Sedum hernandezii

Sedum hernandezii pochází z Mexika, z oblasti Puebla, ležící na jihu země. Jednou z největších zajímavostí, týkající se této rostliny je datum jejího objevení. Našel jsem dva letopočty, které se tak moc nerozcházejí. Rok 1988 a 1990.

foto (c) Martin Hetto

Na to, že jeho objev je poměrně nedávný, Sedum hernandezii je dnes mezi příznivci sukulentních rostlin už rostlinou rozšířenou. Vděčit za to může relativně snadnému rozmnožování pomocí řízků,

snad se dá namnožit i z listů. Jeden takový pokus právě zkouším. Upadlý list brzy pustil kořeny, zatím se nic dalšího ale neděje.

foto (c) Martin Hetto

Můj vztah k rozchodníkům – latinsky Sedum v minulosti nebyl příliš vřelý. Považoval jsem je za takové ne moc vzhledné chudé příbuzné pěkných netřesků. To se v posledních letech změnilo. Na balkoně už nějaký rok vedle netřesků celoročně přebývá i pár mrazuvzdorných rozchodníků. Od května do konce září tu s nimi přebývá i pár mexických druhů, které na zimu přestěhuji do komory v meziposchodí.

foto (c) Martin Hetto

Tam mají relativní chlad, ne však takový, který by jim v tomto období s nedostatkem světla stačil. Některé toto období snášejí lépe, jiné hůř. Sedum hernandezii to zvládá při skromné zálivce jedenkrát za dva týdny asi ze všech nejlépe.

foto (c) Martin Hetto

Za to v období, kdy si na balkoně užívá dopolední slunce a dostatek světla na zálivce až tak nešetřím. Jedenkrát a dvakrát týdně v období nejteplejšího léta, podle toho, jak je slunečno, nebo zataženo.

foto (c) Martin Hetto

Tento mexický rozchodník mě svým kvetením ještě nepotěšil. Vzhledem k tomu, že květy rozchodníkům nepovažuji za nějaký zázrak přírody, nemrzí mě to. Myslím, že to, pro co stojí za to být dál pěstovaný a více rozšiřovaný je sám o sobě i bez květů. Posoudit můžete sami.

Hoya lacunosa var. pallidiflora

Hoya lacunosa patří mezi malé voskovky, tedy mezi ty, co mají malé listy i květy. Na druhou stranu je to dobře rostoucí Hoya, takže po relativně krátké době už o malé kytce nemůže být řeč.

Hoya lacunosa se v přírodě nachází na velkém území. Vyskytuje se v Malajsii. Indonésii, na Filipínách, Jávě, v Číně na Borneu, Sumatře. Vyskytuje se ve dvou základních variantách. Větší Hoya lacunosa var. Lacunosa a menší Hoya lacunosa var. pallidiflora.

Právě tu menší, Hoyu lacunosu var. pallidifloru jsem si před pár lety koupil. Zatímco si ostatní malé voskovky nejdříve zvykaly a přirůstaly zpočátku velmi opatrně, tahle lacunosa velmi rychle a snadno zakořenila a od začátku rostla velmi dobře.

Druhým rokem začala kvést a i když jsou příjemně vonící kvítky relativně malé a za necelý týden opadávají, vynahradí to opakovaným kvetením, prakticky po většinu jara a léta.

Hoya lacunosa má relativně velké množství různých klonů a kultivarů, lišící se tvarem a zbarvením listu. Hezký je list ve tvaru srdce, někoho může zaujmout šedostříbrný list kultivaru Eskymo také tvaru srdce. Listy delší i menší, některé zbarvující se na slunci do červena. Také květy mohou být bílé, krémové, s růžovým odstínem.

Jako všechny voskovky má ráda co nejvíce rozptýleného světla, ranní nebo pozdně odpolední slunce vítáno. Růstem patří mezi visící voskovky. Na fotkách vidíte jak květy, tak i tmavě zelené, docela pěkně tvarované listy. Zvlášť ty, které vyrostou v období, kdy je dostatek světla mají jakoby plastický povrch. Jak jsem se dočetl, má ráda vyšší vlhkost, takže by uvítala i častější rosení. V bytě to tak často nejde, ale spokojí se se zalitím jednou až dvakrát týdně. Tak, aby zem nevysychala, ale aby nestála ve vodě. Od května do konce září dostane ve vodě trochu hnojiva.

