Madeira skalnatá – Sao Lourenco

Madeira, stejně jako ostatní ostrovy Makaronezie jsou pozůstatkem i výsledkem činnosti dávných podmořských sopek. Na výletech zelenými, vegetací zarostlými místy ostrova to není až tak patrné.

Na jednom z nejkrásnějších míst ostrova, ale krásné zase jinak, je tato historie patrná víc.

Poloostrov Sao Lourenco je to první, co vidíte při přistávání na Madeiře. V září to místo z výšky vypadalo jako skalnaté, života prosté místo. V kontrastu s mořem ovšem velmi zajímavé.

Při prvním hromadném výletě na východ a sever ostrova jsme na začátku tohoto místa, tam, kam vedla silnice dostali pět, deset minut na fotografování. Pršelo, no, spíš jen tak mžilo. To místo vypadalo lákavě, přímo vybízelo k tomu si je pořádně prohlédnout a projít se po cestě, čekající na turisty kteří nemusejí nasednout do autobusu a objet ještě pár dalších míst, udělat pár dalších fotek.

Tak jsme si na Sao Lourenco udělali výlet sami. Z Funchalu, až na místo zvané Baia d´Abra, tam kde začíná turistická cesta po tomto nejvýchodnějším výběžku ostrova nás dovezl autobus číslo 113

společnosti SAM.

Oproti minulé, krátké a deštivé návštěvě tohoto místa byl krásný, slunečný den. Což na tomto místě nemusí být vždy to nejlepší. Jdete po cestě, kde není žádný stín a okolo poledne to slunce může pálit víc, než je příjemné. Ale my stihli autobus odjíždějící v devět hodin, no doběhli jsme tak tak s rezervou jedné, dvou minut. Na další autobus jedoucí na toto místo bychom čekali hodinu.

Snad si z fotek uděláte alespoň malou představu o tomto místě, ale jeho atmosféra je obrázky nepřenosná.

Kontrast skal a vod modrého Atlantiku, slunce odrážející se v jeho vodách. V tomto období vyprahlé místo, ale i tak vidíte nezdolnost a životaschopnost místní vegetace. Podle fotek se toto místo koncem zimy a na jaře také zazelená.

Na některých skalách se přímo otiskla stopa lávy, proudící z hlubin země a tvořící toto místo a tento ostrov. I zblízka je jejich povrch zajímavý, někdy docela barevný.

Na Madeiře se mění počasí každou chvíli a tak s blížícím se polednem přišly vhod mraky a větší oblačnost. Místo jsme si užili, cesta tam i zpět bez velkého spěchu trvala necelé čtyři hodiny.

Pár kamínků z tohoto místa mám v pokoji. Jako památku na jedno krásné místo, blízké i vzdálené zároveň.

http://youtu.be/Ezc4HdLGxg4

http://youtu.be/P7YMI39sObY?list=RDEzc4HdLGxg4

Madeira – banánová

Jednou z nepřehlédnutelných rostlin na Madeiře jsou banánovníky. Tedy alespoň na jižním pobřeží v místech osídlených lidmi. Rostou na malých i větších plantážích, v zahradách, s ozdobným banánovníkem jsme se setkali na více místech.

Madeirské banány jsou menší, než ty prodávané u nás. Kvůli nějakým parametrům se nesmějí prodávat do zemí EU a tak mohou pokrýt spotřebu Madeiry a Portugalska, kam se většina úrody banánů vyváží.

Banány jsou oblíbené jak u nás, tak i po celém světě a tak možná nebude na škodu si připomenout pár známých faktů. Banánovníky jsou byliny, a i když ty nejnižší dorůstají několik desítek centimetrů, jejich opakem jsou šestnácti metrový velikáni.

V Asii se začínaly pěstovat pře 3500 lety a od té doby se rozšířily do mnoha částí světa. Banány jsou především oblíbené jako „ovoce“, ale jsou i druhy používané jako zelenina, k vaření, pečení, na výrobu mouky. Těmto banánům se říká platainy.

