Květen

Který měsíc je nejhezčí? Na to může být mnoho odpovědí. Ten, ve kterém jsme byli nejvíc šťastni? Podle tohoto hlediska to může být kterýkoliv z těch dvanácti. Své kouzlo může mít každý z nich. Ale květen, který v češtině ukrývá ve svém názvu květy, květiny bude patřit objektivně k těm nejhezčím.

Zima a studené dny bývají většinou na dlouhou dobu zapomenuté. Zeleň je ještě svěží, čerstvá, jako něco nového, nebo znovu a pokaždé nového. Ještě nenastala vedra a sucho, to krásné jaro je na svém vrcholu. 

V tyto dny je každá vycházka, nebo delší výlet příjemným osvěžením. Vzduch se příjemně dýchá, někdy téměř voní, ať už některým z květů, nebo tou zvláštní lesní vůní. Vůní probuzené země, plné života.

Aby nepřišly zkrátka i naše další smysly, můžeme se těšit nejen pohledem, ale i sluchem, když při procházce přírodou a zejména lesem slyšíme jarní zpěv ptáků. Nebo i kukání kukačky, která je kousek od nás slyšet už od začátku května.

Můžeme vnímat doteky větru, nebo se sami dotýkat kůry stromů, listů, mechu, ještě stále studené vody v potoce, rybníku. Před týdnem jsme právě v blízkém potoce viděli želvu. Byla to ta vodní želva, která jako malá vypadá velmi roztomile. Když vyroste a je do akvária moc velká, majitelé ji potom často vypustí do naší přírody, kde snad může i dlouhodobě přežívat. Naštěstí se v našich podmínkách nemůže rozmnožovat a tak nehrozí, že se z ní stane nevítaný, invazivní druh.

Tak to bylo něco málo ke krásnému jarnímu měsíci a “pro ilustraci” k tomu povídání přidávám fotky, z tohoto týdne.

Ninja a zelené chili (Neoregelia hybrid Ninja a neoregelia Chili Verde)

To, co předcházelo tématu pro dnešní článek mě inspirovalo při návštěvě jedné botanické zahrady na Madeiře. Před téměř dvanácti lety jsem tam viděl krásnou, kompaktně rostlou bromélii s větším množstvím listů. Fotku přikládám. (Možná je to ta druhá Ninja pink, kterou měli na Allegru v nabídce.) Od té doby jsem na ni, nebo na velmi podobnou narazil několikrát na stránkách zahraničních obchodů.

Minulý týden v úterý jsem si tak lehce pohrával s myšlenkou, že bych si mohl do třetice všeho dobrého, což by v tomto případě nebylo vůbec zaručené koupit tilandsii xerographicu.  Ta je pro mě jednou z nejkrásnějších tilandsií. Našel jsem ji na “české” pobočce polského Allegra. U prodejce Love Airplant. Podíval jsem se, co všechno tam měl v nabídce a velmi mě překvapila nabídka zajímavých, krásných neoregelií. Mezi nimi i dvě podobné těm, které mě před léty zaujaly v botanické zahradě, Neoregelie hybrid Ninja.

Mé racionálnější já říkalo ”na to zapomeň”, nedávno přibyla hamaleana, netřesky, letos už máš nových kytek víc, než je zdrávo. Ve středu jsem se na zmíněné stránky opět podíval a zjistil, že ta neoregelie Ninja, která se mi líbí víc (víc zelená s tmavým orámováním konce listů) je v nabídce už jen v jediném exempláři. No, bylo třeba přestat váhat a rychle objednávat. Na xerographicu jsem (zatím) zapomněl, ale abych neobjednával jen jedinou rostlinu, objednal jsem i neoregelii Chili Verde, která pro mě měla také tu pravou přitažlivost

Ve středu objednáno, ve čtvrtek odesláno. Pátek byl volný, tak jsem kytky litoval, že budou tři dny čekat ve tmě, v balíku. Počítal jsem s tím, že dorazí někdy v polovině tohoto týdne. Ale rostliny  mě mile překvapily už v pondělí dopoledne.

