sobota 15. června 2019

Euphorbia decaryi var.spirosticha a Aloe melanacantha zas po nějakém čase

Tak se s námi po letech, minimálně po osmi, rozloučil počítač. Být to jen na mně, asi by už žádný další nový příspěvek nepřibyl. Vše, co se týká techniky je pro mě docela problém. Naštěstí Martin je pravý opak a tak už druhý den byl počítač nový. K tomu i nový program na úpravu fotek a tak se teď učím fotky upravovat.


V dubnu jsem v práci vyfotil už jednou představenou Euphorbii decaryi var.spirosticha. Od té doby zas trochu povyrostla. Její listy, které jsou přes zimu víc zelené se s větší nadílkou dubnového slunce pěkně vybarvily. Trochu mně připomínají mořského mlže zévu, kterého  jsem obdivoval v mořském akváriu plzeňského Akva -tera, patřícího pod plzeňskou ZOO, ale umístěného v samostatné expozici ve městě.



Pro mě je Euphorbie decaryi var. spirosticha jedním z těch nejhezčích a nejzajímavějších madagaskarských pryšců.  Zvlášť proto, že je zatím pořád v přijatelné velikosti. Na druhou stranu moc pryšců neznám a nepředpokládám, že bych se s dalšími kromě těch, co už mám osobně seznamoval, tak k jejich posuzování nejsem kompetentní.


V ten samý den jsem také vyfotil  Aloe melanacanthu, o kterém jsem také už jednou psal. Také jemu přibylo pár nových listů.



Aloe jsou pro mě jedny z nejoblíbenějších sukulentních rostlin. I přes předsevzetí, že si letos žádné nové rostliny neobjednám, jsem zas toto předsevzetí málem porušil při uveřejnění nové nabídky aloí na stránkách pana Štarhy. Naštěstí pro mě a zřejmě i pro ta aloe, které jsem si chtěl objednat, než jsem se rozhoupal, byla už vyprodaná.



S největší pravděpodobností si je objednal někdo, kdo jim může poskytnout lepší podmínky a perspektivu. Ale stejně jsem to předsevzetí nedodržel. O tom někdy příště.

sobota 1. června 2019

Badil úzkolistý – Sisyrinchium angustifolium

Bylo to asi před deseti lety, v době, kdy jsem „mezi jinými“ rostlinami propadl i rozchodníkům. Na internetu jsem o nich vyhledával dostupné informace a díky tomu našel i stránky paní Dagmar Petrlíkové. Po nějakém čase jsme jeli na služební cestu do našeho archivu, který je kousek od naší památné hory Říp a protože kousek od Řípu bydlí i paní Petrlíková, zastavil jsem se u ní na návštěvu a hlavně koupit nějaké ty rozchodníky.


To první  jaro, léto a podzim byly  moc pěkné, přes zimu se se mnou jeden rozloučil a v několika následujících zimách i další. Dnes už z těch mrazuvzdorných rozchodníků moc nezbývá, přesněji řečeno zbývají tři poslední. Zato, jedné rostlině, kterou jsem k těm zakoupeným dostal jako dárek, se na lodžii celé ty roky daří docela dobře a její trs se sice pomalu, ale jistě rozrůstá.


Je to taková sympatická rostlina, její jméno jsem si nezapamatoval, jen to, že je nějak příbuzná kosatcům. Vypadá jako tráva, které na koncích vykvétají modré květy. Z toho je zřejmé, že trávu jen připomíná a to jen pokud nekvete. Kdo hledá najde a na internetu se toho najde opravdu dost. Český název Badil úzkolistý, latinský Sisyrinchium angustifolium.


Wikipedie uvádí, že badilů je 70 – 130 druhů. Tedy dost široké rozpětí. Badil úzkolistý pochází z Severní Ameriky a Kanady, kde žije na vlhkých loukách a ve světlých lesích. Je mrazuvzdorný, jeden zdroj uvádí že snese mráz do -34°, druhý dokonce do -40°C, ale tak velké mrazy u nás v posledních letech snad ani nejsou.


Jak jsem zjistil,  i na internetu jde objednat tento badil za pár korun v několika zahradnictvích. A to jak v modrokvěté, tak i v bělokvěté formě. Prodávají se i jiné druhy badilu, s většími žlutými květy. Většinou jako rostliny na skalku, které ale vyžadují trochu větší zálivku, snad i větší přistínění.


