sobota 16. srpna 2025

Ne vždy se to povede - o tuberózách

Na internetu dost často prohlížím nabídky obchodů s rostlinami. I když nemám zahradu, sleduji i sortiment zahradních rostlin. Tak jsem před pár lety narazil na tuberózu. Pro mě neznámou rostlinu. Z hlubin paměti se vynořila věta z nějakého románu, kde jeho hrdince rozbolela hlava z těžké vůně tuberóz. Ani nevím, jestli jsem to kdysi četl, nebo to vymyslela má fantazie.




Zaujalo mě, že tuberózy vykvétají na noc, kdy začíná působit jejich vůně. Rostlinu to v mé představivosti dělalo tajemnou a záhadnou. Byl jsem i zvědavý, jaká je ta jejich vůně. Když jsem se dočetl, že tuberózy se dříve pěstovaly jako pokojové rostliny, začínal jsem přemýšlet, že si jejich hlízu koupím a zkusím je vypěstovat.

Trvalo to pár let, než jsem se k tomu odhodlal. S představou, že prožijí léto u mě na lodžii.

Rozumný člověk by na zkoušku objednal jednu hlízu. No, to by bylo poštovné dražší, než hlíza samotná. Jsem zřejmě trochu extrémista, hlízy jsem objednal ve všech dostupných barvách jejich květů. V bílé, žluté, růžové, lehce červené a o něco tmavší červené. Ze třech různých internetových obchodů. 


Všechny hlízy dorazily počátkem března a hned jsem je zasadil do země. I při pěstování na zahradě by se měly začít pěstovat v místnosti, protože potřebují dost tepla a až v druhé polovině května vysadit na záhon. Ke kvetení potřebují určitý počet nocí, kdy teplota neklesne pod patnáct stupňů. Alespoň tak jsem se to dočetl. Hlízy by měly vypustit listy do měsíce od zasazení. 

Z jednoho zdroje, kde byla objednaná růžová a lehce červená varianta (Pink Sapphire a Cherry)  se listy objevily už po dvou a po třech týdnech. Úzké, světle zelené. Čekal jsem, že budou takové tužší a pevnější. U Cherry se začalo i hodně brzy vyvíjet květenství. Na květenství se vyvíjelo několik květů, ale do samotného kvetení to vydržel jen jeden. Když rozkvetl, dal jsem si ho večer na stůl, u kterého si čtu. Vůně opravdu pěkná, i když jestli se dobře pamatuji na vůni květů gardénie,( která u mě také moc dlouho nevydržela), tak je ta vůně téměř totožná, nebo hodně podobná.


Zbývalo, aby ještě vyrostly listy bílé, žluté a červené. “Cherry” už odkvetla a tyhle ani nevykoukly ze země. Už byl květen a stále nic. Jednou v noci se mi zdálo, že začala růst bílá. Ráno jsem se šel podívat na její květináč a opravdu vyrazil zelený list. 

Za pár dnů se objevily i listy žluté a té, co měla kvést tmavší červenou. U bílé se začalo vyvíjet květenství,  ale celá rostlina po nějakém čase zašla. Rozkvetla ještě růžová, jediná, kterou jsem i vyfotil. Vůně hodně silná, trochu jiná,než u té první. Květy trochu jako voskové, celé kvetení trvalo asi dva týdny. Ještě musím zmínit, že tuberózy zůstaly v místnosti. Po jarních přírůstcích v podobě netřesků a vyletněných kaktusů by se na lodžii už nevešly. Tak zkušenost s tuberózami pro mě moc dobrá nebyla. Rozhodně netvrdím, že to nejsou zajímavé rostliny. Pro někoho, kdo může jejich pěstování začít třeba ve skleníku a potom je přesunout do zahrady to může být zkušenost mnohem úspěšnější.

Protože se mi zdá, že ty dnešní fotky růžových květů jsou dost slabé (rostlina se mi kvůli své výšce přes 1m nepodařila vyfotit najednou)  , přidám ještě fotky nedávno prvně kvetoucího bělokvětého echinopsu. 






Tradičně předávám slovo AI.

Odbornější pohled na tuberózy

Tuberóza, latinsky Polianthes tuberosa, je rostlina s fascinující historií a podmanivou vůní, která po staletí okouzluje lidi po celém světě. Ačkoliv se v dnešní době často setkáváme s jejími kultivary, původním domovem této elegantní krásky je Mexiko. Zde se jí daří v teplých a vlhkých podmínkách, kde v noci uvolňuje svou charakteristickou, intenzivní vůni.

Z botanického hlediska patří tuberóza do čeledi chřestovitých (Asparagaceae), konkrétně do podčeledi Agavoideae, kam spadají například i agáve nebo juky. I když se v literatuře můžete setkat s pojmem Polianthes tuberosa jako s jediným druhem, existuje celá řada kultivarů, které se liší barvou květů (od čistě bílé, přes růžovou, žlutou, až po odstíny červené), plností květů (jednoduché vs. plnokvěté) a samozřejmě i intenzitou a nuancemi vůně. Mezi nejznámější patří 'The Pearl' (plnokvětá bílá), 'Pink Sapphire' nebo 'Sensation'.

