sobota 18. dubna 2015

Catopsis sp.Ekvádor

K jaru neodmyslitelně patří zelená, tak dnes to bude o jedné krásně zelené rostlině. Koupil jsem ji pod označením Catopsis sp.Ekvádor, dnes je myslím nabízena také jako Catopsis sp.Baeza. To první označení nezpochybňuje, ale upřesňuje, Baeza je malé město v Ekvádoru.


Když před osmi lety vyšla kniha pana Ing. Zdeňka Ježka Rostliny pro vzdušné zahrady, stala se pro mě ihned bestsellerem, který jsem si stále dokola pročítal. A hledal v něm inspiraci pro své další pěstitelské pokusy. A jako se už pár let před tím ke mně od pana Ježka dostaly tilandsie, tak se ke mně o nějaký rok později dostaly dischidie a anturia. Před čtyřmi lety se dostalo i na katopsy, blízké příbuzné tilandsií.


Koupil jsem si rovnou pět druhů, jeden se bohužel po jedné zimě rozloučil. Po odkvětu zřejmě napřel svou sílu do tvorby semen a potom odešel, aniž by dal život nějaké odnoži. Semen po něm zbylo dost, ale nevzešlo žádné. Teď už k dnešnímu ekvádorskému katopsu. Ta jeho dvojčata, která vidíte na fotkách jsou už „vnoučata“ toho, který ke mně přišel. Před pár týdny by vedle nich byl vidět ještě jejich předchůdce. Když jim předal veškerou sílu tak, aby dorostly do stejné velikosti, zežloutl a potom jakoby se sám vylomil ze svého místa a odpadl.


Co napsat o katopsech. Na rozdíl od příbuzných tilandsií to nejsou mezi pěstiteli zřejmě příliš rozšířené rostliny. Známější je krásný velký katopsis subulata a masožravý katopsis bertoniana.
Katopsy žijí podobně jako většina tilandsií epifytním způsobem. Není jich tolik druhů, jako tilandsií, na internetu je uvedeno něco mezi 18 a 26druhy, jistě budou i další, jako ten dnešní sp.Ekvádor, které se svého určení a pojmenování ještě časem dočkají.


Pro mě se staly katopsy, zvlášť tři z těch čtyřech co zbyly velmi oblíbenými rostlinami. Na tom dnes představeném mě vždy upoutá jeho svěží zeleň, pěkně zvlněné listy a něco, co pro mě některé z mých rostlin mají a co bych asi vyjádřil trochu iracionálně – působí na mě příjemně a pozitivně. Což by mohl napsat o všech rostlinách, ale u některých, jako je právě tahle to platí ještě o trochu víc. Jeho bílé, celkem nenápadné květy by měli příjemně vonět, ale kvetl v zimě, tak to jsem se ani nedivil, že se jim do nějaké vůně ani nechtělo.


Jak se o katopsy starám? Rosím je stejně jako tilandsie, možná trochu intenzivněji a častěji a tak, aby ve středu jejich listové růžice zůstalo trochu vody. A jsem moc rád, že přes to, že jim nemohu dopřát vodu dešťovou, zvykly si na tu vodovodní, převařenou. Jsou umístěné na okně, ve druhé řadě za tilandsiemi. Když se na okno podívám, což je mnohokrát za den, vždy se na těch jejich zelených listech můj pohled chvíli zastaví.


sobota 11. dubna 2015

Hoya sp. Gunung Gading

Už dlouho jsem nepředstavil nějakou voskovku, tak dnes to napravím. Neuvidíte ale celou rostlinu, jen její odstřižený kousek, který už moc opovážlivě stínil tilandsiím. Teď zakořeňuje, aby posloužil jako náhradní rostlina. I když musím zaklepat, Hoya sp. Gunung Gading je jednou z těch nejvděčnějších a nejrychleji rostoucích Hojí. Proč nepředstavím celou rostlinu? Je zapletená ještě do jiných a chtít ji rozplést a vyndat s jejího místa, to bych ji potom zpět dával hodně těžko.


