sobota 24. února 2018

Hoya carnosa (voskovka masitá)

Dnes to bude o jedné na první pohled obyčejné kytce, která projevila neobyčejnou životaschopnost.
Ale od začátku. Voskovky, správně jedna konkrétní voskovka mě okouzlila už v dětství. Tedy ono to bude možná už více než před padesáti lety. V některých oknech přízemních bytů jsem tenkrát zíral na rostlinu, jejíž dlouhé stonky, většinou stočené do kola byly hustě obrostlé krásnými, lesklými listy. Jakoby umělými, voskovými. A co teprve, když se na ní od jara do podzimu objevovala někdy  i četná květenství  složená z většího počtu květů. Stejně tak neskutečně vypadajících, jakoby sametových.

Dnes by se řeklo nejobyčejnější z hojí, Hoja carnosa. Pro mě to byla v dětských letech neskutečně pěkná kytka, taková, kterou bych jednou doma také chtěl. Léta rychle ubíhají. Bylo mi už přes dvacet a v tu dobu máma přinesla z práce řízek oné voskovky. Doma kromě mě nikdo po kytkách moc  netoužil, doma byly v té době jen takové, jejichž sazenice k nám dostaly jako dar od nějakých mámy kolegyň z práce, nebo od nějaké sousedky. Vzpomínám si na tchýnin jazyk, zelenec, africkou kopřivu. Dvě opuncie, jedna větší s nebezpečnými trny, druhá malá, jejíž malé, žluté, měkké trny byly v jakých si chomáčích a zapichovaly se do ruky, sotva jsem o ně jen zavadil. Aloe a  asi dva další kaktusy….

Když jsem v té době zatoužil po nějaké kytce, koupil jsem ji mámě, babi, nebo sestře k svátku, nebo narozeninám . S příznivou odezvou se to setkalo jedině u mé babi, ta by  vždy projevila radost, ať by dostala, co dostala. Mámě a sestře bylo jasné, že jsem tu kytku koupil spíš kvůli sobě.
Zpět k té voskovce, správně hoje. Ve vodě brzy zakořenila a potom léta rostla v obývacím pokoji, kde délka jejích šlahounů dosahovala značných rozměrů. Můj otec je vždy po nějakém čase nemilosrdně ostříhal a vyhodil. Jednou se nějakých těch vyhozených výhonů mé babi zželelo. Vzala umělohmotnou láhev od octa, odřízla její horní polovinu a zhotovila z ní nádobu, kterou pověsila v kuchyni na zeď.

Od té doby tam ve vodě zakořeněná carnosa rostla, kvetla, když přerostla, byla otcem vždy patřičně zkrácena. Na tom by nebylo nic mimořádného. Tedy kdyby babi neopustila tento svět před více jak dvaceti lety. To už si tak ta voskovka nějakých deset, možná patnáct let vegetovala. Od té doby tedy opět uteklo hodně vody. Ne, že by ta „váza“ s tou voskovkou dělaly na té stěně bůhví, jakou parádu.
Ale zůstala jako vzpomínka na babi, která se o ni starala. Visí tam dodnes. Jednou týdně, pokud se nezapomnělo se dolila voda. V posledních několika málo letech do té vody přidám i trochu hnojiva. Kořeny v tom plastovém kelímku za tu dobu tak přebujely, že jeho obsah zcela vyplnily a nalít k nim trochu vody je spíš umění. Většinou voda vyteče. Přesto voskovka dál přirůstá, od jara do koce podzimu několikrát kvete.

