Sedum suaveolens

O této rostlině si na internetu můžete přečíst články od našich odborníků na rod Sedum paní Dagmar Petrlíkové (Krása netřesků) a pana Jiřího Jandy (sukulenty.estranky). Oběma vděčím za několik pěkných rostlin, panu Jandovi i za to dnešní Sedum suaveolens.

foto (c) Martin Hetto

Co napsat o rostlině, o které to, co je známé bylo už napsáno. Ale jak se říká, opakování je matka moudrosti. To podstatné, co mě a jistě i většinu ostatních lidí s kladným vztahem k rostlinám na této kytce zaujme je růžice jejích sukulentních listů. Váhám, jakou barvu bych jim přiřadil. Šedozelenou, trochu do modra, konečně z fotek posoudíte sami.

Sedum suaveolens je určitě jeden z nejkrásnějších rozchodníků a zřejmě bude i rozchodníkem, který rozchodníky připomíná nejméně. Jasná echeverie, zdálo by se. Až do doby, kdy vykvete.

No, když vykvete svými bílými kvítky, už je z nich podobnost s květy rozchodníků trochu patrnější i když podle mého jsou originál sám o sobě. Suaveolens jak jsem se dočetl znamená sladce vonící. Možná ve své domovině, v Mexiku, kde bylo poměrně nedávno tato krásná a zvláštní rostlina objevena a kde může růst i ve větších trsech, být cítit vůně jejích květů.

Ono ji ucítíte i v našich středoevropských podmínkách, pokud máte dobrý čich a ke květům si přivoníte z úplné blízkosti. Vůně je to opravdu příjemná, ale podle mé zkušenosti i opravdu slabá.

Květy na mé rostlině rozkvetly už opakovaně, většinou koncem zimy, jednou i v létě.

foto (c) Martin Hetto

To její objevení v lednu 1976 pány Mironem Kimnachem z Huntingtonské botanické zahrady v Kalifornii a Hernandem Sánchezem Mejoradou z mexické university v západní části Sierra Madre bude mít za dva roky čtyřicáté výročí. Za tu dobu se Sedum suaveolens stačilo rozšířit z místa svého objevu přes Huntingtonskou botanickou zahradu rozšířit do mnoha míst na světě, k lidem, kteří jsou nadšeni a okouzleni každým takovým novým objevem, zlášť, když je tak pěkný.

A ještě bych měl připomenout jednu zvláštnost, která je v článcích o Sedu suaveolens zmiňována. Je to její vysoký počet chromozomů, údajně nejvyšší, jaký byl u žijícího organismu zjištěn.

foto (c) Martin Hetto

A teď i něco o jejím pěstování. Když ke mně coby pěkná, menší odnož víc jak před třemi lety dorazila, měl jsem pochopitelně obavy, jak ji udržím při životě. Bylo to začátkem léta, zasadil jsem ji do propustného substrátu, směsi kupované země pro sukulenty, pemzy a písku. Dal jsem ji hned na lodžii. Pokud svítí slunce, dostane dopoledne svou dávku. Vodu dostává v tomto „venkovním“ období jednou týdně v množství závislém na teplotě a dostatku, nebo nedostatku slunce.

Začátkem října se stěhuje na okno, kde je relativně také dostatek světla. Horší je to s teplotou. Ta je v paneláku kolem těch dvaceti stupňů. Někde jsem četl, že by měla přezimovat při teplotách vyšších, než 4,5°C. Myslím, že těch 10 až 15 může být při velmi omezené zálivce ideální. Já ji při té panelákové teplotě alespoň jednou za čtrnáct dnů trochu zaliji. Je pravda, že těsně před tím, než ji začátkem května opět přestěhuji na čerstvý vzduch, nevypadá zrovna nejspokojeněji, ale během pár týdnů je už zas ve formě.

foto (c) Martin Hetto

Nezbývá, než rostlině popřát dlouhý a spokojený život, jak v místech jejího přirozeného výskytu, tak i v nových domovech u všech botanických nadšenců na celém světě.

