Sapiens (Stručné dějiny lidstva) a další dvě knihy o minulosti a budoucnosti

V dnešním příspěvku sice nebudou chybět fotky rostlin, ale hlavním záměrem bude upozornit na tři skvělé knihy. Zvlášť zajímavé mohou být pro ty, kteří stejně jako já měli v oblibě hodiny dějepisu.

Ten je někdy vyučován způsobem, který žáky nenadchne. Záleží na učebnici a hlavně na vyučujícím. Já měl štěstí asi na dobré učitele tohoto předmětu. Přesto největší zájem o historii ve mně vzbudily Toulky českou minulostí, které před lety začaly vycházet v Mladém světě, časopisu, který už také patří minulosti.

Monadenium ritchie

Česká historie v nich byla podaná velmi zajímavým způsobem. To, zda to vše bylo přesně tak, jak bylo napsáno, je věc druhá. Záleží na úhlu pohledu toho, kdo o jednotlivých vládcích a obdobích píše, potom se ze starých spisů a kronik dále opisuje. Konečně i v dnešní době vidíme, jak mohou být i pohledy na relativně nedávné události jednostranné a zkreslené. Jak mohou být někteří “významní” lidé někdy nekriticky oslavováni a jiní stejně tak zatracováni.

Monadenium ritchie

Vždy se najde nějaká skupina lidí, která chce druhým vnutit svůj názor, který je podle nich ten jediný správný. A někdo s nedostatkem zkušeností a znalostí časů minulých, snadno bez uvažování od těch “celebrit” názor přejímá.

Haworthia semiviva

K čemu je tedy historie, když něco, co by se alespoň blížilo relativní pravdě, se k nám má dostat se zárukou, zřejmě nedostane. Snad jen ty nudné letopočty, co, kdy a kdo. Na zmínku o knize Sapiens jsem narazil na YouTube v nějakém rozhovoru s Jaroslavem Duškem.
Ta zmínka stačila k tomu, abych si o ní na internetu vyhledal další informace. Za chvíli mi bylo jasné, že si ji chci přečíst.

Haworthia semiviva

Musím napsat, že už dlouho mě žádná kniha tak neoslovila a její čtení byl pro mě přímo zážitek. Pan Yuval Noah Harari je přinejmenším lehce geniální spisovatel, který se na dějiny dokáže dívat z nových pohledů. Píše tak, že se nad jeho slovy časo zamýšlíte a máte pocit, že jste čtením jeho knihy neztratili čas, ale naopak byli něčím obdarováni.

Hoya campanulata

Zjistil jsem, že kniha Sapiens už má pokračování, knihu Homo deus (Stručné dějiny zítřka). Knihu jsem také přečetl, je v ní autorův názor, jak by se budoucnost lidstva mohla vyvíjet. Čtivá je stejně, jako kniha první, ale věšteckou kouli autor jistě nemá a budoucnost může ovlivnit i množství jiných nepředvídatelných událostí. V každém případě si myslím, že kniha za přečtení stojí a času s ní stráveným, asi málokdo bude litovat.

Hoya campanulata

Když už jsem měl opět období, kdy jsem si chtěl trochu osvěžit znalosti z dějepisu, přečetl jsem ještě jednu knihu. Niall Ferguson - Civilizace (Západ a zbytek světa) . Tato kniha je zaměřena na vzestup naší západní civilizace, na cestu, která nás přivedla k vzestupu. Který je dost možná na samém vrcholu. A kdo ví, co bude dál. Tato kniha je něco jako čtivá učebnice  dějepisu plná faktů a zajímavých pohledů na dějiny evropských národů a začátků i pokračování dějin Ameriky po osídlení evropskými osadníky.

Mám pocit, že už jsem toho dnes napsal dost, pokud jsem v někom vzbudil zájem, více informací si jistě vyhledá sám.

A k obrázkům dnešních rostlin, tak jak jdou za sebou. Monadenium ritchie, Haworthia semiviva a květy Hoya campanulata. 

Znovu o botanických anturiích

Většinu mých botanických anturií mám nějakých dvanáct let. Jako správné epifyty ke mně dorazily přirostlé na kousku dřeva s drátěným háčkem na zavěšení. Na tom také nějakou dobu rostla. Dnes budu psát o třech anturiích. Mám ještě dvě, jedno z nich roste stále na tom samém kousku dřeva, ale dá se říct, že spíš už dožívá. Potom mám ještě malé Anthurium scandens, ale tomu se také nedaří.

Při takovém množství rostlin co mám, není bohužel čas věnovat se všem kytkám tak, jak by potřebovaly. Dvě anturia, která dnes na fotkách vidíte, jsou už potomci těch původních, na dřevěných kolících došlých. To třetí, hnízdovité sice na kolíku stále je, ale i s kolíkem je  umístěno do kelímku od piva a zasypáno směsí výsadbového  substrátu, lesní hrabanky a rašeliníku. S tím kolíkem je tam proto, protože je k němu pevně přirostlé. Zatím ještě nekvetlo a tudíž nebyla ani žádná semena, ze kterých by se dali jeho potomci vypěstovat.

Anturia na dřevu přirostlá a tak nějak jakoby epifytně rostoucí nějaký čas celkem dobře rostla. Ovšem podmínky bytu jsou asi nesrovnatelné s podmínkami skleníku, natož s podmínkami někde v přírodě, v Ekvádoru, odkud pochází. Po pár letech začala degenerovat, počet listů byl stále menší. Když s nimi žijete už pár let, poznáte, jak na tom jsou.

