sobota 21. ledna 2017

Aloe cv. Lizard Lips

Tak mně v práci začíná kvést jedno malé a vděčné aloe. Vzpomněl jsem si, že jsem ho při téže situaci vyfotil vloni v únoru. Ani sám nevím, proč od té doby nedošlo k jeho představení. Možná proto, že nejsem na aloe zas tak velký odborník a nejsem si zcela jistý, který kultivar Aloe rauhii toto u mě už pěkných pár let rostoucí aloe je.



Mám takový zvyk, že když obdržím novou zásilku rostlin, napíšu si jejich názvy do kalendáře, na ten den, kdy ke mně dorazily. Tak jsem dohledal, že toto aloe má být Aloe Lizard Lips. Tedy proč zrovna ještěrčí rty, to nevím. V mládí jsem se nachytal ještěrek, ale jejich rty mi tedy listy tohoto aloe nepřipomínají. Třeba pěstiteli, Johnu Bleckovi, který toto aloe vypěstoval připomínaly nějakou jinou, exotickou ještěrku.



Tedy pokud je to přesně Lizard Lips. Mně se nějak zdají na fotkách ty kultivary Aloe rauhii podobné. Lizard Lips by měl být multihybrid. Jak jsem z informací na internetu pochopil, zmíněný pěstitel nejdříve zkřížil Aloe descoinsii a Aloe calcarophila. Výslednou rostlinu zkřížil s Aloí bellatula a výsledek nakonec s Aloí rauhii.



Všechna uvedená aloe jsou pěkná, takže výsledek nemohl být jiný. Rostlina je to navíc velmi životaschopná. Důkazem je i to, že na okenním parapetu žije dnes ve třech květináčích. Dva z nich jsou na okně obráceném na jih, jeden na okně na západ. Ty na jižním jsou menší, mají kratší listy, ale jsou kompaktněji rostlé. Na západ obráceném okně jsou rostliny tohoto aloe největší s nejdelšími listy.



Květy se objeví nejméně dvakrát, možná i třikrát do roka. I když toto aloe není “čisté krve” a na nějakou lokalitu v jeho případě nemůže být ani pomyšlení, je to rostlina velmi pěkná a schopná dělat  pěstitelům radost.



Pan John Bleck si při jejím vzniku jistě dost vyhrál a užil si jistě napětí, co z jeho pokusů vznikne. Být učitel, dám mu za jeho pokus jedničku s hvězdičkou, dvakrát podtrženou a doufal bych, že díky jeho hravosti bude sukulentní svět obohacen ještě o nejednu pěknou rostlinu.   


sobota 14. ledna 2017

O tom, jak v zimě přežít až do jara

Včera obleva a náledí. Dnes zas padá sníh, ale teploty jsou kolem nuly, tak z toho chvíli bílého sněhu zbude na ulicích za chvíli mokrá břečka. Zima je sice ve chvílích, kdy je sníh a mrazivo líbivá, bílá a čistá. Když se ale podívám na mé kytky,  nevypadá to, že by tím byly nějak nadšené, a že by ta zima byla jejich oblíbeným obdobím. Možná za ta léta soužití s kytkami přebírám jejich kolektivní vědomí, nebo podvědomí. Zatím sice nezelenám a neobrůstám listy, ale tu zimu nepotřebuji ke štěstí a spokojenosti stejně jako ty mé rostliny za okny.



Ty venku v přírodě za ta staletí a tisíciletí přejala režim zimního spánku a odpočinku. Naši předci zřejmě opravdu pocházejí z Afriky, ten zimní spánek nám vlastní není. Jistě se najdou mnozí příznivci zimy a zimních sportů a jiných radovánek. Věřím, že na druhou stranu je nás takových více, kteří by zimu vyměnily za dvojnásobně dlouhé jaro, nebo třeba hezké babí léto.



