Hoya sp.UT038 (sp.77 Flores Island)

Dnes to po delší době bude zase o voskovce. Název, pod jakým jsem ji koupil u polské pěstitelky hojí Edyty je v titulku.

I když nové voskovky už nesháním, na stránky této pěstitelky se dívám pravidelně. Nevím, zda je někdo jiný z pěstitelů těchto rostlin sehnat nové rostliny, které zatím ještě nemají jméno a prodávají se pod podobným označením jako zmíněná kytka.

Edyta v jednom článku vysvětlovala, co ta čísla znamenají, ale já si to zas tak moc do hlavy nebral a zapomněl to. Když psala o této hoje  poprvé,  zaujaly mě její listy. Napoprvé jen tak trochu. Když se následovně několikrát objevila v průběhu dalších měsíců v nabídce, líbily se mi ty její listy víc a víc.

Potom se objevil článek o jejím kvetení a Edyta v něm popsala její vůni, jako jednu z nejlepších. To mě zaujalo ještě víc a na začátku roku 2016 už pouštěl kořeny její řízek ve vodě u mě v práci na stole. Ty její listy jsou na první pohled takové celkem obyčejné, tmavě zelené, u mladších vynikne víc kresba listových “žil”. Něčím mě zaujmout musela, protože jsem ji o rok později uřízl dva listy s kouskem stonku a vypěstoval si další rostlinu doma, dokonce se mnou sdílí můj pokoj.

V letošním roce se mě  rozhodla obšťastnit svým květem.  A to hned několikerým květenstvím. Zatím doma, ale už rostou i v práci. Sledoval jsem ta její zvětšující se květenství a čekal, kdy to přijde. To, že už rozkvetla, jsem zjistil jednoho odpoledne. Ne zrakem, ale čichem. Vůně je to dost dobrá, ale docela silná.  Jedno květenství provoní celou místnost. Voní hlavně v noci, tak si pootevřu okno, abych ji nemusel cítit tak moc. Doufám, že až rozkvete v práci a kolegové chodící dřív než já ji ucítí, že mně nebudou moc nadávat.

Ještě se zmíním o místu, ze kterého údajně, tedy spíš snad doopravdy pochází. I to bylo jedno z plus při rozhodování o koupi této kytky. Ostrov Flores má už tu floru ve svém názvu. Tak ho pojmenovali Portugalci, kteří na ostrov přišli v 16.století. Údajně podle květů stromu Delonix regia. Na tomto ostrově také žije komodský varan. A před mnoha lety, podle nových výzkumů před padesáti tisíce, zde žil Homo florensis, asi nejmenší, jen metr vysoký druh hominida. Ostrov Flores je moc daleko, nemyslím, že bych ho někdy navštívil. Roste na něm jistě mnoho krásných stromů a kytek, kromě flóry bude mít jistě i zajímavou faunu. Já se spokojím s jednou kytkou, která odtud pochází.   

A ještě odkaz na jednu z  bohužel posledních písní z poslední desky Cranberries.

https://youtu.be/7SBcEEUbBjc

Sansevieria parva

Mezi sansevieriemi, které v loňském roce rozšířily mou zelenou rodinu byla i Sanseviera parva.

Některé sansevierie mohou svými pevnými a tmavě zelenými listy působit vážným dojmem. Sansevierie parva mně mezi nimi připadá jako jedna z nejveselejších, hodně pozitivně působící. Je taková trochu atypická. Má tenčí a ohebnější listy. Další její název je “keňský hyacint”, z čehož lze odvodit, že pochází z Keni a že její květ, podobně jako u hyacintů, bude voňavý.

