O štěstí - kniha Algoritmus štěstí

Před pár měsíci jsem sliboval, nebo možná také vyhrožoval, že napíšu i jiný článek, který nebude o kytkách. Tak dnes svůj slib, či výhružku plním. Samozřejmě s dobrým úmyslem inspirovat k něčemu pozitivnímu, tak, jako mají články o zelených kamarádech inspirovat k většímu zájmu o ně i k větší lásce k nim a přírodě vůbec.

Dnes chci psát o jedné knize, kterou jsem v poslední době přečetl už třikrát a ke které se jistě zas brzy vrátím. Kniha pojednává o štěstí a má ho i ve svém názvu. ALGORITMUS ŠTĚSTÍ. Autorem je Mo Gawdat, obchodní ředitel Google X.

Nevím jak vám, ale mně se vždy zdálo,  že na škole se vždy učíme spoustu věcí, které jednak brzy zapomeneme a za druhé z nich většinu v životě nikdy ani nepoužijeme. Zároveň jsem měl vždy pocit, že bychom se měli učit něco pro život praktického a smysluplného, co by nás navedlo správným směrem, co by nás naučilo jak dobře žít, jak dobře jednat s druhými. Také třeba jak žít, abychom byli šťastní, nebo spokojení.

Možná se vždy spoléhalo na to, že takové věci učí rodina, nejbližší okolí. Ale asi tomu tak nebude, jinak by se ordinace psychologů a psychiatrů neplnily čím dál více nespokojenými, nebo nešťastnými lidmi se spoustou problémů.  I když se tito doktoři snaží pomoci, dlouhodobé užívání prášků nejšťastnějším řešením nebude.

Pokud si někdo bude chtít pomoci sám, což je často nejúčinnější způsob, může se porozhlédnout po knihách s tématikou pozitivní psychologie, chodit   častěji do přírody, věnovat se smysluplným koníčkům, třeba sukulentům, akvarijním rybičkám a podobně.
Každá smysluplná činnost, práce nebo sport může být dobrou pomocí.

Těch knih s návody, jak si sám pomoci jsem přečetl docela dost. Před rokem jsem narazil na již zmíněnou knihu a pomyslel jsem si, že by stála za přečtení a objednal ji. Přišla s několika dalšími knihami a při zběžném prohlížení mě tak zaujala, že jsem se ihned pustil do čtení. Knihy s touto tématikou vznikají zřejmě z různé motivace. Někdy je jejich napsání práce jako každá jiná. Pokud je píše zkušený odborník, potom je vše v pořádku.

Kniha, o které se dnes zmiňuji, vyšla z motivace mnohem hlubší, je věnovaná synu autora, který zemřel na následky nešťastné události při naprosto běžné operaci..  Autor  v ní píše o svém životě. O tom, jak jemu samému, i když profesně stále úspěšnějšímu a bohatšímu,  chyběl pocit spokojenosti a štěstí. Začal studovat mnoho knih, světských i duchovních a syntetizovat z nich cestu, která by ke štěstí a spokojenosti mohla vést. Našel to, co mu pomohlo stát se spokojeným a šťastnějším. Potom nečekaně přišla zmíněná tragédie. Jako otec, který svého syna velmi miloval se s touto událostí nemusel nikdy vyrovnat. On zvolil jinou cestu, začal psát na památku svého syna knihu o tom, jak být šťastný (nebo alespoň spokojený). Rozhodl se dál předat své zkušenosti v cestě ke spokojenosti a štěstí a ze své bolesti a smutku učinil něco smysluplného, co mu umožnilo nejtěžší chvíle překonat . S přáním, aby spokojených a šťastnějších lidí bylo v našem světě víc.

Kniha je rozdělena na čtyři části. Je psaná, alespoň tak, jak ji vnímám já, jako učebnice. Jejímu autoru nechybí vzdělání, inteligence, ani potřebné znalosti a zkušenosti. Navíc dospěl k moudrosti, která z knihy dělá o něco víc, než jen pouhou učebnici, nebo knihu, kterou si člověk přečte a vzápětí na ni zapomene.

