sobota 9. května 2015

Tři barvy letošního jara

Jaro má spoustu barev. Čím jsem starší, tím víc si jara užívám. Ne, že bych si myslel, že už je poslední, takový pesimista snad nejsem. Ale na přesýpacích hodinách života už je přesypáno hodně dnů i roků, některé věci ztrácí hodnotu a význam, jiným hodnota roste. Příroda, její bohatství, rozmanitost a její krása a dokonalost, to je pro mě jedna z největších cenností, které nám život nabízí. V dřívějších letech jsem si toho, že je jaro všimnul, když už pomalu přicházelo léto. Ne, že bych nevěděl, jaký je datum, ale ten jarní pocit jsem úplně propásl.


Tak si teď chci každé jaro vychutnat jak můžu, hlavně vzhledem k omezenému času, který většina z nás pracujících má. S příchodem jarních dnů část cesty do práce chodím pěšky. V zimním období jezdím autobusem, potom přestupuji na tramvaj.


To, co vidíte na první fotografii je má ranní cesta. Vede do kopce, mezi poli. Je to jedna z nejhezčích chvílí dne, vyšlo slunce, jdu mezi poli a nad hlavou mi zpívá skřivan. A tady je ta první výrazná barva jara, žlutá. Řepkové pole září nepřehlédnutelnou jasně žlutou. Na těch polích se ob rok řepka střídá s obilím. Mám raději to obilí s jeho zelení a s jeho vůní, tu vůni, nebo spíš vtíravý smrádek řepky moc nemusím. Na druhé straně, kdyby nebylo všude přeřepkováno a člověk viděl takové pole poprvé, asi by to byl velký zážitek. Bohužel, řepka vytlačila mnoho jiných, dříve běžně pěstovaných polních plodin. Kde je dnes jetel, vojtěška, a další, dnes málokdy k vidění dříve pěstované plodiny jako hrách, mák, len, cukrová řepa, bob. Ale žlutá k jaru neodmyslitelně patří. Podběl, petrklíč, pampeliška, blatouchy..., i ta řepka.


Další barva letošního i dlouhé řady předchozích jar je růžová. Na konci léta před téměř čtyřiačtyřiceti lety jsme se přestěhovali zpět do Plzně. Následující jaro jsem poprvé uviděl kvést v sousední ulici sakury. Myslím, že před tím jsem je neviděl, nebo si jich nevšímal. Tenkrát a následovně každý následující rok, když vidím rozkvétat stromy sakur, prožívám znovu a znovu okouzlení, nadšení, nebo jak to nazvat. Ten strom je mimo dobu kvetení docela nezajímavý, taková třešeň, co nemá ani plody. Co do ní. Ale jakmile stromy začnou kvést, dalo by se říct, že patří mezi ty nejkrásnější.


V Japonsku mají dvě stovky kultivarů sakur. Jak jsem se na internetu dočetl, zatímco v Číně tyto květy symbolizují ženskou krásu a lásku, v Japonsku jsou vzhledem ke krátkému období kvetení symbolem pomíjivosti života.


Ano, krása rozkvetlých sakur rychle pomíjí. Není to sice těch pověstných pět minut slávy, je to pár dnů, možná i týden, dva. Když jsem začátkem týdne sakury fotil, byly asi v tom nejlepším okamžiku kvetení. Koncem týdne už na chodníku a na silnici pod nimi a kolem nich ležel růžový koberec z okvětních lístků. Ty se při větru občas snášely jako bláznivý růžový sníh na zem.



Tou ulicí se sakurami chodím na autobus při odpolední cestě z práce. Je to zas jiná trasa, cesta mezi rodinnými domky se zahradami, na kterých už od jara stále něco kvete. Nejdřív čemeřice, sněženky, bledule, kalina vonná, fialky, petrklíče, potom narcisy, hyacinty, zlatý déšť, tulipány, magnólie. Teď začaly rododendrony, azalky a vistárie, kdybych měl psát o všech jejich barvách … Ty ulice mohu obměňovat, střídat, až do podzimu se bude na co dívat.



