pátek 25. března 2016

Passiflora murucuja

Jedním z mých velkých “pěstitelských” snů který se táhl pár desetiletí, bylo pěstovat červeně kvetoucí mučenku. Léta jsem přemýšlel o Passifloře racemose. Potom jsem uviděl fotky Passiflory cocciney a murucuji.


O racemose jsem se někde dočetl, že v bytě by těžko kvetla. Před dvěma lety jsem v nabídce jednoho internetového obchodu uviděl nabídku Passiflory cocciney i murucuji a tak jsem je spolu s dalšími třemi druhy semen objednal.


Celou zimu jsem se těšil, jak budu na jaře sít. Prý se nemá na nic těšit. V tomto případě to sedlo. Z pěti druhů semen, kterých bylo podle druhu od čtyř do dvanácti a která byla všechna vyseta do výsevního substrátu a opečována, jak jsem nejlépe uměl, vzešla jedna jediná rostlinka. S podivně malými, neobvykle tvarovanými lístky. Podle úponků, vyrůstajícími za listy, kterými se snažila něčeho přichytit, to byla jasná mučenka.


Ale s tak miniaturními listy, jsem si mučenku murucuju nedovedl představit. Ty lístky byly sotva půl centimetru velké. No, z tolika semen jediný chcípáček a ještě asi jiná rostlina, než kterou jsem čekal, to je tedy úspěch. Na druhou stranu jsem si musel přiznat, že vzejít vše, co z těch semen bylo zaseté, byl by problém ještě větší, nebylo by to asi kam dát.


Toho malolistého chcípáčka jsem si až tak moc nepovažoval a tak jsem ho dal i s květináčem na parapet u schodiště, k oknu, kde je takové drátěné hrazení, aby nikdo nespadl dolů. Kytka, ač vykázaná z blízkosti svého pěstitele byla ale pravidelně opečovávána, zalévána, přihnojována. Po nějakém půl roce, možná i víc se jí ty malé listy zvláštního tvaru začaly zvětšovat.


Před pár týdny jsem si ji při zalévání pozorně prohlížel a vidím, dvě poupata. Taková špičatá. No, to jsem zvědav, co z vás vyleze. Každé ráno jsem se chodil dívat. První vykvetla v sobotu, nebo v neděli a protože kytku mám v práci, viděl jsem už jen odkvetlý, znovu zavřený květ. To druhé rozkvetlo někdy v začátku týdne a on to chtěný květ murucuji. Oproti relativně velmi malým listům je květ velký a výrazný. Další důkaz dokonalosti a vynalézavosti přírody.


Passiflora murucuja přirůstá celkem rychle a tak u nových výhonků je téměř za každým listem poupě. Květy mají život jepičí, vydrží jen den. Za to je jich celkem dost. Tak další splněné přání, rozkvetla mi červeně kvetoucí mučenka.


Na internetu jsem to ho o ní moc nenašel, snad jen zmínku, že by měla pocházet z Panenských ostrovů. Podle průměrných denních teplot 27 až 30°°C, které uvádějí cestovní kanceláře lákající k návštěvě těchto ostrovů by to měla být rostlina dosti teplomilná, samozřejmě i světlomilná. Zalévám pochopitelně častěji, než sukulenty, v létě to bylo i třikrát týdně.


Aby té radosti bylo ještě více, do kvetení se dala i Euphorbia grandicornis, o které jsem psal nedávno. Pár obrázků přikládám.


Nakonec, když už máme ty velikonoční svátky, ještě jeden pěkný květ, nějaká kohlerie, i když si nejsem úplně jistý.


sobota 19. března 2016

Graptopetalum rusbyi

Mám rád příběhy se šťastným koncem. Nemusí to být ani příběhy nekonečných seriálů a filmů. Ani známých lidí, jejichž příběhy většinou tak zajímavé, jako těch seriálových hrdinů nebývají. Realita je většinou všední.


Mezi životy svých blízkých, ač se to někomu může zdát nepatřičné a ujeté přirovnání, počítám i životy svých zelených i jinak zbarvených rostlinných kamarádů. Sdílím s nimi společný prostor, dýchám stejný vzduch a realizuji na nich svoji potřebu o někoho pečovat. Někdy úspěšně, jindy se úspěch nedostaví.


V případě dnešní rostliny se hodně dlouhou dobu, trvající možná sedm let o nějakém úspěchu nedalo mluvit ani náhodou. Před dvěma lety se situace obrátila. Teď to vypadá na šťastný konec, alespoň zatím.

Graptopetalum rusbyi je další z rostlin, které jsem “objevil” v Encyklopedii sukulentů pánů autorů Ježka a Kunteho.  Tato malá až miniaturní rostlinka, pocházející z Mexika mě trochu připomínala netřesky. Spíš by mohla také připomínat miniaturní echeverii. Je to jedno, všechno je to stejná čeleď. Netřesky  by v místnosti dlouho nevydržely, tak jsem chtěl vyzkoušet namísto nich rostliny jim podobné.