Být zasazená v zemi, ještě někde na okně, nebo blíže oknu, to by vypadala ještě úplně jinak. Ale takto je důkazem, co všechno vydrží a jak obdivuhodně je životaschopná. Tedy vůbec ne obyčejně, ale neobyčejně.  
Příznivcům Hoji carnosy jistě neuniklo, že pěstitelé dnes nabízejí tuto voskovku ve vícerém provedení. Nevím, jestli je výstižnější napsat v různých formách. Lišící se velikostí i zbarvení listu, nebo zbarvením květu. I cenou. Většinou patří mezi levnější, ovšem třeba raritní Grey ghost (ta mně tedy do oka nepadla), nebo ta s kulatými, zelenými, bíle stříkanými listy jsou o dost dražší.   Na thajské adrese epiphytica.com  carnosu nabízejí v deseti formách, tedy jednu z nich mají vyprodanou. Z Thajska si ji asi málo kdo objedná, ale netřeba litovat. Domácí pěstitel těchto rostlin pan Ladislav Kopáček má v nabídce různých carnos ještě víc.

Tímto článkem jsem chtěl poděkovat této dnes možná trochu opomíjené rostlině, která se v domovech našich babiček a možná už i dřívějších generací zabydlila jako první z mnoha voskovek, jejíž další četné a mnohdy i podstatně jinak vypadající a jinak vonící “sestry” máme dnes možnost blíže poznávat. A v našich bytech pěstovat. Přesto by byla škoda na tu první zapomínat.
https://youtu.be/rTj8D-AOfvE

sobota 3. února 2018

Necelých padesát dnů do jara, nebo o něčem úplně jiném

Od srpna loňského roku jsou mé příspěvky na těchto stránkách spíše ojedinělé, než pravidelné. Není to jen tím, že o většině mých kytek bylo už psáno. O některých dokonce vícekrát.

Chvíle hezké, kdy jde vše tak nějak samo od sebe někdy nahradí situace složitější.
V mém případě toto období nastalo po naší poslední dovolené na Madeiře roku 2015.
V tu dobu prodělala moje máma první mrtvici, v květnu následujícího roku druhou s mnohem horšími následky, než v předchozím případě. Tato situace ovlivnila celou rodinu, možná i mého otce, jehož zdravotní stav se začal také zhoršovat. V září usnul na židli, spadl a zlomil si kyčel. V nemocnici kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu nebyl operován a jeho život skončil o měsíc později.

V září loňského roku mně bylo šedesát. V dřívější době bych byl už penzista, nemusel vstávat ráno do práce a věnovat se víc tomu, co mě těší a dělá radost. Podle nových “pravidel” si na to musím počkat do začátku května roku 2021. Na jednu stranu se trochu divím, jak rychle většina těch let utekla, na druhou se mi ty tři roky a nějaký měsíc k tomu zdá jako nekonečné moře času.

Většinu svého života jsem si čas a přibývající léta neuvědomoval. Ale najednou (možná i ve spojení s momentální situací) se dostavila únava, čas běží nějak rychleji, nebo naopak já se zpomalil, protože toho nestihnu tolik, kolik bych chtěl. Stačím tak akorát chodit do práce a postarat se o kytky.  Máma, o kterou se stará sestra, bydlí ve stejném domě. Také jí alespoň dvakrát až třikrát denně navštívím, s něčím pomoci. Přesto mám dost často výčitky, že těm kytkám věnuji více času než své mámě. A kdyby se o mě nestaral Martin, který vaří a prakticky se sám stará o chod domácnosti……, tak to si nechci ani představit.

A kytky. Jo, jo, každý koníček, který přeroste do závislosti se stává svým způsobem přítěží. Doplácejí na to i ty kytky, které mám rád a bez kterých si nedovedu život představit. Zvlášť v takové zimě, jako ta letošní, ve které je nedostatek dnů a hodin, kdy svítí slunce. Některé tilandsie se se mnou rozloučily. Dříve mi odchod každá kytky dost trápil. Teď už to beru tak, že každý život začíná i končí. A většinou jsem s každou tou kytkou nějaký ten rok prožil a dost dlouho z ní byla radost, nebo podobné pocity, které jsou v životě zapotřebí.

