sobota 26. listopadu 2016

Tillandsia dodsonii - úspěch jen částečný

Ne vždy se všechno úplně povede. Chcete zkusit pěstovat krásnou tilandsii, kterou znáte jen z fotek. Vyjde to, tilandsii seženete. Teď co dál. Hledat na internetu. Někdo uvádí, že chce hodně světla, jiný, že roste dobře i při nižším osvětlení. Všichni se shodnou, že ji dělá dobře teplo a vlhko.

Tilandsia dodsonii je zelená tilandsie. Přišla ve stejné zásilce jako Tilandsie narthecioides. Někdo by mohl říct, že jsou si hodně podobné. Na první pohled je patrné, že zatím co narthecioides připomíná trs tuhé trávy, dodsonii roste v pohledněji tvarovaných růžicích.

Podstatnější rozdíl je v kvetení. Zatímco narthecioides kvetl už třikrát, tedy měl bych spíš počítat dvakrát, protože když ke mně dorazila, přišla s krásným květenstvím jen pár dnů před otevřením prvních květů. Ale i ty dvě další kvetení proběhla relativně velmi úspěšně. To letošní probíhalo v průběhu celého března. Květenstvích bylo více a tak se každý večer otevřel jeden, i více, voňavých květů.

To dodsonii se poprvé rozhodla vykvést také hned v prvním roce, kdy se u mě zabydlovala. Květenství se začalo vyvíjet koncem léta a na podzim už bylo zaschlé, bez jediného otevřeného květu. Po tomto neúspěšném pokusu vypustila alespoň dvě odnože, které pěkně a dobře přirůstaly. Také o ně bylo dobře postaráno. Rosení od jara až do podzimu denně, ve zbývajícím období alespoň čtyřikrát týdně.

Letos se květenství začala vyvíjet už na konci jara. Optimisticky jsem  doufal, že v průběhu léta se konečně dočkám květů, které znám z fotek. Jenže květenství se vyvíjela velmi pomalu. Jednomu ze dvou květenství zasychaly květní listeny více než druhému. Květenství se začalo kroutit a když jsem se ho pokoušel trochu narovnat, zřejmě jsem ho poškodil a po pár týdnech odešlo docela.

Na to druhé, zasychající o poznání méně, jsem raději ani nesahal. Stejně se vyvíjelo nějak divně, neotvíralo se do známé podoby. Možná i přes to denní rosení je v bytě malá vzdušná vlhkost, dále voda z vodovodu, byť převařená, nebude ta samá, jakou má v lesích Ekvádoru, z mlhy a z dešťů.

A tak pro mě bylo vlastně velké překvapení, když v pátek ráno před dvěma týdny začal vykukovat první květ. Tedy než jsem se večer už za tmy vrátil z práce, byl už odkvetlý. Naštěstí v neděli se otevřel druhý květ, který vidíte na fotce. Na tilandsie je to poměrně velký květ, čtyř centimetrový. Očichal jsem ho, necítil jsem nic. No, co bych po něm ještě chtěl. V dalším týdnu se objevil ještě jeden květ a jestli se objeví ještě nějaký, to je ve hvězdách.



   

sobota 19. listopadu 2016

Sedum commixtum

Letos se sukulenty, trávící na lodžii tu příjemnější část roku, stěhovaly dovnitř poměrně dlouho. Až druhého listopadu. Sedum humifusum, o kterém jsem nedávno psal, na čerstvém povětří ještě zůstalo. Nedávno, myslím minulý týden, byly očekávané mrazivé noci. Humifusum šlo do krabice vycpané novinami, kde úspěšně ty -5° C přečkalo. Dnes jsem se všiml, že jsem zapomněl přestěhovat jedno malé aeonium, které nezakryté zůstalo v těch dvou mrazivých nocích. Kupodivu vypadá naprosto v pořádku. Že by se rostliny během několika let víc otužily a přizpůsobily?

Dnes to bude o jednom sympatickém rozchodníku, který jsem si přinesl z předposlední návštěvy z Lhoty u Plzně. Nakonec, když jsem hledal dnes na internetu informace o této rostlině, vypadl na mě jako první a asi poslední zdroj informací článek Jirky Mauleho na ZL.