Tak na závěr ještě tu pro jaro nejtypičtější barvu, jasně, že zelenou. Tentokrát z výletu za město, do lesa k Berounce. Na první fotce je místní epifyt a zároveň poloparazit, jmelí bílé na vršku borovice. Ta jeho zeleň je tak trochu do žluta. Jmelí prý symbolizuje plodnost a štěstí. Myslím, že díky svému nezvyklému způsobu života má pro většinu z nás své kouzlo. Na které také zvláště v době vánoc doplácí. Myslím, že potkat se s ním s přírodě, s živým, rostoucím někde vysoko na borovici je mnohem zajímavější, než vidět je utržené a všelijak pozlacené a postříbřené pro vánoční výzdobu.
Poslední fotka jarní zelené patří obyčejnému šťavelu rostoucímu a kvetoucímu v pomalu tlejícímu kmeni. Nový život vzcházející na životě minulém. Mezi tím šťavelem je i malý stromek, snad habr.
Tak si užívejme všech barev, které pro nás jaro má.






sobota 2. května 2015

Tillandsia penascoensis & stellifera

Dnes vám představím dvě tilandsie najednou. Rostou spolu už nějaký ten rok přivázané na stejném kolíku, tak to ani jinak nejde. Obě tilandsie mají nějaké to NEJ. Co se týká růstu, jsou s přehledem jedny s nejpomalejším tempem přirůstání. Další nej, jsou dost vzácné a docela těžko se shánějí a poslední nej, určitě nepatří k nejlevnějším, tedy zejména T. penascoensis. Pro ty, pro které jsou obě novinky bych měl ještě napsat, která je která. Ta kterou tvoří růžice sametových listů může trochu připomínat T.sucrei je T.penascoensis, ta, která připomíná chlupatější T.tricholepis je stellifera.


Fotku Tilandsie penascoensis jsem před pár lety uviděl na internetu a byla to láska na první pohled. Ovšem ta na té fotce vypadala podstatně jinak, než ta má. Bílá, „chlupatá“ s oranžovým květním klasem, z něhož vykukovaly zelené květy. Zelené květy u tilandsií jsou pro mě vždy mimořádně přitažlivé a zajímavé. A tak když jsem před pěti lety u Koehres v sousedním Německu objednával můj další tehdejší sen, T.peiranoi, řekl jsem si, že když už se odvázat, tak pořádně a objednal jsem si i tu penascoensis. Přišla asi taková, jakou vidíte na dnešní fotce. Peiranoi od té doby nejméně čtyřikrát kvetla a už má opět na květ, u penacsoensis si nejsem někdy jistý, zda je živá, nebo ne. Možná roste, ale asi tak opatrně, že to na ní nepoznám. To, že žije mi letos dokázala docela přesvědčivě, za krátkou dobu ji vyrostl na fotce dobře patrný nový kořen.


S Tilandsií stelliferou to bylo zas trochu jinak. Před pár lety jsem dostal nabídku tilandsií od jednoho pěstitele ze severu Moravy. Přivezl je ze svých cest po Jižní Americe. Nevím sice, jestli se odtud mohou jen tak přivážet, na druhou stranu, když už tu jsou, stejně je někdo koupí. Tu stelliferu jsem si první rok nekoupil, objednal jsem si jiné. Ale prohlížel jsem si stále její fotky na internetu, přemýšlel, co na ni kdo může mít a čím déle jsem se na ty fotky díval, tím víc mi bylo jasnější, že ji chci také. Kupodivu byla k mání i za rok po té nabídce.


Jak už jsem zmínil, na první pohled připomínala mi T.tricholepis, ale jak se u mě zabydlovala a i když velmi, velmi pomalým tempem přirůstala, získávala si mě víc a víc. Sice také nevypadá jako ta na fotkách přímo z Peru, kde ji pro svět příznivců tilandsíí objevila známá rakouská pěstitelka paní Hromadnik, někde v provincii Ancash, blízko města Huari ve výšce 3000m nad mořem. Tak to je jasné, že musí vypadat jinak, než když roste na okně v paneláku. Sice na místě, kde je nejvíc světla, ba i občas slunce. Ale horské podnebí, horský vzduch, mlha, vítr.....


