sobota 25. června 2016

Bryophyllum (z Korfu)

Nadutě pocházejí většinou z Madagaskaru. Tedy zvláštní český název Naduť patří Bryophyllům. Ten název pochází z řečtiny a měl by znamenat rostoucí nebo rašící list.
To se možná vztahuje k časté viviparii těchto rostlin.

To že ta dnešní pochází z Korfu by tedy mohlo být matoucí. Je to vzpomínka ne jednu ze dvou dovolených na tomto krásném ostrově. Byly dva roky po sobě a to, zda jsem si pár těch miniaturních rostlinek jaké vidíte na po stranách listů přivezl při první, nebo druhé si už nepamatuji.

Za to si přesně pamatuji cestu, kterou se šlo do jedné malé vesnice, na jejíž malé návsi byl před jedním domem květináč s touto rostlinou. Asi to bylo tou atmosférou krásného slunného dne, ta kytka mě zaujala a tak ji po mé návštěvě tohoto místa pár těch drobných rostlinek na listu chybělo.

Doma nebylo místo a tak jsem je v práci lehce vtlačil do povrchu země nějakého kelímku. To jsem si vždy zpětně po návratu z takové dovolené říkal, proč jsem si převez tolik semen a  podobně, když to není kam zasadit…..Ty miniaturní rostlinky tady doma už kouzlo toho slunného dne na jihu postrádaly a zdálo se skoro zbytečné je sázet, ale když už se mnou urazily tu vzdálenost, proč jim tu šanci na život upírat.

Tak si tu od té doby bryophhyllum vegetovalo, spolu s dalšími čtyřmi druhy nadutí, které se v průběhu let  zabydlely. Dvě mé kolegyně našly zálibu v sázení těch miniaturních sazenic z listů rostliny do jiných, už obsazených květináčů. V případě dnes představené rostliny vidíte, že někdy zvítězí vetřelec nad původní rostlinou.    

Co ještě napsat k nadutím? Naprosto skromné a nenáročné rostliny, takové dá se snad napsat sukuletní plevele. Tedy díky viviparijní schopnosti tvořit na listech velké množství potomků. Návštěvy si ty malé rostliny docela rády vezmou, své kouzlo tyto rostliny také mají.

Na zeminu zcela nenáročné, asi by neměly rády trvalejší přelévání, spíš vydrží nějakou dobu při minimálním přísunu vody. Na světle a na slunci vypadají lépe, než ve stínu, listy mají víc vybarvené. Myslím, že jsou jedním z dobrých tipů pro někoho, kdo ještě nikdy žádnou rostlinu nepěstoval a chtěl by to zkusit. Ale i pro mnoho dalších, kteří si skromné, nenáročné a něčím zajímavé kytky oblíbili.

sobota 18. června 2016

Euphorbia decaryi var.spirosticha

Dva malé, madagaskarské pryšce už jsem v minulosti představil. Dnes přibude další,  který mám poměrně krátce, něco přes dva roky. Za tu dobu stačil pěkně vyrůst, i když zas ne moc. Rozvětvit se a dokonce i vykvést. Tak došlo na první focení.


Rostlinu mám z internetového obchodu pana Romana Štarhy (www.aloes.wz.cz) , kde je stále v nabídce, tedy kdyby někoho zaujala a chtěl si pořídit kousek madagaskarské exotiky domů.


Euphorbia decary se vyskytuje v několika varietách, spirosticha by měla být menší, mít kratší výhony a zvlněnější listy. Ty její malé, pevné tuhé listy se mi na ní líbí nejvíc.


V zimě jsou sytě zelené, jak na jaře svítí víc slunce, začnou se vybarvovat do hněda. Patrné je to hlavně na straně, kterou je nasměrována ke sklu jižně orientovaného okna. Slunce ji tedy nechybí. Myslím, že dostatek světla je pro její pěstování nejdůležitější podmínkou.


Dalším požadavkem, která tato podle mě celkem skromná rostlina má, je propustný substrát, ve kterém je trochu běžně prodávané země pro sukulenty, smíchané se zeminou pro palmy a trocha pemzy a písku.


