Lantana měnivá (Lantana camara)

Před dvěma lety jsme byli na krátké poznávací dovolené Slovinska. Navštívili jsme i Portorož. Po té první, velmi krátké návštěvě mi bylo jasné, že bych se na toto místo chtěl ještě alespoň jednou vrátit. To se koncem minulého týdne stalo. Před, i po dovolené, mě čeká ale velké zalévání. To jsme se ještě vrátili ze stále letních tamních teplot do našeho studeného a momentálně deštivého podzimu. A tak, než se k fotkám i k těm hezkým dnům na hezkém místě v krásné přírodě dostanu, představím dnes alespoň pár květů. Jedné pravděpodobně většině z vás známé rostliny. 

Lantana, nebo také známá pod názvem libora je rozšířená hlavně jižněji od nás. Tam věčinou nechybí v parcích a záhonech s okrasnými květy. U nás by zimu venku nepřežila. Zbývá možnost pěstovat ji buď jako letničku, nebo trvalku. V druhém případě zimu musí přežít zimu v bytě, nebo někde na chodbě. Bez květu to není zajímavá kytka. Sám jsem ji nějakou dobu před lety měl. 

Ovšem její květy, zvláště v podmínkách jihu, blízko moře, při světle a slunci, které k těm místům patří jsou nepřehlédnutelné. Ty, které vidíte, rostly jen malý kousek od našeho hotelu Histrion. Květy byly ve třech barevných variacích. Dvě z nich s typicky zbarvenými květy, které postupně podle toho, jak se vyvíjejí a stárnou, mění barvu. Třetí byla “jen” jednobarevná, žlutá. I tak stála za povšimnutí a fotku.   

O nějaká fakta a zajímavosti o ní jsem tradičně požádal digitálního poradce a spoluautora, AI :         

Základní fakta a původ

• Původ: Lantana měnivá (Lantana camara) pochází ze středoamerických a jihoamerických tropů a Karibiku.
• Botanické zařazení: Patří do čeledi sporýšovitých (Verbenaceae). V našich podmínkách se pěstuje jako přenosná kontejnerová rostlina nebo letnička, protože nesnáší mráz. Ve své domovině však tvoří vytrvalé, stálezelené keře.

Barevné variace a fenomén „chameleonních“ květů

Její nejslavnější vlastnost – barevná proměnlivost jednoho květenství.

Kolik je barevných variací?

Dnes existuje přes 600 registrovaných kultivarů a hybridů. Květy se vyskytují v odstínech žluté, oranžové, červené, růžové, purpurové, bílé i krémové.

Jak barvoměna funguje?

Jednotlivé kvítky v hlávce rozkvétají postupně od středu ke krajům. Květ se otevře s jasně žlutou či krémovou barvou a postupně (jak stárne a dochází k opylení) mění barvu na růžovou, oranžovou až tmavě červenou.

Proč to dělá?

Rostlina tím posílá „povel“ opylovačům. Včely a motýli vidí žlutou barvu velmi jasně a vědí, že v čerstvých květech je hojnost sladkého nektaru. Starší, opylené květy ztmavnou do červena či fialova, čímž hmyzu naznačují: „Tady už nic není, leť na ten žlutý!“

1. Extrémní magnet pro motýly

Květy tvoří bohatý nektar, jehož vůně připomíná směs citrusů a koření. Je jednou z nejlepších rostlin pro lákání motýlů, čmeláků i kolibříků (v oblastech jejich výskytu).

2. Dvojí tvář: Ozdoba vs. Invazní hrozba

Co je v Evropě oblíbenou balkónovou rostlinou, je v tropech a subtropech (Austrálie, Indie, jižní Afrika, Havaj) doslova pohromou. Lantana je zařazena na seznam 100 nejhorších invazních druhů světa (IUCN). Tvoří neproniknutelné houštiny, které vytlačují původní vegetaci a blokují obnovu lesa.