Gunung Gading je národním parkem v Sarawaku. Sarawak je zas členským státem Malajsie, ležící na severozápadě ostrova Kalimantanu, dříve Bornea, třetího největšího ostrova na světě. Největším lákadlem (pro turisty) místa s tím zvláštním názvem Gunung Gading je cizopasná kytka s největším květem, rafflesia. No, ani dnes představovaná Hoja pocházející z tohoto místa není vůbec špatná, spíš naopak. Alespoň pro mě byla jedním z největších hojových přání, které se mi jako mnohá další, splnilo díky polské pěstitelce Edytě. Tady máte její adresu, ať se můžete pokochat: http://hoyapassion.blogspot.cz/


Možná si hned na pravém okraji na úvodní stránce všimnete Hoji sp. Gunung Gading. Na té její upoutá výrazné zbarvení listů. Nevím, jestli je to tím, že je to jiný klon, nebo tím, že je pěstovaná na slunci. To zbarvení je opravdu pěkné, mě se ale líbí víc v tom zeleném provedení.


Já tu svou mám také na nejsvětlejším okně, pne se ale po jeho straně, tak na ní slunce přímo nesvítí.
Park Gunung Gading leží téměř na rovníku, má tropické klima. V nížinách se teploty pohybují mezi 23 až 32°C, v horských polohách je něco mezi 15 až 25°C, noční teploty klesají na 11°. Zda tato hoja roste v nížině, nebo ve vyšších polohách nevím, na internetu je toho o ní napsáno dost málo.


V jednom z článků o ní jsem se dočetl, že patří mezi callistophylly. Tyto voskovky mají silnější, trochu jinak vypadající listy. Nejsem odborník, nevím. Listy Hoji sp. Gunung Gading jsou tenčí, ale pevné, největší dosahují 14cm na délku a 6cm na šířku, myslím, že mohou být i větší. V poměru k listům jsou její květy menší. Kvetla mi zatím jednou, v loňském roce na podzim. To jsem jí měl rok, tak to bylo za velmi přijatelnou dobu. Bohužel květ byl na takovém místě, že nešel pořádně vyfotit. Je světlý, téměř bílý s tmavočervenými okraji. Vůni měl zvláštní, pro mě docela příjemnou.
Nevýhodou bylo, že vydržel jen dva dny. Fotky jdou snadno dohledat na Internetu.


Už jsem zmínil, že s touto voskovkou mám zatím jen dobré zkušenosti. Ono je asi hlavní u všech voskovek místo, kde mají dost světla. Nenechat zbytečně vysychat ani nepřelévat, prostě tak akorát.
Od jara do podzimu každé dva týdny dávám do zálivky trochu hnojiva. A to je o Hoje sp Gunung Gading zatím vše.




neděle 5. dubna 2015

Tillandsia latifolia – další

Stejné jako u posledně zmíněné atroviridipetaly. V jednom období jsem se zakoukal do latifolií a toto je asi ta poslední, pátá, kterou jsem si kupoval jako Tilandsii latifolii var. Divaricata.


Rok, nebo dva po tom jsem byl na návštěvě u jednoho velkého pěstitele tilandsií, kde jsem měl možnost obdivovat jeho velkou sbírku, kterou mohl na léto pěkně vyletnit na zahradě. Kvetla mu tam jedna dost velká tilandsie, s pořádným květenstvím. Když jsem se ptal na jméno, odpověděl latifolia var. Divaricata.


S obavou jsem potom sledoval, zda se ta má latifolia, prodaná pod stejným názvem nějak nepatřičně nezvětšuje. Zatím naštěstí nepřekročila rozumné rozměry,i když úplně malá také není. Růžice má průměr kolem 24cm, na výšku 15cm, teď s květenstvím 23cm.


Jak jsem tedy prozradil a jak vidíte z fotek, stačila už vykvést. Květenství se vyvíjelo celou zimu a na jejím samém konci se otevřel první květ, který je zvěčněný na představovaných fotkách. Od té doby až do dnešního dne vykvetlo ještě dalších deset květů a květní klas se díky několika slunečným dnům více vybarvil do zvláštního načervenalého odstínu, s trochou zelené a snad i hnědé.


I když jsou latifolie docela pohledné tilandsie, s dalším přírůstkem z početné rodiny latifolií nepočítám. U té dnes představené jen doufám, že se už nebude příliš zvětšovat. Možná ještě letos představím i svou nejoblíbenější latifolii, která je z těch pěti tou nejmenší. Ale to až někdy příště.







sobota 28. března 2015

Tillandsia atroviridipetala var. yagulensis

Když si oblíbím nějakou rostlinu, která je k mání ve více variantách, je téměř jisté, že u jediného exempláře nezůstane. Vzhledem k tomu, že nejsem ani odborník, ani velký znalec, který by dokázal vysvětlit, čím se jednotlivé formy liší, je to trochu zbytečné, ale je to tak.


