sobota 26. září 2015

Aloe striata – mláďata

Někdy se mi stává, že se rozhoduji, zda si nějakou kytku koupit, nebo nekoupit. Rozum správně argumentuje, proč se bez ní obejít, ale vítězí nerozum, kterému jsou všechny rozumné argumenty fuk. Tak se stalo i začátkem minulého roku, kdy jsem ještě s několika jinými rostlinami objednal i Aloe striata.

Proč si ho neobjednat, za cenu několika málo desetikorun. Vždy se mi líbilo. Jenže Aloe striata rozhodně nepatří mezi malé rostliny. Až vyroste, nechám ho v práci u okna u schodiště, tam se vejde. Tak to byl ten nerozumný argument, který rozhodl o tom, že za pár dnů se mezi jinými objevily i rostliny zmíněného aloe, hodný pan pěstitel poslal za cenu jednoho hned dvě malé, tak rok staré pěkně vybarvené semenáčky.


V tu chvíli mi bylo jasné, že bych se s Aloí striata jednou nerad loučil a nechával ji v práci někde u schodiště. Problém „kam s ním“ mě bude čekat v budoucnu, jeho řešení záleží i na tom, jak budou zmíněné rostliny rychle, nebo lépe pomalu přirůstat.


Za pár týdnů po zasazení začalo jedno z aloí růst, druhé bylo stále stejné, spíš se zdálo, že nějak vadne. Vzchopilo se až po půl roce, ale jak vidíte z fotky, vitálnějšího sourozence ve velikosti zatím nedohnalo. To by po čase mohlo být i jeho předností.


Co o Aloi striata napsat. Podle mě je to jedno z nejzajímavějších a nejhezčích aloí. Nemá, tak jako většina ostatních aloí zubaté, nebo přesněji trnité okraje listů. Hladké listy jsou lemovány narůžovělými okraji. Zeleno šedé, i trochu do modra zbarvené listy jsou decentně podélně pruhované, čemuž jak jsem se dočetl vděčí za svůj název – striata.


Aloe striata pochází z Jihoafrické republiky, kde roste na kamenitých půdách a skalnatých svazích suchých oblastí. Vyskytuje se ve třech poddruzích. Aloe striata subs. striata, subs. karasbergensis a subs. Kommagasensis. Druhé dvě jsou v kultuře údajně hůře pěstovatelné.


Aloe striata je podle internetu populární a vděčná zahradní rostlina, no, našich zahrad se to bude týkat tak leda od konce jara do podzimu, na jih od nás to možná bude platit. Údajně vydrží mráz
do -5°C. Aloe striata by také měla kvést krásnými červenými květy, květenství rostlinu zdobí dlouhou dobu. Díky svým květům má za hranicemi i další jméno Coral Aloe.


V optimálních podmínkách, tedy v dostatku slunce, světla a tepla by mělo kvést už třetím, čtvrtým rokem. I když v kanceláři na okně má světla dost, myslím, že kvetením mě v nejbližších letech nepřekvapí. Úplně mi stačí koukat na její listy, tak jak jsou dnes. Jen doufám, že poroste co nejpomaleji.




sobota 19. září 2015

Druhé kvetení Gasterie brachyphylly var. bayeri a Euphorbia cylindrifolia




V průběhu jara a léta jsem Martinovi podstrkoval různé kytky k vyfocení. Někdy namítá, že dotyčnou kytku už přece fotil, ale i kytky se v průběhu času mění, stejně tak jako lidé. Málokdo má své fotky jen z jednoho období svého života, tak proč by víc fotek nemohly mít i oblíbené rostliny?




Gasteria brachyphylla var. bayeri si o opakované vyfocení letos v červnu sama řekla. Znovu, tedy podruhé vykvetla. Zatím co loňské kvetení byl jen takový malý vzorek, jak květy vypadají, letošní kvetení už bylo velmi povedené. Pamatuji si, že jsem počítal, kolik je na stonku květů, dokonce jsem výšku celého květenství i změřil. Bylo to ale v červnu a čísla jsem pochopitelně zapomněl. Vzhledem k tomu, že kytka celá se nevešla před černé pozadí, byla výška myslím kolem padesáti centimetrů.



I když květy gasterií nepatří k nejvýraznějším květům, svým způsobem jsou pěkné a zajímavé. Mohou se zdát podobné, ale pokud jich kvete víc najednou, jsou vidět patrné rozdíly. Jak v intenzitě vybarvení, tak i ve tvaru, který je někdy užší a protáhlejší, jindy jsou ty „balonky“ v jeho horní části víc nafouklé.