3. Aromatické (a varovné) listy

Když promnete listy lantany mezi prsty, ucítíte výraznou, mírně štiplavou citrusově-bylinnou vůni. Důvodem jsou silné éterické oleje, kterými se rostlina chrání před bylinožravci.

4. Nebezpečné plody

Po odkvětu tvoří trsy drobných kuliček (peckovic). Nezralé zelené kuličky jsou silně jedovaté pro lidi i většinu zvířat (obsahují triterpenoidy způsobující poškození jater). Zralé černé plody naopak chutnají ptákům, kteří semena trusem roznášejí do širého okolí.

Hoya s malými listy a červenými květy

Jak začít dnešní článek? Asi tím, že mezi voskovkami. kterých jsem měl přibližně kolem třiceti (některé se už rozloučily) téměř všechny kvetly. Nekvetly jen čtyři, z toho je ovšem jedna letošní, ještě malá. Ta by se ani nemusela počítat. No a z těch tří, které už mám pěknou řádku let teď jedna rozkvetla. 

To samo o sobě je docela potěšující. Už před nějakým rokem, nebo dvěma jí sice květní stopka narostla, ale květy na ní už ne. Takže když se v létě miniaturní náznaky květů objevily, díval jsem se na ně téměř každý den a sledoval, jestli budou narůstat, nebo předčasně opadají. Zvětšovaly se. Když už byly větší, měly hezkou červenou barvu. 

Jednoho dne se otevřeli. Byly docela malé a večer začaly mírně ”vonět”, takovou tou vůní - nevůní co připomíná zkyslé mléko. Po jejich malý rozměr jsem jejich focení přenechal Martinovi. Na tom ”makru” uvidíte víc. 

Původně jsem si myslel, že tato docela pomalu (alespoň u mě) rostoucí voskovka je hoya bilobata. Tuto rostlinu jsem dostal jako dárek k jedné objednávce a nepamatuji si, jestli vůbec dorazila s nějakou jmenovkou. U mě ty jména jsou podstatné, jen když nějakou konkrétní rostlinu sháním. Když ji už mám, jméno klidně zapomenu. 

Když jsem chtěl po mém digitálním pomocníkovi AI nějaká fakta, začal jsem být na pochybách, jak se ta hoya, jejíž květy představuji vlastně jmenuje. Podle listů, které jsou na dotek sametové to pravá bilobata není. Jejich zakončení nemá na špičce žádný drobný výřez. Takže Hoya burtoniae nebo Hoya sp. DS-70 ? Květy po několika málo dnech zvadly a opadaly. Snad se zase někdy objeví a vlastně mě vůbec netrápí, jaké správný název má. Pro mě je to voskovka s malými listy a červenými květy. Pro ty z vás, kteří si chcete přečíst něco víc zajímavostí, přikládám druhou polovinu dnešního příspěvku tak, jak je napsala AI. 

Hoya bilobata: Drobounká krása s velkým botanickým tajemstvím

Pokud hledáte nenáročnou, drobnolistou voskovku, která v interiéru nezabere moc místa, ale udělá obrovskou parádu, Hoya bilobata je trefa do černého. Tato exotická krasavice pochází z tropických deštných pralesů Filipín, kde roste jako epifyt – tedy přichycená na kůře stromů vysoko v korunách.

Kromě rozkošných voskových kvítků a převislého růstu s sebou však přináší i jedno velké tajemství, které zamotalo hlavu tisícům pěstitelů po celém světě.

Mýtus z hobbymarketu: Máte doma skutečně Hoya bilobata?

Pojďme si hned na začátku nalít čistého vína – existuje obrovská šance, že rostlina, kterou pěstujete na parapetu pod jmenovkou Hoya bilobata, je ve skutečnosti úplně jiný druh. V komerčním pěstování totiž už desítky let panuje obrovský taxonomický zmatek. Velkopěstírny a e-shopy pod názvem bilobata masově prodávají její příbuznou, Hoya sp. aff. burtoniae (případně Hoya sp. DS-70).