Využití v parfumerii a pěstování

Jednou z nejvýznamnějších oblastí využití tuberóz je parfumerie. Jejich sladká, těžká, až smyslná vůně je považována za jednu z nejluxusnějších a nejdražších vonných složek. Květy tuberózy se sbírají ručně, nejčastěji v noci, kdy je jejich aroma nejsilnější. Následně se z nich extrahuje esenciální olej metodou enfleurage nebo extrakcí rozpouštědlem. Její opojná esence se stala ikonickou součástí mnoha prestižních parfémů, kterým dodává hloubku, exotiku a nezaměnitelnou smyslnost. Její vůně je často popisována jako kombinace medu, jasmínu, pomerančového květu a zelených tónů.

Správné pěstování tuberóz vyžaduje trpělivost a specifické podmínky, zejména pokud je cílem dosáhnout bohatého kvetení. Jsou to hlíznaté rostliny, které potřebují dostatek tepla a slunce. Ideální je začít s pěstováním hlíz v interiéru nebo ve skleníku brzy na jaře, obvykle v březnu nebo dubnu, do propustného substrátu. Hlízy by měly být umístěny mělce pod povrchem. Pro vyklíčení a počáteční růst je klíčová teplota půdy nad 18 °C.

Jakmile pomine riziko posledních mrazíků, obvykle v druhé polovině května, lze rostliny přesadit ven na slunné stanoviště. Půda by měla být bohatá na živiny a dobře odvodněná. Během vegetačního období vyžadují tuberózy pravidelnou zálivku, zejména v suchých obdobích, a také přihnojování pro podporu růstu a kvetení. Nejdůležitější pro tvorbu květů je dostatečný počet teplých nocí, kdy teplota neklesne pod 15 °C.

Po odkvětu, obvykle na podzim před příchodem prvních mrazů, se hlízy vykopávají, očistí a uchovávají v suchu a chladu (kolem 10-15 °C) přes zimu. To zajistí jejich přežití a připraví je na další vegetační sezónu. Ačkoliv pěstování tuberóz může být výzvou, zejména v chladnějších klimatických podmínkách, jejich nádherné a intenzivně vonící květy jsou odměnou, která za vynaložené úsilí stojí.


sobota 9. srpna 2025

Zvířecí přírůstky

V našem prvním akváriu, které patřilo tetrám ohnivým, už zůstala jen jediná, poslední ryba. Akvárium bylo hodně zarostlé, takže jsem ani neměl jistotu, jestli tam nějaká z původních dvanácti zůstala. Rybky jsme koupili začátkem roku 2020. Tetry ohnivé by se měly dožít dvou až tří let, takže většina z nich se dožila nad poměry dlouhého věku, ta poslední dvojnásobného.


Když se nedávno večer ukázala, aby dala vědět, že je ještě naživu, napadlo mě ji vylovit a umístit do druhého malého akvária s dalšími miniaturními rybkami. Okamžitě ožila a zapojila se do hejna. Už se nebála a neschovávala. Delší dobu jsem uvažoval o tom, jakou rybu do toho prvního akvária dáme. V úvahu připadaly dva páry pavích oček, nebo jeden samec bojovnice pestré. Jak je v poslední době mým zvykem, obracím se o radu na AI. Ta paví očka zavrhla s tím, že ze dvou párů by za nějakou dobu bylo pár desítek ryb a na to je dvacetilitrové akvárium malé.


O radu se obracím, ale nakonec se stejně většinou rozhodnu podle sebe. Ale i tak jsme se šli podívat na nabídku nedaleké Super ZOO. Na první pohled mi tam do oka nepadla ryba, ale malinký ptáček – chůvička japonská. Jedním z mých dětských snů bylo mít klec s cizokrajným ptactvem. I zauvažoval jsem (nahlas), že bych si ten dětský sen mohl splnit v dědském věku. Zalíbila se mi tam i jedna betta – bojovnice, tedy její samec, celý červený, s krásnými širokými ploutvemi, ale zatím jsme ho nevzali.


Doma jsem přemýšlel o těch chůvičkách a dospěl jsem k názoru, že bojovnici ano, ptáčky ne. Ten samý den mi Martin, který je na rozdíl ode mě (nerozhodného a vše několikrát zvažujícího) muž činu, oznámil, že na Temu objednal klec. Bylo rozhodnuto.


