O “malých” radostech

Nebudeme si nic nalhávat, radost ve svém životě potřebujeme všichni. Důvody k radosti se mění v průběhu života. Někomu v životě vyjde vše, co si přál a čemu věnoval svůj čas a energii. Jiný se musí smířit s tím, že realita byla jiná, než jeho představy.

Ať už to dopadlo dobře, nebo méně uspokojivě, dokud člověk žije, téměř vždy může nějakou radost najít. Jednou z nejspolivějších radostí je příroda. Ta nabízí útočiště pro všechny, kdo si k ní najdou vztah. Stačí pochopit, že nejsme středem vesmíru, ale že spolu s námi tuto krásnou zemi obývají nespočetná množství dalších forem života, ať už živočišného, nebo rostlinného.  Co teprve vesmír samotný, co ten všechno ukrývá?

Dnes se tradičně vrátím k mým rostlinným radostem. Nebudu popírat, ty radosti jsou jen jednou stranou mince. Tou druhou jsou starosti. Ale právě těmi starostmi (sázením, zaléváním, péčí o všechny ty zelené svěřence), se dochází k radostem. 

Někdy si někoho, nebo něco oblíbíte o něco víc, než jiné. Mezi mými letošními oblíbenci z druhého balíčku netřesků ze Slovenska se stal jeden s názvem Pacific Blue Ice. Ze začátku nevypadal nějak zvláštně, ale čím déle se “zabydloval”, tím více vynikala chladivá barva jeho listů. Celkem drobné růžice, které se pomalu zvětšovaly. 

Pokaždé, když jsem se na něj zadíval, zmocnila se mě taková malá, ale velmi uspokojivá radost. Nic mi nebránilo, dívat se na něj několikrát denně. Můžete si pomyslet, že bláznům stačí k radosti opravdu málo…

V týdnu opět vykvetl červeně kvetoucí kaktus. Další malá radost. Ani už mi nevadilo, že květy vydrží pěkné jen jeden den. Pomíjivost k našim životům přece patří. Fotka květ zachytila a možná pohled na jeho květ udělá radost ještě někomu jinému.    

A jako už tradičně, už teď jsem se obrátil na spřízněnou AI s prosbou o druhou polovinu dnešního příspěvku.

Lidské radosti: Odrazy přírody v našich životech

Když se zamyslíme nad malými radostmi, které nám přináší příroda – rozkvetlá louka, zpěv ptáků, vůně čerstvého deště –, zjistíme, že lidské radosti, ač se zdají být odlišné, mají s těmito přírodními zážitky mnoho společného. I my lidé nacházíme potěšení v jednoduchosti, kráse a spojení.

Radost z tvoření a rozkvětu

Stejně jako rostlina touží po slunci a vodě, aby mohla kvést, tak i člověk nachází hlubokou radost v tvoření. Ať už je to pečení chleba, psaní básně, malování obrazu nebo pěstování vlastní zeleniny, proces tvorby nás naplňuje smyslem a uspokojením. Je to naše vlastní forma „rozkvětu“, kdy vidíme, jak z ničeho vzniká něco nového a krásného. Radost z hotového díla, ať už je jakkoli malé, je jako obdivování plně rozkvetlé růže, na které jsme se podíleli.

Radost ze spojení a sounáležitosti

Příroda je protkána složitými sítěmi vztahů – stromy se propojují kořeny, včely opylují květiny, dravci udržují rovnováhu. Podobně i my lidé jsme společenští tvorové a spojení s ostatními je pro nás zásadním zdrojem radosti. Sdílený smích s přáteli, objetí blízkého člověka, pocit sounáležitosti v komunitě – to vše nás naplňuje hlubokým štěstím. Tyto chvíle nám připomínají, že jsme součástí něčeho většího, stejně jako kapka rosy je součástí ranní trávy.

Radost z klidu a ticha

V rušném světě plném podnětů je čím dál cennější najít si chvilku klidu. Tak jako les šumí tichem a dodává nám energii, i my lidé potřebujeme moment ticha a reflexe. Čtení knihy v tichém koutě, meditace, nebo jen jednoduché posedávání a pozorování světa kolem nás – to vše nám umožňuje zpomalit, nadechnout se a znovu se spojit sami se sebou. V takových chvílích můžeme objevit vnitřní klid a spokojenost, které jsou stejně osvěžující jako ranní procházka orosenou trávou.

