sobota 30. května 2015

Hoya lanceolata ssp.bella

Hoya bella, spávně celým názvem Hoya lanceolata ssp.bella je se mnou po Hoje carnose nejdelší dobu. Možná dvacet let, plus mínus nějaký rok. Viděl jsem ji poprvé u kolegyně v práci. Zrovna kvetla a zalíbila se mně na první pohled. Dostal jsem řízek se dvěma páry hezkých malých lístků  a k mé velké radosti za krátký čas pustil kořeny a za nedlouho i nový výhonek s novými listy.


Přiznávám, že na vždy s mou péčí byla tato voskovka spokojená. To jí  začaly všelijak usychat listy, přestávaly mít tu pěkně zelenou barvu a někdy začaly i opadávat. Čím víc jsem ji zaléval, tím hůř. Prostě  základ úspěchu při pěstování této voskovky a vlastně nejen té je zalévat tak akorát. Nepřelévat, aby nezačaly uhnívat kořeny, ani nenechat moc vysychat.


Dalším předpokladem k jejímu úspěšnému růstu i bohatému kvetení je dostatek světla.  Nemusí být na slunci, a když, už tak postačí to ranní, nebo pozdně odpolední. Hoja bella je jednou z těch, které vytváří nové a nové květy, ale nikdy nekvete z jedné květní stopky, jako mnohé jiné.


Dnes jsem záměrně vybral voskovku, protože jsem byl dotázán, zda  bych měl na prodej řízek Hoji cv. Mathilde.  I když jsem v životě za kytky utratil už spoustu peněz, spoustu kytek rozdal, za kytky jsem nevydělal ani korunu. Tímto vlastně odpovídám, kytky neprodávám a v nejbližší  době, alespoň pokud budu chodit do práce, se na to nechystám.  Člověk by nikdy neměl říkat ne, třeba mi bída v penzi  donutí si k důchodu nějak přivydělávat.


Také je velmi pravděpodobné, že až budu odcházet z práce, pro většinu kytek budu hledat nové majitele, které by se o ně dobře starali. Konečně vše tu máme dočasně propůjčené, i když to nazýváme svým a ty "naše"  kytky bude dobré včas poslat dál, aby ještě někomu mohly udělat radost.
Když už ale píšu o kytkách, které mně v životě dělají radost, pochopitelně je přeji i dalším lidem, kterým by dělaly radost.  Myslím, že voskovky se u nás začaly více šířit až v posledních letech a doufám, že pěstitelů, věnující se jejich množení a prodeji bude přibývat.


Největší nabídku voskovek u nás má pan Ladislav Kopáček. Prohlédnout si ji můžete na www.rostliny.net  v ESHOPU v oddělení Hoya plants. Momentálně je v prodeji pauza, podle posledních informací by se řízky mohly začít prodávat opět letos na podzim. Kdo si chce nějakou specialitu zamluvit dopředu, může na mailu hoya.plants@seznam.cz.


Další možností, kde získat již zakořeněné voskovky   je internetový obchod na www.lukscheiter.eu. Tam si zrovna můžete mezi jinými objednat i tu cv. Mathilde. Jeden z nejznámějších pěstitelů voskovek pan Luboš Hojný myslím nemá ještě své nové stránky s nabídkou voskovek hotové, ale něco z ní můžete najít na www.kaktusy-dk.cz.  Další pěstitel, u kterého lze sehnat zajímavé, někdy i epifytním způsobem pěstované voskovky je pan Ing. Zdeněk Ježek. Seznam prodávaných voskovek na svých stránkách www.epiphyticon.com nemá, o ten si musíte napsat na jeho mail  jezek@knet.cz. Ještě   musím upozornit na blízké příbuzné voskovek, dischidie, které jsou v nabídce tohoto pana pěstitele, myslím, že u nás v bezkonkurenčním rozsahu. V seznamu je i řada jiných, zajímavých rostlin.


Kousek na sever od našich hranic v Polsku je jedna z největších evropských pěstitelek, paní Edyta Kubiczek.  Kažký pátek v jejím hojovém bazárku najdete novou nabídku na adrese: http://hoyapassion.blogspot.cz/. Další evropské stránky jsou francouzské www.pakehas-hoya.com. Tady je také bohatá nabídka.