Pro svůj, dá se tak napsat bezproblémový růst a ochotné kvetení, bude lacunosa asi jednou ze stálic mezi voskovkami pro všechny, kteří v těchto rostlinách našli zálibu.

Dischidia ovata

Dischidia ovata, neboli Dischidia Watermelon je podle mnohých jedna z nejhezčích dischidií.

Pokud se někdo s dischidiemi náhodou ještě nesetkal, a chtěl by se o nich dozvědět víc, doporučuji stránky výborného pěstitele a odborníka na epifyty pana Ing.ZdeňkaJežka, od kterého rostliny dnes představené pocházejí.

Jen laicky a krátce. Dischidie a Hoya jsou blízce příbuzné epifytní liány. Dischidií je kolem osmdesáti známých druhů, pocházejí většinou z tropických oblastí Indočíny. Některé z nich jsou vhodné pro pěstování v našich bytech. Některým dischidiím rostou dva typy listů, jiné mají některé listy přetvořené v jakési vaky, snad jako zásobníky vody nebo i úkryty pro pro spřátelené mravence.

Některé, jako Dischidie ovata mají listy prostě jen pěkné. Pochopitelně je věcí vkusu a názoru, co je pěkná kytka, pro mě je Dischidie ovata přímo krásnou kytkou. Kytkou, kterou jsem měl v seznamu svých přání už pár let, kdy u nás zrovna dostupná nebyla. Letos na jaře se mi toto přání splnilo.

Protože to není první dischidie od zmíněného pana pěstitele, tři další mi na oknech visí a žijí a kvetou už pár let, měl jsem už trochu představu, co bude D.ovata chtít. Když před těma asi pěti, šesti lety dorazily ty minulé dischidie namontované na kouscích dřeva, pochyboval jsem, že na nich takřka z ničeho mohou dlouho žít. V bytě není vlhkost jako ve skleníku, tak jsem ze začátku rosil každý den ráno i večer. To jim dělalo jistě dobře. Potom, když se zabydlely, stačilo už jen jednou denně, v zimě podle teploty a světla tak dvakrát, třikrát. Nakonec, když dischidie málo zaléváte, listy jsou svraštělé, když je potom pořádně prolijete, zas se pěkně napnou a ztloustnou.

Asi by pro ně, stejně jako pro tilandsie byla nejvhodnější dešťová voda, občas s kapkou hnojiva. No, ty mé se musí spokojit s převařenou. Na povrchu jejich listů jsou potom vidět mapy z vysrážených solí, možná to trochu kazí estetický dojem, ale rostliny rostou a kvetou celkem spokojeně.

D. ovatu jsem do té doby, než začala viditelně růst rosil pořádně ráno i večer. Teď pokud nejsou velká horka každý den ráno. Odvděčuje se za to viditelným, snad spokojeným růstem. Fotky jsou víc než měsíc staré, výhonků je o něco víc a jsou delší. Jak vidíte, jsou to dvě různé formy listů, D.ovata je známa z více forem. Ta z většími listy je na kolíku vysokém 17cm, ta s menčími 16cm. Aby jste měli představu o velikosti uvedené rostliny. Té, co má menší listy rostou nové výhonky velmi zajímavě vybarvené. Ty oválné až kulaté malé listy mají jakoby sametový povrch. Žíly na nich jsou téměř bílé, každý list trochu jiný vzor, každý je originál.

Dischidie se podle toho, co jsem vyčetl dobře pěstují v závěsných květnících ve směsi mechu, polozetlelých listu a rašeliny. Měla by být dobře propustná. Zálivka častá, ale rostliny by neměly stát ve vodě, zvlášť při nižších teplotách, aby nepřišly o kořeny. Myslím, že tyto malé a při splnění několika málo podmínek pro pěstování velmi vděčné a vytrvalé kytky by si v našich bytech a oknech zasloužily větší rozšíření. 

