sobota 14. července 2018

Hoya flagellata

Květenství Hoji flagellaty bylo zajímavé už před úplným rozkvětem. Chtěl jsem ty poupata se špičatým “zobákem” vyfotit, ale byly stále příliš malé. Čekal jsem, až trochu povyrostou. Nevyrostly, jednoho dne byly otevřené. Jeden z poznatků o flagellatě, její květy jsou docela malé.



Co jsem se o ní za těch pár let, možná šest, sedm o ní dozvěděl? To nejdůležitější je vybrat pro ni správné místo. Nejdříve pár let byla na východním okně, před kterým je lodžie. V pokoji, kde se v zimě netopí, kde je v zimě u okna možná něco mezi 15 až 18 °C.



Nerostla dobře, málo přirůstala a asi tak před třemi roky začala usychat. Na poslední chvíli jsem stonek roztříhal a dal do vody. Tak její řízky prožily téměř rok, kdy narostly nové kořeny a posléze i nové listy. Po té docela dlouhé době jsem se donutil k tomu tuto zatím nepříliš dobře rostoucí voskovku znovu zasadit a dát ji ještě jednu šanci.



Tentokrát byla umístěna na kuchyňskou linku přímo naproti oknu. Celý rok tu má dostatek světla i tepla. Odvděčila se oproti dřívějšku bujnějším růstem. Po malých listech, které narostly v jejím hydroponickém období, konečně rostly pěkné, větší.



Před pár týdny jsem dokonce objevil i její první květenství, které vidíte na fotkách. Pro představu o velikosti květů, listy jsou obvykle kolem osmi centimetrů dlouhé a něco přes tři centimetry široké. Nejsou příliš trvanlivé. Vydržely pěkné tak   tři, čtyři dny. I přes to, jak jsou drobné, určitě patří mezi květy voskovek k těm nejhezčím.



Flagellata je blízce příbuzná s caudatou. Caudata má zajímavější a větší listy. U květů bych dal přednost  flagellatě.  Pro ty, kteří voskovkám propadnou, je seznámení s těmito rostlinami téměř nutností. Těm, kteří by mezi své rostliny chtěli zařadit také jednu, dvě, nebo několik málo voskovek, bych doporučoval výběr z jiných, vděčnějších a častěji kvetoucích. Takových je celkem dost.



Dnes jako obvykle přikládám odkazy na dvě písničky. I kdyby Vás nenadchnul hlas zpěváka, kvůli jejich filmovému zpracování stojí za shlédnutí.

https://youtu.be/MGslEcmVurg
https://youtu.be/AK75VFQQA40

   

pátek 6. července 2018

Sansevieria fischeri

Začátkem roku 2012 se mi poštěstilo objevit nabídku Květinářství Plantica. Za velmi přijatelné ceny nabízeli moc pěkné trpasličí sansevierie. Tři jsem si objednal. Tedy nejméně dvě z těch tří vyrostly natolik, že o malých kytkách se psát nedá. Na druhou stranu nelituji, že vyrostly. Zvlášť u té jedné, kterou je Sansevieria  fischeri.



Aby moc nepřirůstala, “trápil” jsem ji v malém květináči, v o málo větším, než ve kterém dorazila. Ale byl už vyboulený a jedna pěkná odnož se prorostla jeho dnem a spokojeně rostla v misce pod ním.



Nerad přesazuji. Protože přesazovat v bytě, v malé kuchyni, to je vždy ještě další uklízení po přesazování….Ale tato sansevierie patří k mým největším zeleným oblíbencům, tak to jinak nešlo.



Sansevierie fischeri, někdy také nazývaná zřejmě starším názvem singularis, pochází ze Somálska, Tanzánie a Keni. Internet na informace o ní, tak jako o většině sansevierií, je docela skoupý.


Tak naprosto laicky napíšu, že tato rostlina má v mládí trochu jiné a podstatně menší listy, než které ji rostou v pozdějších letech. Vypadají jako dvě naprosto odlišné rostliny, konečně máte srovnání s fotem mladé rostliny z roku 2013.


Ty “dospělé” listy jsou dlouhé více jak 30 cm, jejich průměr je kolem 2 cm a jsou téměř kulaté. Tedy doufám, že se mi rostlina za přesazení do většího květníku neodvděčí ještě většími listy.


Sansevieria fischeri  má, co vím, nejméně dvě až tři  formy. Listy první mají výraznější kresbu, je v ní více světlé. Druhá má listy tmavší, to je zřejmě ta, kterou vidíte na fotkách. A v thajské prodejně prodávají i fischeri variegated. Zatímco za tu “obyčejnou” chtějí 10$, za tu vybarvenější chtějí 75$.


