sobota 26. listopadu 2022

Ficus elastica - Tineke a Belize

Dnes začnu několika vzpomínkami. Někdy v dětství, když mi bylo tak jedenáct, dvanáct let, jsem kromě světa zvířat a živočichů, který mě v té době velmi fascinoval, začal stále více a více obdivovat i svět rostlin a stromů. Doma jsme měli pár kytek, na některé z nich si dobře vzpomínám. V té době se v květinářství občas objevil Ficus elastica. Jeho krásná, pevné a lesklé listy se mně moc líbily. Chtít, aby mně ho někdo koupil, to jsem se neodvážil. Ale aby se k nám do rodiny dostal, vymyslel jsem to jinak. Za ušetřené peníze jsem ho koupil babi k narozeninám. Tuto taktiku jsem o pár let ještě zopakoval, z té akce k tehdejšímu MDŽ, kdy jsem mámu, babi i sestru rovněž obdaroval kytkami v květináčích dnes zbyla jedna aglaonema. Bez řečí mámy se to neobešlo, ale babi byla moc hodná, dělala, že má z fíkusu radost. Možná i měla. 


Pár let poté jsme se stěhovali z menšího města do Plzně. V tom menším městě jsem chodil do třídy, ve které jsem byl moc spokojený, měl jsem tam kamarády a kamarádky. Devátou třídu jsem začal v Plzni a nějak jsem si tam nemohl zvyknout. Do školy jsem jezdil téměř na druhou stranu města, když jsem dorazil domů a chtěl jít ven, šel jsem vždy sám. Nikde žádný kamarád. Tak jsem si alespoň nastěhoval ten fíkus do pokoje, který jsme se sestrou měli a řekl si, že on je teď můj nejlepší kamarád. Tedy já měl (a dosud mám) dost zvláštní nápady.



Ten fíkus máme dodnes. Je to takový ten typ, co býval před léty, dlouhé, zelené listy. Asi žádný kultivar. Vždy, když byl už moc přerostlý, ustřihl se vrchol, dal do vody, znovu zakořenit a rostl dál. Je “služebně” třetí nejstarší kytkou, co máme. Něco přes padesát let. Moje máma ho měla čím dál raději. Když babi odešla, vždy o něm mluvila jako o babi fíkusu.



Dnes představím ale jiné dva fíkusy. Předpokládám, že to jsou kultivary. Zaujaly mě už před pár lety. Dlouho jsem na ně myslel, zvlášť na ten bílozelený, Tineke. Koncem minulého roku jsem objevil ve městě jednu prodejnu s kytkami. Ve výloze tehdy byla zajímavá aglaonema, tak jsem se šel podívat dovnitř. Téměř všechny peníze, které jsem ten den měl v peněžence jsem pár minut předtím utratil v nedalekém knihkupectví, tak jsem měl jistotu, že si žádnou kytku domů neodnesu. Květinářství bylo celkem malé, ale v tom malém prostoru bylo tolik pěkných kytek. Občas se mi během let zdá o podobném květinářství, ve kterém si vždy vyberu nějakou moc hezkou kytku. Probudím se a žádné květinářství, žádná kytka. Tento obchod jako by byl tomu z mých snů podobný. A sympatická majitelka, která do svého obchodu dovede vybrat pěkné a zajímavé kytky.



Podruhé jsem kolem obchodu šel letos začátkem jara. Byl zavřený, polední přestávka. Díval jsem se dovnitř a na poličce vidím pěkné menší fíkusy. Tři. Jeden takový ten s tmavými listy. Zbývající dva Tineke a Belize. Tak jsem chodil hodinu ve městě, pamatuji si, že byla docela zima a foukal vítr, který mi alespoň dvakrát shodil kšiltovku. Raději jsem nejel domů, abych si to nerozmyslel. Říkal jsem si, kdy jindy, když ne teď.  Koupil jsem Tineke i Belize. Za dobrou cenu. Nebyly moc velké. Asi jsem zas potřeboval nějaké nové kamarády.



Doma jsem je přesadil. Větší květináč, dospod drenáž. A dostaly protekční místa u  oken, protože tyto pestrobarevné kultivary potřebují více světla, než ty zelené. Ale polední slunce nechtějí, to by jim listy mohlo spálit. Odvděčily se. Rostly “jako z vody”. Také to letošní léto bylo štědré, co se slunce týká. Je vidět, že jak začal podzim a s ním i kratší a temnější dny, poslední listy jsou menší. 