Tillandsia bandensis, Tillandsia ionantha Ron a ještě dvě další

Nastřádalo se pár tilandsií, které Martin vyfotil. Dvě z nich už na těchto stránkách představené byly, ale když kvetou, jsou to vlastně zase jiní jedinci a každé to kvetení je „jedinečná“ událost a když už je zvěčněné, proč se o ně nepodělit.

foto (c) Martin Hetto

První v řadě rozkvetlých, tak, jak to šlo za sebou, byl kříženec T.ionanthy a T.brachycaulos, nazvaný T. cv.Victoria. Tato konkrétní odnož kvetla poměrně malá. Před více než dvěma lety odpadla malá a trochu neduživá od velkého trsu.

foto (c) Martin Hetto

Někdy to tomuto kříženci trvá víc let než vykvete, už mně narostly i do podstatně větších rozměrů, ale tato se rozhodla vykvést v letošním létě. Prakticky celá se zbarvila tak, jak to vidíte na fotkách.

foto (c) Martin Hetto

Dnes už je opět zelená, stejně tak jako další v době kvetení ještě více vybarvená tilandsie, Tilandsie Ionantha Ron. No, nevím přesně, jestli je to stejný kultivar, jaký jsem obdivoval před pár lety na fotkách na internetu. To byla podstatně větší tilandsie. Taková, která musela růst víc let, než vykvetla.

foto (c) Martin Hetto

Pokud máte víc ionanth a jejich kultivarů, zjistíte, že některé mají snahu kvést každý rok, kdežto jiným trvá pár let, než dorostou do větší velikosti a rozhodnou se vykvést. Ten Ron, kterého mám doma zřejmě bude patřit k těm, co mají snahu kvést každý rok. Za tu dobu nestačí dorůst do takové velikosti, jaky byly ty na fotkách, vypěstovaných někde v Americe. Třeba to tam s nimi umí lépe.

foto (c) Martin Hetto

Na fotkách vidíte Rona čerstvě rozkvetlého „suchého“ a potom postříkaného vodou, kdy dostane přímo ohnivé vybarvení. I když to není tak vzrostlá tilandsie s daleko větším počtem listů, jako na těch fotkách, které jsem viděl před pár lety, v době kdy kvete se jí s přehledem vyrovná.

foto (c) Martin Hetto

O Tilandsii bandensis jsem toho na internetu moc nezjistil. Měla by pocházet z Bolívie, Brazílie, Uruguaye, Paraguaye. Někde se uvádí jen některé z těchto států. Na kvetení této konkrétní tilandsie nemám zásluhy. S těmi čtyřmi květními klasy dorazila nedávno od Lukscheiterů, hotová dospělá kytka. Já ji jen každý den pořádně zalil, aby kvetení pěkně proběhlo.

foto (c) Martin Hetto

Podle šedého zabarvení listů se dá soudit, že je to kytka mající ráda dostatek světla a slunce. Její fialové květy docela pěkně voní, taková typická tilansiová vůně, pokud se tak dá napsat.

foto (c) Martin Hetto

Jméno má prý podle hory Bandy. Hledal jsem ji na internetu, ale v uvedených státech jsem ji nenašel. Myslím, že jedna hora podobného jména byla někde v Asii, ale tam tilandsie v přírodě nerostou. Leda že by je tam vysadili místní pěstitelé. Bandensis patří k menším tilandsiím. Celý trs bez květenství má tak 11cm na výšku, 14 na šířku.

foto (c) Martin Hetto

Poslední rozkvetlá tilandsie se ke mně dostal jako Tilandsie lautnerii. Jejích fotek na internetu moc nebylo, ale na těch několika, které jsem viděl měla mírně převislé květenství, jednotlivé, tmavofialové květy měly takový ten otevřenější květ. Když mi poprvé vykvetla, byl jsem docela zklamaný. Květ nebyl převislý, květy typické „trubky“, zřejmě to bude nějaká T.capitata.

foto (c) Martin Hetto

Právě teď kvete potomek té původní. T. lautnerii jsem si objednal ještě jednou z jiného zdroje, možná to vyjde, vědět budu až za nějaký rok.

foto (c) Martin Hetto

Ale této kvetoucí tilandsii jsem brzy odpustil, že není tím, čím měla být. No uznejte, i tak je pěkná. 

foto (c) Martin Hetto

Sansevieria francisii

Dnes se vrátím k sansevieriím, konkrétně k jedné, která má zřejmě velkou naději, že se rozšíří i

v našich českých bytech a sklenících.

