čtvrtek 26. prosince 2019

Rostliny a živočichové

Asi není mnoho lidí, kteří by neměli rádi přírodu. Hory, louky, řeky a moře. Skály a kameny, zem, ze které a na které toho tolik vyrůstá a roste, po které nejen my lidé chodíme a běháme.  Co si běžně představíme pod slovy živá příroda? Krajina, ve které je život. Život v tolika různých formách a podobách a množstvích  druhů.


Většina z nás si přírodu spojuje s dvěma velkými říšemi a to živočišnou a rostlinnou. Dnes se nechci zmiňovat o živé přírodě, které je sice nejvíc, ale je k vidění tak leda pod mikroskopem. Bakterie, plísně, kvasinky, řasy a prvoci. Opomenu i houby, které dříve byly řazeny k rostlinám, ale dnes už mají svou vlastní říši.


Dnes bych chtěl tak trochu srovnat dvě skupiny těch nejviditelnějších zástupců života na naší zemi, rostliny a živočichy. Nebo obráceně, živočichy a rostliny, neboť člověk patří mezi živočichy, byť se jim většinou cítí vzdálen a nadřazen. Ale rostliny by zřejmě ten nápad a potřebu porovnat se s živočišnou říší a s lidmi asi neměly.


Abych načerpal nějaké vědomosti, vyhledal jsem  „strom života“, přesněji fylogenetický strom a informace, kolik známých druhů spolu s námi, lidmi naši Zemi obývá. Podle relativně nových údajů z roku 2011 je na zemi sedm milionů osmsettisíc druhů živočichů, šestsetjedenácttisíc druhů hub a třistatisíc druhů rostlin. Ty údaje nemusí být přesné. Předpokládá se, že v oceánech není známa ještě převážná část jejich obyvatel. Některé druhy rostlin a živočichů i díky přispění lidské expanze vymírají. Kolik je virů, bakterií a dalších, pouze v mikroskopu viditelných organismů, to možná nikdo přesně nespočítá.


Evoluční teorie předpokládá společné předky pro dnes žijící živočichy a rostliny. Otázky jak a kdy, za jakých okolností došlo k rozdělení na dnes tak odlišné druhy, budou asi vždy opředené určitým tajemstvím. Stejně jako poznání, ke kterému se lidstvo ubíralo, ubírá a snad i dále ubírat bude.
Jistě by bylo zajímavé pomocí stroje času zdokumentovat vývoj živočichů, hlavně lidí a stejně tak i vývoj rostlin, to zatím v našich možnostech není. Můžeme posuzovat současný stav a projevy života rostlin i živočichů.


Začněme se živočichy. Co je jejich základem a základem jejich životů? Při větším zjednodušení si můžeme všimnout, že biologickou podstatou živočichů je především jejich trávicí soustava a rozmnožovací instinkt. Tímto předurčením jsou živočichové od těch nejjednodušších po nejvyspělejší naprogramováni ke shánění a opatřování potravy nezbytné k přežití a k hledání partnerů ke společnému předání života dalším generacím.



Díky těmto potřebám je tu další, pro živočichy podstatný faktor, pohyb z místa na místo, ať už při zajišťování potravy, nebo při hledání partnerů. Je otázkou, zda to byla inteligence přírody, nebo nějaká jiná inteligence, která živočichy obdařila vědomím toho, jak je příjemné se nasytit i rozmnožovat. V určité míře je to dáno všem vyšším živočichům a člověk, coby „nejvyspělejší“ představitel této živočišné říše byl slastí z jídla i rozmnožování obdařen přímo vrchovatě.


Teď přeskočím k rostlinám. Když začnu přemýšlet o tom, co je jejich základem a co je základem jejich životů, docházím k závěru, že jejich základem je země, slunce, voda a vzduch, které přeměňují na svá těla. Při jevu zvaném fotosyntéza, podstatném pro veškerý život vyšších živočichů, a zřejmě nejen pro ně vzniká kyslík a zelená hmota, dvě nejdůležitější ze základních potřeb pro život živočichů.