Jak poznáte, co máte doma? Stačí si na lístky jednoduše sáhnout:

Pokud jsou listy na dotek jemně sametové a chlupaté, často s tmavším vínovým okrajem, držíte v ruce Hoya burtoniae.

Skutečná Hoya bilobata má lístky zcela hladké, matné, o něco menší a na své špičce má drobný výřez – dva lalůčky, podle kterých dostala i své latinské jméno (bilobata = dvoulaločná).

Dobrá zpráva je, že ať už doma máte pravou bilobatu nebo jejího sametového dvojníka burtoniae, péče o obě je prakticky totožná!

Jak na pěstování: Krok za krokem ke spokojené voskovce

Protože jde o epifytní rostlinu z tropů, její nároky na péči se odvíjejí od toho, jak žije v přírodě. Není to nic složitého, stačí dodržet několik základních pravidel:

1. Světlo a magické „opalování“
   Dopřejte jí hodně jasného, rozptýleného světla. Přímé ostré polední paprsky by mohly listy spálit, ale ranní nebo pozdně odpolední slunce miluje. Pokud jí dopřejete dostatek světla, odmění se vám tzv. sun-stressingem – okraje lístků zčervenají až zvínovějí, což vypadá naprosto úchvatně!
2. Zálivka: Méně je více
   Voskovky mají dužnaté, kutosvité listy, ve kterých si zadržují zásoby vody.
3. Substrát nechte mezi zálivkami zcela proschnout.
   Přelévání je nejrychlejší způsob, jak přivodit hnilobu kořenů. V zimě zálivku ještě více omezte. Vzdušný substrát je základ

Zapomeňte na klasickou balenou zeminu pro pokojovky – ta je příliš těžká a držela by moc vláhy. Namíchejte si vzdušný mix pro aroidy a epifyty:

• 1 díl kokosových chipsů nebo borové kůry
• 1 díl perlitu
• 1 díl kvalitního substrátu nebo kokosového vlákna

    4. Vzdušná vlhkost a teplota

Jako tropická rostlina ocení vyšší vlhkost vzduchu (50 % a více), ale bez problému zvládne i běžné bytové podmínky. Teplota by neměla dlouhodobě klesnout pod 15 °C.

Květy, které voní po sladkém

Když je Hoya bilobata spokojená, odmění vás drobnými, voskovými kvítky uspořádanými do roztomilých okolíků. Květy mají barvu od růžové po sytě vínovou a jejich vůně často připomíná karamel, med nebo máslové sušenky.

Nikdy neodstříhávejte staré stvoly (stopky), na kterých rostlina vykvetla! Voskovky totiž kvetou opakovaně ze stejných míst. Pokud stopku ustřihnete, připravíte se o budoucí květy.

Shrnutí

Ať už máte doma pravou, hladkolistou Hoya bilobata, nebo její sametovou sestřenici Hoya burtoniae, jde o nenáročnou, krásnou a vděčnou pokojovku. Skvěle vynikne v závěsném květináči, odkud mohou její výhony volně splývat, ale snadno ji omotáte i kolem malé bambusové konstrukce.

Jak jste na tom vy? Sáhli jste si právě na listy své voskovky?

Květ ibišku

Dnes vám představím květ ibišku. Možná si pomyslíte, co by mělo být na obyčejném květu ibišku zvláštního. Takových květů už jistě viděl každý z vás hodně. Někdy i hezčích a barevnějších. Sám si vzpomenu na týden na Sicilii, v San Vito Lo Capo, v jehož ulicích kvetly na keřích ty nejhezčí květy ibišků, jaké jsem viděl. Další krásné květy byly v botanické zahradě na ostrově Ischia. Ale ten dnešní, skromější, ale i tak pěkný květ je spojen s ibiškem, který je pro mě významný svou historií.

Tedy aby to nevyznělo nějak nepatřičně, padesát let není zas taková doba. Ovšem v lidském životě je to už doba pořádně dlouhá. A když se my, kterým je víc než padesát, nad takovou řádkou roků pozastavíme, vidíme, že je to většina života, během které se toho událo a změnilo.