Aby těch názvů nebylo málo, další synonyma jsou Sansevieria dooneri a bequaertii.
Sansevieria parva i keňský hyacint jsou docela pěkná pojmenování, stejně tak je pěkná rostlina, kterou označují. Její listy jsou dlouhé až 30 cm a široké jsou až 2,5 cm. Tmavší kresba na svěže zelených listech je velmi pohledná. Komu by to přišlo ještě málo, na stánkách http://www.brookside-nursery.com/ je možné sehnat Sansevierii parvu Gilt Edge s ozdobnějším lemováním listů, nebo i její variegátní podobu, která je podstatně dražší a určitě bude i pomaleji růst.

Mně se líbí právě ta rostlina, kterou mám. Z jedné mladé odnože se za rok pěkně rozrostla a přibylo jí hodně listů. Jak jsem se dočetl z článku Radky Matulové na Zelených listech, parva pochází kromě z Keni také z Ugandy a roste na stromy zastíněných místech. Svědčí jí hodně světla, ale se sluncem, hlavně s tím okolo poledne by se to nemělo přehánět.

Zalévám ji jednou týdně, celoročně. Od podzimu do jara spíš symbolicky. V paneláku, i když se netopí má i v zimě kolem 18°C. To sansevieriím docela vyhovuje. Nemám s tím osobní zkušenosti, ale nízké teploty pár stupňů nad nulou zvlášť v kombinaci se zaléváním sansevieriím  nesvědčí.

Dnes přidávám ještě odkazy na dvě zajímavá videa:
https://youtu.be/KTxDIcBVXWU
https://youtu.be/ncrcFAYnX_U

Když rozkvetly sakury

Řekl jsem si, že už bych konečně mohl napsat další příspěvek a přidat fotky jejich květů, aby bylo na něco pěkného koukat.

Od posledního článku uběhly čtyři měsíce. Přemýšlel, zda napsat, nebo nenapsat důvod, proč ta doba byla podstatně delší než obvykle. Nakonec o tom píšu, protože můj dnešní článek třeba může někoho inspirovat ke správnému rozhodnutí.

Už v průběhu minulé zimy mě trápila velká únava. Nedovedl jsem si vůbec představit, jak zvládnu přechod na letní čas. Koupil jsem si kapsle kvalitní Reishi, po které únava na nějakou dobu přešla, ale v průběhu léta se ozvala znovu.

Myslím, že žiju hodně zdravě, každý den cvičím, snažím se co nejvíc chodit pěšky, alespoň pár kilometrů každý den. Nekouřím, a i když nejsem úplný abstinent, toho alkoholu vypiju relativně minimální množství. Důvod té únavy jsem přičítal přibývajícím létům. K doktoru téměř nechodím, na poslední nemocenské jsem byl před jednadvaceti roky po operaci kýly. Koncem léta jsem se objednal na preventivní prohlídku. Ta zahrnovala i náběr z krve.

Z té paní doktorka poznala že hodnoty mého PSA jsou příliš vysoké. Okamžitě mě odeslala na urologii, z té jsem byl poslán na biopsii prostaty. A z jejích výsledků jsem se dozvěděl, že v ní mám zhoubný novotvar, tedy rakovinu.

Popsat pocity někoho, kdo se považuje za zdravého (až na tu hlavu) po vyslechnutí takového “ortelu” by bylo na sérii článků. Zkrátím to a napíši, že jsem si v tu chvíli uvědomil hlavně to, jak vzácný a rychle ubíhající je čas. A to, že vše co máme, ať už jde o lidi, věci, a třeba i o všechny oblíbené rostliny je jen dočasně zapůjčené.

Bylo těžké na diagnózu nemyslet, čekala mě ještě scintigrafie kostí. Ta naštěstí dopadla dobře a s ní přišla i velká naděje, že operací by se tento problém mohl vyřešit. Tedy možností léčby je víc, každý má své pro i proti. Chvíli jsem uvažoval i o nějakém alternativním způsobu léčení. Ale vzpomněl jsem si na příběh jedné mladé české spisovatelky, která se tuto nemoc rozhodla vyléčit u indiánů v Americe. Napsal o tom i knihu, údajně se vyléčila. Ale za dva roky na ni zemřela.