V Letňanech u pana Mgr. Pavelky jsem si před devíti lety koupil jednu malou rostlinu, která si hned získala mé sympatie. Dostalo se jí místa, kam jde hodně slunce. Dostalo se jí také pravidelné zálivky jednou týdně.Po nějakém čase  projevila svou spokojenost malými růžicemi nových rostlinek.


Idyla dlouho nevydržela. V té době se mezi mými sukulenty začala šířit vlnatka, nebo kořenovka. Potvory, se kterými jsem měl čest se seznámit až v době mého nadšení pro havorcie, gasterie a jiné suchomilné, sukulentní rostliny.


Tito vetřelci si vždy nějakou rostlinu oblíbili víc než ostatní. Ta mohla sloužit i jako ukazatel, jestli se na daném místě nacházejí. Graptopetalum rusbyi, spolu s Ceropegií petignatii byly možná jejich největšími oblíbenci. S tou ceropegií to šťastný konec nemělo, jako i s jinými sukulenty i tilandsiemi, které má ta hnusná vlnatka na svědomí. U Graptopetala rusbyi to také dlouho moc nadějně nevypadalo. Ze začátku jsem jeho trsíky proléval  Fastem a Spruzitem, vždy s chvilkovým efektem a za cenu toho, že lístky rostlin po těchto postřicích ztrácely svou pěknou barvu.


Pak se na mě a hlavně na mé rostliny usmálo štěstí v podobě pro mě úžasného objevu přípravku Careo, o kterém se zmínil jeden kolega. I když nemám rád chemii, exotické rostliny, pěstované v našich podmínkách jsou proti vlnatce dost bezbranné. A tak za příslovečných pět minut dvanáct, kdy v květníku zůstaly tři malé, neduživé, téměř zdegenerované rostliny, po opakovaném prolití ve vodě rozpuštěným granulátem zmíněného přípravku, nastal obrat. Vlnatka mizela, rostliny se vzpamatovaly a začaly odnožovat.


Jak vypadají dnes vidíte na fotkách. Průměr květníku je devět centimetrů. Ke kvetení za tím nedošlo, ale co po těch letech trápení chtít. Jsem vděčný za ty pěkné, malé listy.



    

sobota 12. března 2016

Dischidia ruscifolia

Dnešní článek je tak trochu z nouze ctnost. Nějak zlobil počítač a Martin vyměnil harddisk. Na tom starém jsem ale měl čerstvé fotky sukulentů, o kterých jsem chtěl psát. Data ze starého disku se budou do nového stahovat příští týden.




Tak jsem si pro inspiraci zalistoval fotkami na Martinových albech a do oka mi padly fotky jedné skromné a vděčné “voděnky”. Tedy voděnky píšu proto, že ve vodě tuto skromnou a vděčnou dischidii už deset let pěstuji.



Ze začátku jsem se o to pokoušel v zemi, ale v ní moc nerostla. Uřezal jsem si pár jejích konců a nechal je zakořenit ve vodě. Tam začala růst lépe, tak jsem ji tam už nechal. Jen jak se rostlina prodlužovala a rozrůstala, měnil jsem sklenici několikrát za trochu větší, aby se pod její tíhou nepřevrátila.


Do vody občas přidám pár kapek hnojiva, aby měla z čeho žít a neživořila jen z té vody. Myslím, že i tak by přežila.


Před nějakým rokem jsem jako dárek k jedné objednávce epifytů dostal i její větší formu. Tedy větší. Listy té obvykle pěstované formy dosahují délky tak do jednoho centimetru, ta větší forma dosahuje centimetr a půl. Dal jsem jí také do vody, ale moc tam nerostla. Tak jsem ji zasadil do země, kde přirůstá oproti té malé velmi, velmi pomalu.




Díky svým srdíčkovým listům je Dischidie ruscifilia i docela atraktivní rostlinou, která časem udělá pěkné. zelené převisy. Většinou na konci srpna a v průběhu září potěší větší, či menší záplavou bílých, miniaturních kvítků. Pokud je toto množství větší než malé, zřetelně cítíte docela příjemnou vůni. Mně trochu připomíná vůni zralých jablek.


To jak jsou pěkné, vynikne hlavně při jejich zvětšení. Jak jsou malé si uvědomíte v poměru k listu, který je na délku tak do centimetru.


Co o Dischidii ruscifolii ještě napsat. Pochází z Filipín. Roste epifytně na stromech. Když ji budete řízkovat, vytéká z ní podobné mléko, jako při řízkování známějších voskovek,  kterým jsou dischidie příbuzné.