Na té návštěvě jsem jako vždy navštívil i skleník Radky a Jirky a zaujala mě tam rostlina, takový keřík, který bych asi obtížně určoval. Myslím, že tehdy byl i ve květu a ty zvláštní, do červena zbarvené kvítky mě připomínaly nejspíš nějaký Tylecodon, tedy ne že bych na tyto rostliny byl nějaký odborník. Bylo mi nabídnuto, zda si nechci vzít větvičku a tak jsem si kousek té zvláštní rostliny přinesl domů.

Rostliny se zvláštním názvem, který mi evokoval oblíbené komiksové filmy a jejich hrdiny. Sedum commixtum. Tedy i když na názvy a jména v posledních letech nemám paměť, toto jsem si díky těm komiksům zapamatoval. Co mě na ní zaujalo? Vybarvení sukulentních listů a jejich tvar. Pro takové ty atypické rozchodníky mám docela slabost.

Na fotkách vidíte, jak z jedné větvičky po roce a několika měsících vyrostlo stále ještě skladné křovíčko. Nevím, jestli je to na fotkách vidět, ale nové rostlinky tohoto rozchodníku na povrchu zeminy začínají růst i ze spadaných listů. Určitě je vidět, že vzdušné kořeny rostou i na stoncích, takže rostlina je velmi vitální a životaschopná.

Když jsem dnes  pročítal Jirkův pěkný článek, dozvěděl jsem se, že rostlina pochází z Mexika, kde roste ve vyšších nadmořských výškách. Dnes je má rostlina už zazimovaná v kumbále, u mírně přivřeného okna. Příští rok pravděpodobně zkusím nějaký kousek hned na jaře znovu zasadit a vyzkoušet, zda by na té lodžii nepřečkala i tu naši českou zimu.

A ještě odkaz na jednu velmi čerstvou a velmi pěknou písničku:


sobota 12. listopadu 2016

Hoya sp. (NS 05 - 213) - neočekávané kvetení

Obrázek květu Hoji sp.NS 05-213 jsem poprvé uviděl před pár lety na stránkách www.epiphytica.com, které pro mě byly ohledně voskovek vždy velkou inspirací. Tyto stránky se mi v poslední době načítají podstatně hůř než dřív. Taky už mám voskovek víc, než je únosné, přesto je ještě stále pár druhů, které jsou pro mě téměř neodolatelné. No, momentálně odolávám. Dnešní voskovka byla právě jedna z těch, které pro mě byly díky fotce květu velmi přitažlivé. Považoval jsem ji za těžko sehnatelnou, v Thajsku jsem se nakupovat neodvážil.


Asi před třemi roky jsem se dost často díval na polskou obdobu našeho aukra, allegro.pl .Tam jsem jednou na řízek dnešní voskovky narazil za velmi příznivou cenu, myslím 19, nebo 20 zlotých. S prodávající jsem se domluvil a za týden dorazil balíček, stonek se dvěma velikými, pěknými listy. Bylo to myslím v září, pamatuji si, že trvalo snad měsíc, možná i trochu déle, než řízek této voskovky ve vodě pustil první kořeny. Bylo to podobné jako u Hoji buotii (někde se uvádí buotti), která je určitě její blízká příbuzná. Pokud se nejedná o vybarvenější variantu jedné a té samé s většími listy, jinak neobyčejně podobnými.


Zato po zakořenění začala růst více než bujně. Přesunul jsem ji do bytu rodičů, kde bylo na jednom okně ještě relativně docela volno. Po počátečním bujením ale většina listů opadala a do vzhledné rostliny měla čím dál tím víc hodně daleko. Tak trochu zklamání a poznání, že ne každé voskovce se  bude v bytě dařit. Těch druhů je opravdu hodně. Některé vděčné, bezproblémové, ochotně kvetoucí, jiné sotva rostou, nebo u té dnešní, sice roste, ale zároveň opadává a vypadá jako nevzhledné koště. Možná to s ní neumím, možná chce vyšší vzdušnou vlhkost. Ale podle mé zkušenosti jsou voskovky s většími, avšak tenčími listy v bytě trochu víc náročné.   
    

