sobota 28. února 2015

Haworthia chloracantha var. subglauca

Dnešní článek by se také mohl jmenovat, jak jedna kytka druhé život zachránila a svůj tak prodloužila. Před pár lety, v době, kdy jsem chtěl mít co nejvíce haworcií jsem si vyhlédnul i jednu méně často pěstovanou. Varietu Haworcie chloracanthy, var. subglaucu, která má trochu větší, růžice, zajímavě zelenošedě zbarvené listy. A neodnožuje tak často jako známější, menší a zelenější chlorantha var.denticulifera. Díky velikému pěstiteli těchto krásných rostlin panu Susserovi se toto přání splnilo.


Tato haworcie stejně jako ostatní pochází z jihu Afriky, a i když nemusí plné slunce, k uspokojivému růstu potřebuje dostatek světla, ranní, nebo pozdně odpolední slunce také uvítá. Zálivka přiměřená, nesušit a nepřelévat. U mě už ze zvyku a vzhledem k relativnímu teplu i přes zimu dostávají napít jednou týdně, množství závisí na období a světle, od symbolických pár kapek až po vydatnější zalití (u sukulentů nikdy přelití).


Bohužel v době, kdy jsem měl většinu sukulentů doma i v práci zamořených červci. Kytku jsem si coby svou obzvláště oblíbenou vzal domů. Zpočátku dobře rostla, z čehož jsem se ale neměl dlouho radovat. Haworcie jsou kytky poměrně životaschopné a tak se tak snadno nerozloučí.


Bohužel, Haworcie chloracantha var. subglauca chřaddla a chřadla, šlo to s ní od deseti k pěti a tak mi ani tak moc nevadilo, že vedle ní vyrašil semenáček oxalisu. Asi kvůli němu se květináč i se zbytkem toho, co zbylo z té kdysi pěkné haworcie stěhoval s námi do našeho panelákového bytu, kde jsem se před dvěma roky rozhodl zatočit s vlnatkou a kořenovkou.


Nevím, jestli tento boj může být někdy vyhraný na 100%, ale myslím, že i 90% je úspěch. Tak jsem dvě jara za sebou zaléval své kytky doma i v práci roztokem z granulátu Substral Careo a výsledek se dostavil. Díky tomu, že nejsem moc pořádný, ba naopak spíš dost nepořádný a možná i to dost je slabý výraz, jsem vedle toho oxalisu nechal i zdánlivě neživou haworcii, pár zaschlých zkroucených lístků.


Substral Careo, kromě toho, že likviduje i různé potvory je zároveň i hnojivem a tak nejeden sukulent po několika zálivkách vypadal o hodně lépe, než dřív. Sám sebe jsem se ptal, proč jsem to s tímto přípravkem nezkusil už dřív, no, jednak jsem o něm nevěděl, ale hlavně jsem měl vždy k používání této chemie v bytě vždy dost velký odpor. Někdy to jinak nejde.


Haworcie, o které dnes píšu byla největším překvapením, jak takový přípravek může působit. Ze středu zdánlivě zaschlých růžic začaly vyrůstat nové listy a výsledek, po necelých dvou letech vidíte na fotkách z dnešního dne. Musím přiznat, že když jsem kytku dnes vytahoval z regálu, zlomily se oxalisu jeho křehké, přes zimu zdegenerované výběžky. Byl stejně už moc přerostlý, tak jsem téměř celý stonek ulomil. Jestli obroste, bude haworcii dělat dál společnost. Poslední rok už vypadal stejně dost nevzhledně, tak ho na oplátku ta haworcie chránila před vyhozením. Myslím, že každý život, i časově omezený má svou cenu, a to se týká každé kytky i každého z nás.





sobota 21. února 2015

Gasteria batesiana

Psát o Gasterii batesianě je možná zbytečné. U nás už o ní psali mnohem větší odborníci a odbornice na sukulenty a tak mi nezbývá, než opakovat, co už bylo možné si přečíst. Nakonec, nic nového pod sluncem.