Ještě uvedu jednu adresu, kam se často dívám, ale jen tak se potěšit pohledem, protože objednávat mimo EU jsem se zatím neodvážil. Ono by to momentálně stejně nebylo aktuální, stejně by už nebylo místo. Možná se někdo z velkých českých pěstitelů, kteří mají zkušenosti z nákupem ze vzdálených zemí jednou odhodlá, nějaké ty vzácnosti doveze, namnoží a začne prodávat. Zatím převážně pro inspiraci  a pro potvrzení, jak jsou voskovky krásné: www.epiphytica.com. Některé opravdu krásné ještě nemají jméno, najdete je pod Hoya sp.. Tam se  už víc jak tři roky koukám na dvě, zatím pro mě nedostupné a utěšuji se jak ta liška na vinici v té bajce. Kouká na hrozny, jsou moc vysoko a tak si říká, stejně jsou kyselé. Tak já při pohledu na jejich krásné listy říkám, tady by stejně nenarostly tak pěkné.


https://youtu.be/Aea9QU_ptH8?list=PLA59077AD2DADAC5E

neděle 24. května 2015

Gasteria doreeniae

Gasterii  doreeniae  jsem si přinesl z Plzeňského kaktusářského kolokvia před sedmi lety. Kolokvium, to je tedy slovo, co? Musel jsem si hned najít, co vlastně znamená a významy jsem našel hned tři. Za prvé: zastaralý výraz pro ústní zkoušku na vysoké škole. Za druhé:shromáždění odborníků k určité otázce a za třetí: společná rozmluva, rozhovor. To kolokvium byly nějaké odborné přednášky spojené s prodejní akcí pro veřejnost, tak v tomto případě platí za druhé a za třetí.


Zpět k té gasterii. Ptal jsem se po nějaké, která moc nevyroste a byl mi nabídnut malý semenáček Gasterie doreeniae. Za těch necelých sedm let se sice o něco zvětšila, víc se rozrostla ale sympaticky malou velikost nepřesáhla. Protože před pár týdny dostala chuť vykvést, myslí, že už podruhé, byla i vyfocena a teď bude i stručně představena. Stručně hlavně z důvodů, že internet informací o ní příliš neoplývá. I když to nejdůležitější jsem snad našel.


Gasteria doreeniae je endemit z Swartwaterspoortu v provincii Eastern Cape. Pokud jste tam nebyli, tak vám to asi nic neříká, stejně jako mně, no upřesním, je to v Jihoafrické republice. Myslím, že z jednoho článku jsem pochopil, že žije na jednom málo přístupném místě na nějakých skalách, což této gasterii zajišťuje přirozenou ochranu. Na druhé straně je už mezi pěstiteli díky jejich výsevům rozšířena po celém světě.



Místa, kde se gasteria doreeniae nachází jsou  ve výškách mezi 350-500m.n.m. Průměrná denní teplota je zde okolo 24°C a průměrné denní minimum kolem 11°C.  Z toho  plyne, že se dá celkem úspěšně pěstovat i v našich bytech. Světlé místo na okenním parapetu a přiměřená zálivka, zemina propustná. Asi se zbytečně opakuji, když napíšu, že zalévám jednou týdně, množství podle tepla a světla, v zimě pár kapek symbolicky.



Pojmenována byla po botanikovi, panu Doreenovi, který je objevitelem sukulentů z Swartwaterspoortu. Poprvé byla popsána v nějakém sukulentářském časopise v roce 2004, tak se dá říct, že je to zi sukulenty stále novinka.


Jak sami vidíte na fotkách, taková celkem hezká a zároveň i docela obyčejná, sympatická gasterie.

https://youtu.be/0-XE3S3V7KA?list=PLb0L4n8hQ53DM2rZfAxqOcWeJ5iVnJbPd


sobota 23. května 2015

O ztraceném lese na plzeňské Mikulce

Žil, byl, kdysi na jednom plzeňském vršku les. Tak by mohla začínat nějaká pohádka, ale pohádky mají většinou dobrý konec. Dnešní povídání ale moc dobrý konec nemá.