Tillandsia funckiana var. recurvifolia

O Tilandsii funckianě jsem psal poměrně nedávno, začátkem letošního května. Záměrně jsem ke článku nepřidal žádnou fotku její varianty recurvifolie, lišící se od základní varianty zahnutím „listů“ k jedné straně a o něco širším stonkem. Tedy listy, v tomto případě by sedělo spíš štětiny, ale moc hezké.

foto (c) Martin Hetto

Tedy k tomu záměru, Tilandsie funckiana var. recurvifolia si určitě zaslouží samostatné představení. Tilandsii funckianu mám moc rád, ale tato její varianta patří mezi mé nejoblíbenější tilandsie. Je ještě trochu více exotická a divná v tom nejlepším slova smyslu a to zahnutí jejích štětin někdy vzbuzuje dojem, že jde o živého tvora se spoustou nožiček, který se každou chvíli vydá na pochod. Jako jakási stonožka, v tomto případě mnohonožka. Ale ne taková, která by vzbuzovala odpor. Spíše taková, jakou by mnoho z nás bralo jako roztomilé domácí zvířátko.

foto (c) Martin Hetto

Internet toho moc neprozradil o Tilandsii funckianě jako takové, o její variantě recurvifolii jsem nenašel prakticky nic. Na kterých místech Venezuely roste jsem také nenašel, tak se alespoň zmíním, kdy a kde jsem k té své přišel já.

foto (c) Martin Hetto

Bylo to více jak před šesti lety v Chotči, na mé první návštěvě Dnů tilandsií pánů Lukscheiterových. Doma už jsem Tilandsii funckianu měl, ale když jsem uviděl tuto variantu, bylo mi jasné, že ji musím také mít. Možná byla pro mě tou nejhezčí tilandsíí, kterou jsem si odtud tenkrát přivezl. Pocházela z nějaké jihoamerické pěstírny, ale z jakého státu, to už nevím.

foto (c) Martin Hetto

Byla opravdu pěkná, myslím kolem deseti centimetrů dlouhá. Nemilým překvapením pro mě bylo, že prakticky až do jara příštího roku nejevila nejmenší ochotu přirůstat. Aklimatizovala se. Vlastně se jí vůbec nedivím. Chápu, co všechno jí chybělo. To světlo, teplo, možná ranní rosa a déšť, střídání tepla a chladu ve dne a v noci, vlhký vzduch. Přesto po roce začala jevit známky života, jako by se probudila z dlouhého spánku.

foto (c) Martin Hetto

Nezačala sice přirůstat na svém konci, jak jsem očekával, ale mezi jejími štětinami se objevilo pár malinkých odnoží. Až ještě po nějakém čase začala ta původní přirůstat, prodlužovat se. Za těch víc jak šest let dorostla v docela solidní trs, jehož délka dosahuje třicet centimetrů.

foto (c) Martin Hetto

Přesto, že Tilandsie funckiana na kvetení není skoupá, letos jsem si užil už její čtyři květy, tato varianta kvetla v tomto týdnu poprvé. Musím napsat, že ji mám rád i kdyby nekvetla, ten květ je pro mě ale tím posledním důkazem, že se i v paneláku začala cítit jako doma. Květ je prakticky totožný se základní formou. Jednou se mně u Tilandsie funckiany ulomila malá odnož a já ji dal na tácek k recurvifolii, už je to také pár let. Nějak se s celým trsem srostla, dnes už je docela velká. Je to hned ta za kvetoucí, původní rostlinou, tak máte možnost srovnání. Myslím, že Martin už dřív vyfotil obě u sebe. Pokud fotku najde, uvidíte ji také.

foto (c) Martin Hetto

A jak ji pěstuji? Mám ji pochopitelně na protekčním okně, kam jde nejvíc světla i odpoledního slunce. Rosím nejméně třikrát týdně, v létě klidně i častěji. Teplota je i v zimě v paneláku kolem dvaceti stupňů. Myslím, že od té doby, kdy se aklimatizovala je docela spokojenou a vděčnou tilandsií.