Domníval jsem se, že sansevierie, které mám, mně bohatě stačí, tedy kromě jedné, naprosto miniaturní, jejíž fotku mně před pár lety poslala má známá, těmto rostlinám velmi nakloněná pěstitelka. Všechno je jinak, ale o tom až v některém dalším článku.     

https://youtu.be/tx17RvPMaQ8
https://youtu.be/iOPRCCyQlz8
https://youtu.be/2X16HWbr87A
https://youtu.be/KnOv8EYCOQk

neděle 27. května 2018

Aloe melanacantha, Tillandsia caput-medussae

Ve středu jsem si vzal do práce fotoaparát a přemýšlel, jaká z kytek ještě nebyla vyfocena.
Obě zvolené pro dnešní příspěvek pochází z Akce rostliny Sekce pěstitelů sukulentů.


Jejich letošní akce už skončila. Je pravda, že kvůli nadbytku rostlin jsem jejich nabídku jen zběžně prohlédl. Jako vždy v ní bylo nabízeno hodně zajímavých kytek za ceny takřka symbolické a více než přátelské.


I když jsem si umiňoval, že letos už žádné nové kytky nepřibudou, opak je pravdou. Ale o tom někdy příště. Dnes nabídnu inspiraci na další Akci rostliny, tedy až na příští rok. Je dobré mít se na co těšit.


Aloe na fotkách se jmenuje melacantha a pochází z jihu Afriky. Je blízce příbuzná s Aloí erinacea, která už na těchto stránkách byla také představena. Obě tyto aloe jsou stejného typu a jsou velmi pohledné. Někdy je erinacea uváděna jako Aloe melanacantha var.erinacea. Co mohu soudit podle svých rostlin, melanacantha má listy víc zelené a prohnuté, erinacea má listy rovné a “šedomodré”. Může to být ale i rozdílným umístěním na oknech. Melanacantha má podstatně více slunce.


Nevím, jak stará rostlina tohoto aloe  byla, když ze zmíněné akce před třemi lety v květnu dorazila. Rok, maximálně dva. Po té době je stále ještě ve velmi přijatelné velikosti (květináč má průměr osm centimetrů) a kromě toho slunného místa na okně a podle roční doby odpovídajícího zalití jednou týdně, nic dalšího ke spokojenému růstu nepotřebuje.


Tillandsia caput-medusae patřila ke dvěma prvním tilandsiím, které jsem si před čtvrtstoletím koupil. Přežila, ovšem teď, v posledních letech nějak živoří. Možná se po těch mnohých generacích v našem prostředí projevila degenerace. Ta samá rostlina, kterou jsem tento týden vyfotil, je má druhá rostlina tohoto druhu.


Je pro mě svým způsobem také velmi památná. Když jsem, myslím před dvanácti léty, začal naplno propadat své zelené závislosti a v té době hlavně haworciím, objevil jsem právě Akci
rostliny Sekce pěstitelů sukulentů. V té době byla distributorkou rostlin paní, tehdy ještě slečna Lenka Č.


Na něco jsem se jí tehdy zeptal a nějakou dobu jsme si vyměňovali emaily. Dalším rokem, při vyřízení další objednávky, mi poslala dárek, předka této tilandsie. Je to asi čtvrtý potomek té původní.


Mám ji v práci, zavěšenou na kmínku draceny, přímo na proti velkému oknu. Může být důkazem, že i když jsou tilandsie v bytech s ústředním topením, bez pro ně tolik potřebného letnění a dešťové vody mohou přece jen s jejich opatrovníky pěkných pár let vydržet.

https://youtu.be/1tJp_YVlvSE
https://youtu.be/sNAOUfOBjX4

sobota 12. května 2018

Hoya parviflora

Hoju parvifloru jsem si koupil před pěti lety. Ve vodě brzy pustila kořeny a hned první rok začala pěkně přirůstat. Projevila se jako velmi životaschopná voskovka, která během těch let vyšplhala kam mohla a využila každého příhodného místa které v regále pro tilandsie našla a obsadila.


Hned druhým rokem, jen co dosáhla trochu větší, možná metrové délky, se za jejími listy začaly objevovat takové ty zárodky budoucích květenství. Ale květy se na nich toho roku, ani v těch následujících neobjevily.


Už jsem se smiřoval s tím, že se asi jejího kvetení nedočkám. Něco, jako by jí k tomu, aby mohla kvést chybělo. Světla měla dost, roste přímo u okna. Třeba jí chybí větší rozdíly teplot mezi dnem a nocí, kdo ví, jaké jsou v těch lesích Barmy a Malajsie podmínky. Určitě značně odlišné, než má v paneláku.


