sobota 25. května 2024

Jak jsem se stal během padesáti dnů milionářem

Ne, nevyhrál jsem, ani jsem nic neprodal a ze své penze bych ten milion nenašetřil ani za pár let. Nejde o peníze, o koruny, ani jakoukoliv jinou měnu jde o počet kroků během posledních padesáti dnů.


O prospěšnosti chůze toho už bylo napsáno, takže tuhle stránku věci vynechám. Těch doporučovaných deset tisíc kroků denně je někdy zpochybňováno, prý těch tisíců stačí šest. Já byl vždy trochu extrémista. Stačí si vzít počet mých kytek v bytě, to je jedna z věcí, které už tak úplně normální není.



Chůze mě vždy bavila a nachodil jsem toho opravdu dost, daleko dřív, než byly krokoměry a chytré hodinky. Co ty “chytré” hodinky mám a každý večer se můžu podívat, kolik mám nachozeno jsem si tu svoji normu nastavil na patnáct tisíc kroků. 



Vždy jsem se snažil žít zdravě a při mém sklonu vše trochu (někdy i více) přehánět se mi těch patnáct tisíc zdálo dostačujících. I vzhledem k tomu, že od nějakých třiceti let ještě téměř bez výjimky ještě cvičím (co jsem v penzi půlhodina se protáhla  téměř na hodinu).



Za nějaký čas mi těch patnáct tisíc přišlo málo, proč také při procházkách v přírodě toho neobejít víc. Číslo osmnáct se mi vždy líbilo, jsou v něm násobky mé oblíbené trojky, šestky i devítky. Tak alespoň osmnáct tisíc kroků.



Každý večer si píšu stránku do deníku.  Prý psaní rukou může být jednou z prospěšných věcí coby prevence proti alzheimeru. K datumu si vždy poznamenám, kolik těch kroků za den mám. Před nějakým týdnem jsem zjistil, že už dlouho počet kroků překračuje dvacet tisíc. Někdy i pětadvacet, párkrát i sedmadvacet. Dnes, 24.5. je to už padesátý den. 



Sto dnů takto chodit, to už asi nedám. Vzhledem k tomu, že mě do sedmdesátky zbývají už jen tři roky a pár měsíců (budu optimisticky doufat, že nepřijde nějaký průšvih) není ani těch padesát dnů špatná bilance. Za něco se člověk pochválit musí. Málokdy to za něj udělá někdo jiný.



Protože tento příspěvek, který vás doufám bude inspirovat k větším pohybový aktivitám je trochu atypický, bude takový i obrazový doprovod. Martinovy obrázky stvořené na jeho tabletu.   





neděle 19. května 2024

Rok utekl jako voda ...

a naposledy jsem využil svoji roční permanentku do naší plzeňské ZOO. Za ten rok jsem ji navštívil jedenáctkrát. Vycházelo by to téměř na jednu návštěvu měsíčně, ale v zimě jsem návštěvy vynechal. Přece jen jsem tam chodil spíš kvůli botanické části zahrady a zvířata pro mě byla takovým bonusem navíc. 








To platilo i při poslední návštěvě, kdy jsem se prošel všemi oblíbenými místy. Plzeňská ZOO je díky svému spojení s její botanickou částí takovým krásným, dobře udržovaným parkem a

japonská zahrada je pro mě asi jejím nejhezčím místem. I když i na ostatních místech je hodně zajímavých stromů, keřů, kvetoucích i nekvetoucích rostlin.









Dnes se podělím o pár obrázků z té na nějaký čas poslední návštěvy tohoto pěkného místa.

Nevynechám také obrázek  zvířecího osazenstva. 










Už jsem dlouho nedával odkaz na nějakou pěknou písničku. Protože po nějakém tom roce vydali nové album Cape Forestier (i moji) oblíbení australští sourozenci Angus a Julia Stone, přikládám odkaz na malou ukázku:


https://youtu.be/2SFhlDS3KYY?si=8OAg_V-mgPdUZhMr

https://youtu.be/CehK3i-t52c?si=kR_zsJCWcxC5LLzm

https://youtu.be/aHvV5Nic43s?si=AzyZk7IfkK6k1n6p

sobota 11. května 2024

Bohatství, pomíjivost a vděčnost.