Euphorbii cylindrifolii jsem nechal vyfotit také v červnu. To se paní Eva ptala, jak se má. Tak jsem ji nechal vyfotit, že jí ty fotky pošlu. No, neposlal jsem, tak je uvidí alespoň teď. Přes léto větve cylindrifolie možná o něco povyrostly. Jak se na ni teď dívám, je na okně kousek ode mě, ještě stále kvete, téměř na všech výhonech.


Když jsem si ji před devíti lety přivezl z Letňan, byl to myslím roční semenáček, tedy nejméně roční byl, tak teď je alespoň desetiletá. Jak velký kus života v životě euphorbií to je nevím, ale celých těch deset let s ní nebyly žádné problémy, snad mohu napsat, že je to kytka vhodná do bytových podmínek. Tedy pokud ji poskytnete hodně světlé místo na okně a alespoň jednou za týden trochu zalijete.




neděle 13. září 2015

Catopsis sp. Guatemala II

Jako by se tři z mých čtyřech katopsů domluvily a rozhodly se, že mi konec léta zpříjemní svými květy. Dvěma do rozkvětu ještě nějaký čas zbývá, ten, který jsem koupil pod označením Catopsis sp. Guatemala II spíš už dokvétá.


Jeho kvetení probíhalo téměř měsíc a najednou rozkvetly dva ze tří „sourozenců“. Ten třetí, nejmenší ještě tak nevyrostl, možná proto, že byl ve stínu svého „rodiče“, který mu trochu stínil.


Tu rostlinu předchozí generace vidíte na první fotce. Záměrně jsem ji odstranil až po jejím vyfocení.
Když její potomci začínaly kvést a zároveň začínaly růst jejich odnože, rozhodla se opustit tento svět. Ztratila zelenou barvu, zežloutla a zhnědla a tak nějak zprůsvitněla a zvodnatěla, přímo bylo vidět, jak z ní odchází život.


Po vyfocení na ni stačilo lehce zatlačit, vyvrátila se o odpadla. Tak elegantně končí svůj život některé katopsy. Měl jsem ještě Catopsis sp. Guatemala I, ten se se mnou rozloučil definitivně, ani žádnou odnož nezanechal. Po odkvětu věnoval veškerou energii do tvorby semen, bylo to během obzvláště tmavé zimy před třemi lety. Semena jsem sice zkoušel vysít, ale nevzešla. Možná jsem pro ně neměl vhodné podmínky.


Čím se liší tyto Guatemalské katopsy? Vypadají téměř stejně, jednička má matnější povrch listů, dvojka je má lesklé, zelené, což u té mé rostliny díky zalévání, tedy rosení vodou z vodovodu tak úplně neplatí. Odlišnost se projeví při kvetení. Jednička měla kratší květní stonek s menším množstvím květů, myslím, že tak šest sedm. Snad byly o malinko větší, než u dvojky. Ta to zas vynahradila rozvětveným stonkem květenstvím a desítkami postupně vykvétajících květů.


Že bych si těch květů zas tak moc užil, to nemohu napsat. Oba tyto katopsy mě překvapily dobou svého kvetení. Otevírají se, když se začíná stmívat a zavřou se v časných dopoledních hodinách. Takže květ, který vidíte na fotce, se už zavírá, je téměř odkvetlý. Květy obou katopsů celkem příjemně voní, tedy pokud nekvetou v zimě. To se stalo právě u předchozí generace tohoto katopsu. Asi na nějakou vůni v tom šeru neměl ani pomyšlení.


O katopsy se starám jako o tilandsie, nakonec, jsou to příbuzní a v nekvetoucím stavu mohou některou „zelenou“ tilandsii i připomínat. V období světla a tepla rosím klidně každý den, po zbytek roku nejméně třikrát týdně.


O katopsech je to dnes vše, ještě připojím odkaz na jeden zajímavý dokumentární film:





pondělí 7. září 2015

Tillandsia hondurensis

Už je to víc než tři roky zpět, kdy jsem ač nerad začal chápat, že všechna místa na oknech, které nechávám tilandsiím jsou obsazená.  Tak naposled, řekl jsem si a rozmýšlel se, kterou z tilandsií jsem ještě  chtěl mít. Tilandsií je hodně a seznam těch, které by se líbily dlouhý. Místo téměř žádné.