Co napsat o těchto nejznámějších fíkusech. Jejich původní výskyt sahá od nepálu po Indonésii. Vyskytují se také v Malajsii. Odtud se rozšířily do mnoha států celého světa, tedy do takových, kde najdou příznivé klimatické podmínky. Když se jim daří, dorůstají do velkých rozměrů. Do výšky 30 až 40 metrů. Takové krásné, i když asi o něco nižší exempláře jsem viděl na Krétě, Madeiře a na Ischii. V bytech se dají udržovat na přijatelných a požadovaných rozměrech řezem, nebo zakořeněním vrcholů ve vodě. Nejlépe v jarních měsících. 


Do toho obchodu jsem se ještě vrátil. Aglaonema Electric Lime, kterou jsem tam viděl při první návštěvě na mě počkala až do návštěvy třetí, kdy jsem si šel pro Scindapsus treubii Moonlight a

Scindapsus treubii Dark Form. Byla už zlevněná, stejně jako aglaonema Bílá Osaka. Tak jsem si je s těmi scindapsusy  přinesl domů. Kdyby náhodou někoho z Plzně a okolí zajímalo, kde se ten obchod nachází, tak je v Sedláčkově ulici číslo 246/22. Nedaleko náměstí a kousek od hlavní pošty. Jmenuje se Kytky v oblacích.


Ještě odkaz na další pěkné řecké  písničky Marthy a Teny:


https://youtu.be/dfx-9xsdDro

https://youtu.be/knr9HfsztXY

https://youtu.be/qLkNm3GHaIU

https://youtu.be/q-PYAYlAJow

https://youtu.be/aTAd84-op_o

https://youtu.be/bz3a5t77QRk

neděle 20. listopadu 2022

O atlase štěstí

Dnes to je svým způsobem taková z nouze ctnost. Dnes i včera je zataženo, v bytě tma, plánovaná kytka, o které měl být dnešní článek by šla těžko fotit. Také už je polovina listopadu za námi a já mám další rekord. Letošní stěhování vyletněných sukulentů a ostatních kytek proběhlo až 17. a 18.listopadu. Tak dlouho to snad ještě nikdy nebylo. Těsně před tím, než přišel sníh a mráz.

Řeknu (napíšu) na sebe ještě něco, s čím bych se neměl vůbec chlubit. Někdy koncem dubna, když jsem zmíněné rostliny po přezimování v komoře na lodžii  přenášel, jsem mezi truhlíky našel vypadlou aloi, která při podzimním stěhování dovnitř nějak vypadla a zůstala celou zimu venku. Vypadala hodně přešle, ale také se zdálo, že je živá. Dal jsem ji do vody, kde za pár dnů vypustila nové kořeny, zazelenala se a po novém zasazení se vrátila ke své běžné podobě. Buď to byla náhoda, že loňská zima byla hodně mírná, nebo spíše důkaz, že ty zimy už nejsou, co bývaly.


Před několika dny jsem dočetl knihu Helen Russelové Atlas štěstí. 

Atlas štěstí - Helen Russell | Databáze knih (databazeknih.cz)


O štěstí toho už bylo napsáno….I tady jsem se před nějakým rokem zmínil o knize Algoritmus štěstí. Ale napsat rovnou Atlas štěstí…..



Na obalu knihy je uvedeno : 33 mezinárodních návodů, jak dosáhnout štěstí. Nevím, proč 33, když v knize je podle abecedy uvedeno 30 států - tedy ani to tak docela neplatí, protože Anglie a Wales jsou uvedeny samostatně. No, tak spíš třicet národností. U každé z nich je na několika stránkách popsáno, v čem lidé jednotlivého národa, nebo spíš jednotlivé země vidí své štěstí. Nebo přesněji co je pro ně to, co je motivuje, přispívá k jejich spokojenosti, v čem vidí smysl dobrého života.



Je jasné, že v každém z těch 30 uvedených míst jsou lidé různí, ne každý bude nadšený z toho, co většině dělá radost a působí štěstí. Ale díky těm 30 různým pohledům na štěstí, nebo realističtěji na spokojenost, má čtenář knihy šanci najít více podnětných nápadů, se kterými vnitřně souzní a které mohou být při hledání pohody, spokojenosti a možná i toho štěstí dobrou inspirací.