V Plzni je nádorů prostaty hodně. Na operaci se proto čeká delší čas. Čekal jsem čtvrt roku a v tuto dobu jsem přečetl velké množství knih. Pomáhalo mi to, měl jsem čím zaměstnat hlavu. Také jsem přemýšlel, proč jsem takto onemocněl i přes ten zdravý styl života. Musel jsem si přiznat, že zdravý život není jen o jídle, pohybu a cvičení. Ale i o mysli a duši. Já měl v sobě hodně negativních pocitů a říct, že jsem byl optimista, tak to bych přímo lhal. A tyhle psychické jedy se spolu s pesticidy a jinými jedy v potravě, vodě a ve vzduchu někde projeví.

Už jsem téměř dva měsíce po operaci. Požádal jsem o vycházky a snažím se každý den chodit do lesa. To je léčba, kterou jsem si naordinoval sám. Radost z přírody mám snad ještě větší, mnohem víc si ji užívám.

A proč ty sakury? Když jsme se před sedmačtyřiceti lety přistěhovali  do ulice, ve které dosud bydlím, byl srpen. To další jaro jsem prvně zaregistroval sakury. Možná, že jsem nějakou viděl už někdy předtím, ale nevzpomínám si. Byla jich plná ulice, která je tak tři až pět minut vzdálená od té naší. Tehdy mi ten pohled přímo okouzlil a ta ulice se pro mě stala jedním ze symbolů jara a toho, že přišla ta nejkrásnější část roku.

Kolikrát jsem od té doby sakury v této ulici obdivoval. Také mě napadlo, jak jsou ty květy pomíjivé, po pár dnech zbyde na ulici a silnici už jen růžový koberec ze spadaných okvětních listů. Potom zůstanou jen stromy podobné třešním, ale bez třešní. Některé ze stromů za tu dobu byly pokáceny. I stromy stárnou a odcházejí. Ale byly nahrazeny novými, taže ulice snad ještě dlouhou řadu let a desetiletí každé jaro rozkvete tak, jak vidíte na fotkách.

Stávalo se, že někdy jsem se na jaře tou ulicí neprošel, některý rok jsem se se sakurami minul. Asi nemusím zdůrazňovat, jakou radost jsem z nich tento týden měl.

No a to hlavní “poselství”. Choďte včas na preventivní kontroly, i když se vám třeba nechce.
Vaše zdraví stojí za to.

Každý den něco končí a každý den něco začíná

Tím dnešním dnem končí rok 2018. Ale datum, ať už označuje poslední den v roce, nebo třeba první jarní den je zase jen tradicí naší lidské civilizace a kultury.

Do nového roku svým blízkým i sobě přejeme hodně zdraví, štěstí, i když stejně víme, že nás potkávají jak události pěkné, tak i události, kterým bychom se raději vyhnuli, ale které také patří k životu a nevyhneme se jim.

Přiznám se k jednomu ze svých největších životních omylů, který mě provázel velkou část života, stále jsem čekal, že to nejlepší mě čeká někdy v budoucnu, třeba právě v dalším, následujícím roce. Tím pádem byla pro mě přítomnost tak nějak méně důležitá.

Ovšem nic jiného, než tu přítomnost nemáme. Tak ať už je poslední prosinec, první leden, nebo jiný z těch následujícím 365 dnů, přeji všem, ať se s tou právě probíhající přítomností vypořádají, jak nejlépe to jde.

A protože tyto stránky sledují převážně příznivci světa rostlin, tak také přeji, aby tyto naše spřízněné zelené bytosti v našich domovech i v naší zemi každý den pomáhaly vytvořit pocit, že právě tady a teď jsme doma. Kde je nám přes naše běžné strasti, starosti a problémy  docela dobře.

Tak zas někdy v příštím roce nashledanou.  