Tak tedy v Plzni je vršek, který měl kdysi různá jména. V polovině patnáctého století byl nazýván horou Canibal, později Šibeniční vrch a další známé jméno bylo stráž Stráž. Ta šibenice je jasná, Stráž proto, že z výšky 378m.n.m.  je vidět daleko do okolí, při dobré dohlednosti až na Šumavu. To poslední jméno je podle Jindřicha Mikoleckého, významného obyvatele Plzně devatenáctého století, který na tomto kopci má pomník.


U toho pomníku začínal i pěkný borový lesík. Ne velký rozlohou, za to porostlý krásnými, velkými borovicemi. Z okna našeho paneláku jsem vždy v dálce viděl tento kopec i lesík na jeho vršku a když se před téměř jedenácti lety naše pracoviště na Mikulku přestěhovalo, chodil jsem přes tento lesík někdy až čtyřikrát denně. Ráno do práce, odpoledne z práce a také tam a zpět při přestávce na oběd.
Lesíkem vedla jen úzká cestička, vedle silnice, ale já dával raději přednost projít se po té cestě, sledovat zrzavé veverky nebo divoké holuby, které tu hnízdili každý rok. Ono za každý takový lesík ve velkém městě by měl být každý rád. Já si ho za těch téměř jedenáct  let oblíbil, natož jak ho museli mít rádi místní, kteří s ním prakticky žili i stárli. Tedy stárli s ním i jejich rodiče, prarodiče, mohli ho navštěvovat se svými dětmi.


To, že les byl starý kolem 125 let jsem se dozvěděl až před dvěma  týdny  z této cedule, jedné z několika, které byly připíchnuté na stromech. Ještě týž den přijela dvě auta plná dřevorubců, kteří začali své dílo zkázy. Byl pátek a do pondělí z lesa zůstala jediná borovice, ta nejmenší a nejpokroucenější. Možná to ji právě zachránilo. Kromě borovice ještě dvě břízy, jedna orvaná od padajících kmenů. U pomníku zůstalo pár listnáčů a akátů.


Žít přes 120 let, to už je nějaká doba, nějaká historie. Pro nás lidi. To stačily proběhnou dvě světové války a mnoho jiných, menších, ale stejně strašných. Vynalezl se rozhlas, televize , internet a kdo ví, co se vynalezne příště. Vymizeli desítky, možná stovky živočišných i rostliných druhů. Vykácelo se pralesů, vylovilo ryb z moře a za to přibyl skládek a odpadu. Lidé se pořád mlátí mezi sebou, pro peníze, pro majetek, slávu, náboženství a různé jiné záminky jejich nesnášenlivosti.




Ale v životě borovice, která se dožívá tři sta, i více let 120 let žádný velký věk není. Je to stále ještě první polovina života, možná začátek toho nejlepšího a dlouhého věku dospělosti stromů. Bohužel, je to i věk mýtní a za dřevo  pěkně rostlých stromů se jistě dobře platí.



Možná nejde ani o to dřevo stromů, jako o pozemek, který by v této lokalitě byl k bydlení jeden z nejlepších. Jaký byl skutečný důvod, tohoto podle mě barbarského činu, to ukáže čas. Myslím, že přírody a zeleně ve městech není nikdy dost a pokud je v podobě pěkného lesíku, zasloužil by spíš ochranu, než osud, jaký ho potkal.



To, že jsem nebyl jediný, koho vykácení těch krásných a zdravých stromů rozhořčilo, jsem se mohl přesvědčit za pár dnů, kdy se objevila další cedule. S ní i další, které jmenovala majitele lesa. Překvapilo mě, že les patřil soukromníkům, ne městu a že to byl les hospodářský, k těžbě určený. Kdo ví, zda byl s tímto úmyslem před tou dlouhou dobou také vysázen.



Škoda každého zdravého pokáceného stromu, natož celého lesa. V dalších dnech se na pařezech a zbylých listnáčích objevily další cedule, tentokrát s adresou, kam mají psát všichni, kdo nechtějí, aby toto místo bylo přeměněno na stavební parcely. Ty cedule byly během pár hodin zlikvidovány.



