Šumava 2023 podruhé

Nemuselo by to být ani o Šumavě. Mohlo by to být o každém místě na světě, kde žijí lidé, kteří si rostlinami, stromy a hlavně kvetoucími rostlinami zpříjemňují své životní prostředí.

Žijeme ve světě protikladů. Naštěstí. Takže k tomu nepříjemnému a špatnému, co nám v životě působí stres, úzkosti, obavy i strach jako protiklad jsou i lidé, události a okolnosti působící optimismus, radost i štěstí. K těm hezkým a na většinu z nás dobře působícím   věcem je i pěkné prostředí na místech, kde žijeme, nebo kde se i krátkodobě nacházíme.

Nedovedu si představit život na místě, kde by nebyly stromy, trávníky, okrasné keře a rostliny. Je to snad už symbióza, uvědomělá, nebo automatická, mezi námi a rostlinami. Nemyslím tím jen obilí, pastviny a stromy na dřevo a papír a jiný užitek. 

Stejně tak, jako se každé jaro těším na přílet jiřiček a rorýsů (vlaštovku už jsem tady neviděl, ani nepamatuji) a první kukání kukačky, těším se i na to, až stromům po zimě narostou nové listy, rozkvete zlatý déšť, šeřík, akáty a nakonec i lípy. Až se v oknech objeví muškáty, petunie a další květiny, oznamující, že přichází to hezčí období roku. 

Možná je to i vyjádřením určité úrovně kultury civilizace a výrazu vůle k hezkému životu. Něco, co na první dojem není nezbytně nutné, ale něco, co do našeho života přináší pohodu a krásu. Stejně jako hudba, knihy, dobré filmy…Procházky v přírodě, ale i na místech, kde žijí lidé.

O co víc jsou příjemnější ulice, ve kterých rostou stromy, kde jsou trávníky, keře a kvetoucí rostliny. Jak hezké je kvetoucími rostlinami vyzdobené okno, nebo keř růží před domem. 

Železná Ruda je v posledních letech v letní sezóně nejen pěkně zelená, ale i pěkně rozkvetlá. Vyrovnala se vedlejší Bavorské Rudě, možná ji i svým způsobem předběhla.

Zatímco dříve mohla být Bavorská Ruda, která dnes působila spíš vylidněně vzorem, dnes je to naše Železná Ruda, která roste a “kvete”. Z té naší je většina dnešních obrázků, z té, která je kousek za hranicemi je maceška, která roste přímo v chodníku a dokazuje sílu rostlin. Ze semena zapadlého  do škvíry, ve které je trochu země vyrostla a  vykvetla. I když v těch podmínkách má život velmi nejistý, přece si ho dokázala dočasně (tak, jako je dočasné všechno) užít. Protože i maceška je ráda za teplo, slunce a déšť. Druhým objektem, které jsem tam vyfotil bylo rezavé kolečko, ve kterém krásně kvetla veselými květy nějaká rostlinka. 

Co napsat na závěr. Přání, aby ta místa, ve kterých žijeme byla ještě zelenější a rozkvetlejší. 

Už dlouho jsem nedával odkaz na nějakou písničku. Tato se mě v poslední době hodně líbí.

https://youtu.be/fWzji_s3qBE

Šumava 2023

Občas přivítám pár dnů, ve kterých si odpočinu od svých kytek. Dovolenou stejně směřujeme do míst, kde je zeleně dostatek. 

Pro každého může pojem bohatství znamenat něco jiného. Asi bychom se všichni shodli na dobrém zdraví pro nás a naše blízké. Pro mě je jedna z nejdůležitějších položek bohatého života - příroda. Pokud možno co nejméně poznamenaná působením lidí. Úplně nepoznamená už se u nás zřejmě nevyskytuje. I v té takzvané kulturní krajině jsou velké rozdíly.

Na Šumavu, konkrétně do Železné Rudy a na Špičák jezdím už od nějaký čtyřech let. Tedy s různě dlouhými přestávkami víc než šedesát let. Za tu dobu se pochopitelně změnila i tato místa. Přírodní cesty nahradily vyasfaltované cyklostezky. Kůrovcová kalamita poničila smrkové porosty a některá místa, jako třeba stěna nad Čertovo jezerem vypadá dost smutně. 

