sobota 28. února 2015

Haworthia chloracantha var. subglauca

Dnešní článek by se také mohl jmenovat, jak jedna kytka druhé život zachránila a svůj tak prodloužila. Před pár lety, v době, kdy jsem chtěl mít co nejvíce haworcií jsem si vyhlédnul i jednu méně často pěstovanou. Varietu Haworcie chloracanthy, var. subglaucu, která má trochu větší, růžice, zajímavě zelenošedě zbarvené listy. A neodnožuje tak často jako známější, menší a zelenější chlorantha var.denticulifera. Díky velikému pěstiteli těchto krásných rostlin panu Susserovi se toto přání splnilo.


Tato haworcie stejně jako ostatní pochází z jihu Afriky, a i když nemusí plné slunce, k uspokojivému růstu potřebuje dostatek světla, ranní, nebo pozdně odpolední slunce také uvítá. Zálivka přiměřená, nesušit a nepřelévat. U mě už ze zvyku a vzhledem k relativnímu teplu i přes zimu dostávají napít jednou týdně, množství závisí na období a světle, od symbolických pár kapek až po vydatnější zalití (u sukulentů nikdy přelití).


Bohužel v době, kdy jsem měl většinu sukulentů doma i v práci zamořených červci. Kytku jsem si coby svou obzvláště oblíbenou vzal domů. Zpočátku dobře rostla, z čehož jsem se ale neměl dlouho radovat. Haworcie jsou kytky poměrně životaschopné a tak se tak snadno nerozloučí.


Bohužel, Haworcie chloracantha var. subglauca chřaddla a chřadla, šlo to s ní od deseti k pěti a tak mi ani tak moc nevadilo, že vedle ní vyrašil semenáček oxalisu. Asi kvůli němu se květináč i se zbytkem toho, co zbylo z té kdysi pěkné haworcie stěhoval s námi do našeho panelákového bytu, kde jsem se před dvěma roky rozhodl zatočit s vlnatkou a kořenovkou.


Nevím, jestli tento boj může být někdy vyhraný na 100%, ale myslím, že i 90% je úspěch. Tak jsem dvě jara za sebou zaléval své kytky doma i v práci roztokem z granulátu Substral Careo a výsledek se dostavil. Díky tomu, že nejsem moc pořádný, ba naopak spíš dost nepořádný a možná i to dost je slabý výraz, jsem vedle toho oxalisu nechal i zdánlivě neživou haworcii, pár zaschlých zkroucených lístků.


Substral Careo, kromě toho, že likviduje i různé potvory je zároveň i hnojivem a tak nejeden sukulent po několika zálivkách vypadal o hodně lépe, než dřív. Sám sebe jsem se ptal, proč jsem to s tímto přípravkem nezkusil už dřív, no, jednak jsem o něm nevěděl, ale hlavně jsem měl vždy k používání této chemie v bytě vždy dost velký odpor. Někdy to jinak nejde.


Haworcie, o které dnes píšu byla největším překvapením, jak takový přípravek může působit. Ze středu zdánlivě zaschlých růžic začaly vyrůstat nové listy a výsledek, po necelých dvou letech vidíte na fotkách z dnešního dne. Musím přiznat, že když jsem kytku dnes vytahoval z regálu, zlomily se oxalisu jeho křehké, přes zimu zdegenerované výběžky. Byl stejně už moc přerostlý, tak jsem téměř celý stonek ulomil. Jestli obroste, bude haworcii dělat dál společnost. Poslední rok už vypadal stejně dost nevzhledně, tak ho na oplátku ta haworcie chránila před vyhozením. Myslím, že každý život, i časově omezený má svou cenu, a to se týká každé kytky i každého z nás.





sobota 21. února 2015

Gasteria batesiana

Psát o Gasterii batesianě je možná zbytečné. U nás už o ní psali mnohem větší odborníci a odbornice na sukulenty a tak mi nezbývá, než opakovat, co už bylo možné si přečíst. Nakonec, nic nového pod sluncem.


Na druhou stranu, Gasteria batesiana je tak pěkná kytka, že si zaslouží být připomínána opakovaně. Zvláště dnes, kdy není zas tak velký problém ji sehnat.


První batesianu jsem si přivezl z Letňan, tedy přivezl jsem si hned dvě. Ta druhá byla určena coby rostlina pro zkrášlení pracoviště, tedy byla jedním ze sukulentů určených k tomuto účelu. Zmiňuji to záměrně. Tyto sukulenty byly zasazeny do truhlíků, kde měly dost místa a blízko velkého okna, kterým na ně celé dopoledne svítí slunce. 