A tak se u mě během několika let sešly čtyři Tilandsie atroviridipetaly, každá trochu jiná i když na druhou stranu, na první pohled dost podobné.


Tou poslední se stala včera rozkvetlá, dnes vyfocená Tilandsie atroviridipetala var. yagulensis. Objevila se před pár lety v nabídce Ing. Heřtuse a když jsem se rozhodl, že je to právě ta kytka, která mně chybí ke štěstí a chtěl ji objednat, byla už vyprodaná. Když se objevila v další nabídce, ihned jsem ji objednal a hned dvakrát, abych měl rezervní, kdyby jedna nevydržela.


Atroviridipetaly mají pověst trochu choulostivějších tiandsií, se mnou se zatím žádná nerozloučila, i když jedna, která před téměř dvěma lety kvetla, dodnes nepotěšila žádným potomkem. Jakoby sílu po odkvětu dávala do tvorby semen. Zatím stále žije, tak snad se nějaké odnože letos dočkám.


Zpět k dnešní atroviridipetale var. yagulensis. Přišly dva semenáčky něco mezi jedním až dvěma centimetry. Vlastně ani přesně nevím jak je to dlouho, tak čtyři, pět let. Posadil jsem je vedle sebe na podložku, na které sedí i dnes. Tehdy měly kolem sebe každá dost volného prostoru, dnes jsou těsně vedle sebe.


To zvláštní jméno formy pochází z archeologicky cenného místa Yagul, kde v době před dobytím Španěly žilo podle internetu kolem 6000 lidí. Na tomto místě jsou nejstarší stopy lidského osídlení z doby 3000 před naším letopočtem. Větší osídlení se datuje v rozmezí 500 a 100 před naším letopočtem a možná s přestávkami vydrželo až do doby objevení Ameriky. Teď návštěvníci tohoto místa spatří kamenné stavby, pozůstatky lidí kdysi tu žijící a lidé, dávající přednost botanice před historií někde poblíž v nadmořské výšce kolem 1700m.n.m. mohou najít i předky a příbuzné tilandsie dnes představené.



Myslím, že v těch místech poroste v bujnějších trsech a bude vypadat asi trochu jinak, než ty dvě co vidíte. Ale i tak jsou myslím pěkné. O pěstování Tilandsií atroviridipetal jsem už psal, tak připomenu, že jsou velmi světlomilné, já je mám téměř „přilepené“ na skle okna. Zalévám, tedy pardon, rosím třikrát týdně. V chladnějším a temnějším období roku opatrně. Často bývá doporučeno montovat je tak, aby střed růžice směřoval dolů, aby se v něm nezachycovala voda. Tomu se při opatrném rosení lze vyhnout, i když sedí tak, jako ty mé.


Dnes přidávám odkaz na písničku Doors, která patřila před čtyřiceti lety k mým nejoblíbenějším. Měl jsem ji na tehdejším kotoučovém magnetofonu, neznal jsem její název. Ale nikdy jsem na ní nezapomněl. Teď jsem ji znovuobjevil a je pořád tak pěkná. Některé věci a písně nestárnou.




sobota 21. března 2015

Aloe descoingsii

Že čas rychle utíká, to snad ani nemusím psát. Bez měsíce to bude sedm let, kdy jsem na Zelené listy napsal článek o své tehdejší velké sukulentní lásce, o Aloe descoingsii.


Mimochodem už tehdy jsem přemýšlel, kde to malé aloe přišlo k tak zvláštnímu jménu. Tak tedy patří mezi jednu z patnácti rostlin, která dostala své jméno na počest francouzského botanika, inženýra a agronoma Bernarda Descoings. Také spisovatele a znalce afrických a madagaskarských rostlin, o kterých jeho knihy převážně jsou.


Právě z Madagaskaru Aloe descoingsii pochází. Konkrétně z provincie Tulear, nebo také Toliara. Místo se nachází blízko obratníku Kozoroha. Aloe descoingsii se zde nachází ve dvou mírně rozdílných podobách. Aloe descoingsii sub.descoingsii by se podle informací z internetu měla nacházet ve výškách kolem 350 m.n.m. a měla by mít tmavě zelené listy s bělavými skvrnami.  Aloe descoingsii sub.augustina roste ve výškách o 150 metrů nižších. Ta by  se měla odlišovat užšími, více šedozelenými listy.