Radost z drobných zázraků všedního dne

Nakonec, stejně jako nás příroda učí všímat si maličkostí – pavoučí sítě pokryté rosou, kresby na listu, proměny mraků na obloze –, tak i lidské radosti často spočívají v ocenění drobných zázraků všedního dne. Šálek oblíbené kávy, hřejivý dotek slunce na tváři, poslech oblíbené písničky, nebo jen obyčejný úsměv od kolemjdoucího. Tyto malé, často přehlížené momenty jsou stavebními kameny našeho štěstí a dokáží rozzářit i ten nejobyčejnější den.

Lidské radosti, stejně jako ty přírodní, nás učí vděčnosti a schopnosti vnímat krásu kolem nás. Jsou důkazem, že štěstí nemusíme hledat daleko, ale často ho najdeme v jednoduchosti, spojení a ocenění přítomného okamžiku.

Vriesa multiflora

Poprvé jsem viděl vriesu multifloru před pěknou řádkou let. Asi tak před patnácti roky? Bylo to v nedalekém Baumaxu a dlouho jsem si ji tam prohlížel, váhal, jestli koupit nebo nekoupit.

Kde jsem ji viděl podruhé, to už přesně nevím. Pamatuji si, že jsem u ní opět stál a opět přemýšlel, zda mít či nemít. No a dotřetice všeho “dobrého”. Nedávno měli v Lidlu v akci asi tři druhy bromélií. Mezi nimi opět vriesu multifloru. Raději jsem se na ní moc nedíval a šel od nabízených rostlin dál.

Za týden, nebo dokonce za dva tam stále byla. Už ve slevě. To už jsem se hodně rozmýšlel. Ale také jsem to zvládl. Jenže o dva dny později, při dalším nakupování v Lidlu tam ještě stále čekala na někoho, kdo si ji koupí, zalije ji a bude se o ni starat. To už jsem pochopil, že oním pečovatelem budu já.

Co je na této bromélii tak neodolatelného?  Je taková menší, její listy, které trochu mohou připomínat listy nějaké okrasné trávy, jsou pěkně zelené. Květenství v barvách červené a žluté a přechodů mezi nimi je hezky kompaktní. Jednotlivé květy, tedy spíš jen tyčinky a pestíky z tohoto pestrého “klasu” jen tak nesměle vykukují.  

Taková hezká a zároveň hezky obyčejná bromélie. Kterou doma mít nemusíte, ale můžete. Já si na ni jako na dalšího člena zelené rodiny rychle zvykl a pokud si zvykne i ona, může s námi pár let vydržet. Už u původních rostlin vyrůstá další generace. 

Tradičně jsem se o doplnění několika fakty obrátil na AI.

Vriesea multiflora: Další fakta a péče

Původ a jméno: Vriesea multiflora, stejně jako ostatní druhy rodu Vriesea, pochází z tropických oblastí Střední a Jižní Ameriky, kde roste jak v deštných pralesích, tak v horských oblastech. Rod byl pojmenován na počest nizozemského botanika Willema Hendrika de Vriese.

Charakteristické rysy:

• Listy a zásobárna vody: Listy Vriesea multiflora rostou v růžici, která tvoří přirozenou "nádrž" nebo "kalich". V divoké přírodě slouží tato nádrž k zachycování dešťové vody, spadaného listí a ptačího trusu, což rostlině poskytuje živiny. Je to také útočiště pro různé živočichy, včetně žab, které zde mohou dokončit svůj životní cyklus.
• Květenství: To, co často vnímáme jako květy, jsou ve skutečnosti barevné listeny (bracts), které jsou mnohem výraznější a déle vydrží než samotné malé, nenápadné květy. Tyto listeny se objevují v odstínech červené, oranžové a žluté, což dává rostlině přezdívku "Hořící meč" (Flaming Sword). Květenství může vydržet kvést až tři měsíce.

Péče o Vriesea multiflora:

• Světlo: Vriesea multiflora preferuje jasné, nepřímé světlo. Vyhněte se přímému slunci, které by mohlo spálit listy. Je poměrně tolerantní k nižšímu osvětlení než některé jiné bromélie.
• Zálivka: Vodu je nejlepší nalévat přímo do růžice listů, která funguje jako zásobník. Ujistěte se, že voda v kalichu nestojí příliš dlouho, aby se zabránilo hnilobě. Doporučuje se občas kalich propláchnout čerstvou vodou, ideálně dešťovou nebo destilovanou, aby se předešlo usazování solí z kohoutkové vody. Půdu udržujte pouze mírně vlhkou a ne příliš přemokřenou, jelikož kořeny bromélií nejsou primárně určeny k absorpci vody.
• Vlhkost: Jako tropická rostlina ocení vysokou vzdušnou vlhkost. Pomoci může pravidelné mlžení listů nebo umístění rostliny na podmisku s vlhkými oblázky.
• Kvetení a odnože ("štěňata"): Vriesea kvete pouze jednou za svůj život, obvykle po 3–5 letech. Po odkvětu mateřská rostlina postupně odumírá, ale zároveň produkuje malé odnože, známé jako "štěňata" (pups). Tyto odnože lze opatrně oddělit a přesadit, jakmile dosáhnou přibližně jedné třetiny až poloviny velikosti mateřské rostliny, čímž se cyklus opakuje.