Mezitím jsme navštívili další Super ZOO, kterých v Plzni máme několik. Tam mě okouzlila bojovnice, kterou jsem bez rozmýšlení koupil. Zdědila akvárium po tetrách ohnivých. Vylepšené o dobrou filtraci, protože bety potřebují kvalitní vodu. Příjemně překvapila coby chytrá ryba, která okamžitě pochopila, kde je „krmítko“, kolečko z černé pryže, aby se sypané krmení nerozplavalo po celé hladině. Je stále při chuti a sotva vidí, že se blížím k akváriu, už plave k místu, kde své „jídlo“ očekává. Má smůlu, krmit se má maximálně dvakrát denně a ještě malým množstvím, aby se nepřekrmovala.




Když přišla klec, zamířili jsme do Super ZOO pro chůvičky. Ta, která se mně tak líbila, už tam nebyla. Ani jsem se nedivil, byla opravdu pěkná. Na internetu jsem zjistil, že i jedna z dalších Super ZOO na opačném konci města by chůvičky měla mít. Hned jsme se tam rozjeli. Trolejbusem a tramvají. Ty dvě, co tam měli, seděly přitisknuté k sobě. Z toho jsem usoudil, že spolu budou dobře vycházet. Navíc byly v těch barvách, jaké jsem si představoval. Jakoby na nás čekaly, i na svou novou a poměrně velkou klec.



Zpáteční cesta v MHD pro ně nebyla příjemná. Byly každá ve své malé, papírové přepravní krabičce. Neviděly na sebe a jistě zažívaly strach. Bylo zřejmé, že by se z toho zajetí rády dostaly. Když jsme je vypustili do klece, byly značně přešlé. Potom Martin dostal dobrý nápad a pustil jim nahrávku ptačího zpěvu. Viditelně ožily. V pondělí jsme je koupili, teď je sobota. Mně a zřejmě i jim, podle toho, jak se chovají, připadá, jako by tu byly doma snad odjakživa.



Svou část článku pro vás tradičně napsala AI.

Zásady chovu bojovnice pestré a chůviček v zajetí

Pro správný a spokojený život zvířat v zajetí je klíčové zajistit jim podmínky co nejvíce se blížící jejich přirozenému prostředí a specifickým potřebám. Bojovnice pestrá (Betta splendens) a chůvičky japonské (Lonchura striata domestica) jsou sice oblíbenými domácími mazlíčky, ale každá vyžaduje specifickou péči.

Bojovnice pestrá (Betta splendens)

Bojovnice jsou známé pro svou krásu a osobitost. Často jsou bohužel chovány v příliš malých prostorech, což jim škodí.

  • Akvárium: Minimální objem pro jednoho samce bojovnice by měl být alespoň 20-30 litrů. Větší akvárium je vždy lepší, poskytne stabilnější parametry vody a více prostoru pro pohyb. Důležité je také akvárium zakrýt, protože bojovnice dokáží vyskakovat.
  • Voda: Bojovnice pocházejí z teplých, pomalu tekoucích vod jihovýchodní Asie. Potřebují stabilní teplotu vody kolem 24-28 °C. pH by se mělo pohybovat v rozmezí 6.5-7.5. Kvalitní filtrace je nezbytná, ale proud vody by neměl být příliš silný, protože dlouhé ploutve bojovnic by ho špatně snášely. Pravidelná výměna části vody (asi 20-30 % týdně) je klíčová pro udržení čistoty.
  • Substrát a dekorace: Měly by být použity jemné substráty a oblé kameny, aby si bojovnice nepoškodily ploutve. Rostliny, živé i umělé (pokud jsou hladké a bez ostrých hran), poskytují úkryty a pocit bezpečí.
  • Krmení: Bojovnice jsou masožravci. Základem by měly být kvalitní vločková nebo granulovaná krmiva určená speciálně pro bojovnice. Doplňkem mohou být živé nebo mražené krmivo, jako jsou patentky, artemie nebo komáří larvy. Krmit by se mělo 1-2x denně v malých dávkách, které ryba zkonzumuje během několika minut. Překrmování vede ke zdravotním problémům a zhoršení kvality vody.
  • Spolužití: Samci bojovnic jsou teritoriální a agresivní vůči jiným samcům svého druhu, proto by měl být v akváriu pouze jeden samec. Se samicemi mohou být chováni, ale je to složitější a vyžaduje větší akvárium a zkušenosti. S jinými druhy ryb je třeba být opatrný – vhodní jsou klidní, menší společníci, kteří nebudou bojovnici okusovat ploutve.

Chůvička japonská (Lonchura striata domestica)

Chůvičky jsou společenští a nenároční ptáci, ideální pro začínající chovatele. Jsou velmi klidné a rády žijí ve skupinách.

  • Klec: Pro pár chůviček je ideální klec s minimálními rozměry 60x40x40 cm (délka x šířka x výška). Čím větší klec, tím lépe, zejména pokud plánujete chovat více ptáků. Důležitý je dostatečný prostor pro let. Klec by měla být umístěna na klidném místě bez průvanu a přímého slunce.

