sobota 29. listopadu 2014

Madeira – Monte Palace Tropical Garden

Dnešní „vzpomínkový pohled“ na poslední krásnou zahradu, kterou jsme na Madeiře navštívili začnu trochou historie. V 18. století koupil anglický konzul Charles Murray nemovitost v Monte, okrajové čtvrti Funchalu. Na tomto místě vybudoval krásné panství.


V roce 1897 na tomto místě nový majitel Alfredo Guilherma Rodrigues vybudoval palác, ze kterého se později stal luxusní hotel Monte Palace. Po jeho smrti v roce 1943 došlo k úpadku hotelu a k jeho uzavření.


V roce 1987 bylo místo i s bývalým hotelem prodáno bohatému podnikateli, který se na Madeiře narodil. Jose Manuel Rodrigues Berardo se narodil jako sedmé sedmé dítě do rodiny žijící ve skromných poměrech.



V mládí odešel do Jižní Afriky, kde se dokázal vypracovat, zbohatnout a stát se jedním z nejbohatších lidí v Portugalsku. Nežije jen prací a podnikáním.
K jeho zájmům patří i sběratelství a zájem o umění. Jeho sbírky jsou veřejnosti přístupné v Lisabonu a umění je vystavováno i v tropické zahradě v Monte Palace.



Tu vybudoval, nebo rozšířil z té původní a pro veřejnost zpřístupnil v roce 1991. Vysadil zde krásnou sbírku cykasů, vybudoval japonskou, nebo spíš orientální zahradu. V zahradě jsou vystaveny i sbírky afrického umění a minerálů z Jižní i Severní Ameriky, Afriky i Portugalska. Ty na fotkách neuvidíte, protože fotky z místností muzea se příliš nepovedly.



V zahradě je také čtyřicet panelů z keramických dlaždic, které návštěvníky provedou historií Portugalska od roku 1109 až do roku 1986.

Zahrada Monte Palace je krásným místem, kde se setkává krásná příroda s krásou umění. Místem, kde se příjemně relaxuje, kde můžete prožít pár příjemných hodin. Obdivuji lidi, kteří takové krásné místo vytvoří, nebo se na jeho podobě výrazně podílí a zpřístupní i veřejnosti.



Je to jistě i oboustranně výhodné, ze vstupného se mohou zaplatit zahradníci, náklady na údržbu zahrady a je vytvořeno několik pracovních míst. Na druhou stranu, opravdu bohatý člověk není na výnosu ze vstupného závislý, je to od něj i dobrý skutek. Zpřístupnit krásné místo, které v návštěvnících zanechá pěknou vzpomínku a třeba i přání znovu se někdy vrátit.



My se v té zeleni cítili moc dobře. Konečně každá zahrada, každý park, a les, který je kdekoliv na světě a který nás vrátí zas trochu blíž k přírodě je jednou z těch krásných a pro život důležitých věcí.



Dnes kromě jedné hezké písničky od Stinga připojuji odkaz na zajímavý dokumentární film o zajímavé rostlině. Od cestovatele a režiséra Viliama Poltikoviče.








sobota 22. listopadu 2014

O stromech

Už hodně dlouho chci napsat něco o stromech. Ne, že bych o nich věděl tolik, abych mohl rozdávat vědomosti. Ale mám je rád.

Chtěl jsem o nich psát na jaře, když se po zimě objevily jejich první listy jako důkaz, že zima už je za námi. Když rozkvetly, napsal jsem alespoň o jabloňových květech, které mi zpříjemňovaly pár týdnů cestu do práce.

V létě byly stromy pěkně zelené a když přišlo babí léto, začaly se jejich listy krásně vybarvovat. Čas tak rychle utíká a babí léto je už definitivně pryč. Pomalu končí listopad, na stromech výstižně, podle názvu současného měsíce zbývají poslední listy. Některé stromy už jsou holé, připravené na pár měsíců spánku. Dřív jsem přírodě záviděl zimní spánek, chtěl jsem také zimu zaspat a probudit se až na jaře, s první novou zelenou trávou, se zpěvem skřivanů a sluncem, které opět začíná mít sílu. Ale lidský život není tak dlouhý, aby si člověk mohl dovolit spát celou zimu. I tak toho prospíme dost.