Byl konec února, bylo celkem nezvykle teplo a já si objednal šest „posledních“ tilandsií. Přišly přesně 24.2., na Matěje. Ne, že bych měl až tak dobrou paměť, ale vždy, když dojdou nové kytky, napíšu si jejich jména do kalendáře, který mám v práci na stole. Pokud starý kalendář najdu, mám i přehled, od kdy co mám.  Poslední samozřejmě nebyly, na druhou stranu snad mohu napsat jedny z posledních.  Když to vezmu z dnešního pohledu, i těch šest bylo možná zbytečně moc, ale nejméně za čtyři jsem dodnes rád a za dvě opravdu hodně rád.


Jedna z těch dvou je Tilandsie hondurensis. Na internetu toho o ní zas tolik není, jak její název napovídá, pochází z Hondurasu. Často bývá srovnávána s Tilandsií harrisii. Protože nejsem odborník, nemohu se vyjadřovat k tomu, jak moc si jsou, nebo nejsou podobné a příbuzné. Myslím, že většina lidí, která se o tilandsie nezajímá, by shledala podobnost u velké části z nich. Když laicky srovnám svou harrisii s hondurensis, vidím rozdíl v tom, že harrisii je větší, má „tvrdší“ a delší listy. Hondurensis má listy měkčí, kratší a líbí se mi o něco víc. Květem mě zatím potěšila jen harrissii, květy tedy srovnávat nemohu. Hondurensis by měla mít květenství kratší.


Na slunci získávají listy hondurensis mírně načervenalý odstín, spíš jen tak konce a okraje nejmladších listů. To je za oknem v paneláku, v přírodě, nebo vyletněná někde na stromě může být vybarvená jistě víc. V minulém, cihlovém bytě byla menší, krásně kompaktně rostlá. V paneláku je vidět, že přes zimu není zrovna v optimální kondici, ale s příchodem slunných dnů a s větším množstvím světla přímo viditelně pookřeje. Konečně tak slunce a světlo působí na mnohé z nás.

  

sobota 29. srpna 2015

Aloe erinacea

Myslím, že většině zájemců o sukulentní rostliny je důvěrně známá adresa Sekce pěstitelů sukulentů-SPS : www.sukulenty-sps.cz. Její stránky si průběžně prohlížím během roku, zejména potom v období jara, kdy se po Akci semena v nabídce objeví ještě Akce rostliny. Měl jsem si to už dávno zakázat, ale ani letos mi to nedalo a znovu jsem si objednal. Téměř se divím, že se mi nové přírůstky ještě podařilo umístit, ale jak koukám, už je opravdu plno…. Jenže nekupte tak pěkné rostliny za tak nízkou cenu, několika málo symbolických desetikorun. No jo, ale co živého si objednáme, za to už bychom měli mít zodpovědnost, ať je to jak chce drahé, nebo levné…


Před více než třemi lety mně z této Akce rostliny mezi jiným přišel i semenáček Aloe erinacea, jedné z aloí, po které jsem už pár let pokukoval. Jednou před léty jsem na pěkné exempláře narazil v jednom obchodním domě. Nebyly nejlevnější, dovoz zřejmě z Holandska, nebo kdoví odkud. Zaváhal jsem, nekoupil jsem, ale kytka už zůstala v mé hlavě. Když jsem při prohlížení nabídky rostlin Sekce pěstitelů sukulentů toho roku našel v nabídce semenáčky tohoto aloe za nějakou tu desetikorunu, neodolal jsem.


Malý, mohu-li to tak napsat i roztomilý semenáček Aloe erinacea jsem dal na nejsvětlejší okno a doufal, že poroste. Jak jsem o ní do té doby četl na internetu, tato poměrně vzácná rostlina může být i trochu choulostivější. Musím zaklepat, kromě spálení horní části jednoho listu, které jsem nedávno zavinil tím, že jsem ji přisunul až ke sklu okna, s ní problémy nikdy nebyly.


Alou erinacea je endemit z Namibie. Měla by tam růst ve velmi suchých oblastech v kamenitých a písčitých půdách na kopcích a horách v nadmořské výšce 900 – 1350 metrů nad mořem.  Objevená pro příznivce sukulentních a krásných rostlin vůbec, byla poměrně nedávno, podle jednoho zdroje na internetu v roce 1971, podle druhého dokonce až v roce 1980. V případě tak pěkné rostliny se mi chce přímo napsat, že její objev je mimořádně významná událost.