O Tilandsii penascoensis jsem toho také moc nenašel, z toho mála co teď vím mohu napsat, že pochází z Mexika, z Oaxacy. Její „objevitelé“ jsou další známí znalci tilandsií paní Renata Ehlers a pan Lautner. Na fotce paní Ehlers je T.penascoensis rostoucí na kamenech, nebo skalách, asi to s ní bude podobné, jako se stelliferou.


Dnes, když už mám fázi, že jsem chtěl každou vzácnou tilandsii za sebou. Ono i podle ceny se dá usuzovat že čím dražší, rovná se sice vzácnější, ale rovná se zároveň obtížněji rostoucí. Že bych se někdy dočkal zelených květů, penacsoensis, o tom si zřejmě můžu tak nechat zdát. Ani stellifera v paneláku zřejmě nevykvete. Nevědět, jaké jsou to „vzácnosti“, asi by nikoho neohromily. Důkazem toho jsou i slova, která dnes Martin pronesl, když jsem mu je přinesl k vyfocejí. „Co je to za Příšerky s.r.o. ? No, pokud jste ten film od Pixaru viděli, jistě mi dáte za pravdu, že ty příšerky byly docela roztomilé.

Ještě něco pro příznivce hobitů:


sobota 25. dubna 2015

Jeden malý výlet v čase

Dnes vás pozvu na jedem malý výlet. Do minulosti. Je téměř před devíti lety a my jsme na první dovolené na krásném řeckém ostrovu Korfu, nebo také chcete li Kerkyře. Je první polovina září a na tu dobu je tady poměrně chladno, alespoň místní a ti, co sem jezdí pravidelně říkají.


Moře je docela studené, na nějaké velké plavání to není, ale o to lépe se v takovém počasí chodí. Korfu dostálo své pověsti zeleného ostrova, je radost vystoupat někam na kopec a rozhlížet se po krajině a při pohledu do dálky zahlédnout tu úžasnou modř moře.


Procházet se olivovými sady, ve kterých jsou některé letité olivy tak nádherně pokroucené, chodit kolem bílých skal a sledovat, čím vším jsou jejich stěny porostlé. Mým oblíbeným stromem u nás je dub a tady nacházím nejméně jeho dvě jižní varianty s tuhými, ostnitými listy připomínající listy cesmíny. Pár žaludů jsem si přivezl domů, ale botanický pokus, vysetí skončil naprostým neúspěchem. To bylo nakonec dobře, co bych tady dělal se stromkem zvyklým na jižní slunce?





Ten výlet, o kterém chci psát vedl cestou, kterou si i dnes dovedu docela dobře představit. Na některých místech bylo znát, že většinu roku oplývají dostatkem vody a vláhy. Mechy, lišejníky, kterým se tu dařilo. Každou chvíli jsem se zastavoval a přemlouval Martina, ať vyfotí tohle a hned zas tamto...


Lišejníky, mechy, zajímavý uschlý plod květiny, žalud a list dubu. Zajímavý kámen, ve kterém je vrostlý jiný, jako nějaké ztracené vejce pravěkého plaza. Stěnu svahu u cesty poskládanou z bílých kamenů.




Samozřejmě došlo i na pohled do krajin ostrova, i do té úžasné modři místního moře. To bylo u malého městečka Liapades, ve kterém jsme tu dovolenou prožívali opravdu průzračné, čisté, škoda jen, že tak studené.


Nakonec jsme si i to moře o rok později užili. Při té naší první návštěvě Korfu jsem byl poslední den před zpátečním odletem na procházce tou cestou, o které dnes píšu. Potkali jsme kouzelného řeckého dědečka a i když slovy jsme se kvůli jazykové bariéře příliš domluvit nemohli, pochopili jsme, že nám ukazuje cestu, kterou se máme dostat k moři. A protože pohádkoví i řečtí dědečci se mají poslouchat, po té cestě, kterou nám ukazoval jsme se vydali.


I když vedla po kopcích a byla dost dlouhá, dovedla nás k malé, opuštěné pláži. Byla tak pěkná a bylo na ní tak pěkné koupání, že jsem na ni po příletu domů stále myslel a říkal si, jak by bylo pěkné prožít na ni daleko víc času. A tak jsme přesně po roce letěli na to samé místo znovu, do stejného hotelu a aniž by jsme to očekávali, dostali jsme i ten samý pokoj.


