Tillandsia glabrior

Před pár lety jsem si na výstavě koupil malý semenáček Tilandsie tortilis. Když trochu povyrostla, připomínala mi jinou tilandsii, která u mě také před pár lety našla domov. Když se po nějakém roce začala chystat na kvetení, podezření sílilo ještě víc. Když vykvetla a místo zelených květů se objevila ta zvláštní, pěkná červená, byla to už jistá věc.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin HettoCelý trs na fotce měří 15x20 cm. 

Dotyčná se jmenuje Tilandsie glabrior. Dříve T.schiedeana glabrior. Od jemnolisté schiedeany se glabrior liší kratšími, tuhými a pěkně prohnutými listy. Je to taková zvláštní a pěkná tilandsie i bez květu. Potom se objeví úzký, jasně červený klas. Už ten je v kontrastu se šedými listy velmi ozdobný. Než z něj vykvetl první květ, zbarvený jiným odstínem červené.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin Hetto

Na fotce detailu květu je vidět pěkný barevný kontrast, myslím, že zelená blizna u tohoto trubkového květu tilandsií není také tak běžná, ani to červené zbarvení květu samotného. Tilandsie glabrior pochází z Mexika, kde žije na skalách.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin Hetto

Na čem ji v našich podmínkách pěstují její opatrovníci, je jiná věc. Tu první mám posazenou jen tak volně, ta druhá je zavěšená, přirostlá na malém kousku větve. Obě jsou co nejvíc na světle, pár centimetrů od skla oken. Jde na ně i odpolední slunce. Zálivka stejná jako u ostatních, dva až třikrát týdně podle roční doby, světla a teploty. Přes zimu je rosení stejně časté, ale podstatně mírnější, až symbolické. Díky do široka otevřeným listům dobře oschne. Podle mé zkušenosti je tato tilandsie bezproblémová a mohu napsat, že patří mezi ty hodně oblíbené.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin Hetto

Pachyphytum oviferum

Jsou rostliny, které jsou krásné, i když ne už tak vzácné. Dobře se množí, což přispívá k jejich většímu rozšíření a cena, za kterou se dají koupit je velmi příznivá. Myslím, že takové kytky patří k těm nejlepším. Vyskytují se jistě v každé rostlinné čeledi. Ta dnešní rostlina je z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae), z rodu Pachyphytum.

Pachyphytum oviferum, foto (c) Martin Hetto

Sukulenty, které mě vždy na první pohled zaujaly byly rostliny se sukulentními listy. Pachyphytum oviferum má pořádně sukulentní listy, ještě k tomu pokryté voskovou vrstvou, které jim dodávají efektní zbarvení. Zřejmě je nejvýraznějším a nejznámějším příslušníkem malého rodu.Možná i nejkrásnějším, i když to už je věcí osobního vkusu.

Pachyphytum oviferum, foto (c) Martin Hetto

Pachyphytum oviferum se mně líbilo už dlouho, a možná že právě pro to, že se mi zdálo až moc pěkné jsem předpokládal, že bude i těžko pěstovatelé. Alespoň v bytě za oknem.

O sukulentech jsem tehdy věděl ještě méně než dnes. Opak je zřejmě pravdou.

O tom jsem se přesvědčil, když jsem si před pár lety malou rostlinu koupil za pár korun na nějaké výstavě. Umístil jsem ji na okno, na místo, kam jde nejvíc slunce. Jednou za týden ji zalil, v zimě opatrně jednou za čtrnáct dnů. Nic víc. Rostlina se od té doby znatelně zvětšila, pravidelně, vždy v zimě vykvetla. Jednou to myslím stihla i dvakrát za rok. I když jsem si neprohlížel, jestli po odkvětu vznikla nějaká semínka, ve vedle stojícím malém květníku s Titanopsem se najednou objevil miniaturní semenáček P.ovifera.