O starých stromech ( na cestě do Ferdinandova údolí )

Jedno japonské přísloví říká : dokonce i malý brouček má svou malou duši. V tomto směru jdu ještě dál. I tráva má svou malou duši. A co teprve stromy, jaká musí být duše stromů, zvláště těch, které přežívají lidské generace. 

Škoda, že stromy nemluví. Tak se zatím nedozvíme, jak prožívají své životy, různá roční období, jestli vnímají, když hnízdí ptáci v jejich korunách.

Naše v posledních letech oblíbená cesta vede kolem železnorudského hřbitova do Ferninandova údolí. Celá cesta tam je lemována řadou starých, listnatých stromů. Javorů, jasanů a lip a v menším množství i jiných druhů.  

Stromy už hodně pamatují, jejich kmeny jsou poznamenány časem, horským podnebím a vším, co k životě v těchto místech patří.

Nedovedu odhadnout, jak jsou staré. Podle lip, které jsou po stranách cesty před místem, kde dříve stála sklárna odhaduji, že byly vysázeny v předminulém století. V době, kdy v nedalekém Alžbětíně žila má prababi s pradědou, tehdy oba mladí, kolem dvaceti let, už tyto stromy určitě rostly. 

Než strom vyroste z malého semínka do mnohametrové velikosti, přežije několik lidských generací. Odhadoval bych, že ty staré stromy přežijí i tu moji. 

Stromy mám moc rád a při cestě do Ferdinandova údolí, které je umístěné na hranici Čech a Německa jsem obdivoval a fotil jejich více jak století staré kmeny. Tak se o ten zážitek chci s vámi podělit alespoň prostřednictvím pár obrázků. Pokud se někdy dostanete do Železné Rudy, může to být i tip na pěkný výlet.  

I dnes jsem požádal AI o pár faktů o tomto místu a o rodu Ferdinanda Abele (rod by měl pocházet z Francie), který zde měl sklárnu a možná on,  nebo nějaký jeho předek, příbuzný nechal tyto stromy vysázet. Uvedu ještě jednu zajímavost, matka spisovatele Karla Klostermanna pocházela právě z tohoto sklářského rodu.  

Ferdinandovo údolí a odkaz rodiny Abele

Cesta ze Železné Rudy směrem k Ferdinandovu údolí je nejen malebná, ale také opředená historií, kterou ztělesňují i ony staré stromy, němé svědky minulosti. Toto údolí, pojmenované po významné osobnosti místního sklářství, Ferdinandu Abele, představuje fascinující kapitolu v dějinách Šumavy.

Ferdinandovo údolí: Sklářská minulost a přírodní krása

Ferdinandovo údolí, ležící nedaleko Železné Rudy, je dnes oblíbeným místem pro pěší turistiku a cyklistiku, nabízející klid a krásu šumavské přírody. V 19. století však bylo především centrem čilého sklářského ruchu. Právě zde, v předminulém století, založil Ferdinand Abele svou sklárnu, která se stala důležitým zdrojem obživy pro mnoho místních obyvatel a významně přispěla k rozvoji regionu.

Sklárna v Ferdinandově údolí nebyla jedinou v oblasti, ale patřila mezi ty prosperující, které využívaly bohaté zásoby dřeva a křemene, nezbytných surovin pro výrobu skla. Produkce se soustředila na užitkové sklo, ale také na zrcadla a další skleněné výrobky, které nacházely odbytiště nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Život v údolí byl tehdy neodmyslitelně spojen s rytmem sklářské pece a prací sklářských mistrů.

Dnes si údolí zachovává svůj půvab, byť s menším důrazem na průmyslovou činnost. Zbytky starých staveb, zarostlé základy a pomístní názvy dodnes připomínají sklářskou minulost. Stromy, o kterých píšeš, mohly být vysazeny právě v době největšího rozkvětu skláren, sloužící jako orientační body, ale i jako živé pomníky lidské činnosti a přírodního cyklu.