Předvánoční

Zítra máme Štědrý den a tak mě pro pojmenování dnešního příspěvku napadl název, který sice se světem rostlin nemá nic společného, na druhou stranu se budu snažit v dnešních pár řádcích přinést jako dárek pro vás odkazy, které by pro někoho mohly být určitou inspirací, nebo alespoň možností chvíle příjemně stráveného času při rozhovorech s moudrými a zkušenými lidmi.

Abych nezklamal ty z vás, kteří očekávají nějakou rostlinu, mám připraveno i pár fotek z letošního podzimu.

Na prvních představím rostlinu, jejíž řízek jsem si před čtyřmi léty přivezl z Madeiry. Říká se jí také modrý zázvor, protože rostliny zázvoru může připomínat. Příbuzná je ale úplně jiným rostlinám, tradeskanciím. Dichorisandra thyrsiflora, tak zní její latinský název.

Pochází tropických lesů Severní, Střední a Jižní Ameriky. Vyskytuje se hlavně v Brazílii.
Na Madeiře dosahoval téměř dvou metrů a její květenství bylo oproti tomu, které představuji na fotkách podstatně větší a bohatší. Prostě ne každé kytce se v našich podmínkách dobře daří. Ta má vždy přes zimu téměř uhyne, vypadá přímo zoufale, ale na jaře zas obroste, ze země vypustí nový výhonek.

Letos na podzim se poprvé odhodlala vykvést, začátkem listopadu opravdu otevřela své květy, což jsem už téměř nečekal. Ono oproti místům, kde se jí viditelně daří u mě dorůstá tak do 60cm výšky. Listy mají délku 25cm, šířku 5cm.

Koncem října a začátkem listopadu  také vykvetla Hoja nummularoides.  Kvete vždy takto “pozdě”. Když je v tomto období méně světla, její květenství opadá dříve, než je úspěšně završeno.

V tu dobu začaly přirůstat také nové listy mé oblíbené voskovce, cv. Mathilde. Nedalo mi to a opět jsem je vyfotil.

Tím dnes se světem rostlin končím a dovolím si napsat pár řádek o jednom pro mě největším objevu letošního podzimu. Ten se skrývá na adrese: https://www.kupredudominulosti.cz/, kde výborná reportérka Martina Kociánová na těchto stránkách zpovídá velmi citlivým, nezaujatým a příkladně profesionálním způsobem osobnosti, které ke zvoleným tématům mají co říct. Rozhovory si můžete buď poslechnout, nebo přečíst. Myslím, že je velmi pravděpodobné, že tam najdete téma, které pro vás bude zajímavé.

Pokud si chce někdo v tomto čase užít jen trochu krásné hudby, posílám také několik odkazů:
https://youtu.be/kn1gcjuhlhg
https://youtu.be/bgv_AHQN7Wg
https://youtu.be/nb6Rf2FfCwY

Nakonec ještě dva odkazy na stále stejně dobrého československého zpěváka Mira Žbirku, který na svých posledních albech dokazuje, že věk je u něj jen pouhé číslo:
https://youtu.be/g4ybiB6J5cM
https://youtu.be/POV7dZEzFf4

Přeji pěkné prožití vánočních svátků.

     

O štěstí - kniha Algoritmus štěstí

Před pár měsíci jsem sliboval, nebo možná také vyhrožoval, že napíšu i jiný článek, který nebude o kytkách. Tak dnes svůj slib, či výhružku plním. Samozřejmě s dobrým úmyslem inspirovat k něčemu pozitivnímu, tak, jako mají články o zelených kamarádech inspirovat k většímu zájmu o ně i k větší lásce k nim a přírodě vůbec.

Dnes chci psát o jedné knize, kterou jsem v poslední době přečetl už třikrát a ke které se jistě zas brzy vrátím. Kniha pojednává o štěstí a má ho i ve svém názvu. ALGORITMUS ŠTĚSTÍ. Autorem je Mo Gawdat, obchodní ředitel Google X.