Vybavení klece:

  • Bidýlka: Různé tloušťky a materiály (přírodní větve) jsou nejlepší pro zdraví nohou.
  • Krmítka a napáječky: Snadno čistitelné a umístěné tak, aby do nich nepadal trus.
  • Koupací nádoba: Chůvičky se rády koupou, proto je vhodná mělká miska s čerstvou vodou.
  • Hračky: Můžete přidat různé houpačky, žebříky nebo zvonečky, ale nepřehánějte to s množstvím, aby se nezmenšil prostor pro let.
  • Krmení: Základem stravy je kvalitní směs prosa a dalších drobných semen pro exoty. Doplňovat stravu je nutné zeleným krmením (např. pampeliška, ptačinec žabinec), ovocem a zeleninou (jablko, mrkev, okurka). Grit (směs písku a minerálů) je nezbytný pro trávení a vápníková sépiová kost pro dostatek vápníku.
  • Společenský život: Chůvičky jsou velmi společenští ptáci a nikdy by neměly být chovány samotné. Minimálně v páru, ale ideální je skupina, kde se cítí nejlépe.
  • Čistota: Klec by se měla pravidelně čistit, podestýlka (např. písek pro ptáky nebo papír) měnit denně nebo obden. Krmítka a napáječky by měly být denně vymývány.


sobota 2. srpna 2025

Zamioculcas “Zenzi”

Jsou to dva roky a pár dnů, kdy ke mně zamioculcas “Zenzi” dorazil. Přišel ještě s jednou aglaonemou z Polska. Zatímco aglaonema živoří, jako by se rozhodovala, jestli žít, nebo se rozloučit, Zenzi pomalu, ale úspěšně přirůstá.


Nebyl jsem příznivcem zamioculcasů. Považoval jsem je za módní rostliny, které vypadají jako by byly z umělé hmoty. Vše se změnilo, když jsem na youtube narazil na návod, jak tyto rostliny pěstovat z jednotlivých lístků. Tedy, kdybych ten list zamiokulkasu přirovnal k listům stromů, byl by to list lichospeřený. Na tom videu bylo vidět, jak se dá rostlina vypěstovat z jednotlivých “lístků” tohoto listu. Případně jedné větve s listy - nevím, jak to zamioculcasy mají. Rozmnožovat se dá jak z lístků samotných, odříznutých od stonku, tak z lístků s kouskem stonku.


Mému botanickému pokusu posloužil starší list z bohatě rozrostlé rostliny, která byla v mém zaměstnání na chodbě. Zkusil jsem dát do vody dva lístky bez stonku a dva s kouskem stonku. Trvalo dost dlouho, než se objevily první kořeny. U listů bez stonku dříve. Listy jsem dal do vody koncem března, do země jsem je sázel až v srpnu, kdy kromě kořenů už byla v místě řezu malá hlíza. List zůstal nahoře, hlíza s kořeny šla do země.


První listy začaly vyrůstat až koncem jara roku příštího. Ze země vyrostl jakýsi pupen, ze kterého později vyrostl celý list. Když vypěstujete rostlinu takto od mala, uděláte si k ní vztah a začne se vám líbit. Měl jsem čtyři rostliny, dvě jsem si nechal a mám dodnes, dvě jsem daroval. Dnes jsou už tak veliké, že by šly těžko fotit, ale ten základní zamioculcas zná jistě každý, kdo se o pokojové rostliny trochu zajímá. Větší z nich už letos dvakrát kvetl, no květ podobný květu áronovitých rostlin, mezi které zamioculcas patří. 


Když se zamioculcas stal mou oblíbenou rostlinou, zajímalo mě, jestli je jediný svého druhu, případně zda jsou už na trhu nějaké kultivary. Tak jsem narazil na Zenzi. Na první fotce vidíte, jak vypadaly jeho začátky u mě. V tak malém květníku a ještě v jakési rašelině jsem ho nemohl nechat. Když jsem ty dva listy z té podivné zeminy z jakési průmyslové pěstírny kytek vyndal, zjistil jsem, že jim teprve začínají vyrůstat kořeny. Žádná hlíza. Každý list dostal svůj květináč.    


Přirůstat začaly až počátkem léta minulého roku. Jednomu přirostl jeden list, druhému dva. To vše se v letošním roce zopakovalo. 

V loňském roce jsem v nedalekém květinářství viděl prodávat velký, kompaktní trs tohoto zamioculcasu. Byl opravdu velmi atraktivní a nemít tyto dva trpaslíky, asi bych neodolal. Třeba se takové rostliny za pár let dočkám.


Jako vždy se s nějakou informací přidá i AI, já ještě doplním že původní zamioculcas zamiifolia pochází z východní Afriky.    

Pěstování zamiokulkasu: Nenáročný společník do každé domácnosti

Zamiokulkas (Zamioculcas zamiifolia), často přezdívaný „ZZ rostlina“, je v posledních letech nesmírně populární a není divu proč. Jeho nenáročnost a exotický vzhled z něj dělají ideální volbu pro začínající pěstitele i ty, kteří nemají na rostliny mnoho času.