I když vím, že je to pouze “časový optický klam”, nebo jak to nazvat, ten leden a někdy i nejkratší měsíc v roce, únor, se mně zdají nejdelšími měsíci v roce. To světlo a slunce myslím nechybí jen rostlinám, ale i velkému množství lidí žijících v našem zeměpisném pásmu.
Někdy díky té dlouhé zimě, krátkým dnům a dlouhým nocím dochází i ke zhoršení nálady a pocitu, že to jaro a po něm léto snad už nikdy nepřijde.



Deprese prý začíná být epidemií dnešní doby. Nemusí jít přímo o depresi, ale o horší náladu, nedostatek radosti optimismu. Dobré myšlenky by se měli sdílet a tak dnes nabídnu pár typů, které by mohly tu zimu a ne-nálady nějak přečkat.




V minulém roce jsem narazil na pro mě nový pojem Pozitivní psychologie. Nejprve jsem objevil stránky  paní PhDr. Michaely Peterkové. Na těch je ke stažení zdarma dost podnětných materiálů a článků. Potom jsem si přečetl pár knih od psycholožky a autorky. Pokračoval jsem knihami jednoho ze zakladatelů pozitivní psychologie Martina Seligmana. Moc mě také zaujala kniha anglické autorky Miriam Akhtar - Pozitivní psychologií proti depresi.



Před třemi roky jsem také náhodou narazil na YouTube na terapeuta Jana Zahradníka Havelku a jeho povídání o cestě z deprese, které už má dnes více jak dvěstětřicet pokračování. Zde je odkaz na začátek jeho videí : https://youtu.be/tIHXe1yR_MY



Tak to byly typy, když je ta nálada už opravdu hodně dole. Při mírném zhoršení pomohou nějaké oblíbené činnosti. Jedno úsloví praví, že se něco rozchodí. Chůze jako náš nejpřirozenější pohyb nikdy neškodí, čím více, tím lépe. Tu správnou denní dávku si člověk jistě najde sám.



Pokud je člověk extrovert, má jistě dost přátel a kamarádů, se kterými se vypovídá. Introverti to štěstí nemají, ale i tady jde kontakt a  obohacení moudrými myšlenkami druhých čerpat z knih, kde mne naposledy moc zaujala poslední kniha Václava Cílka Co se děje se světem, ale také z filmů i z hudby.



Hudbu lze zdarma poslouchat z hudební aplikace Spotify, která mě příjemně překvapila zásobou staré i nové hudby, také klasiky a velkého množství žánrů. I novinek, takže díky tomu před tím, než se rozhodnu koupit nějaké CD, několikrát si ho mohu pustit v této aplikaci abych si byl jist, že ho opravdu ke spokojenosti potřebuji.


Poslední typ, jak si případně zkrátit dlouhé zimní večery je sociální síť Pinterest. Svět vnímáme asi nejvíce očima. Tady si lze vybrat nějaké oblíbené téma a sbírat obrázky k němu. Vytvářet si nástěnky s těmito tématy. Jako příklad posílám odkazy  na dvě z mých nástěnek nazvaných “Kolibřík” a “Lotus


A raději už budu končit, protože jak se dříve říkalo, neraď, není ti šedesát, v Moskvě si nebyl, tak podle těchto kritérií bych radit opravdu neměl. Tak to berte jak chcete, třeba i trochu jako drzost ode mně. Ale je to pro případ, že by se z toho něco někomu přes tu zimu hodilo.

Tak ještě odkaz na nějakou pozitivně naladěnou písničku s hezkým videem :

Photos (c) Martin Hetto
 

sobota 7. ledna 2017

Tillandsia argentina

Dnes to bude o jedné malé tilandsii, pocházející z trsu, který u mě začal růst před deseti lety.
Nerostl moc rychle, ale jak se říká, co se vleče, neuteče. Nakonec byl z jedné rostliny docela pěkný trsík několika odnoží. Možná po sedmi, osmi letech se začal rozpadat.


Při mé nešikovnosti mně jedna z jeho rostlin ve chvíli, kdy jsem je sundaval z nejhořejší police na okně, abych je orosil, spadla a zlomila se. Ono tedy ten trs už nějak nebyl tak pěkný, jako dříve, v našem dřívějším cihlovém bytě, kde se tilandsiím dařilo lépe a měly i více světla.