I bezzemci, kteří stejně jako já, chtějí na balkonech nějakou tu vegetaci, kterou nemusí na zimu sklízet někam do místností, mohou mít z této rostliny radost. Na lodžii, kde ji mám, svítí slunce celé dopoledne. Zalévám ji podle počasí a ročního období, v létě v horku třeba i třikrát, čtyřikrát týdně. V zimě, když nemrzne, opatrně jednou, dvakrát za měsíc. Tak, aby část listů, nebo spíš stonků zůstala zelená.   

sobota 25. května 2019

Hoya lucardenasiana

V měsíci květnu, už podle jeho názvu kvete velká část rostlin a stromů. Ani voskovky nejsou výjimkou, i když některé začaly kvést mnohem dříve a žlutokvětá heuschkeliana kvete bez přestávky i v zimě. Možná je to i tím, že je velmi blízko okna.


Hoya lucardenasiana až takové štěstí nemá. je sice blízko okna, ale na něm jsou ve třech horních poschodí tilandsie a v nejspodnějším sukulenty, které jí a dalším třem voskovkám, které rostou na pojízdném stolku vedle ní přece jen stíní.


A to ještě ke všemu se její květenství začalo vyvíjet na stonku, který padá trochu dolů, už pod úroveň okna. Snad i proto se rozhodla kvést  až po čtyřech letech, kdy celkem ochotně přirůstala, ale snahu o kvetení neprojevovala.



Lucardenasianu, hoju z největšího filipínského ostrova Luzon jsem si na jaře roku 2015 objednal kvůli barvě jejích květů. Ta je na některých fotkách na internetu přímo tmavě bordová, na jiných je světlejší.


Nevím, zda má tato voskovka co se týká barvy květu více variant, nebo víc záleží na množství světla, kterého se jí dostává. Podle jeho dostatku, či nedostatku se vybarví.


Toto první květenství  není moc velké, jen šest květů. Vyvíjelo se víc jak měsíc, možná dva, já si ho ze začátku díky jeho umístění ani nevšimnul. O to víc jsem hlídal, kdy rozkvete.
V pondělí tento týden jsem se dočkal, květenství bylo už plně otevřené. Vůně taková ta nakyslého mléka, jako u řady jiných voskovek, možná o něco sladší.

neděle 12. května 2019

Hoya sp.UT038 (sp.77 Flores Island)

Dnes to po delší době bude zase o voskovce. Název, pod jakým jsem ji koupil u polské pěstitelky hojí Edyty je v titulku.


I když nové voskovky už nesháním, na stránky této pěstitelky se dívám pravidelně. Nevím, zda je někdo jiný z pěstitelů těchto rostlin sehnat nové rostliny, které zatím ještě nemají jméno a prodávají se pod podobným označením jako zmíněná kytka.


Edyta v jednom článku vysvětlovala, co ta čísla znamenají, ale já si to zas tak moc do hlavy nebral a zapomněl to. Když psala o této hoje  poprvé,  zaujaly mě její listy. Napoprvé jen tak trochu. Když se následovně několikrát objevila v průběhu dalších měsíců v nabídce, líbily se mi ty její listy víc a víc.


Potom se objevil článek o jejím kvetení a Edyta v něm popsala její vůni, jako jednu z nejlepších. To mě zaujalo ještě víc a na začátku roku 2016 už pouštěl kořeny její řízek ve vodě u mě v práci na stole. Ty její listy jsou na první pohled takové celkem obyčejné, tmavě zelené, u mladších vynikne víc kresba listových “žil”. Něčím mě zaujmout musela, protože jsem ji o rok později uřízl dva listy s kouskem stonku a vypěstoval si další rostlinu doma, dokonce se mnou sdílí můj pokoj.


V letošním roce se mě  rozhodla obšťastnit svým květem.  A to hned několikerým květenstvím. Zatím doma, ale už rostou i v práci. Sledoval jsem ta její zvětšující se květenství a čekal, kdy to přijde. To, že už rozkvetla, jsem zjistil jednoho odpoledne. Ne zrakem, ale čichem. Vůně je to dost dobrá, ale docela silná.  Jedno květenství provoní celou místnost. Voní hlavně v noci, tak si pootevřu okno, abych ji nemusel cítit tak moc. Doufám, že až rozkvete v práci a kolegové chodící dřív než já ji ucítí, že mně nebudou moc nadávat.


Ještě se zmíním o místu, ze kterého údajně, tedy spíš snad doopravdy pochází. I to bylo jedno z plus při rozhodování o koupi této kytky. Ostrov Flores má už tu floru ve svém názvu. Tak ho pojmenovali Portugalci, kteří na ostrov přišli v 16.století. Údajně podle květů stromu Delonix regia. Na tomto ostrově také žije komodský varan. A před mnoha lety, podle nových výzkumů před padesáti tisíce, zde žil Homo florensis, asi nejmenší, jen metr vysoký druh hominida. Ostrov Flores je moc daleko, nemyslím, že bych ho někdy navštívil. Roste na něm jistě mnoho krásných stromů a kytek, kromě flóry bude mít jistě i zajímavou faunu. Já se spokojím s jednou kytkou, která odtud pochází.   