Jak jsem se dočetl, Aloe erinacea by poprvé měla kvést nejdříve až po dvacátémpátém    roku života. No, vzhledem k tomu, jak poměrně nedávno byla objevena s ní asi moc pěstitelů letité zkušenosti mít nebude. Neměla by ani moc často odnožovat, tedy alespoň v kultuře. Jak vidíte, Aloe erinacea může růst i v paneláku. Podmínkou je dostatek světla a snad i slunce, se kterým, jak dokazuje spálený list na mé rostlině se musí pozvolna. Zalévám jako ostatní sukulenty jednou týdně, v zimě spíš symbolicky. V zimním období se snažím o nejnižší teplotu, jaká v paneláku jde, netopím, ale kolem těch 18°C v pokoji asi mít budu.


Příští rok si tu akci s rostlinami u SPS už budu muset opravdu zakázat. Alespoň se víc budu věnovat rostlinám, které už u mě mají své domovské právo. Pokud ale nemáte problémy s místem, určitě se podívejte, co bude v nabídce.  Za tak příznivé ceny to vždy stojí za to.    

sobota 22. srpna 2015

Tillandsia sp. Peru

Tilandsie sp. Peru, značí původem z Peru, mně přišla jako dárek s ostatními tilandsiemi před více než devíti lety. Dvě malé, dá se napsat miniaturní rostlinky na kolíku z černého bezu. Další tilandsie, kterou by zřejmě většina lidí, včetně mě, mohla považovat za kousek mechu. Když jsem před lety psal na Zelené listy  o miniaturních tilandsiích, byla k článku o nich připojena fotka této tilandsie. Někdo v komentáři připsal, že by se mohlo jednat o Tilandsii tricholepis, tedy nějakou její formu.


Nevím, nejsem znalec, měl jsem dvě formy tilandsie  tricholepis, z nichž jedna, taková atypičtějčí s více sevřenými a kratšími listy se se mnou už rozloučila.  Obě se spíš protahovaly do délky, jejich květenství, tedy miniaturní květní klasy byly na delších stoncích. Tato tilandsie roste jako kompaktní zelená miniaturní štětka, když kvete, její květenství není na žádném dlouhém stonku.


Ale květy jsou žluté a stejně miniaturní, jako u tricholepisu a také v tomto případě dochází u většiny květů k samoopylení. Po prasknutí zralých semeníků jsou vidět drobná ochmýřená semena. Nikdy jsem je neodstraňoval, ani jsem se je nepokoušel přemisťovat a probouzet k životu.


Příroda si poradila sama, za nějaký čas rostlo kolem staré rostliny větší množství malých rostlinek. Přiznám se, že tato tilandsie docela dlouho  nepatřila k těm, kterým bych věnoval zvýšenou pozornost. Rosil jsem ji stejně často jako ostatní a jinak jsem si ji příliš nevšímal.


Možná i to, že některým rostlinám nevěnujeme přehnanou péči a pozornost může přinést dobré výsledky. Po těch devíti letech je z těch dvou mrňavých rostlinek už docela solidní trsík, tvořený větším množstvím už poměrně vzrostlých semenáčků, které po dalším kvetení a dozrání další generace semen průběžně přibývají.



Ani nevím, kde jsou ty původní dvě rostliny. Zřejmě posloužily jako  podklad svým potomkům. Možná někdy celý trs upadne, nebo se rozpadne. Zatím drží a je plný života, čímž se více  a více stává objektem mého zájmu. Snad mu to nebude na škodu.


sobota 15. srpna 2015

Ledebouria socialis – návrat po několika létech

Bylo to někdy více jak před třiceti lety, kdy jsem v Plzni, v prodejně pěstitelských přebytků v Solní ulici poprvé uviděl kytku, o které dnes budu psát. Spíš zajímavá, než krásná.  Tmavá, do fialova zbarvená cibule a několik úzkých, kropenatých listů. Za pár korun, jako většina kytek, které se tam prodávali.


Doma jsem zřejmě dostal vynadáno, co jsem to zas přinesl za další kytku, obdobnou kytkomilností u nás netrpěl nikdo další. Řešil jsem to tak, že jsem vždy nový přírůstek nějak propašoval, a když se nové kytky po nějakém čase někdo všimnul, bránil jsem se tvrzením, že ta je tady přece už tak dlouho…


Ale na Scillu violaceu, jak se tehdy nazývala, nebo podle jedné starší knížky o kytkách z tehdejší doby česky Ladoňka si dobře vzpomínám. Dal jsem ji na světlé místo do kuchyně, kde byla záhy objevena. Obdiv u ostatních členů domácnosti nezískala, ale mé sympatie k ní vzrostly, když rozkvetla květenstvím s malými, zelenkavými kvítky, ve kterých bylo i trochu fialové. Sice na to bylo zapotřebí dobrého zraku, ale ten v tu dobu nechyběl.


