pátek 25. března 2016

Passiflora murucuja

Jedním z mých velkých “pěstitelských” snů který se táhl pár desetiletí, bylo pěstovat červeně kvetoucí mučenku. Léta jsem přemýšlel o Passifloře racemose. Potom jsem uviděl fotky Passiflory cocciney a murucuji.


O racemose jsem se někde dočetl, že v bytě by těžko kvetla. Před dvěma lety jsem v nabídce jednoho internetového obchodu uviděl nabídku Passiflory cocciney i murucuji a tak jsem je spolu s dalšími třemi druhy semen objednal.


Celou zimu jsem se těšil, jak budu na jaře sít. Prý se nemá na nic těšit. V tomto případě to sedlo. Z pěti druhů semen, kterých bylo podle druhu od čtyř do dvanácti a která byla všechna vyseta do výsevního substrátu a opečována, jak jsem nejlépe uměl, vzešla jedna jediná rostlinka. S podivně malými, neobvykle tvarovanými lístky. Podle úponků, vyrůstajícími za listy, kterými se snažila něčeho přichytit, to byla jasná mučenka.


Ale s tak miniaturními listy, jsem si mučenku murucuju nedovedl představit. Ty lístky byly sotva půl centimetru velké. No, z tolika semen jediný chcípáček a ještě asi jiná rostlina, než kterou jsem čekal, to je tedy úspěch. Na druhou stranu jsem si musel přiznat, že vzejít vše, co z těch semen bylo zaseté, byl by problém ještě větší, nebylo by to asi kam dát.


Toho malolistého chcípáčka jsem si až tak moc nepovažoval a tak jsem ho dal i s květináčem na parapet u schodiště, k oknu, kde je takové drátěné hrazení, aby nikdo nespadl dolů. Kytka, ač vykázaná z blízkosti svého pěstitele byla ale pravidelně opečovávána, zalévána, přihnojována. Po nějakém půl roce, možná i víc se jí ty malé listy zvláštního tvaru začaly zvětšovat.


Před pár týdny jsem si ji při zalévání pozorně prohlížel a vidím, dvě poupata. Taková špičatá. No, to jsem zvědav, co z vás vyleze. Každé ráno jsem se chodil dívat. První vykvetla v sobotu, nebo v neděli a protože kytku mám v práci, viděl jsem už jen odkvetlý, znovu zavřený květ. To druhé rozkvetlo někdy v začátku týdne a on to chtěný květ murucuji. Oproti relativně velmi malým listům je květ velký a výrazný. Další důkaz dokonalosti a vynalézavosti přírody.


Passiflora murucuja přirůstá celkem rychle a tak u nových výhonků je téměř za každým listem poupě. Květy mají život jepičí, vydrží jen den. Za to je jich celkem dost. Tak další splněné přání, rozkvetla mi červeně kvetoucí mučenka.


Na internetu jsem to ho o ní moc nenašel, snad jen zmínku, že by měla pocházet z Panenských ostrovů. Podle průměrných denních teplot 27 až 30°°C, které uvádějí cestovní kanceláře lákající k návštěvě těchto ostrovů by to měla být rostlina dosti teplomilná, samozřejmě i světlomilná. Zalévám pochopitelně častěji, než sukulenty, v létě to bylo i třikrát týdně.


Aby té radosti bylo ještě více, do kvetení se dala i Euphorbia grandicornis, o které jsem psal nedávno. Pár obrázků přikládám.


Nakonec, když už máme ty velikonoční svátky, ještě jeden pěkný květ, nějaká kohlerie, i když si nejsem úplně jistý.


sobota 19. března 2016

Graptopetalum rusbyi

Mám rád příběhy se šťastným koncem. Nemusí to být ani příběhy nekonečných seriálů a filmů. Ani známých lidí, jejichž příběhy většinou tak zajímavé, jako těch seriálových hrdinů nebývají. Realita je většinou všední.


Mezi životy svých blízkých, ač se to někomu může zdát nepatřičné a ujeté přirovnání, počítám i životy svých zelených i jinak zbarvených rostlinných kamarádů. Sdílím s nimi společný prostor, dýchám stejný vzduch a realizuji na nich svoji potřebu o někoho pečovat. Někdy úspěšně, jindy se úspěch nedostaví.


