sobota 27. prosince 2014

Hoya kanyakumariana (podruhé)

Ve stejné době, jako hoya z minulého článku, byla vyfocena i Hoya kanyakumariana. Přišly ke mně ve stejné zásilce a už delší dobu rostou vedle sebe. A i když i Hoya kanyakumariana nemá sklon k omotávání se všeho kolem sebe, jako některé jiné voskovky a její větve spíše visí, občas se do sebe některé s větvemi heuschkeliany zapletou.


Vlastně s oběma to bylo podobné. Delší čas trvalo, něž začaly pořádně růst a častěji kvést. Díky jejich umístění v kuchyni a ještě k tomu u vypínače světla, které jako první ráno rozsvěcuji jsou i tyto dvě první z rostlin, na které se podívám. Stejné světlo zhasínám, než jdu spát.


Proto mají i takové trochu výsadní postavení. Na druhé straně jsou obě dnes tak pěkně rozrostlé, že se na ně kouká opravdu dobře. Někdy přemýšlím, která z nich se mi líbí víc, nakonec se mně stejně zdá, že moc pěkné jsou obě.


Každá má trochu jiný odstín zelené svých listů. Ty kanyakumariany jsou ještě o něco menší, ty úplně největší mají necelé tři centimetry na délku a dva na šířku, většinou o něco méně. Květy jsou také malé, ale moc pěkné. Někdy jsou schované za listy, po ránu vždy pěkně voní a tak se občas stane, že některé květenství nejdřív ucítím a následně najdu.


Květy vydrží necelý týden, tak čtyři, pět dnů. I když nekvete tak často a hojně jako heuschkeliana, letos kvetla průběžně od června až do konce září.


Jak jsem na internetu našel, Hoya kanyakumariana byla pro pěstitele hojí oficiálně představena v roce 1979. Připomenu, že své jméno má po bohyni Devi Kanya Kumari. Jméno Kanyakumari má i starobylé město na jihu Indie, z oblasti, kde tato voskovka roste. Toto město bylo známé už pár století, před naším letopočtem.


Hoya kanyakumariana je zajímavá i svými listy, které někdo přirovnává k tvaru srdce, napsal bych spíš kapky. Jsou pevné, na okrajích zvlněné, občas ozdobené světlejší tečkou.


Po počátečním období, kdy přirůstala dost pomalu začala růst velmi dobře a dá se říct, že je i dobrou volbou pro pěstování v paneláku.


Kromě tradiční písničky přidávám i dva odkazy na vánoční reklamy (pozdě ale přeci) jako důkaz, že i reklama může někdy být inteligentní a působivá.




neděle 21. prosince 2014

Hoya heuschkeliana (podruhé)

Nevím jak v jiných krajích a městech, ale tady v Plzni je většinu posledních dvou měsíců zataženo, slunce vykoukne jen vzácně a po chvilce se schová za mraky. Je sice relativně teplo, ale světla se nejen kytkám, i nám nějak nedostává. Na kytkách to začíná být vidět. V tom šeru je těžké nějakou kytku vyfotit (zítra se pokusím vyfotit jednu kvetoucí v práci, ale jak to dopadne...).
A tak jsem se podíval na fotky, které Martin udělal během léta. Našel jsem pěkné fotky květů jedné z mých nejoblíbenějších malých voskovek.


O malé voskovce se jménem, které by posloužilo i jako jazykolam jsem už jednou psal. Přišla v prvním roce mé hojománie až ze Švédska. Hoya heuschkeliana. Atypické květy, díky kterým by mohla být přiřazena i mezi Dischidie. Ty květy jsou malé jako korálky a pro toho, komu tato heuschkeliana padne do oka se nabízí výběr z květů růžových, nebo žlutých, které jsou i o něco větší.


O tom jsem se zatím nemohl přesvědčit. Žlutokvetoucí variantu mám od letošního jara od Edyty z Polska, ale jak už mám zkušenosti s tou růžovokvětou, nějaký čas trvá, než se zakořeněný řízek začne pořádně přirůstat. Myslím, že ta má poprvé kvetla až po třech letech. Pro milovníky panašovaných (variegátních) listů zmíním, že u této voskovky existuje i tato varianta s tmavším, téměř fialovým květem. Její listy přirůstají velmi pomalu, proto je nabízená za vyšší cenu než ty zelenolisté.


Ten první rok, kdy kvetla zůstalo myslím jen u jednoho květu. Další rok tak tři květenství. V loňském roce kvetla od jara do podzimu, ale těch květenství zároveň nekvetlo moc. Letos, a teď nevím, jestli je to pět, nebo šest let, co ji mám kvetla od jara až do listopadu a těch malých, ale milých květů bylo opravdu hodně.