Dnes to bylo čtení poněkud osobní. Chtěl jsem vysvětlit, proč už články nepíšu pravidelně každý týden. Nechci úplně přestat, ale nové příspěvky nebudou tak pravidelné a možná se ani všechny nebudou týkat rostlin. Ale nějaká fotka některé z nich by u každého, nebo u většiny z nich být měla. Ty dnešní jsou z poloviny minulého měsíce, tedy ledna. Pachypodium brevicaule bylo v únoru před dvanácti lety zaseto a  takto vypadá po těch letech. Vykvetlo už jako roční a od té doby kvete vždy začátkem roku. Pro sebe jsem si ho přejmenoval na sukulentní petrklíč a je pro mě předzvěstí blížícího se, ač přece jen ještě dost vzdáleného jara.

Aby nechybělo alespoň trochu něčeho optimistického, přikládám odkazy na několik písniček, ty dvě poslední jsou v české i originální verzi, pro srovnání :

   

pondělí 1. ledna 2018

Nový začátek (PF 2018)

Je 1.1.2018 a já se ráno ptal sám sebe, zda mám pocit, že se něco kromě poslední číslice v čísle letošního roku změnilo. Sedmičku nahradila osmička a začal leden. Kromě této změny je snad ještě jedna, jaro je zas o něco blíž.


Už pár posledních dnů jsem přemýšlel nad tím, že bych měl poděkovat za všechny Vaše letošní návštěvy a napsat k tomu něco chytrého spolu s nějakým přáním. Ale nic chytrého, natož moudrého mě nenapadlo.


Jen se mně stále vybavovala slova jedné modlitby, která zní nějak takto. Pane, dej mi odvahu, změnit co změnit mohu, sílu, abych mohl snášet to, co změnit nemohu a moudrost, abych uměl rozlišit, co změnit nedá a co se změnit dá.  Tento text do své písně umístili i Hana a Petr Ulrychovi. Odkaz pod článkem.

A také se mi vybavovalo staré a moudré “Všechno je jinak”.


Žijeme stejně stále v přítomném okamžiku. Minulost, to jsou už prošlé přítomné okamžiky v naších vzpomínkách a budoucnost, to jsou zas ty nadcházející přítomné okamžiky v našich představách. Bohužel, kvůli těm vzpomínkám a představám si často nedovedeme užít ten přítomný okamžik. Toto je můj velký problém a myslím, že nejen můj.    

Tak Vám přeji hodně hezkých přítomných okamžiků. A co se týká těch dobrých změn v našich životech, nebude asi tak záležet na nějakých novoročních předsevzetích, ale na nás samých. Jak se zpívá v jedné písničce, jaký si to uděláš, takový to máš.

Přikládám Martinovo fotky květu Tilandsie jucundy viridiflory a jednu téměř aktuální ze včerejšího západu slunce nad Plzní.


https://youtu.be/pREcMRgZnOg

úterý 26. prosince 2017

Hoya griffithii (a její štědrovečerní dárek)

Před pár lety jsem si na stránkách švédské pěstitelky Christiny objevil Hoju griffithii. Přesněji přečetl jsem si její článek o této voskovce. Usídlila se v mé hlavě jako jedna z těch vysněných bájných a těžko dosažitelných rostlin, u kterých jsem měl pocit, že až je získám, můj život se stane rázem smysluplnějším a naplněnějším. Tento pocit je pochopitelně mylný a zavádějící, na druhou stranu pěstování rostlin a společné sdílení  prostoru s nimi má jistě něco do sebe.

Hoju griffithii jsem koupil od polské pěstitelky Edyty, myslím před čtyřmi roky a několika měsíci. Vzpomínám si, že to bylo v září a že celkem brzy pustila ve vodě kořeny.  Následující jaro začala celkem rychle růst. Tedy její listy samy o sobě nejsou žádný zázrak.Ty nejdelší jsou dlouhé až 16 cm, na šířku tak 3 cm. Některé časem zežloutnou a opadají. Na druhou stranu stále přirůstá a nových listů přibývá celkem dost.