Gasteria brachyphylla var. bayeri

Bylo to před pár lety. Na internetu jsem si prohlížel stránky jednoho našeho největšího pěstitele sukulentů.
V těch stránkách byla i nevelká fotogalerie. V ní jsem poprvé uviděl fotku Gasterie brachyphylly var. bayeri. Moc se mi zalíbila svou zvláštní barvou. Taková zvláštní zelená, připomínající samet. Zelená barva je má nejoblíbenější. Má mnoho tónů, odstínů. Krásné jsou jak ty světlezelené, i ty tmavozelené. Nejkrásnější
je pro mě ta živá zelená, teprve se vzrůstajícím a vlastně neustále rostoucím zájmem o rostliny jsem poznal, kolik je těch odstínů zelené. Určitě víc než padesát. A tato vcelku malá gasterie je majitelkou jedné
z nejhezčích zelených.

foto (c) Martin Hetto

Základní a větší Gasteria brachyphylla je rozšířenější, na tuto její menší odrůdu jsem si pár let počkal. Nakonec jsem je v jednom roce dostal jako dárek od dvou pěstitelů. Ta, kterou jsem dostal první se na mém okně nějak nemůže zabydlet, něco málo přirostla. I když má s tou druhou na okně stejné místo a stejnou péči, spíš jen tak přežívá. Tu druhou jsem dostal od Radky Matulové. Teď nevím, jestli to bylo před třemi roky, kytka za tu dobu docela vyrostla.

foto (c) Martin Hetto

Jestli se tak dá říct o malé gasterii, jejíž listy dorůstají většinou do délky pěti centimetrů. Tolik na délku má i ten nejdelší té mé, na šířku má o centimetr méně. Těch sukulentních listů je jen pár, tato gasterie je dá se říct minimalistická kytka. Přímo bych citoval úsloví, že v jednoduchosti je krása.

Když už jsem se ji rozhodl na Martinových fotkách představit, začal jsem o ní hledat nějaké informace. I tentokrát byl internet dost skoupý. Nejvíc o obou Gasteriích brachyphyllách se dozvíte v článku Radky M. na Zelených listech.

foto (c) Martin Hetto

To nejzajímavější, co internet poskytl, byly informace o místu, z něhož obě brachphylly pocházejí. Jižní Afrika, území zvané Little Karro, nebo talé Klein Karro. Karro je slovo pocházející z jazyka Hotentotů, místních domorodců. Toto Malé Karoo je součástí polopouštního přírodního regionu zvaného Great Karro. Místa, které by zřejmě bylo rájem nejen pro milovníky sukulentních rostlin.

Rostliných druhů v této oblasti roste velké množství, podle jedné informace je tu nejbohatší pouštní flóra na světě s největším množstvím sukulentů. Teploty se tu pohybují od -5°C, až po 43°C v nejteplejších měsících. Kromě krásné přírody je tu ráj pro paleontology nacházející velké množství zkamenělin. V této oblasti by se také měli nacházet zkamenělé ostatky prvních savců.

foto (c) Martin Hetto

Gasteria brachyphyphylla v.bayeri se v této oblasti nachází v Little Karoo jen na několika lokalitách, na kopcích bolem Badspoortu u Calitzdropu a v místě blízko Vanwyksgorpu. Pokud vás to bude zajímat, ten Calitzdrop se dá najít i na mapě této oblasti.

foto (c) Martin Hetto

Teď, když se na svou Gasterii brachyphylu var. bayeri podívám, můžu si představit nejen krásná exotická místa, ale i místo ve vzdálené historii, odkud možná pochází i naši předkové.