Zálivka jednou týdně, víc bych asi ani nestíhal. V zimě opatrně, spíš  symbolicky. Ale zase tak, aby rostlina zbytečně nevysychala a neopadávali jí ty pěkné listy.


Na fotkách, na kterých je vyfocena i její strana, odvrácená od skla okna jsou vidět její větve a listy nejsou od slunce tak vybarvené.


Vzhledem k nedostatku místa už žádné madagaskarské euphorbie přibývat nebudou, každopádně se mohou stát celkem nenáročnou, pěknou, živou ozdobou oken našich bytů.






neděle 12. června 2016

Begonia sutherlandii

I když už začínám zapomínat a moje paměť není co bývala, na to, kdy začala má obliba begonií si pamatuji docela dobře. Bylo to ve třetí třídě, kdy na okně stála jedna s většími, puntíkatými listy. Ulomil jsem z ní malou větev, která celkem snadno zakořenila. Byla myslím mou druhou rostlinou. Po takzvané mořské cibuli, ta byla první.Ta původní se ztratila v čase, ale přesně tu samou mám už nějakých jedenáct let na chodbě, kde vytrvale roste a kvete.


Dnes to bude o jiné begonii, vlastně novince, kterou mám teprve druhý rok. O begonii sutherlandii. Vím o ní už déle, třeba z pěkného článku Radky ze Zelených listů. Je také stabilně v nabídce nejméně jednoho našeho internetového obchodu s begoniemi.  Bývá i v nabídce Sekce pěstitelů sukulentů, odkud jsem ji s nějakým tím sukulentem v loňském roce objednal.


Tedy hned po jejím objednání jsem začal pochybovat, zda jsem udělal správně. Rostliny od jednotlivých pěstitelů směřují k jednomu obětavci, který je shromažďuje, třídí podle objednávek a následně rozesílá těm, kteří si je objednali. Je jasné, že než všechno proběhne, uplyne nějaká doba, kterou sukulenty zdárně přečkávají. Ale begonie?   


Dopadlo to podle očekávání, sukulenty došly v pořádku, begonie ve stavu, kdy by ji bylo nejlépe vlepit do nějakého herbáře, kdybych nějaký měl. Kousek stonku a nějaké listové řapíky i s kouskem jednoho listu vypadaly, že v nich ještě kousek života zbývá. Okamžitě jsem ji zasadil, zeminu pořádně prolil a přikryl průhledným plastovým kelímkem. Ještě jsem si pomyslel, že pokud ji oživím, začnu si sám sebe coby pěstitele považovat.


Jak vidíte z fotek, podařilo se. Možná to bylo více než mými pěstitelskými schopnostmi tím, že tato kytka bude pořádný nezmar. Také jsem tu její snahu ocenil, postavil jsem si ji v práci na stůl, hned vedle klávesnice. Asi i proto, že celá na mě působí optimistickým dojmem. Sotva se vzpamatovala, začala rozkvétat drobnými oranžovými květy, kterými nešetřila celé léto, až do podzimu.


To už jsem očekával, zda se v paždí listů, jak psala Radka, začnou objevovat malé hlízky.  Začaly a to v docela velkém počtu. Vlastně to jsem zatím nezmínil. Begonie sutherlandii je begonie hlíznatá. Tedy na podzim, kdy přestane kvést a ty malé hlízy vyrostou do velikosti, kdy začínají opadávat je třeba přestat zalévat. Rostlina uschne a hlíza přezimuje.


Já odnesl květináč domů. Do kumbálu, kde je přes zimu nižší teplota. Ty malé hlízy jsem dal do krabice a postavil vedle květináče. Docela jsem byl zvědav, jak z nich porostou nové rostliny. Jenže Martin v kumbálu uklízel a krabici buď dobře uklidil, nebo vyhodil. Byl jsem rád, že zůstala alespoň hlíza původní rostliny. Zasazená do nové země začala růst jako z vody a od té doby byla dvakrát vyfocená. Opět sedí vedle klávesnice počítače a kvete a kvete.  