To, co je na této voskovce nejpřitažlivější jsou její květy, které jak jsem se dočetl mají mít velmi pěknou vůni. V roce 2015 na podzim se objevilo první květenství, které velmi brzy přestalo růst a opadalo. To se opakovalo i v loňském roce. S tím, že květenstvích bylo snad sedm, možná i více. Květy se zvětšovaly, ale potom začaly blednout jejich stonky a jeden po druhém opadávaly. Smlouval jsem s tou voskovkou, prosil ji, ať vydrží alespoň jediný květ, ale mé přání nebylo vyslyšeno. Tedy v loňském roce.


V letošním podzimu se začala květenství objevovat ještě později, než v předchozích dvou létech. Byl jsem smířený s tím, že zas opadají, což se u dvou prvních také stalo. Ale rostla další a i když v nich většina poupat opadala,  zůstávaly asi tři květy, jejichž stonky byly stále zelené a stále se zvětšovaly. Nesměle jsem si připustil myšlenku, že by snad začátkem nového roku mohl alespoň jeden květ vykvést.


24.12., po štědrovečerní večeři jsem podle svého zvyku obhlížel své kytky a vidím, že z ještě ráno zavřených poupat je na jednom z květenství otevřený jeden květ. A na druhém, kde zbýval už jen jeden jediný se právě otevíral. Květy jsou téměř bílé, průměr asi 3 cm.
Je ještě další varianta této voskovky se žlutými květy. Ta je zřejmě o něco vzácnější.
Na internetu o této voskovce moc informací není. Údajně pochází z Himalájí, z Indie a Číny.

Ty květy byly od Hoji griffithii opravdu moc hezkým  vánočním dárkem. I když jsou zatím jen dva, radost z nich byla velká. Že jsou pěkné, to vidíte na fotkách. Tu zajímavou a z voskovek co znám asi jednu z nejlepších vůní bych asi těžko popsal. Už kvůli ní jsem rád, že se tato voskovka ke mně dostala.


  

sobota 23. prosince 2017

Hoya sussuela (nebo také pozor na uklízečky)

K jedné objednávce voskovek z podzimu roku 2015 jsem dostal dárek, Hoju sussuelu. S takovými dárky mám dobré zkušenosti. Většinou jsou to dobře rostoucí rostliny. Sussuela měla pěkné svěže zelené listy a jako první z těch tehdy došlých voskovek zakořenila.

Nejen že zakořenila, začala i rychle růst. Ještě bych měl uvést, že tato zásilka voskovek, od kterých jsem očekával bujnější růst zůstala kvůli relativnímu dostatku místa u mě v práci. V té době odcházela na jiné místo jedna kolegyně a na jejím stole zůstal ibišek. Nebyl v moc dobrém stavu, téměř nekvetl a na holých větví zůstávalo pár listů.

Dostal jsem nápad, květináč se sussuelou jsem postavil před něj a nechal ji proplétat se jeho větvemi. Začal jsem opečovávat i ibišek, za chvíli se pěkně zazelenal, začal kvést a mezi jeho větvemi se pěkně proplétaly vitální větve voskovky, s krásnými zelenými listy. Tím, jak pěkně rostla, ba přímo bujela se stala mou velmi oblíbenou rostlinou.

Až jednou jsem přišel do práce a kolega se ptá, zda jsem ostříhal a přemístil tu voskovku, co byla u ibišku. No, zažil jsem pořádný šok. Sussuela byla ve stínu na jiné skříni, totálně ostřihaná. Protože odcházím z práce většinou poslední a po mně přichází už jen uklízečka, hned odpoledne jsem se jí na to, co se stalo s voskovkou zeptal.


Ani nezapírala. Prý se jí zdálo, že ta kytka je zamotaná, do toho ibišku, tak ji prostě ostřihala.
To, že paní uklízečka nemá na kytky zrovna buňky jsem zjistil už hned první den, co nastoupila. Shodila na zem jeden květináč s malým řízkem voskovky. Viděl jsem, že je v něm zem nějaká rozhrabaná, ten řízek ale nebyl vidět.  Když jsem zem vysypal, zjistil jsem, že ten nebohý řízek je zasypán až na samém dně……

Tak jsem po tomto ostříhání voskovky paní uklízečce trochu důrazněji vysvětlil, že tam je od uklízení a ne od likvidování kytek. Došlo mi, že to byla ona, kdo na chodbě pár měsíců před tím docela otřesným způsobem ostříhal i kytky na chodbě, k čemuž se teď i hrdě hlásila. Že její kolegyni uklízečce z nich padaly listy o poschodí níže. No, všechno přece padá dolů a ne nahoru.

