neděle 24. listopadu 2019

Opožděný pozdrav z Hévízu

Zítra to bude čtvrt roku, kdy jsem napsal poslední příspěvek. Tak si říkám, že už nebudu čekat, až mi něco osvítí a dostanu nějaký nápad, ale začnu hned.


Je něco po čtvrté, za okny tma. Celý den bylo zataženo a jistě nejsem jediný, komu se stýská po dlouhých, slunečných dnech. Myslím, že kdyby mé kytky uměly mluvit, jistě by se přidaly. A to je ještě pár takových měsíců před námi.


Trochu optimismu nám může dodat, že všechno rychle utíká a brzy zase bude jaro, na druhou stranu, kdo stojí o to, aby ten život tak rychle utíkal. Tak se ve vzpomínkách vrátím k jednomu krásnému týdnu na začátku letošního září.


Po pěti letech jsme vyrazili na dovolenou. Inspirován kamarádkou, která si už vícekrát pochvalovala pobyt v maďarských lázních, vyrazili jsme s CK Hungariatour autobusem na týden do Hévízu.


Tyto lázně jsou známé hlavně díky svému termálnímu jezeru, největšímu termálnímu jezeru v Evropě. Návštěvu v něm jsme si ujít nenechali, i když i v hotelu, ve kterém jsme tento týden prožili byly dva bazény s vodou z tohoto jezera.




Jak jsme zjistili, z jezera vytéká potok. Tedy ono jich vytéká asi víc, ale ten hlavní teče přímo proti areálu jezera. Přes silnici, kousek od brány. Tam je autocamp. Cesta hned u něj vede k jezu, ve kterém se dá v té teplé, minerální vodě koupat. Je možná o nějaký stupeň chladnější, než ta v jezeře, za to čistější. Společnost v ní nám tam alespoň v době, kdy jsme tam byli dělaly četné akvarijní rybky. Když jsem se postavil na dno, připluly a  snažily se okusovat mně kůži na nohou. Vzhledem k jejich malým tlamičkám se to dalo bez újmy vydržet. Zřejmě v té minerální vodě příliš potravy nemají.



V potoce jsme ještě zahlédli želvu a užovku, které se zřejmě rybkami živí. Tyto rybky jsou i v jezeře a v dalším  potoce vytékajícím z jezera. Vedle cesty k tomuto potoku vede rovnoběžně nalevo od něj (po proudu) druhá cesta, turistická. Tou se příjemnou procházkou dostanete do městečka Keszthely. V něm je krásný zámek, nějaká muzea a procházkou přes město se dá dojít až k Balatonu.




Samotný Hévíz je také moc hezké, lázeňské městečko. Co se mně na něm nejvíc líbilo, byla spousty zeleně, stromů a barevných záhonů. O poznání zelenější a rozkvetlejší než v našich městech. A kde jsou krásné stromy a hodně zeleně, tam je mi dobře. V okolí hotelu Aqua bylo také hodně stromů a zeleně. Stravování na jedničku s hvězdičkou, výběr jídla tak lákavý, že nešlo odolat. Připadali jsme si trochu jak ve výkrmně a vrátil jsem se o nějaké kilo těžší. Což jsem i uvítal.






Ještě zmíním náš soukromý výlet na hrad Sümeg. Autobus jel asi půl hodiny a jízda pro jednoho vyšla něco kolem 40Kč, přepočteno na naši měnu.



Z  hradu bylo vidět do dalekého okolí na hezkou, zelenou, většinou rovnou krajinu a v dálce byly i nějaké kopce.



Nakonec přidám pár odkazů:

Pro ty, komu se hodí nějaká příjemná, uklidňující hudba:
https://youtu.be/_cX70nrrvM4
https://youtu.be/yP3YurOfqDY

Pro ty, kdo se chtějí trochu pobavit a zasmát:
https://youtu.be/3AXEEztt5Zk

A pro ty, kdo by si chtěli poslechnout zajímavou přednášku:
https://youtu.be/HFbfJcwEGjA



neděle 25. srpna 2019

Sapiens (Stručné dějiny lidstva) a další dvě knihy o minulosti a budoucnosti

V dnešním příspěvku sice nebudou chybět fotky rostlin, ale hlavním záměrem bude upozornit na tři skvělé knihy. Zvlášť zajímavé mohou být pro ty, kteří stejně jako já měli v oblibě hodiny dějepisu.


