sobota 12. května 2018

Hoya parviflora

Hoju parvifloru jsem si koupil před pěti lety. Ve vodě brzy pustila kořeny a hned první rok začala pěkně přirůstat. Projevila se jako velmi životaschopná voskovka, která během těch let vyšplhala kam mohla a využila každého příhodného místa které v regále pro tilandsie našla a obsadila.


Hned druhým rokem, jen co dosáhla trochu větší, možná metrové délky, se za jejími listy začaly objevovat takové ty zárodky budoucích květenství. Ale květy se na nich toho roku, ani v těch následujících neobjevily.


Už jsem se smiřoval s tím, že se asi jejího kvetení nedočkám. Něco, jako by jí k tomu, aby mohla kvést chybělo. Světla měla dost, roste přímo u okna. Třeba jí chybí větší rozdíly teplot mezi dnem a nocí, kdo ví, jaké jsou v těch lesích Barmy a Malajsie podmínky. Určitě značně odlišné, než má v paneláku.


Přestal jsem sledovat, jestli se na nějaké z těch četných jalových květních stopek přece jen náhodou nějaký květ neukáže, když jsem v průběhu dubna narazil na dvě už docela dobře vyvinutá květenství. Byla tak schovaná, že bych je byl téměř přehlédl.


Když rozkvetly, odklidil jsem tilandsie, abych zkusil “naslepo” květenství vyfotit. Přitom jsem zjistil, že těsně pod regálem je ještě jedno rozkvetlé květenství, které na těch fotkách vyšlo nejlépe.


Květy vydržely týden. To, jak jsou pěkné, vynikne zvlášť při větším zvětšení na fotkách. Květy parviflory patří mezi voskovkami k těm nejmenším, celé to květenství má průměr tak 2cm. Listy jsou dlouhé 4-5 cm. Hoja parviflora má co vím dvě formy, tato má trochu “tlustší” a flekaté listy, ta druhá forma má listy zelené, víc úzké a květy jsou víc do žluta.

https://youtu.be/gkQFP1rG7wg




neděle 6. května 2018

Kvetení doma, v lese, na ulici

Začal květen, který má kvetení a květy přímo v názvu.


Nenechám se omezovat kalendářem, vždyť díky slunci a letošnímu krásnému jaru to kvetení v plné síle vypuklo už v dubnu.





Ne, že by mi doma něco nekvetlo i dříve, ale právě v dubnu velmi pěkně vykvetl africký česnek, Tulbaghia simmleri. Nemám ji z Afriky, ale z Lhoty u Plzně. Do Lhoty posílám pozdravy.



I když nekvetoucí tulbaghie by asi málokoho zaujala, její květ je moc povedený, celkem trvanlivý a příjemně vonící.





V lese nad Berounkou mám zas oblíbené místo, kde už pěkných pár let za sebou v jednou pomalu trouchnivějícím stromě na začátku jara pravidelně rozkvétá malá, šťavelová zahrádka. Každý rok se na cestu k ní těším.






Vede krásným lesem, voňavý vzduch se dobře dýchá, jarní zeleň uklidňuje. Terapii lesem doporučuji. Nic nestojí a je zatím alespoň v našich krajích většinou dostupná.



Na počátku nebo naopak na konci cesty stojí staré stavení s vlnitou střechou. Už jednou jsem ho na tyto stránky umístil, dnes zas z trochu jiného pohledu. Většinou mě na cestě zajímají spíše stromy a keře, ale toto stavení, které jistě už hodně pamatuje jsem si hodně oblíbil.





Připojím ještě pár obrázků z ulice, kousek od místa, kam chodím do práce. Kvete tam krásná vistárie. Není jedinou ozdobou květnových zahrad, ale jistě za pár obrázků stojí.

Na příště slibuji voskovku, která rozkvetla po několika letech poprvé. A právě první květnový den.

https://youtu.be/R1TSiB9OuVM

neděle 22. dubna 2018

Sedum suaveolens, obrázky z právě probíhajícího kvetení

Zima je za námi. vypadalo to, že se nechce rozloučit, alespoň podle nízkých až mrazivých teplot. Uteklo pár týdnů a teď, i když je teprve duben to vypadá spíš na léto.

foto (c) Martin Hetto


Letošní zimě, tedy alespoň tady na západě Čech, zase chybělo slunce a světlo. Rostliny vypadaly unaveně. S příchodem slunce, světla a delších dnů se viditelně probudily a některé doslova a do písmene rozkvetly.


foto (c) Martin Hetto

Jako například Sedum suaveolens, atypický mexický rozchodník, jehož jméno se s přehledem může zařadit mezi jazykolamy. Dlouho jsem si je nebyl schopný zapamatovat, ale protože tato rostlina patří mezi mé velké oblíbence, už si je pamatuji.

foto (c) Martin Hetto


O tomto rozchodníku, který na první pohled vypadá spíše jako echeverie jsem už na těchto stránkách psal. Psali o něm i povolanější, informací na internetu je o něm jistě víc.

foto (c) Martin Hetto


Jeho pohledné růžice jsou pěkné sami o sobě, krása jeho květů vynikne zvláště na fotkách, na kterých jsou květy zvětšené.

foto (c) Martin Hetto

https://youtu.be/TlsepfkLYLg
https://youtu.be/PzC8h_p2vR4

sobota 24. února 2018

Hoya carnosa (voskovka masitá)

Dnes to bude o jedné na první pohled obyčejné kytce, která projevila neobyčejnou životaschopnost.

