sobota 27. srpna 2016

Hoya pandurata - ta druhá

V polovině minulého měsíce jsem představil jednu, ze dvou Hojí pandurat, které mám. Ta, která první vykvetla měla tmavší listy s občasnými světlejšími skvrnami a květ s trochou červené v jeho středu. Ta, která je dnes na Martinových fotkách představena má větší listy olivové barvy, tedy barvy zelených oliv. Květy jsou celé žluté.


Když budu  opakovat to málo, co jsem na internetu zjistil, připomenu snad jen to, že pandurata je čínský endemit. Patří mezi voskovky, které nemají snahu se ovíjet a omotávat, její výhony visí a směřují tam, odkud přichází světlo. Tedy to platí o bytě, ve skleníku by se zřejmě rosprostíraly do všech stran.  


První z pandurat mě potěšila jedním květenstvím, druhá začala kvést o nějaký týden později. Květenstvích bylo pět. Kvetení je na voskovky delší, květy jsou pěkné dva až tři týdny.  


Panduraty jsou voskovky, které podle mé zkušenosti nerostou ani málo, ani moc, prostě tak akorát. To je asi vše, co bych k těm dnešním fotkám napsal.


Tak ještě posílám odkaz na jednu hezkou, hezky kreslenou písničku.


sobota 20. srpna 2016

Ceropegia woodii

Dnes to bude o tom “nejběžnějším” a nejznámějším svícníku, Ceropegii woodii. V době přibližně před třiceti lety, kdy jsem její řízek poprvé dostal, pro mě byla zcela neznámou rostlinou. Padla mi do oka na první pohled.

Nic jsem o ní nevěděl, něco málo jsem si vyhledal v knize o pokojových rostlinách. Asi spíš šťastnou náhodou jsem ji umístil na místo, kde měla dostatek světla. To spolu s občasnou zálivkou a někdy asi i s občasným přelitím docela stačilo, aby se skromnému svícníku dobře dařilo.


Před dvanácti lety, když jsme se přestěhovali na nové pracoviště, kde bylo světla na chodbách u schodiště téměř až moc, jsem se rozhodl do jednoho truhlíku nasázet společně červeně kvetoucí episcii a tento svícník. Doma přibyly v té době nějaké “zajímavější” kytky a na tyto dvě, za léta už trochu okoukané, najednou nezbylo místo.


Vlastně si na novém místě díky tomu světlu dost polepšily. Episcie od jara do podzimu kvetla, možná dvoumetrové stonky svícníku vysely dolů, také obsypané těmi zvláštními, pro někoho zřejmě svíčce podobnými květy. Domnívám se, že díky svým květům přišla tato ceropegie k svému českému jménu.


V  té době se i na rostlinách v práci rozšířila vlnatka. Není mi známo, jak si ta bestie vybírá kytky, které ji chutnají i jak se na ně přesouvá, přeplazí, nebo přeleze. Faktem je, že všechny ceropegie jsou pro vlnatku maximální pochoutka. A tak se na ní také objevila.


Možná i to způsobilo, že si zřejmě některá z kolegyň dala tu práci a jednoho dne všechen svícník z truhlíku vytrhala. To, že jsem ho při pravidelné cestě po schodišti nevídal možná způsobilo, že se mi po něm začalo po pár letech trochu víc stýskat. Jediný svícník, který zbyl v budově našeho pracoviště zbyl u jedné kolegyně a kamarádky, které jsem dal před léty jeho řízky.


A tak jsem se v červnu letošního roku rozhodl, že bych přece jen o ten svícník, který jsem sám kdysi dostal od tehdejšího dobrého kamaráda zas přiřadil ke svým kytkám - stálicím. Poprosil jsem o jeden výhonek, rozstříhal ho na sedm kousků, které ve vodě všechny zakořenily. V té vodě jim hned začaly růst nové listy, asi by se dal pěstovat i takto. Některé sukulenty jsou tak skromné, že dlouhá léta přežijí i ve vodě. Z mé zkušenosti například některé voskovky a dischidie, sansevierie trifasciata (tchýnin jazyk). Pochopitelně je lépe poskytnout jim pro jejich růst pokud možno lepší prostředí, i když těm vyjmenovaným hydroponie docela vyhovuje.