Našel jsem jim místo mezi tilandsiemi. Byly zasazené do zeminy pro orchideje, aby voda při občasné, velmi střídmé zálivky rychle protekla a kořeny (které zatím nejsou moc velké a je jich málo) nestály ve vodě. Hlavním místem pro zalévání je středová růžice, ze které čerpají většinu “potravy”. Párkrát v týdnu je porosím z rozprašovače, stejně jako sousední tilandsie. Jsou na podobném místě, jako nedávno zmíněná tilandsie hamaleana. Slunce na ně zasvítí v pozdějším odpoledni a bude svítit až do svého západu. Což je pro neoregelie výhodné. Mají rády dostatek světla, ale nemají rády ostré polední slunce.

Občas jim do toho středu naleju trochu vody z akvária, ať mají bio hnojivo. V zimě budou mít dostatek tepla, kolem těch dvaceti stupňů, ale toho rosení by mělo být o poznání méně. Neoregelie jsou vhodné i do terárií. Šikovní pěstitelé je mohou upevnit na nějakou větev a ke kořenům dát troch rašeliníku.

Tak to bylo zas o jednom velkém, botanickém a splněném přání

Sansevieria Kirkii Silver Blue (po deseti letech)

Koncem října 2016 jsem napsal první článek o sansevierii kirkii Silver Blue. Je to už téměř deset let, kdy jsem získal tuto rostlinu. Do té doby jsem ji znal jen z fotek na internetu a považoval ji za nedostupnou. Radost z ní byla převeliká. 

Proto jsem se o ní chtěl starat, jak nejlépe jsem uměl. Ale příliš velká péče může být zároveň tím nejhorším, co pro takovou privilegovanou rostlinu můžeme udělat. Tak se po nějakých dvou, třech letech stalo, že se krásné, tuhé listy začaly měnit. Jejich povrch se začínal, svraskávat, jako by jim chyběla voda. Tak jsem zaléval ještě častěji, až mě napadlo že se podívám na kořeny. Byly shnilé.

Bylo mi to líto, ale rostlina bez kořenů, s tím už se moc dělat nedá. Tak mě napadlo kytku rozebrat na jednotlivé listy. Ty dát do vody a čekat. Čekání se vyplatilo. Nejprve se objevily kořeny, potom začaly růst nové, malé rostliny. Část těch listů byla ve stínu a těm sice narostly kořeny, ale nové rostliny ne. Ale listů, které bylo na světle bylo dost a nových rostlin z nich také.

Po několika letech jsem přesunul rostliny do té doby umístěné ve stínu na světlo a během pár týdnů i u nich začaly vyrůstat malé rostliny. Přesvědčil jsem se, že listy ve vodě vydrží dlouho. Stále tam jsou, už nějakých pár let a nové a nové rostlinky se na nich vyvíjejí opakovaně. Píšu ve vodě, ale pochopitelně je ve vodě jen spodní část listu, ze které vyrostou napřed kořeny a potom i malé rostliny. Když mají dva, tři listy a hlavně už kus nového oddenku s alespoň jedním kvalitním kořínkem, rostlinu uříznu, ránu nechám pár dnů zaschnout a rostlinu zasadím. Do substrátu pro sukulenty, teď také pamatuji na drenážní vrstvu z kamínků na dno, aby se už neopakovalo to, co u původní rostliny. 

Tak se z “tragédie” nakonec stal úspěšný botanický pokus, díky kterému přišlo na svět už více nových rostlin. Zakořenit sansevierii ve vodě, to jsem pochopitelně nevymyslel, to už je dlouho praktikovaná metoda množení těchto rostlin. Pěstovat si rostlinu “od mala” je také větší zážitek, než když ji dostanete velkou “hotovou”.

Sansevierii Kirkii Silver Blue vám dnes představuji ve třech různě starých rostlinách, všechny jsou potomky té původní. Té první, nejstarší může být tak pět let, té druhé něco mezi dvěma až třemi roky. Té nejmladší je necelý rok. Když tato rostlina dosáhne určité velikosti a věku, myslím tak kolem čtyř, pěti let, přestávají ji přirůstat nové listy, ale těsně vedle sebe vypustí novou odnož. Rostliny zalévám každý týden, přiměřeným množstvím vody. Na podzim a v zimě také, ale velmi opatrně. A to z důvodu, že jsou celý rok u okna, na světle a i v zimním období v teplotě kolem dvaceti stupňů. Jak je patrné i z dnešního příspěvku, víc ublížit ji může přelévání, než jeho opak.