Přestal jsem sledovat, jestli se na nějaké z těch četných jalových květních stopek přece jen náhodou nějaký květ neukáže, když jsem v průběhu dubna narazil na dvě už docela dobře vyvinutá květenství. Byla tak schovaná, že bych je byl téměř přehlédl.


Když rozkvetly, odklidil jsem tilandsie, abych zkusil “naslepo” květenství vyfotit. Přitom jsem zjistil, že těsně pod regálem je ještě jedno rozkvetlé květenství, které na těch fotkách vyšlo nejlépe.


Květy vydržely týden. To, jak jsou pěkné, vynikne zvlášť při větším zvětšení na fotkách. Květy parviflory patří mezi voskovkami k těm nejmenším, celé to květenství má průměr tak 2cm. Listy jsou dlouhé 4-5 cm. Hoja parviflora má co vím dvě formy, tato má trochu “tlustší” a flekaté listy, ta druhá forma má listy zelené, víc úzké a květy jsou víc do žluta.

https://youtu.be/gkQFP1rG7wg




neděle 6. května 2018

Kvetení doma, v lese, na ulici

Začal květen, který má kvetení a květy přímo v názvu.


Nenechám se omezovat kalendářem, vždyť díky slunci a letošnímu krásnému jaru to kvetení v plné síle vypuklo už v dubnu.





Ne, že by mi doma něco nekvetlo i dříve, ale právě v dubnu velmi pěkně vykvetl africký česnek, Tulbaghia simmleri. Nemám ji z Afriky, ale z Lhoty u Plzně. Do Lhoty posílám pozdravy.



I když nekvetoucí tulbaghie by asi málokoho zaujala, její květ je moc povedený, celkem trvanlivý a příjemně vonící.





V lese nad Berounkou mám zas oblíbené místo, kde už pěkných pár let za sebou v jednou pomalu trouchnivějícím stromě na začátku jara pravidelně rozkvétá malá, šťavelová zahrádka. Každý rok se na cestu k ní těším.






Vede krásným lesem, voňavý vzduch se dobře dýchá, jarní zeleň uklidňuje. Terapii lesem doporučuji. Nic nestojí a je zatím alespoň v našich krajích většinou dostupná.



Na počátku nebo naopak na konci cesty stojí staré stavení s vlnitou střechou. Už jednou jsem ho na tyto stránky umístil, dnes zas z trochu jiného pohledu. Většinou mě na cestě zajímají spíše stromy a keře, ale toto stavení, které jistě už hodně pamatuje jsem si hodně oblíbil.





Připojím ještě pár obrázků z ulice, kousek od místa, kam chodím do práce. Kvete tam krásná vistárie. Není jedinou ozdobou květnových zahrad, ale jistě za pár obrázků stojí.

Na příště slibuji voskovku, která rozkvetla po několika letech poprvé. A právě první květnový den.

https://youtu.be/R1TSiB9OuVM

neděle 22. dubna 2018

Sedum suaveolens, obrázky z právě probíhajícího kvetení

Zima je za námi. vypadalo to, že se nechce rozloučit, alespoň podle nízkých až mrazivých teplot. Uteklo pár týdnů a teď, i když je teprve duben to vypadá spíš na léto.

foto (c) Martin Hetto


Letošní zimě, tedy alespoň tady na západě Čech, zase chybělo slunce a světlo. Rostliny vypadaly unaveně. S příchodem slunce, světla a delších dnů se viditelně probudily a některé doslova a do písmene rozkvetly.


foto (c) Martin Hetto

Jako například Sedum suaveolens, atypický mexický rozchodník, jehož jméno se s přehledem může zařadit mezi jazykolamy. Dlouho jsem si je nebyl schopný zapamatovat, ale protože tato rostlina patří mezi mé velké oblíbence, už si je pamatuji.

foto (c) Martin Hetto


O tomto rozchodníku, který na první pohled vypadá spíše jako echeverie jsem už na těchto stránkách psal. Psali o něm i povolanější, informací na internetu je o něm jistě víc.

foto (c) Martin Hetto


Jeho pohledné růžice jsou pěkné sami o sobě, krása jeho květů vynikne zvláště na fotkách, na kterých jsou květy zvětšené.

foto (c) Martin Hetto

https://youtu.be/TlsepfkLYLg
https://youtu.be/PzC8h_p2vR4

sobota 24. února 2018

Hoya carnosa (voskovka masitá)

Dnes to bude o jedné na první pohled obyčejné kytce, která projevila neobyčejnou životaschopnost.