Nejen my lidé „páni tvorstva“  žijeme své životy. I stromy, zelené bytosti jsou živé a i když se  život v nich neprojevuje stejně, jako v nás, neznamená to, že nic necítí a nevnímají. Na té první ceduli bylo napsáno, že některé stromy začínají odumírat a prosychat. Nejsem lesník, ale ty stromy vypadaly naprosto zdravě, právě začínaly přirůstat nové výhony a začínaly kvést. Na některých z nich byly ptačí budky osídlené sýkorkami a jiným ptactvem, veverkami….Prostě les, krásný svět sám o sobě. Vzít život člověku, to považujeme za zločin a trestný čin téměř  všichni.  Vzít život stromu, natož celému lesu?


Co ještě dodat? Ty borovice padlé v lese mít pomník jako pan Mikolecký, nebo ti padlí ve válkách mít nebudou tak alespoň píšu pár řádek na jejich památku.
 

 


neděle 17. května 2015

Sedum pachyclados

Sedum pachyclados, někdy také uváděné jako Rhodiola pachyclados je jedním z mých nejoblíbenějších mrazuvzdorných obyvatelů lodžie u mých rodičů. Na jedné pracovní návštěvě jsem poprosil o jednu jeho miniaturní růžici. Zasadil jsem ji do truhlíku k ostatním rozchodníkům, z nichž některé z nich se se mnou během pár zim rozloučily. Tak uvolnili místo těm odolnějším i tomuto novému přistěhovalci.


Přešly už tři další zimy a jak vidíte, Sedum pachyclados stále žije, rozrůstá se a ještě i kvete. Typickým květem rozchodníků, tedy podobou, ale v barvě bílé. Snažil jsem se najít o něm na internetu něco zajímavého. Většinou se všichni zmiňují o tom, jaký je to pěkný rozchodník, jak snadno a vděčně roste na plném slunci.


V článku jedné z našich největších odbornic na rozchodníky, paní Petrlíkové jsem se dozvěděl, odkud pochází. Z Afganistánu a Pakistánu, tedy ze zemí, kam by dnes kvůli nějakému rozchodníku už asi nikdo nejezdil. Měl by tam žít v nadmořských výškách 2400 – 3400 metrů nad mořem. Naštěstí pro příznivce skalniček a pěkných kytek byl za to téměř půl století, co se mezi skalničkáři šíří dostatečně namnožen a rozšířen do světa.


Určitě si to zaslouží, bude jistě ozdobou každé skalky a stejně se uplatní v nějaké misce, nebo truhlíku na balkonech a lodžiích. Náročný opravdu není, stačí od jara do konce podzimu podle tepla a slunce jednou až dvakrát týdně přiměřeně, někdy spíš opatrně zalít. V zimě, když nemrzne rozchodníky také opatrně, tak jednou za měsíc zaliji. Místo chce světlé a slunné, u mě má slunce téměř celé dopoledne.


Myslím, že si tento nenáročný rozchodník svou zajímavou a velmi hezkou barvou i tvarem svých malých růžic bude získávat stále víc příznivců.










sobota 16. května 2015

Tillandsia globosa – druhé kvetení

Tilandsie globosa kvetla před třemi lety. Málem bylo její první kvetení zároveň i poslední. V té době jsme se stěhovali a tak i když se po odkvětu objevilo potomstvo, dvě malé odnože, během první zimy v tomto bytě to vypadalo, že se chce rozloučit. Ty malé odnože začaly ztrácet listy a vypadaly velmi utrápeně. Byla to zima s nedostatkem slunečního svitu a já se mohl přesvědčit, jak působí změna světlého cihlového bytu za typický panelák.