Ať už jsou živočichové býložravci, kteří žerou rostliny přímo, nebo masožravci, kteří žerou býložravce, bez rostlin by svoji dávku potravy  potřebnou k přežití neměli. Dá se představit, že prostřednictvím těch rostlin vlastně konzumují ( i my lidé) tu energii slunce, vzduchu, vody a země, kterou rostliny při svém růstu zabudovaly do svých těl. A kyslík? Ten živočichové potřebují k přežití naprosto nezbytně.


Rostliny (kromě toho zanedbatelného množství těch, které my lidé přenášíme) tráví život na jednom místě. Také se pohybují, jak rostou a jak se natáčejí za sluncem. Nebo liány, které hledají oporu a otáčejí své výhony na různé strany, dokud ji nenajdou,šplhají po stromech a třeba i skalách do výše za světlem. Možná v mnohých generacích, pomalu a jistě také postupují na nová území.



Rozmnožování rostlin se od rozmnožování živočichů podstatně liší. Životaschopné rostliny našly během svého vývoje více způsobů, jak předat život dalším generací. Generativní a vegetativní způsob. Výtrusy, semena, odnože, oddenky, viviparie.


Chvíli bych se zastavil u květů, rozmnožovacích orgánů vyšších rostlin. Jejich rozmanitost, jak ve tvaru, barvě a vůni. Přitahují hmyz, ptáky, někdy i kaloně a jiné menší obratlovce. Té taktiky, aby přilákaly spolupracující živočichy, kteří odměnou za opylení, nebo v pozdějším stádiu odměnou za doručení semene na potenciálně příznivé místo pro vznik nového rostlinného života získávají potravu.


Květy nenechávají lhostejné ani nás. Nevím jak dlouho, ale jistě už pár pěkných tisíciletí slouží jako výzdoba, předpokládám, že v historii i jako oběť různým bohům a božstvům. Jako výtvarný motiv, jako dekorace. Kolik malířů kreslilo kytice, dávné vázy jistě sloužily dávným kyticím. I dnes slouží kytice jako dar, jako výzdoba. Jsou na pohlednicích, na známkách, v knihách, na fotografiích. Myslím, že většinu lidí nenechá krásný květ lhostejným.


Je to takový paradox, tedy když si dovolím srovnat rozmnožovací ústrojí rostlin, živočichů a lidí. Květy a jejich vůní jsme většinou všichni zaujati až okouzleni. Vůně květů rostlin byla asi první, která inspirovala k výrobě parfémů. Jasmín, růže, levandule…..Na rozmnožovací ústrojí živočichů kromě chovatelů zvířat a vědců zvířaty se zabývajícími, zvědav asi nikdo není a nikoho by nenapadlo jejich fotky a obrázky posílat jako přání k svátkům a narozeninám. A  lidské rozmnožovací orgány, i když jsou stejně přirozené jako ty rostlinné, to už by byla přímo pornografie. A ta do tohoto článku nepatří. 


Když se nad tím trochu zamyslíte, nedocházíte také k závěru, že ty rostliny a stromy mají na rozdíl od nás lidí a dalších příslušníků živočišné říše jakousi andělskou vlastnost?  Kromě toho, že jsou základem potravního řetězce, že nám poskytují své dřevo, své plody, ať už jde o ovoce, zeleninu, ořechy, olivy, léčivé byliny, koření. Že nám poskytují kyslík, vláhu, krásu, prostředí, ve kterém chceme žít?


Mezi mnoha živočišnými druhy, například včelami, mravenci, ptáky, kteří sbírají rostlinám škodící hmyz existuje určitá symbióza. Možná byla i mezi našimi předky, dokud byli závislí na přírodě, na tom, co jim poskytla, co si pracně vypěstovali. Symbióza je jistě daleko výhodnější životní strategie, než parazitismus.  Nezbývá, než doufat, že dříve než se vykácejí všechny lesy a pralesy, než se pole a louky zastaví a zaplní montovnami a slunečními kolektory, že si jako lidstvo uvědomíme, jak moc k životu a k přežití přírodu a rostlinný život potřebujeme. 



(Všechny rostliny a květy na  fotkách k dnešnímu článku vyrostly a vykvetly v maďarském Hévízu.)

neděle 24. listopadu 2019

Opožděný pozdrav z Hévízu

Zítra to bude čtvrt roku, kdy jsem napsal poslední příspěvek. Tak si říkám, že už nebudu čekat, až mi něco osvítí a dostanu nějaký nápad, ale začnu hned.