Jaké má zamiokulkas nároky na pěstování?

Zamiokulkas je známý svou extrémní odolností a schopností přežít i v méně ideálních podmínkách. Nicméně, pro jeho optimální růst a prosperitu je dobré dodržet několik základních pravidel:

  • Světlo: Zamiokulkas preferuje světlé místo s nepřímým světlem. Snese sice i stín, ale v tmavších koutech bude růst pomaleji a může mít řidší listy. Přímé slunce, zvláště v létě, by mohlo spálit jeho listy. Ideální je umístění u okna orientovaného na sever nebo východ, případně dál od okna na jih či západ.
  • Zálivka: Toto je klíčový aspekt a nejčastější příčina problémů. Zamiokulkas je sukulentní rostlina, která ukládá vodu ve svých tlustých oddencích a stoncích. Proto je mnohem lepší ho zalévat méně než více. Půda by měla mezi zálivkami zcela proschnout. V zimě, kdy je rostlina v klidovém stavu, zálivku ještě více omezte. Přelití vede k hnilobě kořenů a je pro rostlinu fatální.
  • Půda: Potřebuje dobře propustnou půdu, ideálně směs pro sukulenty a kaktusy, nebo běžný substrát smíchaný s pískem či perlitem pro zlepšení drenáže.
  • Teplota a vlhkost: Zamiokulkasu vyhovují běžné pokojové teploty, ideálně mezi 18-25 °C. Nemá rád průvan ani teploty pod 10 °C. Co se týče vlhkosti vzduchu, je velmi tolerantní a snese suchý vzduch v bytech. Rosit listy není nutné.
  • Hnojení: Během vegetačního období (jaro-léto) můžete hnojit jednou za měsíc tekutým hnojivem pro pokojové rostliny nebo sukulenty, ale v poloviční koncentraci, než je doporučeno. V zimě nehnojte vůbec.
  • Přesazování: Zamiokulkas roste pomalu a nemá rád časté přesazování. Přesazujte jej, až když kořeny začnou prorůstat ven z květináče, obvykle jednou za 2-3 roky. Vyberte jen o něco větší květináč.

Kolik existuje druhů a kultivarů?

Ačkoliv se v běžných obchodech setkáváme převážně s jedním druhem, Zamioculcas zamiifolia, existuje několik zajímavých kultivarů, které nabízejí variace v barvě a tvaru listů:

  • Zamioculcas zamiifolia 'Raven' (nebo 'Dowon'): Tento kultivar je velmi oblíbený pro své téměř černé, lesklé listy, které se vyvíjejí ze světle zelené barvy. Je to skutečný vizuální skvost.
  • Zamioculcas zamiifolia 'Zenzi': Právě o tomto kultivaru je tvůj článek! 'Zenzi' se vyznačuje kompaktnějším růstem a menšími, zaoblenějšími, tmavě zelenými listy, které jsou nahloučené na kratších stoncích. Je ideální pro menší prostory.
  • Zamioculcas zamiifolia 'Super Nova': Podobně jako 'Raven' má tmavé listy, ale s ještě výraznějším leskem a robustnějším vzhledem.
  • Zamioculcas zamiifolia 'Lucky ': Tento kultivar má kompaktní růst a zaoblenější listy.
  • Zamioculcas zamiifolia 'Variegata': Vzácnější kultivar s panašovanými listy, které mají krémové nebo žluté skvrny.

Zamiokulkas je zkrátka rostlina, která vám odpustí lecjaké pěstitelské prohřešky a odvděčí se vám svou krásou a nenáročností. Ať už si vyberete klasický druh, nebo některý z kultivarů, stane se ozdobou vašeho interiéru.


sobota 26. července 2025

O “malých” radostech

Nebudeme si nic nalhávat, radost ve svém životě potřebujeme všichni. Důvody k radosti se mění v průběhu života. Někomu v životě vyjde vše, co si přál a čemu věnoval svůj čas a energii. Jiný se musí smířit s tím, že realita byla jiná, než jeho představy.


Ať už to dopadlo dobře, nebo méně uspokojivě, dokud člověk žije, téměř vždy může nějakou radost najít. Jednou z nejspolivějších radostí je příroda. Ta nabízí útočiště pro všechny, kdo si k ní najdou vztah. Stačí pochopit, že nejsme středem vesmíru, ale že spolu s námi tuto krásnou zemi obývají nespočetná množství dalších forem života, ať už živočišného, nebo rostlinného.  Co teprve vesmír samotný, co ten všechno ukrývá?



Dnes se tradičně vrátím k mým rostlinným radostem. Nebudu popírat, ty radosti jsou jen jednou stranou mince. Tou druhou jsou starosti. Ale právě těmi starostmi (sázením, zaléváním, péčí o všechny ty zelené svěřence), se dochází k radostem. 