Co znamená být bohatý? Otázka, na kterou může být tisíc a jedna odpověď. Možná ještě víc. Bohatství je mládí, bohatství je zdraví. Samozřejmost, která přestává být samozřejmostí, když o ni přijdeme. Bohatství je život, ve kterém nechybí střecha nad hlavou (případně strop, který je podlahou bytu nad námi). Bohatství je nemít hlad, nebýt v zimě a v horku, pokud sami nechceme. Bohatství je poznání, ať už prostřednictvím rodičů, dobrých učitelů,  knih, cest. Bohatství je moudrost, která se získá životem. Poznání, že toho můžeme hodně znát, ale daleko víc toho znát nikdy nebudeme. Bohatství je láska, ať už k těm nejbližším lidem, zvířatům, stromům, rostlinám, ke knihám, hudbě, umění, k přírodě, ke krásným místům, (rodným) městům. K řekám, jezerům, mořím, ke slunci, k dešti, k noční obloze plné hvězd. K horám i údolím, k místům, na která se rádi vracíme. Jedno z největších bohatství je život v míru. 



Život sám je jedno z největších bohatství. Nepředstavitelně rozlehlý vesmír, ve kterém je tolik planet bez života a potom jedna modrá a zelená planeta, ta naše. Plná života. Z těch mnoha milionů druhů ( podle Wikipedie 8,7 milionu, nejvíce je živočichů, rostlin “jen” 300.000 a hub s lišejníky přibližně dvakrát tolik, co rostlin) se člověk ocitl na samé špičce “STVOŘENÍ”. Mohlo by se  předpokládat, že narodit se člověkem, je už samo o sobě to největší bohatství samo o sobě. Platí to ale pro všech více než osm miliard v této době žijících lidí? Tak to je otázka.




Bohatství je tedy šance narodit se v takových zemi, jako je ta naše. Kde jsou šance žít tak, jak chceme, podle našich možností, podle našeho snažení, podle toho, co pokládáme za bohatství. Podle toho, jakou cestou se vydáme.




Protože každá cesta začíná tím “prvním” krokem, ale také každá cesta, ať už dojde k svému

cíli, nebo nedojde skončí. Tím jsem se dostal k té pomíjivosti. Která je i určitou spravedlností. Možná tím poznáním pomíjivosti dojdeme i závěru, že ne každé bohatství je stejně cenné. 



Budeme vděčni za každý nový den,  který nám bude stát za to, abychom vstali z postele a s radostí uvítali možnost něco nového prožít, poznat, mít radost ze známých lidí a míst, které jsou jistotou, že svět je zatím (i přes všechny špatné zprávy) takový, jaký by měl být. Budeme vděčni za vše, co nám dělá radost, i když s každou radostí jsou spojeny i starosti. Budeme vděčni za lidi, kteří už tu s námi nejsou, ale kteří pro nás byli důležití.  Budeme vděčni nejen za svůj život, ale i za životy kolem nás. Dokud je, dokud jsou.



neděle 28. dubna 2024

Lophophora williamsii

Dnes ráno při zalévání tilandsií jsem uviděl, že se chystá kvést můj “nejstarší” kaktus Lofofora, česky také ježunka pochází z Mexika. Je známá také jako peyotl, kultovní rostlina indiánů, s narkotickými účinky. Rostliny pěstované v našich podmínkách právě tu látku, pro kterou ji sbírali indiáni, ztrácí. Obsahuje ale jiné, jedovaté látky, proto využívat tyto kaktusy jako narkotika by mohlo být značně rizikové. Navíc ničit tyto pěkné kaktusy by bylo celkem nevhodné. V Mexiku je hojně rozšířená, vyskytuje se v rovinách až do nadmořských výšek kolem 2000 m.n.m.. 


Tu moji lofoforu jsem koupil myslím někdy před šestnácti, nebo snad už před sedmnácti lety na každoroční prodejní výstavě plzeňského klubu kaktusářů. Postavil jsem ji na okenní parapet a po přestěhování do paneláku na Martinem zhotovené regály hned u okna, protože stavitelé paneláku se v době jeho stavby s okenními parapety neobtěžovali. Kaktus dlouho  žil v původním květníku malých rozměrů, ve kterém jsem jej koupil. Před třemi lety byl konečně přesazen do většího a já si mohl prohlédnout jeho “řepový”, z nedostatku místa dole zkroucený kořen. 

Celkem pravidelně každý rok, až do doby přesazení kvetl. Dokonce jsem jednou při odstraňování zaschlého odkvetlého květenství zjistil, že je v něm i jakási tobolka se semeny. Byla pokusně zaseta a kupodivu vzešla. Část z nich se dožila i dnešních dnů.Po přesazení přestal kvést, až do dnešního dne.



Co k tomuto skromnému zelenému obyvateli mého pokoje napsat. Tedy, jak vidíte, je to spíš zelenošedá barva. Nikdy nebyl jinde, než na svém místě u okna. Možná jej letos, spolu s novými a ještě novějšími kaktusy dám na léto na lodžii. Od jara do podzimu jsem ho vždy trochu zalil. V zimě tak symbolicky pár kapek jednou za měsíc. Tedy vzhledem k tomu, že přezimuje při pokojové teplotě. Substrát pro kaktusy, spíš minerální, s drenážní vrstvou na dně květináče. Aby nikdy nestál ve vodě. To ale nehrozí, tak moc ho nikdy nezalévám. A to je o tomto kaktusu vše.


