Květ ibišku

Dnes vám představím květ ibišku. Možná si pomyslíte, co by mělo být na obyčejném květu ibišku zvláštního. Takových květů už jistě viděl každý z vás hodně. Někdy i hezčích a barevnějších. Sám si vzpomenu na týden na Sicilii, v San Vito Lo Capo, v jehož ulicích kvetly na keřích ty nejhezčí květy ibišků, jaké jsem viděl. Další krásné květy byly v botanické zahradě na ostrově Ischia. Ale ten dnešní, skromější, ale i tak pěkný květ je spojen s ibiškem, který je pro mě významný svou historií.

Tedy aby to nevyznělo nějak nepatřičně, padesát let není zas taková doba. Ovšem v lidském životě je to už doba pořádně dlouhá. A když se my, kterým je víc než padesát, nad takovou řádkou roků pozastavíme, vidíme, že je to většina života, během které se toho událo a změnilo.

Tak před padesáti lety v tuto dobu jsem byl už druhý měsíc ve svém prvním zaměstnání. V konstrukci, u rýsovacího prkna. S docela zoufalým pocitem, že na konci září odjedu na dva roky na vojnu, na kterou jsem se ani v nejmenším netěšil a považoval ji za dva roky ukradeného života. V té konstrukci vedle mě u dalšího rýsovacího prkna byl o pár let starší pan Havlíček a na svém stole měl docela velký ibišek.

Jednou se ho rozhodl ostříhat a já si jednu z těch větví odnesl domů. Ve vodě zakořenila.Už si nepamatuji, jestli jsem ji ještě před svým odjezdem stačil zasadit, zřejmě ano. Protože přečkala ty mé dva roky, kdy jsem byl pryč a jen občas se vracel. Když jsem se po dvou letech vrátil, z té malé větve už byla větev docela velká. Vrátil jsem se i do té konstrukce, ale už tam nebyl ani pan Havlíček, ani jeho ibišek. Byl už na jiném místě a ani já u toho rýsovacího prkna dlouho nevydržel.

Je to už “dávná” minulost, přesto na to své první zaměstnání mám kromě  vzpomínek i dvě rostlinná připomenutí. Kromě zmíněného ibišku ještě kapradí. To je u mě o nějaký ten rok méně. Ale ani ten současný ibišek, ani to kapradí není to úplně původní. První ibišek vydržel přes čtyřicet let. Byl z něj už docela pořádný strom, ale protože byl pár metrů od okna, nikdy nekvetl. Přesto byl velmi, velmi pěkný. Škoda, že mě nikdy nenapadlo vyfotit ho. Protože rostl až moc, byl téměř každý rok ostříhán a těch řízků, co jsem z něj rozdal. Kdo ví, možná je z nich ještě nějaký naživu. Tedy jeden určitě, ten, jehož květ vidíte na fotkách. 

Kdy ten ibišek - strom přišel o život? Bylo to v době, kdy byly dost vážně nemocní oba rodiče, byly jiné starosti a kytky šly trochu stranou. Ani nevím, jestli odešel díky přelití, nebo naopak. Prostě jednou odešel. Ale zbyl jeden jeho potomek, který z větve zakořené ve vodě zasadil do květináče můj otec. Který se nikdy o kytky nezajímal, nestaral se o ně. Tohle byla jediná výjimka, o tenhle se staral, tenhle zaléval. Když odešel i otec, začal jsem ho zalévat já. 

Myslím, že až od té doby začal i kvést. Ne, že bych jeho květ neznal. Kolegyně v práci z řízku ode mě vypěstovala keř, který tam pravidelně kvetl. U nás doma začal kvést až někdy před pár lety. Už je zas docela veliký. Ale není to “strom”, jako ten původní. Pár holých větví, které mají listy až na konci. Možná bych ho měl také začít stříhat, přesadit do většího květináče.  Abych neukazoval jen květy jednoho pokojového ibišku, doplním to fotkami květů venkovních ibišků. Ty plnokvěté bílé a růžové jsou ze zahrady mé sestry, ty ostatní jsem vyfotil v ulicích blízko našeho domu.

Jezera tenkrát a nyní (Čertovo a Černé jezero)

Možná bych ještě někde našel staré černobílé fotky z našich dávných rodinných dovolených. Ale k čemu by to bylo? Tak si alespoň vzpomenu na ta má první setkání s dvěma šumavskými jezery. Nebude to úplně přesné, jsou to vzpomínky staré více než šedesát let. Ale i tak si pamatuji na to okouzlení malého kluka  v předškolním věku. Který se setkal poprvé s tak velkým množstvím vody v nádherném jezeru,obklopeném hustým lesem vysokých stromů. Malým dětem se zdá všechno větší, tajemnější a krásnější. Tehdy jsem si představoval, co všechno za zajímavá a kouzelná stvoření z vodních říší tato jezera obývá.

Uplynuly desítky let a ve světě se toho za tu dobu hodně změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu. Něco zůstalo stejné. To ale neplatí o těchto dvou jezerech. Už když jsme byli blízko Čertova jezera, bylo vidět, že s lesem v jeho blízkém okolí to nevypadá právě dobře. No, ten neradostný stav už trvá pěkných pár let.

Místo setkání s tím krásným jezerem z doby mého dětství jsem měl pocit, že jsem se ocitl v prvním díle filmu Pán prstenů:Společenstvo prstenu ve scéně před vstupem hlavních hrdinů do dolů Morie. Naštěstí se z jezera nevynořila žádná příšera.  

Z jezera dříve vždy vytékal docela vydatný potok. Po tom už zbylo jen suché dno. No a ty stromy kolem,  to vidíte na fotkách.