Pachyphytum oviferum, foto (c) Martin Hetto

Rostlina je pořád ve stejném, malém květníku ve stejné, vlastně nemůžu napsat zemině, protože je to směs písku, kamínků a zlomků cihel. V té vodě, kterou zalévám je opravdu jen symbolická kapka hnojiva. Základem toho, že prospívá je myslím hlavně ten dostatek světla, v zimě relativně nižší teplota, téměř u toho skla na okně odhaduji kolem 15 stupňů. Možná by jí nižší teplota s omezenější zálivkou také přes zimu svědčila. Jak už jsem zmínil, u mě v zimě kvete, ale nové listy nepřirůstají, na ty by bylo stejně málo světla.

Pachyphytum oviferum, foto (c) Martin Hetto

Možná může výt trochu nevýhoda, že s přibývajícími roky se rostlině vytvoří „holý kmen“, to bude možná příležitost hořejšek uříznout a znovu zakořenit. U paty stonku stejně už roste další mladá větev. Co o Pachyphytu oviferu ještě napsat. Pochází z Mexika. A to je všechno.

Pachyphytum oviferum, foto (c) Martin Hetto

Gloriosa rothschildiana

Nedá mi to, abych se krátce nezmínil o další balkónovce. Tedy přesněji, už pár let ji mám na lodžii a několik let před tím jsem ji měl v bytě. Ten čerstvý vzduch ji ale dělá viditelně lépe. Gloriosa rotschildiaana, také vám to její jméno zní vznešeně? Mně určitě a myslím, že v případě této africké krásky je plně na místě. Tato popínavá lilie, jak se jí také může říkat zaujme hlavně svými květy, které jistě patří k nejkrásnějším květům, jaké příroda vytvořila. Jak svým tvarem nazpět zahnutých okvětních lístků se zvlněným okrajem, tak i kombinací dvou výrazných barev, žluté a červené. Její malé hlízy jsem dostal víc jak před patnácti lety od kolegy. Jak jsem sám časem zjistil, každá velká hlíza v růstovém období stačí vytvořit kromě jedné stejně velké, nebo i o něco větší hlízy i pár malých. Ty se musí dopěstovat do určité velikosti, než začnou kvést.

Znal jsem ji už z fotek a také jsem její řezané květy viděl prodávat v Praze, v nějakém stánku s květinami poblíž Václaváku. Byl jsem natolik rozhodnut dočkat se květů, že mě ani neodradilo, že prvních pár let nekvetla. Jen se jí zvětšovala hlíza až dosáhla svého typického tvaru, který připomíná ty dvě nohy párku vedle sebe, jen si musíte odmyslet to zaškrcení. Barva je pochopitelně také jiná, světlá. Přesto, že nerad přesazuji, hlízy Gloriosy každé jaro na konci dubna sázím do truhlíku a než přijdou na podzim první mrazy, vyndavám je ze země. Tedy přesněji jejich další generaci. Stará hlíza, ze které čerpá sílu rostlina i mladá hlíza sice nezmizí, ale už na ní poznáte, že má odslouženo. Hlízy schovám do krabice, do kumbálu, co je na chodbě a kde přes zimu není ani teplo, ani zima. V tom dubnu už jsou na jednom, výjimečně na obou koncích té „dvojhlízy“ viditelné nové pupeny i se zárodky kořenů(někdy také ne), takže poznám, jakým směrem mám sázet , nebo spíš hlízu položit nahoru. A zasypat tak dvou, tří centimetrovou vrstvou země. Za pár dnů už je stonek nad povrchem a první listy začínají růst. Jejich protažené konce mají snahu něčeho se přichytit. Vedu provázek nahoru ke šňůře na prádlo. Podle velikosti hlízy naroste i celá kytka do délky a také podle toho bude mít i méně, nebo více květů. U malých tak jeden, dva, později tři, čtyři, možná někdy i víc.