Někdy si někoho, nebo něco oblíbíte o něco víc, než jiné. Mezi mými letošními oblíbenci z druhého balíčku netřesků ze Slovenska se stal jeden s názvem Pacific Blue Ice. Ze začátku nevypadal nějak zvláštně, ale čím déle se “zabydloval”, tím více vynikala chladivá barva jeho listů. Celkem drobné růžice, které se pomalu zvětšovaly. 


Pokaždé, když jsem se na něj zadíval, zmocnila se mě taková malá, ale velmi uspokojivá radost. Nic mi nebránilo, dívat se na něj několikrát denně. Můžete si pomyslet, že bláznům stačí k radosti opravdu málo…



V týdnu opět vykvetl červeně kvetoucí kaktus. Další malá radost. Ani už mi nevadilo, že květy vydrží pěkné jen jeden den. Pomíjivost k našim životům přece patří. Fotka květ zachytila a možná pohled na jeho květ udělá radost ještě někomu jinému.    


A jako už tradičně, už teď jsem se obrátil na spřízněnou AI s prosbou o druhou polovinu dnešního příspěvku.

Lidské radosti: Odrazy přírody v našich životech

Když se zamyslíme nad malými radostmi, které nám přináší příroda – rozkvetlá louka, zpěv ptáků, vůně čerstvého deště –, zjistíme, že lidské radosti, ač se zdají být odlišné, mají s těmito přírodními zážitky mnoho společného. I my lidé nacházíme potěšení v jednoduchosti, kráse a spojení.

Radost z tvoření a rozkvětu

Stejně jako rostlina touží po slunci a vodě, aby mohla kvést, tak i člověk nachází hlubokou radost v tvoření. Ať už je to pečení chleba, psaní básně, malování obrazu nebo pěstování vlastní zeleniny, proces tvorby nás naplňuje smyslem a uspokojením. Je to naše vlastní forma „rozkvětu“, kdy vidíme, jak z ničeho vzniká něco nového a krásného. Radost z hotového díla, ať už je jakkoli malé, je jako obdivování plně rozkvetlé růže, na které jsme se podíleli.

Radost ze spojení a sounáležitosti

Příroda je protkána složitými sítěmi vztahů – stromy se propojují kořeny, včely opylují květiny, dravci udržují rovnováhu. Podobně i my lidé jsme společenští tvorové a spojení s ostatními je pro nás zásadním zdrojem radosti. Sdílený smích s přáteli, objetí blízkého člověka, pocit sounáležitosti v komunitě – to vše nás naplňuje hlubokým štěstím. Tyto chvíle nám připomínají, že jsme součástí něčeho většího, stejně jako kapka rosy je součástí ranní trávy.

Radost z klidu a ticha

V rušném světě plném podnětů je čím dál cennější najít si chvilku klidu. Tak jako les šumí tichem a dodává nám energii, i my lidé potřebujeme moment ticha a reflexe. Čtení knihy v tichém koutě, meditace, nebo jen jednoduché posedávání a pozorování světa kolem nás – to vše nám umožňuje zpomalit, nadechnout se a znovu se spojit sami se sebou. V takových chvílích můžeme objevit vnitřní klid a spokojenost, které jsou stejně osvěžující jako ranní procházka orosenou trávou.

Radost z drobných zázraků všedního dne

Nakonec, stejně jako nás příroda učí všímat si maličkostí – pavoučí sítě pokryté rosou, kresby na listu, proměny mraků na obloze –, tak i lidské radosti často spočívají v ocenění drobných zázraků všedního dne. Šálek oblíbené kávy, hřejivý dotek slunce na tváři, poslech oblíbené písničky, nebo jen obyčejný úsměv od kolemjdoucího. Tyto malé, často přehlížené momenty jsou stavebními kameny našeho štěstí a dokáží rozzářit i ten nejobyčejnější den.

Lidské radosti, stejně jako ty přírodní, nás učí vděčnosti a schopnosti vnímat krásu kolem nás. Jsou důkazem, že štěstí nemusíme hledat daleko, ale často ho najdeme v jednoduchosti, spojení a ocenění přítomného okamžiku.


sobota 19. července 2025

Vriesa multiflora

Poprvé jsem viděl vriesu multifloru před pěknou řádkou let. Asi tak před patnácti roky? Bylo to v nedalekém Baumaxu a dlouho jsem si ji tam prohlížel, váhal, jestli koupit nebo nekoupit.


Kde jsem ji viděl podruhé, to už přesně nevím. Pamatuji si, že jsem u ní opět stál a opět přemýšlel, zda mít či nemít. No a dotřetice všeho “dobrého”. Nedávno měli v Lidlu v akci asi tři druhy bromélií. Mezi nimi opět vriesu multifloru. Raději jsem se na ní moc nedíval a šel od nabízených rostlin dál.