Cestou k Černému jezeru se jde po silnici (kde kromě aut se zvláštním povolením žádná další auta nejezdí) lemované pěkným lesem. V něm zdravé a vysoké stromy nechybí, jak listnáče, tak i krásné, staré, mohutné jedle. Ovšem u jezera samotného se situace mění. Je to hodně podobné Čertovo jezeru. Jak sami vidíte na přiložených fotkách.

Nevím, jaká příčina k těmto změnám v průběhu několika desetiletí vedla. Kůrovcová kalamita? Nedostatek dešťových srážek, mírnější zimy s menším množstvím sněhu, nějaké další faktory a kombinace toho všeho? Za co můžeme my lidé a za co nemůžeme? Nevím. 

Přikládám fotku pramene Řezné. Letos zcela bez vody.

Abych neskončil pesimisticky, protože si myslím, že příroda je dost silná a životaschopná na to, aby si v průběhu let sama poradila, pokud jí v tom námi lidmi nebude příliš bráněno. Přikládám jedno pěkném foto z Železné Rudy, na kterém vidíte, že vztah člověka a přírody je nejen možný, ale i velmi hezký.  Ještě připojím kousek modrého z nebe.

Na úplný závěr předám slovo přátelské AI, která můj příspěvek doplní několika fakty o těchto jezerech.

Černé a Čertovo jezero jsou nejznámějšími ledovcovými jezery na české straně Šumavy, ležícími na úbočí Jezerní hory nedaleko Železné Rudy.

Vznik a stáří jezerních pánví

Obě jezera vznikla na konci poslední doby ledové (pleistocénu) přibližně před 10 000 až 12 000 lety. Postupující ledovce při svém tání vyhloubily v žulovém a svorovém podloží hluboké karové pánve a před sebou tlačily materiál, ze kterého vytvořily morénové hráze. Tyto přirozené hráze dodnes zadržují vodu v obou kotlinách.

Černé jezero

Černé jezero je s rozlohou 18,4 hektaru a maximální hloubkou kolem 40 metrů největším a nejhlubším přirozeným jezerem v České republice.

• Příčina tmavé barvy: Svůj název dostalo podle optického klamu – voda vypadá černá kvůli odrazu hustých okolních lesů a tmavému kalu na dně, který tvoří odumřelé jehličí. Ve skutečnosti je voda velmi čistá.
• První přečerpávací elektrárna: V roce 1930 zde byla uvedena do provozu nejstarší přečerpávací vodní elektrárna v Československu, která využívá spádu vody mezi jezerem a řekou Úhlavou.
• Akce Neptun (1964): Státní bezpečnost u jezera inscenovala nález beden s nacistickými dokumenty ze druhé světové války, které tam sama předtím potopila v rámci dezinformační kampaně.

Čertovo jezero

Čertovo jezero leží o něco výše (1 030 m n. m.) a je druhým největším na české straně Šumavy s rozlohou 10,3 hektaru.

• Evropské rozvodí: Přímo po hřebeni Jezerní hory mezi Černým a Čertovým jezerem probíhá hlavní evropské rozvodí. Voda z Černého jezera teče do Severniho moře (přes Úhlavu, Radbuzu, Berounku, Vltavu a Labe), zatímco z Čertova jezera míří do Černého moře přes Řeznou a Dunaj.
• Pověst o čertu: Podle legendy vděčí jezero za svůj název čertu, kterému dívka přivázala na ocas velký balvan. Když se snažil odletět, vyryl v zemi hlubokou jámu, která se zalila vodou.
• Těžká přístupnost: Díky náročnějšímu terénu karové stěny si Čertovo jezero zachovalo ještě divočejší a nedotčenější atmosféru než sousední Černé jezero.

Týden na Šumavě

Přesněji v Železné Rudě a okolí. Nevím přesně, kdy jsem v těchto místech byl poprvé. Je to určitě víc než před šedesáti lety, ale jestli mi tenkrát byly čtyři roky, nebo o rok méně, více. Vím jen že to bylo před tím, než jsem začal chodit do školy.

Od té doby jsem byl na Špičáku a v Železné Rudě tolikrát, že mohu napsat, že jsou tato dvě místa místem mých nejčastějších dovolených. Mohu k tomu přidat ještě školní výlety, z toho týden na lyžích v osmé třídě. A potom i služební cesty z mého zaměstnání. Vydalo by to na nějaké desítky cest na má oblíbená místa.

Byly roky, kdy jsem během týdne zvládl pěšky dojít ze Špičáku na vrchol Javoru, Ostrého i samotného Špičáku. I když se mohu stále počítat mezi velké chodce, v posledních pár letech už tyhle ne zas tak úplně vysoké a ne zas tak úplně nízké kopce raději pozoruji ze zdola. Výhled na ně se mně neomrzí. I proto přikládám aktuální fotky Javoru a Špičáku, i když je nedávám poprvé a zřejmě ani naposled.

Za šedesát let se toho hodně změní a ani těmto místům se změny nevyhnuly. Změnila se Železná Ruda, která se oproti době, kdy jsem ji začal navštěvovat pořádně rozrostla. Jak tady, tak i na Špičáku přibylo znatelné množství nových domů, hlavně apartmánů. A další jsou ve výstavbě. 

Jsou i změny v přírodě, ale o těch napíšu něco víc příště. Dnes se podívejte na pár fotek z těchto míst a ještě přikládám fotku jednoho zajímavého, červeně kvetoucího lnu velkokvětého. Rostl mezi jinými letničkami na záhonu před jednou rekreační chatou na kraji lesa při cestě k Čertovu jezeru.