Dnes tedy předkládám pár obrázků návrátivšího se  svícníku i s prvním malým květem, než příliš vyroste a bude na focení moc dlouhý.    


   

sobota 13. srpna 2016

Podražec z Ischie 2

Dnes to mělo být o úplně jiné kytce. Během dopoledne se na chodbě u okna v meziposchodí, kde mám odloženou jednu dost zanedbanou kytku, otevřel jeden její velký květ. O tomto podražci, pravděpodobně Aristolochii gigantee jsem psal před rokem.




Jak jsem se díval do toho rok starého článku, ten květ měl na výšku 24cm. Letos je to 28cm a tak je určení podražce zřejmě správné, Aristolochia gigantea má mít květy až 30centimetrové.



Už koncem minulého týdne jsem při zalévání této kytky vyfotil tři její “poupata”. To, že tam jsou jsem objevil asi týden před tím, v týdenních intervalech ji zalévám. Jejich vývoj je dost rychlý, v týdnu jsem se na ně podíval každý den a každý den se celkem viditelně zvětšila.



V loňském roce, když květ rozkvetl byl už od rána slunečný den a květ byl otevřený hned ráno. Voněl příjemně, jako citron. Dnes ráno byl ještě zavřený, ale začátkem odpoledne už úplně otevřený. Po citronové vůni ani stopa, Když strčím nos až k žlutému středu, cítím spíš smrad.


Tím v přírodě zřejmě láká hmyz, který se nechá nalákat a vleze do té baňky, která je méně viditelnou částí květu. Celý květ je zajímavý, možná krásný, ale tak nějak jedovatě. Nakonec, jedovaté jsou i podražce.

V každém případě je tak originální a atypický, že stojí za to podívat se na něj. Tak pár čerstvých obrázků předkládám.




sobota 6. srpna 2016

Neplánované výsevy kapradin - Adiantum

To se občas stane, v květináči začne růst něco, co jste tam nevysely. Buď nějaké semínko, přinesené se zemí, nebo něco malého, zeleného, rostoucího z výtrusu. Kapradina. V loňském a předloňském roce se mi takto vysely tři nové přírůstky. Dnes představený druh má u mě už trochu delší historii.


Konkrétní rostlina, kterou vidíte na fotkách začala svůj život v minulém roce. Z plánovaného výsevu v malé plastové misce nic nevzešlo, přesto se povrch zeminy po pár týdnech docela hezky zazelenal. Zajímalo mě, co z toho bude a tak jsem dál zaléval. Potom mi došlo, že ta miska byla umístěna poblíž jedné kapradiny, s českým názvem netík. Latinsky Adiantum.


Netíků je asi 200 druhů. Rostou v tropech a subtropech celého světa. Nejvíc druhů této kapradiny se vyskytuje v jihoamerických Andách. Často se pěstuje jako pokojová rostlina.
V sortimentu našich obchodů s rostlinami byl už před několika desítkami let. Nabízené rostliny vypadaly vždy atraktivně a lákavě, ale tehdy jsem si nedovedl představit, jak bych tu jemnou a podle pohledu choulostivou krásu udržel delší dobu při životě.


Až jednou jsem byl na služební cestě někde mezi Stříbrnou a Kraslicemi a pán, za kterým jsem jel, pracoval v místě, kde byly skleníky. A v nich, ne jako záměrně pěstovaná rostlina, ale na zemi, pod regály a stojany s pěstovanými  rostlinami, rostly trsy této kapradiny. Zeptal jsem se, zda bych si mohl malý kousek vyrýpnout. Jo, už to bude tak dvacet let, nějak to utíká.


Ze začátku se žádné velké úspěchy nedostavily. Nové výhony kapradí sice přirůstaly. Ale stačilo opomenutí v zálivce, a zvlášť ty nejmladší zasychaly. Potom se v nějakém sousedském květináči objevily nové rostliny a ty už rostly lépe.


Za tu dobu s tímto kapradím jsem se o něm dozvěděl několik věcí. Chce světlo, ne přímé slunce. Zem by neměla nikdy vyschnout. Pokud k tomu dojde, následkem budou zaschlé nové výhony, zvlášť ty nejmladší. Řešením je ty zaschlé ostříhat, zem prolít a čekat, až začnou růst nové.

