sobota 25. dubna 2015

Jeden malý výlet v čase

Dnes vás pozvu na jedem malý výlet. Do minulosti. Je téměř před devíti lety a my jsme na první dovolené na krásném řeckém ostrovu Korfu, nebo také chcete li Kerkyře. Je první polovina září a na tu dobu je tady poměrně chladno, alespoň místní a ti, co sem jezdí pravidelně říkají.


Moře je docela studené, na nějaké velké plavání to není, ale o to lépe se v takovém počasí chodí. Korfu dostálo své pověsti zeleného ostrova, je radost vystoupat někam na kopec a rozhlížet se po krajině a při pohledu do dálky zahlédnout tu úžasnou modř moře.


Procházet se olivovými sady, ve kterých jsou některé letité olivy tak nádherně pokroucené, chodit kolem bílých skal a sledovat, čím vším jsou jejich stěny porostlé. Mým oblíbeným stromem u nás je dub a tady nacházím nejméně jeho dvě jižní varianty s tuhými, ostnitými listy připomínající listy cesmíny. Pár žaludů jsem si přivezl domů, ale botanický pokus, vysetí skončil naprostým neúspěchem. To bylo nakonec dobře, co bych tady dělal se stromkem zvyklým na jižní slunce?





Ten výlet, o kterém chci psát vedl cestou, kterou si i dnes dovedu docela dobře představit. Na některých místech bylo znát, že většinu roku oplývají dostatkem vody a vláhy. Mechy, lišejníky, kterým se tu dařilo. Každou chvíli jsem se zastavoval a přemlouval Martina, ať vyfotí tohle a hned zas tamto...


Lišejníky, mechy, zajímavý uschlý plod květiny, žalud a list dubu. Zajímavý kámen, ve kterém je vrostlý jiný, jako nějaké ztracené vejce pravěkého plaza. Stěnu svahu u cesty poskládanou z bílých kamenů.




Samozřejmě došlo i na pohled do krajin ostrova, i do té úžasné modři místního moře. To bylo u malého městečka Liapades, ve kterém jsme tu dovolenou prožívali opravdu průzračné, čisté, škoda jen, že tak studené.


Nakonec jsme si i to moře o rok později užili. Při té naší první návštěvě Korfu jsem byl poslední den před zpátečním odletem na procházce tou cestou, o které dnes píšu. Potkali jsme kouzelného řeckého dědečka a i když slovy jsme se kvůli jazykové bariéře příliš domluvit nemohli, pochopili jsme, že nám ukazuje cestu, kterou se máme dostat k moři. A protože pohádkoví i řečtí dědečci se mají poslouchat, po té cestě, kterou nám ukazoval jsme se vydali.


I když vedla po kopcích a byla dost dlouhá, dovedla nás k malé, opuštěné pláži. Byla tak pěkná a bylo na ní tak pěkné koupání, že jsem na ni po příletu domů stále myslel a říkal si, jak by bylo pěkné prožít na ni daleko víc času. A tak jsme přesně po roce letěli na to samé místo znovu, do stejného hotelu a aniž by jsme to očekávali, dostali jsme i ten samý pokoj.


Nevím, jestli se na tento krásný ostrov ještě někdy podíváme. Já si ho čas od času připomínám fotkami z obou dovolených. Nejčastěji právě fotkami z výletu, o kterém jsem dnes psal.





sobota 18. dubna 2015

Catopsis sp.Ekvádor

K jaru neodmyslitelně patří zelená, tak dnes to bude o jedné krásně zelené rostlině. Koupil jsem ji pod označením Catopsis sp.Ekvádor, dnes je myslím nabízena také jako Catopsis sp.Baeza. To první označení nezpochybňuje, ale upřesňuje, Baeza je malé město v Ekvádoru.