Tady se přímo ukázkově ukázal „přírodní výběr“. Některé rostliny si přivlastnily většinu prostoru, jiné časem záhadně zmizely, některé nepřežily. Gasterie batesiana dnes obývá většinu truhlíku, dost se rozrostla a ukázala, co dovede, když se jí poskytnou příhodné podmínky a dostatek místa.


To její sestra, kterou jsem si přivezl je sice už přesazená do většího květníku, ale kromě původní přibyly „jen“ dvě nové odnože. Myslím, že jí mám tak osm let a když jsem ji kupoval, jistě měla už nějaký rok života za sebou.


Jak jsem se dočetl, batesiana je dlouhověká kytka, a na pěstování není nijak přehnaně náročná. Nepatří k nejmenším, ale takový pěkný sukulent vynikne právě v té nepřehlédnutelné velikosti.
Nakonec, přebytečné odnože jistě snadno najdou nové majitele a pokud jí neposkytnete příliš místa, aby se mohla roztahovat, nebude to tak hrozné. Nejdelší listy té mé měří necelých dvacet centimetrů.


Ještě zmíním, že se mě Gasterie batesiana líbila natolik, že jsem nezůstal u jediné. V prodeji je více forem. Rok po té první přibyla další. Z výstavy plzeňských kaktusářů jsem si přinesl krásnou, temně zelenou formu. Bohužel, díky kořenovce téměř nepřežila a tak jsem si při loňské návštěvě této výstavy přinesl tu samou, novou. Teď vypadá, že se ta stará díky opakované zálivce Careem přece jen vzpamatuje.


Tu novou jsem jím už zaléval preventivně, vybíral jsem malou, za pár desetikorun, za necelý rok přece jen trochu přirostla. Co je na těchto gasteriích tak pěkné? Je to jejich zvláštní povrch pevných, tuhých listů, na kterém zas můžeme obdivovat rozmanitost a dokonalost přírody. Kromě povrchu je pěkná i barva listů i jejich zajímavý tvar.


Gasterie batesiana pochází z jihu Afriky, konkrétně ona se vyskytuje na nejsevernějším místě výskytu gastérií. Roste kolem řek i na skalách, na internetu jsem se dočetl, že roste i na dost úrodné půdě. Nadmořská výška v místech výskytu je mezi 500 a 700m.n.m.. Přes léto má ráda vydatnější zálivku, tedy s přihlédnutím, k tomu, že je sukulent spíš vlhčí, ne mokrou propustnou zeminu. Nemusí mít přímo slunce, ale světla má ráda co nejvíc.


Pojmenována byla po nadšeném sběrateli jihoafrických sukulentů Johne Batesovi o kterém jsem se pomocí překladače dozvěděl, že byl Angličan a snad průvodčí v trolejbuse. Co v první polovině minulého století mohlo být docela prestižní zaměstnání.




sobota 14. února 2015

Tillandsia ionantha var. stricta

Tak dnes představím jednu z ionanth, konkrétně variantu stricta. Někdy je také označována lískový ořech nebo peanut – což je podle překladu burák.


Je to jedna z mých prvních tilandsií, je u mě už víc jak dvanáct let. Tedy ne ta původní, ale její potomci. Za tu celkem dlouhou dobu byla třikrát vyfocena, ty poslední obrázky jsou z dnešního dne, tak ji mohu představit tak říkajíc časosběrně.


Když ke mně dorazila, byla to jedna malá kompaktní růžice. Na nejstarší fotce vidíte dva potomky té původní už se svými odnožemi, krátce před tím, než se rozpadly na dva samostatné trsíky, v jejichž podobě vegetují dodnes. Má odlišnou barvu od ostatních fotek, je to tím, že je právě zalitá.


To už měla pár let u mě za sebou. Jednou, krátce po stěhování z jednoho bytu do druhého, kdy jsem ji chtěl polepšit umístěním na slunečnější okno jsem ji trochu „spálil“, za nedlouho potom poprvé vykvetla a přivedla na svět dva potomky.


Nějaký čas potom v ní našly velké zalíbení svilušky, naštěstí byly včas zpozorovány a zlikvidovány.
Snad mohu napsat, že tím byly veškeré trable za námi a jinak může být Tilandsie ionantha var. stricta považována za bezproblémovou tilandsii.


Má několik alespoň pro mě velkých předností. Je malá, kompaktní. Jednotlivé listy jsou maximálně 5cm dlouhé. Roste o dost pomaleji než ostatní ionanthy. Kvete až po pár letech, nepatří mezi ty, které se snaží kvést každý rok.