Nevím, jestli se na tento krásný ostrov ještě někdy podíváme. Já si ho čas od času připomínám fotkami z obou dovolených. Nejčastěji právě fotkami z výletu, o kterém jsem dnes psal.





sobota 18. dubna 2015

Catopsis sp.Ekvádor

K jaru neodmyslitelně patří zelená, tak dnes to bude o jedné krásně zelené rostlině. Koupil jsem ji pod označením Catopsis sp.Ekvádor, dnes je myslím nabízena také jako Catopsis sp.Baeza. To první označení nezpochybňuje, ale upřesňuje, Baeza je malé město v Ekvádoru.


Když před osmi lety vyšla kniha pana Ing. Zdeňka Ježka Rostliny pro vzdušné zahrady, stala se pro mě ihned bestsellerem, který jsem si stále dokola pročítal. A hledal v něm inspiraci pro své další pěstitelské pokusy. A jako se už pár let před tím ke mně od pana Ježka dostaly tilandsie, tak se ke mně o nějaký rok později dostaly dischidie a anturia. Před čtyřmi lety se dostalo i na katopsy, blízké příbuzné tilandsií.


Koupil jsem si rovnou pět druhů, jeden se bohužel po jedné zimě rozloučil. Po odkvětu zřejmě napřel svou sílu do tvorby semen a potom odešel, aniž by dal život nějaké odnoži. Semen po něm zbylo dost, ale nevzešlo žádné. Teď už k dnešnímu ekvádorskému katopsu. Ta jeho dvojčata, která vidíte na fotkách jsou už „vnoučata“ toho, který ke mně přišel. Před pár týdny by vedle nich byl vidět ještě jejich předchůdce. Když jim předal veškerou sílu tak, aby dorostly do stejné velikosti, zežloutl a potom jakoby se sám vylomil ze svého místa a odpadl.


Co napsat o katopsech. Na rozdíl od příbuzných tilandsií to nejsou mezi pěstiteli zřejmě příliš rozšířené rostliny. Známější je krásný velký katopsis subulata a masožravý katopsis bertoniana.
Katopsy žijí podobně jako většina tilandsií epifytním způsobem. Není jich tolik druhů, jako tilandsií, na internetu je uvedeno něco mezi 18 a 26druhy, jistě budou i další, jako ten dnešní sp.Ekvádor, které se svého určení a pojmenování ještě časem dočkají.


Pro mě se staly katopsy, zvlášť tři z těch čtyřech co zbyly velmi oblíbenými rostlinami. Na tom dnes představeném mě vždy upoutá jeho svěží zeleň, pěkně zvlněné listy a něco, co pro mě některé z mých rostlin mají a co bych asi vyjádřil trochu iracionálně – působí na mě příjemně a pozitivně. Což by mohl napsat o všech rostlinách, ale u některých, jako je právě tahle to platí ještě o trochu víc. Jeho bílé, celkem nenápadné květy by měli příjemně vonět, ale kvetl v zimě, tak to jsem se ani nedivil, že se jim do nějaké vůně ani nechtělo.


Jak se o katopsy starám? Rosím je stejně jako tilandsie, možná trochu intenzivněji a častěji a tak, aby ve středu jejich listové růžice zůstalo trochu vody. A jsem moc rád, že přes to, že jim nemohu dopřát vodu dešťovou, zvykly si na tu vodovodní, převařenou. Jsou umístěné na okně, ve druhé řadě za tilandsiemi. Když se na okno podívám, což je mnohokrát za den, vždy se na těch jejich zelených listech můj pohled chvíli zastaví.


sobota 11. dubna 2015

Hoya sp. Gunung Gading

Už dlouho jsem nepředstavil nějakou voskovku, tak dnes to napravím. Neuvidíte ale celou rostlinu, jen její odstřižený kousek, který už moc opovážlivě stínil tilandsiím. Teď zakořeňuje, aby posloužil jako náhradní rostlina. I když musím zaklepat, Hoya sp. Gunung Gading je jednou z těch nejvděčnějších a nejrychleji rostoucích Hojí. Proč nepředstavím celou rostlinu? Je zapletená ještě do jiných a chtít ji rozplést a vyndat s jejího místa, to bych ji potom zpět dával hodně těžko.