Ale od začátku. Voskovky, správně jedna konkrétní voskovka mě okouzlila už v dětství. Tedy ono to bude možná už více než před padesáti lety. V některých oknech přízemních bytů jsem tenkrát zíral na rostlinu, jejíž dlouhé stonky, většinou stočené do kola byly hustě obrostlé krásnými, lesklými listy. Jakoby umělými, voskovými. A co teprve, když se na ní od jara do podzimu objevovala někdy i četná květenství složená z většího počtu květů. Stejně tak neskutečně vypadajících, jakoby sametových.


Dnes by se řeklo nejobyčejnější z hojí, Hoja carnosa. Pro mě to byla v dětských letech neskutečně pěkná kytka, taková, kterou bych jednou doma také chtěl. Léta rychle ubíhají. Bylo mi už přes dvacet a v tu dobu máma přinesla z práce řízek oné voskovky. Doma kromě mě nikdo po kytkách moc netoužil, doma byly v té době jen takové, jejichž sazenice k nám dostaly jako dar od nějakých mámy kolegyň z práce, nebo od nějaké sousedky.

Vzpomínám si na tchýnin jazyk, zelenec, africkou kopřivu. Dvě opuncie, jedna větší s nebezpečnými trny, druhá malá, jejíž malé, žluté, měkké trny byly v jakých si chomáčích a zapichovaly se do ruky, sotva jsem o ně jen zavadil. Aloe a asi dva další kaktusy….


Když jsem v té době zatoužil po nějaké kytce, koupil jsem ji mámě, babi, nebo sestře k svátku, nebo narozeninám . S příznivou odezvou se to setkalo jedině u mé babi, ta by vždy projevila radost, ať by dostala, co dostala. Mámě a sestře bylo jasné, že jsem tu kytku koupil spíš kvůli sobě.

Zpět k té voskovce, správně hoje. Ve vodě brzy zakořenila a potom léta rostla v obývacím pokoji, kde délka jejích šlahounů dosahovala značných rozměrů. Můj otec je vždy po nějakém čase nemilosrdně ostříhal a vyhodil. Jednou se nějakých těch vyhozených výhonů mé babi zželelo. Vzala umělohmotnou láhev od octa, odřízla její horní polovinu a zhotovila z ní nádobu, kterou pověsila v kuchyni na zeď.


Od té doby tam ve vodě zakořeněná carnosa rostla, kvetla, když přerostla, byla otcem vždy patřičně zkrácena. Na tom by nebylo nic mimořádného. Tedy kdyby babi neopustila tento svět před více jak dvaceti lety. To už si tak ta voskovka nějakých deset, možná patnáct let vegetovala. Od té doby tedy opět uteklo hodně vody. Ne, že by ta „váza“ s tou voskovkou dělaly na té stěně bůhví, jakou parádu.

Ale zůstala jako vzpomínka na babi, která se o ni starala. Visí tam dodnes. Jednou týdně, pokud se nezapomnělo se dolila voda. V posledních několika málo letech do té vody přidám i trochu hnojiva. Kořeny v tom plastovém kelímku za tu dobu tak přebujely, že jeho obsah zcela vyplnily a nalít k nim trochu vody je spíš umění. Většinou voda vyteče. Přesto voskovka dál přirůstá, od jara do koce podzimu několikrát kvete.


Být zasazená v zemi, ještě někde na okně, nebo blíže oknu, to by vypadala ještě úplně jinak. Ale takto je důkazem, co všechno vydrží a jak obdivuhodně je životaschopná. Tedy vůbec ne obyčejně, ale neobyčejně.

Příznivcům Hoji carnosy jistě neuniklo, že pěstitelé dnes nabízejí tuto voskovku ve vícerém provedení. Nevím, jestli je výstižnější napsat v různých formách. Lišící se velikostí i zbarvení listu, nebo zbarvením květu. I cenou. Většinou patří mezi levnější, ovšem třeba raritní Grey ghost (ta mně tedy do oka nepadla), nebo ta s kulatými, zelenými, bíle stříkanými listy jsou o dost dražší. Na thajské adrese epiphytica.com carnosu nabízejí v deseti formách, tedy jednu z nich mají vyprodanou. Z Thajska si ji asi málo kdo objedná, ale netřeba litovat. Domácí pěstitel těchto rostlin pan Ladislav Kopáček má v nabídce různých carnos ještě víc.


