Hoya thomsonii

Díky tomu, že před dvěma dny vykvetla, bude dnes představena Hoja thomsonii. Někdy nesprávně psaná thompsonii. To „p“ uprostřed do názvu nepatří, protože je pojmenovaná po jednom ze dvou pánů, kteří ji objevili, po Thomasu Thomsonovi. K jejímu objevení došlo podle údajů na internetu již v roce 1883 v borových lesích v horách indického Assamu. V nadmořské výšce kolem 900 m.n.m.

foto (c) Martin Hetto

Hoja thomsonii se vyskytuje ještě v Tibetu, Číně a v Thajsku. Díky tak velikému území jsou u této voskovky i některé rozdíly ve velikosti listů. Ty mohou být buď se světlými skvrnami, nebo téměř bez nich. Pokaždé jsou díky krátkému, hustému porostu chloupků jakoby sametové. Té mé měří ty největší na délku 6cm, na šířku něco přes 2cm. Květy mohou být bílé, nebo narůžovělé.

foto (c) Martin Hetto

Nedá mi to a ještě se vrátím k objeviteli této rostliny, resp. k tomu druhému. Je jím Joseph Dalton Hooker (1817-1911), vzdělaný Angličan, lékař, cestovatel, botanik. Procestoval mnoho zemí, Antarktidu, Indii, odkud do Anglie přivezl rododendrony, Tibet, Maroko, Nový Zéland, Austrálii, Falklandské ostrovy, pohoří Himaláj a Severní Ameriku. Stal se ředitelem londýnské botanické zahrady. Po plně prožitém životě zemřel ve spánku ve věku 94 let. Vidíte, jak ten zájem o botaniku lidem svědčí.

foto (c) Martin Hetto

Zpátky k dnešní voskovce. Byla jedna z prvních, kterou jsem si objednal, od našeho pěstitele a průkopníka pěstování těchto rostlin, pana Hojného. Když přišla, řekl mi můj kolega v práci, který se o kytky moc nezajímá, že je to nejzajímavější voskovka, kterou u mě viděl. Zřejmě díky těm tmavozeleným, pěkně tvarovaným, sametovým listům.

foto (c) Martin Hetto

No, musím přiznat, že Hoja thomsonii se k mým nejoblíbenějším nepřiřadila. Nejdříve jsem ji měl v práci, kde začala dobře růst, ale to nemělo dlouhého trvání. Navíc zachutnala vlnatce a nakonec jsem byl rád, že jsem zachránil kousek stonku s třemi páry listů. Na tři díly rozdělené jsem je znovu ve vodě zakořenil, zasadil. Začaly růst, ale potom vždy shodily nové listy, jeden z těch řízků se rozloučil a zbylé dva se jen s těmi původními listy dva roky nehnuly. Když už mi docházela trpělivost, zkusil jsem ještě poslední možnost, dát je do kuchyně na okno, kde je nejvíc světla.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu jsem se před tím dočetl, že by ji měl vyhovovat spíš stín a větší vlhkost. Ono je těžké najít nějaký přesný návod na jednotlivé druhy voskovek, nakonec je většinou každý pěstujeme v trochu jiných podmínkách. A hlavně záleží na přizpůsobivosti rostlin samotných. Každopádně to přestěhování Hoji tomsonii prospělo, začala pomalu, ale přece přirůstat. Když jsem před pár týdny objevil svazek s několika málo poupaty, moc nadějí, že vykvete jsem si nepřipouštěl. Jak jsem teď vyhledával různé údaje, dočetl jsem se, že začíná kvést v období s krátícími se dny. Jak vidíte, rozkvetla. I se rozvoněla. Tedy nevím, jestli je to správně, je to spíše taková nevůně. Ne přímo smrad. Vzhledem k tomu, že rozkvetly zatím jen dva květy, je to docela silná „vůně“, pokud by bylo květů více, mohlo by jich být i kolem 20, byla by to už síla.

foto (c) Martin Hetto

Hoja thomsonii možná může být pro někoho výzvou, někomu může růst i kvést zcela bez problémů.

Každopádně je to další ze zajímavých voskovek, která si jistě své příznivce najde.