Je něco po čtvrté, za okny tma. Celý den bylo zataženo a jistě nejsem jediný, komu se stýská po dlouhých, slunečných dnech. Myslím, že kdyby mé kytky uměly mluvit, jistě by se přidaly. A to je ještě pár takových měsíců před námi.


Trochu optimismu nám může dodat, že všechno rychle utíká a brzy zase bude jaro, na druhou stranu, kdo stojí o to, aby ten život tak rychle utíkal. Tak se ve vzpomínkách vrátím k jednomu krásnému týdnu na začátku letošního září.


Po pěti letech jsme vyrazili na dovolenou. Inspirován kamarádkou, která si už vícekrát pochvalovala pobyt v maďarských lázních, vyrazili jsme s CK Hungariatour autobusem na týden do Hévízu.


Tyto lázně jsou známé hlavně díky svému termálnímu jezeru, největšímu termálnímu jezeru v Evropě. Návštěvu v něm jsme si ujít nenechali, i když i v hotelu, ve kterém jsme tento týden prožili byly dva bazény s vodou z tohoto jezera.




Jak jsme zjistili, z jezera vytéká potok. Tedy ono jich vytéká asi víc, ale ten hlavní teče přímo proti areálu jezera. Přes silnici, kousek od brány. Tam je autocamp. Cesta hned u něj vede k jezu, ve kterém se dá v té teplé, minerální vodě koupat. Je možná o nějaký stupeň chladnější, než ta v jezeře, za to čistější. Společnost v ní nám tam alespoň v době, kdy jsme tam byli dělaly četné akvarijní rybky. Když jsem se postavil na dno, připluly a  snažily se okusovat mně kůži na nohou. Vzhledem k jejich malým tlamičkám se to dalo bez újmy vydržet. Zřejmě v té minerální vodě příliš potravy nemají.



V potoce jsme ještě zahlédli želvu a užovku, které se zřejmě rybkami živí. Tyto rybky jsou i v jezeře a v dalším  potoce vytékajícím z jezera. Vedle cesty k tomuto potoku vede rovnoběžně nalevo od něj (po proudu) druhá cesta, turistická. Tou se příjemnou procházkou dostanete do městečka Keszthely. V něm je krásný zámek, nějaká muzea a procházkou přes město se dá dojít až k Balatonu.




Samotný Hévíz je také moc hezké, lázeňské městečko. Co se mně na něm nejvíc líbilo, byla spousty zeleně, stromů a barevných záhonů. O poznání zelenější a rozkvetlejší než v našich městech. A kde jsou krásné stromy a hodně zeleně, tam je mi dobře. V okolí hotelu Aqua bylo také hodně stromů a zeleně. Stravování na jedničku s hvězdičkou, výběr jídla tak lákavý, že nešlo odolat. Připadali jsme si trochu jak ve výkrmně a vrátil jsem se o nějaké kilo těžší. Což jsem i uvítal.






Ještě zmíním náš soukromý výlet na hrad Sümeg. Autobus jel asi půl hodiny a jízda pro jednoho vyšla něco kolem 40Kč, přepočteno na naši měnu.



Z  hradu bylo vidět do dalekého okolí na hezkou, zelenou, většinou rovnou krajinu a v dálce byly i nějaké kopce.



Nakonec přidám pár odkazů:

Pro ty, komu se hodí nějaká příjemná, uklidňující hudba:
https://youtu.be/_cX70nrrvM4
https://youtu.be/yP3YurOfqDY

Pro ty, kdo se chtějí trochu pobavit a zasmát:
https://youtu.be/3AXEEztt5Zk

A pro ty, kdo by si chtěli poslechnout zajímavou přednášku:
https://youtu.be/HFbfJcwEGjA



neděle 25. srpna 2019

Sapiens (Stručné dějiny lidstva) a další dvě knihy o minulosti a budoucnosti

V dnešním příspěvku sice nebudou chybět fotky rostlin, ale hlavním záměrem bude upozornit na tři skvělé knihy. Zvlášť zajímavé mohou být pro ty, kteří stejně jako já měli v oblibě hodiny dějepisu.