Tímto článkem jsem chtěl poděkovat této dnes možná trochu opomíjené rostlině, která se v domovech našich babiček a možná už i dřívějších generací zabydlila jako první z mnoha voskovek, jejíž další četné a mnohdy i podstatně jinak vypadající a jinak vonící “sestry” máme dnes možnost blíže poznávat. A v našich bytech pěstovat. Přesto by byla škoda na tu první zapomínat.

https://youtu.be/rTj8D-AOfvE

sobota 3. února 2018

Necelých padesát dnů do jara, nebo o něčem úplně jiném

Od srpna loňského roku jsou mé příspěvky na těchto stránkách spíše ojedinělé, než pravidelné. Není to jen tím, že o většině mých kytek bylo už psáno. O některých dokonce vícekrát.



Chvíle hezké, kdy jde vše tak nějak samo od sebe někdy nahradí situace složitější.
V mém případě toto období nastalo po naší poslední dovolené na Madeiře roku 2015.

V tu dobu prodělala moje máma první mrtvici, v květnu následujícího roku druhou s mnohem horšími následky, než v předchozím případě. Tato situace ovlivnila celou rodinu, možná i mého otce, jehož zdravotní stav se začal také zhoršovat. V září usnul na židli, spadl a zlomil si kyčel. V nemocnici kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu nebyl operován a jeho život skončil o měsíc později.



V září loňského roku mně bylo šedesát. V dřívější době bych byl už penzista, nemusel vstávat ráno do práce a věnovat se víc tomu, co mě těší a dělá radost. Podle nových “pravidel” si na to musím počkat do začátku května roku 2021. Na jednu stranu se trochu divím, jak rychle většina těch let utekla, na druhou se mi ty tři roky a nějaký měsíc k tomu zdá jako nekonečné moře času.



Většinu svého života jsem si čas a přibývající léta neuvědomoval. Ale najednou (možná i ve spojení s momentální situací) se dostavila únava, čas běží nějak rychleji, nebo naopak já se zpomalil, protože toho nestihnu tolik, kolik bych chtěl. Stačím tak akorát chodit do práce a postarat se o kytky. Máma, o kterou se stará sestra, bydlí ve stejném domě. Také jí alespoň dvakrát až třikrát denně navštívím, s něčím pomoci. Přesto mám dost často výčitky, že těm kytkám věnuji více času než své mámě. A kdyby se o mě nestaral Martin, který vaří a prakticky se sám stará o chod domácnosti……, tak to si nechci ani představit.



A kytky. Jo, jo, každý koníček, který přeroste do závislosti se stává svým způsobem přítěží. Doplácejí na to i ty kytky, které mám rád a bez kterých si nedovedu život představit. Zvlášť v takové zimě, jako ta letošní, ve které je nedostatek dnů a hodin, kdy svítí slunce. Některé tilandsie se se mnou rozloučily. Dříve mi odchod každá kytky dost trápil. Teď už to beru tak, že každý život začíná i končí. A většinou jsem s každou tou kytkou nějaký ten rok prožil a dost dlouho z ní byla radost, nebo podobné pocity, které jsou v životě zapotřebí.



Dnes to bylo čtení poněkud osobní. Chtěl jsem vysvětlit, proč už články nepíšu pravidelně každý týden. Nechci úplně přestat, ale nové příspěvky nebudou tak pravidelné a možná se ani všechny nebudou týkat rostlin. Ale nějaká fotka některé z nich by u každého, nebo u většiny z nich být měla. Ty dnešní jsou z poloviny minulého měsíce, tedy ledna. Pachypodium brevicaule bylo v únoru před dvanácti lety zaseto a takto vypadá po těch letech. Vykvetlo už jako roční a od té doby kvete vždy začátkem roku. Pro sebe jsem si ho přejmenoval na sukulentní petrklíč a je pro mě předzvěstí blížícího se, ač přece jen ještě dost vzdáleného jara.




Aby nechybělo alespoň trochu něčeho optimistického, přikládám odkazy na několik písniček, ty dvě poslední jsou v české i originální verzi, pro srovnání :

https://youtu.be/6Ljlbg4qqF0
https://youtu.be/AzlvIC6oTwA
https://youtu.be/1Z4cPBpJiWc
https://youtu.be/7PCkvCPvDXk

pondělí 1. ledna 2018

Nový začátek (PF 2018)

Je 1.1.2018 a já se ráno ptal sám sebe, zda mám pocit, že se něco kromě poslední číslice v čísle letošního roku změnilo. Sedmičku nahradila osmička a začal leden. Kromě této změny je snad ještě jedna, jaro je zas o něco blíž.