Možná to byla právě ta má první Aloe descoingsii, která se stala jednou z obětí vlnatky, nebo kořenovky. Ty, které  dnes vidíte na fotkách mám v práci a listy mají spíš zelené. Protože při focení ještě úplně nerozkvetly, květy vám představím na starších fotkách Martina, já bych je stejně tak pěkně nevyfotil. Ty patří té první aloi, která je dnes v nějakém sukulentním nebi.


Květy Aloe descoingsii mají sice docela výrazné zbarvení, jsou však  hodně malé. Jejich  krása nejvíc vynikne při zvětšení, jako na těchto fotkách.



Aloe descoingsii patří k nejmenším, ale také určitě nejkrásnějším aloím. Roste docela pomalu, což je velká výhoda a když ji nenapadnou shora zmíněné bestie, roste bezproblémově. Tam, odkud pochází je průměrná teplota něco přes 24°C. Nejvyšší se vyšplhá ke 40°, nejnižší je kolem 14°. Z toho lze odvodit, že je to celkem teplomilná rostlina.



Ty současné rostliny mám na okně, kde svítí slunce většinu dne, pokud je tedy zrovna na obloze. Světla mají dostatek, vodu dostanou jednou týdně. Množství závisí na ročním období a okolnostech s tím souvisejících.



Ty přeživší sukulenty na jaře preventivně několikrát za sebou zaliji roztokem z granulátu Careo. Škoda, že jsem s tím nezačal dřív, na druhé straně, jedna malá útěcha tu je, na místo těch sukulentů, co už se rozloučily, může přijít nějaká nová kytka.

https://youtu.be/q6wVijh2n9g

sobota 14. března 2015

Billbergia nutans

Dnes představím svou nejstarší bromélii, která je zároveň i jednou z kytek služebně nejstarších. Prožila se mnou nejméně třiatřicet let, možná víc. Tedy jak už je to u bromélií, na ta samá, ale její potomci, nové a nové odnože.


Čínský oves, to je její český název, i když s Čínou nemá nic společného, pochází z Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny. V době mého mládí byla celkem rozšířenou pokojovou květinou, dnes už má zřejmě dny své největší slávy za sebou. Hlavně díky větší nabídce bromélií, než byla před lety.

Bilbergie nutans patří mezi nejskromnější a nejvděčnější pokojové rostliny, má ale jednu pro pěstování v bytech nežádoucí vlastnost, její trsy se časem rozrůstají do příliš velkých rozměrů.
Vlastně když jsem její odnož před lety dostal, byla umístěná na chodbě paneláku a ne v bytě. Byl to už pořádný trs, zřejmě už někde v pokoji překážel.


Odnož, která šla oddělit dost z tuha jsem tenkrát dal na skříň v kuchyni, kde bylo dostatek světla a tepla. Odměnou byly další odnože a první hezké květy, díky kterým jsem po této bromélii už dlouho před tím, než se ke mně dostala, se zalíbením pokukoval.


Růžové listeny a zelené, modře lemované květy, odlišující se výrazně od květů, které jsem tehdy znal se mně v té době zdály mimořádně exotické. Za nějaký rok už byl trs příliš velký a stěhoval se do mého pokoje, kde sice nebylo tolik světla, ale podmínky byly přesto na tolik vyhovující, že přirůstal dál a dál.


No, nakonec milá bilbergie na té chodbě také skončila, ale po těch letech, kdy její trs tvořilo i větší množství starších růžic už moc okrasným dojmem nepůsobila. Když potom před lety přišlo nařízení, že se kvůli požárním směrnicím musí uvolnit i místa v mezi poschodí, bylo o jejím osudu téměř rozhodnuto.

Nedalo mi to, dvě nebo tři mladé odnože jsem si odnes do práce. Nejdřív jsem je měl na skříni, teď, už opět po přesazení do většího květináče bydlí zas na chodbě. Když jsem si ji nesl na focení, už se pěkně pronesla. Celý trs má tvar oválu, největší jeho šířka je pomalu metr a půl. Jednotlivé listy růžic měří kolem šedesáti centimetrů na délku, tři centimetry na šířku. Květenství je přibližně stejně dlouhé, jako listy, růžové listeny měří kolem deseti centimetrů, samotné květy sedm.