Za týden, nebo dokonce za dva tam stále byla. Už ve slevě. To už jsem se hodně rozmýšlel. Ale také jsem to zvládl. Jenže o dva dny později, při dalším nakupování v Lidlu tam ještě stále čekala na někoho, kdo si ji koupí, zalije ji a bude se o ni starat. To už jsem pochopil, že oním pečovatelem budu já.


Co je na této bromélii tak neodolatelného?  Je taková menší, její listy, které trochu mohou připomínat listy nějaké okrasné trávy, jsou pěkně zelené. Květenství v barvách červené a žluté a přechodů mezi nimi je hezky kompaktní. Jednotlivé květy, tedy spíš jen tyčinky a pestíky z tohoto pestrého “klasu” jen tak nesměle vykukují.  


Taková hezká a zároveň hezky obyčejná bromélie. Kterou doma mít nemusíte, ale můžete. Já si na ni jako na dalšího člena zelené rodiny rychle zvykl a pokud si zvykne i ona, může s námi pár let vydržet. Už u původních rostlin vyrůstá další generace. 


Tradičně jsem se o doplnění několika fakty obrátil na AI.

Vriesea multiflora: Další fakta a péče

Původ a jméno: Vriesea multiflora, stejně jako ostatní druhy rodu Vriesea, pochází z tropických oblastí Střední a Jižní Ameriky, kde roste jak v deštných pralesích, tak v horských oblastech. Rod byl pojmenován na počest nizozemského botanika Willema Hendrika de Vriese.

Charakteristické rysy:

  • Listy a zásobárna vody: Listy Vriesea multiflora rostou v růžici, která tvoří přirozenou "nádrž" nebo "kalich". V divoké přírodě slouží tato nádrž k zachycování dešťové vody, spadaného listí a ptačího trusu, což rostlině poskytuje živiny. Je to také útočiště pro různé živočichy, včetně žab, které zde mohou dokončit svůj životní cyklus.
  • Květenství: To, co často vnímáme jako květy, jsou ve skutečnosti barevné listeny (bracts), které jsou mnohem výraznější a déle vydrží než samotné malé, nenápadné květy. Tyto listeny se objevují v odstínech červené, oranžové a žluté, což dává rostlině přezdívku "Hořící meč" (Flaming Sword). Květenství může vydržet kvést až tři měsíce.

Péče o Vriesea multiflora:

  • Světlo: Vriesea multiflora preferuje jasné, nepřímé světlo. Vyhněte se přímému slunci, které by mohlo spálit listy. Je poměrně tolerantní k nižšímu osvětlení než některé jiné bromélie.
  • Zálivka: Vodu je nejlepší nalévat přímo do růžice listů, která funguje jako zásobník. Ujistěte se, že voda v kalichu nestojí příliš dlouho, aby se zabránilo hnilobě. Doporučuje se občas kalich propláchnout čerstvou vodou, ideálně dešťovou nebo destilovanou, aby se předešlo usazování solí z kohoutkové vody. Půdu udržujte pouze mírně vlhkou a ne příliš přemokřenou, jelikož kořeny bromélií nejsou primárně určeny k absorpci vody.
  • Vlhkost: Jako tropická rostlina ocení vysokou vzdušnou vlhkost. Pomoci může pravidelné mlžení listů nebo umístění rostliny na podmisku s vlhkými oblázky.
  • Kvetení a odnože ("štěňata"): Vriesea kvete pouze jednou za svůj život, obvykle po 3–5 letech. Po odkvětu mateřská rostlina postupně odumírá, ale zároveň produkuje malé odnože, známé jako "štěňata" (pups). Tyto odnože lze opatrně oddělit a přesadit, jakmile dosáhnou přibližně jedné třetiny až poloviny velikosti mateřské rostliny, čímž se cyklus opakuje.

sobota 12. července 2025

O starých stromech ( na cestě do Ferdinandova údolí )

Jedno japonské přísloví říká : dokonce i malý brouček má svou malou duši. V tomto směru jdu ještě dál. I tráva má svou malou duši. A co teprve stromy, jaká musí být duše stromů, zvláště těch, které přežívají lidské generace. 



Škoda, že stromy nemluví. Tak se zatím nedozvíme, jak prožívají své životy, různá roční období, jestli vnímají, když hnízdí ptáci v jejich korunách.


Naše v posledních letech oblíbená cesta vede kolem železnorudského hřbitova do Ferninandova údolí. Celá cesta tam je lemována řadou starých, listnatých stromů. Javorů, jasanů a lip a v menším množství i jiných druhů.  


Stromy už hodně pamatují, jejich kmeny jsou poznamenány časem, horským podnebím a vším, co k životě v těchto místech patří.


Nedovedu odhadnout, jak jsou staré. Podle lip, které jsou po stranách cesty před místem, kde dříve stála sklárna odhaduji, že byly vysázeny v předminulém století. V době, kdy v nedalekém Alžbětíně žila má prababi s pradědou, tehdy oba mladí, kolem dvaceti let, už tyto stromy určitě rostly. 