Už pár posledních dnů jsem přemýšlel nad tím, že bych měl poděkovat za všechny Vaše letošní návštěvy a napsat k tomu něco chytrého spolu s nějakým přáním. Ale nic chytrého, natož moudrého mě nenapadlo.



Jen se mně stále vybavovala slova jedné modlitby, která zní nějak takto. Pane, dej mi odvahu, změnit co změnit mohu, sílu, abych mohl snášet to, co změnit nemohu a moudrost, abych uměl rozlišit, co změnit nedá a co se změnit dá. Tento text do své písně umístili i Hana a Petr Ulrychovi. Odkaz pod článkem.

A také se mi vybavovalo staré a moudré “Všechno je jinak”.



Žijeme stejně stále v přítomném okamžiku. Minulost, to jsou už prošlé přítomné okamžiky v naších vzpomínkách a budoucnost, to jsou zas ty nadcházející přítomné okamžiky v našich představách. Bohužel, kvůli těm vzpomínkám a představám si často nedovedeme užít ten přítomný okamžik. Toto je můj velký problém a myslím, že nejen můj.

Tak Vám přeji hodně hezkých přítomných okamžiků. A co se týká těch dobrých změn v našich životech, nebude asi tak záležet na nějakých novoročních předsevzetích, ale na nás samých. Jak se zpívá v jedné písničce, jaký si to uděláš, takový to máš.

Přikládám Martinovo fotky květu Tilandsie jucundy viridiflory a jednu téměř aktuální ze včerejšího západu slunce nad Plzní.


https://youtu.be/pREcMRgZnOg

úterý 26. prosince 2017

Hoya griffithii (a její štědrovečerní dárek)

Před pár lety jsem si na stránkách švédské pěstitelky Christiny objevil Hoju griffithii. Přesněji přečetl jsem si její článek o této voskovce. Usídlila se v mé hlavě jako jedna z těch vysněných bájných a těžko dosažitelných rostlin, u kterých jsem měl pocit, že až je získám, můj život se stane rázem smysluplnějším a naplněnějším. Tento pocit je pochopitelně mylný a zavádějící, na druhou stranu pěstování rostlin a společné sdílení  prostoru s nimi má jistě něco do sebe.

Hoju griffithii jsem koupil od polské pěstitelky Edyty, myslím před čtyřmi roky a několika měsíci. Vzpomínám si, že to bylo v září a že celkem brzy pustila ve vodě kořeny.  Následující jaro začala celkem rychle růst. Tedy její listy samy o sobě nejsou žádný zázrak.Ty nejdelší jsou dlouhé až 16 cm, na šířku tak 3 cm. Některé časem zežloutnou a opadají. Na druhou stranu stále přirůstá a nových listů přibývá celkem dost.

To, co je na této voskovce nejpřitažlivější jsou její květy, které jak jsem se dočetl mají mít velmi pěknou vůni. V roce 2015 na podzim se objevilo první květenství, které velmi brzy přestalo růst a opadalo. To se opakovalo i v loňském roce. S tím, že květenstvích bylo snad sedm, možná i více. Květy se zvětšovaly, ale potom začaly blednout jejich stonky a jeden po druhém opadávaly. Smlouval jsem s tou voskovkou, prosil ji, ať vydrží alespoň jediný květ, ale mé přání nebylo vyslyšeno. Tedy v loňském roce.


V letošním podzimu se začala květenství objevovat ještě později, než v předchozích dvou létech. Byl jsem smířený s tím, že zas opadají, což se u dvou prvních také stalo. Ale rostla další a i když v nich většina poupat opadala,  zůstávaly asi tři květy, jejichž stonky byly stále zelené a stále se zvětšovaly. Nesměle jsem si připustil myšlenku, že by snad začátkem nového roku mohl alespoň jeden květ vykvést.


24.12., po štědrovečerní večeři jsem podle svého zvyku obhlížel své kytky a vidím, že z ještě ráno zavřených poupat je na jednom z květenství otevřený jeden květ. A na druhém, kde zbýval už jen jeden jediný se právě otevíral. Květy jsou téměř bílé, průměr asi 3 cm.
Je ještě další varianta této voskovky se žlutými květy. Ta je zřejmě o něco vzácnější.
Na internetu o této voskovce moc informací není. Údajně pochází z Himalájí, z Indie a Číny.

Ty květy byly od Hoji griffithii opravdu moc hezkým  vánočním dárkem. I když jsou zatím jen dva, radost z nich byla velká. Že jsou pěkné, to vidíte na fotkách. Tu zajímavou a z voskovek co znám asi jednu z nejlepších vůní bych asi těžko popsal. Už kvůli ní jsem rád, že se tato voskovka ke mně dostala.