Na druhou stranu, Gasteria batesiana je tak pěkná kytka, že si zaslouží být připomínána opakovaně. Zvláště dnes, kdy není zas tak velký problém ji sehnat.


První batesianu jsem si přivezl z Letňan, tedy přivezl jsem si hned dvě. Ta druhá byla určena coby rostlina pro zkrášlení pracoviště, tedy byla jedním ze sukulentů určených k tomuto účelu. Zmiňuji to záměrně. Tyto sukulenty byly zasazeny do truhlíků, kde měly dost místa a blízko velkého okna, kterým na ně celé dopoledne svítí slunce. 


Tady se přímo ukázkově ukázal „přírodní výběr“. Některé rostliny si přivlastnily většinu prostoru, jiné časem záhadně zmizely, některé nepřežily. Gasterie batesiana dnes obývá většinu truhlíku, dost se rozrostla a ukázala, co dovede, když se jí poskytnou příhodné podmínky a dostatek místa.


To její sestra, kterou jsem si přivezl je sice už přesazená do většího květníku, ale kromě původní přibyly „jen“ dvě nové odnože. Myslím, že jí mám tak osm let a když jsem ji kupoval, jistě měla už nějaký rok života za sebou.


Jak jsem se dočetl, batesiana je dlouhověká kytka, a na pěstování není nijak přehnaně náročná. Nepatří k nejmenším, ale takový pěkný sukulent vynikne právě v té nepřehlédnutelné velikosti.
Nakonec, přebytečné odnože jistě snadno najdou nové majitele a pokud jí neposkytnete příliš místa, aby se mohla roztahovat, nebude to tak hrozné. Nejdelší listy té mé měří necelých dvacet centimetrů.


Ještě zmíním, že se mě Gasterie batesiana líbila natolik, že jsem nezůstal u jediné. V prodeji je více forem. Rok po té první přibyla další. Z výstavy plzeňských kaktusářů jsem si přinesl krásnou, temně zelenou formu. Bohužel, díky kořenovce téměř nepřežila a tak jsem si při loňské návštěvě této výstavy přinesl tu samou, novou. Teď vypadá, že se ta stará díky opakované zálivce Careem přece jen vzpamatuje.


Tu novou jsem jím už zaléval preventivně, vybíral jsem malou, za pár desetikorun, za necelý rok přece jen trochu přirostla. Co je na těchto gasteriích tak pěkné? Je to jejich zvláštní povrch pevných, tuhých listů, na kterém zas můžeme obdivovat rozmanitost a dokonalost přírody. Kromě povrchu je pěkná i barva listů i jejich zajímavý tvar.


Gasterie batesiana pochází z jihu Afriky, konkrétně ona se vyskytuje na nejsevernějším místě výskytu gastérií. Roste kolem řek i na skalách, na internetu jsem se dočetl, že roste i na dost úrodné půdě. Nadmořská výška v místech výskytu je mezi 500 a 700m.n.m.. Přes léto má ráda vydatnější zálivku, tedy s přihlédnutím, k tomu, že je sukulent spíš vlhčí, ne mokrou propustnou zeminu. Nemusí mít přímo slunce, ale světla má ráda co nejvíc.


Pojmenována byla po nadšeném sběrateli jihoafrických sukulentů Johne Batesovi o kterém jsem se pomocí překladače dozvěděl, že byl Angličan a snad průvodčí v trolejbuse. Co v první polovině minulého století mohlo být docela prestižní zaměstnání.




sobota 14. února 2015

Tillandsia ionantha var. stricta

Tak dnes představím jednu z ionanth, konkrétně variantu stricta. Někdy je také označována lískový ořech nebo peanut – což je podle překladu burák.


Je to jedna z mých prvních tilandsií, je u mě už víc jak dvanáct let. Tedy ne ta původní, ale její potomci. Za tu celkem dlouhou dobu byla třikrát vyfocena, ty poslední obrázky jsou z dnešního dne, tak ji mohu představit tak říkajíc časosběrně.