Ten je někdy vyučován způsobem, který žáky nenadchne. Záleží na učebnici a hlavně na vyučujícím. Já měl štěstí asi na dobré učitele tohoto předmětu. Přesto největší zájem o historii ve mně vzbudily Toulky českou minulostí, které před lety začaly vycházet v Mladém světě, časopisu, který už také patří minulosti.

Monadenium ritchie

Česká historie v nich byla podaná velmi zajímavým způsobem. To, zda to vše bylo přesně tak, jak bylo napsáno, je věc druhá. Záleží na úhlu pohledu toho, kdo o jednotlivých vládcích a obdobích píše, potom se ze starých spisů a kronik dále opisuje. Konečně i v dnešní době vidíme, jak mohou být i pohledy na relativně nedávné události jednostranné a zkreslené. Jak mohou být někteří “významní” lidé někdy nekriticky oslavováni a jiní stejně tak zatracováni.

Monadenium ritchie

Vždy se najde nějaká skupina lidí, která chce druhým vnutit svůj názor, který je podle nich ten jediný správný. A někdo s nedostatkem zkušeností a znalostí časů minulých, snadno bez uvažování od těch “celebrit” názor přejímá.

Haworthia semiviva

K čemu je tedy historie, když něco, co by se alespoň blížilo relativní pravdě, se k nám má dostat se zárukou, zřejmě nedostane. Snad jen ty nudné letopočty, co, kdy a kdo. Na zmínku o knize Sapiens jsem narazil na YouTube v nějakém rozhovoru s Jaroslavem Duškem.
Ta zmínka stačila k tomu, abych si o ní na internetu vyhledal další informace. Za chvíli mi bylo jasné, že si ji chci přečíst.

Haworthia semiviva

Musím napsat, že už dlouho mě žádná kniha tak neoslovila a její čtení byl pro mě přímo zážitek. Pan Yuval Noah Harari je přinejmenším lehce geniální spisovatel, který se na dějiny dokáže dívat z nových pohledů. Píše tak, že se nad jeho slovy časo zamýšlíte a máte pocit, že jste čtením jeho knihy neztratili čas, ale naopak byli něčím obdarováni.

Hoya campanulata

Zjistil jsem, že kniha Sapiens už má pokračování, knihu Homo deus (Stručné dějiny zítřka). Knihu jsem také přečetl, je v ní autorův názor, jak by se budoucnost lidstva mohla vyvíjet. Čtivá je stejně, jako kniha první, ale věšteckou kouli autor jistě nemá a budoucnost může ovlivnit i množství jiných nepředvídatelných událostí. V každém případě si myslím, že kniha za přečtení stojí a času s ní stráveným, asi málokdo bude litovat.

Hoya campanulata

Když už jsem měl opět období, kdy jsem si chtěl trochu osvěžit znalosti z dějepisu, přečetl jsem ještě jednu knihu. Niall Ferguson - Civilizace (Západ a zbytek světa) . Tato kniha je zaměřena na vzestup naší západní civilizace, na cestu, která nás přivedla k vzestupu. Který je dost možná na samém vrcholu. A kdo ví, co bude dál. Tato kniha je něco jako čtivá učebnice  dějepisu plná faktů a zajímavých pohledů na dějiny evropských národů a začátků i pokračování dějin Ameriky po osídlení evropskými osadníky.


Mám pocit, že už jsem toho dnes napsal dost, pokud jsem v někom vzbudil zájem, více informací si jistě vyhledá sám.