Sansevieria Kirkii Silver Blue dnes už není vzácností, na internetu je nabízená často a za přijatelnou cenu. Nakonec proč ne, když se poměrně snadno a dobře množí.

Tillandsie hamaleana (zas jednou nějaká tilandsie)

Dnes to bude po delší době o jedné tilandsii.Už nevím, kdy jsem se o její existenci dozvěděl. Předpokládám, že to bylo více než před dvaceti lety a byla to krátká zmínka o ní v jedné z dvou mých knih o tilandsiích. Že je to “zelená” tilandsie a má větší, voňavé květy. Od té doby jsem sledoval, jestli se objeví v nabídce českých pěstitelů a obchodníků s tilandsiemi. Vyhlížel jsem ji dlouhé roky, ale našel jsem ji jednou na ebay, ze zahraničí, ale tehdy jsem si na objednávku netroufl. Před pár týdny mě napadlo, že se podívám (jen tak ze zvědavosti) na nabídku tilandsií u Lukscheiterů. Nechtěl jsem nic kupovat, na to, že jsem dlouhá léta chtěl hamaleanu jsem téměř zapomněl. No a právě v jejich nabídce jsem ji našel a okamžitě ji objednal. Asi právě včas, dnes už ji v nabídce nemají.

Když ta vzácnost přišla, potvrdil se můj předpoklad, že na samotné nekvetoucí hamaleaně  toho moc zajímavého není. Zelená tilandsie, připomínající catopsis morreniana, ale větší. Listy na první pohled i dotek působí měkce, křehce, téměř zranitelně. Ten dojem by mělo vylepšit květenství, složené z většího množství květních “klasů”, vyrůstajících na jednom stonku. Květy až 3 cm velké, modro bílé, nebo nafialovělé. Vonící. 

Hamaleaně jsem vybral protekční místo na horním regálu pro tilandsie na okně. Má tam teplo, světlo a v podvečer i trochu slunce. Až do jeho západu. V jednom článku zahraničního autora jsem se dočetl, že potřebuje vyšší vlhkost a rosení každý den. Ale takové, aby voda brzy vyschla, zvláště při nižších teplotách. Píše tam, že v jejím středu může být voda, ale neměla by tam být, pokud se začíná vyvíjet květenství. Také uvádí, že by se hamaleana neměla pěstovat venku. O hamaleaně jsem si “povídal” i s AI,to, co mi napsal také přidávám. Po její první odpovědi jsem si chtěl ještě ujasnit, zda voda může, nebo nemůže být ve středu růžice, jak bylo doporučeno v tom zmíněném článku. O tom je druhá polovina příspěvku AI. Je pravda, že u mě nemá to požadované proudění vzduchu. Tak si na ten střed musím dát pozor, zvláště v době, kdybych v něm uviděl snahu o vyvíjející se květenství. Možná se ho někdy dočkám, možná nedočkám. Každopádně bylo velmi potěšující získat tilandsii, kterou jsem léta “vyhlížel” a už byl přesvědčen, že je to další z položek nesplněných kytkových přání.

Protože se mi dvě fotky zdály málo, Martin mi vyfotil i jiné tři tilandsie, které už za ty roky co je mám zdomácněly, přizpůsobily se nabízeným podmínkám, ale ještě nikdy nekvetly. První dvě jsou u mě více než třináct, čtrnáct let. První straminea, druhá latifolia. Třetí, magnusiana, dárek od paní Evy E., trochu méně, nějakých sedm, osm let.   

AI:

Tillandsia hamaleana je fascinující rostlina, která v rámci svého rodu patří k těm elegantnějším a vizuálně zajímavějším kouskům. Pokud o ní píšete článek, je dobré vědět, že se liší od mnoha běžně prodávaných "stříbrných" tilandsií svým vzhledem i původem.

1. Původ a přirozené prostředí

• Domovina: Tato rostlina pochází z Jižní Ameriky, konkrétně se vyskytuje v Ekvádoru a Peru.
• Biotop: Neroste v suchých pouštích, ale spíše v horských mlžných lesích (v nadmořských výškách mezi 1000–2500 m n. m.).
• Způsob života: Je to typický epifyt, což znamená, že v přírodě roste přichycená na větvích stromů. Kořeny používá pouze jako "kotvu", nikoliv k čerpání živin z půdy.