Jaké má tedy tato nenáročná, ale prostorově naopak docela náročná kytka požadavky. Samozřejmě se jí lépe daří na větším světle, kde i lépe kvete. Zalévám jednou, dvakrát týdně, zem by neměla vyschnout, ale myslím, že delší čas přežije, i když se to někdy stane. Občas je dobré nalít vodu i do středů jejích růžic, ty kořeny co má, plní stejně víc funkci upevňovací, než vyživovací. Pokud oddělujete odnože, měly by být alespoň patnáct, dvacet centimetrů dlouhé.


V přírodě rostou bilbergie jako epifyty i jako zemní bromélie. Jeden zdroj, který jsem našel uvádí šedesát čtyři druhů bilbergií. Na stránkách věnovaných broméliím
je uvedeno čtyřicet osm druhů, ovšem čtyři sta dvacet kultivarů bilbergií. Mezi nimi je velké množství opravdu nádherných kytek, možná se k nám také časem některé z nich dostanou.


sobota 7. března 2015

Tillandsia narthecioides (po necelých dvou letech)

Když jsem poprvé představoval Tilandsii narthecioides, „chlubil jsem se tak zvaně cizím peřím“,
to jsem také v tehdejším článku přiznal. Přišla mi bez necelých dvou měsíců před dvěma lety od mistra pana pěstitele s dvěma dlouhými květními klasy na kterých po pár dnech začaly vykvétat jednotlivé, bílé květy.


Ta krásná tilandsie z prvního článku vyrostla na Moravě, ve skleníku a v péči opravdového odborníka. Bylo otázkou, jak poroste dál. Dostala místo u okna na východ, coby zelená tilandsie nepotřebuje moc slunce, nějakou chvíli během dopoledne na ni také zasvítí, pokud je zrovna slunný den.

Nějaký čas potom, co odkvetla začaly mezi listy starých růžic vyrůstat růžice nové. První rok dost pomalu, stále byly docela malé. Podstatně rychleji začaly růst další rok. Loni na podzim se v jejich středech objevil zárodek budoucího kvetení. Nové rostliny sice nedosáhly velikosti předešlé generace, na druhé straně panelák není pro pěstování tilandsií tím nejideálnějším prostředím.


Celou tu dobu jsem se o ně snažil dobře starat, žízní určitě netrpěly. Přes léto rosení každé ráno, v zimě opatrněji ob den. S tím novým kvetením jsem měl docela obavy. S Tilandsií narthecioides přišla i jí podobná Tilandsie dodsonii která se rozhodla potěšit mě svým květem první rok v zimě. Vyrostl celkem dlouhý květní klas, květ se ovšem neotevřel jediný. Prostě česká zima pro tyto tilandsie není to, co v době květu potřebují.

Tilandsie narthecioides se tedy už od podzimu stala velkým objektem zájmu a sledování. Rosil jsem ji každý den, aby měla dost potravy pro své květy. Pozoroval jsem vývoj květenství, jak se pomalu vyvíjí do toho typického žebříčku......Který se jak jsem očekával měl ještě dlouho prodlužovat a zvětšovat. Počítal jsem s tím, že by zas mohla začít kvést někdy koncem dubna. Ale to jsem se přepočítal.


První květ se objevil na tom krátkém, sotva osmicentimetrovém květenství už začátkem února. Od té doby se objevilo na těch dvou květenství postupně více než dvacet květů, dnes kvete další a myslím, že ještě pár bude následovat. Ten, který vidíte na fotkách je z minulé neděle. Mohu připomenout to, co jsem psal už v minulém článku. Květ se začíná otevírat odpoledne, večer začíná vonět. Vůně těch letošních květů je slabší, než těch předloňských, ale co bych chtěl vzhledem k tomu, jak málo světla a slunce bylo v letošní zimě. Časně ráno je květ ještě pěkný, ale už po osmé začíná vadnout.

Nějakou dobu jsem váhal, jestli je to letošní kvetení úspěchem, nebo neúspěchem (to jsou starosti, co?), kloním se spíš k tomu úspěchu. Jen mám tak trochu obavu, zda v tom paneláku kytky i my lidé nezačínáme tak trochu degenerovat.


K odkazu na krásnou píseň dnes přidávám ještě dva odkazy pro všechny, které zajímají záhady historie a památky na ty, kteří tu byli nějakou tu tisícovku let před námi.