V případě dnešní rostliny se hodně dlouhou dobu, trvající možná sedm let o nějakém úspěchu nedalo mluvit ani náhodou. Před dvěma lety se situace obrátila. Teď to vypadá na šťastný konec, alespoň zatím.

Graptopetalum rusbyi je další z rostlin, které jsem “objevil” v Encyklopedii sukulentů pánů autorů Ježka a Kunteho.  Tato malá až miniaturní rostlinka, pocházející z Mexika mě trochu připomínala netřesky. Spíš by mohla také připomínat miniaturní echeverii. Je to jedno, všechno je to stejná čeleď. Netřesky  by v místnosti dlouho nevydržely, tak jsem chtěl vyzkoušet namísto nich rostliny jim podobné.


V Letňanech u pana Mgr. Pavelky jsem si před devíti lety koupil jednu malou rostlinu, která si hned získala mé sympatie. Dostalo se jí místa, kam jde hodně slunce. Dostalo se jí také pravidelné zálivky jednou týdně.Po nějakém čase  projevila svou spokojenost malými růžicemi nových rostlinek.


Idyla dlouho nevydržela. V té době se mezi mými sukulenty začala šířit vlnatka, nebo kořenovka. Potvory, se kterými jsem měl čest se seznámit až v době mého nadšení pro havorcie, gasterie a jiné suchomilné, sukulentní rostliny.


Tito vetřelci si vždy nějakou rostlinu oblíbili víc než ostatní. Ta mohla sloužit i jako ukazatel, jestli se na daném místě nacházejí. Graptopetalum rusbyi, spolu s Ceropegií petignatii byly možná jejich největšími oblíbenci. S tou ceropegií to šťastný konec nemělo, jako i s jinými sukulenty i tilandsiemi, které má ta hnusná vlnatka na svědomí. U Graptopetala rusbyi to také dlouho moc nadějně nevypadalo. Ze začátku jsem jeho trsíky proléval  Fastem a Spruzitem, vždy s chvilkovým efektem a za cenu toho, že lístky rostlin po těchto postřicích ztrácely svou pěknou barvu.


Pak se na mě a hlavně na mé rostliny usmálo štěstí v podobě pro mě úžasného objevu přípravku Careo, o kterém se zmínil jeden kolega. I když nemám rád chemii, exotické rostliny, pěstované v našich podmínkách jsou proti vlnatce dost bezbranné. A tak za příslovečných pět minut dvanáct, kdy v květníku zůstaly tři malé, neduživé, téměř zdegenerované rostliny, po opakovaném prolití ve vodě rozpuštěným granulátem zmíněného přípravku, nastal obrat. Vlnatka mizela, rostliny se vzpamatovaly a začaly odnožovat.


Jak vypadají dnes vidíte na fotkách. Průměr květníku je devět centimetrů. Ke kvetení za tím nedošlo, ale co po těch letech trápení chtít. Jsem vděčný za ty pěkné, malé listy.



    

sobota 12. března 2016

Dischidia ruscifolia

Dnešní článek je tak trochu z nouze ctnost. Nějak zlobil počítač a Martin vyměnil harddisk. Na tom starém jsem ale měl čerstvé fotky sukulentů, o kterých jsem chtěl psát. Data ze starého disku se budou do nového stahovat příští týden.




Tak jsem si pro inspiraci zalistoval fotkami na Martinových albech a do oka mi padly fotky jedné skromné a vděčné “voděnky”. Tedy voděnky píšu proto, že ve vodě tuto skromnou a vděčnou dischidii už deset let pěstuji.



Ze začátku jsem se o to pokoušel v zemi, ale v ní moc nerostla. Uřezal jsem si pár jejích konců a nechal je zakořenit ve vodě. Tam začala růst lépe, tak jsem ji tam už nechal. Jen jak se rostlina prodlužovala a rozrůstala, měnil jsem sklenici několikrát za trochu větší, aby se pod její tíhou nepřevrátila.


Do vody občas přidám pár kapek hnojiva, aby měla z čeho žít a neživořila jen z té vody. Myslím, že i tak by přežila.