Ještě lepší řešení, pokud se vám toto kapradí zalíbí tak, že o něj nechcete přijít je pojistit si ho několika novými exempláři. Stačí dát pod vzrostlé kapradí malý květináč, nebo nějaký kelímek z vlhkou zemí, kam by napadaly výtrusy ze spodní strany listů. Pokud substrát nevyschne, začne se jeho povrch po pár týdnech zelenat a máte možnost sledovat růst kapradiny od samého začátku.

Kapradiny, to jsou takové živoucí fosilie, jejichž začátky by měly sahat až do doby před čtyřmisty miliony lety, do doby, kdy ještě nerostly žádné kvetoucí rostliny a stromy. Patří k nejstarším suchozemským rostlinám. Když k tomu připočtete jejich většinou atraktivní  vzhled, je to možná dobrý důvod, proč si nějakou pořídit.

sobota 30. července 2016

Gasteria baylissiana

Gasteria baylissiana patří k mým oblíbeným sukulentům. Je malá, pohledná a nenáročná. Tedy vždy to tak nebývalo. Nevím, jestli už jsem ji koupil s kořenovkou, nebo jak se těm červcům správně říká, nebo jestli ji chytila od nějakého již napadeného souseda.


Bylo docela smutné vidět, jak stále víc a víc živoří. Potom mi napadlo přesadit ji a uviděl jsem zbytky kořenů napadené a obalené tím nechutným hmyzem. Nastala delší anabáze v boji o její život, kdy jsem zkoušel několik rostlin oddělených z původního trsu jednotlivě pěstovat.


Jedna přežila. Díky pro mě zásadnímu objevu přípravku Careo, a jeho účinkům proti vlnatce a kořenovce, kterému vděčím za záchranu mnohých sukulentů. Dnes už je z ní zas “trs” čtyř poměrně vzrostlých gasterií s nějakým mrňousem k tomu. Tedy zachovávají si velmi přijatelné rozměry několika centimetrů.


Na asi dva měsíce starých fotkách je zachycena s prvním letošním květenstvím, od té doby následovaly ještě tři další. Květy připomínají malé, kulaté lampionky. Co je na této gasterii asi nejzajímavější je povrch jejích listů. Je hustě pokryt světlými bradavičkami. Celá rostlina působí hezky a zajímavě.


Gasterii baylissianu mám umístěnou na okenním parapetu, před ní sice stojí jedna větší haworcie, která ji trochu stíní, ale světlo má snad dostačující. Zálivka jednou týdně, v zimě spíš pár symbolických kapek.


Jako asi všechny gasterie pochází z Jihoafrické republiky, z provincie Východní Kapsko, konkrétně z národního parku Addo Elephant. Jméno získal na počest sběratele a příznivce sukulentů plukovníku Roye Baylisse.


     

sobota 23. července 2016

Tillandsia harrisii - druhé kvetení

Přesně před třemi roky a dvěma dny jsem představil poprvé kvetoucí Tilandsii harrisii. Přesně před týdnem znovu rozkvetla.


Možná i podle toho si lze udělat představu o tom, jak tilandsie rychle rostou, jak dlouhý mají život. I když, jak která. Například Tilandsie neglecta, její velká forma, ta roste a prodlužuje se do délky už jistě déle, než třináct let a zatím nerozkvetla.


Když před třemi lety rozkvetla předchozí generace dnes zmiňované harrisii, pár týdnů poté, se objevila mezi listy kousek pod květenstvím malá odnož. Jenom jedna? V knize jsem četl, že má většinou více odnoží. Aby mi to nebylo líto, za nedlouho se objevily odnože i u dvou dalších listů pod květenstvím.


Tedy odnože, já jim sám pro sebe říkal mláďata. Lidé se rozplývají nad roztomilostí štěňátek, koťátek a dalších mláďátek a mně se zdála zrovna tak roztomilá ta malá harrisiiátka. Škoda, že jsem nepoprosil o jejich vyfocení, třeba příště.