Při dnešní procházce už z barev babího léta mnoho nezůstalo. Zůstaly stromy, jako stálá jistota, součást naší krajiny a domova. Jako slib, že zas za pár měsíců budou zas zelené, že zas přijde jaro a léto.

Stromům vděčíme za mnohé. Za kyslík. Za dřevo, za plody, za stín, za místa, kam rádi chodíme, ať už je to les, sad, zahrada. Nevím, proč se říká, ty jsi dřevo, případně dřevák. Vždyť dřevo je jedna z nejužitečnějších surovin, provázející člověka napsáno obrazně ale většinou doslova od kolébky (dětské postýlky) až po rakev. Ze dřeva byly dříve ty nejlepší hračky. Dřevo bylo třeba na nábytek, na stavby, nebo alespoň na část lešení. Dřevo jako materiál pro stavbu lodí a vozů, zbraní, luků, šípů a nářadí, protéz a holí. Stolů a židlí, lavic a laviček, ohrad a plotů. Dřevo na oheň, díky kterému přežívali zimy generace lidí. Dřevo na housle, kytary a jiné hudební nástroje, na sochy svatých a třeba andělů.


Ty anděle jsem napsal záměrně, protože stromy jsou pro mě živoucí andělé krajiny, kteří lidi provázejí a slouží jim. Nejen svým dřevem, také i svými plody, které se staly součástí našich pokrmů. Jablka, hrušky, švestky, třešně, višně. Ty už znala řada minulých generací. Následovaly meruňky, broskve. Později se přidaly pomeranče, citrony a jiné plody citrusů, v posledních letech mango, avokádo, papája, fíky, datle. Připomenu i čaj, kávu a kakao. Bez stromů by o to vše byl náš život chudší.

Podstatným darem stromů, jehož dostupnost měla za následek rozšíření knih, novin, časopisů. Dodnes si vzpomínám na svou první knihu, kterou jsem sám přečetl. I na dlouhou řadu dalších, se kterými jsem prožil řady hodin, díky kterým jsem se dozvěděl tolik věcí. Dnes už je internet, smskuje se, mailuje se, dřív se psaly dopisy, posílaly se pohledy, vánoční přání. Kolik na to bylo třeba papíru a stromů. Co třeba toaletní papír, kdo si dnes bez něj dovede představit každodenní život.


Tak to bylo o části užitku, který ze stromů máme. Pro mě je dalším a největším užitkem stromů to, že prostě jsou. Často se říká, že něco působí dobře, nebo špatně. Někdo, nebo něco jako by vyzařoval příjemnou, dobrou energii, někdo, něco naopak. Vždy jsem se ať už v lese, nebo na jiném místě, kde byly stromy cítil dobře. Pár let jsem měl v jednom blízkém lese „svůj“ dub, o který se opíral posed. Jistě sloužil myslivcům k pozorování zvěře. Mě posloužil k mnoha hodinám příjemné relaxace, kdy jsem na něm seděl, opíral se o kmen dubu a díval se do jeho koruny, do krajiny. Bylo mi tam moc dobře, jako by kolem stromu byla zóna klidu a pohody.


Je ještě jeden důvod, proč o stromech píšu právě dnes. Pár týdnů pravidelně navštěvuji jednu internetovou adresu spojenou s novým časopisem Vědomí.

V nabídce v jeho horní části jsou i video dokumenty. V části Životní prostředí jsem našel animovaný film podle knihy Jeana Giona Muž, který sázel stromy.


Myslím, že tato kniha je dost známá, kdybych mohl, zařadil bych ji do škol jako povinnou četbu. Tím bych jí zřejmě prokázal medvědí službu.