Tak před padesáti lety v tuto dobu jsem byl už druhý měsíc ve svém prvním zaměstnání. V konstrukci, u rýsovacího prkna. S docela zoufalým pocitem, že na konci září odjedu na dva roky na vojnu, na kterou jsem se ani v nejmenším netěšil a považoval ji za dva roky ukradeného života. V té konstrukci vedle mě u dalšího rýsovacího prkna byl o pár let starší pan Havlíček a na svém stole měl docela velký ibišek.

Jednou se ho rozhodl ostříhat a já si jednu z těch větví odnesl domů. Ve vodě zakořenila.Už si nepamatuji, jestli jsem ji ještě před svým odjezdem stačil zasadit, zřejmě ano. Protože přečkala ty mé dva roky, kdy jsem byl pryč a jen občas se vracel. Když jsem se po dvou letech vrátil, z té malé větve už byla větev docela velká. Vrátil jsem se i do té konstrukce, ale už tam nebyl ani pan Havlíček, ani jeho ibišek. Byl už na jiném místě a ani já u toho rýsovacího prkna dlouho nevydržel.

Je to už “dávná” minulost, přesto na to své první zaměstnání mám kromě  vzpomínek i dvě rostlinná připomenutí. Kromě zmíněného ibišku ještě kapradí. To je u mě o nějaký ten rok méně. Ale ani ten současný ibišek, ani to kapradí není to úplně původní. První ibišek vydržel přes čtyřicet let. Byl z něj už docela pořádný strom, ale protože byl pár metrů od okna, nikdy nekvetl. Přesto byl velmi, velmi pěkný. Škoda, že mě nikdy nenapadlo vyfotit ho. Protože rostl až moc, byl téměř každý rok ostříhán a těch řízků, co jsem z něj rozdal. Kdo ví, možná je z nich ještě nějaký naživu. Tedy jeden určitě, ten, jehož květ vidíte na fotkách. 

Kdy ten ibišek - strom přišel o život? Bylo to v době, kdy byly dost vážně nemocní oba rodiče, byly jiné starosti a kytky šly trochu stranou. Ani nevím, jestli odešel díky přelití, nebo naopak. Prostě jednou odešel. Ale zbyl jeden jeho potomek, který z větve zakořené ve vodě zasadil do květináče můj otec. Který se nikdy o kytky nezajímal, nestaral se o ně. Tohle byla jediná výjimka, o tenhle se staral, tenhle zaléval. Když odešel i otec, začal jsem ho zalévat já. 

Myslím, že až od té doby začal i kvést. Ne, že bych jeho květ neznal. Kolegyně v práci z řízku ode mě vypěstovala keř, který tam pravidelně kvetl. U nás doma začal kvést až někdy před pár lety. Už je zas docela veliký. Ale není to “strom”, jako ten původní. Pár holých větví, které mají listy až na konci. Možná bych ho měl také začít stříhat, přesadit do většího květináče.  Abych neukazoval jen květy jednoho pokojového ibišku, doplním to fotkami květů venkovních ibišků. Ty plnokvěté bílé a růžové jsou ze zahrady mé sestry, ty ostatní jsem vyfotil v ulicích blízko našeho domu.

Jezera tenkrát a nyní (Čertovo a Černé jezero)

Možná bych ještě někde našel staré černobílé fotky z našich dávných rodinných dovolených. Ale k čemu by to bylo? Tak si alespoň vzpomenu na ta má první setkání s dvěma šumavskými jezery. Nebude to úplně přesné, jsou to vzpomínky staré více než šedesát let. Ale i tak si pamatuji na to okouzlení malého kluka  v předškolním věku. Který se setkal poprvé s tak velkým množstvím vody v nádherném jezeru,obklopeném hustým lesem vysokých stromů. Malým dětem se zdá všechno větší, tajemnější a krásnější. Tehdy jsem si představoval, co všechno za zajímavá a kouzelná stvoření z vodních říší tato jezera obývá.