Proto bylo pro mě minulý týden opravdové překvapení, když jsem objevil již otevírající se květ, o kterém jsem nevěděl a ani s ním nepočítal. Roste dost ve stínu, na téměř bezlisté větvi. Možná, kdyby byl na větším světle, bylo by i vybarvení trochu intenzivnější. Ještě bych měl dodat, že téměř totožné květy má i další Hoja sp. i s podobnými čísly NS 05 - 233. Na Epiphytice jsou hned vedle sebe a není mně moc jasné, čím se mají lišit.


Květy jsem pochopitelně také očuchal. “Voní”, pokud se to tak dá napsat, až když se setmí a jejich vůně mně stále něco připomínala. Nakonec jsem si vzpomněl,  že před více jak půl stoletím se prodávaly gumové, pískající hračky. Když byly nové, “voněly” stejně jako tento květ. Na větší vzdálenost cítit není, tak v žádném případě vůní ani zápachem neobtěžuje. Květy jsou poměrně velké, něco mezi 2,5 až 3 cm. Tím květem si to u mě trochu vylepšila, tak doufám, že to nebylo první a poslední kvetení.




sobota 5. listopadu 2016

Procházka v přírodě

Před pár týdny jsem vyplňoval dotazník týkající se psychické pohody. Už si přesně nepamatuji znění otázek, ale jedna se dotazovala ve smyslu, co děláte, když je vám nejhůř a druhá, co děláte, když je vám nejlépe. Po pravdě jsem odpověděl a odpověď byla pro obě stejná - jdu se projít do přírody.


V poslední době se s tvrzením  o prospěšnosti procházek a chůze setkávám dost často, naposled dnes na internetu, kdy jsem se dozvěděl, že chůze a procházky jsou lepší prevencí demence než luštění křížovek a sudoku.


Chůze se doporučuje pro zlepšení zdraví, pro zlepšení nálady, no nechci, aby ten dnešní příspěvek vypadal jako agitka do turistického kroužku. Do toho jsem tedy na základní škole také vstoupil, abych se záhy přesvědčil, že hromadně organizované akce nejsou nic pro mě.


Vlastně si myslím, že má obliba chůze začala kvůli přírodě. Už v tom dětském věku mě přitahovaly rostliny a živočichové a ty se nacházely vždy kousek za městem a bylo k nim třeba dojít. Časem se i chůze samotná stávala oblíbenou činností a vzhledem k tomu, že mě nikdy nelákaly sporty, tak ji mohu být vděčný i za to, že jsem fyzicky nezakrněl.


K dnešním fotkám. 28.října, státní svátek. Pro některé příležitost na veřejnosti agitovat proti někomu, nebo pro někoho. Pro jiné třeba příležitost k návštěvě nějakého kulturního zařízení, které tady v Plzni v tento den nabízí vstup za symbolických 28 Kč.


Uvažovali jsme o návštěvě ZOO a botanické zahrady, ale při představě davů, které napadne stejná myšlenka jsme nakonec toto sváteční dopoledne prožili kousek za městem, v místech blízko řeky Berounky.


Prý se má denně nachodit 10.000,- kroků. Tak tahle vycházka  jich obsáhla asi 18.000. No, počítání kroků může být zábava, motivace, pocit, že děláme něco pro sebe, pro své zdraví.
Ale pro mě je vždy o dost důležitější to setkání s přírodou, se stromy, občas i s nějakým zvířetem. Nedávno jsme se setkali s mlokem, posílám odkaz na video: https://youtu.be/diyERGgK4Cg


Les má své kouzlo v každou roční dobu, ale na podzim, když jsou zbarvené listy stromů a vše voní podzimem, spadaným listí, zemí a možná i houbami... Vzduch se se tak pěkně dýchá a v takové chvíli vlastně ani nepřijde myšlenka na to, že se pomalu krátí rok, blíží ze zima a do jara bude zas tak daleko.