Před nějakým rokem jsem jako dárek k jedné objednávce epifytů dostal i její větší formu. Tedy větší. Listy té obvykle pěstované formy dosahují délky tak do jednoho centimetru, ta větší forma dosahuje centimetr a půl. Dal jsem jí také do vody, ale moc tam nerostla. Tak jsem ji zasadil do země, kde přirůstá oproti té malé velmi, velmi pomalu.




Díky svým srdíčkovým listům je Dischidie ruscifilia i docela atraktivní rostlinou, která časem udělá pěkné. zelené převisy. Většinou na konci srpna a v průběhu září potěší větší, či menší záplavou bílých, miniaturních kvítků. Pokud je toto množství větší než malé, zřetelně cítíte docela příjemnou vůni. Mně trochu připomíná vůni zralých jablek.


To jak jsou pěkné, vynikne hlavně při jejich zvětšení. Jak jsou malé si uvědomíte v poměru k listu, který je na délku tak do centimetru.


Co o Dischidii ruscifolii ještě napsat. Pochází z Filipín. Roste epifytně na stromech. Když ji budete řízkovat, vytéká z ní podobné mléko, jako při řízkování známějších voskovek,  kterým jsou dischidie příbuzné.



Při pěstování je vděčná spíš za teplo a světlo, jinak naprosto nenáročná a po čase, když se rozroste víc do délky a šířky i velmi atraktivní rostlina. Možná mezi ostatními dischidiemi může působit jednodušším, méně zajímavým dojmem. Ale právě tady bych viděl potvrzení rčení, že v jednoduchosti je krása.


sobota 5. března 2016

Euporbia grandicornis – jak to napotřetí vyšlo

Rostlinná přání se mi plní. Někdy brzy, jindy třeba až po několika letech, kdy už o konkrétní rostlinu už zájem ani tak moc nemám. Tak nějak to bylo i s Euforbií grandicornis.

Poprvé jsem ji uviděl ve svém prvním zaměstnání v jednom odlehlejším pracovišti  Škodovky v Bolevci. Do jídelny na obědy jsme tam chodili do budovy, ve které byl i větší počet kanceláří. V jedné z nich měli za oknem nádherný, zvláštní kaktus. Pokaždé, když jsem šel kolem jsem jim tam kvůli tomu „kaktusu“ zíral do okna.

Nebyl to žádný kaktus, ale pryšec, to jsem tenkrát netušil. Co mělo ostny byl kaktus. Pochopitelně špatně, ostny má i dikobraz. Tehdy jsem byl ale příliš nesmělý, nebo také i hloupý na to, abych se do té kanceláře zašel optat, co jim to tam roste za divokou krásu, ani tak drzý, nebo smělý, abych si řekl o sazenici.

O tu jsem si řekl až pár let poté. Navštívil jsem kamaráda na jeho pracovišti a jedním z jeho kolegů byl i člověk zřejmě hodně nakloněný kytkám. Měl tam kromě větve s tilandsiemi i svícník a Euforbii grandicornis. Asi jsem se nad ní tenkrát hodně rozplýval a možná pronesl i něco v tom smyslu, jako že kdyby měl v budoucnu nějakou sazenici.

Neuplynul dlouhý čas a ten hodný pán mi opravdu řízek poslal. Zasadil jsem ji do nějaké zeminy pro pokojové kytky, což by ani tak nevadilo. Horší bylo to, že jsem ji chtěl udělat pomyšlení a stále a stále ji zaléval, až milá kytka z té přemíry péče a vody uhnila. Ten dobrý muž po čase poslal novou sazenici, ještě krásnější, než tu první a já si pro úspěch vše zopakoval. Reparát jsem neudělal, pro kytku to zas špatně dopadlo.

Před pár lety si Euforbii grandicornis pořídila jedna kolegyně, sedící o poschodí níž. Jednou, když jsem se tam objevil (ve správnou dobu na správném místě) mě nabídla kus tohoto pryžce, téměř už vyschlého, za to už s rostoucími kořeny. S tím, že ho vyhodí, pokud ho nebudu chtít. Hned jsem si vzpomněl na ty své „úspěchy“ s touto rostlinou a chtěl jsem odmítnout, potom mi ale hlavou probleskla myšlenka, že kdybych ji tentokrát nezahubil, mohla by to být jakási omluva, napravení jedné z chyb, a prohřešků, které vůči rostlinné říši mám.