Kvetení je nenápadné, květ většinou zůstane více méně mezi listy a nevykukuje tak, jako u ostatních ionanth. Alespoň u mě. Také nedochází k výraznému zčervenání, jak se můžete podívat, jedna co se právě chystá kvést mé jen trochu červené kolem špičky růžice. K dalšímu zčervenání dochází přes léto na straně růžic, na které nejvíc svítí slunce.


To svítí během dopoledne. Své místo má na východním okně, v první řadě, kde coby malá nestíní těm za ní. Dvakrát týdně má zajištěné rosení po celý rok, v létě přidávám ještě jedno.


Pro ty, co mají rádi tilandsie ještě upozornění. Pokud už to neví. U pana Ing. Heřtuse v Sibřině je od začátku února připravena první letošní velmi bohatá nabídka tilandsií s mnoha zajímavými i vzácnými druhy.












sobota 7. února 2015

Sedum sedoides

Abych dnes napsal také alespoň pár nových řádků, prošel jsem starší fotky a narazil na jednu mrazuvzdornou kytku, tedy spíš kytičku, vzhledem k tomu, jak drobně a křehce působí. Zdání ale klame, na balkoně bez problémů přečkala už pár zim.


Sedum sedoides, nebo také Rosularia sedoides. Semprevivella sedoides. Kytku mám od paní Dagmar Petrlíkové a vlastně těch málo informací, které o ní mohu poskytnout jsem vyčetl z jejího článku, který je na jejích stránkách k dohledání.


Z něho jsem se dočetl, že Sedum sedoides pochází z vyšších nadmořských výšek z hor Indie, Kašmíru a Pakistánu.


Také jsem dal na rady z článku, týkající se umístění rostliny, umístění mimo přímé slunce a větší požadavky na vlhkost zeminy. Jde na ni pouze ranní a časně dopolední slunce. Od jara do zimy celkem pravidelně zalévám.


Samotné rostlinky, to jsou takové růžice světle zelených lístků. Z růžic vyrůstají na tenoučkých stolonech malé rostlinky, které ochotně zakořeňují ve vedlejších květináčích. Životaschopná rostlina, která nebýt květů, asi by byla lehce přehlédnutelná.


Ale to se změní v okamžiku, kdy se objeví první květy. Myslím, že první se objevují už koncem května a vydrží kvést až do podzimu, jednou kvetla ještě začátkem prosince. Možná, že to bylo jen nezvykle teplým podzimem.


Jak ve svém článku zmiňuje paní Petrlíková, rostlina (v našich podmínkách?) netvoří semena. Podle mě je to tím, že se na prašnících netvoří pyl. Ale těmi odnožemi se naprosto dostačujícím způsobem o četné potomstvo postará.


Tak pokud by někdo zatoužil oživit svůj balkon (nebo skalku) vděčně kvetoucí rostlinou, Sedum sedoides může být jedním z vhodných adeptů.



sobota 31. ledna 2015

Aeschynanthus radicans (Eschynantus radicans)

Když jsem psal před týdnem poslední článek, netušil jsem, že uteče týden a já ho budu přepisovat.
Columnea hybrid, jak jsem podle dvou fotek na internetu rostlinu identifikoval je nesprávný název.

Při hledání jiné rostliny z čeledi podpětovitých – Gesneriaceae jsem narazil na větší množství jejích fotek, tentokrát už pod správným názvem Aeschynanthus radicans. Je vidět, že ne všechny informace na internetu jsou správné a že nesmíme všemu věřit. Omlouvám se, že jsem ten mylný název poslal dál. Teď tedy článek trochu opravím.


Kytku jsem dostal od Martinovo mami, která si myslela, že jde o voskovku. Listy jsou pěkné jako u voskovek i když voskovky je mají přece jen o poznání tužší a pevnější. Vzal jsem si od ní předloni větvičku, která bez problémů ve vodě zakořenila a následně přesazená do země potom i celé léto a podzim dobře rostla. Dal jsem ji na regál, tak dva metry od okna, což do zimy stačilo, ale přes zimu bylo světla nedostatek a kytka se se mnou rozloučila. Nestačila ani vykvést.


Druhý pokus následoval loni na jaře. To už jsem si ji odnesl do práce, kde je díky velkým oknům ze tří stran světla podstatně víc. To se projevilo i na tom, jak bujně, jakoby s velkou chutí do života začala růst a téměř okamžitě i kvést.