Uplynuly desítky let a ve světě se toho za tu dobu hodně změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu. Něco zůstalo stejné. To ale neplatí o těchto dvou jezerech. Už když jsme byli blízko Čertova jezera, bylo vidět, že s lesem v jeho blízkém okolí to nevypadá právě dobře. No, ten neradostný stav už trvá pěkných pár let.

Místo setkání s tím krásným jezerem z doby mého dětství jsem měl pocit, že jsem se ocitl v prvním díle filmu Pán prstenů:Společenstvo prstenu ve scéně před vstupem hlavních hrdinů do dolů Morie. Naštěstí se z jezera nevynořila žádná příšera.  

Z jezera dříve vždy vytékal docela vydatný potok. Po tom už zbylo jen suché dno. No a ty stromy kolem,  to vidíte na fotkách.

Cestou k Černému jezeru se jde po silnici (kde kromě aut se zvláštním povolením žádná další auta nejezdí) lemované pěkným lesem. V něm zdravé a vysoké stromy nechybí, jak listnáče, tak i krásné, staré, mohutné jedle. Ovšem u jezera samotného se situace mění. Je to hodně podobné Čertovo jezeru. Jak sami vidíte na přiložených fotkách.

Nevím, jaká příčina k těmto změnám v průběhu několika desetiletí vedla. Kůrovcová kalamita? Nedostatek dešťových srážek, mírnější zimy s menším množstvím sněhu, nějaké další faktory a kombinace toho všeho? Za co můžeme my lidé a za co nemůžeme? Nevím. 

Přikládám fotku pramene Řezné. Letos zcela bez vody.

Abych neskončil pesimisticky, protože si myslím, že příroda je dost silná a životaschopná na to, aby si v průběhu let sama poradila, pokud jí v tom námi lidmi nebude příliš bráněno. Přikládám jedno pěkném foto z Železné Rudy, na kterém vidíte, že vztah člověka a přírody je nejen možný, ale i velmi hezký.  Ještě připojím kousek modrého z nebe.

Na úplný závěr předám slovo přátelské AI, která můj příspěvek doplní několika fakty o těchto jezerech.

Černé a Čertovo jezero jsou nejznámějšími ledovcovými jezery na české straně Šumavy, ležícími na úbočí Jezerní hory nedaleko Železné Rudy.

Vznik a stáří jezerních pánví

Obě jezera vznikla na konci poslední doby ledové (pleistocénu) přibližně před 10 000 až 12 000 lety. Postupující ledovce při svém tání vyhloubily v žulovém a svorovém podloží hluboké karové pánve a před sebou tlačily materiál, ze kterého vytvořily morénové hráze. Tyto přirozené hráze dodnes zadržují vodu v obou kotlinách.

Černé jezero

Černé jezero je s rozlohou 18,4 hektaru a maximální hloubkou kolem 40 metrů největším a nejhlubším přirozeným jezerem v České republice.

• Příčina tmavé barvy: Svůj název dostalo podle optického klamu – voda vypadá černá kvůli odrazu hustých okolních lesů a tmavému kalu na dně, který tvoří odumřelé jehličí. Ve skutečnosti je voda velmi čistá.
• První přečerpávací elektrárna: V roce 1930 zde byla uvedena do provozu nejstarší přečerpávací vodní elektrárna v Československu, která využívá spádu vody mezi jezerem a řekou Úhlavou.
• Akce Neptun (1964): Státní bezpečnost u jezera inscenovala nález beden s nacistickými dokumenty ze druhé světové války, které tam sama předtím potopila v rámci dezinformační kampaně.

Čertovo jezero

Čertovo jezero leží o něco výše (1 030 m n. m.) a je druhým největším na české straně Šumavy s rozlohou 10,3 hektaru.