Tak namísto nějaké exotické kytky z daleka dnes můžete vidět stromy, mech, kapradí, houby a přírodu z naší české krajiny. Je krásná a nezbývá, než si přát, aby taková i dále zůstala.



sobota 29. října 2016

Sansevieria kirkii “Silver Blue” - kytka, která překazila mé předsevzetí

Měl jsem jedno odvážné předsevzetí, že do konce roku k mým počtem až příliš hojným rostlinám do konce roku už žádná nová nepřibude. Snažil jsem se. Vynechal jsem i letošní prodejní výstavu plzeňských kaktusářů. Nechodím do Hornbachu, OBI, místnímu květinářství se vyhýbám obloukem. No, je pravda, že z návštěvy ve Lhotě u Radky a Jirky jsem si přinesl malé semenáčky gasterie a aloe, ale jsou zatím tak malé, že to se téměř nepočítá.


Ale minulé úterý jsem přišel do práce, otevřel poštu a z mailu na mě vypadla nová nabídka od Lukscheiterů. Jejich nabídky považuji za bezpečné, je v nich  většinou plno krásných orchidejí. Ty jsou sice krásné, ale bohudík jsem jejich kouzlu nepropadl. Naštěstí, protože v opačném případě při té široké nabídce a rozmanitosti bych také mohl skončit v blázinci. Někdy nabízejí zajímavé bromélie, ale to si vždy podle pravdy zdůvodním, že na ně prostě už nemám místo.


Tak jsem si jen tak pro zajímavost a pro potěchu oka nad fotografiemi hezkých kytek nabídku otevřel a nejednou ve mě zatrnulo. Uviděl jsem fotku Sansevierie kirkii “Silver Blue”, sansevierie, nad jejímiž fotkami jsem se rozplýval už před pár lety jako nad naprosto nedosažitelným rostlinným klenotem. Mnoho pěstitelů tomu říká špek, ale tento název ve mně evokuje kus tlustého, mastného podkožního tuku prasete, který jako převážně vegetariánsky se stravující člověk nemusím.


Odjížděl jsem na služební cestu, měl jsem pár minut na rozmyšlenou. Chtěl jsem si kytku objednat, ale v tom rozrušení, přímo pohnutí mysli, jsem asi nenaťukal správně heslo a potom už jsem musel vypnout počítač a jít, aby na mě kolegové nečekali.


Na služební cestě jsem byl myšlenkami částečně, nebo spíše převážně nepřítomný. Prodléval jsem v nich u zmíněné sansevierie a sváděl další boj. To už jsem tušil, že předem prohraný. Nebo naopak vyhraný?


Hned po návratu jsem se znovu zkusil přihlásit na zmíněný e-shop pánu Lukscheiterů. Tentokrát jsem uspěl a po chvíli ze  mě spadla tíha rozhodování. Kytka byla objednána. Sice jsem při pohledu na všechna kytkami přeplněná okna, co se v mé blízkosti vyskytují, jisté výčitky svědomí pociťoval, ba i určité pochybnosti o zdraví mého rozumu, ale těšení se na nový přírůstek převládalo.


V posledních několika letech se mě při obdržení balíku s novou kytkou většinou stává, že jsem tak trochu v rozpacích a vyrovnávám se s myšlenkou, zda jsem ten nový zelený přírůstek opravdu tak nezbytně potřeboval. Už to nejsou takové ty druhé vánoce, jako dřív, kdy jsem byl nad novými tilandsiemi a spol., štěstím bez sebe. Tentokrát to zas vyšlo, ten pocit zadostiučinění, radosti a nadšení, že ta krásná, sukulentní “stříbrno-modrá” rostlinná bytost bude se mnou sdílet prostor, čas, dýchat stejný vzduch a pít stejnou vodu. Pro tak zvaně normálního člověka zřejmě pocity nepochopitelné, spřízněné duše rozumí.