Nevím jak vám, ale mně se vždy zdálo,  že na škole se vždy učíme spoustu věcí, které jednak brzy zapomeneme a za druhé z nich většinu v životě nikdy ani nepoužijeme. Zároveň jsem měl vždy pocit, že bychom se měli učit něco pro život praktického a smysluplného, co by nás navedlo správným směrem, co by nás naučilo jak dobře žít, jak dobře jednat s druhými. Také třeba jak žít, abychom byli šťastní, nebo spokojení.

Možná se vždy spoléhalo na to, že takové věci učí rodina, nejbližší okolí. Ale asi tomu tak nebude, jinak by se ordinace psychologů a psychiatrů neplnily čím dál více nespokojenými, nebo nešťastnými lidmi se spoustou problémů.  I když se tito doktoři snaží pomoci, dlouhodobé užívání prášků nejšťastnějším řešením nebude.

Pokud si někdo bude chtít pomoci sám, což je často nejúčinnější způsob, může se porozhlédnout po knihách s tématikou pozitivní psychologie, chodit   častěji do přírody, věnovat se smysluplným koníčkům, třeba sukulentům, akvarijním rybičkám a podobně.
Každá smysluplná činnost, práce nebo sport může být dobrou pomocí.

Těch knih s návody, jak si sám pomoci jsem přečetl docela dost. Před rokem jsem narazil na již zmíněnou knihu a pomyslel jsem si, že by stála za přečtení a objednal ji. Přišla s několika dalšími knihami a při zběžném prohlížení mě tak zaujala, že jsem se ihned pustil do čtení. Knihy s touto tématikou vznikají zřejmě z různé motivace. Někdy je jejich napsání práce jako každá jiná. Pokud je píše zkušený odborník, potom je vše v pořádku.

Kniha, o které se dnes zmiňuji, vyšla z motivace mnohem hlubší, je věnovaná synu autora, který zemřel na následky nešťastné události při naprosto běžné operaci..  Autor  v ní píše o svém životě. O tom, jak jemu samému, i když profesně stále úspěšnějšímu a bohatšímu,  chyběl pocit spokojenosti a štěstí. Začal studovat mnoho knih, světských i duchovních a syntetizovat z nich cestu, která by ke štěstí a spokojenosti mohla vést. Našel to, co mu pomohlo stát se spokojeným a šťastnějším. Potom nečekaně přišla zmíněná tragédie. Jako otec, který svého syna velmi miloval se s touto událostí nemusel nikdy vyrovnat. On zvolil jinou cestu, začal psát na památku svého syna knihu o tom, jak být šťastný (nebo alespoň spokojený). Rozhodl se dál předat své zkušenosti v cestě ke spokojenosti a štěstí a ze své bolesti a smutku učinil něco smysluplného, co mu umožnilo nejtěžší chvíle překonat . S přáním, aby spokojených a šťastnějších lidí bylo v našem světě víc.

Kniha je rozdělena na čtyři části. Je psaná, alespoň tak, jak ji vnímám já, jako učebnice. Jejímu autoru nechybí vzdělání, inteligence, ani potřebné znalosti a zkušenosti. Navíc dospěl k moudrosti, která z knihy dělá o něco víc, než jen pouhou učebnici, nebo knihu, kterou si člověk přečte a vzápětí na ni zapomene.

Knihu, která dovede oslovit a jak stejně jako její autor doufám, změnit i život mnohých k lepšímu. Která za vás sice nevyřeší problémy a nepříznivé skutečnosti, ale pomůže najít správnější postoj k nim a díky nim i cestu k jejich řešení. Při čtení knihy jsem měl intenzivní pocit, že jsem se jejím prostřednictvím měl možnost setkat jak s autorem, tak i s jeho synem. A jsem za to setkání opravdu moc vděčný. 

https://youtu.be/uog4eCZTUX4


     

Aloe vallaris - Aloe varimaculata (jedno aloe se dvěma jmény?)

