ke mně ve stejné zásilce a už delší dobu rostou vedle sebe. A i když i Hoya kanyakumariana nemá sklon k omotávání se všeho kolem sebe, jako některé jiné voskovky a její větve spíše visí, občas se do sebe některé s větvemi heuschkeliany zapletou.

foto (c) Martin Hetto

Vlastně s oběma to bylo podobné. Delší čas trvalo, něž začaly pořádně růst a častěji kvést. Díky jejich umístění v kuchyni a ještě k tomu u vypínače světla, které jako první ráno rozsvěcuji jsou i tyto dvě první z rostlin, na které se podívám. Stejné světlo zhasínám, než jdu spát.

foto (c) Martin Hetto

Proto mají i takové trochu výsadní postavení. Na druhé straně jsou obě dnes tak pěkně rozrostlé, že se na ně kouká opravdu dobře. Někdy přemýšlím, která z nich se mi líbí víc, nakonec se mně stejně zdá, že moc pěkné jsou obě.

foto (c) Martin Hetto

Každá má trochu jiný odstín zelené svých listů. Ty kanyakumariany jsou ještě o něco menší, ty úplně největší mají necelé tři centimetry na délku a dva na šířku, většinou o něco méně. Květy jsou také malé, ale moc pěkné. Někdy jsou schované za listy, po ránu vždy pěkně voní a tak se občas stane, že některé květenství nejdřív ucítím a následně najdu.

foto (c) Martin Hetto

Květy vydrží necelý týden, tak čtyři, pět dnů. I když nekvete tak často a hojně jako heuschkeliana, letos kvetla průběžně od června až do konce září.

foto (c) Martin Hetto

Jak jsem na internetu našel, Hoya kanyakumariana byla pro pěstitele hojí oficiálně představena v roce 1979. Připomenu, že své jméno má po bohyni Devi Kanya Kumari. Jméno Kanyakumari má i starobylé město na jihu Indie, z oblasti, kde tato voskovka roste. Toto město bylo známé už pár století, před naším letopočtem.

foto (c) Martin Hetto

Hoya kanyakumariana je zajímavá i svými listy, které někdo přirovnává k tvaru srdce, napsal bych spíš kapky. Jsou pevné, na okrajích zvlněné, občas ozdobené světlejší tečkou.

foto (c) Martin Hetto

Po počátečním období, kdy přirůstala dost pomalu začala růst velmi dobře a dá se říct, že je i dobrou volbou pro pěstování v paneláku.

http://youtu.be/tonLtJn_SHE

Kromě tradiční písničky přidávám i dva odkazy na vánoční reklamy (pozdě ale přeci) jako důkaz, že i reklama může někdy být inteligentní a působivá.

http://youtu.be/NWF2JBb1bvM

http://youtu.be/iccscUFY860

Hoya heuschkeliana (podruhé)

Nevím jak v jiných krajích a městech, ale tady v Plzni je většinu posledních dvou měsíců zataženo, slunce vykoukne jen vzácně a po chvilce se schová za mraky. Je sice relativně teplo, ale světla se nejen kytkám, i nám nějak nedostává. Na kytkách to začíná být vidět. V tom šeru je těžké nějakou kytku vyfotit (zítra se pokusím vyfotit jednu kvetoucí v práci, ale jak to dopadne...).

A tak jsem se podíval na fotky, které Martin udělal během léta. Našel jsem pěkné fotky květů jedné z mých nejoblíbenějších malých voskovek.

foto (c) Martin Hetto

O malé voskovce se jménem, které by posloužilo i jako jazykolam jsem už jednou psal. Přišla v prvním roce mé hojománie až ze Švédska. Hoya heuschkeliana. Atypické květy, díky kterým by mohla být přiřazena i mezi Dischidie. Ty květy jsou malé jako korálky a pro toho, komu tato heuschkeliana padne do oka se nabízí výběr z květů růžových, nebo žlutých, které jsou i o něco větší.

foto (c) Martin Hetto

O tom jsem se zatím nemohl přesvědčit. Žlutokvetoucí variantu mám od letošního jara od Edyty z Polska, ale jak už mám zkušenosti s tou růžovokvětou, nějaký čas trvá, než se zakořeněný řízek začne pořádně přirůstat. Myslím, že ta má poprvé kvetla až po třech letech. Pro milovníky panašovaných (variegátních) listů zmíním, že u této voskovky existuje i tato varianta s tmavším, téměř fialovým květem. Její listy přirůstají velmi pomalu, proto je nabízená za vyšší cenu než ty zelenolisté.

foto (c) Martin Hetto

Ten první rok, kdy kvetla zůstalo myslím jen u jednoho květu. Další rok tak tři květenství. V loňském roce kvetla od jara do podzimu, ale těch květenství zároveň nekvetlo moc. Letos, a teď nevím, jestli je to pět, nebo šest let, co ji mám kvetla od jara až do listopadu a těch malých, ale milých květů bylo opravdu hodně.