Květy nevydrží moc dlouho, opravdu pěkné jsou jen pár dnů. Pokud Gloriosu pěstujete pár let, máte hlíz víc, některé kvetou dřív, jiné později. Tak se z nich můžete těšit i dva měsíce. Myslím, že v době „největšího rozkvětu“ jsem měl za sezonu mezi třiceti a čtyřiceti květy. Potom ale přišla renovace paneláku, zateplování stěn, výměna oken. Lodžije musela být celé léto prázdná a Gloriosa degenerovala při malém světle v pokoji. Ani jsem její hlízy nevytáhl dva roky po sobě z truhlíku, což ji viditelně nesvědčilo. Když jsem na jaře truhlík přemístil z kumbálu na lodžii, začaly růst s velkým zpožděním a některé nové hlízy potom nestačily dostatečně vyzrát.

Jaké má nároky? Kromě toho sázení a vyndavání hlízy naprosto obyčejné. V době růstu podle tepla dva až třikrát týdně zalít, jednou za čtrnáct dnů přihnojit. Květy po odkvětu trhám, aby nebrala sílu potřebnou k růstu nových hlíz, na tvorbou semen, ze kterých by byl vývoj rostliny schopné kvést asi hodně dlouhý. Odkvetlá kytka po nějakém čase zežloutne, to je znamení, že je čas přestat zalévat. Většinou sama odpadne od staré hlízy a to je čas vyndat je ze země. Pokud začnou růst později a nestačí zežloutnout, je třeba nové hlízy vyndat před prvními mrazy. Největší rozkvět má za těch přibližně dvacet let, co u mě rozkvétá za sebou. Ale doufám že má ještě pěkných pár rozkvětů, co by jedna z kytek s domovským právem před sebou.  

Racinaea crispa

Racinaea crispa byla dřív Tilandsií crispou. Ale časy se mění, i názvy, nejen republik, ale i kytek. V tomto případě změnu způsobila odlišnost ve stavbě květu. Je to jedno, název se změní, podstata zůstává stejná. Rostlinu, ať už označenou dnešním, nebo dřívějším názvem jsem poprvé uviděl v knize „Pěstujeme tilandsie“. Tuto knihu nezmiňuji poprvé a jistě ani naposledy. Byla pro mě důležitou inspirací a zdrojem dobrých rad v době mých začátků soužití s tiladsiemi. I po jedenácti letek od jejího vydání ji mám vždy nadosah, což se mi u mnoha knížek nestává.

Racinaea crispa, foto (c) Martin Hetto

Tak tedy v té knize je tehdejší Tilandsie crispa zachycená na fotce Ing. Ježka, jednoho z autorů knihy. Nepřehlédnutelná svým vzhledem, který ji odlišuje od jiných tilandsií. Ani „stříbrná“, ani zelená, spíš strakatá v odstínech, hnědočervené i s trochou zelené. Listy nakroucené a to fotka tak úplně nevystihuje živou kytku. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli se mi líbí, nebo nelíbí. V té době pro mě ideál tilandsie vypadal trochu jinak, k mé škodě. Možná bylo tehdy k sehnání dost pěkných kytek, které bych dnes rád měl. No , neměl bych bycha honit, zas by nebyly jiné, nebylo by na ně místo. Stejně si myslím, že kytka (a neplatí to jen o kytkách), která k nám má přijít se k nám dřív, nebo později dostane.

Ke mně se Racinea crispa dostala před šesti lety. To už jsem si byl jistý tím, že se mi líbí a že bych ji měl rád mezi ostatními zelenými oblíbenci. Ta její odnož působila velmi zranitelným dojmem. Dnes po té době mohu říct, že ač tak na první pohled může působit, zdá se úplně bezproblémová.

Tedy vzhledem k tomu, že by měla pocházet z deštných a mlžných lesů a pralesů jižní Ameriky (Ekvádor, Kolumbie, Panama, Peru) a z nižších nadmořských výšek, rosím ji pravidelně každé ráno. Dřív to bylo ráno i večer, ale roste stejně dobře při orosení jednou denně. Když jsem byl na dovolené, vydržela i v náhradní péči při rosení tak dvakrát týdně. Podle doporučení jsem ji zasadil do směsi rašeliníku a bukové hrabanky.