Tillandsia latifolia Enano Red

Dnešní tilandsii jsem si pořídil hned dvakrát. Ne najednou, ale po roce. Ta první mě přišla asi před devíti lety v zásilce ze Sibřiny, od pana Ing. Heřtuse. Přesně taková, jakou jsem si přál. Miniatura, tak kolem tří, čtyř centimetrů. Po roce jsem se do Sibřiny s Radkou a Jirkou ze Zelených listů i dostal osobně. Zas tam v nabídce Tilandsii latifolii Enano Red měli.

foto (c) Martin Hetto

Ta první za ten rok v našich podmínkách ztratila to Red vybarvení a já také zřejmě za ten rok zapomněl, jakou barvu před tím rokem ta první měla. Prostě zdála se mi na rozdíl od té, kterou jsem měl doma daleko vybarvenější a tak jsem jednu koupil.

foto (c) Martin Hetto

Po nějakém čase se zbarvení obou naprosto srovnalo. Prostě slunce jako v jihoamerických pěstírnách u nás není. Obě tilandsie jsem umístil na jednu malou podložku, kterou jsem po čase vyměnil za větší misku. Pár let bylo poznat, která je ta mladší a menší, potom se to srovnalo a už dlouho jsou to pro mě dvojčata.

foto (c) Martin Hetto

Tedy dnes už tak miniaturní nejsou. Jejich výška je dnes šestnáct centimetrů a průměr růžice dosahuje šesti až sedmi centimetrů. Coby tilandsie s prodlouženým stonkem, přesněji prodlužujícím se, mají výhodu „věčného mládí“. Z jedné strany stárnou, listy a stonek opadávají a odumírají, na opačném konci jsou listy stále mladé a nové. Tedy až do té doby, než vykvetou.

foto (c) Martin Hetto

Jak jsem ale na fotkách na internetu viděl, u této tilandsie by místo květů měla na konci květního klasu vyrůstat nová rostlina. To jsem už zažil s latifolií var. nigra, o které jsem už dříve psal. Bohužel, ty nové rostliny z tohoto bezkvětého „květenství“ se už nikdy nevyrovnaly původní rostlině.

foto (c) Martin Hetto

Také z tohoto důvodu jsem rád, že tato oblíbená dvojčata latifolie Enano Red nekvetou a spokojeně si pomalu, ale jistě rostou. Jsou to docela nenáročné tilandsie, tedy pokud mají na okně dostatek světla a pravidelné rosení, tak třikrát týdně od jara do podzimu, přes zimu dvakrát, tady při bytové teplotě. Myslím, že tímto jsem představil poslední z mých Tilandsií latifolií. Víc jich naštěstí nemám.

foto (c) Martin Hetto

Hoya sp. aff. walliniana UT 152

Tak tuto voskovku jsem si koupil od polské pěstitelky Edyty pod názvem Hoya sp. aff. walliniana UT 152 . V názvosloví se nevyznám, nevím tedy, zda to je „pravá“ walliniana, nebo nějaká, která je wallinianě jen podobná. Na internetu jsem narazil na to, že název walliniana může být synonimum pro Hoju sipitangensis.

foto (c) Martin Hetto

Přesné názvy, lokality a podobné speciality mě nermoutí. To, že sipitangensis a walliniana jsou si hodně podobné, toho jsem si všiml už v době, kdy jsem na internetu vyhledával fotky různých druhů hojí. Možná je to náhoda, že se mi na jedné z těch fotek o něco více líbila walliniana a to bylo i příčinou, že jsem ji před nějakými, myslím třemi roky objednal.

foto (c) Martin Hetto

Pamatuji si, že to bylo na podzim. Přes tu zimu, kdy jsem její, ve vodě zakořeněný řízek zasadil, nebyla na úplně světlém místě a to vedlo k postupnému opadávání listů. Naštěstí do jara nějaký list vydržel a s větším světlem a sluncem začala ochotně přirůstat. Po přemístění na okno začal přímo bujet.

foto (c) Martin Hetto

Podle mé zkušenosti je jednou z nejlépe rostoucích voskovek. Její výhony jednak visí z květináče do všech stran, pokud narazí na vhodnou oporu, obtočí ji a šplhají po ní. Listy jsou tmavozelené, s občasnou světlou skvrnou. Když jsou mladé a mají dostatek světla, vybarví se do červena. Jejich délka se pohybuje kolem šesti centimetrů, u největších dosahuje osmi.

foto (c) Martin Hetto

Tato aff. walliniana i ochotně a poměrně často kvete. A to i na výhonech, které visí v poměrně velkém stínu. Nejprve jsem byl přesvědčený, že květy nevoní. Potom jsem si k nim přičichl jednou hned ráno, když jsem vstal, tedy po čtvrté ranní a překvapila mě svěží, nevtíravá a pro mě velmi příjemná vůně. Ta ještě pár ranních hodin vydrží. Během dne se ztrácí aby se zas někdy v noci, nebo nad ránem vrátila.