Knihu, která dovede oslovit a jak stejně jako její autor doufám, změnit i život mnohých k lepšímu. Která za vás sice nevyřeší problémy a nepříznivé skutečnosti, ale pomůže najít správnější postoj k nim a díky nim i cestu k jejich řešení. Při čtení knihy jsem měl intenzivní pocit, že jsem se jejím prostřednictvím měl možnost setkat jak s autorem, tak i s jeho synem. A jsem za to setkání opravdu moc vděčný. 

https://youtu.be/uog4eCZTUX4


     

Aloe vallaris - Aloe varimaculata (jedno aloe se dvěma jmény?)

Poslední neděli tohoto září jsem byl přesně na den po dvou letech na další milé návštěvě u Radky a Jirky ze Zelených listů. Patřil jsem mezi příznivce a pravidelné čtenáře jejich článků a stále doufám, že si oba jejich autoři vybírají jen trochu delší oddechový čas a že se na Zelených listech začnou časem objevovat články nové. Z této návštěvy jsem si zas přinesl až příliš nových zelených kamarádů.

Předsevzetí, že už žádný nový nepřibude u nich prostě přestává platit . Tak jsem si mezi těmi novými rostlinkami přinesl Aloe millotii,  a po příchodu domů se přesvědčil,  že to aloe, které už mám doma a které jsem jako millotii koupil a za ně i považoval, je vlastně Aloe antandrroi.  A já pořád proč roste tak jinak, než by mělo, že je tak divně vytáhlé a listy se mu neprohýbají, jak by měly. Tak tedy článek, který jsem o Aloe millotii před nějakým rokem napsal měl být o Aloi antadroi.

Co s tím má společného dnešní aloe? Tak hlavně to, že jsem si ho od Radky a Jirky přinesl právě z té návštěvy před dvěma lety. Také to, že s jeho jménem to není tak jednoznačné.

Dostal jsem dva malé semenáčky, zřejmě z jarního výsevu. Jirka je vytáhl z malého květníku, kde byly s ostatními rostlinkami, ještě před rozsazením. Správnějším výrazem je  asi před pikýrováním. Se jmenovkou Aloe vallaris. To jméno se mi hned zalíbilo, takže jsem si je byl schopen i zapamatovat. Každá z těch malých rostlinek měla po dvou lístcích. Tedy to vytažení z “mateřského” květníku jimi asi trochu otřáslo, zimu sice jakž takž přežila, ale na jaře už měla jen po jednom lístku. Jaro, světlo a slunce jim udělalo dobře. A také to, že na okně jsou přilepená téměř až u skla, mají jedno z nejprotekčnějších míst.

V tomto pro ně druhém  roce jejich života aloe pěkně přirostla, i když dost pomalu a jako by opatrně. Až v letošním roce začala přirůstat podstatně bujněji a předvedla se jako moc pohledná aloe.

Protože mě pochopitelně zajímala, chtěl jsem se o nich dozvědět co nejvíce a tak jsem hledal na internetu. Těch informací o tomto aloi zas tak moc není, co je zajímavé, pod obrázky podle mého těch samých rostlin jsou dvě jména. Vallaris a Varimaculata. Co by naprostý amatér také naprosto netuším, které z nich je správně. Vlastně mě to ani netrápí. Jako vallaris se ke mně dostala, to pěkné jméno se mi pro ně i hodí. Letos je pan Štarha v jarní nabídce nabízel pod názvem varimaculata. Ať už k nim někdo přijde pod názvem jedním, nebo druhým, radost svým novým “majitelům a pěstitelům” udělá tak, jako tak.

A co jsem se kromě této neshody ve jménu zmíněného aloe o něm dál dozvěděl? Tak tedy ať se jedná o jedno jméno, nebo druhé, pochází z jihozápadní Angoly ze skalnatých hřebenů angolské vysočiny. Bližší názvy míst, kde by se měla nalézat jsou Humpata Vlei a Leba Pass. Toto aloe se vyskytuje jak v podobě rostlin silně tečkovaných, tak i  zcela bez teček. Mám tu skvrnitou formu a právě to se mi na ni nejvíc líbí.