Ten je někdy vyučován způsobem, který žáky nenadchne. Záleží na učebnici a hlavně na vyučujícím. Já měl štěstí asi na dobré učitele tohoto předmětu. Přesto největší zájem o historii ve mně vzbudily Toulky českou minulostí, které před lety začaly vycházet v Mladém světě, časopisu, který už také patří minulosti.

Monadenium ritchie

Česká historie v nich byla podaná velmi zajímavým způsobem. To, zda to vše bylo přesně tak, jak bylo napsáno, je věc druhá. Záleží na úhlu pohledu toho, kdo o jednotlivých vládcích a obdobích píše, potom se ze starých spisů a kronik dále opisuje. Konečně i v dnešní době vidíme, jak mohou být i pohledy na relativně nedávné události jednostranné a zkreslené. Jak mohou být někteří “významní” lidé někdy nekriticky oslavováni a jiní stejně tak zatracováni.

Monadenium ritchie

Vždy se najde nějaká skupina lidí, která chce druhým vnutit svůj názor, který je podle nich ten jediný správný. A někdo s nedostatkem zkušeností a znalostí časů minulých, snadno bez uvažování od těch “celebrit” názor přejímá.

Haworthia semiviva

K čemu je tedy historie, když něco, co by se alespoň blížilo relativní pravdě, se k nám má dostat se zárukou, zřejmě nedostane. Snad jen ty nudné letopočty, co, kdy a kdo. Na zmínku o knize Sapiens jsem narazil na YouTube v nějakém rozhovoru s Jaroslavem Duškem.
Ta zmínka stačila k tomu, abych si o ní na internetu vyhledal další informace. Za chvíli mi bylo jasné, že si ji chci přečíst.

Haworthia semiviva

Musím napsat, že už dlouho mě žádná kniha tak neoslovila a její čtení byl pro mě přímo zážitek. Pan Yuval Noah Harari je přinejmenším lehce geniální spisovatel, který se na dějiny dokáže dívat z nových pohledů. Píše tak, že se nad jeho slovy časo zamýšlíte a máte pocit, že jste čtením jeho knihy neztratili čas, ale naopak byli něčím obdarováni.

Hoya campanulata

Zjistil jsem, že kniha Sapiens už má pokračování, knihu Homo deus (Stručné dějiny zítřka). Knihu jsem také přečetl, je v ní autorův názor, jak by se budoucnost lidstva mohla vyvíjet. Čtivá je stejně, jako kniha první, ale věšteckou kouli autor jistě nemá a budoucnost může ovlivnit i množství jiných nepředvídatelných událostí. V každém případě si myslím, že kniha za přečtení stojí a času s ní stráveným, asi málokdo bude litovat.

Hoya campanulata

Když už jsem měl opět období, kdy jsem si chtěl trochu osvěžit znalosti z dějepisu, přečetl jsem ještě jednu knihu. Niall Ferguson - Civilizace (Západ a zbytek světa) . Tato kniha je zaměřena na vzestup naší západní civilizace, na cestu, která nás přivedla k vzestupu. Který je dost možná na samém vrcholu. A kdo ví, co bude dál. Tato kniha je něco jako čtivá učebnice  dějepisu plná faktů a zajímavých pohledů na dějiny evropských národů a začátků i pokračování dějin Ameriky po osídlení evropskými osadníky.


Mám pocit, že už jsem toho dnes napsal dost, pokud jsem v někom vzbudil zájem, více informací si jistě vyhledá sám.

A k obrázkům dnešních rostlin, tak jak jdou za sebou. Monadenium ritchie, Haworthia semiviva a květy Hoya campanulata. 

neděle 11. srpna 2019

Znovu o botanických anturiích

Většinu mých botanických anturií mám nějakých dvanáct let. Jako správné epifyty ke mně dorazily přirostlé na kousku dřeva s drátěným háčkem na zavěšení. Na tom také nějakou dobu rostla. Dnes budu psát o třech anturiích. Mám ještě dvě, jedno z nich roste stále na tom samém kousku dřeva, ale dá se říct, že spíš už dožívá. Potom mám ještě malé Anthurium scandens, ale tomu se také nedaří.


