O starých stromech ( na cestě do Ferdinandova údolí )

Jedno japonské přísloví říká : dokonce i malý brouček má svou malou duši. V tomto směru jdu ještě dál. I tráva má svou malou duši. A co teprve stromy, jaká musí být duše stromů, zvláště těch, které přežívají lidské generace. 

Škoda, že stromy nemluví. Tak se zatím nedozvíme, jak prožívají své životy, různá roční období, jestli vnímají, když hnízdí ptáci v jejich korunách.

Naše v posledních letech oblíbená cesta vede kolem železnorudského hřbitova do Ferninandova údolí. Celá cesta tam je lemována řadou starých, listnatých stromů. Javorů, jasanů a lip a v menším množství i jiných druhů.  

Stromy už hodně pamatují, jejich kmeny jsou poznamenány časem, horským podnebím a vším, co k životě v těchto místech patří.

Nedovedu odhadnout, jak jsou staré. Podle lip, které jsou po stranách cesty před místem, kde dříve stála sklárna odhaduji, že byly vysázeny v předminulém století. V době, kdy v nedalekém Alžbětíně žila má prababi s pradědou, tehdy oba mladí, kolem dvaceti let, už tyto stromy určitě rostly. 

Než strom vyroste z malého semínka do mnohametrové velikosti, přežije několik lidských generací. Odhadoval bych, že ty staré stromy přežijí i tu moji. 

Stromy mám moc rád a při cestě do Ferdinandova údolí, které je umístěné na hranici Čech a Německa jsem obdivoval a fotil jejich více jak století staré kmeny. Tak se o ten zážitek chci s vámi podělit alespoň prostřednictvím pár obrázků. Pokud se někdy dostanete do Železné Rudy, může to být i tip na pěkný výlet.  

I dnes jsem požádal AI o pár faktů o tomto místu a o rodu Ferdinanda Abele (rod by měl pocházet z Francie), který zde měl sklárnu a možná on,  nebo nějaký jeho předek, příbuzný nechal tyto stromy vysázet. Uvedu ještě jednu zajímavost, matka spisovatele Karla Klostermanna pocházela právě z tohoto sklářského rodu.  

Ferdinandovo údolí a odkaz rodiny Abele

Cesta ze Železné Rudy směrem k Ferdinandovu údolí je nejen malebná, ale také opředená historií, kterou ztělesňují i ony staré stromy, němé svědky minulosti. Toto údolí, pojmenované po významné osobnosti místního sklářství, Ferdinandu Abele, představuje fascinující kapitolu v dějinách Šumavy.

Ferdinandovo údolí: Sklářská minulost a přírodní krása

Ferdinandovo údolí, ležící nedaleko Železné Rudy, je dnes oblíbeným místem pro pěší turistiku a cyklistiku, nabízející klid a krásu šumavské přírody. V 19. století však bylo především centrem čilého sklářského ruchu. Právě zde, v předminulém století, založil Ferdinand Abele svou sklárnu, která se stala důležitým zdrojem obživy pro mnoho místních obyvatel a významně přispěla k rozvoji regionu.

Sklárna v Ferdinandově údolí nebyla jedinou v oblasti, ale patřila mezi ty prosperující, které využívaly bohaté zásoby dřeva a křemene, nezbytných surovin pro výrobu skla. Produkce se soustředila na užitkové sklo, ale také na zrcadla a další skleněné výrobky, které nacházely odbytiště nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Život v údolí byl tehdy neodmyslitelně spojen s rytmem sklářské pece a prací sklářských mistrů.

Dnes si údolí zachovává svůj půvab, byť s menším důrazem na průmyslovou činnost. Zbytky starých staveb, zarostlé základy a pomístní názvy dodnes připomínají sklářskou minulost. Stromy, o kterých píšeš, mohly být vysazeny právě v době největšího rozkvětu skláren, sloužící jako orientační body, ale i jako živé pomníky lidské činnosti a přírodního cyklu.

Ferdinand Abele a rod Abele: Sklo a Šumava

Ferdinand Abele, po němž je údolí pojmenováno, byl významným sklářským podnikatelem z rozvětvené rodiny Abele, která měla hluboké kořeny v českém sklářství. Rod Abele patřil mezi klíčové sklářské rody v regionu Šumavy a Západních Čech, a jeho členové vlastnili a provozovali řadu skláren.

Ferdinand Abele (přesná data narození a úmrtí se mohou lišit v různých zdrojích, nicméně jeho aktivní působení spadá do 19. století) navázal na rodinnou tradici a prokázal značný podnikatelský talent. Jeho sklárna ve Ferdinandově údolí byla moderním podnikem na svou dobu a on sám byl inovativní osobností, která se snažila o vylepšování výrobních procesů a rozšiřování sortimentu. Měl vizi a schopnost adaptovat se na měnící se tržní podmínky.