Když jsem o ní psal poprvé, napsal jsem, že při kvetení necítím žádnou vůni. To teď musím napravit, v létě, kdy je teplo vždy k večeru začne vonět. Tedy, ona je to taková zvláštní vůně, nevůně, jak jsem se dočetl, někomu voní jako karamel, někomu jako kyselé mléko. Nejdříve bych to ohodnotil slovy nic moc, později jsem si zvykl a beru to jako milé pozdravení od této voskovky.


Možná se budu opakovat. Hoya heuschkeliana pochází z Filipín. Nemá snahu se pnout, její výhony po pár letech udělají moc pěkný závěs. Listy mají moc pěknou zelenou barvu, jsou pevné, ty největší i se stopkou mají do čtyř centimetrů na délku a něco přes dva na šířku. Jak jsem se dočetl, má ráda vlhko, já ji zalévám po celý rok jedenkrát týdně, v největším létě tak dvakrát. Na druhou stranu by neměla stát ve vodě.


Visí přímo ze skříně hořejšku kuchyňské linky, přímo naproti oknu, ale jistě víc než metr od něj.
Myslím, že je na tom místě docela spokojená a já sem zas spokojený s tím, jak pěkně roste a kvete.



sobota 13. prosince 2014

Dischidia imbricata

Tak dnes se dostane na další blízkou příbuznou známějších voskovek, na Dischidii imbricatu. Připomínám to záměrně, protože v tom blízkém příbuzenstvu má sestřenici podobného jména a ještě podobnějšího zevnějšku, Hoju imbricatu. Ta je v nekvetoucím stavu téměř totožná, alespoň Hoya imbricata var.imbricata, která má též zelené listy. Druhá varianta této voskovky Hoya imbricata var. basi -subcordata má listy strakaté, víc barevnější. Hoju imbricatu nemám, pokud někoho její vzhled bude zajímat, na internetu si snadno její fotky najde. Prý to není nejsnadněji pěstovatelná voskovka.


Dischidia imbricata u mě přebývá už sedm a půl roku. Nebo spíše přežívá? Podmínky v bytě jsou asi úplně jiné, než v lesích Indo-Číny, odkud většina dischidií pochází. Když ke mně dorazila, měla dva páry k podložce přitisknutých listů. Podle fotky můžete posoudit, nakolik moc, nebo málo přirostla. Myslím, že kdyby měla delší podložku, ideálně kdyby jejím podkladem byl nějaký strom, nebo silná větev, rostla by mnohem víc.


Pokud novým listů nechybí podklad, rozprostřou se na něm jak tašky, nebo šindele na střeše. Četl jsem, že prostor pod nimi slouží za úkryt mravencům, rostlina z nich má na oplátku nějaké ty živiny z toho, co pod listy mravenci natahají. Pokud se nové listy nemohou na nějaký podklad přitisknout, utvoří dvojice listů jakýsi kornout. Horní strana listu je hladká, rosničkově zelená. Tedy alespoň mně ty přisedlé listy připomínají rosničku přitisknutou k větvi. Spodní strana je zbarvená do červena, možná má na listu i nějakou funkci při vstřebávání živin.


Možná po třech, po čtyřech letech Dischidie imbricata prvně vykvetla. Od té doby kvete pravidelně, několikrát do roka. Ne tolik, jako třeba hirsuta, která začala na jaře a ještě nepřestala, nebo ovata, na které spíš výjimečně nějaký květ není. Ale letos kvete jistě už alespoň po třetí, možná počtvrté. Vždy na stejných květních stopkách. Nevím už, při kolikátém kvetení jsem ucítil jemnou, příjemnou vůni. Tak trochu jako vůně mýdla. Vzhledem k „velikosti“ květů je té vůně přímo úměrně. Víc voní v teplých letních dnech.