To první kvetení bylo jen tak na ukázku, jak květ vlastně vypadá. U Aeschynanthusu je typický, trubkovitý, většinou červený. V angličtině jsou tyto eschynanty nazvané Lipstick Plant. Kornoutek, z něhož červený květ před úplným rozkvětem vykoukne opravdu trochu rtěnku připomíná.


Aeschynanthus pochází z vlhkých tropů Malajského poloostrova. Zde žijí jako epyfityfyt, nebo i na zemi rostoucí rostliny.


Z toho vyplývá, i jaká podmínky budou chtít při pěstování v našich bytech. Hodně světla i když přímé slunce prý nemusí. Většina druhů bude vděčná za teplo. Jak jsem se přesvědčil, kytka je to dost žíznivá, zalévám přes léto i třikrát týdně, ale dávám pozor, aby nestála ve vodě.


Druhé, podstatně bohatší kvetení začalo koncem roku a pokračuje do teď. V zimě je každý květ, zvlášť barevný a výrazný hodně vítaný, jako důkaz, že i v zimě, když je pro naše kytky i pro mnohé z nás počasí hodně vzdálené optimálním světelným podmínkám, že život a radost z něj musí pokračovat dál.


Květy vypadají zajímavě ještě před tím, než se objeví pravý červený květ. Celý květ je dlouhý tak 5cm. Největší listy mají délku kolem 7cm, šířku přibližně 4cm.


Konečně dnes už končí leden, únor je kratší a v dalším měsíci v pořadí se dočkáme jara.




sobota 24. ledna 2015

Kalanchoe

Dnes představím kytku, která se stala už dvakrát dárkem, možná i tak trochu danajským darem. Slušelo by se, abych ji představil i pod správným názvem. Hledal jsem podobné na internetu a nejpodobnější byly Kalanchoe rosei ssp. sersatifolia a Kalanchoe serrata. Může to být i nějaký kultivar, pravděpodobný až téměř jistý je původ předků této rostliny, ostrov Madagaskar.


Jak jsem se k této kytce dostal. Už je to pár let, jedna kolegyně, která si už nějaký rok užívá zaslouženého odpočinku v penzi mi nabídla několik zakořeněných stonků tohoto kalanchoe.
Měla je ve vodě ve váze. Dostala je od jiné kolegyně, ale také už se jí nějak přestala líbit a tak přímo řekla, pokud je nechceš, tak je vyhodím.


Vyhazovat něco, co je živé mně připadá vždy trochu kruté, byť se u některých živořících rostlin může jednat spíše o milosrdnou eutanázii. V tomto případě byla tedy na nějaký rok odložena.


Ono není kalanchoe, jako kalanchoe. To dnes představené se dříve jmenovalo Bryophyllum. Česky Naduť. Tyto rostliny, dost často považované za sukulentní plevel, mají pro jejich přežívání v přírodě jednu úžasnou vlastnost. Viviparii = živoorodost. V jejich případě po stranách jejich listů vyrůstají malinké, několik málo milimetrů velké rostlinky, které po nějakém čase, když jim narostou kořínky sami opadnou a při příznivé konstelaci pro život příznivých podmínek začínají růst blízko mateřské rostliny.

Pro tu samou vlastnost se stávají při pěstování ve sbírkách plevelem, který se pomocí těchto malých rostlinek šíří i tam, kde o to nikdo nestojí. Pokud bych vzal jen květináče v naší kanceláři, dost je jich obsazeno jiným, líbivějším druhem, blízce příbuzným, s touto rostlinou.


Ta dnešní kalanchoe nemá listy ani nijak zvlášť pěkné, ani ošklivé. V létě se víc vybarví, v zimě převládá zelená. Na délku mají tak maximálně, šest, sedm centimetrů, list je široký tak maximálně centimetr.


Čím tato rostlina mile překvapila, přesněji opakovaně každoročně překvapuje a těší je její květenství. Objeví se vždy koncem roku a pokračuje celý leden až do února. Květ je zvonek příjemné cihlové barvy, téměř tři centimetry dlouhý a v nejširším místě na svém konci 1,5cm široký.


V současné době kvetou rostliny ve dvou květináčích. V jednom je samotná, stará rostlina, kvetoucí snad už potřetí. Celá je vysoká metr a půl. Z toho v dolní polovině je holý kmínek tlustý už centimetr. Minulý rok na jaře jsem ho chtěl seříznout, ale už tak pěkně obrůstal novými stonky, že jsem ho nechal, ať roste, jak umí.