Rod Abele byl rozsáhlý a jeho členové se často propojovali s dalšími významnými sklářskými rodinami v regionu, což posilovalo jejich vliv a obchodní sítě. Byli známi svou odborností, podnikatelským duchem a přínosem pro rozvoj sklářského průmyslu. Kromě Ferdinandova údolí vlastnili Abeleové sklárny i v jiných lokalitách Šumavy, například v Nové Huti (tehdy Kaltenbach) a dalších místech, kde se sklářství dařilo.

Jejich podnikání bylo často ovlivněno hospodářskými cykly, konkurencí a technologickým pokrokem. Nicméně rod Abele dokázal po generace udržet svou pozici a přispět k proslulosti českého skla po celém světě. Jejich příběh je nedílně spjat s historií Šumavy a s vývojem sklářského řemesla, které formovalo krajinu i životy lidí po staletí.

Při tvé procházce kolem starých stromů v Ferdinandově údolí si tak můžeš představit, jak kolem nich kdysi proudil život spojený se sklářskými pecemi, a jak tyto stromy tiše sledují odkaz jedné z nejvýznamnějších sklářských rodin Šumavy. Je to krásný symbol trvanlivosti přírody a pomíjivosti lidského snažení, které však zanechalo hluboké stopy.

Po roce v Železné Rudě

Pokud na nějaké místo jezdíte většinu života, relativně dost často, možná budete mít stejný pocit, jaký mám, když přijedu do Železné Rudy, nebo na Špičák. Jako by se čas mezi poslední a předposlední návštěvou zkrátil, jako by to bylo před pár dny, kdy jsem tam byl naposled.

Když se ale víc rozhlédnu, vidím, že se toho změnilo dost a dost. Obě místa se rozrůstají, přibývají apartmány, luxusní domy, které tu před několika málo desítkami let nebyly. A další se staví. Zatímco domy jsou krásnější, v šumavských lesích už to taková sláva není. Smrky napadené kůrovcem postupně odcházejí a nějakou dobu potrvá, než je nahradí nové, odolnější stromy. Přesto je tu stále dost zdravých stromů, stále je tu vzduch, který se dobře dýchá. 

Když jsme na tu krátkou, pětidenní dovolenou vlakem přijížděli, v půli cesty, za Klatovama se strhla průtrž mračen, snad největší, jakou jsem letos zažil. Vlak kvůli ní nabral zpoždění, jel pomalu, kvůli riziku spadlých stromů. Déšť skončil chvíli poté, co jsme dorazili do cíle. Byl jediný, který jsme po celou dobu dovolené zažili. 

Následovalo velké horko, jaké dříve bylo koncem června spíše výjimkou, dnes zřejmě pravidlem. V příštím článku se zmíním více o naší oblíbené trase, kterou rádi chodíme. Už to není Vrchol Javoru, ani Špičáku. Chůze mi nevadí, ale prudké stoupání do kopce už nějak nemusím. Dříve jsem si ho užil dost a dost. A tak zmíněné vrcholy pozoruji jen z dáli.

Té krásné přírody jsme si užili celkem dost. Dříve se mně líbily červené květy náprstníku, tentokrát mě přitahovaly květy bílé. Stejně jako bílé květy naší orchideje - vemeníku.

U některých domů jsem viděl i jehličnany, které v šumavských lesích nenajdete. Na první pohled se mi to zdálo poněkud nepatřičné, nakonec jsem uznal, že krásné stromy do zahrad, nebo i městské výsadby patří.

Vyfotil jsem i pár květů ze Železné Rudy. Jako vždy růžové květy nějakého kultivaru opletníku plotního, který kvetl hned naproti vchodu do místa, kde jsme byli ubytovaní. Ať přijedeme v červnu nebo v září, vždy je v plném květu. U jednoho domu mě zaujalo zvláštní zbarvení petúnií. Tak přikládám obrázek. To je dnes vše, pokračování příště.   

Božskokvět (a ještě jeden další květ)

Dnes to bude o rostlině, která má trochu zvláštní název - božskokvět. Je na vkusu každého z nás, jaký květ označíme jako “božský”. V každém případě bude pravděpodobné, že květ s takovým názvem bude patřit mezi ty pěkné, které dokáží zaujmout. 

foto (c) Martin Hetto

Mě zaujal před lety, když jsem chodil ráno do práce kolem zahrady, kde každé jaro rozkvetl. Tenkrát jsem nevěděl, jak se jmenuje. S příchodem internetu a mým prohlížením různých nabídek rostlin, pokojových i zahradních jsem na něj a na jeho název dříve či později narazit musel.