Pro mě je naprosto zásadní poznání, o kterém už dlouho vím, ale nikdy jsem si nechtěl naplno přiznat. V životě je dobré mít všeho přiměřeně. A i když jsou pro mě mé rostliny velkou částí mé spokojenosti - štěstí, to že je jich několikrát víc, než by mělo být ve výsledku není dobré ani pro ně, ani pro mě. 



Našel jsem i věci, se kterými souzním. Pobyt v přírodě, hodně pohybu. A další, a další,v některých z nich mám značné mezery….  Stále by bylo něco, v čem se můžeme zlepšovat a snažit se, aby náš život byl  spokojenější a šťastnější.



Dnes se rozloučím odkazem na jednu starší desku mých oblíbených zpěvaček Marthy a Teny Elefteriadu. Do těch jsem se zamiloval, když mi bylo třináct let. Pochopitelně platonicky, proto jsem mohl mít rád obě dvě najednou. Od té doby je stále poslouchám, i když už ne tak moc, jako dříve. Při poslech písniček z této osmi písničkové desky jsem dlouho pociťoval něco, co by se dalo nazvat štěstím. Mé první větší setkání s řeckými písněmi, které si někdo zamiluje, někomu se líbit nemusí.

 Jo, to už je víc, jak padesát let…Tak hlavně pro pamětníky, ale nejen pro ně.



https://youtu.be/BBJlPmDn_2I

https://youtu.be/jkpnlgm9MUA

https://youtu.be/IqrTSRv9OA0

https://youtu.be/R6wol5qsDdA

https://youtu.be/8_EWYHKOqzU

https://youtu.be/nfJKw-QBRRg

https://youtu.be/MNAZAlLbE_g

https://youtu.be/Qwxs3Ce7yI8

sobota 12. listopadu 2022

O vodě

Už celkem dlouho chci napsat pár řádků o vodě. O životadárném “živlu”, který mám moc rád. Uznávám, bylo už o něm napsáno tolik, že je to jako nosit dříví do lesa. Pro toho, kdo by měl zájem připomenout si známá i méně známá fakta, mám dva odkazy:

Voda – Wikipedie (wikipedia.org)

Zajímavosti a fakta o vodě (ifenomen.cz)




Voda přináší život, může přinášet i pravý opak. Povodně, vlny tsunami. Kdo ví, kolik pravdy může být na biblické potopě, kolik pravdy a mýtů je na bájné Atlantidě. 


Když vezmeme v úvahu, jak nezbytná je voda pro život na Zemi (a možná nejen na ní), určitě vyhraje její pozitivní role. I díky tomu, že život na zemi vznikl ve vodě, tipnul bych to tak na 99,9999%.



Budu mluvit o některých svých zkušenostech s vodou. Už mé nejstarší vzpomínky na vodu, na řeku, louže a jedno konkrétní jezírko ( vlastně byla dvě naproti sobě ) ve mně při mém seznamování s okolním světem vyvolávaly nevšední zážitky. V řece byli tehdy ještě raci, ryby - ty jsou v ní dodnes, říční škeble a vodní rostliny. V těch jezírkách v parku rostly a kvetly lekníny. Žily v nich malé rybky, vodní šneci plovatky a okružáci. To úplně stačilo k dokonalému okouzlení malého kluka. 



Na jaře se v některých větších loužích a menších tůňkách objevily žáby kuňky, brouci potápníci a vířníci a také vodoměrky. Tak to dnes už není, to už je minulost. Tedy doufám, že někde mimo město je takových tůněk plných života ještě dost.


Dlouho jsem neuměl plavat, ale když jsem se to konečně v páté třídě naučil, dostala pro mě voda další rozměr. Dodnes plavání považuji za něco úžasného. Zdravého, osvěžujícího, očišťujícího.