Možná by bylo záhodno, kromě fotek, napsat o kytce i nějaká fakta. Podle internetu tato velmi zvláštní forma pochází z provincie Mbeya v Tanzanii. Jsou i pochybnosti, zda je opravdu Sansevierií kirkii, protože oproti ní má přece jen trochu jiný vzhled. Listy jsou velmi robustní, silné a kratší. Jejich barva není stříbrně modrá, ale určitě je moc pěkná. Listy jsou i zajímavě zvlněné a olemované. Rostlina, kterou představuji na fotkách má v nejdelším rozpětí dvou listů 35cm od konce jednoho ke konci protilehlého. Nejdelší list je téměř 20cm dlouhý, 8cm široký. Na výšku je to relativně nízkých 10cm.


Tak koukám, jak jsem se dnes zas rozepsal. Nakonec bych chtěl vyjádřit obdiv a vděčnost Lukscheiterům za to, jaké krásné sansevierie (a jiné druhy) dokážou pro své zákazníky a příznivce rostlin opatřit a nabídnout. Zajímavých sansevierií je víc, tak doufám, že se ještě jiné, zajímavé v příštích nabídkách objeví. Sice mně hrozí, že zas poruším nějaké předsevzetí, ale pokud za jeho porušení budu rád jako za to, o kterém jsem dnes napsal, bude to stát za to.


   

neděle 23. října 2016

Hoya linearis

Před týdnem poprvé úspěšně rozkvetla Hoja linearis. Snahu o kvetení měla už v loni v tu samou dobu. Rozkvétá na podzim, když se začínají krátit dny. Před tím rokem byla obsypaná možná třiceti květenstvími, která všechna před otevřením květů opadala. Zřejmě toho světla bylo až moc málo.


Letos je květenství zhruba polovina, za to se jedno po druhém otevírá. Slabě, ale docela příjemně voní po meduňce a citronu.


Hoju linearis jsem si koupil vloni na jaře. Koupil jsem si ji už jako hotovou kytku v květinářství. Kdybych si koupil její řízek, vyšel by mě pomalu stejně draho, nebo levně, jak se to vezme. Každopádně jsem se nemusel obávat, jak přežije dopravu a zda zakoření. I když jak jsem se sám později přesvědčil, zakořeňování z kousku stonku s několika páry listů je bezproblémové.


Nebyla to sice voskovka, kterou bych měl na prvních místech ve svém  pomyslném seznamu, ale když už se v tom nedalekém květinářství nabízela… Hoju linearis jako rostlinu někdy využívá trochu extravagantní francouzský botanik, vědec a umělecký designér Patrick Blanc
k výzdobě interiérů budov. Je známý hlavně svými venkovními vertikálními zahradami.


Ona tato voskovka je svým způsobem velmi originální a ve vhodných podmínkách na správných místech i atraktivní. Její výhony s mírně chlupatými listy téměř dokonale svisle visí. Mají příjemně zelenou barvu a i bez kvetení vytvářejí zajímavé závěsy.


Hoja linearis roste jako epifyt v Indii, na jihu Číny a v Nepálu. Roste v nadmořských výškách 1500 - 2000 m.n.m. Z čehož lze odvodit, že se nebude jednat o přehnaně choulostivou kytku.


To dokazuje i ta má. Je zavěšená na jednom z horním konců stojanu na tilandsie, takže přímého slunce si příliš neužije. Protože je v malém, závěsném květináči, dostává napít v menším množstvím dvakrát týdně, v zimě jedenkrát. Přesto celkem dobře přirůstá, do délky někdy až moc.


Jednotlivé listy jsou dlouhé tak do pěti centimetrů, výhony už dosahují dvou metrů, ale na jaře budou podstatně zkráceny. Květenství je stejně jako například u Hoji belly “jednorázové”. Tedy netvoří ty pro voskovky dost typické květní stopky, ze kterých květy opakovaně vykvétají. Velikost jednotlivých květenství je tak 3,5 - 4cm. Teď jsem na jednom napočítal 14 květů. Ty mají v nejširším místě tak 1cm.


Protože mi po dlouhé době potěšila novými písničkami z nového CD irská zpěvačka, skladatelka a hudebnice Lisa Hannigan, přikládám několik odkazů, možná potěší i někoho z vás.