Měl bych ale zůstat v současnosti a napsat, jak se o tento malý sukulentní poklad starám. Vlastně stejně jako o všechny ostatní sukulenty. Že má protekční místo na parapetu u okna je jasné. Slunce si může užívat během dopoledních hodin, tedy pokud zrovna svítí. Od jara tak do konce října zalévám jednou týdně, tak nějak přiměřeně. Od listopadu do jara tak jednou za dva týdny, opatrně.

Doufám, že mi její sametově zeleně zbarvené listy budou ještě dlouho dělat radost.

Tillandsia andreana

Tilandsie andreany jsem se dlouhou dobu bál. Ne, že bych čekal že nějak ona ublíží mně, přesně naopak, že nějak i když nechtěně ublížím já jí. A tak jsem se jí dlouho vyhýbal. Poprvé jsem ji uviděl už někdy kolem roku devadesát minulého století. Zapůsobila na mě jako zjevení a nemohl jsem pochopit, jak může žít jen tak přichycená na větvi. Jen tak z ničeho nic. O tilandsiích jsem v té době téměř nic nevěděl a tak mě i napadlo, jestli není umělá. Toho pána, co ji pěstoval jsem považoval téměř za čaroděje.

foto (c) Martin Hetto

Na výstavě v Chotči jsem po letech viděl opět andreanu na živo. Byly v nabídce, dovezené odněkud z Ameriky a byly opravdu nádherné. Jenže mě čekala čtrnácti denní dovolená v Řecku a představa, že když já sám nevím pořádně, co s ní, že mi přežije čtrnáct dnů, kdy mi kytky bude opatrovat ještě větší amatér než já, nedávala andreaně moc šancí na přežití. Od té doby uteklo nějaký ten rok a já na tuto tilandsii stále nemohl zapomenout. Ani nevím, kolikrát jsem zalitoval, že jsem si tu krásnou andreanu nekoupil, že by byla ty dva týdny přežila. Znáte to, je na to to známé úsloví „Pozdě bycha honiti“. Nějak mě mezi těmi mými tilandsiemi stále chyběla.

foto (c) Martin Hetto

Život nám dává stále nové a nové šance a tak, když začátkem loňského roku přišla do Sibřiny opět z nějaké vzdálené země za oceánem nová zásilka tilandsií a byla mezi nimi i andreana, nezaváhal jsem. Protože jsem měl stále představu křehké, jemné a tím pádem snadno zničitelné rostliny, objednal jsem si hned dvě. Snad to alespoň jedna se mnou vydrží.

foto (c) Martin Hetto

Posuzovat podle vzhledu je často zavádějící a to jak je vidět nejen v případě lidí, ale někdy i tilandsií. V tomto případě bylo milým překvapením zjištění, že andreána není o nic choulostivější a náročnější, než ostatní tilandsie. Tedy abych to nepřehnal, je mezi těmi protekčními a snažím se ji poskytnout vše, o čem si myslím, že potřebuje ke spokojenému životu. To znamená od jara do podzimu, především ve slunečných dnech ji rosím každé ráno. Když je zataženo, nebo na podzim a v zimě, zálivku dostane nejméně třikrát týdně, důležité je, aby po rosení vždy brzy oschla. Andreana je teplomilná tilandsie, myslím, že teploty v bytě, které neklesají pod dvacet stupňů ji vyhovují.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie andreana pochází z Kolumbie, někdy se uvádí i Venezuela. Roste jako epifyt na stromech, některé stránky na internetu uvádí i jako saxikola na skalách. Našel jsem fotku, kde rostou v pěkných trsech na kmenu nějakého stromu. Kniha Pěstujeme tilandsie uvádí, že v kultuře a hlavně ze semen vypěstované rostliny jsou víc zelené. Také pro to jsem čekal na rostlin, vypěstovanou v Americe, v podmínkách které se snad dostatkem světla blíží těm, které má v přírodě a kdy je víc „stříbrná“. Někde se píše, že má ráda slunce, jinde, že dává přednost polostínu. Protože mám andreany dvě, zkusil jsem jednu dát na místo, kam jde víc odpoledního slunce. Je to ta o něco nižší s kratšími listy. Ta druhá, pěstovaná prakticky na stejném regále nejsvětlejšího okna, akorát v místě, kam slunce přímo nesvítí je vyšší, má o něco delší listy. Srovnání vidíte na fotce, kde jsou obě. Ta z více slunečného místa je na pravé straně. To pěstování na slunci by asi mělo být při postupném „otužování“.