Na místech, kde dříve rostla masožravá tučnice po ní už není ani památky. Alespoň, že jsou zde stále k vidění naše orchideje, vstavače a vemeníky dvoulisté.

Přesto už po vystoupení z vlaku poznám velký rozdíl mezi plzeňským a šumavským vzduchem. Samozřejmě ve prospěch toho šumavského. Zeleně je oproti městu stále mnohonásobně víc. Železná Ruda se rozrůstá a stále přibývá nová výstavba, někdy i velmi luxusně vypadajících domů a apartmánů pro bohatší víkendové turisty.

Krátce po otevření hranic s Bavorskem jsem při každé dovolené ať už v Železné Rudě, nebo na Špičáku vyrážel na nejvyšší horu této části Šumavy, na Velký Javor. Tentokrát mně stačil jen pohled na něj. I tak jsme toho nachodili dost, většinou stejně z kopce do kopce. Ale nemusely být tak vysoké.

Nedávno jsem četl článek o motýlech. O tom, jak moc v naší přírodě ubývají. V okolí Plzně už jich je o mnoho méně než dříve. Na Šumavě stále jsou, ale také v daleko menším množství, než dříve.

Vzpomínám si, jak i na tehdejších, ještě nevyasfaltovaných turistických cestách bylo po tehdy zřejmě častějších deštích plno louží, ve kterých bylo hodně malých žabek. Kuňka obecná, u nás se stala už ohroženým druhem.

Stále je vidět dost jestřábníků oranžových, dnes chlupáčků oranžových. I náprstníků červených i bílých. I takové pro Šumavu typické bodláky, které jsou téměř bez “bodlin”, za to mají moc pěkné květy. 

Epipremnum pinnatum blue form a pole vlčích máků

V loňském roce jsem si z nabídky voskovek na stránkách Tropiku objednal červeně kvetoucí Hoyu ilagiorum. Abych neobjednával jen jednu kytku,  přidal jsem do objednávky ještě Epipremnum pinnatum blue form. Asi také proto, že bylo levné (necelou stovku) a že jsem chtěl vidět, jak se bude lišit od E. pinnata Cebu blue. Dorazila rostlina v kelímku, dlouhá asi metr, možná i víc. Část stonku byla olistěná, část bez listů. Stonek jsem rozřezal a nechal znovu zakořenit. Jak už to u těchto vděčných rostlin bývá, všechny řízky i jen s jedním listem ve vodě spolehlivě zakoření. Často zakoření i bezlisté stonky, na kterých je takový ten “uzel” s čekacími kořeny a “pupenem”, ze kterého   za trochu delší dobu vyroste i malý list a posléze i nová rostlina. O tom jsem se letos na jaře přesvědčil při řízkování E. pinnata Cebu blue. 

Tak ten rozdíl mezi oběma E. pinnaty. Zatímco Cebu  blue má listy opravdu do modra, na dnes představené rostlině tu modrou moc nevidím. Je hezky zelená. Dobře roste a to i v poměrně zastíněném místě. Taková obyčejná a přesto hezká kytka. Kdyby měla možnost růst u nějakého mechového sloupku a přichytit se k němu, listy by se jí zvětšily a byly by víc podobné listům monstery. O Cebu blue někdy jindy, až trochu víc poporoste.

Teď k jiné rostlině a jiné barvě. Přesněji k rostlinám. Vlčím mákům, kterých jsem pohromadě asi nikdy neviděl tolik, jako letos na blízkém poli, kolem kterého chodím téměř každý den na procházky. O tom poli jsem nedávno tady na těch stránkách napsal, rostl  na něm krásný jetel, tmavě červené, nebo spíš bordové barvy. Už odkvetl a mezi jeho odkvetlými stonky se objevily rozkvétající vlčí máky. Jednu červenou vystřídala zase jiná červená. 

Nevím, jestli ten vlčí mák byl spolu s jetelem záměrně vysetý. O tom pochybuji. Ale pohled na to pole je pěkný, mnoho lidí si ho fotí. Myslím, že ten pohled stojí za to, tak jsem ho také vyfotil. 

Nakonec obrázek  jednoho  zubatého  zvířete.