Crispa, to znamená kudrnatá a nejedná se jen o nakroucené konce listů. Vlastně je to taková pacibulkovitá kytka, ale ty její listy vypadají hodně křehce, téměř jako nějaká jemná tráva, jejíž listy jako by byly podobné tenkému krepovému papíru. Podle ročního období a množství světla se i celá rostlina vybarvuje, na zeleném podkladě přibývá hnědočervených teček. Je sympaticky malá, jednotlivé rostliny mají na výšku kolem 13cm, šířka kolem 10cm.

Zajímavý stavěný květní klas se ze zelené vybarví do okrové, samotné květy jsou velmi drobné a moc dlouho nevydrží, za to vykvétají postupně a zdobí rostlinu nějaký ten týden. Racineu crispu mám přece jen kousek od okna, no, tak půl metru. Většinu dne není vystavena přímému slunci, nějakou chvilku v pozdějším odpoledni ji ho také dopřeji. V zimě na ni nejde ani největší chlad od okna, byt není moc přetápěný, teplo (nebo zima) tak kolem 18 stupňů. Osobně mám rád takové atypické rostliny a jsem ještě raději, pokud u nich nevidím nějaké výrazné strádání. V tomto případě jsou obě podmínky splněny.

Kalanchoe farinacea

Mým posledním neplánovaným letošním sukulentem je Kalanchoe farinacea. O jeho existenci jsem do letošního roku, přesněji do poloviny letošního dubna neměl ani potuchy. Jednou jsem si četl na mých oblíbených internetových stránkách o sukulentech (www.sukulenty.estranky.cz) o stromu dračí krve (Dracaena cinnabari)z ostrova Sokotra. Když mě nějaká rostlina zaujme, chci se o ní dovědět co nejvíc a tak jsem hledal další informace a jakousi náhodou se mi objevil článek na dalších pěkných českých stránkách věnovaných převážně rozchodníkům. (www.krasa-netresku.cz)

V tom článku psala autorka o jiné rostlině z tohoto ostrova, přesně o té, které je v názvu dnešního článku. Dracena cinnabari byla rázem zapomenuta a místo toho jsem hledal další obrázky zmíněného kalanchoe.

Čím mě tato pro někoho obyčejná rostlinka s červeným kvítkem tak zaujala. Právě tou dokonalou jednoduchostí, prostou, ale i hezkou nekomplikovaností. Kulaté sukulentní lístky, zdánlivě obyčejné šedozelené barvy. V kontrastu s celkem jednoduchou stavbou červených kvítků dokonalá kombinace.
K tomu mé sympatie k ostrovům a endemitům, kteří žijí právě jen tam, na tom jednom místě.

Začal jsem přemýšlet, kde bych tu rostlinu sehnal, článek o ní jsem našel i na prvních zmíněných stránkách. Bojoval jsem s pokušením napsat, nebo zavolat autorům článků, kde se dá Kalanchoe farinacea sehnat.

Nakonec jsem se rozhodl být „rozumný“, nenosit další dříví do lesa a nic neschánět.

Asi za týden na to jsem jel do jednoho zahradnictví pro hnojivo na pokojové kytky a když už jsem tam byl, obešel jsem i stoly s nabízenými rostlinami.

Na místě vyhrazeném sukulentům jsem uviděl něco povědomého, nejspíš jsem váhal, zda je to nějaká cotyledon, nebo nějaká tlustice, nebo přímo to, co jsem si myslel, že to je. Přesně, že by to mohlo být. Kalanchoe farinacea typické kalanchoe moc nepřipomíná, spíš tu tlustici, nebo cotyledon. Cotyledony mám už doma a pro pěstování v bytě se mně moc neosvědčily. Přes léto jsou za oknem, venkovní vzduch a slunce jim dělají moc dobře. Přes zimu, i když se je snažím téměř nezalévat vždy opadají a zdegenerují. V létě se zas spraví, jenže po několika zimách už jsou to takový chudáčci.