Vzpomenu i na jeden mimořádně horký den na Sicílii, kdy jsme se z městečka San Vito Lo Capo vypravili pěšky do několik kilometrů vzdálené přírodní rezervace Zingaro. Zásoby vody brzy došly a po několika hodinách se dostavila pořádná žízeň. Když už jsme to na rozpálených bělostných kamenech jedné z krásných pláží nemohli vydržet, zkusili jsme najít nějakou další, kde bude alespoň trochu stín. Po cestě jsme narazili na malý domek, snad jenom jednu malou místnost, kde byl nějaký zaměstnanec rezervace, který z velké kameninové nádoby nabíral vodu do kelímků a zdarma ji rozdával návštěvníkům. Tedy vstup do rezervace byl placený. Myslím, že to byla asi ta nejlepší voda, kterou jsem zatím pil.



Nespočítám, kolik vody už jsem asi vypil. Nespočítám, kolik vody jsem spotřeboval na zalévání všech kytek, které jsem kdy měl a mám. A to bych ještě  měl vzpomenout vodu na mytí, sprchování, splachování, vaření. Otočíme kohoutkem a voda teče. Studená, teplá. Pro velkou část z nás naprostá samozřejmost. Pro většinu lidí na této planetě nepředstavitelný přepych, téměř zázrak.



Děkuji vodě za vše, co mi dala a dává, děkuji za jedno z největších okouzlení, když jsem poprvé uviděl moře a zaplaval si v něm. Děkuji za déšť, který v naší zemi zatím stále pravidelně přichází ( byť je těch srážek a podzemní vody o něco méně než dřív. ) Tak ať nám to tak ještě dlouho vydrží.

neděle 6. listopadu 2022

O knihách Pavla Čecha

Na stránky Nakladatelství Petrkov se dívám celkem pravidelně, vyhlížím tam nové vydání knihy Kdo chodí tmami. Rozhovor Aleše Palána a bratří Reynkových. I jsem tam kvůli tomu psal, kniha, nebo její dotisk by měla někdy vyjít, ale v nejbližších měsících prý to nebude….


Při tom prohlížení jsem několikrát zahlédl knihy Pavla Čecha. V domnění, že jde o knihy pro malé děti jsem jim nevěnoval pozornost. Vše se změnilo, když jsem si v časopise Téma přečetl rozhovor s tímto pro mě dosud neznámým malířem, spisovatelem a básníkem. Rozhovor se mně moc líbil. Na svých  oblíbených stránkách Knihy | Databáze knih (databazeknih.cz) jsem si autora vyhledal  a zjistil, že jeho knihy mají vysoké hodnocení a velice příznivé a v komentářích čtenářů je o nich velmi hezky psáno.



Také jsem chtěl mít hezké zážitky z těchto knih a tak jsem si na zkoušku pár prvních objednal.

O zahradě - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)

Dědečkové - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)

O malíři - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)

O čertovi - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)



Ocitnout se ve světě krásných, poetických ilustrací a příběhů, které mohou okouzlit jak děti, tak dospělé bylo velmi příjemné. Protože jsem v tomto světě prožít těch kouzelných příběhů víc, objednal jsem si i dvě knihy ilustrací a poezie. První z nich patří celá Pavlu Čechovi.  

Prstýnek z kopřivy - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)

Knihu jsem přečetl už několikrát a opět budu číst.



Druhá kniha je kniha básní Radka Malého, jejichž inspirací byly obrazy Pavla Čecha.

Poštou havraní - Radek Malý | Databáze knih (databazeknih.cz)

Tak tato spolupráce se také moc povedla.



V internetovém obchodě nakladatelství Petrkov jsem měl to štěstí, že jsem tam sehnal možná poslední dostupnou velkoformátovou knihu 

Velké dobrodružství Pepíka Střechy - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)

Tak to je jedna z nejlepších knih autora, teď už je bohužel k sehnání v menším vydání. Myslím, že právě v tom velkém vynikne malířské mistrovství autora.



Zmíním ještě dvě knihy, které jsou krásně poetické, ale podle mě spíš pro děti, než dospělé.

Dospělé ale také dokáží pohladit po duši, alespoň ty, ve kterých kousek dítěte stále zůstává. 

O mráčkovi - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)

O klíči - Pavel Čech | Databáze knih (databazeknih.cz)



Jsou to taková malá umělecká dílka, možná právě takové knihy mohou u dětí vzbudit zájem o knihy i o čtení.

A zřejmě těch společných chvil s knihami Pavla Čecha nemám dost, protože jsem si objednal tři jeho další knihy.

Možná autora znáte, možná neznáte. Možná se také necháte inspirovat.