Slovinsko - první den

Někdy už nevím, o čem psát. Psát dokola pořád o kytkách už je trochu únavné. Tak pro změnu napíšu o naší poslední dovolené ve Slovinsku. Už nějaký rok jsem si prohlížel obrázky nejznámějšího slovinského jezera Bled. Čím déle jsem se na ně díval, tím větší byla chuť vidět to jezero ve skutečnosti. Na jaře jsem usoudil, že nastal ten správný čas a tak jsme zakoupili zájezd v plzeňské CK Intertrans  Krásy Slovinska s pobytem u moře.

Odjížděli jsme z deštivé Plzně ve 22.30. Déšť nepřestával, chvílemi i podstatně zesiloval. 

V autobuse neusnu, a i kdyby se mi to náhodou mělo podařit, měli jsme to “štěstí”, že za námi seděla nějaká paní, která neustále po všechny cesty a přejezdy autobusem úporně a vytrvale kašlala a chrchlala. Asi tak bych si představoval někoho v pozdním stádiu TBC. Aby její oblažování “akustickými vjemy”  nebylo málo, na zpáteční cestě si ona i její manžel po túrách sundavali boty, čímž nás oblažili i “libou vůní” svých nohou. Jsou lidé různí a kdo bude sedět při takových zájezdech za vámi, to bohužel neovlivníte. Na zpáteční cestě už chrchlalo víc lidí, možná z naztuzení, možná i díky baktériím, o které se ta dobrá žena podělila.

Když jsme dojeli do Slovinska, stále pršelo a z avizovaných krás toho moc vidět nebylo. Prvním zastavením byla soutěska Vintgar. To se déšť naštěstí trochu zmírnil. Soutěska je 1600 m dlouhá a na některých místech dosahuje hloubky 250m. Soutěsku během doby vytvořila řeka Radovana.

Na programu by za dobrého počasí byl i výjezd lanovkou na Vogel, odkud měly být krásné výhledy na Bohinjské jezero a Triglav. V mracích a v dešti by toho moc vidět nebylo a tak jsme se alespoň chvíli zdrželi u Bohinjského jezera. Toto ledovcové jezero je největším jezerem Slovinska. Tedy tak úplně ledové není. Teplota vody v létě dosahuje až 22 stupňů Celsia. Na rozdíl od jezera Bled se v něm může koupat všude. Jezero obklopují Julské Alpy.

Po chvilce u jezera jsme se autobusem vydaly dál k vodopádu Savica. Sotva jsme u pokladny jako skupina zakoupili vstupenky, déšť se proměnil v silný liják. U vodopádu se nedalo ani moc fotit, pršelo i vodorovně a voda z vodopádu stříkala až k místu, ze kterého jsme se na něj dívali.

Do autobusu jsem dorazil s úplně promočenými kalhotami a botami. Vršek zachránila nepromokavá bunda a snad i trochu deštník.  Byli jsme rádi, když jsme se před deštěm mohli schovat v autobuse. Ještě raději jsme byli, když jsme dojeli k hotelu Jama, kde jsme se mohli začít sušit. Pan průvodce dojednal, že nám na pokojích v koupelnách zapli topení.

V hotelu nás potom čekala moc dobrá večeře, která byla tak trochu útěchou, že první den to s krásami Slovinska až tak moc nevyšlo.

Abych přece jen nezapomněl na nějakou rostlinu, tak přidám kapradí ze soutěsky Vintgar a brambořík od Bohinjského jezera.

Tradescantia sillamontana

Včera jsem z lodžie donesl na vyfocení tradeskancii sillamontanu. Měla zrovna pár pěkných květů. Tuto rostlinu jsem si přivezl z Korfu, kde jsem si asi třícentimetrový kousek stonku odštípl z truhlíku v jedné ulici plné hotelů, kousek od moře v Paleokastrici. Bylo to začátkem září před osmnácti lety. Od té doby u mě tahle rostlina žije, někdy také přežívá a někdy téměř živoří. Hodně záleží i na tom, jaké roční období zrovna je.

Martin Hetto Tvořím s láskou

Nejdříve něco k tradeskanciím. Některé zdroje uvádí 75,  jiné 85 druhů. Pocházejí z Ameriky, kde rostou v širokém pásmu, od jižní Kanady až po severní Argentinu. Pojmenovány byly podle anglických přírodovědců Johnu Tradescantovi  a jeho synovi stejného jména. Právě ten mladší někdy kolem roku 1637 přivezl některého ze zástupců těchto rostlin (Tradescantia virginiana) do Anglie. Dnes představená sillamontana pochází ze suchých oblastí severovýchodního Mexika.

Martin Hetto Tvořím s láskou

Tradeskancie se rozšířili asi do většiny obydlených oblastí na světě. Patří mezi nejčastěji pěstované rostliny. Jak domácí, tak i v teplejších oblastech zahradních. I v našich zahradách je často pěstovaná Tradescantia andersoniana. My měli tradeskancie - voděnky snad odjakživa doma. Jen tak ve vodě, kde rostly a některé i kvetly. T. sillamontana je jiná. O tom jsem se přesvědčil už při jejím zakořeňování, které neprobíhalo tak rychle. Svým způsobem je to xerofytní rostlina přizpůsobená životu  v suchých oblastech. Proto se jí na Korfu a v podobných oblastech dobře daří. 

Martin Hetto Tvořím s láskou

Dlouho jsem ji měl v bytě, kde sice rostla, kvetla, ale bylo vidět, že to pro ni není optimální prostředí. Navíc její stonky, které na svých koncích koncem srpna a v září vykvétají pěkným květem po odkvětu chátrají. Vždy je během zimy, nebo začátkem jara ostříhám. Rostlina od spodu vždy znovu vypustí nové stonky a tak se to opakuje každý rok.