foto (c) Martin Hetto

Červený květ andreany, hodně podobný květu Tilandsie funckiany vám zatím nepředstavím, vlastně doufám, že ještě delší dobu nepokvetou a porostou, aby si užily svého tilandsiového života. Tak snad někdy za nějaký čas. Snad ještě na konec zmínka k názvu tilandsie. Pojmenována byla podle pana Andrého, významného znalce bromélií, o kterém se mně bohužel na internetu nepodařilo nic najít.

Tillandsia capitata var. Domingensis

Tillandsia capitata var. Domingensis jak už její název napovídá pochází z Dominikánské republiky. Pokud zrovna nemáte atlas po ruce, nebo nebyl ve škole zeměpis vaším oblíbeným předmětem, napovím, že je to stát v Karibském moři, který se rozkládá na východní části ostrova Hispaniola v souostroví Velké Antily. Ve druhé, západní části je Haiti. (To se mi to hraje na chytrého, když jsem to před chvílí vyčetl z internetu.)

foto (c) Martin Hetto

On je totiž internet, co se týká informací o T. capitatě. var. Domingensis víc než skoupý. A tak jsem alespoň začal s ostrovem, odkud pochází. Hispaniolu „objevil“ Kryštof Kolumbus, za což mu domorodci byly jistě velmi vděční a otroci z Afriky, které tam následně dovezli ještě víc. Ale to už je relativně dávná minulost i když Haiti dodnes patří k nejchudším státům ve světě. Dnes se do této oblasti jezdí na luxusní dovolenou, Kryštof Kolumbus prý toto místo označil rájem na zemi. Každopádně podnebí je vlhké, tropické. Průměrné teploty jsou mezi 16 a 30°C. Roční úhrny srážek jsou také vysoké.

foto (c) Martin Hetto

Z toho můžeme odvodit, co bude mít dnes zmiňovaná tilandsie ráda. Teplo, vlhko a samozřejmě co nejvíce světla. A teď už konečně k této tilandsii. Jak jsem na internetu vyrozuměl, jsou trochu nejasnosti o platnosti jejího názvu, protože z tohoto ostrova by měla pocházet nejméně jedna další capitata. Var. Domingensis se ale vztahuje k té, která je známá jen z jedné lokality, na vápencové skále zvané El Penon v jihovýchodní části ostrova. Tato tilandsie se vyznačuje nižším vzrůstem, úzkými listy. A tím, co jí dělá tak zajímavou a atraktivní. „Vínovou“ barvou, kterou si uchovává i v našich evropských podmínkách. Tedy tak je to napsáno na internetu, i s tou barvou. Konečně na fotkách vidíte a posoudíte sami. Její barva sice více vynikne na mokrých listech, mně se líbí ten zvláštní odstín za sucha.

foto (c) Martin Hetto

K té své T.capitatě var. Domingensis jsem přišel před osmi lety na první návštěvě u pana Ing. Heřtuse v Sibřině. Nejprve mě právě tou pro tilandsie atypickou barvou zaujal jeho sbírkový exemplář. Když jsem viděl, že jsou momentálně na prodej i malé rostliny tohoto druhu, po chvíli váhání jsem si také jeden koupil.

foto (c) Martin Hetto

Musím přiznat, tak úplně mi na první pohled do oka nepadla, byla až tou poslední tilandsií, kterou jsem si ten den vybral. Dnes ale už patří k mým nejoblíbenějším. Dá se říci i k těm nejprotekčnějším. Má velmi dobré místo na tom nejsvětlejším okně a ve dnech, kdy je teplo a slunce ji rosím každý den.