Jak rostla a zvětšovala se, byl jsem rád, že jsou jen tři, protože se zvětšujícím se trsem se bohužel nezvětšovala okna. To by byl vynález, okna, která by se zvětšovala zároveň s rozrůstajícími se obyvateli oken.

Předchozí generace předávala sílu té nové. Listy mateřské tilandsie postupně odumíraly a opadávaly a na jaře už zůstaly ty tři nové, spojené jen stonkem té staré tilandsie.


Odnož nejblíž ke sklu okna, tudíž užívající si i nejvíce světla, dala před poměrně krátkým časem na jevo, že bude kvést. Zásadní okamžik v životě tilandsie, protože tímto vyvrcholením svého života překročí pomyslně bod, kdy začne dávat síly svým potomků a sama se bude pomalu, ale jistě loučit se zdejším světem. Pomalu by se dalo napsat, že je to smutné. Ale koloběh života je prost takových emocí.

Když Tilandsie harrisii minule kvetla, říkal jsem si, no pěkné, ale žádný zázrak. Teď se mi to naopak zdálo jako takový sice všední, obyčejný, přesto však zázrak života, který nás někdy už nechává chladným, protože takových už jsme viděli….


Tak jsem Martina opět přemluvil k zachycení toho okamžiku v životě jedné tilandsie. Kdo chce,
může se podívat.




    

sobota 16. července 2016

Hoya pandurata

Minulý týden rozkvetla jedna z pandurat. Tedy ze dvou, které mám. Tato voskovka se mi zalíbila před čtyřmi roky a o rok později jsem si ji u polské pěstitelky Edyty objednal.


Měla dvě formy a nějak jsem si nebyl jistý, kterou ke štěstí víc potřebuji, tak jsem si pro jistotu objednal obě. Čím se od sebe odlišují?  Název pandurata prý znamená podobná houslím, což by se mělo vztahovat na tvar listu.

Ta dnes představená má listy o něco menší, ty nejdelší dosahují devíti, desíti centimetrů. Jsou tmavozelené barvy s občasnými světlými skvrnami. Každý  z nich je trochu jiný, vidět v nich  tvar houslí chce hodně bujnou fantazii. Květ je žlutý, s červeným středem.


Druhá forma má listy delší, naměřil jsem i osmnáct centimetrů. Listy mají olivovou barvu, světlejší skvrny jsou ojedinělé, listy jsou si podobné a v jejich tvaru jsou ty housle o něco víc patrné. Květy mají jsou žluté.

Květy jsou hodně podobné známější thajské Hoje lobbii. Pandurata je ale čínský endemit, dokonce je jako zranitelný druh zařazena v Červeném seznamu ohrožených druhů. Pochází z hornaté provincie Jün-nan na jihu Číny. Měla by se tam vyskytovat ve výškách mezi 1000 až 1600 metrů nad mořem.


Na internetu jsem našel dvě navzájem si odporující tvrzení. Jedno zastává názor, že pro pěstování potřebuje teplo, druhé, že se ji daří více v chladnějších podmínkách.Ta vyšší nadmořská výška by napovídala spíš chladnějším podmínkám.

Ta pandurata, kterou dnes představuji je umístěná v kuchyni, kde je díky odpolednímu slunci vyšší teplo, než ta, kterou mám v pokoji a která je i hodně blízko otevřeného, nebo v zimě pootevřeného okna. Rostou obě přibližně stejně úspěšně.


Co si myslím, že je pro ně podstatné, je dostatek světla. Čím víc, tím lépe. Obě totiž téměř za každým novým dvojlistem vyženou většinou i zárodek květenství, který zřejmě díky nedostatku světla zůstane jen pokusem o kvetení. K tomuto prvnímu  kvetení došlo zřejmě díky lepším světelným podmínkám léta. Přiznávám, pandurata je přímo naproti oknu, tedy víc jak metr od něj. Jenže okno je plné tilandsií, vyžadujících ještě víc světla, než voskovky. A ty docela stíní.


Snad nezůstane u jednoho květenství. Květy drží už víc, než týden. Jejich vůně, nevůně neurazí, ani nenadchne. Když ji chcete ucítit, musíte strčit nos až ke květenství. Tak tou vůní určitě neobtěžuje.