foto (c) Martin Hetto

Teď v listopadu potěší každá kvetoucí rostlina a aff. walliniana rozkvetla včera. Dnes jsem poprosil o její vyfocení a výsledek si můžete za čerstva prohlédnout. Světlo v bytě už nebylo ideální, na některých fotkách jsou květy zbarvené víc do červena, ale líbili se mi, tak jsem Martina poprosil, ať je také zveřejní.

foto (c) Martin Hetto

Celé květenství je čtyři centimetry velké, jednotlivé květy tak půl centimetru. Walliana by měla pocházet z Malajsie, Bornea a Sarawaku. Myslím, že je to další vděčná voskovka, která si zaslouží větší rozšíření mezi příznivci těchto rostlin i na dalších místech našeho stále se zmenšujícího se světa.

foto (c) Martin Hetto

Barvy podzimu

Už pěkných pár let na sobě pozoruji vliv počasí. Jako bych se při tom soužití s rostlinami také stával závislým na dostatku světla a slunce. Ve dnech, kdy je obojího dostatek, si připadám víc plný života. Ve dnech, kdy se slunce dlouho neukazuje a světla je málo, spíš přežívám a závidím přírodě její zimní spánek.

Kolikrát si říkám, jak se mají lidé na jihu Evropy, kde je toho slunce a světla daleko víc. Ale potom jdeme na procházku kousek za město a já vnímám, jak je naše česká příroda krásná.

A to i když přichází podzim a před námi je dlouhé období, kdy dny jsou krátké, noci dlouhé. Do práce za tmy, z práce opět za tmy. Půlroční čekání na to, až se to zas obrátí.

Potom přijde den, jakým byla například minulá neděle. Obloha vymetená, pomalu až kýčovitě modrá, jak bývá jen na jaře a na podzim. Stačí vyjít kousek za město a rozhlédnout se dokola. Stromy a keře jsou vybarvené, listí už opadává a vzduch voní podzimem.

V takový den bych tu naši krajinu za žádnou z těch více na jich neměnil. I když právě v takových dnech si i daleko víc uvědomuji pomíjivost. Nejen těch spadlých listů, krátících se dnů a pomalu končícího roku.

Podzim je opakem jara, kdy se vše probouzí, kdy začíná nový život. Podzim je doba sklizně, zralosti a snad i posledního slunného období před zimou, před dobou zimního spánku a klidu před dalším začátkem.

I čas našich životů by se dal přirovnat k ročním obdobím. Nezbývá, než si přát, bez ohledu na to, zda se nacházíme v mladém jaře, plném očekávání a nadějí, v létě plném síly a zrání, na podzim při sklizních toho, co bylo zaseto, nebo v zimě, která kromě zkušenosti někdy přináší i moudrost a vyrovnanost, aby těch sluncem a světlem prozářených dnů bylo co nejvíce.    

Tillandsie po letech

Čas je veličina velmi relativní. Je rok málo, nebo hodně? Pro jepici nepředstavitelná doba, pro želvu, nebo strom, žijící víc než století jen zlomek života.

foto (c) Martin Hetto

Letos v květnu se na kvetení zas chystala má první tilandsie. Tilandsii caput medusae jsem si koupil začátkem května před třiadvaceti roky. Dodnes mám v paměti, jak jsem nevěřícně zíral na pro mě tehdy neznámé rostliny přilepené na kameni. I jak jsem se nemohl rozhodnout, která z nich se mi líbí více a tak jsem koupil obě dvě. Caput medusae i ionanthu. Víc jich tam naštěstí tehdy neměli.

foto (c) Martin Hetto

Ale o své první tilandsii jsem psal už několikrát. Dnes to má být úvaha spíš nad tím, jak dlouho s námi v bytech mohou tilandsie vydržet. Myšleno tím při obyčejné péči nás amaterských nadšenců, kteří nějakou tu rostlinu v bytě ke spokojenosti potřebují.

foto (c) Martin Hetto

Přirozené domácí prostředí tlandsií je od podmínek našich bytů přece jen dost odlišné, ale jak dokazují třeba mé tilandsie, pár desítek let s námi klidně vydrží. Ne všechny, ne vždy, ale když si spočítám, kolik tilandsií se se mnou rozloučilo a kolik vydrželo, drtivá většina vydržela.