• Evropské rozvodí: Přímo po hřebeni Jezerní hory mezi Černým a Čertovým jezerem probíhá hlavní evropské rozvodí. Voda z Černého jezera teče do Severniho moře (přes Úhlavu, Radbuzu, Berounku, Vltavu a Labe), zatímco z Čertova jezera míří do Černého moře přes Řeznou a Dunaj.
• Pověst o čertu: Podle legendy vděčí jezero za svůj název čertu, kterému dívka přivázala na ocas velký balvan. Když se snažil odletět, vyryl v zemi hlubokou jámu, která se zalila vodou.
• Těžká přístupnost: Díky náročnějšímu terénu karové stěny si Čertovo jezero zachovalo ještě divočejší a nedotčenější atmosféru než sousední Černé jezero.

Týden na Šumavě

Přesněji v Železné Rudě a okolí. Nevím přesně, kdy jsem v těchto místech byl poprvé. Je to určitě víc než před šedesáti lety, ale jestli mi tenkrát byly čtyři roky, nebo o rok méně, více. Vím jen že to bylo před tím, než jsem začal chodit do školy.

Od té doby jsem byl na Špičáku a v Železné Rudě tolikrát, že mohu napsat, že jsou tato dvě místa místem mých nejčastějších dovolených. Mohu k tomu přidat ještě školní výlety, z toho týden na lyžích v osmé třídě. A potom i služební cesty z mého zaměstnání. Vydalo by to na nějaké desítky cest na má oblíbená místa.

Byly roky, kdy jsem během týdne zvládl pěšky dojít ze Špičáku na vrchol Javoru, Ostrého i samotného Špičáku. I když se mohu stále počítat mezi velké chodce, v posledních pár letech už tyhle ne zas tak úplně vysoké a ne zas tak úplně nízké kopce raději pozoruji ze zdola. Výhled na ně se mně neomrzí. I proto přikládám aktuální fotky Javoru a Špičáku, i když je nedávám poprvé a zřejmě ani naposled.

Za šedesát let se toho hodně změní a ani těmto místům se změny nevyhnuly. Změnila se Železná Ruda, která se oproti době, kdy jsem ji začal navštěvovat pořádně rozrostla. Jak tady, tak i na Špičáku přibylo znatelné množství nových domů, hlavně apartmánů. A další jsou ve výstavbě. 

Jsou i změny v přírodě, ale o těch napíšu něco víc příště. Dnes se podívejte na pár fotek z těchto míst a ještě přikládám fotku jednoho zajímavého, červeně kvetoucího lnu velkokvětého. Rostl mezi jinými letničkami na záhonu před jednou rekreační chatou na kraji lesa při cestě k Čertovu jezeru. 

Sírovec žlutooranžový

V polovině minulého týdne jsem vyrazil na procházku do svého oblíbeného lesa. Po dlouhém období sucha pár dní pršelo.Rostliny a stromy se konečně dočkaly vláhy. Jak jsem zjistil, i houby. 

Na jednom spadlém, odumřelém kmeni vyrostla zvláštní houba, které jsem si dříve nevšiml, nebo jsem jí přehlídnul. Protože jak mi můj digitální pomocník a poradce napsal, tato houba, jejíž název je sírovec žlutooranžový by měla být houbou dosti rozšířenou.

Mě ale zaujala  svou velikostí, tvarem a barvou. Trochu mně připomněla měkké korály v mořském akváriu zdejšího Akva Tera (které patří pod plzeňskou ZOO).

Tak jsme si do toho oblíbeného lesa pár dnů po té ještě znovu, abych si tu houbu vyfotil. Cesta vede poblíž řeky Berounky, tak první fotky budou v pořadí, jak cesta probíhala.

Ve zmíněném lese bylo, tak jako asi všude víc vlhko. Před lety tady tekl i potok a v jednom místě byl takový mini-rybníček s hrází, který byl v posledních letech po většinu roku úplně vyschlý. V loňském roce se vybudovaly “nádrže” nové. Jedna na místě té staré, druhé dvě umístěné hned vedle sebe v hlubší rokli. Na jaře bylo v té první vody dost, teď jak vidíte je vody málo. Ty v rokli jsou na tom o něco lépe, snad proto, že jsou ve stínu. Zřejmě mají sloužit jako místa pro rozmnožování žab, čolků a hlavně mloků. No, poslouží hlavně asi jako líhně komárů. Každopádně ptáci z lesa k nim létají pít.