Jestli jsem dobře pochopil automatický překlad článku tak rostliny rostou na kyselých křemencových a pískovcových “zeminách” ve výšce 1500-1800 m nad mořem a v jejich lokalitě jsou i poměrně velké dešťové srážky.

Co bych o této krásné aloi ještě napsal. Asi jen to, že je to jedna z rostlin, na kterou se nejčastěji se stále velkým zalíbením dívám, která zatím dobře roste a ze které mám radost.
Ať už má jméno vallaris, nebo varimaculata. 

https://youtu.be/z1JkEp99Fas

Sansevieria sp ES14026 Puntland ear Eyl Somalia (bez záruky)

Přibližně před rokem jsem se odhodlal k ukončení své zelené závislosti a ke svým kulatým narozeninám si ještě objednal čtyři řízky zajímavých voskovek. Myslel jsem, že tím je vše vyřešené. Tedy byla tu ještě jedna malá rostlina, kterou bych rád chtěl. Miniaturní sansevierie, jejíž fotku mně před pár lety poslala jedna spřízněná pěstitelka těchto rostlin.

Z těch čtyř voskovek jedna přes zimu uhynula, dvě sice zakořenily, ale po nových listech do dneška ani vidu. Tak mě to „zakončení“ toho období rozšiřování mé zelené rodiny díky takovému výsledku nějak neuspokojilo a předsevzal jsem si, že se v letošním  roce pokusím získat tu malou sansevierii.

Chtěl jsem od zmíněné pěstitelky malou odnož koupit, ale nakonec jsme se domluvili na výměně sansevierií za voskovky. Ano, píšu správně množné číslo, protože těch sansevierií přišlo ve dvou zásilkách mnohem víc a tak díky jedné malé, která by se přece vešla dorazily i mnohem větší, na které se místo hledalo už docela obtížně. Ale našlo. Ty nové rostliny hlavně způsobily nové pobláznění do sansevierií, které zatím vyvrcholily úspěšnou aukcí na polském Allegru, kde jsem získal sansevierie, bez kterých jsem si prostě neuměl zbytek svého života představit. To je už na další článek.

Zpět k dnešní sansevierii, která byla na začátku této další zelené vášně. Nebo lásky? To ukáže čas.
Tak ta zmíněná, krásným sukulentním rostlinám též hodně propadlá pěstitelka byla jednou na zájezdě zaměřeném na návštěvy zahraničních sukulentních sbírek. Tedy pro takové nadšence se to dá také napsat, že jsou na lovu nových rostlinných miláčků. Měla štěstí, kromě jiných rostlin, které tam zakoupila se dostala i k této miniatuře.

Pan Specks věnoval tuto rostlinu panu Cokovi. Mně osobně ta jména tolik neříkají, jen to, že jsou mezi  sukulentáři považováni za pěstitele velikány, nebo legendy. V té chvíli předání rostliny, nebo těsně po ní se u toho ocitla zmíněná návštěvnice sukulentní sbírky a asi hlavně díky jejímu nadšení se jí podařilo od pana Coka získat lístek této raritní sansevierie.

Díky svým schopnostem se ji tuto vzácnost podařilo namnožit a tak na fotkách můžete vidět jednoho z potomků zmíněné, panem Specksem panu Cokovi darované rostliny. Začátkem dubna, kdy tato sansevierie dorazila, měla tři malinké lístky. Během jara a léta ji narostly další tři, o poznání větší. Pokud tak dobře poroste dál, možná se v příštím roce dočkám i nové odnože.

O této sansevierii jsem se dozvěděl jen to, že pochází ze Somálska, z lokality Eyl. Na internetu jsem ji našel pod označením, uvedeném v názvu článku. Podle toho, jak roste a podle fotek  zobrazených tamtéž by tato rostlinka mohla aspirovat na jednu z nejmenších, možná i úplně nejmenší sansevierii. Nechci to zakřiknout, aby příští rok třeba nevypustila nějaký velký list a nepřekvapila mě jím, jako před nějakým rokem malá Sansevieria fischeri.