Je i banánovník textilní. Jeho vlákna se používají k výrobě provazů a rohoží. Vzhledem k tomu, jaký je banánovník pohledný, je často prodáván i u nás jako pokojová rostlina.

Na zájezdu po západní části Madeiry jsme navštívili městečko Madanena do Mar a v něm jsme šli na prohlídku zdejší banánové plantáže. Průvodce nám v angličtině popsal pěstování zdejších banánů. Ve tamním prostředí banánovník za pár měsíců vyroste, za dalších pár odkvete a vyroste na něm pěkný trs banánů.

U téměř zralého trsu banánů se odřízne vrcholek květu, trs se obalí do modrého plastového pytle, který slouží jako ochrana před škůdci a banány v něm získají typickou zelenou barvu.

Protože jsme ve zdejších obchodech viděli prodávat vždy takové zelené banány, mysleli jsme si, že se jí takto zelené. No, to jsme si dali. Tvrdé a trpké, nic dobrého. Zbylé jsme nechali tři dny odležet, zežloutly a byly dobré a sladké.

Abych se vrátil k plantáži. Po té, co se zralý, nebo téměř zralý trs banánů odříznou, u země uříznou i rostlinu, na které dozrál. Aby nebrala sílu odnožím, které kolem ní vyrostly. Tak to je koloběh života banánovníků.

Na kraji banánové plantáže jsme viděli i mangovník s plody a o pár metrů dál v jedné zahradě avokádo se spoustou plodů. Na Madeiře, tam to roste....

http://youtu.be/EPF11sPYhyo

Hoya buotii

Hoya buotii ke mně dorazila coby řízek se dvěma listy koncem loňského dubna. Pochází od našeho pěstitele, pana Ladislava Kopáčka, který má u nás asi nejzajímavější nabídku hojí.

Myslím, že mohu napsat, že jsem zatím u této voskovky zaznamenal dvě nej. Řízku voskovky zakořeňujícím ve vodě trvalo mnohem déle, než ostatním, došlým z tehdejší zásilky, než se uráčil vypustit kořeny. Ostatní už byly v zemi, rostly jim nové listy a buotii stále nic.

Nevím, jestli to tak měl jen tento řízek, typoval bych, že je to spíš u voskovek tohoto typu pravidlem. Na podzim loňského roku jsem si z Polska objednal Hoju sp. NS05-213, která je buotii hodně podobná, má tedy o dost větší listy a květy by měly být o něco barevnější. Ta zakořeňovala také dost dlouho.

To druhé nej Hoji buotii, je to jedna z nejrychleji a nejbujněji rostoucích voskovek. Hoya sp. NS05-213 samozřejmě mezi ty nejrychleji rostoucí také patří, ale řekl bych, že buotii roste lépe.

Hoja buotii pochází z Filipín a své pojmenování má podle zdejšího botanika Inocentia Buota Jr. .

Nevím, zda je totožná s Hojí halconensis, zda je to její další jméno, nebo zda jde o téměř identickou rostlinu, která se v detailech odlišuje. Jména se mohou měnit, podstata, v tomto případě rostlina zůstává stejná.

Buotii mně učarovala už před několika lety, kdy jsem viděl fotky jejích „plyšových“ květů. V té době ji u nás nikdo nenabízel, ve švédské Botanově, dnes už neexistující ji možná nabízeli pod názvem halconensis.

Myslím, že díky rychlému růstu se tato krasavice může poměrně rychle rozšířit mezi příznivce hojí.

Já tu svou pěstuji na východním okně, kam jde slunce jen na nějakou hodinu během dopoledne. První snaha o kvetení byla už loni na podzim, tenkrát to nevyšlo. Když se letos začaly vyvíjet poměrně vysoko na neolistěném stonku dvě květenství, moc velkou šanci jsem jim nedával. Dny se krátily, světla ubývalo.