A k obrázkům dnešních rostlin, tak jak jdou za sebou. Monadenium ritchie, Haworthia semiviva a květy Hoya campanulata. 

neděle 11. srpna 2019

Znovu o botanických anturiích

Většinu mých botanických anturií mám nějakých dvanáct let. Jako správné epifyty ke mně dorazily přirostlé na kousku dřeva s drátěným háčkem na zavěšení. Na tom také nějakou dobu rostla. Dnes budu psát o třech anturiích. Mám ještě dvě, jedno z nich roste stále na tom samém kousku dřeva, ale dá se říct, že spíš už dožívá. Potom mám ještě malé Anthurium scandens, ale tomu se také nedaří.


Při takovém množství rostlin co mám, není bohužel čas věnovat se všem kytkám tak, jak by potřebovaly. Dvě anturia, která dnes na fotkách vidíte, jsou už potomci těch původních, na dřevěných kolících došlých. To třetí, hnízdovité sice na kolíku stále je, ale i s kolíkem je  umístěno do kelímku od piva a zasypáno směsí výsadbového  substrátu, lesní hrabanky a rašeliníku. S tím kolíkem je tam proto, protože je k němu pevně přirostlé. Zatím ještě nekvetlo a tudíž nebyla ani žádná semena, ze kterých by se dali jeho potomci vypěstovat.


Anturia na dřevu přirostlá a tak nějak jakoby epifytně rostoucí nějaký čas celkem dobře rostla. Ovšem podmínky bytu jsou asi nesrovnatelné s podmínkami skleníku, natož s podmínkami někde v přírodě, v Ekvádoru, odkud pochází. Po pár letech začala degenerovat, počet listů byl stále menší. Když s nimi žijete už pár let, poznáte, jak na tom jsou.



Ta dvě malá botanická anturia z Ekvádoru naštěstí často kvetla, plodila a vypěstovat  si ze semen nová, je docela snadné. Stačí počkat, až jsou jejich červené plody zralé a potom z nich semena vymačkat na  povrch lehkého substrátu, třeba výsevního, smíchaného s rašeliníkem a trochou lesní hrabanky, nejlépe z listnatého lesa. Stačí taková potravinářská plastová miska, potom zalijete, nejlépe postřikovačem. Ještě je dobrá na prvních pár dnů, dokud nevyrostou první dva, tři listy mladé rostlinky udržovat ve vlhku. Buď přikrýt mikrotenovým pytlíkem, nebo další průhlednou nádobou tak, aby k rostlinám mohl vzduch.



Lístky mladých anturií jsou nejprve dost měkké, chutnají různým škůdcům. Pomůže pravidelné rosení. Tvar listů je zprvu trochu jiný, než u starších anturií, začnou se protahovat a zároveň zpevňovat až po pár měsících. Brzy se objeví i první, lehce přehlédnutelné květy, které také vypadají jinak při svém rozkvětu a jinak po pár týdnech. U anturia s uzšími a kratšími listy se po odkvětu téměř vždy objeví plody, dekorativní, červené kuličky. U druhého, s listy i květy na delších řapících jsou alespoň podle mé zkušenosti plody daleko vzácnější.


Také jsem si všiml jedné zvláštnosti. Tato dvě anturia jsem zasel do jejich misek v přibližně stejném počtu semen. Oba druhy dobře vzešly. U toho s víc uzšími a kratšími listy je dodnes víc vedle sebe rostoucích rostlin. U druhého ta nejzdatnější rostlina časem jakoby zadusila většinu těch menších, až zůstaly tři poslední, teď už se dá říct dvě, jedna se loučí, druhá je tak sotva třetinová oproti té dominantní       




To poslední anturium sp. Semuc Champey je hnízdovité anturium. Tedy mělo být drobné hnízdovité anturium. Představil jsem je v tomto článku z února 2016. Anturium mám od roku 2015. V tom roce mu přirostly dva listy. V roce 2016 další jeden list. Rok 2017 a 2018 nepřirostl list ani jediný. Ani kořeny rostliny, které v prvních dvou letech viditelně rostly přestaly jevit snahu o další růst.