Zpět k té rostlině v zahradnictví, ať už to zmíněná kalanchoe byla nebo nebyla. Dovoz z Holandska, žádná malá kytka. Z původních třech rostlin zbývaly dvě, ta třetí byla viditelně utržená. Každý výhon jistě 20cm, zasazené v té rašelině, ve které ty pěstírny asi všechno pěstují. V tom zahradnictví se s kytkou moc nemazlily, stála tam asi dlouhou dobu. Listy měly nějak scvrklý povrch, nadbytkem vody určitě netrpěla. Dvakrát jsem se ke kytce vrátil, zkoumal ji ze všech stran a nakonec jsem ji vrátil zpět a odešel. Možná to někdo také znáte. Potom se vám to v hlavě rozleží, nedá vám to, i přes ten pocit že zas děláte něco, co by jste neměli se pro kytku vrátíte a přes to špatné svědomí si ji s jistou úlevou nesete domů. Nakonec propásnout tak vstřícnou náhodu, která by se nemusela hned tak opakovat by byl pěkný nerozum. 

Ale co s takovým přerostlým koštětem, které nemá s fotkami, na kterých se vám zmíněná kytka líbila mnoho společného. Ač to dělám nerad, v tomto případě jsem oba vrcholky uřízl. Dal jsem je zakořenit do vody a vyšlo to. Za pár dnů narostly kořínky. Starou kytku jsem dal za okno, kde také obrazila a spodní listy, které jsem od těch vrcholových řízků odtrhl jsem po zaschnutí dal do výsebního substrátu. Odtrhnout šly dost těžce, moc jsem nevěřil, že by z nich něco vyrostlo. Ale první malé lístky už vykoukly ze země. Ten jeden zakořeněný lístek měl už při sázení do upraveného substrátu pro sukulenty a kaktusy zárodek květenství. Poupata neopadala, jak jsem očekával, ale zvětšovala se až vykvetla.

Kalanchoe farinacea je zřejmě opravdu vděčná kytka a i když mám velké předsevzetí, že je to poslední, nebo jeden z posledních sukulentů (kromě jedné výjimky, kterou jsou mezi sukulenty řazené rostliny rodu Hoya, ale o těch někdy jindy) co jsem si pořídil, jistě bych ji doporučil vaší pozornosti. Přečíst si o ní můžete na stránkách na začátku uvedených. Mám ji příliš krátce na to, abych mohl něco radit. Připomenu tedy to základní. Na ostrově Sokotra žije v suchém prostředí na skalnatém planinách. Ostrov má celoročně teplé podnebí, zřejmě asi ani v zimě nebude chtít menší teploty než těch 15, 18 stupňů. Světla celoročně co nejvíc.

Tak dnes to bylo o příznivé náhodě, díky které se k nám kytky dostávají. A ještě něco, když kvetla, zahrál jsem si na čmeláka a květy jsem zkusil opylit. Vypěstovat ji ze semínka, to by bylo něco. Jenom na to mít místo. Na posouzení, jestli je známost s kalanchoem farinaceou známost dlouhodobá, nebo krátkodobá, je ještě příliš brzy. Každopádně známosti s ní nelituji.