Martin Hetto Tvořím s láskou

Před pár lety jsem ji začal spolu se sukulenty dávat na lodžii, kde se jí od konce jara až pomalu do příchodu prvních mrazíků dobře daří. Stačí ji jednou za týden zalít a koncem léta a začátkem podzimu se odmění květy, které vidíte na Martinových fotkách.

Největší a nejmenší květ

V právě probíhajícím týdnu se projevil jeden z největších extrémů letošního léta. Z tropů rovnou do zimy. Tedy, to bylo značně nadnesené přirovnání. Vzhledem k možným záplavám není ten současný dlouhý déšť nic vítaného. Škoda, že nepřicházel v srpnu, kdy mohla být každá srážka vítaná.

Letošní léto bylo pro mou panelákovou “botanickou” ve znamení kvetení kaktusů. Můžu napsat, že od června až do minulého týdne téměř celé ty tři měsíce nějaký z nich kvetl. Nejvíc kvetl můj nejstarší kaktus, lofofora a kterém jsem před pár měsíci psal. Každou chvíli se otevřel nový květ, ten poslední ještě koncem minulého týdne.

Dnes to bude ale o jiných kaktusech a jejich květech. Tak nejspíš ten největší květ a vlastně k němu patří i největší kaktus. Z letošní plzeňské výstavy kaktusů. Echinopsis werdermanii překvapil nejprve několika odnožemi a potom i jedním, celkem rychle rostoucím květem. Tedy kolik měřil průměr květu, to jsem nějak opomněl změřit, ale těsně před otevřením měl na délku 21,5 cm.

Začal se otevírat už večer a kolem dvaadvacáté hodiny byl už hodně otevřený. Byl hezký ještě následující dopoledne. Potom jak rychle vykvetl, tak rychle i uvadl. Měl jistou vůni-nevůni, která, jak by se řeklo neurazila, ale ani nenadchla.

Ten nejmenší květ, ten byl velkým překvapení. Protože patřil i k jednomu z nejmenších kaktusů, u kterého bych předpokládal, že pokvete až za nějaký rok. Až trochu víc vyroste.

Gymnocalycium ragonesei f. roseiflorum má být malým kaktusem, ale to, že rozkvete při velikosti necelých dvou centimetrů, to bylo pro mě překvapení. Když se na jeho hnědém těle před měsícem objevil růžový pupen, spíš pupínek, říkal jsem si, že z toho nic nebude.

On se ale stále zvětšoval. Nakonec jsem byl přesvědčený, že vykvete, ale že to bude zrovna v tom prvním zářijovém týdnu,  ve kterém jsme byli na dovolené. Gymnocalycia naštěstí nekvetou jen jediný den, a tak jsem po návratu květ ještě zastihl. Pro svůj malý rozměr mně 

ale nešel dobře vyfotit. Předkládám výsledek, jaký je. 

Když se fotky tohoto nejmenšího květu moc nepovedly, napravím to fotky jiných, už dříve představených kaktusů a z jejich opakovaného kvetení. Gymnocalycia většinou v průběhu léta kvetly opakovaně.

Šumava 2024

Pátek byl posledním dnem naší letošní krátké dovolené v Železné Rudě. Po večeři jsme šli na procházku po tomto malém městečku. Vzpomněl jsem si na místo, na které jsme kdysi chodili s rodiči a po chvíli chůze do kopce jsme byli na místě. Dříve  z něj byl dobrý výhled na tehdy “nedostupnou” Bavorskou Rudu a nejvyšší horu této oblasti Velký Javor. Dominantou městečka byla i věž kostela, někdy bylo slyšet i jeho zvony. Lavičky, na kterých jsme kdysi sedávali, byly na svém místě, ale tehdejší pěkný výhled zabraly od té doby vyrostlé několikametrové stromy. A také nové hotely, nebo apartmány.

Dnes už není třeba dívat se na Bavorskou Rudu z dálky, je dostupná po krátké procházce z té naší. Jinou věcí je, že ani ta Bavorská Ruda není, co bývala dříve. Většina obchodů zavřená, zrušený byl i plavecký bazén, který byl svého času jistě bohatě využíván. Možná dříve bylo výhodnější pro blízké sousedy nakupovat u nás. Ale dnes? No, pokud už nejsou obchody, asi se nakupuje v dalších blízkých městech, ale zřejmě už ne u nás.

Dva roky byl v opravě i zmíněný kostel, teď už je po renovaci znovu otevřený. Dobře, že nedopadl jako většina obchodů v Bavorské Rudě.

Čas přináší změny a poslední roky se podepsaly i na stromech na Šumavě. Čím dál smutnější je pohled na stromy kolem Čertova a Černého jezera, které patřily vždy mezi nejnavštěvovanější místa.

Dříve jsem moc rád chodil na celodenní výlety na ty nejvyšší vrcholky v okolí. Javor, Ostrý, Špičák. Tentokrát mě takové výlety nelákaly a myslím, že výhledově asi ani lákat nebudou. Každý čas v lidském životě má své. I tak jsem letos hodně nachodil. V květnu jsem psal o tom, že jsem během padesáti dnů nachodil přes milion kroků. Pokračoval jsem dál a skončil jsem až tento pátek, v poslední den dovolené, kdy jsem měl 155 za sebou jdoucích dnů s počtem minimálně 20.000 kroků, většinou víc. Na té Šumavě jsem dochodil posledních pět dnů a už jsem z toho byl poněkud otrávený.

Jako vždy jsem se zastavil i u květinové výzdoby v Železné Rudě. Nejsou to exotické květy, spíš takové obyčejné, hezké a rozšířené.