Když jsem ani do letošního května nezaznamenal nejmenší snahu o nové přírůstky, definitivně mně došlo, “že na tom kousku dřeva s mechem anturium už nevidí žádnou perspektivu a že čeká, co teď udělám já”. A tak šlo do zmíněného kelímku od piva. Že se opět probudilo k životu jsem poznal po pár dnech, kdy jsem na stěně průhledného kelímku viděl růst nové kořeny.


Bylo vidět, že anturium dostalo, co potřebovalo. Za to se “odvděčilo” hned třemi novými listy, z nichž ten poslední měří bez listového řapíku 46cm. Do takové velikosti stačí nový list dorůst za dva týdny. To už tedy drobné anturium nepřipomíná. Až příště začne zas vydírat a nějaký ten rok neporoste, už si budu moc dobře rozmýšlet, zda ho ještě přestěhuji do většího.

https://youtu.be/Ptk_1Dc2iPY
https://youtu.be/AzWDs26YL9Y



neděle 4. srpna 2019

Váš mozek se dokáže změnit (uzdravit) - o velmi inspirativních knihách

V poslední době jsem začal znovu číst. Momentálně to sice není o rostlinách, tedy až na knihu Ekologie rostlinného akvária, ale spíš jsou to knihy pojednávající o skutečných lidech a také knihy týkající se lidského zdraví.


Dnes bych chtěl upozornit na dvě knihy Normana Doidgeho, jejichž názvy jsou i v názvu dnešního příspěvku. Ty spojují příběhy skutečných lidí  s jejich uzdravováním a někdy i na první pohled zázračným uzdravením.


Všechny  příběhy mají jedno společné, zdánlivě neléčitelné postižení nebo onemocnění mozku, se kterými si klasická medicína nedovedla poradit. Také známé, těžko léčitelné nemoci a postižení mozku, u kterých byla překonána pesimistická prognóza. Například mozková mrtvice, Parkinsonova nemoc, roztroušená skleróza...


Díky nejnovějším výzkumům byla objevena neuroplasticita mozku a s ní se objevila velká naděje na léčení některých chorob s dříve velmi pesimistickou prognózou.


Přiznám se, že jsem se do čtení těchto knih pouštěl s přesvědčením, že v nich najdu polopatický návod na to, co dělat, abych si udržel  mozek v dobré kondici ještě řadu let. Takový návod sice kniha nenabízí, ale inspirace v ní je víc než dost.


Vždy, když si vybírám nějakou knihu na čtení, podívám se do databáze knih www.databazeknih.cz
na to, jak je kniha hodnocena. Uvádím i odkaz na hodnocení těchto knih, které by vám mohli napomoci v rozhodování, zda si tyto knihy přečíst.


https://www.databazeknih.cz/knihy/vas-mozek-se-dokaze-zmenit-119339
https://www.databazeknih.cz/knihy/vas-mozek-se-dokaze-uzdravit-339871


Aby i u tohoto článku nechyběly tradiční fotografie rostlin, přikládám aktuální podobu Aloe casttilloniae, “mých trojčat”, která jsem představil v loňském roce.

Nakonec ještě odkaz na dva zajímavé rozhovory s MUDr. Ludmilou Elekovou, také na téma zdraví:
https://youtu.be/9EpeUYcZX0c
https://youtu.be/R_bcOaHO3ds

   

neděle 7. července 2019

O zelené závislosti 2

Jsou různé druhy závislostí. Některé trvalé a naprosto nezbytné, jako například závislost na vodě, vzduchu.  Dále na potravě, ale tady už jsou výjimky, například brethariáni, kteří ovšem potřebují ten vzduch. Závislost na světle, radosti, přírodě. Na nám milých lidech. Tyto závislosti většinou za závislosti ani nepovažujeme.


Potom jsou tu i jiné závislosti, jako například na jídle, čokoládě, sexu, nikotinu, dokonalém vzhledu, sociálních sítích. Tady platí rčení všeho s mírou a co může být příjemným zážitkem, může se v množství větším než přiměřeném stát velkým problémem.