Sansevierie mají pověst nezničitelných roslin. Není to pravda. Zničit se dá téměř vše. Sám jsem v mládí jednu ulil. Sansevierie jsou určitě jedny z nejodolnějších rostlin. Ale nesvědčí jim tak jako ostatním sukulentům, mezi které patří přílišné zalévání. Hlavně v kombinaci s nízkými teplotami.
Na dno květináče je dobré dát drenážní vrstvu z kamínků, písku, lávy, pemzy a podobných materiálů. Samotnou zeminu jsem namíchal ze směsí pro kaktusy a sukulenty od Forestiny a Rašeliny Soběslav s trochou substrátu pro palmy a pokojové rostliny. Zalévám jednou týdně, s ohledem na množství tepla a slunce, které v momentálním ročním období zrovna je. S velkou snahou zálivkou šetřit hlavně v chladnější a méně světlé části roku.

https://youtu.be/MFBuhY1TVP4

   
   





   

Ananasový dluh

Čas utíká rychle a už ani nevím, kdy jsem psal o „svém“ ananasu, vypěstovaném z růžice na vrcholu plodu. Ale pamatuji si, že jsem slíbil fotky jeho květu, pokud někdy pokvete.

To se stalo letos na jaře. Květ byl vyfocen. Léto pomalu končí, stará rostlina ananasu už nežije a já se nějak nemohl přinutit napsat k těm obrázkům pár řádků. Možná je to únavou, která na mě v poslední době sedla, možná i tím, že ta rostlina ananasu mně nikdy moc k srdci nepřirostla. Žila na konci jednoho ze dvou mobilních květinových stolků. Její listy byly dost dlouhé a ještě se svými zoubky na svých okrajích snadno přichytávaly. V důsledku toho se rostlina často ocitla na zemi, zemina z ní pak na podlaze. I to je jedna  z negativních stránek  nadbytku rostlin.

Díky těm pádům měla rostlina často polámané listy a i když rostliny velmi nerad vyhazuji, byla průběžně většinu času na to vyhození velkým adeptem. Dříve, než k tomu mělo dojít, objevil se ve středu její růžice zárodek květenství. V tomto případě to možná byl poslední pokus, jak přežít.
Květenství rostlo, objevily se i květy. Rostla i malá růžice na konci květenství. Tak to probíhalo až do začátku července, kdy rostlina začala vadnout. Na poslední fotce vidíte, jak vypadala ustřižené odkvetlé květenství se zvětšující se růžicí v okamžiku likvidace zbytku rostliny.

Květu jsem se dočkal, ananasu ne. Jaký si zárodek ananasu sice vznikl, ale při jeho velikosti by si na něm pochutnali tak leda mravenci. No, jsem blázen, nedalo mi to, zas jsem tu růžici strčil do zeminy s rašeliníkem. Když jsem z té růžice nehtem seškrabával zbytek toho pidiananasu, cítil jsem velmi příjemnou ananasovou vůni.

Růžice se v tom horkém a na slunce bohatém létě chytila a už se i viditelně zvětšila. Tak nevím, jestli z toho mám mít radost, nebo právě naopak.

Návštěva v ZOO a botanické zahradě v Plzni

Návštěva v ZOO byla pro mě vždy svátek. Tedy časem se nadšení nad zvířaty blížilo nadšení nad botanickou stránkou tohoto místa. Dnes už možná převažuje. Letošní návštěva ZOO po několika letech byla  zas tím svátkem, přesněji narozeninami, protože jsem vstup dostal v jejich den jako dárek.

Ještě než jsme došli k pokladně,nás u plotu zahrady vítal Emu hnědý, působící zároveň jako uvítací výbor i jako strážce. Když jsme po šesti hodinách ZOO opouštěli, stál na stejném místě. Tedy občas se pohnul, tak doufám, že nebyl vycpaný. Spíš si hlídal své teritorium.