Jak se o Dischidii imbricatu starám? Je zavěšená u okna, aby měla co nejvíc světla. Od jara do podzimu ji téměř každodenně rosím, snažím se, aby se voda dostala i pod listy. Ve vodě je ta symbolická kapka hnojiva, to nahrazuje výpomoc mravenců. Přes zimu méně, ale tak třikrát týdně.
Dischidie rosím o něco častěji, než tilandsie, v jejich společnosti žijí, myslím, že se na okně docela dobře doplňují.







sobota 6. prosince 2014

Ficus petiolaris

Fíkusy mě provází většinu let mého života. Pamatuji, jak jsem kdysi před léty obdivoval Ficus elasticu, ten dříve v našich bytech nejčastěji pěstovaný fíkus. Ten fíkus jsem moc chtěl a když mi došlo, že toto nadšení pro něj u nás nikdo nesdílí, vyřešil jsem to tak, že jsem ho koupil babi k narozeninám. Myslím, že to mi bylo tak jedenáct let. Všem bylo jasné, jak to bylo, ale když to byl dárek, prošlo to. Od té doby žije s námi, dnes tedy v bytě rodičů. Je to už poněkolikáté zakořeněná
větev z toho původního, který se pro svou velikost už musel asi dvakrát, třikrát zlikvidovat. Za více než pětačtyřicet let by se takový strom do bytu těžko vešel.


Fíkusů je jak jsem vyčetl něco mezi osmi sty až tisíci druhů. Rostou v tropech a subtropech v celém světě. Nejvíce jsou rozšířené v jihovýchodní Asii. Pod jedním z nich došel Buddha osvícení (Ficus religiosa), jiný, fíkus banyán, se může z jedné rostliny rozrůst v celý les.


V Evropě je původní fíkovník smokvoň (Ficus carica), kterému vděčíme za dobré fíky, ať už čerstvé, nebo sušené. Když jsem už zmínil plody fíkovníků, připomenu i jejich ojedinělé opylování pomocí fíkových vosiček, každý druh má údajně ty vosičky jiné. K opylování dochází uvnitř budoucího fíku. Plody fíkovníků chutnají nejen nám, u zmíněného fíkovníku smokvoně. Plody dalších druhů mají v oblibě opice, kaloni, ptáci a jistě i další živočichové.


Abych se konečně dostal k dnešnímu fíkusu. Za to, že ji mám může opět Encyklopedie sukulentů pánů Ježka a Kunteho. Když jsem na straně 269 této knihy uviděl fotku rostliny se jménem Ficus petiolaris, spustil se v mé hlavě proces, který v drtivé většině takových případů končí tím, že se k zmíněné rostlině dostanu. Na radu Ing. Ježka jsem se obrátil na Mgr. Pavelku a po návštěvě jeho krásných skleníků v Letňanech jsem se stal šťastným majitelem jedné mladé rostliny zmíněného fíkusu.


Co mi na Ficusu petiolaris tak zaujalo? Nebyl to ani tak kaudex, i když nepopírám, že této rostlině sluší. Byly to listy s načervenalou žilnatinou. Až když jsem se s rostlinou seznámil, zjistil jsem, že tyto listy nejsou tak tuhé, jako třeba u známějších pokojových fíkusů. Ani tak trvanlivé.


Za těch osm let fíkus trochu vyrostl. Nejlépe prospívá od jara do konce hezkých, ještě slunných podzimních dnů. Svědčí mu i pobyt na balkonu, kam svítí během dopoledne pár hodin i slunce.
To rostou takové listy, jak vidíte na fotografii. Když je světla málo, tedy v pozdním podzimu až do začátku pořádného jara, listy opadávají. Někdy nějaký vydrží i přes zimu, jindy opadají všechny. V tomto období zalévám spíš jen symbolicky, málo. S přibývajícím světlem a teplem začnou listy opět růst a v tu dobu je tento fíkus docela žíznivý. Podle toho, jaké je teplo zalévám častěji, ale tak, aby nestál ve vodě.


V Mexiku, odkud pochází je petiolaris větším stromem. Já se ho snažím držet v relativně malé misce, je mi jasné, že ve větší nádobě by začal rychleji růst, což v by v omezeném prostoru bytu, kde se o místo dělí s dalšími kytkami nebylo příliš žádoucí.


Už léta mám rád řecké písničky. Můžou za to Martha s Tenou, pro mě jedny z nejlepších zpěvaček na světě, které je svými nezaměnitelnými hlasy jedinečně zpívají. Na YouTube jsem pod heslem Best Greek Classic Songs narazil na dobrý zdroj. Přikládám odkazy na dvě ukázky, třeba jako vzpomínku na nějaké hezké místo v Řecku, na slunce, na moře, na dovolenou.




Ještě připojím dva další mluvené, ale zajímavé odkazy. V prvním se setkáte s Václavem Cílkem, ve druhém uslyšíte pár dobrých myšlenek Eckharta Tolleho.




sobota 29. listopadu 2014

Madeira – Monte Palace Tropical Garden

Dnešní „vzpomínkový pohled“ na poslední krásnou zahradu, kterou jsme na Madeiře navštívili začnu trochou historie. V 18. století koupil anglický konzul Charles Murray nemovitost v Monte, okrajové čtvrti Funchalu. Na tomto místě vybudoval krásné panství.