Jasné jsou i škodlivé závislosti, třeba drogy, alkoholismus, patologické závislosti. Pomoc pro jejich zvládnutí se většinou bez pomoci příslušných odborníků  neobejde.


Kam ale se zelenou závislostí? Ta nejprve přichází nenápadně, jako bohulibý zájem, zpestřující a obohacující život. Jeli ale v životě nějaká nerovnováha, něco chybí, může takový vesměs dobrá a příkladná záliba trochu přerůstat rozumnou míru, až někdy přeroste přes hlavu úplně.


Rostlinná  říše je bohatá, rozmanitá. Na to, aby ji jeden pořádně poznal a prozkoumal jeden život nestačí. A co když ještě její příznivec (a to je i můj případ) zatouží mít ve svém životě a ve své blízkosti co nejvíce jejích příslušníků. Co začíná nevinně, jako hezká zeleň na okně se postupně mění v okna kytkami přecpaná.


Tady platí pevné zákonitosti. Úspěšné pěstování rostlin je úměrné počtu oken a místu na na nich, nebo u nich. Čím dál od oken, tím menší úspěch, tedy spíše neúspěch.


V začátcích, kdy toho místa bylo relativně dost, pro mě byla každá nová zásilka tilandsií, nebo sukulentů něco jako vánoce, taková radost, kterou jsem v dětských létech prožíval na Štědrý večer, pod stromečkem. Postupně, během let, už byla menší. Tak to už byla ta závislost, kdy je vyžadována větší a častější dávka. Ale to už byly okna téměř plné.


Jenže zrovna v tu dobu jsem poznával rozmanitost hojí - voskovek. Nešlo odolat a já objednával další a další...V loňském roce jsem vyměnil voskovky za sansevierie, které mě také hodně nadchly.  Tak, že jsem se poprvé na polském Allegru zúčastnil aukce, abych se stal úspěšným majitelem dalších pro mě naprosto, ale opravdu naprosto nezbytných sansevierií, bez kterých, jak se mi tehdy zdálo bych byl až do konce života nespokojený. Pravda je, že z nich mám stálou radost a několikrát denně se na ně dívám a to uspokojení pociťuji. Staly se součástí domova.


Ale uvědomuji si, že všechna místa jsou přeplněná, také to, že si budu chtít vzít nějaké kytky z práce, až budu odcházet do penze a že minimalizace bude nutná. Rozum to ví, ještě se s tím vyrovnat někde uvnitř, v duši, nebo v srdci, prostě abych to zvládl v míru a v pokoji. 


S přibývajícím věkem se člověk také zpomaluje a věnovat tolik hodin týdně kytkám, to také není úplná radost. Zvlášť když ráno pospíchám do práce a kvůli rosení tilandsií vstávám víc, jak o hodinu dříve, než bych musel. Ve středu je dvojité zalévání, to zalévám další hodinu, když přijdu z práce. Sobotní a nedělní dopoledne jsou také rezervované pro kytky. Myslím, že těm svým "zeleným dětem" věnuji týdně možná víc času, než kolik některý otec věnuje těm opravdovým.


Příroda je pro mě důležitá, myslím, že v životě každého z nás by měla mít nezastupitelné místo. Pokud se člověk v přiměřeném zdraví a kondici dočká toho "zaslouženého odchodu na odpočinek", který nám  páni politici už beztak oddálili, proč si té přírody neužívat víc někde na horách, u řeky, nebo i v tom nejbližším lese.

Nejprve jsem chtěl vyfotit svá přeplněná okna, abych odradil od podobného přeplňování. Ale tyto stránky by měly být spíše inspirací a propagací  zelených přátel, kteří nám pomáhají tvořit domov a taková místa v něm, ve kterých je nám hezky. Tak jsem zvolil pár letošních květenství voskovek, ze kterých jsem měl radost. Aby potěšily a inspirovaly v přiměřeném množství třeba i někoho z vás.

https://youtu.be/GtDSua5xhwU