Při pěstování je vděčná spíš za teplo a světlo, jinak naprosto nenáročná a po čase, když se rozroste víc do délky a šířky i velmi atraktivní rostlina. Možná mezi ostatními dischidiemi může působit jednodušším, méně zajímavým dojmem. Ale právě tady bych viděl potvrzení rčení, že v jednoduchosti je krása.


sobota 5. března 2016

Euporbia grandicornis – jak to napotřetí vyšlo

Rostlinná přání se mi plní. Někdy brzy, jindy třeba až po několika letech, kdy už o konkrétní rostlinu už zájem ani tak moc nemám. Tak nějak to bylo i s Euforbií grandicornis.

Poprvé jsem ji uviděl ve svém prvním zaměstnání v jednom odlehlejším pracovišti  Škodovky v Bolevci. Do jídelny na obědy jsme tam chodili do budovy, ve které byl i větší počet kanceláří. V jedné z nich měli za oknem nádherný, zvláštní kaktus. Pokaždé, když jsem šel kolem jsem jim tam kvůli tomu „kaktusu“ zíral do okna.

Nebyl to žádný kaktus, ale pryšec, to jsem tenkrát netušil. Co mělo ostny byl kaktus. Pochopitelně špatně, ostny má i dikobraz. Tehdy jsem byl ale příliš nesmělý, nebo také i hloupý na to, abych se do té kanceláře zašel optat, co jim to tam roste za divokou krásu, ani tak drzý, nebo smělý, abych si řekl o sazenici.

O tu jsem si řekl až pár let poté. Navštívil jsem kamaráda na jeho pracovišti a jedním z jeho kolegů byl i člověk zřejmě hodně nakloněný kytkám. Měl tam kromě větve s tilandsiemi i svícník a Euforbii grandicornis. Asi jsem se nad ní tenkrát hodně rozplýval a možná pronesl i něco v tom smyslu, jako že kdyby měl v budoucnu nějakou sazenici.

Neuplynul dlouhý čas a ten hodný pán mi opravdu řízek poslal. Zasadil jsem ji do nějaké zeminy pro pokojové kytky, což by ani tak nevadilo. Horší bylo to, že jsem ji chtěl udělat pomyšlení a stále a stále ji zaléval, až milá kytka z té přemíry péče a vody uhnila. Ten dobrý muž po čase poslal novou sazenici, ještě krásnější, než tu první a já si pro úspěch vše zopakoval. Reparát jsem neudělal, pro kytku to zas špatně dopadlo.

Před pár lety si Euforbii grandicornis pořídila jedna kolegyně, sedící o poschodí níž. Jednou, když jsem se tam objevil (ve správnou dobu na správném místě) mě nabídla kus tohoto pryžce, téměř už vyschlého, za to už s rostoucími kořeny. S tím, že ho vyhodí, pokud ho nebudu chtít. Hned jsem si vzpomněl na ty své „úspěchy“ s touto rostlinou a chtěl jsem odmítnout, potom mi ale hlavou probleskla myšlenka, že kdybych ji tentokrát nezahubil, mohla by to být jakási omluva, napravení jedné z chyb, a prohřešků, které vůči rostlinné říši mám.


Tentokrát už jsem nepřeléval, ale zaléval spíš opatrně. Kytka také ze začátku právě tak opatrně přirůstala. Nakonec si ale zvykla. Každý rok byl přírůstek jedno pomyslné patro, až na ten poslední, ve kterém stačila dvě, nebo tři. V přírodě dorůstá výšky i šířky kolem dvou metrů. Pochází ze Svazijska, Mozambiku, z Keni. Další zdroj uvádí i Jihoafrickou republiku.


Co jsem se dočetl o jejím pěstování dokládá i mé zkušenosti. Není to náročná rostlina. Nějaký čas trvá, než začne víc růst, což je vlastně dobře. Ale nesnáší přelití, s vodou tedy opatrně. Euphorbia grandicornis je krásná kytka, tedy svým způsobem, protože z jejích trnů může jít strach. Nevýhodou je po několika letech zřejmě její   velikost, díky kterému její pěstitele čeká otázka, kam s ní, nebo co s ní. Doufám, že odpověď budu hledat až za nějaký rok.

Tento týden jsem viděl zajímavý dokument. Ne příliš veselý. Někdo by mohl říci, že některé věci je lepší nevědět. Myslím, že lepší a potřebnější je vědět. Na níže uvedené adrese dokument najdete v češtině, bohužel platnost vysílání by měla končit 8.3.2016, tedy za tři dny.

http://goo.gl/RtNNOC

Tak uvedu i adresu na ten samý dokument ve slovenštině, kdyby měl někdo zájem podívat se na něj a do MDŽ to nestihl.

https://youtu.be/8X2LebKvqXU