Tentokrát už jsem nepřeléval, ale zaléval spíš opatrně. Kytka také ze začátku právě tak opatrně přirůstala. Nakonec si ale zvykla. Každý rok byl přírůstek jedno pomyslné patro, až na ten poslední, ve kterém stačila dvě, nebo tři. V přírodě dorůstá výšky i šířky kolem dvou metrů. Pochází ze Svazijska, Mozambiku, z Keni. Další zdroj uvádí i Jihoafrickou republiku.


Co jsem se dočetl o jejím pěstování dokládá i mé zkušenosti. Není to náročná rostlina. Nějaký čas trvá, než začne víc růst, což je vlastně dobře. Ale nesnáší přelití, s vodou tedy opatrně. Euphorbia grandicornis je krásná kytka, tedy svým způsobem, protože z jejích trnů může jít strach. Nevýhodou je po několika letech zřejmě její   velikost, díky kterému její pěstitele čeká otázka, kam s ní, nebo co s ní. Doufám, že odpověď budu hledat až za nějaký rok.

Tento týden jsem viděl zajímavý dokument. Ne příliš veselý. Někdo by mohl říci, že některé věci je lepší nevědět. Myslím, že lepší a potřebnější je vědět. Na níže uvedené adrese dokument najdete v češtině, bohužel platnost vysílání by měla končit 8.3.2016, tedy za tři dny.

http://goo.gl/RtNNOC

Tak uvedu i adresu na ten samý dokument ve slovenštině, kdyby měl někdo zájem podívat se na něj a do MDŽ to nestihl.

https://youtu.be/8X2LebKvqXU

sobota 27. února 2016

Haworthia maughanii

Stará láska nerezaví, tvrdí jedno přísloví.  Nevím, jak platné je to v mezilidských vztazích, každý jsme trochu, nebo více jiní. Ale co jde o mě a haworcie, ty se mně budou líbit do konce života.
I když na nové nemám už nikde místo a času je také čím dál méně, těch co se mnou zůstaly, si považuji.  Přečkaly nájezdy vlnatky a kořenovky, kterým se tu v práci, kde část sukulentů mám, ukázkově dařilo. Kancelář je pod střechou a v létě je někdy ve dne i v noci teplota kolem 30°C. Naštěstí po pro mě zásadním objevu přípravku Careo se ti nevítaní vetřelci z drtivé většiny ztratili a sukulenty začaly víc žít než živořit.

Dávno, tomu dávno, téměř před třiceti lety byly prodejní výstavy plzeňských kaktusářů v obchodním domu Centrum v Plzni na Doubravce a tam jsem tehdy zakoupil malinkou rostlinku Haworcie truncaty. O té dnes ale psát nebudu. Bude to o její vzhledově nejbližší haworcii, která se někdy uvádí i jako její odrůda,  Haworcie maughanii. Tedy někdy  uvedeno Hawocie truncata var. maughanii. Jak je to správně, nevím.


Obě tyto rostliny mají tlusté, sukulentní listy nahoře jakoby useknuté. To „useknuté“ místo je navíc průsvitné. Zatím co truncata má listy v jedné řadě a jsou širší a tenčí, listy maughanii rostou do spirály a jaký tvar má jejich průřez, to vidíte na fotkách. Mně zvláště Haworcia maughanii připomíná takové ty čedičové sloupy, známé jako „kamenné varhany“.


Svým vzhledem se tato haworcie řadí mezi ty nejzajímavější malé listové sukulenty, jako jsou Lithopsy, Fenestarie. Připomínající živé kameny, taková malá, krásná, umělecká dílka přírody, které zkrášlí a  dodají zajímavosti každému okennímu parapetu.


Když jsem si tehdy trunkátu přinesl domů, divil jsem se tomu, jak vzhledově odlišná je od mé první haworcie, kterou byla taková ta klasická Haworcie attenuata. V té době jsem neměl ani ponětí, jak jsou  různorodé, jako by ani nepatřily do stejné skupiny rostlin. Tedy květenství je prozradí, to mají hodně podobné.