V té době jsem považoval Tilandsii globosu coby zelenou tilandsii za rostlinu, které stačí méně světla, než těm stříbrným a tak byla na okně až za nimi. Jenže k její malé velikosti ji zřejmě dost stínili. Zelená, nebo tak zvaně stříbrná, všechny potřebují co nejvíc světla. Za pět minut dvanáct šla přímo k okennímu sklu a tomuto přestěhování vděčí za svůj život i za to, že mohla podruhé vykvést.
Druhé kvetení tilandsií je pro mě vždy ještě větší událost než to prvé. Poprvé kvetou kytky, které z větší části vypěstoval někdo jiný. Při druhém už kvetou odnože vyrostlé od mala u mě, tak k nim mám víc vztah, jako ke svým. Také už jsou u mě nějaký čas, kdy dýcháme společný vzduch a rosím je vodou ze stejného vodovodního kohoutku, ze kterého piji i já. Tedy pro sebe si ji nepřevařuji.

O globose píšu dnes už podruhé, co jsem psal poprvé si už nepamatuji. Připomenu tedy jen to základní. Docela malá „trávolistá“ tilandsie. Její listy jsou do deseti centimetrů dlouhé, průměr růžice má tak do patnácti centimetrů. Pochází z Brazílie a Venezuely. Jako zelenější tilandsie nemá ráda nějaké velké sucho, spíš pravý opak. Jak jsem se dočetl, má ráda dostatek čerstvého vzduchu, toho si teď bohužel příliš neužije.

Pokud nekvete, je to takový malý trsík jemné travičky, Při kvetení to už je jiné, to vidíte na fotkách.
Květní klas zdobí tilandsii déle než měsíc před samotným kvetením. Teď během posledních osmi dnů postupně a docela rychle za sebou vykvetlo jedenáct květů, jednotlivý květ vydrží pěkný tak tři, čtyři dny, potom zesvětlá a uvadá.

Doufám, že teď už je globosa náležitě aklimatizovaná a že s další generací odnoží už problémy nebudou. A že se zas za tři roky mohu těšit na další květy.







neděle 10. května 2015

Hoja na fíkusu a dvě další květenství

Doma mám na kytky dost málo prostoru a tak jsem v práci zkusil jeden řízek Hoji ellipticy Philippines v menším květináči postavit do květináče velkého, ve kterém roste fíkus. Čekal jsem, jak si voskovka vedle toho „stromu“ poradí. To, jak si poradila vidíte na fotkách. Byla zasazena v loňském létě, roste velmi uspokojivě a už podruhé letos kvete.




To doma to mají voskovky těžší. Velkou část z nich jsem sice protlačil na spodní regál nejsvětlejšího místa. Na oplátku začala většina z nich bujně růst, některé až moc. Jednu z těch nejbujněji rostoucích, Hoju sp. Gunung Gading jsem představil nedávno. Její zakořeněné řízky už jsou postavené k draceně, možná už za rok uvidíte výsledek. Dnes ale představím květ další až příliš dobře a bujně rostoucí voskovky. Je stejně jako ta elliptica také z Polska od Edyty, objednával jsem ji pod názvem Hoja meredithii aff. meredithii.




Její listy jsou pěkné, tuhé s hezkou kresbou. Fotka bohužel jejich kvalitu moc nevystihuje. Když list opravdu hodně naroste, měří i dvacet centimetrů na délku, osm na šířku. Naštěstí je jich většina podstatně menších. Po roce i poprvé kvetla. Květ sice nemá nápadné barvy, ale mě se líbí i s těmi, co má. Zaujal mě především svou vůní, pro mě hodně příjemnou. Jeho nevýhodou je jeho krátká životnost. Vydrží dva dny a začíná vadnout. Za to zřejmě pokvete častěji, letos kvetla už třikrát. Na fotce je květ obklopen listy jiných voskovek. Druhý den měly na sobě květy pár kapek nektaru. Nebyl až tak lepivý, spíš jako nějaká limonáda. Když se mi dostal na prst, lízl jsem si. Měl opravdu dobrou chuť, vzápětí mi došlo, že jsem voskovky preventivně párkrát prolil Careem a bylo po ochutnávání.


Dnes poslední květ patří Hoji obscuře. Obcsura nemá nijak nápadné listy, květy jsou ale pěkné a jejich vůně patří asi k těm nejlepším, s jakými se můžeme u voskovek setkat. Navíc když dostatečně vyroste, což potrvá nějaký rok, kvete průběžně od jara do podzimu.