foto (c) Martin Hetto

První T, ionantha, koupená zároveň s T. caput medusae nepřežila přílišnou péči, konkrétně každodenní zimní zalévání. U tilandsií s tou péčí platí, že méně je někdy více. Nejlépe je mít jich tolik, kolik jich bez přílišného násilí zvládáme, což platí u všech kytek. Musím přiznat, že u mě je to množství několikanásobně překročeno a mohl bych jít spíš odrazujícím příkladem.

foto (c) Martin Hetto

Také jsem někdy slyšel, i četl, že tilandsie se mohou léty zmenšovat, nebo začít postupně degenerovat. Myslím, že většina rostlin, pěstovaných v našich bytech vypadá jinak, než tam, kde jsou doma. Stačí se jen podívat, jak rostou fíkusy a třeba ibišky někde v Řecku, nebo Itálii. I tamější sukulenty rostou daleko bujněji, než v našich podmínkách.

foto (c) Martin Hetto

Má Tilandsie caput medusae je sice dostatečně velká, ale její listy už asi nejsou tak efektně zkroucené jako u té první generace. Také je vidět, že je asi spokojenější, když roste v trsu, tvořeném nejméně třemi generacemi. Protože ta „výroční“ fotka caput medusae je jen ta první, doplněná je staršími fotkami téže rostliny. Já vím, třiadvacet let není žádné výročí, ale zatím je to nejdelší doba, ve které se mnou jedna tilandsie ve více generacích přežívá.

foto (c) Martin Hetto

Ještě jsem přidal fotky Tilandsie kammii, tu mám také nějakých deset let. Fotky jsou z letošního roku, těsně před tím, než rozkvetla. Tato semišová, nenápadná CITESovka je docela vděčná a také se tváří, že ještě nějaký ten rok vydrží. No, snažit o to se budu muset také já.

Aloe distans

Dnes vám zas představím jednu pěknou rostlinu, ke které mám díky tomu, jak jsem k ní přišel takový trochu bližší vztah. Některé rostliny nekoupíme v obchodě, nebo na prodejní výstavě, nepřijdou po objednání v balíku.

Tak od začátku. Jsou to čtyři roky a pět měsíců, co jsme podruhé a zatím naposledy navštívili Ischii. Hned první den jsme se procházeli  jednou z hlavních ulic Foria, asi největšího a nejznámějšího města ostrova. Na konci té ulice stál bytový dům, u něj závora, aby na parkoviště, které k němu patřilo nemohla cizí auta. A u té závory taková velká nádoba na kytky. Takové, jako jsou i na našich náměstích s květinovou výzdobou, tamější rostliny jsou zas jiné, trochu exotičtější. Mezi těmi rostlinami bylo i jedno až příliš vysoké aloe, na jeho spodní části už téměř chyběly listy, za to na ní rostlo několik mladých odnoží, z toho jedna u hlavního kmene rostliny částečně odlomená, hlavou dolů.

Já hned na Martina, že takto tam ten malý chudák zajde, že ho půjdu dolomit a zachránit. On na to, že ne, že to aloe je jednak moc velké, za druhé, že nebudu rvát cizí kytky a že je to na té hlavní ulici, plné lidí nemyslitelné vůbec. Musel jsem uznat, že má jako většinou pravdu.

Jenže touto ulicí jsme procházeli během toho týdne několikrát a já se vždy nezapomněl podívat, zda tam ta jedna odnož stále visí, nebo zda už ji někdo „zachránil“.  No, ono takových bláznů asi zas tak moc nebude. Zbývala poslední noc dovolené a po poledni odjezd autobusem. Vždy, když jsem se tu noc probudil, vzpomněl jsem si na to aloe.

foto (c) Martin Hetto

Ráno jsme naposledy zajeli do Foria, nakoupit nějaké jídlo na dlouhou, téměř den a noc trvající cestu autobusem. A já zas podlehl své zelené vášni a i když bylo to sobotní ráno na té ulici hodně lidí, to nalomené mládě neznámého aloe jsem odlomil.

foto (c) Martin Hetto

Na třech prvních fotkách vidíte, jak vypadalo po nějakém čtvrt roce, kdy už si užívalo českého dopoledního slunce na lodžii.   Tam tráví období od zhruba poloviny května až do doby, než začnou hrozit noční mrazíky. Letos se do kumbálu, kde přeřívá na regále u okna zimu stěhovalo až 11.října. V tom kumbálu přes zimu vždy trochu degeneruje, zřejmě bych měl zalévat méně, aby nemohla v zimě vytahovat.

