pátek 3. dubna 2026

Zázrak jara a stíny v nás

Začaly Velikonoce – pro někoho nejvýznamnější křesťanský svátek, pro jiného čas loučení se se zimou. Letošní jaro přichází pomalu a nesměle. Dny jsou stále studené a ranní teploty se drží kolem nuly, jako by se země ještě zdráhala úplně nadechnout.

Přesto už před dvěma týdny rozkvetla zlatice (Forsythia), které lidově říkáme zlatý déšť. Společně s petrklíči a fialkami nám připomíná, že život se zastavit nedá. I když jaro prožívám už bezmála sedm desetiletí, vnímám toto období pokaždé jako zázrak. Sledovat, jak se promrzlá země zahřívá a spící síla pod ní začíná ožívat, se může zdát samozřejmostí. Ale když si uvědomíme, jak vzácný a ojedinělý život ve vesmíru je, musíme uznat, že je to dar, o který bychom měli pečovat.


Velikonoce jsou také svátky vzkříšení a oběti Ježíše Krista. Když se však dívám na dnešní svět a na dějiny lidstva, které jsou tak bolestně spojené s válkami a násilím, cítím úzkost. Připadá mi, že lidstvo jako by stále nebylo schopno pochopit hodnotu života, za který byla přinesena tak velká oběť.



Zatímco v zahradě bojujeme o každý nový květ, ve velkém světě „mocní“ často lehkomyslně rozhodují o životech jiných. Stejně jako dříve králové, i dnes jsou do válek posíláni lidé, kteří by mnohem raději žili v míru a starali se o své blízké. Je smutné, že největší bohatství se stále rodí z výroby zbraní. Každý náboj, který opustí hlaveň, je ranou do samotného srdce civilizace. Ti, kteří o těchto hrůzách rozhodují od bezpečných stolů, do polí zmaru sami nikdy nepůjdou.



Lidský život uteče rychle. Když se ohlédnu, zdá se mi docela krátký. Měl jsem to štěstí, že jsem na rozdíl od svých předků prožil většinu života v míru. To samé bych z celého srdce přál i dalším generacím – nejen u nás, ale všude na světě.



Mám radost z letošního jara. Těším se na slunce a teplo. Bylo by však krásné, kdyby kromě přírody rozkvetly i vztahy mezi lidmi. Kdybychom konečně zažili „jaro nové civilizace“, která už nebude znát ničení a strach.



Jako doprovod k tomuto zamyšlení vám posílám hudební video Vangelise a Irene Papas, které v sobě nese hloubku a důstojnost těchto dní.

Článek mi upravila a zkrátila AI.


sobota 28. března 2026

Bergénie Vintage Pink

V loňském roce jsem se rozhodl pořídit na lodžii nějakou mrazuvzdornou, odolnou a kvetoucí rostlinu. Myslím, že jsem o tom v tu dobu i něco napsal. Objednal jsem si tři bergenie menšího vzrůstu. Podle fotek v nabídce Lumigreenu mě zaujala bergénie Vintage Rose. Velmi pěkně přirůstala, měla hezké listy. Ale před zářijovou dovolenou jsem ji přelil, aby ten týden vydržela. Asi by vydržela i nezalitá, ale to přelití se jí stalo osudným.


Druhé dvě přežily, i když teď po zimě vypadají poněkud přešle. Tak uvidím, jestli se zmátoří, nebo budou tu první následovat. Asi opravdu nebudou úplně ideální rostliny pro pěstování na lodžiích a balkonech. Ale protože mě ta Vintage Rose dost mrzela, rozhodl jsem se, že to ještě jednou zkusím. Abych neobjednával jen jednu rostlinu, objednal jsem ještě bergénii Vintage Pink, protože už v loňském roce jsem se rozhodoval, kterou z těch dvou objednat.  


Nevím, v jakém prostředí byly pěstovány předtím, než koncem února dorazily. Ale obě měly už poměrně viditelná květenství. Na lodžii přečkaly všechny ranní mrazíky (zatím nebyly nijak velké) a ze zavřených poupat vykoukly květy moc hezké barvy. Ten teplotní šok, který zřejmě prodělaly způsobil, že nevyrostl stonek květenství, ale květy se drží u země. “Třeba je jim tam menší zima”. Zatím rozkvetla Vintage Pink, jsem zvědav, jestli se ještě dočkám květů té, kvůli které jsem ty letošní bergénie objednával. Aby jsem měl větší jistotu, že ji uvidím kvést, objednal jsem je hned dvakrát. Ty druhé dvě dostala má sestra jako dárek na zahradu. Tam mají větší šanci na dlouhý život.