Co o ní ještě napsat. Pochází z Tanzánie, Konga a jihu Afriky  kde roste v  lesním podrostu. Šťávu z jejích stonků a listů domorodci používají k léčení pálení žáhy. Při jejím pěstování je myslím vhodná propustná zemina. Neměla by vysychat, ani být přelitá, prostě tak akorát. Západní okno, kam jde slunce až v pozdějších odpoledních hodinách té mé myslím docela vyhovuje. Tak letos si ty nové hlízky budu muset ohlídat, abych příští rok zjistil, jak z nich tato sympatická kytka poroste.   



 

sobota 4. června 2016

Znovu po roce

Znovu po roce kvetly Tilandsie ionantha a tenuifolia.Minulý týden v neděli jsem Martina poprosil o jejich vyfocení. Namítal, že ty dvě už fotil tolikrát. Řekl jsem, ať mě tedy naučí fotit s jeho zrcadlovkou, že si kytky budu fotit sám. Na to moudře uznal, že bude jednodušší, když ty tilandsie vyfotí sám. S opakovaným vysvětlováním jak ten jeho foťák ovládat by měl podstatně víc práce. Fotky by stejně lepší nebyly.


Je pravda, že tyto dvě tilandsie už se fotily vícekrát. Možná i proto, že celkem spolehlivě každým rokem kvetou. Fotky jsou pokaždé trochu jiné a opakování je přece matka moudrosti.Tak opakovaně připomínám, jak tilandsie pěkně kvetou.


Musím ale dodat, že uteklo šest dnů a ta krása, kterou vidíte na fotkách je dnes už téměř pryč. Ionantha je sice stále vybarvená, ale její fialové květy už uvadly. Tenuifolii sice nějaký schopný květ zbývá, ale také to není, co před týdnem.


Na druhou stranu už pár týdnů před samotným kvetením se zelená ionantha zbarvila pěkně do červena a výrazně zbarvený květní klas na tenuifolii vypadal pěkně pěkných pár týdnů, než se otevřel první modrý kvítek.


Také přiznávám, že i když mě potěší jakékoliv kvetení tilandsie, nebo voskovky,není to už takové, jako při tom úplně prvním kvetení. Tak to v životě chodí, to “poprvé” má své neopakovatelné kouzlo. První láska, první setkání s mořem, první rockový koncert a můžeme zavzpomínat na další a další poprvé.


Ale to po x-té, i když už to nemá kouzlo nového, to je zas taková jistota a ta je v životě také třeba. Chtěl jsem dnes psát zas jednou o nějakých zkušenostech s tilandsiemi, konkrétně s pěstováním v paneláku. Zas to bude opakování, ale pro případ, že by dnešní fotky třeba někoho inspirovali k většímu zájmu o tyto rostliny.


Předpokladem úspěchu k jejich pěstování je dostatek světla, přiměřená zálivka, tedy rosení (může být i máčení) v pokud možno měkké vodě. Plzeňská vyhovuje většině převařená a pochopitelně na pokojovou teplotu vystydlá. Myslím, že by přežily i tu nepřevařenou.


To rosení je závislé na ročním období, teplotě a množství světla. Tilandsie spíš uhnijí, než uschnou, ale nemá cenu je trápit žízní. Kolega z práce rosil T. caput-medusae jednou za týden, ještě občas na to zapomněl.  A vydržela to dva roky.


Myslím, že od jara do poloviny podzimu neuškodí rosení třikrát týdně (může být třeba i každý den, pokud je teplo a světlo). Tilandsiím asi nejvíc prospívá pěstovat je coby epifyt, kdy zavěšené po rosení mají možnost brzy oschnout.   

Mají také rády čerstvý vzduch, časté větrání. Přes zimu, kdy je pro ně nejnáročnější období je nevhodnější držet je v relativních chladu, zálivka podle teploty (v paneláku rosím v menší míře dvakrát týdně, možná by stačilo jednou).

Jestli mohu ještě jednu radu na závěr. Bohužel, mám ji ze své vlastní zkušenosti. Tilandsie se lehce mohou stát návykovými kytkami, kterých chceme víc a víc.Myslím, že při určitém množství kvantita převálcuje kvalitu, alespoň při pěstování v bytě. A to by nemělo být cílem.    

A jestli máte ještě chvíli čas, posílám odkazy na malý vzpomínkový koncert Petra Nováka.