Nejdříve mě napadlo tu zlomenou rostlinu vyhodit, zbylo jich tam ještě víc. Ale potom jsem její konec položil na trs aerantosu na okně v  mém pokoji. To bylo před dvěma roky.

Podle názvu dnešního článku je už jasné, o jakou tilandsii se jedná. Tilandsie argentina, jak už její jméno napovídá pochází z Argentiny, ale měla by růst i v Bolívii a jak jsem se dočetl na internetu, i v Belize. Roste především na skalách a podle knihy o tilandsiích i na stromech.


Za ty dva roky zlomená kytka stačila vyrůst. Na jejím konci vyrostl i kořen, který se vlastně ani neměl čeho chytit. Na tom trsu aerantosu je posazená dodnes. Od listopadu bylo jasné, že pokvete. Na začátku vánoc se ukázal první květ. Fotky, které vidíte jsou pořízené dva dny před koncem roku a jak jsem se díval dnes, právě ji rozkvetl nový, asi už poslední květ. Na tilandsii poměrně dlouhé kvetení.


Jaký závěr z toho dnešního “povídání” vyplývá? Můžeme se cítit zlomení, nebo si něco zlomit. Případně nám i někdo může zlomit srdce. Ale to se zahojí a můžeme se těšit na nový rozkvět v našem životě.


Dnes posílám odkazy na dvě hezké  písně s ještě hezčími klipy. Když se budete pozorně dívat, v tom druhém na krátký moment zahlédnete i medvídka koalu.


 

čtvrtek 29. prosince 2016

PF 2017 (O konci a začátku a koloběhu času)



Zbývá něco přes padesát hodin a a koncovou šestku v datu roku nahradí (šťastná) sedmička.
Jeden rok uplyne, nový přijde, pro někoho důvod k oslavě, pro jiného k bilancování, pro někoho čas k novým předsevzetím a třeba k novým začátkům. Pro někoho den jako každý jiný a jako každý jiný bude mít jen čtyřiadvacet hodin.

Čas se mění s přibývajícími léty, nějak rychleji utíká. Měnil se jistě i s dobou. Nebo doba s ním? Kdysi jsme prý měli společné předky nejen s primáty, ale v dobách mnohem a mnohem vzdálenějších i s příslušníky rostlinné říše. Teoreticky vzato, čas ubíhal, střídaly se dny a noci.
Ale pro ty dávné a zapomenuté, ze kterých jsme se možná v průběhu miliónů let vyvinuly byl jistě úplně něco jiného, než pro nás, pokud existenci času vnímaly.

Co je čas pro stromy? Za každý rok jeden letokruh v dřevu kmenů. Nové listy, květy a plody. Naši předkové, ti, kteří jsou v relativitě času nám na dohled vnímali čas možná i právě podle stromů a rostlin, podle zrání plodů a sklizně úrody. Podle koloběhu opakujících se událostí, ze kterých se se zvyšující moudrostí a znalostí přírody a dějů hvězdné oblohy  vznikaly první kalendáře. Nebo to bylo jinak a tu moudrost nám jako dar přinesli návštěvníci z hvězd?

Na  podobné otázky se odpověď hledá asi tak snadno, jako na tu známou, co bylo první, slepice, nebo vejce. Ono vůbec na ty nejpodstatnější otázky o životě  a jeho vzniku, smyslu a naplnění se těžko hledá odpověď. Možná je život sám učitel a pro každého má odpověď trochu jinou.

Život se za ta tisíciletí změnil. Už nesejeme a nesklízíme, alespoň co se našeho denního “chleba” týká. Sedíme v kancelářích, pracujeme v továrnách a podobně, vyměňujeme drahý čas našeho života za peníze, za které nakupujeme potraviny v supermarketech a šetříme na věci a zážitky, které někdy ani nepotřebujeme.