To, jak vypadá v současné době vidíte na Martinových fotkách z minulého týdne. Dnes je už opravdu trochu přerostlá. Na výšku 43cm, růžice v průměru v nejširších místech dosahuje kolem dvaceti centimetrů. Jestli takto poroste dál, za chvíli se na ten zimní regál nevejde a začnu přemýšlet, kam s ní dál. Letos, ani příští rok to snad nebude. Naštěstí už při zemi vyrostlo potomstvo, zatím velmi přijatelných rozměrů, tak u mě může alespoň v podobě další generace zůstat.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu, mezi fotkami aloí jsem hledal, jakou aloi jsem si to jako jednu ze živých památek na Ischii přivezl. Nakonec se mi nejvíc podobná zdála Aloe distans.  Nevím ale jestli je to správný název, nebo zda se dnes už nejmenuje Aloe perfoliata. Protože mi správné názvy zas tak moc netrápí, už jsem se tím dál nezabýval, stejně je pro mě stále aloí z Foria. Každopádně by původně měla pocházet z Kapska v Jihoafrické republice.

foto (c) Martin Hetto

Měla by být hodně odolná, nenáročná a dobře pěstovatelná. To mohu potvrdit.  O Aloi distans i perfoliata jsem se dočetl, že se na jihu Evropy a zřejmě i na jiných místech světa, kde je větší teplo a světlo staly vděčnými, zahradními rostlinami, které snáší i delší období sucha a někdy i nízké teploty kolem nuly. Na té Ischii a myslím, že i jeden v středomoří je celkem rozšířeným druhem a možná se časem ve větším množství zabydlí i víc na sever, ve sklenících milovníků sukulentů a  na světlých místech našich bytů.      

Jak si v paneláku pořídit menší „botanickou“

Za prvé, omlouvám se za kvalitu dnešních fotek. Fotil jsem před pár týdny, nebylo moc dobré světlo a hlavně nebyl dobrý fotograf. Ta botanická, to je také velká nadsázka, ale jak z fotek uvidíte, obvyklé množství kytek, které se většinou v bytech na oknech nachází to také není.

Dnešní článek by se také klidně mohl jmenovat jak si v bytě způsobit problém. Tím myslím pořídit si větší množství kytek, než se dá v pohodě zvládnout. Tedy když jsou, starám se o ně, ale někdy je to docela vysilující.

Co se paneláku týká, je tu alespoň u těch postavených před pár desetiletími jeden problém pro milovníky květin. Okna nemají parapety, na které by se postavily kytky, vyžadující maximum světla, tedy alespoň toho, co jim může běžný byt nabídnout.

Martin je hodně tolerantní, ale občas mi připomene, že množství kytek v bytě je poněkud neúnosné.

Na druhou stranu k tomuto množství sám přispěl. Tedy svou dobrotou a šikovností. V minulém bytě mi z dřevěných latí a čirého dutinkového polykarbonátu zhotovil na okna stojany, na kterých přibývalo tilandsií a dalších kytek.

Se stěhováním do nového bytu přišla nová starost. Staré stojany nešly díky odlišným rozměrům použít. Martin ještě dříve, než začalo stěhování zhotovil stojany nové, které vidíte na fotkách. Prosadil, že stojany budou zabírat jen dva díly trojdílných oken, aby se třetí díl okna mohl otevřít a dalo se dobře větrat. No, dnes jsou v obou pokojích před tím třetím dílem stolky na kolečkách, pochopitelně s kytkami. V kuchyni je naštěstí na takový stolek málo místa.

Ještě k stojanům. Jsou především na tilandsie. Jen nejspodnější patro je z bytelnějšího dřeva, na těžší květináče s voskovkami a sukulenty. Stojany je také nutné dobře zajistit proti pádu. Kytky se nenacházejí jen na těchto stojanech. Jsou i na jiných místech, kam se vejdou a kde je alespoň přiměřené množství světla.

Tak pro ty, kdo bydlí v paneláku, nebo jiném bytě bez okenních parapetů a jsou šikovní, by mohly být Martinovy stojany inspirací. Pokud nechcete mít moc starostí, jeden bude stačit. Nebo to můžete brát také jako varování před problémy a starostmi a být rádi, že ve vašem bytě se nenachází ani jediný okenní parapet.