Na internetu jsem toho o ní moc nedohledal, snad jen to, že pochází z Keni. Já tu svou před pár roky koupil v Letňanech. Letos jsem ji viděl jsem ji i v nabídce dvou našich internetových obchodů, a jistě se prodává na různých výstavách sukulentů, například v Troji, jak mi napsala paní Eva.. To je dobře, jde o velmi pěknou a vděčnou rostlinu. Musím ale upozornit, že její klad, dobrý růst se může změnit téměř v zápor, jako to bylo u té mé. Nakonec se vše v dobré obrátilo, ale začnu od začátku.

Tuto sansevierii jsem poprvé uviděl v Letňanech, kam jsem si jel pro úplně jiný sukulent, vidíte, ani si nevzpomenu který to tenkrát byl. Tam jsem uviděl i tu Sansevierii francisii a aniž bych si zapamatoval její název. Nějak jsem na ní nemohl zapomenout a tak jsem do Letňan panu Pavelkovi o pár dní později zavolal a tuto sansevierii spolu s dvěma miniaturními agavemi si objednal poštou.

Asi jsem ten střapatý tchýnin jazyk, který jsem chtěl dobře popsal, přišla opravdu kytka, kterou jsem chtěl. Dostala v práci výhodné místo na skříni blízko okna, kde je dostatek světla a slunce. Zaléval jsem ji jednou týdně, v létě, když jsou taková vedra, jako právě teď třeba i dvakrát.

Svým růstem dokazovala, že je z těch kytek, co se za péči dovedou odvděčit. Za chvíli z ní byla krásná kytka, jedna z nejhezčích, co jsem v práci měl. Nakláněla se za světlem, ale protože měla větší a těžší květináč, nevěnoval jsem tomu pozornost.

To se ale nevyplatilo. Před předloňskými vánocemi jsem jedno pondělí dorazil do práce a tam leží před oknem na zemi květináč s kytkou rozlomenou na dvě půlky, kolem ulámané listy. Tak, a je po parádě. Snad ta spodní část obrazí. Ale nedalo mi to, dal jsem do vody i ten vršek. Bylo mi líto i těch ulámaných listů a tak jsem je všechny dal do vody. Bylo jich devatenáct.Téměř dva měsíce se nedělo nic.

Potom se u vrchní části rostliny objevil kořen. Postupně i když pomalu se kořeny objevovaly i u jednotlivých listů. Pár jsem jich rozdal a zbylé zasadil do malých plastových kelímků. Než začaly růst malé rostlinky, uběhlo téměř půl roku, potom to šlo docela rychle.

Z většiny listů bylo víc mláďat, některé měly až čtyři malé rostliny. Zbytek staré rostliny obrazil čtyřmi rostlinami, dvě už jsou v samostatných květináčích. Vršek rostliny jsem znovu zasadil. Rostl opět jako z vody a když se opět začal naklánět na jednu stranu, dal jsem ho na okenní parapet a opřel ho o sklo.

Když jsem o Sansevierii francisii vyhledával nějaké informace, dočetl jsem se, že může být až třicet centimetrů vysoká. Buď je ta má mezi nimi vyššího vzrůstu, nebo jsem ji dobře vykrmil, ale ta má je vysoká dvakrát tolik, šedesát centimetrů.

Nejdelší jednotlivé listy měří 25cm a téměř čtvrt metru měří i průměr růžice v jejím nejširším místě. Počet listů bych tipoval na několik desítek. No, do nekonečna neporoste, na jejím vrcholu se nakonec objeví květ. Potom sama začne odnožovat. Ještě bych zmínil jednu zajímavou věc. Tou je usychání konců nejstarších listů, které vypadá docela efektně. Jak je tedy patrné, Sansevieria francisii je schopna se množit pomalu řadou geometrickou, v kultuře v dobrých podmínkách možná ještě snadněji než v Keni, odkud pochází a kde tak snadný život asi ani nemá. Ale doma je doma, co si budeme povídat.

Hosta (návštěva Zámeckého zahradnictví Ctěnice)

Ano, nepřepsal jsem se. Tentokrát to nebude Hoya, ale Hosta. Podobný název, rozdílné rostliny.

Najde se i něco, co mají společného. Početnou řadu fanoušků, obě mají kluby svých příznivců a narůstá počet pěstitelů, kteří jim věnují část svého času i prostoru.

Jak jsem se dostal k Hostám, nebo li Funkiím, Bohyškám? Ještě jsem se dozvěděl další pěkný název, Jitrocelová lilie. Znám je už hodně dlouho, mnohem dřív, než jsem se dozvěděl, jak se jmenují. Co pamatuji, patří mezi stálice našich zahrad, a nejen u nás. I na dovolené na Korfu na zahradě rostla a kvetla.