2. Vzhled a charakteristika

• Listy: Má měkčí, sytě zelené listy uspořádané do otevřené růžice. Na rozdíl od pouštních druhů nemá tak hustý pokryv stříbřitých šupinek (trichomů), což napovídá, že potřebuje více vlhkosti.
• Květenství: To je její největší chlouba. Vytváří vysoký, často větvený stvol s plochými klasy. Listeny (klasy) bývají zbarvené do fialova nebo růžova a samotné květy jsou bílé s fialovými okraji. Co je u tilandsií vzácné – květy této rostliny příjemně voní.

3. Nároky při pěstování v bytě

Při pěstování v interiéru je nejdůležitější simulovat její domovské "horské" prostředí – tedy dostatek světla, ale ne spalující žár, a vysokou vzdušnou vlhkost.

Světlo a umístění

• Nepřímé světlo: Potřebuje velmi světlé místo, ale nesnese přímé polední slunce, které by mohlo popálit její jemnější listy. Ideální je východní nebo západní okno (za záclonou).
• Proudění vzduchu: Jako každá "vzdušná rostlina" miluje čerstvý vzduch. Nesvědčí jí uzavřené vitríny bez větrání nebo kouty, kde vzduch stagnuje.

Zálivka a vlhkost

• Pravidelné rosení: Vzhledem k jejímu původu z mlžných lesů vyžaduje rosení častěji než stříbrné druhy – v létě klidně obden, v zimě cca 2× týdně.
• Koupel: Jednou za 1–2 týdny ji můžete celou na 20 minut ponořit do vlažné vody.
• Důležité pravidlo: Po namočení musí rostlina do 3–4 hodin uschnout. Nikdy nesmí zůstat stát voda v "srdíčku" (středu růžice), jinak začne hnít. Doporučuje se ji po koupeli nechat oschnout hlavou dolů.
• Voda: Nejlepší je dešťová nebo převařená (odstátá) voda. Příliš tvrdá kohoutková voda ucpává šupinky na listech, kterými rostlina dýchá a pije.

Teplota a hnojení

Teplota: Vyhovuje jí běžná pokojová teplota (18–25 °C). V zimě by neměla klesnout pod 12 °C.

Hnojení: Stačí jednou za měsíc přidat do rozprašovače slabou koncentraci hnojiva na orchideje nebo bromélie (cca 1/4 doporučené dávky).

1. Rozdíl v proudění vzduchu (Klíčový faktor)

V ekvádorských horách sice prší nebo padá mlha denně, ale rostliny jsou vystaveny neustálému, silnému proudění vzduchu. Voda v růžici se tedy neustále "hýbe", okysličuje a přirozeně odpařuje.

V bytě: I když je teplo, vzduch bývá statický. Voda v hlubokém středu růžice se může stát stojatou kaluží, kde se při nedostatku pohybu vzduchu rychle množí bakterie a plísně.

2. Kdy si "cisternu" dovolit?

Pokud máte v bytě ideální podmínky, vodu v růžici mít můžete, ale za určitých pravidel:

• Letní měsíce: Pokud je rostlina na velmi světlém, teplém a dobře větraném místě (třeba i letněná venku v polostínu), voda v paždí listů jí prospěje.
• Čerstvá voda: Je nutné starou vodu pravidelně "vyplachovat" novou, aby nezačala zahnívat. Stačí ji při zálivce nechat přetéct.
• Kvetení: Tady pozor! Jakmile začne hamaleana nasazovat na květ (stvol roste ze středu), voda v růžici musí pryč. Květní stvol je náchylný k zahnívání mnohem víc než listy.

3. Zimní riziko ("Studené nohy")

I když máte v bytě pocitově teplo, parapety oken bývají v zimě ochlazovány mikroprouděním studeného vzduchu zvenčí.

Kombinace voda v růžici + chladný kořen/podklad je pro tilandsie rozsudek smrti. V zimě je tedy bezpečnější pěstovat ji spíše jako klasickou "vzdušnou" rostlinu a spoléhat jen na rosení listů.