Hawortcie maughanii, které dnes představuji mám deset let. V té době jsem si vysel několik druhů sukulentů, H. maughanii i truncata byly mezi nimi. Semena dobře vzešla a rostlinky celkem dobře rostly, i když ne všechny přežily. V té době jsem si objednal i malý semenáč maughanii, takže netuším, která z nich je která. Zpočátku nerostly rychle, pomalu se zvětšovaly, teď dokonce i odnožují.


Na zalévání nejsou moc náročné, tedy musely se přizpůsobit režimu. Které tady mají všechny sukulenty.  Napít dostanou jedenkrát týdně, nejčastěji je to pondělí. Jen se podle roční doby a množství světla a slunce mění její množství. I tak nikdy není moc velké, haworcie zalévám dost opatrně.


Musím napsat, že nejlépe se jim daří od podzimu do začátku léta. To je tu na ně příliš slunce, a je to i důsledek mé neznalosti, v době, kdy jsem prožíval největší nákupní horečku těchto rostlin. Netušil jsem, že přímé slunce pro ně není to pravé a tady na ně v létě někdy praží velkou část dne. Haworcie v přírodě rostou v zákrytu jiných rostlin, když jsem viděl fotky H.mauganii z přírody, někdy jim ze země vyčnívají jen horní části listů s průhlednými ploškami, kterými propouští světlo potřebné k fotosyntéze.


Pro ukázku, jak jsou haworcie vzhledově různorodé přikládám čerstvou fotku H.cumingii, o které jsem už před nějakým časem psal. Ale teď se tak pěkně rozkošatila, že mi to nedalo a znovu jsem ji vyfotil.
    

sobota 20. února 2016

Baby ananas

Jednou okolo vánoc v roce 2012, ano, v tom roce co se čekal konec světa, jsme v jednom obchodním domě při nákupu ovoce zahlédli malý, krásný ananas. S označením Baby ananas. Nějak jsem se špatně podíval na cenovku, až na pokladně jsem zjistil, že je nejméně jednou tak drahý, než jsem si myslel. No co, alespoň jednou ho můžeme vyzkoušet. Ale když už byl tak drahý, zkusím z jeho malé hezké růžice na vrcholu vypěstovat rostlinu. Za kytky přece utrácím podstatně víc peněz a jak jsem rád, že je mám.

Jak to udělat, abych byl v jeho pěstování úspěšný? Neporušený střed růžice byl, to je první základ úspěchu. Další radu jsem našel na internetu. Růžice se má vykroutit, jakoby vyšroubovat.
Tedy nevím, zda jsem nešrouboval nesprávným směrem, růžice se od plodu sice oddělila, ale ten její základ, nebo budoucí kmínek, jak to správně nazvat se částečně rozpůlil. Ne po celé délce, ale relativně hluboko. Ananas jsme snědli, nějak se mi ani nezdál lepší, než ten obvyklý, větší. Růžici jsem ještě trochu opižlal nožem, sloupal spodní lístky a dal do misky s mokrým rašeliníkem, abych to hned nevzdal. Možná na to vykroucení musí být plod více zralý, možná se to může někdy stát. Kdybych to měl zkoušet znovu, asi bych vrchlík ananasu s růžicí uřízl ostrým nožem a základ budoucí rostliny od zbytku dužiny opatrně okrájel. Někde jsem četl, že taková růžice může zakořenit ve vodě, nebo ve vlhkém písku.