Dočetl jsem se, že host je něco mezi 23 až 45 druhy. Pochází z Číny, z Japonska, z Korejského poloostrova. Ten velký rozptyl v počtu druhů bude daný snad tím, že všechny hosty až na jednu výjimku mají stejný počet chromozomů a dají se vzájemně křížit. Toho už jistě v dávné minulosti využili tamní zahradníci. A co teprve ti dnešní. Dnes má Hosta 1600 registrovaných kultivarů, podle jednoho zahraničního zahradnictví dokonce 3000.

Mně se hosty na zahradách vždy líbily, kdybych měl zahradu, určitě by tam nějaká nechyběla. Před pár lety jsem v jednom katalogu zahradních rostlin uviděl fotku miniaturní hosty. Hosta Blue Mouse Ears, u které bylo uvedeno, že se dá pěstovat i v nádobách. Letos na jaře jsem opět narazil na nějaké stránky, které se hostám věnují a kde je popisují jako nenáročné, nevymrzající kytky, jejichž malé druhy se dají pěstovat i na balkoně. Ty „Modré myší uši“, jak zní překlad názvu té malé hosty by se mně na balkon také ještě vešly.

Jak se mi takový nápad usadí v hlavě, je jasné, že to nemůže dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Pěkných pár hodin jsem si na internetu vyhledával stránky věnující se hostám.

Byl jsem překvapený, kolik krásných kultivarů bylo vyšlechtěno. Asi nic pro milovníky botanických druhů, ale toto šlechtění má své oprávnění. Různé barvy, tvary listů, velikosti. To už nejsou jen nějaké nevýrazné listy někde na zahradě, ale dominanty a ozdoby zahrad. Pokud se chcete podívat na to, co mám na mysli, zkuste si zadat http://buddgardens.com a proklikejte se po jejich PhotoGallery. Stačí se jen podívat na tyto stránky, nebo nějakého jiného nějakého zahradnictví, které se věnuje jejich pěstování. Zahraniční nebo i naše.

Nemohl jsem nenarazit na www.hosta.cz, které patří pod Zámecké zahradnictví Ctěnice. Když jsem zjistil, že je na kousek za Prahou, téměř na trase, kudy pravidelně několikrát do roka projíždíme, bylo rozhodnuto. Už po prvních krocích za bránou mi bylo jasné, že jsem na správném místě, přesně na takovém, kde se mi líbí a kde bych se vydržel dlouho procházet a jenom se dívat na ty pěkné kytky kolem. K zahradnictví přiléhá zámecká zahrada, která je také moc pěkným místem.

V zahradnictví byla ochotná paní, která mě provedla zahradnictvím a ukázala krásné hosty, kterých tam pěstují několik stovek druhů a kultivarů. Od těch trpasličích, které jsou oproti těm větším a velkým stále ještě ve značné menšině. Měl jsem z těch prohlížených internetových stránek vypsané ty malé druhy, chtěl jsem i nějakou s pestřejším zbarvením listů.

Nakonec jsem si kromě miniaturní Blue Mouse Ears koupil ještě Hostu Hig Society. Ta první je mladá rostlina, tedy jejich pěkný trs. Výška rostlin je zatím do 10cm. Jednotlivé listy na krátkém stonku jsou dlouhé 3 až 5cm, široké tak 2-3cm. Na to, jak jsou malé mají poměrně velké a výrazné květenství. Tato mladá rostlina zatím moc nekvete, jak vidíte z fotky, má jedno květenství s několika květy. Pokud jak doufám přežije zimu, bude snad už příští rok květů víc.

Hig Society je pomalu rostoucí kultivar, který by měl mít na jaře žlutý střed zelených listů, měnící se časem v bílou. Pár dnů potom, co jsem je dovezl se v jeho středu začalo vyvíjet květenství. To nepřesahuje výšku listů. Hosta Hig Society je už o poznání větší, výška téměř 25cm, konce listů v největší vzdálenosti od sebe jsou něco přes 40cm. Jako hosta s bílým, nebo žlutým listem snese víc dopoledního slunce. Hosty jsou jinak spíš stínomilné, ty zelené a modrozelené vyžadují větší přistínění, než ty pestrolisté. Dřív byly řazené mezi liliovité, dnes mezi chřestovité.