No a teď se konečně dostávám k zmiňované dřevokazné houbě. Nejvíc ji rostlo na spadlém kmeni nějakého listnáče. Zřejmě dubu. Jak jsem zjistil na internetu a jak bylo potvrzeno i AI, v mládí je to i jedlá houba, zvláště v případě, že roste na ovocných stromech. Které tím bohužel ničí. Ty, které rostou na lesních stromech se musí před úpravou vařit ve vodě. A neměla by se kombinovat s alkoholem. Konečně na internetu o ní najdete víc článků i videí i s recepty. Měla by mít dobrou chuť, připomínající kuřecí maso.

Na jednom kmeni bylo vidět, že jsou její plody okrájené. Mně by bylo líto tu krásu ničit. 

Pro mě to byla spíš radost z toho, jak je život v přírodě rozmanitý. A také z toho, že je v ní stále možné něco nového objevovat.   

AI :

Něco málo z biologie a ekologie

• Dřevokazný parazit i saprofit: Sírovec napadá živé stromy (především listnáče jako duby, akáty, lípy, vrby nebo ovocné stromy), kde způsobuje velmi rychlou hnědou  hnilobu. Dřevo ztrácí pevnost a rozpadá se. Rostou na nich však i po odumření stromu.
• Barva a fotogeničnost: Výrazná žlutá až oranžová barva je dána přítomností pigmentů (karotenoidů a fenolických látek). Jak plodnice stárnou, ztrácejí vodu, blednou do krémově bílé až šedavé a tvrdnou (křídovatějí).
• Jednorázové vějíře: Plodnice rostou od května do října. Bývají vícepatrové, uspořádané nad sebou v masivních střechovitých trsech, které mohou dohromady vážit i přes 10–20 kg.

Gastronomický fenomén: „Chicken of the woods“

• Slepice z lesa: V anglicky mluvících zemích se mu přezdívá Chicken of the woods. Má totiž po uvaření či osmažení texturu i chuť velice podobnou kuřecímu masu.
• Sběr jen za mlada: Jedlý je pouze v mládí, dokud je plodnice šťavnatá, měkká a při odříznutí z ní kanou kapky tekutiny (tzv. gutace). Staré plodnice jsou tuhé, drsnété a bez chuti.
• Na co dát pozor: Některým lidem může způsobit lehčí žaludeční nevolnost, zvláště pokud roste na akátu nebo tisovci (které obsahují toxické látky) nebo pokud není dostatečně tepelně upraven.

Zajímavost do článku

Sírovec obsahuje i látky s antibakteriálními a antioxidantními účinky, na kterých v současnosti probíhá řada výzkumů. V tradiční medicíně se používal pro podporu imunity.

Výskyt a preference dřevin

• Hojnost: Je velmi běžný od nížin až do podhůří. Potkáte ho nejen v lesích, ale extrémně často i v parcích, stromořadích, alejích kolem cest nebo ve starých ovocných sadech.
• Hostitelské stromy: Z listnatých stromů nejvíce miluje dub. Roste však na široké škále dalších listnáčů – akátech, vrbách, lípách, topolech nebo třešních. Na buku či habru se vyskytuje vzácněji, ale vyloučené to není.
• Proč jsi si ho všimli až teď: Ačkoliv je běžný, jeho plodnice mají poměrně krátkou životnost. Vyrostou velmi rychle (často během několika dnů od května do června, s druhou vlnou koncem léta) a po pár týdnech zblednou, vyschnou a Rozpadnou se. Pokud tedy nejdeš kolem stromu ve správném oknu 1–2 týdnů, snadno ho přehlédneš.

Z hlediska článku na blog je tento nález skvělým příkladem koloběhu živin v lese – houba nejprve oslabí živý strom a po jeho pádu pomáhá vrátit organickou hmotu zpět do půdy.