Za další rok sussuela dorostla do předchozích rozměrů a začátkem října se na dvou větvích objevila malá květenství. Dny se už začaly krátit, světla ubývalo. Na té větvi, co byla ve stínu malá poupata opadala. Druhé květenství, které si užívalo více světla i slunce vydrželo. Zvětšovalo se a v druhé polovině listopadu květy postupně rozkvétaly.

Podle zvyku jsem je i očichal, neucítil jsem nic. Ale o pár dnů později jsem odcházel už téměř za tmy a zjistil, že květy začaly vonět. Ne nepříjemnou vůní. Možná jako nějaké ovoce.
Květy, více jak 3,5cm v průměru veliké také docela dlouho vydržely. Nejméně dva týdny.

Hoja sussuela pochází z Filipín. Má ráda teplo a světlo. Je dost žíznivá, tak vyžaduje pravidelné zalévání. Taková vděčná, dobře rostoucí voskovka, jen je třeba ji chránit před uklízečkami.

neděle 20. srpna 2017

Hoya sigillatis

Začátek pěstování Hoji sigillatis byl poměrně dramatický. Spojili se dvě nepříznivé okolnosti. Uhodila třicetistupňová vedra a i když v té době trvalo doručení balíčku s řízky voskovek z Polska podstatně méně dnů, než v současnosti, očekávaná zásilka nepřicházela a nepřicházela. Být to nějaká neživá věc, asi bych to neprožíval, ale v případě, že jsem čekal řízky voskovek, byl jsem v pěkném napětí. To se vlastně opakovalo při každé další očekávané zásilce rostlin, až jsem se někdy ptal sám sebe, jestli mi to za to stojí. Asi ano.

foto (c) Martin Hetto

foto (c) Martin Hetto

foto (c) Martin Hetto

Nakonec jsem si napsal o číslo zásilky a dohledal, že leží uložená na poště. Zásilky si nechávám posílat do práce, ale pošťák zásilku doručoval pozdě odpoledne. To se v budově na nikoho nedozvonil, tak ji odnesl na poštu. Výzva k vyzvednutí zásilky žádná. Když jsem balík rozbalil, uviděl jsem, že nejhůř dopadla voskovka, kterou jsem k zásilce dostal jako dárek. Z té byl jen kousek stonku a dva opadané lístky. Hoji sigillatis, která měla původně dvě dvojice  listů z každé dvojice jeden upadl a ten druhý vypadal, že upadne každou chvíli.


Stonek jsem rozstříhnul na dvě části, každou s jedním listem a ponořil na den do vody. Když se listy vzpamatovaly a viditelně ožily, zasadil jsem je do zeminy s rašelinou, květináč obalil igelitem, abych  tak trochu napodobil skleníkové prostředí a čekal. Jeden z řízků list ztratil a rozloučil se, druhý začal růst.




Hoja sigillatis je zase trochu jiná voskovka. Její stonky jsou tenké, listy úzké a celá působí oproti jiným daleko jemnějším až křehkým dojmem. Listy jsou dlouhé maximálně 7-8cm, široké tak 1cm. Jsou hojně “stříkané stříbrnými fleky”, v mládí jsou pěkně barevné. Jednotlivé květy jsou tak 7-8mm průměr, celé květenství má průměr tak do čtyř centimetrů. Jistě by byla krásná pěstovaná v závěsném květináči, kde by bylo víc jejích výhonů.Ta moje má trochu smůlu, že se ocitla mezi jinými, bujněji rostoucími sestrami, kde nemůže tolik vyniknout.