A ještě odkaz na jednu z  bohužel posledních písní z poslední desky Cranberries.

https://youtu.be/7SBcEEUbBjc

neděle 5. května 2019

Sansevieria parva

Mezi sansevieriemi, které v loňském roce rozšířily mou zelenou rodinu byla i Sanseviera parva.


Některé sansevierie mohou svými pevnými a tmavě zelenými listy působit vážným dojmem. Sansevierie parva mně mezi nimi připadá jako jedna z nejveselejších, hodně pozitivně působící. Je taková trochu atypická. Má tenčí a ohebnější listy. Další její název je “keňský hyacint”, z čehož lze odvodit, že pochází z Keni a že její květ, podobně jako u hyacintů, bude voňavý.


Aby těch názvů nebylo málo, další synonyma jsou Sansevieria dooneri a bequaertii.
Sansevieria parva i keňský hyacint jsou docela pěkná pojmenování, stejně tak je pěkná rostlina, kterou označují. Její listy jsou dlouhé až 30 cm a široké jsou až 2,5 cm. Tmavší kresba na svěže zelených listech je velmi pohledná. Komu by to přišlo ještě málo, na stánkách http://www.brookside-nursery.com/ je možné sehnat Sansevierii parvu Gilt Edge s ozdobnějším lemováním listů, nebo i její variegátní podobu, která je podstatně dražší a určitě bude i pomaleji růst.


Mně se líbí právě ta rostlina, kterou mám. Z jedné mladé odnože se za rok pěkně rozrostla a přibylo jí hodně listů. Jak jsem se dočetl z článku Radky Matulové na Zelených listech, parva pochází kromě z Keni také z Ugandy a roste na stromy zastíněných místech. Svědčí jí hodně světla, ale se sluncem, hlavně s tím okolo poledne by se to nemělo přehánět.


Zalévám ji jednou týdně, celoročně. Od podzimu do jara spíš symbolicky. V paneláku, i když se netopí má i v zimě kolem 18°C. To sansevieriím docela vyhovuje. Nemám s tím osobní zkušenosti, ale nízké teploty pár stupňů nad nulou zvlášť v kombinaci se zaléváním sansevieriím  nesvědčí.

Dnes přidávám ještě odkazy na dvě zajímavá videa:
https://youtu.be/KTxDIcBVXWU
https://youtu.be/ncrcFAYnX_U

neděle 28. dubna 2019

Když rozkvetly sakury

Řekl jsem si, že už bych konečně mohl napsat další příspěvek a přidat fotky jejich květů, aby bylo na něco pěkného koukat.


Od posledního článku uběhly čtyři měsíce. Přemýšlel, zda napsat, nebo nenapsat důvod, proč ta doba byla podstatně delší než obvykle. Nakonec o tom píšu, protože můj dnešní článek třeba může někoho inspirovat ke správnému rozhodnutí.


Už v průběhu minulé zimy mě trápila velká únava. Nedovedl jsem si vůbec představit, jak zvládnu přechod na letní čas. Koupil jsem si kapsle kvalitní Reishi, po které únava na nějakou dobu přešla, ale v průběhu léta se ozvala znovu.


Myslím, že žiju hodně zdravě, každý den cvičím, snažím se co nejvíc chodit pěšky, alespoň pár kilometrů každý den. Nekouřím, a i když nejsem úplný abstinent, toho alkoholu vypiju relativně minimální množství. Důvod té únavy jsem přičítal přibývajícím létům. K doktoru téměř nechodím, na poslední nemocenské jsem byl před jednadvaceti roky po operaci kýly. Koncem léta jsem se objednal na preventivní prohlídku. Ta zahrnovala i náběr z krve.


Z té paní doktorka poznala že hodnoty mého PSA jsou příliš vysoké. Okamžitě mě odeslala na urologii, z té jsem byl poslán na biopsii prostaty. A z jejích výsledků jsem se dozvěděl, že v ní mám zhoubný novotvar, tedy rakovinu.


Popsat pocity někoho, kdo se považuje za zdravého (až na tu hlavu) po vyslechnutí takového “ortelu” by bylo na sérii článků. Zkrátím to a napíši, že jsem si v tu chvíli uvědomil hlavně to, jak vzácný a rychle ubíhající je čas. A to, že vše co máme, ať už jde o lidi, věci, a třeba i o všechny oblíbené rostliny je jen dočasně zapůjčené.