Neoplývaje žádnými zkušenostmi s pěstováním afrických cibulovin, stejně jsem ani netušil, odkud pochází, nechal jsem ji prvních pár let v kuchyni. Tam od jara do podzimu prosperovala, v ostatním ročním období spíše degenerovala. Žádné období zimního klidu.   Na jaře se vždy  vzpamatovala.
Kytek přibývalo a po nějakém čase jsem potřeboval uvolnit pěkné, světlé místo v kuchyni pro nějaký nový objev. A tak Ledebouria socialis, to už jsem znal její nový název, sukulentní negramotnost v tu dobu vrostla do mírné gramotnosti, se stěhovala na nějaké okno do práce. Ale i tam přibývalo nových objevů a tak za čas skončila na chodbě, kde bylo světla méně.



V té době už to byl velký trs se spoustou cibulek, přes zimu nevypadal moc pěkně, spoustu uschlých listů. Tak jsem se ani nedivil, když někdy na jaře zmizel, nejspíš vyhozen nějakou kolegyní, která už se na to nemohla dívat.

Téměř přesně před sedmi lety napsal pan Janda na svých stránkách o malé formě Ledebourie socialis. Na fotkách k článku představil malou, moc pěknou rostlinku se širšími listy, krásně vybarvenou. Malou, s malým, nízkým květem.  I když jen málogdy pěstuji znova kytky, které se se mnou rozloučily, nebo naopak, začalo se mně po této kytce stýskat. Ale už jsem nechtěl tu původní, s delšími listy, v hlavě se mně usadila ta malá ze zmíněného článku. Díky panu  Jandovi se mi vyplnilo už pár velkých kytkových přání a tak jsem se na něj po delším čase nakonec před rokem s prosbou o cibulku miniaturní ledebourie opět obrátil.


Zmíněná Ledebourie se nelíbila jen mně a tak žádná volná cibulka nebyla. Prosbu jsem zopakoval opět letos na jaře, ale to už milá kytka nebyla k nalezení. Možná někdo vyprosil poslední cibulku. Pan Janda slíbil, že se při další návštěvě zahradnictví, kde onu malou ledebourii sehnal po ní opět podívá.


Začátkem léta, po návštěvě onoho zahradnictví napsal, že z něj přivezl i tři malé formy ledebourie. O všechny tři jsem  si poprosit netroufl, ale o dvě ano. Když ještě s několika dalšími dorazily, bylo jasné, že tyto dvě ledebourie mi padly do oka na první pohled. Jedna s výraznější kresbou, o něco větší, druhá opravdová miniatura, s téměř modrošedými listy, téměř bez skvrn.


No, mé pěstování sukulentů…. Vím, že většina opravdových sukulentářů se snaží o to, aby sukulenty vypadaly co nejvíc tak, jak vypadají tam, odkud pocházejí. Mám to trochu jinak. Použil bych přirovnání, které se jistě většině pěstitelů sukulentů bude zdát zcela mimo. Jako by si někdo adoptoval malého Somálce, zvyklého na minimální příděl jídla. Tak i já koukám na sukulenty a říkám si, ať se pořádně nají, přece nebudou trpět hladem a žízní, toho si už užily dost. A tak pravidelně zalévám, občas přihnojím a kytka roste a roste.


Tak i při současných vedrech chodím každý večer na balkon, kde jsou mezi jinými vyletněnými sukulenty i zmíněné ledebourie. A když vidím, že mají v květníku suchou zeminu, nedá mi to a trochu je zaliju. Kytky z vděčnosti rostou, možná trochu víc, jsou větší, než když dorazily, ta s těmi listy téměř bez fleků už je flekatější. Zda je  jedna z nich ta z článku pana Jandy, to přesně nedovedu posoudit, on ji asi tak nepřekrmoval a tak možná vypadala trochu jinak. Zdá se mi, že jsou spíš trochu jiné, i když stejně pěkné. Možná jsou ty mé vykrmené o něco větší a listnatější, než by měly být.


Malé formy ledebourií jsou každopádně velmi pohledné  a přál bych si, aby u mě vydržely alespoň tak dlouho, jako jejich předchůdkyně, to je nejméně dvacet let. Své místo na slunci a světle alespoň od jara do podzimu už mají jisté.