Hosty jsou mrazuvzdorné trvalky, které se každým rokem obnovují. Jejich oddenky přezimují v zemi. Ty pěstované v nádobách by měli zimu také vydržet, určitě bude záležet i na tom, jaká je nádoba, kde je umístěná. Zřejmě je na zimu obalím papírem, tak by na balkoně měli přežít. Pokud to dobře dopadne, zřejmě se ještě někdy ve Ctěnicích, kde se mně velmi líbilo pro nějakou stavím. 

  

Tillandsia harrisii

Tilandsie harrisii patří k sedmi druhům zařazeným na seznam Cites, tedy druhům vyžadujícím celosvětovou ochranu. T. harrisii pochází z Guatemaly. To její zařazení k rostlinám v přírodě vzácným a ohroženým mělo a má zřejmě i jednu světlou stránku. Pěstírny tilandsií i evropští pěstitelé ji dokázali namnožit v takovém množství, že byla a snad i doposud je stálicí v nabídce tilandsií a tak se kvůli ní nikdy nemusí trmácet do Guatemaly a riskovat, že bude při jejím trhání chycen.

foto (c) Martin Hetto

To, že je relativně dobře dostupná a nepatří mezi nejdražší by ale v žádném případě nemělo snižovat její hodnotu coby krásné a dobře rostoucí tilandsie. Pěkná je růžice jejích téměř „bílých“ listů, jejichž šupinky jim dávají téměř sametový povrch.

foto (c) Martin Hetto

Ta má harriska je u mě tak pět, šest let. Dorazila sympaticky malá kytka s vyvíjejícím se květenstvím. To se ale nějak nedovyvinulo, zakrnělo, místo květů jsem se dočkal jedné odnože. Ta se měla k světu a za chvíli velikostí původní rostlinu překonala. Byla v minulém bytě na okně ve druhé řadě za jinou tilandsií a jak se tak stále zvětšoval, nějak se už nemohla vejít. To mělo za následek pár opakovaných pádů, díky kterým jsem poznal, jak snadno se její listy zlomí.

foto (c) Martin Hetto

Nakonec jsem to už nevydržel a našel jí jiné místo u francouzského okna, dostala takové malé štokrle, ze kterého se mi ji při mé „šikovnosti“ opět podařilo shodit. Opět to odnesla zlomeným listem. Přiznám se, že už mi při manipulacemi s tilandsiemi mnohá spadla a odnesla to zlomeným listem. Má T.harrisii v tom však drží smutné prvenství. Ale ani to ji neodradilo a rostla dál a víc. Možná to bylo i tím, že jsem z těch jejích pádů měl špatné svědomí a snažil jsem se jí to vynahradit zvýšenou péčí.

foto (c) Martin Hetto

V novém bytě si na regálu na okně spolu s T.ixioides pro sebe zabrali šířku jednoho křídla okna s přesahem do druhého. Před nějakým měsícem jsem viděl, že se chystá kvést. Její zvláštní klas se docela rychle vyvíjel. Byl nejprve zelený, potom oranžový a nakonec zčervenal. Minulou sobotu se objevily první květy, fotky jsou z neděle.

foto (c) Martin Hetto

Celá tilandsie i s květenstvím má na délku bezmála padesát centimetrů. Jednotlivé, zahnuté listy měří kolem 25cm. Stonek květenství je dlouhý téměř 20cm. Asi jsem ji docela vykrmil.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu jsem toho opět moc nezjistil. Jedna zajímavost se týká jejího jména. Byla pojmenována po Billu Harrisovi, kanaďanovi, kterého nadchla Guatemala na tolik, že se do ní přestěhoval. Nějak spolupracoval s americkým pěstitelským podnikem Rainforest Flora, který se zabývá pěstováním tilandsií a bromélií. Ta Guatemala se mu stala osudnou, začátkem roku 1986 tam byl zavražděn. Asi je slabou útěchou, že po něm byla pojmenována tato pěkná tilandsie.

foto (c) Martin Hetto

Ještě pár slov k jejímu pěstování. Už její vzhled napovídá, že vyžaduje co nejvíce světla. A také dostatek zálivky. V bytových podmínkách při obvyklých teplotách se jí docela daří. Ale pozor na ty lámavé listy.

foto (c) Martin Hetto