Ale ony to nevzdávaly, byly stále větší a větší. Když minulý týden rozkvetly, poznal jsem i další nej této rostliny. I když nemohu říct, který z květů voskovek, které mně prozatím kvetly byl nejhezčí, květ Hoji buotii k těm nejkrásnějším určitě patří.

Listy jsou také pěkné, takové zas jiné, tenčí. Velikost se pohybuje kolem 10cm na délku a 5 na šířku. Jednotlivé květy mají průměr kolem 2cm a ve větším květenství jsem jich napočítal šestnáct.Ještě bych rád upozornil na to, že buotii toho poměrně dost vypije, no také roste jak z vody.

Zvlášť je důležité zalévat v období, kdy se rozhodla kvést, aby nedošlo k opadu poupat. Pochopitelně zalévat přiměřeně, aby nestála ve vodě a neuhnily jí kořeny.

Květy by měly vonět po vanilce, možná že vzhledem k období, kdy kvetla a k faktu, že v té době nebylo ani moc teplo jsem žádnou vůni necítil. Vydržely pěkné necelý týden, ale jak vidíte podle fotek, i tak stojí za to. Fotky jsou trochu rozmazané , květy byly v místě, kam jsem se těžko dostával, téměř nešlo nedotknout se stonku a tím nerozkývat květenství.

http://youtu.be/YGQws6Uijt0?list=PLICe2wE4fRByDtL2k9kunLuYn_cLPEE0a

-   

Jardim botanico da Madeira

Státní botanická zahrada na Madeiře pro nás byla docela milým překvapením. Možná proto, že článek, který jsem o ní četl mě spíš připravoval na zklamání. Také jedna návštěvnice této zahrady, ubytovaná ve stejném hotelu nebyla návštěvou této zahrady příliš nadšená. Srovnávala ji s botanickou zahradou na Tenerife, která ji zaujala podstatně víc.

Když nic moc nečekáte, nebýváte zklamáni. V tomto případě musím napsat, že těch pár hodin, co jsme v této zahradě považuji za velmi příjemně prožitý čas. Možná k tomu přispěl i hezký, slunečný den.

Základy dnešní botanické zahrady vznikly už v roce 1881, kdy zde rodina Reidů, majitelů i dnes stále jednoho z nejluxusnějších hotelů ve Funchalu založila zahradu Quinta do Bom Sucesso.

Z té se stala 30.dubna 1960 dnešní státní botanická zahrada, rozkládající se na 80 000metrech čtverečních a čítající sbírku dvou a půl tisíce rostlin.

Musím přiznat, že dvě místa v této zahradě mě příliš nenadchla. Prvním byla budova, něco jako museum plné vycpaných, nebo v lihu naložených živočichů, obývající ostrov a oceán. Připomnělo mi to staré, školní přírodovědecké kabinety, které mě právě díky podobným exponátům přišly docela morbidní.

Druhým místem byl jakýsi park, ve kterém byly jehličnany, zřejmě nějaké cypřiše sestříhány do rádoby pohledných spirál, koulí a jiných „uměleckých“ výtvorů. Příroda je nejvyšší umění sama o sobě a toto vylepšování je alespoň podle mého názoru nepatřičné.

Jinak byla pro mě dnes zmiňovaná zahrada pestrou kolekcí známých, méně známých i neznámých rostlin, kde si většina návštěvníků nějaké hezké místo vybere. Stromy, keře, sukulenty, kaktusy, palmy, cykasy, sbírka bylin a zemědělských rostlin.

Mě nejvíce zaujalo jedno zelené místo přímo u místního občerstvení, kde se mísila zeleň krásných rostlin papyrusu se zelení kapradí, agave attenuata a ještě nějaké visící, nebo popínavé rostliny. Žádné vzácné rostliny, ale dohromady to působilo moc pěkně.

http://youtu.be/6m_VE3gGppo?list=PLeYjRN8bBm8_rCUOWfPV6DnLPFDJP3yyG