Když si oblíbím nějakou rostlinu,
která je k mání ve více variantách, je téměř jisté, že u
jediného exempláře nezůstane. Vzhledem k tomu, že nejsem ani
odborník, ani velký znalec, který by dokázal vysvětlit, čím se
jednotlivé formy liší, je to trochu zbytečné, ale je to tak.
A tak se u mě během několika let
sešly čtyři Tilandsie atroviridipetaly, každá trochu jiná i
když na druhou stranu, na první pohled dost podobné.
Tou poslední se stala včera
rozkvetlá, dnes vyfocená Tilandsie atroviridipetala var.
yagulensis. Objevila se před pár lety v nabídce Ing. Heřtuse a
když jsem se rozhodl, že je to právě ta kytka, která mně chybí
ke štěstí a chtěl ji objednat, byla už vyprodaná. Když se
objevila v další nabídce, ihned jsem ji objednal a hned dvakrát,
abych měl rezervní, kdyby jedna nevydržela.
Atroviridipetaly mají pověst trochu
choulostivějších tiandsií, se mnou se zatím žádná
nerozloučila, i když jedna, která před téměř dvěma lety
kvetla, dodnes nepotěšila žádným potomkem. Jakoby sílu po
odkvětu dávala do tvorby semen. Zatím stále žije, tak snad se
nějaké odnože letos dočkám.
Zpět k dnešní atroviridipetale var.
yagulensis. Přišly dva semenáčky něco mezi jedním až dvěma
centimetry. Vlastně ani přesně nevím jak je to dlouho, tak čtyři,
pět let. Posadil jsem je vedle sebe na podložku, na které sedí i
dnes. Tehdy měly kolem sebe každá dost volného prostoru, dnes
jsou těsně vedle sebe.
To zvláštní jméno formy pochází z
archeologicky cenného místa Yagul, kde v době před dobytím
Španěly žilo podle internetu kolem 6000 lidí. Na tomto místě
jsou nejstarší stopy lidského osídlení z doby 3000 před naším
letopočtem. Větší osídlení se datuje v rozmezí 500 a 100 před
naším letopočtem a možná s přestávkami vydrželo až do doby
objevení Ameriky. Teď návštěvníci tohoto místa spatří
kamenné stavby, pozůstatky lidí kdysi tu žijící a lidé,
dávající přednost botanice před historií někde poblíž v
nadmořské výšce kolem 1700m.n.m. mohou najít i předky a
příbuzné tilandsie dnes představené.
Myslím, že v těch místech poroste v
bujnějších trsech a bude vypadat asi trochu jinak, než ty dvě co
vidíte. Ale i tak jsou myslím pěkné. O pěstování Tilandsií
atroviridipetal jsem už psal, tak připomenu, že jsou velmi
světlomilné, já je mám téměř „přilepené“ na skle okna.
Zalévám, tedy pardon, rosím třikrát týdně. V chladnějším a
temnějším období roku opatrně. Často bývá doporučeno
montovat je tak, aby střed růžice směřoval dolů, aby se v něm
nezachycovala voda. Tomu se při opatrném rosení lze vyhnout, i
když sedí tak, jako ty mé.
Dnes přidávám odkaz na písničku
Doors, která patřila před čtyřiceti lety k mým nejoblíbenějším.
Měl jsem ji na tehdejším kotoučovém magnetofonu, neznal jsem
její název. Ale nikdy jsem na ní nezapomněl. Teď jsem ji
znovuobjevil a je pořád tak pěkná. Některé věci a písně
nestárnou.