V roce 1897 na tomto místě nový majitel Alfredo Guilherma Rodrigues vybudoval palác, ze kterého se později stal luxusní hotel Monte Palace. Po jeho smrti v roce 1943 došlo k úpadku hotelu a k jeho uzavření.


V roce 1987 bylo místo i s bývalým hotelem prodáno bohatému podnikateli, který se na Madeiře narodil. Jose Manuel Rodrigues Berardo se narodil jako sedmé sedmé dítě do rodiny žijící ve skromných poměrech.



V mládí odešel do Jižní Afriky, kde se dokázal vypracovat, zbohatnout a stát se jedním z nejbohatších lidí v Portugalsku. Nežije jen prací a podnikáním.
K jeho zájmům patří i sběratelství a zájem o umění. Jeho sbírky jsou veřejnosti přístupné v Lisabonu a umění je vystavováno i v tropické zahradě v Monte Palace.



Tu vybudoval, nebo rozšířil z té původní a pro veřejnost zpřístupnil v roce 1991. Vysadil zde krásnou sbírku cykasů, vybudoval japonskou, nebo spíš orientální zahradu. V zahradě jsou vystaveny i sbírky afrického umění a minerálů z Jižní i Severní Ameriky, Afriky i Portugalska. Ty na fotkách neuvidíte, protože fotky z místností muzea se příliš nepovedly.



V zahradě je také čtyřicet panelů z keramických dlaždic, které návštěvníky provedou historií Portugalska od roku 1109 až do roku 1986.

Zahrada Monte Palace je krásným místem, kde se setkává krásná příroda s krásou umění. Místem, kde se příjemně relaxuje, kde můžete prožít pár příjemných hodin. Obdivuji lidi, kteří takové krásné místo vytvoří, nebo se na jeho podobě výrazně podílí a zpřístupní i veřejnosti.



Je to jistě i oboustranně výhodné, ze vstupného se mohou zaplatit zahradníci, náklady na údržbu zahrady a je vytvořeno několik pracovních míst. Na druhou stranu, opravdu bohatý člověk není na výnosu ze vstupného závislý, je to od něj i dobrý skutek. Zpřístupnit krásné místo, které v návštěvnících zanechá pěknou vzpomínku a třeba i přání znovu se někdy vrátit.



My se v té zeleni cítili moc dobře. Konečně každá zahrada, každý park, a les, který je kdekoliv na světě a který nás vrátí zas trochu blíž k přírodě je jednou z těch krásných a pro život důležitých věcí.



Dnes kromě jedné hezké písničky od Stinga připojuji odkaz na zajímavý dokumentární film o zajímavé rostlině. Od cestovatele a režiséra Viliama Poltikoviče.








sobota 22. listopadu 2014

O stromech

Už hodně dlouho chci napsat něco o stromech. Ne, že bych o nich věděl tolik, abych mohl rozdávat vědomosti. Ale mám je rád.

Chtěl jsem o nich psát na jaře, když se po zimě objevily jejich první listy jako důkaz, že zima už je za námi. Když rozkvetly, napsal jsem alespoň o jabloňových květech, které mi zpříjemňovaly pár týdnů cestu do práce.

V létě byly stromy pěkně zelené a když přišlo babí léto, začaly se jejich listy krásně vybarvovat. Čas tak rychle utíká a babí léto je už definitivně pryč. Pomalu končí listopad, na stromech výstižně, podle názvu současného měsíce zbývají poslední listy. Některé stromy už jsou holé, připravené na pár měsíců spánku. Dřív jsem přírodě záviděl zimní spánek, chtěl jsem také zimu zaspat a probudit se až na jaře, s první novou zelenou trávou, se zpěvem skřivanů a sluncem, které opět začíná mít sílu. Ale lidský život není tak dlouhý, aby si člověk mohl dovolit spát celou zimu. I tak toho prospíme dost.


Při dnešní procházce už z barev babího léta mnoho nezůstalo. Zůstaly stromy, jako stálá jistota, součást naší krajiny a domova. Jako slib, že zas za pár měsíců budou zas zelené, že zas přijde jaro a léto.