Tillandsia pruinosa

S pacibulkovitými tilandsiemi jsem to tak úplně nezvládl. I když je považuji za jedny z nejatraktivnějších a správně exoticky vypadajících tilandsií a pokojových, tedy přesněji i v podmínkách našich bytů rostoucích rostlin. Kde byla chyba? Asi ve větším rosení, v menším světle, v kombinaci obojího. Možná k tomu přispěl i relativní chlad ve spojení s tou „zálivkou“. Rozloučily se se mnou vždy v zimě, tedy to je období, vyžadující trochu větší opatrnost. O to víc si cením těch pacibulek, které u mě vydržely. Jedna z nich právě kvete a tak jsem poprosil Martina o aktuální fotku.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Pruinosu mám pět, nebo šest let. Živá mi padla do oka ještě víc než na fotkách, které jsem do té doby viděl. Buclaté tělíčko a listy jako chapadélka. Stejně jako Tilandsie bulbosa může připomínat na hlavu postaveného malého hlavonožce. Pruinosa má navíc pěkný kožíšek, tedy její povrch je hustě pokryt vrstvou šupinek, které jsou nezbytné v procesu přijímání vody a vláhy.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Někde jsem se dočetl, že je odolná vůči slunci, na kterém se pěkně vybarví. Dal jsem ji tenkrát hned na slunce a ona se spálila. Čímž se potvrdilo úsloví, nevěřte všemu, co čtete. Ve článku Ing. Ježka v knize „Rostliny pro vzdušné zahrady“ je v kapitole o pacibulkovitých tilandsiích zmíněné jejich postupné zmenšování. Další generace jsou menší, než jejich rodiče. Myslím, že se u mě vystřídalo už víc generací. Je pravda, že v našich podmínkách asi trochu strádají, tak jako každý živý tvor, nebo bytost vytržená z prostředí, kde je doma, kde je nespočetně let zvyklá. To světlo a síla slunce střední a jižní Ameriky u nás není, ten vzduch v přírodě má také jinou sílu a vláhu. Tilandsie má v sobě generacemi zakotvený řád, za jak dlouho vykvést, kolik má na to každý její jedinec času. A tak někdy pospíchá a i když nestačí pořádně vyrůst, dá se do kvetení.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Na druhé straně, pokud vyroste do trsu, v tom množství je také síla a tak zase ve třetí, čtvrté generaci dorůstá do kvetení tilandsie zase o něco větší. To je i případ mých letošních pruinos. Co o této, pro mě jedné z nejhezčích pacibulkovitých tilandsiích napsat? To, co mám vyčtené z mé nejmilejší a nejčtenější knihy o tilandsiích „Pěstujeme tilandsie“ (autoři J.Blovský, J.Gratias, Z.Ježek). Sametový povrch tilandsie je už v jejím názvu- pruinosa znamená ojíněná.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Vyskytuje se na velkém území. Od Floridy přes Mexiko, dále Honduras, Guatemala, Brazílie, Kostarika, Kolumbie, Ekvádor, Venezuela, Na Kubě a na Jamajce . V období od jara do podzimu, tedy tím myslím ještě ty hezké podzimní dny kdy ještě svítí slunce rosím dva až třikrát týdně, pokud jsou právě teď vedra kolem 30 stupňů a kytka právě kvete, tak klidně každé ráno. V zimě jsem opatrnější, dvakrát týdně, opatrně, možná by stačilo i jedno rosení, asi podle teploty. Dávám pozor, abych ji znovu nespálil, na okně je trochu stíněná tilandsiemi před ní. Věřím, že by mou péči mohla ocenit a hned tak se se mnou nerozloučí, jako některé jiné pacibulkovité.

Tillandsia pruinosa - detail, foto (c) Martin Hetto

Euphorbia cylindrifolia

Do té doby, než se na oknech v mé blízkosti začaly ve větší míře vyskytovat sukulenty jsem neznal kořenovku a vlnatku. Sice si vzpomínám, jak jsem se jednou díval na jeden na ulici rostoucí modřín, který měl jehličí obalené něčím co připomínalo miniaturní kuličky vaty. Ale největším známým nepřítelem mých rostlin byla do té doby sviluška.

Euphorbia cylindrifolia - poprvé kvetoucí, foto (c) Martin Hetto

Časy se mění, poznáváme nové věci, i ty, o které nestojíme a vlnatka je jednou z nich. V současnosti dělím sukulenty i podle toho, jak jsou, nebo nejsou atraktivní pro vlnatku. Ty, které jí nechutnají mají velké plus.