Přesto si vede dobře a své místo si najde. Využije stonky těch silnějších po kterých se tak lehce pne, spíš se jich přidržuje a opírá se o ně. Žádné velké omotávání a zamotávání. Letos poprvé kvete. Poprvé asi před měsícem, květ byl přímo pod regálem s tilandsiemi. V tu dobu vykvetla i Hoja sp. Gunung Gaiding, o které jsem také už nějaký rok nazpět psal. V tehdejším článku jsem představil jen její listy, tak dnes přidávám i květy. Květy sigillatis nevoní, květy Gunung Gaiding slabě, takovou vůní -  nevůní.




Co k Hoje sigillatis ještě napsat. Pochází z Bornea. Můžete na ni narazit i pod jménem hasseltii, ale sigillatis by mělo být správně.



Při jejím druhém kvetení byl květ umístěn opět dost nešťastně, těsně nad “přízemím” regálu, na kterém voskovky stojí. Přesto je to na focení o něco lepší než poprvé. Nevím, na kolik to mé snažení o vyfocení vyšlo, nakonec květ vyfotil i Martin, tak věřím, že z nějaké fotky bude patrné, že i tato voskovka stojí za větší pozornost.

Snímky byly pořízeny dvěma různými fotoaparáty, za různých světelných podmínek, kde každý z nich podává trochu jiný odstín barev.


neděle 13. srpna 2017

Plánovaný výsev (trochu nadměrný)

Každé jaro se u mě hlásí jarní touhy. Tedy asi poněkud netypické. Po nákupu nových rostlin a také po tom, abych se o příchod nějaké nové rostliny  sám zasloužil. Přeloženo do srozumitelné češtiny, abych nějakou vysel. Protože jsem na poslední dovolené  nějaká ta semínka nasbíral, na jaře 2015 jsem je vysel. No, už jsem dlouho na pořádné dovolené nebyl.


Mezi se přivezenými semínky byla i semena dvou šáchorů. Jeden z nich je ten i u nás často pěstovaný, jako pokojová rostlina. Druhý je Šáchor papírodárný - Cyperus papyrus. Semena obou těchto rostlin jsou malá, téměř prachová. Po zasazení do výsevního substrátu  v plastové misce od nějakých potravin, tedy přesněji po nasypání na její povrch a zakryté igelitem začala brzy vzcházet. Ze začátku jsou to takové zelené nitky nepatrných rozměrů, ze kterých vyrostou listy připomínající trávu.


Až po nějakém čase vyrůstají už typická stébla šáchorů. Ten šáchor, ze kterého staří egypťané vyráběli papír má stébla trojúhelníkového průřezu. Během první zimy rostliny zaplnily misku a na jaře byly přesazeny do velkých květináčů. Protože podmisky pod nimi nestačily a rostliny, které jsou v práci na chodbě byly v pondělí vždy proschlé, oba květináče byly umístěny do obrovské mísy, která pojme více než pět litrů vody.


Ale ani to nestačilo.V pátek musím požádat vždy některého z kolegů, kteří mají službu přes víkend o dolití, protože tyto dvě rostliny jsou schopny tu velkou mísu vody vychlastat. Tak nevím, jestli bych takový výsev mohl někomu doporučit….Jen v případě, že bydlí na jihu Evropy a má větší zahradní jezírko, v tom případě by mohl být úspěch téměř jistý. Jinak ten vysoký papírodárný šáchor měří na výšku téměř tři metry. Jak vidíte, začíná i kvést. A to, co nad ním visí je také keřík, vypěstovaný ze semen ze stejné dovolené. Ten naštěstí tak rychle neroste, ale je to stejný ochlasta, také o jeho zalití přes víkend vždy poprosím.


Přidám ještě pár čerstvých fotek Euphorbie ambovombensis. Letos mají listy na většině z nich zas trochu jinou barvu, než minulý rok, kdy jsem ji představil. Nebylo ideální světlo a u většiny pokusů se sám zapínal blesk. Výsledek je barevně poněkud nekorektní. Když jsem si ty obrázky víc prohlížel, zdálo se mi, že na nich mnohem víc vynikne tvar a krása jejich listů. Obzvláště při zvětšení.

.