Ještě přidám jednu Martinovo fotku z včerejší procházky.


neděle 21. dubna 2024

Lidé versus příroda

K dnešnímu příspěvku mě inspiroval čerstvý zážitek z dnešní procházky. Pár metrů od našeho paneláku je dlouhý trávník vedoucí souběžně se silnicí. Mezi ním a silnicí jsou parkovací místa. Už před několika lety na trávníku vysadili řadu stromů. Ani nevím, co jsou zač, ale každý strom se počítá. Nějakou dobu po vysazení byly dva stromy zlomené. Nevím, jestli je nějaký frustrovaný člověk zlomil úmyslně, nebo jestli je zlomilo nějaké z těch dlouhých aut, jehož řidič se nedíval, co má za sebou a přejel i zarážky na kola, které tam jsou pro řidiče pro orientaci, kam až mohou vjet. 



Ty dva zlomené stromy byly po několika letech, v loňském roce nahrazeny novými. Byly už dost vysoké, nejméně tři, možná čtyři metry. Než tak vysoko strom naroste, to určitě trvá řádku let. Včera tam ještě stály, pěkně obrostlé novými listy. Dnes oba stromy zlomené, pohozené do příkopu z druhé strany chodníku, vedoucího kolem trávníku. Někdo by si řekl, že jsou to jen stromy. Pro mě krásné, užitečné, zelené bytosti, které byly stejně živé, jako ten idiot, který je zlomil. Doufám, že karma existuje a že mu to i s úroky vrátí.



Nejsou to jediné stromy, které v naší blízkosti v nedaleké minulosti přišly o život. Město bývalou trať z Plzně do Chrástu nahrazuje cyklistickou stezkou. Ta se vyměří a vše co “překáží” se pokácí. Někdy by stačilo pár desítek centimetrů a dub, který v těch místech rostl řadu let by mohl stát další roky. 




Na podzim kousek od toho místa přijelo auto a pracovníci začali kácet stromy, které by v budoucnu mohly překážet drátům elektrického vedení. Brali to jak se říká šmahem, nakonec vykáceli vše pod dráty i daleko naproti nim. Celou řadu, ve které rostlo pár hodně pěkných dubů a bříz. Také starý keř hlohu, který byl už velmi rozložitý a pěkný, před více než padesáti lety, kdy jsem do těch míst začal chodit na procházky. Vždy byl obsypaný květy, později červenými plody. Na jaře na něm občas létali zlatohlávci, kteří hlohy rádi navštěvují.




Cesta do těch míst byla dříve zcela přírodní. No, pravda, po dešti byla někdy rozbahněná, pamatuji, jak jsem měl zadělané boty. Potom byl na cestu položen asfalt a odnesly to zas nějaké keře bezu, trnky… Teď asi tak dvakrát do roka v létě po asfaltové cestě přejede stroj sekající trávu, rostliny, květiny a vše asi půl metru kolem cesty. Po tomto “zkultivování” okolí cesty mají blízké stromy a keře sedřenou kůru z kmenů.  Obsluha stroje si takových “překážek” nevšímá. Holt jejich chyba, že stojí v cestě. Přitom by stačilo jet trochu dál.




V právě proběhlé zimě jsem mezi jinými knihami přečetl i dvě, které jsem měl už nějaký čas doma a jejichž přečtení jsem odkládal. Asi jsem tušil, že to nebude příliš veselé čtení. Jsou to knihy Farmagedon a Mrtvá zóna. 

Farmagedon - Isabel Oakeshott | Databáze knih (databazeknih.cz)

Mrtvá zóna: Tam, kde žily divočiny - Philip Lymbery | Databáze knih (databazeknih.cz) 


Nepovažuji se za zeleného aktivistu, přilepování se na silnice a polévání obrazů aktivisty považuji za naprostý nesmysl. Mnohem užitečnější aktivitou by bylo vysazování stromů.

Ale tyto knihy by si měl přečíst každý, kdo má přírodu rád, komu na ní záleží.




Je asi těžké, v tomto někdy hodně bláznivém světě najít dobré řešení, pro lidi i přírodu. Dříve jsme byli její součástí, jsme vlastně stále. Ale dobrému vztahu k ní se  stále nějak vzdalujeme. Snad se dříve, než to jedna nebo druhá strana odnese, najde dost osvícených hlav, které by přinesly dobré a realizovatelné řešení.