Poslední neděli tohoto září jsem byl přesně na den po dvou letech na další milé návštěvě u Radky a Jirky ze Zelených listů. Patřil jsem mezi příznivce a pravidelné čtenáře jejich článků a stále doufám, že si oba jejich autoři vybírají jen trochu delší oddechový čas a že se na Zelených listech začnou časem objevovat články nové. Z této návštěvy jsem si zas přinesl až příliš nových zelených kamarádů.

Předsevzetí, že už žádný nový nepřibude u nich prostě přestává platit . Tak jsem si mezi těmi novými rostlinkami přinesl Aloe millotii,  a po příchodu domů se přesvědčil,  že to aloe, které už mám doma a které jsem jako millotii koupil a za ně i považoval, je vlastně Aloe antandrroi.  A já pořád proč roste tak jinak, než by mělo, že je tak divně vytáhlé a listy se mu neprohýbají, jak by měly. Tak tedy článek, který jsem o Aloe millotii před nějakým rokem napsal měl být o Aloi antadroi.

Co s tím má společného dnešní aloe? Tak hlavně to, že jsem si ho od Radky a Jirky přinesl právě z té návštěvy před dvěma lety. Také to, že s jeho jménem to není tak jednoznačné.

Dostal jsem dva malé semenáčky, zřejmě z jarního výsevu. Jirka je vytáhl z malého květníku, kde byly s ostatními rostlinkami, ještě před rozsazením. Správnějším výrazem je  asi před pikýrováním. Se jmenovkou Aloe vallaris. To jméno se mi hned zalíbilo, takže jsem si je byl schopen i zapamatovat. Každá z těch malých rostlinek měla po dvou lístcích. Tedy to vytažení z “mateřského” květníku jimi asi trochu otřáslo, zimu sice jakž takž přežila, ale na jaře už měla jen po jednom lístku. Jaro, světlo a slunce jim udělalo dobře. A také to, že na okně jsou přilepená téměř až u skla, mají jedno z nejprotekčnějších míst.

V tomto pro ně druhém  roce jejich života aloe pěkně přirostla, i když dost pomalu a jako by opatrně. Až v letošním roce začala přirůstat podstatně bujněji a předvedla se jako moc pohledná aloe.

Protože mě pochopitelně zajímala, chtěl jsem se o nich dozvědět co nejvíce a tak jsem hledal na internetu. Těch informací o tomto aloi zas tak moc není, co je zajímavé, pod obrázky podle mého těch samých rostlin jsou dvě jména. Vallaris a Varimaculata. Co by naprostý amatér také naprosto netuším, které z nich je správně. Vlastně mě to ani netrápí. Jako vallaris se ke mně dostala, to pěkné jméno se mi pro ně i hodí. Letos je pan Štarha v jarní nabídce nabízel pod názvem varimaculata. Ať už k nim někdo přijde pod názvem jedním, nebo druhým, radost svým novým “majitelům a pěstitelům” udělá tak, jako tak.

A co jsem se kromě této neshody ve jménu zmíněného aloe o něm dál dozvěděl? Tak tedy ať se jedná o jedno jméno, nebo druhé, pochází z jihozápadní Angoly ze skalnatých hřebenů angolské vysočiny. Bližší názvy míst, kde by se měla nalézat jsou Humpata Vlei a Leba Pass. Toto aloe se vyskytuje jak v podobě rostlin silně tečkovaných, tak i  zcela bez teček. Mám tu skvrnitou formu a právě to se mi na ni nejvíc líbí.

Jestli jsem dobře pochopil automatický překlad článku tak rostliny rostou na kyselých křemencových a pískovcových “zeminách” ve výšce 1500-1800 m nad mořem a v jejich lokalitě jsou i poměrně velké dešťové srážky.

Co bych o této krásné aloi ještě napsal. Asi jen to, že je to jedna z rostlin, na kterou se nejčastěji se stále velkým zalíbením dívám, která zatím dobře roste a ze které mám radost.
Ať už má jméno vallaris, nebo varimaculata. 

https://youtu.be/z1JkEp99Fas