foto (c) Martin Hetto

Letos na jaře jsem objednával několik rostlin na Gardenseedsmarketu. Tento internetový obchod sídlí v Polsku, ale jeho stránky jsou i v češtině, platba korunami. Božskokvět, tedy jeho hlízy tam také měli, za dobrou cenu, 66 Kč. Tak jsem sestře na zahradu také jeden objednal. 

foto (c) Martin Hetto

Když zásilka přišla a vybaloval jsem hlízy rostlin z jejich obalů, s názvem této rostliny přišel miniaturní pytlíček s trochou rašeliny. Nevěřícně jsem na něj koukal, potom jsem z něj rašelinu vysypal a zjistil, že je v něm miniaturní hlíza. Velikosti hrachového zrna.

foto (c) Martin Hetto

Tak tohle přece nemohu sestře dát, pomyslel jsem si.Ale pro zkoušku jsem hlízu dal do malého květináče. Kupodivu za několik málo dnů začaly růst listy. K ještě většímu překvapení po nějakém týdnu začalo vyrůstat květenství, které i přes své zmenšené rozměry vykvetlo. Martin udělal pár fotek. Celá rostlina byla zmenšeninou toho, co by měla být za pár let. K barvě květů. Jsou bílé, růžové, tmavě červené, nějaké odstíny mezi těmito barvami.

A AI tohle povídání doplnila o pár faktů:         

Božskokvět (Dodecatheon)

Božskokvět je rod krásných vytrvalých bylin patřících do čeledi prvosenkovitých (Primulaceae). Jsou ceněny pro své převislé, často výrazně zbarvené květy, které připomínají malé cyklámeny nebo převislé zvonky.

Kde se božskokvět nachází?

Božskokvěty jsou původem ze Severní Ameriky, kde se přirozeně vyskytují v široké škále habitatů, od prérií, horských luk, přes lesní okraje až po skalnaté oblasti. Jejich areál rozšíření sahá od Kanady přes Spojené státy americké až po Mexiko. Různé druhy jsou adaptovány na specifické klimatické podmínky a nadmořské výšky.

Nároky na pěstování

Pěstování božskokvětu není příliš náročné, pokud jsou splněny jeho základní požadavky:

• Stanoviště: Preferují polostín až stín, zejména v teplejších oblastech. Ranní slunce nebo rozptýlené světlo je ideální. Přímé odpolední slunce, zvláště v horkých letních měsících, může rostlinu poškodit.
• Půda: Vyžadují humózní, dobře propustnou půdu, která je neustále mírně vlhká. Půda by měla být bohatá na organickou hmotu. Jíl nebo těžké, udusané půdy jsou nevhodné. pH půdy by mělo být neutrální až mírně kyselé.
• Zálivka: Během vegetace (jaro a začátek léta) potřebují pravidelnou a dostatečnou zálivku, aby půda nevyschla. Jakmile listy po odkvětu začnou žloutnout a rostlina se zatahuje do podzemních hlíz (často v pozdním létě), potřeba zálivky klesá. V období dormance (klidu) by měla být půda spíše sušší, aby nedošlo k hnilobě hlíz.
• Hnojení: Během aktivního růstu můžete přihnojit vyváženým tekutým hnojivem nebo kompostem. Není to však nezbytně nutné, pokud je půda bohatá.
• Mrazuvzdornost: Většina druhů je plně mrazuvzdorná v našich podmínkách (zóna 4-8), jelikož přirozeně pocházejí z oblastí s chladnými zimami. Problémem spíše bývá přemokření v zimě.
• Množení: Množí se semeny (někdy vyžadují stratifikaci) nebo dělením trsů po odkvětu, když rostliny zatahují, nebo na jaře před rašením.

Kolik je kultivarů?

Rod Dodecatheon zahrnuje přibližně 15-20 uznávaných druhů, a v rámci těchto druhů existuje celá řada lokálních variet a forem. Co se týče konkrétních kultivarů (šlechtěných odrůd), ty nejsou tak hojně rozšířené jako u jiných oblíbených zahradních rostlin. Většinou se v zahradnictvích setkáte spíše s botanickými druhy nebo jejich poddruhy, které mají zajímavé barevné varianty květů nebo listů.

Mezi nejznámější druhy pěstované v zahradách patří například:

• Dodecatheon meadia (Meadův božskokvět): Jeden z nejběžnějších a nejpopulárnějších druhů, často s purpurovými, růžovými nebo bílými květy.
• Dodecatheon pulchellum (Půvabný božskokvět): Často s jasně růžovými až purpurovými květy.
• Dodecatheon hendersonii (Hendersonův božskokvět): S charakteristickými tmavě fialovými květy a často s bronzovými listy.