foto (c) Martin Hetto

Když jsem o ní psal poprvé, napsal jsem, že při kvetení necítím žádnou vůni. To teď musím napravit, v létě, kdy je teplo vždy k večeru začne vonět. Tedy, ona je to taková zvláštní vůně, nevůně, jak jsem se dočetl, někomu voní jako karamel, někomu jako kyselé mléko. Nejdříve bych to ohodnotil slovy nic moc, později jsem si zvykl a beru to jako milé pozdravení od této voskovky.

foto (c) Martin Hetto

Možná se budu opakovat. Hoya heuschkeliana pochází z Filipín. Nemá snahu se pnout, její výhony po pár letech udělají moc pěkný závěs. Listy mají moc pěknou zelenou barvu, jsou pevné, ty největší i se stopkou mají do čtyř centimetrů na délku a něco přes dva na šířku. Jak jsem se dočetl, má ráda vlhko, já ji zalévám po celý rok jedenkrát týdně, v největším létě tak dvakrát. Na druhou stranu by neměla stát ve vodě.

foto (c) Martin Hetto

Visí přímo ze skříně hořejšku kuchyňské linky, přímo naproti oknu, ale jistě víc než metr od něj.

Myslím, že je na tom místě docela spokojená a já sem zas spokojený s tím, jak pěkně roste a kvete.

http://youtu.be/sbpYY4grdGg

Dischidia imbricata

Tak dnes se dostane na další blízkou příbuznou známějších voskovek, na Dischidii imbricatu. Připomínám to záměrně, protože v tom blízkém příbuzenstvu má sestřenici podobného jména a ještě podobnějšího zevnějšku, Hoju imbricatu. Ta je v nekvetoucím stavu téměř totožná, alespoň Hoya imbricata var.imbricata, která má též zelené listy. Druhá varianta této voskovky Hoya imbricata var. basi -subcordata má listy strakaté, víc barevnější. Hoju imbricatu nemám, pokud někoho její vzhled bude zajímat, na internetu si snadno její fotky najde. Prý to není nejsnadněji pěstovatelná voskovka.

foto (c) Martin Hetto

Dischidia imbricata u mě přebývá už sedm a půl roku. Nebo spíše přežívá? Podmínky v bytě jsou asi úplně jiné, než v lesích Indo-Číny, odkud většina dischidií pochází. Když ke mně dorazila, měla dva páry k podložce přitisknutých listů. Podle fotky můžete posoudit, nakolik moc, nebo málo přirostla. Myslím, že kdyby měla delší podložku, ideálně kdyby jejím podkladem byl nějaký strom, nebo silná větev, rostla by mnohem víc.

foto (c) Martin Hetto

Pokud novým listů nechybí podklad, rozprostřou se na něm jak tašky, nebo šindele na střeše. Četl jsem, že prostor pod nimi slouží za úkryt mravencům, rostlina z nich má na oplátku nějaké ty živiny z toho, co pod listy mravenci natahají. Pokud se nové listy nemohou na nějaký podklad přitisknout, utvoří dvojice listů jakýsi kornout. Horní strana listu je hladká, rosničkově zelená. Tedy alespoň mně ty přisedlé listy připomínají rosničku přitisknutou k větvi. Spodní strana je zbarvená do červena, možná má na listu i nějakou funkci při vstřebávání živin.

foto (c) Martin Hetto

Možná po třech, po čtyřech letech Dischidie imbricata prvně vykvetla. Od té doby kvete pravidelně, několikrát do roka. Ne tolik, jako třeba hirsuta, která začala na jaře a ještě nepřestala, nebo ovata, na které spíš výjimečně nějaký květ není. Ale letos kvete jistě už alespoň po třetí, možná počtvrté. Vždy na stejných květních stopkách. Nevím už, při kolikátém kvetení jsem ucítil jemnou, příjemnou vůni. Tak trochu jako vůně mýdla. Vzhledem k „velikosti“ květů je té vůně přímo úměrně. Víc voní v teplých letních dnech.

foto (c) Martin Hetto

Jak se o Dischidii imbricatu starám? Je zavěšená u okna, aby měla co nejvíc světla. Od jara do podzimu ji téměř každodenně rosím, snažím se, aby se voda dostala i pod listy. Ve vodě je ta symbolická kapka hnojiva, to nahrazuje výpomoc mravenců. Přes zimu méně, ale tak třikrát týdně.

Dischidie rosím o něco častěji, než tilandsie, v jejich společnosti žijí, myslím, že se na okně docela dobře doplňují.

foto (c) Martin Hetto

http://youtu.be/2G21swi--fc

http://youtu.be/nmmjoc6gLsM

http://youtu.be/GRdj8MRj9Js