Když ke mně dorazila, byla to jedna malá kompaktní růžice. Na nejstarší fotce vidíte dva potomky té původní už se svými odnožemi, krátce před tím, než se rozpadly na dva samostatné trsíky, v jejichž podobě vegetují dodnes. Má odlišnou barvu od ostatních fotek, je to tím, že je právě zalitá.


To už měla pár let u mě za sebou. Jednou, krátce po stěhování z jednoho bytu do druhého, kdy jsem ji chtěl polepšit umístěním na slunečnější okno jsem ji trochu „spálil“, za nedlouho potom poprvé vykvetla a přivedla na svět dva potomky.


Nějaký čas potom v ní našly velké zalíbení svilušky, naštěstí byly včas zpozorovány a zlikvidovány.
Snad mohu napsat, že tím byly veškeré trable za námi a jinak může být Tilandsie ionantha var. stricta považována za bezproblémovou tilandsii.


Má několik alespoň pro mě velkých předností. Je malá, kompaktní. Jednotlivé listy jsou maximálně 5cm dlouhé. Roste o dost pomaleji než ostatní ionanthy. Kvete až po pár letech, nepatří mezi ty, které se snaží kvést každý rok.


Kvetení je nenápadné, květ většinou zůstane více méně mezi listy a nevykukuje tak, jako u ostatních ionanth. Alespoň u mě. Také nedochází k výraznému zčervenání, jak se můžete podívat, jedna co se právě chystá kvést mé jen trochu červené kolem špičky růžice. K dalšímu zčervenání dochází přes léto na straně růžic, na které nejvíc svítí slunce.


To svítí během dopoledne. Své místo má na východním okně, v první řadě, kde coby malá nestíní těm za ní. Dvakrát týdně má zajištěné rosení po celý rok, v létě přidávám ještě jedno.


Pro ty, co mají rádi tilandsie ještě upozornění. Pokud už to neví. U pana Ing. Heřtuse v Sibřině je od začátku února připravena první letošní velmi bohatá nabídka tilandsií s mnoha zajímavými i vzácnými druhy.












sobota 7. února 2015

Sedum sedoides

Abych dnes napsal také alespoň pár nových řádků, prošel jsem starší fotky a narazil na jednu mrazuvzdornou kytku, tedy spíš kytičku, vzhledem k tomu, jak drobně a křehce působí. Zdání ale klame, na balkoně bez problémů přečkala už pár zim.


Sedum sedoides, nebo také Rosularia sedoides. Semprevivella sedoides. Kytku mám od paní Dagmar Petrlíkové a vlastně těch málo informací, které o ní mohu poskytnout jsem vyčetl z jejího článku, který je na jejích stránkách k dohledání.


Z něho jsem se dočetl, že Sedum sedoides pochází z vyšších nadmořských výšek z hor Indie, Kašmíru a Pakistánu.


Také jsem dal na rady z článku, týkající se umístění rostliny, umístění mimo přímé slunce a větší požadavky na vlhkost zeminy. Jde na ni pouze ranní a časně dopolední slunce. Od jara do zimy celkem pravidelně zalévám.


Samotné rostlinky, to jsou takové růžice světle zelených lístků. Z růžic vyrůstají na tenoučkých stolonech malé rostlinky, které ochotně zakořeňují ve vedlejších květináčích. Životaschopná rostlina, která nebýt květů, asi by byla lehce přehlédnutelná.


Ale to se změní v okamžiku, kdy se objeví první květy. Myslím, že první se objevují už koncem května a vydrží kvést až do podzimu, jednou kvetla ještě začátkem prosince. Možná, že to bylo jen nezvykle teplým podzimem.


Jak ve svém článku zmiňuje paní Petrlíková, rostlina (v našich podmínkách?) netvoří semena. Podle mě je to tím, že se na prašnících netvoří pyl. Ale těmi odnožemi se naprosto dostačujícím způsobem o četné potomstvo postará.


Tak pokud by někdo zatoužil oživit svůj balkon (nebo skalku) vděčně kvetoucí rostlinou, Sedum sedoides může být jedním z vhodných adeptů.