Krátce potom, co jsem vyfotil lvi, jejichž fotky se nepovedly, a proto se na ně v případě zájmu musíte jít podívat sami, jsem objevil nějakou zvláštní fialku, tedy myslím, že tak byla pojmenována, ale zcela jistý si nejsem.

Hned poté jsem mezi australskou vegetací objevil jednu milou známou tvář, jejímž určením jsem si byl na rozdíl od té fialky zcela jist. Většině českých a zřejmě i slovenských sukulentářů by byla jistě také známá, kdyby ji ten australský keř nezakrýval tvář. Radka M., díky které jsem napsal své první články o tilandsiích. Která vlastně může za to, že jsem se osmělil a psal dál i na těchto stránkách. Z vděčnosti k rostlinám, pro inspiraci ostatním.

Mám rád plameňáky a tučňáky a tak ani jejich obrázky nebudou chybět.

Nejvíc se vždy těším do zdejší japonské zahrady, která je jedním z nejhezčích míst botanické zahrady.

Ne, že by velké šelmy patřily k mým velkým oblíbencům, ale když se ten tygr k vyfocení přímo nabízel.

Já jsem stál o obrázek pro mě daleko zajímavější šelmičky, pandy červené. V plzeňské zoologické máme přímo párek pand. V jejich výběhu roste vysoký dub, na něm se ve velké výšce ty dvě mršky ukrývaly. Z jedné z nich toho moc vidět nebylo, z další sice o hodně víc, ale na tu dálku se fotky moc nepovedly.Nevím, jestli se té pandě nelíbilo, že jí fotím, ale vyplázla na mě jazyk.

Dalším magnetem byli pro mě lemuři u malého jezírka. Nejdříve z něj pil ten tmavší, potom i ten světlý.

Dlouho jsme nemohli najít jednu z nejnovějších expozic, Amazonii. Nakonec jsme k ní také došli. V klecích žijí malé drápkaté opičky. Docela zajímavým zážitkem bylo místo v této expozici, kde se můžete projít přímo mezi nimi. Jednu s dokořán otevřenými ústy jsem vyfotil.

Někdy slyším názory, že zvířata patří do přírody a ne do zoologické. Dnes jsou některá z nich v té ZOO ve větším bezpečí, než v současné přírodě. Což je sice velká škoda, ale asi nikdo pořádně neví, jak to změnit. Pokud mají zvířata v ZOO dobré podmínky a dostatek prostoru, může se jim tam docela dobře dařit. Možná lépe než někdy nám, v přeplněných městech a v našich kancelářích, kde nepřirozeně sedíme dlouhou dobu u počítačů. Potom si můžeme položit otázku, kdo z nás je té přírodě, ze které jsme i my vzešli a jejíž součástí bychom měli stále být, víc vzdálenější. My, nebo ta zvířata v ZOO?

Taková návštěva v ZOO může být alespoň malou návštěvou té přírody a snad i podnětem k zamyšlení, zda nejde udělat něco pro to, aby ta zvířata jednou nežila jen v těch zoologických.
 

           

Bursera fagaroides (poslední pokus o bonsaj)

K bonsajím mám rozporuplný vztah. Když vidím nějakou hotovou, kterou zušlechtily ruce odborníka a znalce, obdivuji se její kráse. Své zelené kamarády si ale nejraději pěstuji od jejich dětství, nebo alespoň mládí. Ovšem mé ojedinělé pokusy vypěstovat si vlastní bonsaj příliš dobře nedopadly.
První obětí se stala mladá, několikaletá borovice v blízké, dnes už zavezené pískovně. Vypadala jako bonsaj sama o sobě, rostla spíš šikmo, téměř vodorovně. Vyprostil jsem ji z písku, doma zkrátil větve i kořeny. Zasadil jsem ji do lepší zeminy a čekal, jak pěkně začne růst. Nezačala,  rozloučila se. Částečnou útěchou, že jsem ji připravil o život mi bylo, že místo, na kterém žila bylo za nějaký čas vybagrované a znovu na ně byla navezena jiná zemina.