Ferdinand Abele a rod Abele: Sklo a Šumava

Ferdinand Abele, po němž je údolí pojmenováno, byl významným sklářským podnikatelem z rozvětvené rodiny Abele, která měla hluboké kořeny v českém sklářství. Rod Abele patřil mezi klíčové sklářské rody v regionu Šumavy a Západních Čech, a jeho členové vlastnili a provozovali řadu skláren.

Ferdinand Abele (přesná data narození a úmrtí se mohou lišit v různých zdrojích, nicméně jeho aktivní působení spadá do 19. století) navázal na rodinnou tradici a prokázal značný podnikatelský talent. Jeho sklárna ve Ferdinandově údolí byla moderním podnikem na svou dobu a on sám byl inovativní osobností, která se snažila o vylepšování výrobních procesů a rozšiřování sortimentu. Měl vizi a schopnost adaptovat se na měnící se tržní podmínky.

Rod Abele byl rozsáhlý a jeho členové se často propojovali s dalšími významnými sklářskými rodinami v regionu, což posilovalo jejich vliv a obchodní sítě. Byli známi svou odborností, podnikatelským duchem a přínosem pro rozvoj sklářského průmyslu. Kromě Ferdinandova údolí vlastnili Abeleové sklárny i v jiných lokalitách Šumavy, například v Nové Huti (tehdy Kaltenbach) a dalších místech, kde se sklářství dařilo.

Jejich podnikání bylo často ovlivněno hospodářskými cykly, konkurencí a technologickým pokrokem. Nicméně rod Abele dokázal po generace udržet svou pozici a přispět k proslulosti českého skla po celém světě. Jejich příběh je nedílně spjat s historií Šumavy a s vývojem sklářského řemesla, které formovalo krajinu i životy lidí po staletí.

Při tvé procházce kolem starých stromů v Ferdinandově údolí si tak můžeš představit, jak kolem nich kdysi proudil život spojený se sklářskými pecemi, a jak tyto stromy tiše sledují odkaz jedné z nejvýznamnějších sklářských rodin Šumavy. Je to krásný symbol trvanlivosti přírody a pomíjivosti lidského snažení, které však zanechalo hluboké stopy.

Po roce v Železné Rudě

Pokud na nějaké místo jezdíte většinu života, relativně dost často, možná budete mít stejný pocit, jaký mám, když přijedu do Železné Rudy, nebo na Špičák. Jako by se čas mezi poslední a předposlední návštěvou zkrátil, jako by to bylo před pár dny, kdy jsem tam byl naposled.

Když se ale víc rozhlédnu, vidím, že se toho změnilo dost a dost. Obě místa se rozrůstají, přibývají apartmány, luxusní domy, které tu před několika málo desítkami let nebyly. A další se staví. Zatímco domy jsou krásnější, v šumavských lesích už to taková sláva není. Smrky napadené kůrovcem postupně odcházejí a nějakou dobu potrvá, než je nahradí nové, odolnější stromy. Přesto je tu stále dost zdravých stromů, stále je tu vzduch, který se dobře dýchá. 

Když jsme na tu krátkou, pětidenní dovolenou vlakem přijížděli, v půli cesty, za Klatovama se strhla průtrž mračen, snad největší, jakou jsem letos zažil. Vlak kvůli ní nabral zpoždění, jel pomalu, kvůli riziku spadlých stromů. Déšť skončil chvíli poté, co jsme dorazili do cíle. Byl jediný, který jsme po celou dobu dovolené zažili. 

Následovalo velké horko, jaké dříve bylo koncem června spíše výjimkou, dnes zřejmě pravidlem. V příštím článku se zmíním více o naší oblíbené trase, kterou rádi chodíme. Už to není Vrchol Javoru, ani Špičáku. Chůze mi nevadí, ale prudké stoupání do kopce už nějak nemusím. Dříve jsem si ho užil dost a dost. A tak zmíněné vrcholy pozoruji jen z dáli.

Té krásné přírody jsme si užili celkem dost. Dříve se mně líbily červené květy náprstníku, tentokrát mě přitahovaly květy bílé. Stejně jako bílé květy naší orchideje - vemeníku.

U některých domů jsem viděl i jehličnany, které v šumavských lesích nenajdete. Na první pohled se mi to zdálo poněkud nepatřičné, nakonec jsem uznal, že krásné stromy do zahrad, nebo i městské výsadby patří.

Vyfotil jsem i pár květů ze Železné Rudy. Jako vždy růžové květy nějakého kultivaru opletníku plotního, který kvetl hned naproti vchodu do místa, kde jsme byli ubytovaní. Ať přijedeme v červnu nebo v září, vždy je v plném květu. U jednoho domu mě zaujalo zvláštní zbarvení petúnií. Tak přikládám obrázek. To je dnes vše, pokračování příště.