Při takovém množství rostlin co mám, není bohužel čas věnovat se všem kytkám tak, jak by potřebovaly. Dvě anturia, která dnes na fotkách vidíte, jsou už potomci těch původních, na dřevěných kolících došlých. To třetí, hnízdovité sice na kolíku stále je, ale i s kolíkem je  umístěno do kelímku od piva a zasypáno směsí výsadbového  substrátu, lesní hrabanky a rašeliníku. S tím kolíkem je tam proto, protože je k němu pevně přirostlé. Zatím ještě nekvetlo a tudíž nebyla ani žádná semena, ze kterých by se dali jeho potomci vypěstovat.


Anturia na dřevu přirostlá a tak nějak jakoby epifytně rostoucí nějaký čas celkem dobře rostla. Ovšem podmínky bytu jsou asi nesrovnatelné s podmínkami skleníku, natož s podmínkami někde v přírodě, v Ekvádoru, odkud pochází. Po pár letech začala degenerovat, počet listů byl stále menší. Když s nimi žijete už pár let, poznáte, jak na tom jsou.



Ta dvě malá botanická anturia z Ekvádoru naštěstí často kvetla, plodila a vypěstovat  si ze semen nová, je docela snadné. Stačí počkat, až jsou jejich červené plody zralé a potom z nich semena vymačkat na  povrch lehkého substrátu, třeba výsevního, smíchaného s rašeliníkem a trochou lesní hrabanky, nejlépe z listnatého lesa. Stačí taková potravinářská plastová miska, potom zalijete, nejlépe postřikovačem. Ještě je dobrá na prvních pár dnů, dokud nevyrostou první dva, tři listy mladé rostlinky udržovat ve vlhku. Buď přikrýt mikrotenovým pytlíkem, nebo další průhlednou nádobou tak, aby k rostlinám mohl vzduch.



Lístky mladých anturií jsou nejprve dost měkké, chutnají různým škůdcům. Pomůže pravidelné rosení. Tvar listů je zprvu trochu jiný, než u starších anturií, začnou se protahovat a zároveň zpevňovat až po pár měsících. Brzy se objeví i první, lehce přehlédnutelné květy, které také vypadají jinak při svém rozkvětu a jinak po pár týdnech. U anturia s uzšími a kratšími listy se po odkvětu téměř vždy objeví plody, dekorativní, červené kuličky. U druhého, s listy i květy na delších řapících jsou alespoň podle mé zkušenosti plody daleko vzácnější.


Také jsem si všiml jedné zvláštnosti. Tato dvě anturia jsem zasel do jejich misek v přibližně stejném počtu semen. Oba druhy dobře vzešly. U toho s víc uzšími a kratšími listy je dodnes víc vedle sebe rostoucích rostlin. U druhého ta nejzdatnější rostlina časem jakoby zadusila většinu těch menších, až zůstaly tři poslední, teď už se dá říct dvě, jedna se loučí, druhá je tak sotva třetinová oproti té dominantní       




To poslední anturium sp. Semuc Champey je hnízdovité anturium. Tedy mělo být drobné hnízdovité anturium. Představil jsem je v tomto článku z února 2016. Anturium mám od roku 2015. V tom roce mu přirostly dva listy. V roce 2016 další jeden list. Rok 2017 a 2018 nepřirostl list ani jediný. Ani kořeny rostliny, které v prvních dvou letech viditelně rostly přestaly jevit snahu o další růst.


Když jsem ani do letošního května nezaznamenal nejmenší snahu o nové přírůstky, definitivně mně došlo, “že na tom kousku dřeva s mechem anturium už nevidí žádnou perspektivu a že čeká, co teď udělám já”. A tak šlo do zmíněného kelímku od piva. Že se opět probudilo k životu jsem poznal po pár dnech, kdy jsem na stěně průhledného kelímku viděl růst nové kořeny.


Bylo vidět, že anturium dostalo, co potřebovalo. Za to se “odvděčilo” hned třemi novými listy, z nichž ten poslední měří bez listového řapíku 46cm. Do takové velikosti stačí nový list dorůst za dva týdny. To už tedy drobné anturium nepřipomíná. Až příště začne zas vydírat a nějaký ten rok neporoste, už si budu moc dobře rozmýšlet, zda ho ještě přestěhuji do většího.

https://youtu.be/Ptk_1Dc2iPY
https://youtu.be/AzWDs26YL9Y