Když před osmi lety vyšla kniha pana Ing. Zdeňka Ježka Rostliny pro vzdušné zahrady, stala se pro mě ihned bestsellerem, který jsem si stále dokola pročítal. A hledal v něm inspiraci pro své další pěstitelské pokusy. A jako se už pár let před tím ke mně od pana Ježka dostaly tilandsie, tak se ke mně o nějaký rok později dostaly dischidie a anturia. Před čtyřmi lety se dostalo i na katopsy, blízké příbuzné tilandsií.


Koupil jsem si rovnou pět druhů, jeden se bohužel po jedné zimě rozloučil. Po odkvětu zřejmě napřel svou sílu do tvorby semen a potom odešel, aniž by dal život nějaké odnoži. Semen po něm zbylo dost, ale nevzešlo žádné. Teď už k dnešnímu ekvádorskému katopsu. Ta jeho dvojčata, která vidíte na fotkách jsou už „vnoučata“ toho, který ke mně přišel. Před pár týdny by vedle nich byl vidět ještě jejich předchůdce. Když jim předal veškerou sílu tak, aby dorostly do stejné velikosti, zežloutl a potom jakoby se sám vylomil ze svého místa a odpadl.


Co napsat o katopsech. Na rozdíl od příbuzných tilandsií to nejsou mezi pěstiteli zřejmě příliš rozšířené rostliny. Známější je krásný velký katopsis subulata a masožravý katopsis bertoniana.
Katopsy žijí podobně jako většina tilandsií epifytním způsobem. Není jich tolik druhů, jako tilandsií, na internetu je uvedeno něco mezi 18 a 26druhy, jistě budou i další, jako ten dnešní sp.Ekvádor, které se svého určení a pojmenování ještě časem dočkají.


Pro mě se staly katopsy, zvlášť tři z těch čtyřech co zbyly velmi oblíbenými rostlinami. Na tom dnes představeném mě vždy upoutá jeho svěží zeleň, pěkně zvlněné listy a něco, co pro mě některé z mých rostlin mají a co bych asi vyjádřil trochu iracionálně – působí na mě příjemně a pozitivně. Což by mohl napsat o všech rostlinách, ale u některých, jako je právě tahle to platí ještě o trochu víc. Jeho bílé, celkem nenápadné květy by měli příjemně vonět, ale kvetl v zimě, tak to jsem se ani nedivil, že se jim do nějaké vůně ani nechtělo.


Jak se o katopsy starám? Rosím je stejně jako tilandsie, možná trochu intenzivněji a častěji a tak, aby ve středu jejich listové růžice zůstalo trochu vody. A jsem moc rád, že přes to, že jim nemohu dopřát vodu dešťovou, zvykly si na tu vodovodní, převařenou. Jsou umístěné na okně, ve druhé řadě za tilandsiemi. Když se na okno podívám, což je mnohokrát za den, vždy se na těch jejich zelených listech můj pohled chvíli zastaví.


sobota 11. dubna 2015

Hoya sp. Gunung Gading

Už dlouho jsem nepředstavil nějakou voskovku, tak dnes to napravím. Neuvidíte ale celou rostlinu, jen její odstřižený kousek, který už moc opovážlivě stínil tilandsiím. Teď zakořeňuje, aby posloužil jako náhradní rostlina. I když musím zaklepat, Hoya sp. Gunung Gading je jednou z těch nejvděčnějších a nejrychleji rostoucích Hojí. Proč nepředstavím celou rostlinu? Je zapletená ještě do jiných a chtít ji rozplést a vyndat s jejího místa, to bych ji potom zpět dával hodně těžko.


Gunung Gading je národním parkem v Sarawaku. Sarawak je zas členským státem Malajsie, ležící na severozápadě ostrova Kalimantanu, dříve Bornea, třetího největšího ostrova na světě. Největším lákadlem (pro turisty) místa s tím zvláštním názvem Gunung Gading je cizopasná kytka s největším květem, rafflesia. No, ani dnes představovaná Hoja pocházející z tohoto místa není vůbec špatná, spíš naopak. Alespoň pro mě byla jedním z největších hojových přání, které se mi jako mnohá další, splnilo díky polské pěstitelce Edytě. Tady máte její adresu, ať se můžete pokochat: http://hoyapassion.blogspot.cz/


Možná si hned na pravém okraji na úvodní stránce všimnete Hoji sp. Gunung Gading. Na té její upoutá výrazné zbarvení listů. Nevím, jestli je to tím, že je to jiný klon, nebo tím, že je pěstovaná na slunci. To zbarvení je opravdu pěkné, mě se ale líbí víc v tom zeleném provedení.