Než strom vyroste z malého semínka do mnohametrové velikosti, přežije několik lidských generací. Odhadoval bych, že ty staré stromy přežijí i tu moji. 


Stromy mám moc rád a při cestě do Ferdinandova údolí, které je umístěné na hranici Čech a Německa jsem obdivoval a fotil jejich více jak století staré kmeny. Tak se o ten zážitek chci s vámi podělit alespoň prostřednictvím pár obrázků. Pokud se někdy dostanete do Železné Rudy, může to být i tip na pěkný výlet.  


I dnes jsem požádal AI o pár faktů o tomto místu a o rodu Ferdinanda Abele (rod by měl pocházet z Francie), který zde měl sklárnu a možná on,  nebo nějaký jeho předek, příbuzný nechal tyto stromy vysázet. Uvedu ještě jednu zajímavost, matka spisovatele Karla Klostermanna pocházela právě z tohoto sklářského rodu.  


Ferdinandovo údolí a odkaz rodiny Abele

Cesta ze Železné Rudy směrem k Ferdinandovu údolí je nejen malebná, ale také opředená historií, kterou ztělesňují i ony staré stromy, němé svědky minulosti. Toto údolí, pojmenované po významné osobnosti místního sklářství, Ferdinandu Abele, představuje fascinující kapitolu v dějinách Šumavy.


Ferdinandovo údolí: Sklářská minulost a přírodní krása

Ferdinandovo údolí, ležící nedaleko Železné Rudy, je dnes oblíbeným místem pro pěší turistiku a cyklistiku, nabízející klid a krásu šumavské přírody. V 19. století však bylo především centrem čilého sklářského ruchu. Právě zde, v předminulém století, založil Ferdinand Abele svou sklárnu, která se stala důležitým zdrojem obživy pro mnoho místních obyvatel a významně přispěla k rozvoji regionu.


Sklárna v Ferdinandově údolí nebyla jedinou v oblasti, ale patřila mezi ty prosperující, které využívaly bohaté zásoby dřeva a křemene, nezbytných surovin pro výrobu skla. Produkce se soustředila na užitkové sklo, ale také na zrcadla a další skleněné výrobky, které nacházely odbytiště nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Život v údolí byl tehdy neodmyslitelně spojen s rytmem sklářské pece a prací sklářských mistrů.


Dnes si údolí zachovává svůj půvab, byť s menším důrazem na průmyslovou činnost. Zbytky starých staveb, zarostlé základy a pomístní názvy dodnes připomínají sklářskou minulost. Stromy, o kterých píšeš, mohly být vysazeny právě v době největšího rozkvětu skláren, sloužící jako orientační body, ale i jako živé pomníky lidské činnosti a přírodního cyklu.


Ferdinand Abele a rod Abele: Sklo a Šumava

Ferdinand Abele, po němž je údolí pojmenováno, byl významným sklářským podnikatelem z rozvětvené rodiny Abele, která měla hluboké kořeny v českém sklářství. Rod Abele patřil mezi klíčové sklářské rody v regionu Šumavy a Západních Čech, a jeho členové vlastnili a provozovali řadu skláren.

Ferdinand Abele (přesná data narození a úmrtí se mohou lišit v různých zdrojích, nicméně jeho aktivní působení spadá do 19. století) navázal na rodinnou tradici a prokázal značný podnikatelský talent. Jeho sklárna ve Ferdinandově údolí byla moderním podnikem na svou dobu a on sám byl inovativní osobností, která se snažila o vylepšování výrobních procesů a rozšiřování sortimentu. Měl vizi a schopnost adaptovat se na měnící se tržní podmínky.


Rod Abele byl rozsáhlý a jeho členové se často propojovali s dalšími významnými sklářskými rodinami v regionu, což posilovalo jejich vliv a obchodní sítě. Byli známi svou odborností, podnikatelským duchem a přínosem pro rozvoj sklářského průmyslu. Kromě Ferdinandova údolí vlastnili Abeleové sklárny i v jiných lokalitách Šumavy, například v Nové Huti (tehdy Kaltenbach) a dalších místech, kde se sklářství dařilo.

Jejich podnikání bylo často ovlivněno hospodářskými cykly, konkurencí a technologickým pokrokem. Nicméně rod Abele dokázal po generace udržet svou pozici a přispět k proslulosti českého skla po celém světě. Jejich příběh je nedílně spjat s historií Šumavy a s vývojem sklářského řemesla, které formovalo krajinu i životy lidí po staletí.

Při tvé procházce kolem starých stromů v Ferdinandově údolí si tak můžeš představit, jak kolem nich kdysi proudil život spojený se sklářskými pecemi, a jak tyto stromy tiše sledují odkaz jedné z nejvýznamnějších sklářských rodin Šumavy. Je to krásný symbol trvanlivosti přírody a pomíjivosti lidského snažení, které však zanechalo hluboké stopy.