V tom rašeliníku to po nějakém měsíci, kdy růžice budoucí rostliny vypadala chvíli na vyhození, chvíli, že se může vzpamatovat, docela vyšlo. Objevily se první malé kořeny. A opět bylo, tedy je o rostlinu víc. Dnes má průměr víc jak půl metru. Někde jsem se dočetl, že u takto pěstovaných rostlin se květenství s budoucím plodem může vytvořit už po třech letech. No, nevím. Viděl jsem takovou rostlinu vypěstovanou z klasicky velkého plodu ananasu. Její průměr byl myslím hodně přes metr a těch let aniž by kvetla a plodila rostla už mnohem víc. Ono přece jen ty podmínky někde na plantážích, kde rostou jsou trochu jiné. Doufám, že se ten malý ananas u nás v paneláku moc netrápí. Je celkem nenáročný, vzhledem k větší velikosti je až v nějaké třetí řadě u okna, jednou až dvakrát týdně podle roční doby a tepla zalévám, stejně tak často ho orosím, stejně jako tilandsie. Jen se vyhýbám tomu, aby voda stála ve středu růžice.
Nakonec šanci na život využil, tak snad si nějaký ten rok života, než vykvete ještě užije.
Na focení byl už trochu velký, tak na fotkách je představený tak částečně, jak se vešel na pozadí.


A abych přidal i nějaký květ, poprosil jsem o vyfocení právě kvetoucí Tilandsie dyeriany. Toto je už „vnouče“ té, co jsem si před nějakým tím rokem koupil. Kvete po dvou letech. Květ je menší než posledně, jistě i vzhledem k tomu, že se začal vyvíjet na podzim a kvete v zimě.



Příjemně mě překvapilo, jak se květní klas vybarvil, vzhledem k období, ve kterém kvete, jsem tak výraznou barvu ani nečekal.  

sobota 13. února 2016

Anthurium sp., Semuc Champey

Před několika lety, přesně před devíti, vyšla kniha Rostliny pro vzdušné zahrady, která se pro mě opakovaně stala inspirací při rozšiřování naší zelené domácnosti. I v případě dnešní rostliny, jsem se opět obrátil na autora knihy, pana Ing. Zdeňka Ježka a v loňském roce si konečně pořídil jedno epifytní hnízdovité anturium. O těch je v knize velmi zajímavá a lákavá kapitola.


V té jsou hnízdovitá anturia popsána jako velmi chytré rostliny, s výhodnou životní strategií. Kromě běžně rostoucích kořenů jim vyrůstají ještě kořeny směřující vzhůru, vytvářející jakýsi „kartáč“ do kterého se zachytávají různé organické zbytky, které se časem přemění na humus, ze kterého rostlina čerpá živiny.


Tyto anturia i díky této schopnosti opatřit si výživu dorůstají větších rozměrů a to byl hlavní důvod, který mi od nich odrazoval. Když jsem ale před víc jak rokem v nabídce rostlin zahlédl i jedno, které bylo označené jako drobné, proběhl mi hlavou obrázek hezké a sympatické rostliny. Ta představa se vracela a tak bylo rozhodnuto.


Když ono anturium ze Semuc Champey dorazilo, mělo dva menší, celkem o ničem nevypovídající listy. Jako bonus byl u anturia ještě kousek Dischidie nummularifolie. Dischidie začala pěkně přirůstat, anturium stálo, asi si zvykalo. Až koncem léta, možná po pěti měsících mu začal růst třetí list. Opravdu krásný, asi i díky němu jsem si toto anturium velmi oblíbil. Nejnovější, čtvrtý začal vyrůstat před vánoci. Měl jsem obavu, jak to zvládne v období krátkých dnů a deficitu světla. Navíc u sebe v pokoji kvůli ostatním kytkám netopím, přes noc mám okno většinou pootevřené, o teplu a světlu, co měli jeho předkové v Guatemale si může tak leda nechat zdát.



Asi už si zvyklo na českou zimu i na panelák, nový list předčil má očekávání. Dosáhl délky 20cm, takže jak to bude s tím drobným růstem, ukáže čas. Ty vzhůru směřující kořínky už má tři, tedy mělo je už když dorazilo, jen ještě trochu poporostly. Moc rychle snad neporoste, také z toho ranního postřiku, ve kterém je jen homeopatické množství hnojiva moc výživy mít nebude. Na druhou stranu obdivuji, jak pěkné listy mu z té vody, vzduchu a světla zatím narostly. A když už mám tedy lokalitní kytku, podíval jsem se na internetu, jak to v tom Semuc Champey vypadá. Nádherné místo, ale pro mě moc daleko. Nikdy se tam nedostanu, ale alespoň malou útěchou může být tato rostlina, jejíchž předkové v tom krásném místě žili celá staletí a možná tisíciletí.