Tu knihu mám z našeho prvního vydání z roku 1997 a to, jak mi zaujala má i svůj hmatatelný důkaz. Inspirován touto knihou, vysázel jsem v okolí železniční trati, dostatečně daleko od kolejí asi padesát žaludů. Moc jich nevzešlo, ale dnes jsou z těch, které přežily už pěkně velké duby s docela silnými kmeny. Bylo a je hezké pozorovat, jak každým rokem přirůstají, sílí. Hezký je i pocit, že jsem jim pomohl k životu. Protože podle mě je náš svět s každým novým stromem zas trochu hezčí a bohatší. Doufám, že ještě někdy nějaký strom zasadím.


Kniha, která k sázení stromů inspirovala nejen mě, jak jsem se později dočetl, nevychází z reálného příběhu. Za to její myšlenka a poselství je živé. Od tilandsií a hojí jsem se dnes ani moc nevzdálil. Tilandsie na stromech většinou žijí, hoje se po stromech pnou. Jak je patrné, nejenom ptáci a hmyz obývají stromy, ale i jiní příslušníci živočišné a rostlinné říše. Možná z nich v dávných dobách slezli i naši praprapředci. Na těch stránkách, jejichž adresu jsem uvedl jsou i jiné zajímavé dokumenty. Některé už nejsou aktuální, ale pokud máte zájem o jejich shlédnutí, většinou je podle názvu dohledáte na http://www.youtube.com/

Kromě videí je tam hodně zajímavých článků, možná vás tam toho zaujme víc.

Dnešní hudební odkazy budou tématické :



sobota 15. listopadu 2014

Madeira skalnatá – Sao Lourenco

Madeira, stejně jako ostatní ostrovy Makaronezie jsou pozůstatkem i výsledkem činnosti dávných podmořských sopek. Na výletech zelenými, vegetací zarostlými místy ostrova to není až tak patrné.
Na jednom z nejkrásnějších míst ostrova, ale krásné zase jinak, je tato historie patrná víc.



Poloostrov Sao Lourenco je to první, co vidíte při přistávání na Madeiře. V září to místo z výšky vypadalo jako skalnaté, života prosté místo. V kontrastu s mořem ovšem velmi zajímavé.



Při prvním hromadném výletě na východ a sever ostrova jsme na začátku tohoto místa, tam, kam vedla silnice dostali pět, deset minut na fotografování. Pršelo, no, spíš jen tak mžilo. To místo vypadalo lákavě, přímo vybízelo k tomu si je pořádně prohlédnout a projít se po cestě, čekající na turisty kteří nemusejí nasednout do autobusu a objet ještě pár dalších míst, udělat pár dalších fotek.



Tak jsme si na Sao Lourenco udělali výlet sami. Z Funchalu, až na místo zvané Baia d´Abra, tam kde začíná turistická cesta po tomto nejvýchodnějším výběžku ostrova nás dovezl autobus číslo 113
společnosti SAM.


Oproti minulé, krátké a deštivé návštěvě tohoto místa byl krásný, slunečný den. Což na tomto místě nemusí být vždy to nejlepší. Jdete po cestě, kde není žádný stín a okolo poledne to slunce může pálit víc, než je příjemné. Ale my stihli autobus odjíždějící v devět hodin, no doběhli jsme tak tak s rezervou jedné, dvou minut. Na další autobus jedoucí na toto místo bychom čekali hodinu.



Snad si z fotek uděláte alespoň malou představu o tomto místě, ale jeho atmosféra je obrázky nepřenosná.


Kontrast skal a vod modrého Atlantiku, slunce odrážející se v jeho vodách. V tomto období vyprahlé místo, ale i tak vidíte nezdolnost a životaschopnost místní vegetace. Podle fotek se toto místo koncem zimy a na jaře také zazelená.








Na některých skalách se přímo otiskla stopa lávy, proudící z hlubin země a tvořící toto místo a tento ostrov. I zblízka je jejich povrch zajímavý, někdy docela barevný.





Na Madeiře se mění počasí každou chvíli a tak s blížícím se polednem přišly vhod mraky a větší oblačnost. Místo jsme si užili, cesta tam i zpět bez velkého spěchu trvala necelé čtyři hodiny.


Pár kamínků z tohoto místa mám v pokoji. Jako památku na jedno krásné místo, blízké i vzdálené zároveň.