Ve druhém květináči roste víc menších rostlin, poprvé kvetoucích. Ty květy se každému líbí, samotná rostlina už takový úspěch nemá. Za to se všem líbí ta její příbuzná, která je nízká, má relativně malé, kulaté listy, které jsou na krajích zdobené malými rostlinkami. Ty už si odneslo víc návštěvníků, hlavně návštěvnic naší kanceláře. Na druhé straně, ještě nikdy zatím neukázala svůj květ.


Jak je tato kalanchoe náročná? Je nenáročná, jako všechna podobná Kalanchoe- Bryophylla. Pokud má vypadat trochu k světu, chce co nejvíce světla a slunce. Zalít stačí jedenkrát týdně, množství zálivky přizpůsobeno roční době, světlu a teplu.

Myslím, že ta dnešní kalanchoe má ještě nějaký rok života před sebou, alespoň do té doby, než se na zasloužený odpočinek odeberu také. Pochybuji, že o ní někdo projeví zájem, ale možná se najde někdo, kdo jí občas zalije a to jí k životu postačí.




sobota 17. ledna 2015

Tillandsia purpurea – malá forma

Toto je jedna z mých nejoblíbenějších tilandsií. I přes svůj velmi jednoduchý vzhled, možná právě pro něj. Je ze zásilky dvou tilandsií od paní Hromadnik a i když jsem tehdy objednával hlavně kvůli Tilandsii kirschnekii, tato malá forma Tilandsie purpurey mně na první pohled zaujala víc.


Tilandsie purpurea pochází z Peru, kde žije na pobřežním pásu pouští a polopouští. Je to tilandsie s větším množstvím variant, lišících se velikostí a výškou. Mám ještě jednu, podstatně větší s delšími docela pěkně zahnutými listy, které se bohužel snadno lámou.


Purpurey vytvářejí podobně jako Tilandsia paleacea větší trsy v písku a hlavním dodavatelem vláhy jsou pro ně mlhy jdoucí od Tichého oceánu. Oblast ve které žijí se vyznačuje vysokými teplotami a značným rozdílem mezi nočními a denními teplotami. I v této oblasti je krátké období silných dešťů, po dlouhou dobu do dalšího deště jsou odkázány na již zmíněné mlhy.


Paní Hromadnik se na svých stránkách zmiňuje o lokalitě malé formy Tilandsie purpurey. Když se na to místo po létech znovu vrátili, byla na místě, kde tilandsie dřív rostla, skládka. Jak je vidět, „pokrok“ se nedá zastavit. Nevím jistě, zda ta má je potomkem rostlin z tohoto místa. V tom případě by zásluhou paní Hromadnik potomci těch nebohých tilandsiích přežívali alespoň na druhé straně zeměkoule.


V září jsem viděl, že se malá purpurea chystá kvést. Bylo mi jasné, že než k tomu dojde, nějaký měsíc to potrvá. Vzhledem k tomu, jaké mám zkušenosti s paleaceou ze stejné oblasti a s jejími marnými pokusy o kvetení, kdy se květenství najednou přestalo vyvíjet a zaschlo, nebyl jsem příliš optimistický.


Ale květenství, tedy květní klas stále přirůstal. Purpurea má sice nejsvětlejší místo, jaké ji mohu poskytnout, přímo se opírá jedním listem o sklo okna. Poslední dva měsíce byly na slunce a světlo více než skoupé. V přírodě by se květní klas pěkně vybarvil, tady jen z té strany u okna chytil trochu tmavší odstín.

Milé překvapení přišlo předposlední týden starého roku, kdy vykoukl první květ. Hned jsem Martina poprosil o vyfocení, co kdyby ten květ byl první i poslední. Bílý, sytou fialovou lemovaný kvítek, asi 8mm velký vydržel kvést čtyři, pět dnů. Na to, jak je malý docela silně a příjemně voněl.
Potom začal kvést druhý a potom třetí, další, po jednom až po dvou. Bylo jich zatím deset a vypadá to, že ještě nějaký přibude.


O tom, že Tilandsie purpurea potřebuje co nejvíce světla už jsem se zmínil. Tu mlhu pomocí postřikovače zastupuji třikrát týdně, v teplých a světlých dnech s vyšší intenzitou. A jak je tato malá forma malá? Úplná miniatura to není. Celá kvetoucí kytka má do výška 27cm. Z toho na květenství připadá těch centimetrů devět. Jednotlivé listy jsou dlouhá tak do pěti centimetrů a protože nerostou vodorovně, průměr růžice je v nejširším místě 9cm. Jsem zvědav, na jakém místě začnou vyrůstat její potomci a kolik jich bude. Snad u mě ještě dlouho vydrží, zatím to nevypadá, že by se na místě našeho paneláku měla budovat skládka.