Zase jednou o netřesku

V úterý jsem se vydal na nákup do blízkého Lidlu. Cestu mi ale zatarasil bagr – v Plzni se zkrátka pořád něco kope, bagruje a opravuje. Při cestě zpět jsem se tedy rozhodl pro jinou trasu, která vede kolem květinářství. Před ním v regálech lákaly venkovní květiny, převážně letničky, ale zahlédl jsem i dvě plata netřesků. Samozřejmě mi to nedalo a musel jsem se podívat, co nabízejí. Jeden mi okamžitě padl do oka svou zajímavou červení listů a krásným tvarem.

Pokračoval jsem dál, ale pořád jsem na něj myslel. Doma jsem narychlo vybalil nákup a spěchal zpátky do květinářství, aby mě někdo jiný nepředběhl. Ještě tam byl! A protože kupovat jediný netřesk mi přišlo tak nějak nepatřičné, vybral jsem ještě jeden netřesk, který mě zaujal svými menšími, pěkně tvarovanými růžicemi a netradiční barvou. Domů jsem si tak nesl hned dva úlovky.

Dva netřesky by možná samy o sobě nestály za článek, jenže ten samý den mi byl odeslán balík s dalšími patnácti rostlinami ze slovenského obchodu sempervivum.sk. Tam jsem objednával už loni a s rostlinami jsem byl nadmíru spokojený. A jak se říká:”Do třetice všeho dobrého”. Všechny ve čtvrtek došlé rostliny byly perfektně, profesionálně zabalené, každý květináček ještě zvlášť v papírovém pytlíku. A hlavně jsou to pěkné netřesky.

Z těch nových ze Slovenska bych vám rád představil dva, které se mi zatím zdají být nejzajímavější. První se jmenuje Leopold. Jeho „otcem“, tedy šlechtitelem, je německý pěstitel pan Volkmar Schara, který jej pojmenoval po svém synovi. Pan Schara má syny dva a i ten druhý, Ruben, má svůj vlastní netřesk. Musím uznat, že pan Schara dává svým synům i výpěstkům moc pěkná jména. Leopoldova zvláštní tmavá barva s přibývajícími měsíci sice trochu zesvětlá, ale příští jaro by se měla v plné síle vrátit. Rostlina má krásný tvar a dorůstá většího průměru, takže už pro ni mám přichystanou větší misku, do které se příští týden přestěhuje.

Druhým kouskem je kultivar s názvem Pompeji. Vyšlechtil ho belgický pěstitel André Smits. Listy jsou na dotek „sametové“ a po část roku se pyšní barvou starorůžové. Dorůstá velikosti kolem 5 cm. Zajímavostí je, že tento pěstitel má v nabídce ještě jeden velmi podobný kultivar, který se liší jen jediným písmenem v názvu – Pompeja.

Nové netřesky mi udělaly velkou radost, ale zároveň i trochu starostí, kam je na lodžii všechny poskládám. Vejdou se, ale už tam nezbyde místo pro jediný další květináč. Všechno je v životě jednou poprvé – a u mě je to poprvé, co cítím, že je stav naplněn. Už si přesně nepamatuji, kdy se u mě na lodžii objevil první netřesk, je to už hodně let, ale mám pocit, že tihle nováčci jsou těmi posledními. Mám jich už opravdu dost; možná by to byl rekordní počet v pěstování netřesků na balkoně.

Na závěr přidávám pár fotek. Ten poslední na snímku sice není netřesk, ale Orostachys (skalnice), ovšem do téhle rodiny zkrátka patří také. Misky, květináče, písek i substrát pro sukulenty už mám připravené. Jarní zahradnické práce právě začínají.

Jak se z malé vodní zahrádky stal malý vodní prales

O svém 120 litrovém akváriu jsem na těchto stránkách psal poprvé 14.9. v loňském roce. V té době to byl úplný začátek tohoto botanicko-zoologického experimentu.  Uplynulo necelých devět měsíců od jeho začátku. Relativně krátký čas, i když jak se to vezme. Většina ryb, které v akváriu mám se dožívá věku kolem čtyř let, tak pro ty je to doba celkem dlouhá.