Gunung Gading je národním parkem v Sarawaku. Sarawak je zas členským státem Malajsie, ležící na severozápadě ostrova Kalimantanu, dříve Bornea, třetího největšího ostrova na světě. Největším lákadlem (pro turisty) místa s tím zvláštním názvem Gunung Gading je cizopasná kytka s největším květem, rafflesia. No, ani dnes představovaná Hoja pocházející z tohoto místa není vůbec špatná, spíš naopak. Alespoň pro mě byla jedním z největších hojových přání, které se mi jako mnohá další, splnilo díky polské pěstitelce Edytě. Tady máte její adresu, ať se můžete pokochat: http://hoyapassion.blogspot.cz/


Možná si hned na pravém okraji na úvodní stránce všimnete Hoji sp. Gunung Gading. Na té její upoutá výrazné zbarvení listů. Nevím, jestli je to tím, že je to jiný klon, nebo tím, že je pěstovaná na slunci. To zbarvení je opravdu pěkné, mě se ale líbí víc v tom zeleném provedení.


Já tu svou mám také na nejsvětlejším okně, pne se ale po jeho straně, tak na ní slunce přímo nesvítí.
Park Gunung Gading leží téměř na rovníku, má tropické klima. V nížinách se teploty pohybují mezi 23 až 32°C, v horských polohách je něco mezi 15 až 25°C, noční teploty klesají na 11°. Zda tato hoja roste v nížině, nebo ve vyšších polohách nevím, na internetu je toho o ní napsáno dost málo.


V jednom z článků o ní jsem se dočetl, že patří mezi callistophylly. Tyto voskovky mají silnější, trochu jinak vypadající listy. Nejsem odborník, nevím. Listy Hoji sp. Gunung Gading jsou tenčí, ale pevné, největší dosahují 14cm na délku a 6cm na šířku, myslím, že mohou být i větší. V poměru k listům jsou její květy menší. Kvetla mi zatím jednou, v loňském roce na podzim. To jsem jí měl rok, tak to bylo za velmi přijatelnou dobu. Bohužel květ byl na takovém místě, že nešel pořádně vyfotit. Je světlý, téměř bílý s tmavočervenými okraji. Vůni měl zvláštní, pro mě docela příjemnou.
Nevýhodou bylo, že vydržel jen dva dny. Fotky jdou snadno dohledat na Internetu.


Už jsem zmínil, že s touto voskovkou mám zatím jen dobré zkušenosti. Ono je asi hlavní u všech voskovek místo, kde mají dost světla. Nenechat zbytečně vysychat ani nepřelévat, prostě tak akorát.
Od jara do podzimu každé dva týdny dávám do zálivky trochu hnojiva. A to je o Hoje sp Gunung Gading zatím vše.




neděle 5. dubna 2015

Tillandsia latifolia – další

Stejné jako u posledně zmíněné atroviridipetaly. V jednom období jsem se zakoukal do latifolií a toto je asi ta poslední, pátá, kterou jsem si kupoval jako Tilandsii latifolii var. Divaricata.


Rok, nebo dva po tom jsem byl na návštěvě u jednoho velkého pěstitele tilandsií, kde jsem měl možnost obdivovat jeho velkou sbírku, kterou mohl na léto pěkně vyletnit na zahradě. Kvetla mu tam jedna dost velká tilandsie, s pořádným květenstvím. Když jsem se ptal na jméno, odpověděl latifolia var. Divaricata.


S obavou jsem potom sledoval, zda se ta má latifolia, prodaná pod stejným názvem nějak nepatřičně nezvětšuje. Zatím naštěstí nepřekročila rozumné rozměry,i když úplně malá také není. Růžice má průměr kolem 24cm, na výšku 15cm, teď s květenstvím 23cm.