foto (c) Martin Hetto

Nemůžu vám zatím představit její květ. Ta první rostlinka hned před těmi osmi lety vypadala, že bude kvést. Ale opravdové kvetení se nekonalo, neukázal se žádný květ. Na druhou stranu začalo růst víc odnoží, to jsou ty, ze kterých se skládá vyfocený trs. Tři, které směřují přímo k oknu jsou větší a výrazněji zbarvené. Dvě menší na zadní straně trsu jsou víc do zelena. I v tomto případě se ukazuje, jak je dostatek světla pro tilandsie (a nejen pro ně) důležité. V nejširším místě je trs široký třicet centimetrů, výškou ale nedosahuje ani polovinu. Jednotlivé listy mají na délku nejvíc kolem dvanácti, třinácti centimetrů, list má na šířku ve své širší části tak půl centimetru.

foto (c) Martin Hetto

Takto narostla za těch pět let a nějaký měsíc. Řekl bych, že patří mezi ty pomalu rostoucí tilandsie.

foto (c) Martin Hetto

Dá se říci, že by mohla tato krásná tilandsie díky svým úzkým listům někomu připomenout třeba trs nějaké zajímavě zbarvené trávy. Proč ne, nic proti trávě, ale v tom případě jde o opravdu moc krásný trs, který bude určitě ozdobou nejen temperovaných skleníků, ale i světlých a slunných oken.

Hoya pubicalyx „Pink Silver“

Hoyu pubicalyx „Pink Silver“ jsem dostal hned dvakrát. Vždy přišla se zásilkou jiných voskovek jako dárek od dvou našich pěstitelů. Jednu jsem si nechal v práci, kde díky prosklené stěně, velkým oknům a většímu teplu (jsme pod střechou a v letních dnech se teplota pohybuje ke 30° C) rychle roste, kvete, stále vyhání nové dlouhé šlahouny.

Doma je ta, která je myslím o rok mladší. Roste si na vyšší skříni, kde má oproti té první méně světla i tepla. Díky tomu roste znatelně méně, tak nějak rozumně. Ale zatím nekvete. Hoya pubicalyx, ať už „Pink Silver“, „Red Button“, „Chimera“, „Royal Hawaiian Purple“, jak se podle zbarvení květů odlišují je jedna z těch snadno pěstovatelných, ochotně a opakovaně kvetoucích, dá se napsat bezproblémových voskovek. Možná by se dala přirovnat svou nenáročností ke známé carnose, oproti ní má i jednu výhodu. Její květy mají příjemnější vůni, jsou i větší a výraznější. U formy „Pink Silver“ je květ v jednotné, spíš načervenalé než růžové barvě. U některých dalších forem je barva tmavší, tmavošedé až černé v kombinaci s červenou, někdy jsou na jedné stopce květy různého zbarvení. Snad proto má jedna z forem název „Chimera“. Hoya pubicalyx pochází z Filipín a jak přišla k těm různě vybarveným květům, jakou zásluhu na nich mají pěstitelé a jakou sama příroda, to nevím. Jak jsem se dočetl, na zbarvení květů může mít vliv i dostatek, nebo nedostatek světla a slunce.

Nejtmavší a vzácnější, v přírodě nalezená forma se jmenuje „Black Dragon“ a jejím opakem je „White Dragon“, kvetoucí bílým květem. Tato rozmanitost barev květu činí Hoyu pubicalyx velmi zajímavou. Z našich pěstitelů má největší nabídku vysoké úrovně různobarevných květů Hojí pubycalyx pan Kopáček (Hoya plants na www.rostliny.net).