Všechno je jinak. To tvrdí jedno moudro, které údajně pronesl rabín na smrtelné posteli, když se ho jeho žáci ptali na to, co během dlouhého života pochopil. Tak je tomu i trochu s mým akváriem, které původně bylo plánované pro dvě až čtyři skaláry. Nakonec mi došlo, že ač 120 litrové, je přece jen poněkud malé. Tedy pro ryby, jako skaláry, které jsou kromě výrazné výšky i výrazně dlouhověké. Co se akvarijních ryb týká. Na druhou stranu, kdyby takto velké akvárium někdy prasklo, už by se tak malé nezdálo.

V akváriu kromě živočišného osazenstva představeného v tom článku z loňského září přibyla dvě “hejna” ryb. Neonky červené a razbory klínoskvrnné. Oba druhy měly být po deseti jedincích, ale když jsem si přinesl razbory domů, zjistil jsem, že je jich jedenáct. No, už jsem tu navíc nevracel.

V akváriu z nějakých pro mě záhadných důvodů úplně zmizely krevety japoniky. Tedy po několika měsících. Na pohled zmizeli i krunýřovci jednopruzí, ale u nich je to zmizení spíš optické. Nějak se jim změnil životní režim, přes den se drží na listu nějaké z dvou echinodorů a ožívají až večer, kdy je v akváriu tma. Jejich přítomnost je patrná také z ožraných listů některých rostlin. Možná se jim nelíbil denní ruch v akváriu. Neonky i razbory jsou docela čilé.

Zjistil jsem, tedy přesněji zjistil to Martin, že v blízkém parku, kde je takové “jezírko” a v něm se vyskytuje plankton. Tedy o tu nádrž, ve které možná dřív mohl být i nějaký leknín, nebo i pár barevných rybek. Dnes do ní lidé házejí kelímky, obaly, lahve. Trochu slouží i jako odpadkový koš, i  když pravý odpadkový koš se nachází jen pár metrů opodál.  

No, chci rybkám přilepšit i nějakým živým krmením a tak jsem tam pro ně pravidelně chodil. Rybám chutnalo, ale stalo se, že během pár dnů se celá nádrž zazelenala a to takovým způsobem, že nebylo vidět na rostliny u zadní stěny akvária. Nejdříve jsem kvůli rostlinám hodně svítil. Po tomto “rozkvětu vody” jsem svícení omezil, ale nepomáhalo to. Nakonec jsem musel koupit UV lampu, která nebyla zrovna levná. Za to naprosto splnila svůj účel, po pár dnech byla voda v akváriu naprosto křišťálová.

Bohužel, z té hezké zahrádky po snížení doby svícení v akváriu se začaly vytrácet některé kryptokoryny. Za to tři rostliny pro sebe zabraly většinu akvária. Kryptokoryně kadeřavé (Cryptocoryne balansae), která měla být na pěstování rostlinou náročnou se v akváriu nějak zalíbilo a vypustila už dvě odnože, jednu téměř  dvacet centimetrů od ní. Její listy, které jsem čekal tak do půl metru dlouhé jsou mnohem delší.

V akváriu jsem měl tři echinodory. Jeden z nich jsem na poslední chvíli přesadil do jiného akvária, kde snad začne růst. Druhé dva se staly dominantními rostlinami (Devils Eye a Green Flame) a vypustily šlahouny, na kterých bylo květenství. Z květů toho moc nebylo, za to na šlahounech vyrostly nové rostliny.

Viděl jsem, že jak neonky, tak razbory se rády drží ve stínu, který jim kryptocoryna kadeřavá a šlahouny echinodorů s odnožemi poskytují. tak se pomalu a jistě ze “zahrádky” stává bujný “les až prales”. Pro mě je zatím akvárium náhradou za televizi, kterou už dlouhá léta nemáme (a myslím, že o nic nepřicházíme, i když televizní daň platíme). Když bych to měl zhodnotit, tak v období zelené řasy byl program v akváriu spíš horror, ale většinou je to uklidňující, byť trochu monotónní seriál.

Jak vidíte z mých amatérských fotek, fotogeničtější ryby jsou razbory. Asi to bude tím, že neonky jsou stále v pohybu a tak jsou na mých fotkách vždy rozmazané. Zdání klame, při krmení razbory dovedou vyvinout mnohem větší rychlost, které neonky nestačí. Ale mají štěstí, žrádla je dost, i na ně  se dostane.