Vzdalujeme se přírodě, kterou si možná nejvíc užíváme na dovolené, někde ve vzdálených zemích, dokud ji zvyšující se počet turistů a rostoucí populace dovolí mít takovou podobu, jakou by příroda měla mít.

Ale snad není ještě pozdě, ani pro nás, ani pro přírodu. Čas obsahuje nekonečné množství možností vývoje budoucnosti a záleží na nás, co si vybereme, jakým směrem se vydáme a hlavně co uděláme. Věřím, že zájem o rostliny je  tím správným směrem k přírodě a k něčemu pro život pozitivnímu.

A co bych rád všem nám i přírodě do příštího roku popřál? Dobré zdraví, jako základ pro kvalitní život. Čerstvý vzduch, dobrou vodu, dostatek slunce i deště. A pokud je nějaká vyšší moudrost a inteligence nad námi, ať už ji nazveme jakkoliv, tak bych ji prosil o inspiraci, jak zlepšit, co se zlepšit dá, v přírodě i v lidech, na Zemi, v tom domově, který spolu se všemi bytostmi, ať už z říše živočišné, nebo rostlinné sdílíme.      

Pokud někdo v něco vyššího věřit nedokáže, potom mu nezbude nic  jiného, než uvěřit sám v sebe a v to, že něco dobrého pro sebe, pro život a pro přírodu, pro naději, která je k životu potřebná dokáže udělat sám.

Tak ještě jednou to toho roku 2017, hodně všeho dobrého, hodně síly, štěstí, optimismu, dobrých nápadů, radosti a naděje.

        

sobota 17. prosince 2016

Haworthia bolusii var. blackbeardiana

Dnes se dostávám k jedné z mých prvních haworcií. V době, kdy jsem ji po internetu objednával jsem vlastně neměl představu, jak vypadá. Nalákala mě na to slovo blackbeardiana. Jenže ani tomu slovu jsem pořádně nerozuměl. Myslel jsem si, že je to něco jako černý medvěd, ale on to má být černý vous. Představil jsem si ji jako temně zelenou, kompaktní růžice s pevnými, tvrdými listy.


První pohled na ni byl trochu zklamání, mladá, nevelká, světle zelená rostlina, měkké listy, po té černé, na kterou mě nalákala ani stopy. Asi proto, že jsem od ní potom už tolik nečekal, začala mě už jen příjemně překvapovat. Dobře přirůstala, přímo rostla do krásy, ty průsvitné listy s měkkými “ostny” měly něco do sebe.


Za chvíli ji byl plný květináč, že se ani nedalo ji zalévat shora a vodu celé roky dostávala do misky. Tedy dnes už ji mohu kápnout i trochu ze shora. Můj velmi pořádkumilovný kolega ji totiž otrhal všechny za ty roky uschlé listy, které ještě vidíte na fotkách.


Na těch fotkách je také vidět, že jejím listům nechybí jakýsi temný odstín, možná právě to je důvod  k jejímu názvu. Zatímco některé jiné haworcie v průběhu roku prožívají viditelná období stagnace, většinou v létě, blackberdiana vypadá spokojeně celý rok.


Jako všechny haworcie chce dostatek světla. Na druhou stranu nemusí přímé slunce, hlavně to polední. Zálivka opatrná, jednou týdně. To se týká přes zimu vytápěných místností.  


Mohu, možná už zbytečně zopakovat, že haworcie  pocházejí z jihu Afriky. I když na své, téměř totožné nenápadné květy by asi těžko někoho nalákaly, co se týká jejich sukulentních těl, jejich rozmanitost je převeliká. Taková, že by si z té nabídky jistě vybral každý příznivce rostlinného světa.


sobota 10. prosince 2016

Aloe suprafoliata

S tímto aloem jsem delší čas otálel. Líbilo se mi už nějaký ten rok, tedy v podobě mladé rostliny. Ale věděl jsem, že je po nějakém roce, na internetu je zmínka o pěti letech, rostlina svůj růst změní. A z podoby “otevřené knihy”, jak jsem také na internetu našel výstižné přirovnání růstu listů této rostliny v jejím mládí začne růst do obvyklé růžice.