Musím přiznat, že v letošním roce mezi přibyvšími rostlinami výrazně vedou právě Hoje. Ne, že bych zanevřel na tilandsie, ale co se týká tilandsií, většinu přání a snů jsem si už splnil. U voskovek jsem si jich také velkou část splnil, ale jich ještě pár zbývá.

Dnes se ještě zmíním o jednom letošním objevu, díky kterému se mně také několik těch Hojových přání splnilo. Jednou večer, někdy koncem dubna, nebo začátkem května jsem se věnoval své oblíbené činnosti, prohlížel jsem na internetu fotky Hojí. Když mě nějaká zaujme, navštívím i stránky, odkud je. Tak jsem se dostal na stránky hoyapassion.blogspot.cz které patří zřejmě jedné z největších pěstitelek v Evropě, paní Edytě Kubiczek. Jak jsem si pomocí překladače pročítal její stránky, plné krásných fotografií voskovek, objevil jsem jednu, která mě padla do oka tak, že jsem hned další den Edytě napsal a optal se jí, zda by náhodou nebyl řízek dotyčné voskovky na prodej. Do týdne dorazil, jednak díky šťastné náhodě, že měla právě jeden zakořeněný, hlavně ale díky její ochotě a vstřícnosti.

Na těchto stránkách jsem se setkal s pojmem hoyomaniak. Tomu velmi dobře rozumím, toto se netýká jen Hojí, vlastně jsem rád, když se alespoň prostřednictvím internetu dozvím o nějakém takovém dalším maniakovi. Nemusím si potom připadat tak nepatřičně a co se týká podobné kytkové vášně osamoceně.

Kromě toho, že se na jejích krásných stránkách můžete inspirovat, nebo se dozvědět, kolik krásných Hojí existuje, pro ty, kteří by chtěli mít nějakou u nás nesehnatelnou, nebo těžko sehnatelnou Hoju doma je připraven každý pátek Hojowy bazarek, kde paní Edyta prodává přebytky, zakořeněné i nezakořeněné řízky. Velkou výhodou je, že na fotkách vidíte přesně ten řízek rostliny, která se nabízí. Na vícero fotkách, někdy i s odkazem ne fotografii květu. Někdy jsou mezi nimi i naprosté novinky. Pro ty, kdo mají PayPal může být objednávka snadná a rychlá. Poštovné z Polska je 20 zlotých, to je podobné, nebo i levnější než u nás. Zásilka poslaná z Polska v pondělí, nebo v úterý je většinou ve středu, nebo ve čtvrtek v pořádku doručena.

Je pochopitelné, že než se z malého řízku Hoji stane velká, atraktivně vyhlížející kytka, tak jak si je můžete prohlédnout na fotkách paní Edyty, uteče někdy delší doba. Jak se říká, i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem. Pro mě je to docela zajímavý zážitek, sledovat celý proces zakořeňování, potom růstu prvních listů až do doby, kdy je rostlina už pořádně rozrostlá a začíná kvést. U Hojí je to různé. Z některých jsou velké kytky už po roce, po dvou, jiným to trvá déle. Záleží to i na místě, kde rostou, kolik mají světla a jiných okolností, které je v růstu povzbudí, nebo přibrzdí. Pro mě jsou nejen Hoje, ale i jiné kytky, které si vypěstuji od „mala“ ty nejoblíbenější.

I pokud si nechcete žádnou Hoju koupit, stránky paní Edyty jsou moc pěkné a stojí za návštěvu. Pokud si projdete články z minulých roků a měsíců, určitě najdete pár kytek, které vás zaujmou. Já její stránky navštěvuji několikrát týdně, těším se na každý nový článek. A také na pátek, kdy už krátce po poledni hledám novou nabídku. Tentokrát jsem opět neodolal a těším se na dva nové přírůstky.      