Stromům vděčíme za mnohé. Za kyslík. Za dřevo, za plody, za stín, za místa, kam rádi chodíme, ať už je to les, sad, zahrada. Nevím, proč se říká, ty jsi dřevo, případně dřevák. Vždyť dřevo je jedna z nejužitečnějších surovin, provázející člověka napsáno obrazně ale většinou doslova od kolébky (dětské postýlky) až po rakev. Ze dřeva byly dříve ty nejlepší hračky. Dřevo bylo třeba na nábytek, na stavby, nebo alespoň na část lešení. Dřevo jako materiál pro stavbu lodí a vozů, zbraní, luků, šípů a nářadí, protéz a holí. Stolů a židlí, lavic a laviček, ohrad a plotů. Dřevo na oheň, díky kterému přežívali zimy generace lidí. Dřevo na housle, kytary a jiné hudební nástroje, na sochy svatých a třeba andělů.


Ty anděle jsem napsal záměrně, protože stromy jsou pro mě živoucí andělé krajiny, kteří lidi provázejí a slouží jim. Nejen svým dřevem, také i svými plody, které se staly součástí našich pokrmů. Jablka, hrušky, švestky, třešně, višně. Ty už znala řada minulých generací. Následovaly meruňky, broskve. Později se přidaly pomeranče, citrony a jiné plody citrusů, v posledních letech mango, avokádo, papája, fíky, datle. Připomenu i čaj, kávu a kakao. Bez stromů by o to vše byl náš život chudší.

Podstatným darem stromů, jehož dostupnost měla za následek rozšíření knih, novin, časopisů. Dodnes si vzpomínám na svou první knihu, kterou jsem sám přečetl. I na dlouhou řadu dalších, se kterými jsem prožil řady hodin, díky kterým jsem se dozvěděl tolik věcí. Dnes už je internet, smskuje se, mailuje se, dřív se psaly dopisy, posílaly se pohledy, vánoční přání. Kolik na to bylo třeba papíru a stromů. Co třeba toaletní papír, kdo si dnes bez něj dovede představit každodenní život.


Tak to bylo o části užitku, který ze stromů máme. Pro mě je dalším a největším užitkem stromů to, že prostě jsou. Často se říká, že něco působí dobře, nebo špatně. Někdo, nebo něco jako by vyzařoval příjemnou, dobrou energii, někdo, něco naopak. Vždy jsem se ať už v lese, nebo na jiném místě, kde byly stromy cítil dobře. Pár let jsem měl v jednom blízkém lese „svůj“ dub, o který se opíral posed. Jistě sloužil myslivcům k pozorování zvěře. Mě posloužil k mnoha hodinám příjemné relaxace, kdy jsem na něm seděl, opíral se o kmen dubu a díval se do jeho koruny, do krajiny. Bylo mi tam moc dobře, jako by kolem stromu byla zóna klidu a pohody.


Je ještě jeden důvod, proč o stromech píšu právě dnes. Pár týdnů pravidelně navštěvuji jednu internetovou adresu spojenou s novým časopisem Vědomí.

V nabídce v jeho horní části jsou i video dokumenty. V části Životní prostředí jsem našel animovaný film podle knihy Jeana Giona Muž, který sázel stromy.


Myslím, že tato kniha je dost známá, kdybych mohl, zařadil bych ji do škol jako povinnou četbu. Tím bych jí zřejmě prokázal medvědí službu.

Tu knihu mám z našeho prvního vydání z roku 1997 a to, jak mi zaujala má i svůj hmatatelný důkaz. Inspirován touto knihou, vysázel jsem v okolí železniční trati, dostatečně daleko od kolejí asi padesát žaludů. Moc jich nevzešlo, ale dnes jsou z těch, které přežily už pěkně velké duby s docela silnými kmeny. Bylo a je hezké pozorovat, jak každým rokem přirůstají, sílí. Hezký je i pocit, že jsem jim pomohl k životu. Protože podle mě je náš svět s každým novým stromem zas trochu hezčí a bohatší. Doufám, že ještě někdy nějaký strom zasadím.


Kniha, která k sázení stromů inspirovala nejen mě, jak jsem se později dočetl, nevychází z reálného příběhu. Za to její myšlenka a poselství je živé. Od tilandsií a hojí jsem se dnes ani moc nevzdálil. Tilandsie na stromech většinou žijí, hoje se po stromech pnou. Jak je patrné, nejenom ptáci a hmyz obývají stromy, ale i jiní příslušníci živočišné a rostlinné říše. Možná z nich v dávných dobách slezli i naši praprapředci. Na těch stránkách, jejichž adresu jsem uvedl jsou i jiné zajímavé dokumenty. Některé už nejsou aktuální, ale pokud máte zájem o jejich shlédnutí, většinou je podle názvu dohledáte na http://www.youtube.com/

Kromě videí je tam hodně zajímavých článků, možná vás tam toho zaujme víc.

Dnešní hudební odkazy budou tématické :