V loňském roce na jaře jsem v nabídce Sekce pěstitelů zahlédl jednu haworcii, kterou mě někdo odcizil. Stýskalo se mi po ni (někdy o ni také napíšu) a tak jsem ji znovu objednal. A aby se po cestě v balíku v té tmě samotná nebála, objednal jsem ještě i Aloe suprafoliatu. Konečně u rostlin je i značka pěstitelů a tak jsem věděl, že tyto poslal do světa dál z Prostějova pan pěstitel A.Tomandl, jehož jméno je zárukou kvality.    


Protože nabídka rostlin ze Sekce pěstitelů je v poměru cena a kvalita na trhu asi ta nejvýhodnější, objednal jsem za nějakou symbolickou desetikorunu hned dvě rostliny tohoto aloe, co kdybych jednu nějak nechtěně umořil.


Jak vidíte, zatím přežila obě aloe a uchovala si  formu té otevřené zubaté knihy. Moc by se toho z ní přečíst nedalo, ale pohled na její “stránky” je pěkný.


Co jsem o ní na internetu vyčetl. Jak jinak, pochází z Afriky. Tedy z Jihoafrické republiky. Má patřit k těm odolnějším aloím, které žijí ve vyšších, chladnějších polohách skalnatých horských svahů. V nadmořské výšce 1000-1600 m.n.m.


Mám je na okně v práci, na jih, světla a slunce si užijí celý rok dost. Zasazené jsou do zeminy pro kaktusy a sukulenty. Zalévané vždy jednou týdně, v zimě tedy menším množstvím vody. Ale v místnosti je i přes zimu přes dvacet stupňů, u oken snad trochu méně.


Z toho, co jsem dále vyčetl je pro mě celkem příznivá informace, že Aloe suprafoliata by nemělo růst moc rychle. Tak snad na tom okně ještě nějaký ten rok vydrží, než se bude kvůli větší velikosti muset přestěhovat jinam.



sobota 3. prosince 2016

Hoya imperialis - téměř zimní kvetení

Téměř před týdnem, poslední listopadovou neděli, se otevřel první květ poměrně velkého květenství Hoji imperialis. Hoja imperialis nekvetla minulý, ani předminulý rok. Už jsem si začínal myslet, že to několikeré kvetení v roce 2013 se snad ani už opakovat nebude.



Letos vykvetla už jednou začátkem léta. Z více poupat na květenství jich postupně většina opadala. Zbyly asi jenom tři, které dorostly a otevřely se.



Na konci září se těsně pod stropem začalo vyvíjet další květenství. Zdálo se, že je na ně už trochu pozdě, světla a slunce ubývalo. Navzdory tomu se květenství zvětšovalo a naděje, že by kvetení mohlo úspěšně proběhnout byla větší a větší.


No, vždy je něco za něco. V tomto případě jsou květy, za to pozdní kvetení, velmi málo vybarvené. Na druhou stranu, i tak mají něco do sebe. Nakonec, tato voskovka kvete v různých barvách a v jejich různé intenzitě, závisející na dostatku světla a slunce.



Počítal jsem květy, ale nějak se nemohl dopočítat. Je jich nejméně třináct, možná i o jeden více. Velikost mezi osmi a devíti centimetry, celé květenství dosahuje tak dvaceti centimetrů.


Květy vypadají jako z porcelánu, i takto světlé stojí za to.


Když už jsem představil jedno  květenství právě ubíhajícího týdne, přidám i druhé z téže doby. Začátkem tohoto týdne rozkvetla i Hoja tomsonii, bylo to letos už její třetí podzimní kvetení a květů bylo více, než minulý rok, kdy kvetla poprvé.



Proti světlu jsou květy téměř průhledné, jakoby skleněné. Mají v průměru centimetr a působí křehkým a něžným dojmem. Do té doby, než ucítíte jejich silnou “vůni”. Ta docela překvapí. Já si na ni už zvykl a jak se říká, zvyk je železná košile. Nejen, že mi nevadí, naopak je mi i docela příjemná.