Clerodendrum thomsoniae a Schefflera arboricola

Při větším až velkém množství kytek v bytě většinou stále nějaká kvete. Dnes jsem vyfotil květy dvou, dá se napsat klasických pokojových kytek. Clerodendrum thompsoniae, česky zvaný blahokeř, je liána pocházející ze západní Afriky, ze Senegalu, Kamerunu. Tedy tak jsem to vyhledal na internetu, podle mé staré knihy „Pokojové rostliny“ z roku 1979 by měla pocházet z Polynésie, Sundských ostrovů a Nové Guineje. Tato dnes už starší kniha, častým používáním téměř rozpadlá ale uvádí, že blahokeřů je 275 druhů. Informace na internetu jich uvádí ještě víc, kolem čtyř stovek. Tak možná některé rostou v Africe, některé na zmíněných ostrovech.

Clerodendrum thompsoniae, anichž bych znal jeho název mě upoutal už před lety, v okně nějakého bytu kvetl a byl nepřehlédnutelný. Před nějakým rokem mi byl řízek nabídnut kolegyní Zuzkou z Brna a když jde o kytky, většinou neumím říkat ne. Malou rostlinu jsem postavil k většímu fíkusu, aby se měla o co opírat a ovíjet. Brzy vytáhla do více než metrové délky. Také jsem brzy zjistil, že je dost žíznivá. Stačilo jednou vynechat pravidelné zalévání a listy byly svěšené, zvadlé. Snažil jsem se na ni nezapomínat. Čekal jsem, že se odvděčí tím svým bíločerveným květem, díky kterému je jedním z názvů rostliny „krvácející srdce“. Nevykvetla a nevykvetla.

Tak jsem ji, dá se tak napsat, trochu odepsal z okruhu rostlin jimž věnuji větší pozornost. Následek toho na sebe nenechal dlouho čekat. Jednou jsem ji chtěl zalít a koukám, listy nejsou zvadlé, jsou všechny suché, včetně nejmladší části výhonku. Nejméně týden jsem na ní zapomněl. Vypadalo to, že už se se mnou rozloučila, na další zalévání nereagovala, žádné obrůstání novými listy. To bylo letos na jaře. Vlastně to byly asi nějaké výčitky, jak jsem na ni zapomněl. I když pár měsíců na stonku nebyl ani jediný list,každý týden jsem ji trochu zalil. Ten stonek mi stále připadal živý. Začátkem srpna se má snaha dočkala odměny. Začaly růst dva nové výhonky. A ke všemu jsem za nějaký týden objevil i malá poupata, která tento týden dospěla do květu.

Z toho co jsem napsal je jistě patrné, že rostlina k úspěšnému přežití potřebuje celkem vydatnou zálivku. Dostatek světla a tepla, v zimě přezimuje i při snížené teplotě, prý ji stačí kolem patnácti stupňů. Jak dospět ke kvetení, kromě této mé drastické metody, to nevím. Ale určitě to půjde i jinak.

Další pokojovou kytkou, která mě překvapila svým květem je Schefflera arboricola, česky šeflera, jiný název – deštníkový strom. Tuto známou kytku, která se pěstuje pro své pěkné listy zná asi každý, kdo se o kytky jen trochu zajímá. Já už ji mám s malou přestávkou pomalu třicet let a za tu dobu se mi ani jednou nestalo, že by kvetla. Květ jsem sice viděl, myslím, že na Sicílii, kde rostla jako velký keř v zahradě, na jihu je v zahradách občas vidět.

Schefflera pochází z Austrálie, Tchajwanu, Nové Guineje a dnes se jako pokojová kytka pěstuje možná po celém světě. Tam, kde mají podmínky ji pěstují i jako keř na zahradách. Jako pokojová kytka je celkem nenáročná. Nejhezčí je mladá, později ji od spoda opadávají listy.

Má jednu dobrou vlastnost. Pokud v menším květináči doroste do určité velikosti, kdy si už říká o přesazení, ale přesazená není, přirůstá potom velmi pomalým tempem. To je asi i případ té, která nakonec vykvetla. Květ není příliš okouzlující, ale protože je to po těch letech společného života první kvetení, docela potěší.