Já tu svou mám také na nejsvětlejším okně, pne se ale po jeho straně, tak na ní slunce přímo nesvítí.
Park Gunung Gading leží téměř na rovníku, má tropické klima. V nížinách se teploty pohybují mezi 23 až 32°C, v horských polohách je něco mezi 15 až 25°C, noční teploty klesají na 11°. Zda tato hoja roste v nížině, nebo ve vyšších polohách nevím, na internetu je toho o ní napsáno dost málo.


V jednom z článků o ní jsem se dočetl, že patří mezi callistophylly. Tyto voskovky mají silnější, trochu jinak vypadající listy. Nejsem odborník, nevím. Listy Hoji sp. Gunung Gading jsou tenčí, ale pevné, největší dosahují 14cm na délku a 6cm na šířku, myslím, že mohou být i větší. V poměru k listům jsou její květy menší. Kvetla mi zatím jednou, v loňském roce na podzim. To jsem jí měl rok, tak to bylo za velmi přijatelnou dobu. Bohužel květ byl na takovém místě, že nešel pořádně vyfotit. Je světlý, téměř bílý s tmavočervenými okraji. Vůni měl zvláštní, pro mě docela příjemnou.
Nevýhodou bylo, že vydržel jen dva dny. Fotky jdou snadno dohledat na Internetu.


Už jsem zmínil, že s touto voskovkou mám zatím jen dobré zkušenosti. Ono je asi hlavní u všech voskovek místo, kde mají dost světla. Nenechat zbytečně vysychat ani nepřelévat, prostě tak akorát.
Od jara do podzimu každé dva týdny dávám do zálivky trochu hnojiva. A to je o Hoje sp Gunung Gading zatím vše.




neděle 5. dubna 2015

Tillandsia latifolia – další

Stejné jako u posledně zmíněné atroviridipetaly. V jednom období jsem se zakoukal do latifolií a toto je asi ta poslední, pátá, kterou jsem si kupoval jako Tilandsii latifolii var. Divaricata.


Rok, nebo dva po tom jsem byl na návštěvě u jednoho velkého pěstitele tilandsií, kde jsem měl možnost obdivovat jeho velkou sbírku, kterou mohl na léto pěkně vyletnit na zahradě. Kvetla mu tam jedna dost velká tilandsie, s pořádným květenstvím. Když jsem se ptal na jméno, odpověděl latifolia var. Divaricata.


S obavou jsem potom sledoval, zda se ta má latifolia, prodaná pod stejným názvem nějak nepatřičně nezvětšuje. Zatím naštěstí nepřekročila rozumné rozměry,i když úplně malá také není. Růžice má průměr kolem 24cm, na výšku 15cm, teď s květenstvím 23cm.


Jak jsem tedy prozradil a jak vidíte z fotek, stačila už vykvést. Květenství se vyvíjelo celou zimu a na jejím samém konci se otevřel první květ, který je zvěčněný na představovaných fotkách. Od té doby až do dnešního dne vykvetlo ještě dalších deset květů a květní klas se díky několika slunečným dnům více vybarvil do zvláštního načervenalého odstínu, s trochou zelené a snad i hnědé.


I když jsou latifolie docela pohledné tilandsie, s dalším přírůstkem z početné rodiny latifolií nepočítám. U té dnes představené jen doufám, že se už nebude příliš zvětšovat. Možná ještě letos představím i svou nejoblíbenější latifolii, která je z těch pěti tou nejmenší. Ale to až někdy příště.