Méně často se setkáte s pojmem "kultivar" ve smyslu specificky pojmenované šlechtěné odrůdy u božskokvětů, ale spíše s výběrovými formami daného druhu, které jsou pěstovány pro určitou barvu nebo velikost květu.

foto (c) Martin Hetto

foto (c) Martin Hetto

Před týdnem rozkvetl první z letošních netřesků. Jak už jsem několikrát zmínil, kvetení netřesků je koncem života růžice netřesku, stejně jako to bývá u agaví. Ve většině případů před rozkvětem vypustí netřesk pár odnoží. V tomto konkrétním případě bylo kolem největší růžice, která vykvetla větší množství potomků. Květy netřesků by za “božskokvět” asi moc lidí neoznačilo. Pro mě, jako velkého příznivce těchto rostlin jsou pěkné dost.

foto (c) Martin Hetto

foto (c) Martin Hetto

foto (c) Martin Hetto

Zalakaros

Časy se mění a my se měníme s nimi. Pamatuji se na moji první cestu k moři do bývalé Jugoslávie, na ostrov Hvar. Autobusem s Čedokem. Jelo se přes Maďarsko a když jsem se díval na tu krajinu - rovinu, připadala mně nezajímavá, nudná. Pamatuji si i na to, jak jsem si tehdy říkal, tak do Maďarska na dovolenou nikdy.

No a před pár dny jsme v Maďarsku byli už po čtvrté. Po první návštěvě v Hévízu už potřetí v Zalakarosi. A jak jsem se na tu jeho opětovnou návštěvu těšil. Přesně nedovedu zdůvodnit, proč jsem měl chuť se vracet právě sem. Hévíz je zřejmě objektivně hezčí. Z Hévízu se dá dojít až k Balatonu, nebo autobusem dojet na hrad Sumeg. Zaplavat si v jeho termálním jezeru byl zážitek. Konečně, o tom jsem před pár lety na tomto blogu psal.

Zalakaros je malý. Klidný. Všechno je tam blízko. Klidně to přiznám, do maďarských lázní se jezdí nejen kvůli výborné léčivé vodě, ale i kvůli výbornému jídlu. Pro mě je to trochu paradox. Během roku držím přerušovaný půst, jím přiměřeně, většinu dnů končím s jídlem ve tři odpoledne. 

V Zalakarosi, v hotelu Park Inn máme stravování All inclusive a já si ho užívám. S tím množstvím jídla, co tam sním za týden bych doma vystačil měsíc. Snídaně, dopolední svačina, oběd, odpolední svačina, večeře. Na většině návštěvníků hotelu je na první pohled vidět, jak kladný vztah k jídlu mají, se svými sedmdesáti kily na metr osmdesát dva jsem tu spíš výjimkou, ale nejsem jediný. 

Hotel Park Inn má i další podstatnou výhodu. Prosklenou chodbou je spojen přímo s areálem lázní, vyfasujete pásek, který přikládáte na turniket a můžete z hotelu do lázní a zpět chodit kolikrát denně chcete, po celou dobu pobytu v hotelu.

V Zalakarosi jsme byli dvakrát s CK Hungariatour. V loňském roce, kdy jsme měli Zalakaros také objednaný, byl pro malý počet zájemců z Plzně odjezd z našeho města zrušen. Z Prahy se odjíždělo brzy, ani vlakem, nebo autobusem bychom tam včas nedorazili. 

Naštěstí jsme objevili plzeňskou cestovní kancelář Menika. U které jsou odjezdy z Plzně  samozřejmostí. S touto cestovní kanceláří a s profesionálním přístupem a ochotou její majitelky jsme byli naprosto spokojeni. 

Tak už víte, že se do maďarských lázní jezdí kvůli léčivé termální vodě, kvůli výtečnému jídlu. A proč mám tak rád Zalakaros?  Vyhovuje mi to komorní prostředí. Krásný park - arboretum s mohutnými stromy. Platany, ambroně, ginga. Japonské javory, cedry. Pro ukázku přikládám i kůru z jednoho platanu, klidně by mohla posloužit jako obraz moderního umění.

Nádherné stromy i v lázeňském areálu. Pár metrů od lázní je i jakési jezírko, do kterého také vytéká část termální vody. S lekníny, kachnami, žábami, malými rybkami a jednou bílou volavkou.

Na hlavní třídě a vlastně i v přilehlých ulicích je hodně ozdobných rostlin. V zahradách rozkvetlé keře granátovníků, fíkovníky s plody. V jedné zahradě i pěkný exemplář araukárie andské.  

Kousek od Zalakarose, kam se dá dojet i vláčkem pro turisty je pěkná rozhledna s výhledem na Zalakaros a krajinu kolem něj. Za ní je pěkný, hustý les s naučnou stezkou. Právě v něm jsem uviděl tu dvojici roháčů z minulého příspěvku.

To vše dohromady působí jako ingredience pro pocit výjimečných dní plných slunce, pohody a odpočinku. Také je to předpokladem, že se do Maďarska budeme rádi vracet.