Musím to zaklepat, ale na několika málo euphorbiích co mám jsem vlnatku zatím nikdy neviděl a tak jim nějaké ty body navíc určitě patří. Možná to bude tím, že jim tyto jedovaté rostliny nevoní.

Euphorbie mně jako obrovská skupina malých i velkých rostlin, jednoletých i vytrvalých sice zas tak moc neučarovala, ale najdou se i výjimky.

Euphorbia cylindrifolia - o nějaký ten rok starší, foto (c) Martin Hetto

Před více jak dvaceti lety jsem si koupil svou první knihu, věnovanou pouze sukulentům (1987 , Jan Glose, Štěpán Husák: Sukulentní rostliny). Právě v této knize jsem poprvé uviděl fotku mladé rosliny Euphorbie cylindrifolie a ta mi díky svým zvláštním lístkům i atypickému zbarvení padla do oka okamžitě.

Ještě pěkných pár let uplynulo, než se její semenáček ocitl ještě s jedním dalším jiné euphorbie (ta bude někdy příště) u mě na okně. Teď to bude víc jak šest let. Čekal jsem nějakou choulostivou, problémovou rostlinku, ale dodnes s ní žádné problémy nebyly.

Euphorbia cylindrifolia - kaudex, foto (c) Martin Hetto

Co o ní napsat? Je jedním z těch krásných a originálních sukulentů pocházejících z Madagaskaru, z ostrova, na kterém je jistě jedinečná flóra i fauna. Například lemurové, které jsou jistě atrakcí každé ZOO i filmu Madagaskar.

Euphorbia cylindrifolia - letos, foto (c) Martin Hetto

O Euphorbii cylindrifolii se píše jako o kaudiciformní miniatuře. Všechno je relativní, mě by potěšila miniatura ještě větší. Po těch šesti letech u mě (předpokládám, že je minimálně sedmiletá, možná i osmiletá) její nejvyšší větve se nacházejí sice jen kolem osmi centimetrů od zamě. Ale nejdelší rozpětí jejích větví, nebo výhonů rostoucích z jejího kaudexu je 24 cm, samotný kaudex je takový šišoid šest centimetrů dlouhý, pět široký. Nejdelší jednotlivé lístky které mi připomínají miniaturní úzké lodičky měří většinou do dvou centimetrů. Myslím, že čím je rostlina starší, tím je má menší.

Euphorbia cylindrifolia - letošní květ, foto (c) Martin Hetto

Viděl jsem hodně fotek, na kterých má tato rostlina lístky jen na konci výhonů. Má je dost olistěná, i když dnes už méně, než před nějakým rokem. Možná to bude i tím, že ji příliš nenechávám vyschnout, od jara do podzimu má svůj příděl vody každý týden, v zimě každé dva týdny. V zimě má lístky tmavozelené, hned, jak je na jařevíc slunce se jí vybarví tak, jak vidíte na fotkách. To na sebe nenechají dlouho čekat ani béžové malé květy, tedy přesněji květní listeny, které ji opravdu sluší.

Euphorbia cylindrifolia - detail květu, foto (c) Martin Hetto

Někde jsem četl, že má ráda kyselejší substrát, tak jsem ji zasadil do směsi pemzy, substrátu pro kaktusy a přidal trochu rašeliny. V době vydání zmíněné knihy byla tato euphorbie asi dost velkou vzácností. Dnes už se v nabídkách pěstitelů sukulentů objevuje pravidelně. Jistě by si větší rozšíření v oknech našich bytů zasloužila. Návštěva ostrova Madagaskar by musela být krásná, ale nemám ji v plánu. Tak se aspoň rád podívám na nějakou tu rostlinu odtamtud pocházející.

Euphorbia cylindrifolia, foto (c) Martin Hetto