Bylo těžké na diagnózu nemyslet, čekala mě ještě scintigrafie kostí. Ta naštěstí dopadla dobře a s ní přišla i velká naděje, že operací by se tento problém mohl vyřešit. Tedy možností léčby je víc, každý má své pro i proti. Chvíli jsem uvažoval i o nějakém alternativním způsobu léčení. Ale vzpomněl jsem si na příběh jedné mladé české spisovatelky, která se tuto nemoc rozhodla vyléčit u indiánů v Americe. Napsal o tom i knihu, údajně se vyléčila. Ale za dva roky na ni zemřela.


V Plzni je nádorů prostaty hodně. Na operaci se proto čeká delší čas. Čekal jsem čtvrt roku a v tuto dobu jsem přečetl velké množství knih. Pomáhalo mi to, měl jsem čím zaměstnat hlavu. Také jsem přemýšlel, proč jsem takto onemocněl i přes ten zdravý styl života. Musel jsem si přiznat, že zdravý život není jen o jídle, pohybu a cvičení. Ale i o mysli a duši. Já měl v sobě hodně negativních pocitů a říct, že jsem byl optimista, tak to bych přímo lhal. A tyhle psychické jedy se spolu s pesticidy a jinými jedy v potravě, vodě a ve vzduchu někde projeví.


Už jsem téměř dva měsíce po operaci. Požádal jsem o vycházky a snažím se každý den chodit do lesa. To je léčba, kterou jsem si naordinoval sám. Radost z přírody mám snad ještě větší, mnohem víc si ji užívám.


A proč ty sakury? Když jsme se před sedmačtyřiceti lety přistěhovali  do ulice, ve které dosud bydlím, byl srpen. To další jaro jsem prvně zaregistroval sakury. Možná, že jsem nějakou viděl už někdy předtím, ale nevzpomínám si. Byla jich plná ulice, která je tak tři až pět minut vzdálená od té naší. Tehdy mi ten pohled přímo okouzlil a ta ulice se pro mě stala jedním ze symbolů jara a toho, že přišla ta nejkrásnější část roku.


Kolikrát jsem od té doby sakury v této ulici obdivoval. Také mě napadlo, jak jsou ty květy pomíjivé, po pár dnech zbyde na ulici a silnici už jen růžový koberec ze spadaných okvětních listů. Potom zůstanou jen stromy podobné třešním, ale bez třešní. Některé ze stromů za tu dobu byly pokáceny. I stromy stárnou a odcházejí. Ale byly nahrazeny novými, taže ulice snad ještě dlouhou řadu let a desetiletí každé jaro rozkvete tak, jak vidíte na fotkách.


Stávalo se, že někdy jsem se na jaře tou ulicí neprošel, některý rok jsem se se sakurami minul. Asi nemusím zdůrazňovat, jakou radost jsem z nich tento týden měl.

No a to hlavní “poselství”. Choďte včas na preventivní kontroly, i když se vám třeba nechce.
Vaše zdraví stojí za to.

pondělí 31. prosince 2018

Každý den něco končí a každý den něco začíná

Tím dnešním dnem končí rok 2018. Ale datum, ať už označuje poslední den v roce, nebo třeba první jarní den je zase jen tradicí naší lidské civilizace a kultury.


Do nového roku svým blízkým i sobě přejeme hodně zdraví, štěstí, i když stejně víme, že nás potkávají jak události pěkné, tak i události, kterým bychom se raději vyhnuli, ale které také patří k životu a nevyhneme se jim.

Přiznám se k jednomu ze svých největších životních omylů, který mě provázel velkou část života, stále jsem čekal, že to nejlepší mě čeká někdy v budoucnu, třeba právě v dalším, následujícím roce. Tím pádem byla pro mě přítomnost tak nějak méně důležitá.


Ovšem nic jiného, než tu přítomnost nemáme. Tak ať už je poslední prosinec, první leden, nebo jiný z těch následujícím 365 dnů, přeji všem, ať se s tou právě probíhající přítomností vypořádají, jak nejlépe to jde.


A protože tyto stránky sledují převážně příznivci světa rostlin, tak také přeji, aby tyto naše spřízněné zelené bytosti v našich domovech i v naší zemi každý den pomáhaly vytvořit pocit, že právě tady a teď jsme doma. Kde je nám přes naše běžné strasti, starosti a problémy  docela dobře.

Tak zas někdy v příštím roce nashledanou.