Ale od začátku. Voskovky, správně jedna konkrétní voskovka mě okouzlila už v dětství. Tedy ono to bude možná už více než před padesáti lety. V některých oknech přízemních bytů jsem tenkrát zíral na rostlinu, jejíž dlouhé stonky, většinou stočené do kola byly hustě obrostlé krásnými, lesklými listy. Jakoby umělými, voskovými. A co teprve, když se na ní od jara do podzimu objevovala někdy i četná květenství složená z většího počtu květů. Stejně tak neskutečně vypadajících, jakoby sametových.


Dnes by se řeklo nejobyčejnější z hojí, Hoja carnosa. Pro mě to byla v dětských letech neskutečně pěkná kytka, taková, kterou bych jednou doma také chtěl. Léta rychle ubíhají. Bylo mi už přes dvacet a v tu dobu máma přinesla z práce řízek oné voskovky. Doma kromě mě nikdo po kytkách moc netoužil, doma byly v té době jen takové, jejichž sazenice k nám dostaly jako dar od nějakých mámy kolegyň z práce, nebo od nějaké sousedky.

Vzpomínám si na tchýnin jazyk, zelenec, africkou kopřivu. Dvě opuncie, jedna větší s nebezpečnými trny, druhá malá, jejíž malé, žluté, měkké trny byly v jakých si chomáčích a zapichovaly se do ruky, sotva jsem o ně jen zavadil. Aloe a asi dva další kaktusy….


Když jsem v té době zatoužil po nějaké kytce, koupil jsem ji mámě, babi, nebo sestře k svátku, nebo narozeninám . S příznivou odezvou se to setkalo jedině u mé babi, ta by vždy projevila radost, ať by dostala, co dostala. Mámě a sestře bylo jasné, že jsem tu kytku koupil spíš kvůli sobě.

Zpět k té voskovce, správně hoje. Ve vodě brzy zakořenila a potom léta rostla v obývacím pokoji, kde délka jejích šlahounů dosahovala značných rozměrů. Můj otec je vždy po nějakém čase nemilosrdně ostříhal a vyhodil. Jednou se nějakých těch vyhozených výhonů mé babi zželelo. Vzala umělohmotnou láhev od octa, odřízla její horní polovinu a zhotovila z ní nádobu, kterou pověsila v kuchyni na zeď.


Od té doby tam ve vodě zakořeněná carnosa rostla, kvetla, když přerostla, byla otcem vždy patřičně zkrácena. Na tom by nebylo nic mimořádného. Tedy kdyby babi neopustila tento svět před více jak dvaceti lety. To už si tak ta voskovka nějakých deset, možná patnáct let vegetovala. Od té doby tedy opět uteklo hodně vody. Ne, že by ta „váza“ s tou voskovkou dělaly na té stěně bůhví, jakou parádu.

Ale zůstala jako vzpomínka na babi, která se o ni starala. Visí tam dodnes. Jednou týdně, pokud se nezapomnělo se dolila voda. V posledních několika málo letech do té vody přidám i trochu hnojiva. Kořeny v tom plastovém kelímku za tu dobu tak přebujely, že jeho obsah zcela vyplnily a nalít k nim trochu vody je spíš umění. Většinou voda vyteče. Přesto voskovka dál přirůstá, od jara do koce podzimu několikrát kvete.


Být zasazená v zemi, ještě někde na okně, nebo blíže oknu, to by vypadala ještě úplně jinak. Ale takto je důkazem, co všechno vydrží a jak obdivuhodně je životaschopná. Tedy vůbec ne obyčejně, ale neobyčejně.

Příznivcům Hoji carnosy jistě neuniklo, že pěstitelé dnes nabízejí tuto voskovku ve vícerém provedení. Nevím, jestli je výstižnější napsat v různých formách. Lišící se velikostí i zbarvení listu, nebo zbarvením květu. I cenou. Většinou patří mezi levnější, ovšem třeba raritní Grey ghost (ta mně tedy do oka nepadla), nebo ta s kulatými, zelenými, bíle stříkanými listy jsou o dost dražší. Na thajské adrese epiphytica.com carnosu nabízejí v deseti formách, tedy jednu z nich mají vyprodanou. Z Thajska si ji asi málo kdo objedná, ale netřeba litovat. Domácí pěstitel těchto rostlin pan Ladislav Kopáček má v nabídce různých carnos ještě víc.


Tímto článkem jsem chtěl poděkovat této dnes možná trochu opomíjené rostlině, která se v domovech našich babiček a možná už i dřívějších generací zabydlila jako první z mnoha voskovek, jejíž další četné a mnohdy i podstatně jinak vypadající a jinak vonící “sestry” máme dnes možnost blíže poznávat. A v našich bytech pěstovat. Přesto by byla škoda na tu první zapomínat.

https://youtu.be/rTj8D-AOfvE