Jak jsem tedy prozradil a jak vidíte z fotek, stačila už vykvést. Květenství se vyvíjelo celou zimu a na jejím samém konci se otevřel první květ, který je zvěčněný na představovaných fotkách. Od té doby až do dnešního dne vykvetlo ještě dalších deset květů a květní klas se díky několika slunečným dnům více vybarvil do zvláštního načervenalého odstínu, s trochou zelené a snad i hnědé.


I když jsou latifolie docela pohledné tilandsie, s dalším přírůstkem z početné rodiny latifolií nepočítám. U té dnes představené jen doufám, že se už nebude příliš zvětšovat. Možná ještě letos představím i svou nejoblíbenější latifolii, která je z těch pěti tou nejmenší. Ale to až někdy příště.







sobota 28. března 2015

Tillandsia atroviridipetala var. yagulensis

Když si oblíbím nějakou rostlinu, která je k mání ve více variantách, je téměř jisté, že u jediného exempláře nezůstane. Vzhledem k tomu, že nejsem ani odborník, ani velký znalec, který by dokázal vysvětlit, čím se jednotlivé formy liší, je to trochu zbytečné, ale je to tak.


A tak se u mě během několika let sešly čtyři Tilandsie atroviridipetaly, každá trochu jiná i když na druhou stranu, na první pohled dost podobné.


Tou poslední se stala včera rozkvetlá, dnes vyfocená Tilandsie atroviridipetala var. yagulensis. Objevila se před pár lety v nabídce Ing. Heřtuse a když jsem se rozhodl, že je to právě ta kytka, která mně chybí ke štěstí a chtěl ji objednat, byla už vyprodaná. Když se objevila v další nabídce, ihned jsem ji objednal a hned dvakrát, abych měl rezervní, kdyby jedna nevydržela.


Atroviridipetaly mají pověst trochu choulostivějších tiandsií, se mnou se zatím žádná nerozloučila, i když jedna, která před téměř dvěma lety kvetla, dodnes nepotěšila žádným potomkem. Jakoby sílu po odkvětu dávala do tvorby semen. Zatím stále žije, tak snad se nějaké odnože letos dočkám.


Zpět k dnešní atroviridipetale var. yagulensis. Přišly dva semenáčky něco mezi jedním až dvěma centimetry. Vlastně ani přesně nevím jak je to dlouho, tak čtyři, pět let. Posadil jsem je vedle sebe na podložku, na které sedí i dnes. Tehdy měly kolem sebe každá dost volného prostoru, dnes jsou těsně vedle sebe.


To zvláštní jméno formy pochází z archeologicky cenného místa Yagul, kde v době před dobytím Španěly žilo podle internetu kolem 6000 lidí. Na tomto místě jsou nejstarší stopy lidského osídlení z doby 3000 před naším letopočtem. Větší osídlení se datuje v rozmezí 500 a 100 před naším letopočtem a možná s přestávkami vydrželo až do doby objevení Ameriky. Teď návštěvníci tohoto místa spatří kamenné stavby, pozůstatky lidí kdysi tu žijící a lidé, dávající přednost botanice před historií někde poblíž v nadmořské výšce kolem 1700m.n.m. mohou najít i předky a příbuzné tilandsie dnes představené.



Myslím, že v těch místech poroste v bujnějších trsech a bude vypadat asi trochu jinak, než ty dvě co vidíte. Ale i tak jsou myslím pěkné. O pěstování Tilandsií atroviridipetal jsem už psal, tak připomenu, že jsou velmi světlomilné, já je mám téměř „přilepené“ na skle okna. Zalévám, tedy pardon, rosím třikrát týdně. V chladnějším a temnějším období roku opatrně. Často bývá doporučeno montovat je tak, aby střed růžice směřoval dolů, aby se v něm nezachycovala voda. Tomu se při opatrném rosení lze vyhnout, i když sedí tak, jako ty mé.


Dnes přidávám odkaz na písničku Doors, která patřila před čtyřiceti lety k mým nejoblíbenějším. Měl jsem ji na tehdejším kotoučovém magnetofonu, neznal jsem její název. Ale nikdy jsem na ní nezapomněl. Teď jsem ji znovuobjevil a je pořád tak pěkná. Některé věci a písně nestárnou.