Když už jsem u té její zahrady, přidám z ní fotky fialek, které tam má. Ve čtyřech barevných provedeních. Nejneobvyklejší je asi ta nažloutlá. Ale voní jen ta klasická, fialová.





neděle 22. března 2026

Bolevecké rybníky

Dnes vás vezmu na procházku kolem plzeňských rybníků. Na Wikipedii je můžete najít pod odkazem stejného názvu, jako je název dnešního příspěvku. Tyto rybníky nedosahují velikosti a počtu jihočeských rybníků. Pro plzeňáky jsou ale oblíbenou lokalitou, jak na procházky, tak také na koupání, plavání. V zimě tu ve vodě zastihnete i otužilce. U největšího z nich, Boleveckého (Boleváku) je i kemp, kam jezdí někteří turisté na dovolenou. Někdy i ze zahraničí. 


Rybníky byly vybudované v patnáctém století a z té doby pochází také památný dub, který vidíte na fotce. Už je trochu zchátralý, ale už za pár týdnů se jeho zbylé větve zazelenají.


I když pro mé procházky  nejsou tou nejčastější lokalitou, několikrát do roka se kolem nich projdu. Možná to bude i tím, že v době, kdy jsem chodil pěšky do práce, jsem kolem toho největšího rybníka chodil téměř každý den. Rána u něj byla někdy kouzelná.


I z toho, že jsem kolem nich chodil dříve každý den je patrné, že to k nim nemám zas tak daleko. Buď něco přes půl hodiny pěšky, ale s výstupem do strmého kopce. Ten je pro mě v posledních letech už náročnější. Nebo pár minut na autobus a po čtyřech stanicích vystoupit. Pokud to není v době, kdy je silnice ucpaná auty těch, kteří jedou do práce, nebo odpoledne z práce, je to tak dalších pět minut.


Ještě blíž k rybníkům je to z Bolevce a z Lochotína (to je to sídliště, které vidíte za Seneckým, pro plzeňáky Senečákem.  



Mezi Bolevákem a Senečákem je rybník Košinář. Kousek nad ním se v lese nachází menhir nejasného původu a stáří. Vysoký je asi 170 cm a kousek od něj je ještě jeden podstatně menší, spíš takový větší kámen.  Nejčistší z rybníků je rybník Kamenný, zvaný jak jinak - Kameňák. I od něj se dá dojít na jeden ze tří místních význačných kopců jménem Krkavec na kterém je rozhledna a jak je patrné i nějaké vysílače.




V době mého mládí bylo na plzeňských rybnících možné často spatřit potápku roháče. Nevím, jestli se zde ještě objevují, já je už dlouho neviděl. Zato labutě jsou k vidění během celého roku.



sobota 31. ledna 2026

Zimní pozdrav

V lednu začala ta správná zima. Sníh, který hned neroztál a mráz, který se drží většinu měsíce.




Procházky do přírody jsou teď někdy takové “černobílé”. Všechny ty barvy, které příroda nabízí od jara do podzimu, jako by se někam ztratily. Když jsem vybíral fotky pro dnešní pozdrav, přišlo mi, jako bych vybíral z černobílých fotek.



Bylo to tím, že při procházce, na které jsem fotil bylo zataženo a padal sníh. V případě, že je nebe jasné a svítí slunce je kombinace modré oblohy a bílého sněhu velmi fotogenická. To je vidět na jedné ze dvou fotek, kterými dnes přispěl Martin. Z našich jiných, společných procházek.

¨


I na jedné z mých fotek jsou vidět další barvy. Červené plody hlohu a na větvi zelená a žlutá barva lišejníků.


Zasněžená příroda má své kouzlo, je v ní zvláštní klid, ticho. Občas se na obloze objeví uspořádaná formace hejna kormoránů, kteří odněkud přiletěla na zimní stanoviště na řeku Berounku. Na té jsou celoročně i kachny a labutě. Tedy stálá labuť už zbyla jen jedna. Její partner, nebo partnerka se ztratil(a). Občas přiletí jiný pár, ale ten se dlouho nezdrží.



Zem si po dlouhé době může odpočinout pod bílou pokrývkou. Snad ten sníh dodá potřebnou vláhu rostlinám a stromům, které mohou už za několik týdnů začít ožívat.


A my se budeme těšit z nového života a energie, kterou jaro přinese.