Druhým pokusem byla bonsaj zakoupená téměř před třiceti léty v Praze. Pěkně tvarovaný stromeček s malými, i když k malé výšce rostliny výraznými květy. Byla v miniaturní mističce. Líbila se mi tak moc, že jsem ji v té trošce zeminy nechtěl trápit a přesadil jsem ji do většího květníku. Odvděčila se tím, že začala bujet. Tedy bylo z ní nevzhledné rychle rostoucí roští. Jen ty bílé, pěticípé kvítky, skládající se ze dvou na sebe přiléhajících vrstev za to stály. Přes léto byla na balkoně, kde se jí dařilo. Přes zimu jsem ji chtěl dopřát vegetační klid a dal ji do větší zimy, na chodbu k oknu. Ale jednou jsem opomněl pravidelnou zálivku, která byla jednou týdně. Když jsem si další týden vzpomněl, bylo už pozdě. Byla tak suchá, že by ji už asi ani živá voda nevzkřísila.

V roce 2012 jsem si objednal Burseru fagaroides. Přiznám se, že jsem nikdy moc nechápal, proč je tak oblíbená, tak jsem to chtěl zjistit také. Přišla malá rostlinka s mírně obtloustlým stonkem a celkem nezajímavými listy. Tak tu jsem mít nemusel, to byl asi tak pocit, který jsem z ní až do letošního roku měl. Nerad rostliny zkracuji, představuji si, jak jim to není příjemné. Burseru jsem tedy každým rokem přistřihnul, ale vždy hodně opatrně. Kmínek jí dole ztloustnul, ale jinak měla jen dvě dlouhé větve. Přes zimu ještě holé. Mám ji v práci a od kolegů padaly občas návrhy, zda bych tu hrůzu neměl vyhodit.

Živé kytky nerad vyhazuji, tak jsem vždy odpověděl, že z ní třeba časem ještě něco bude. Na druhou stranu jsem si vždy přes zimu říkal, že třeba na jaře  už nové listy nevyrazí a problém s ní bude vyřešený. Letos na konci zimy jsem se rozhodl pořádně ji přistřihnout. Výsledek vidíte na fotkách. Je to asi první rok, kdy na tuto burseru zálibně pokukuji. Abych pro představu uvedl její rozměry, na výšku měří 46 cm, coby stále ještě mladá bonsaj je dost přerostlá. V té zesílené části kmínku má průměr 2 cm, tedy tloušťku, která by příznivce ztloustlých kmenů příliš nenadchla. Ale vzhledem k tomu, že to zřejmě bude dlouhověká rostlina, může to léty ještě dohnat.

Co k této rostlině ještě napsat. Bursery mají české jméno březule. Z internetu jsem se dozvěděl, že jde o starý rod. Dnes je v jejich rodě kolem sta druhů. Rozšíření jde od jihozápadu USA, přes Mexiko až do Jižní Ameriky. Bursera fagaroides by měla pocházet z Mexika. Bursery obsahují voňavou pryskyřici, i této docela příjemně voní ustřihnuté výhony, nebo rozemnuté listy.

Bursera fagaroides dostala své jméno po stromu s latinským jménem Fagus. Tedy česky buk. Nevím, jak vypadají americké buky, ale ten český mi nijak nepřipomíná. Ještě zmíním, že se dá množit řízky i semenem. Obojí jsem zkusil. Větve zakoření i ve vodě. Ale rostlina z ní vypěstovaná ten kmínek silný nemá, jen ve spodní části takový nepatrný náznak. To, že rostlina kvetla, jsem před nějakým rokem poznal, až když se na větvích objevily malé, kulaté plody. Byly tři a s jejich zasazením jsem následující rok váhal tak dlouho, až přišla druhá polovina léta. Nakonec jsem je vysel, jedno vzklíčilo, ale následující zimu nepřežilo. Tak, a to by dnes stačilo.