Ta dvě malá botanická anturia z Ekvádoru naštěstí často kvetla, plodila a vypěstovat  si ze semen nová, je docela snadné. Stačí počkat, až jsou jejich červené plody zralé a potom z nich semena vymačkat na  povrch lehkého substrátu, třeba výsevního, smíchaného s rašeliníkem a trochou lesní hrabanky, nejlépe z listnatého lesa. Stačí taková potravinářská plastová miska, potom zalijete, nejlépe postřikovačem. Ještě je dobrá na prvních pár dnů, dokud nevyrostou první dva, tři listy mladé rostlinky udržovat ve vlhku. Buď přikrýt mikrotenovým pytlíkem, nebo další průhlednou nádobou tak, aby k rostlinám mohl vzduch.

Lístky mladých anturií jsou nejprve dost měkké, chutnají různým škůdcům. Pomůže pravidelné rosení. Tvar listů je zprvu trochu jiný, než u starších anturií, začnou se protahovat a zároveň zpevňovat až po pár měsících. Brzy se objeví i první, lehce přehlédnutelné květy, které také vypadají jinak při svém rozkvětu a jinak po pár týdnech. U anturia s uzšími a kratšími listy se po odkvětu téměř vždy objeví plody, dekorativní, červené kuličky. U druhého, s listy i květy na delších řapících jsou alespoň podle mé zkušenosti plody daleko vzácnější.

Také jsem si všiml jedné zvláštnosti. Tato dvě anturia jsem zasel do jejich misek v přibližně stejném počtu semen. Oba druhy dobře vzešly. U toho s víc uzšími a kratšími listy je dodnes víc vedle sebe rostoucích rostlin. U druhého ta nejzdatnější rostlina časem jakoby zadusila většinu těch menších, až zůstaly tři poslední, teď už se dá říct dvě, jedna se loučí, druhá je tak sotva třetinová oproti té dominantní       

To poslední anturium sp. Semuc Champey je hnízdovité anturium. Tedy mělo být drobné hnízdovité anturium. Představil jsem je v tomto článku z února 2016. Anturium mám od roku 2015. V tom roce mu přirostly dva listy. V roce 2016 další jeden list. Rok 2017 a 2018 nepřirostl list ani jediný. Ani kořeny rostliny, které v prvních dvou letech viditelně rostly přestaly jevit snahu o další růst.

Když jsem ani do letošního května nezaznamenal nejmenší snahu o nové přírůstky, definitivně mně došlo, “že na tom kousku dřeva s mechem anturium už nevidí žádnou perspektivu a že čeká, co teď udělám já”. A tak šlo do zmíněného kelímku od piva. Že se opět probudilo k životu jsem poznal po pár dnech, kdy jsem na stěně průhledného kelímku viděl růst nové kořeny.

Bylo vidět, že anturium dostalo, co potřebovalo. Za to se “odvděčilo” hned třemi novými listy, z nichž ten poslední měří bez listového řapíku 46cm. Do takové velikosti stačí nový list dorůst za dva týdny. To už tedy drobné anturium nepřipomíná. Až příště začne zas vydírat a nějaký ten rok neporoste, už si budu moc dobře rozmýšlet, zda ho ještě přestěhuji do většího.

https://youtu.be/Ptk_1Dc2iPY
https://youtu.be/AzWDs26YL9Y

Váš mozek se dokáže změnit (uzdravit) - o velmi inspirativních knihách

V poslední době jsem začal znovu číst. Momentálně to sice není o rostlinách, tedy až na knihu Ekologie rostlinného akvária, ale spíš jsou to knihy pojednávající o skutečných lidech a také knihy týkající se lidského zdraví.

Dnes bych chtěl upozornit na dvě knihy Normana Doidgeho, jejichž názvy jsou i v názvu dnešního příspěvku. Ty spojují příběhy skutečných lidí  s jejich uzdravováním a někdy i na první pohled zázračným uzdravením.

Všechny  příběhy mají jedno společné, zdánlivě neléčitelné postižení nebo onemocnění mozku, se kterými si klasická medicína nedovedla poradit. Také známé, těžko léčitelné nemoci a postižení mozku, u kterých byla překonána pesimistická prognóza. Například mozková mrtvice, Parkinsonova nemoc, roztroušená skleróza...

Díky nejnovějším výzkumům byla objevena neuroplasticita mozku a s ní se objevila velká naděje na léčení některých chorob s dříve velmi pesimistickou prognózou.

Přiznám se, že jsem se do čtení těchto knih pouštěl s přesvědčením, že v nich najdu polopatický návod na to, co dělat, abych si udržel  mozek v dobré kondici ještě řadu let. Takový návod sice kniha nenabízí, ale inspirace v ní je víc než dost.

Vždy, když si vybírám nějakou knihu na čtení, podívám se do databáze knih www.databazeknih.cz
na to, jak je kniha hodnocena. Uvádím i odkaz na hodnocení těchto knih, které by vám mohli napomoci v rozhodování, zda si tyto knihy přečíst.

https://www.databazeknih.cz/knihy/vas-mozek-se-dokaze-zmenit-119339
https://www.databazeknih.cz/knihy/vas-mozek-se-dokaze-uzdravit-339871

Aby i u tohoto článku nechyběly tradiční fotografie rostlin, přikládám aktuální podobu Aloe casttilloniae, “mých trojčat”, která jsem představil v loňském roce.

Nakonec ještě odkaz na dva zajímavé rozhovory s MUDr. Ludmilou Elekovou, také na téma zdraví:
https://youtu.be/9EpeUYcZX0c
https://youtu.be/R_bcOaHO3ds

   

O zelené závislosti 2

Jsou různé druhy závislostí. Některé trvalé a naprosto nezbytné, jako například závislost na vodě, vzduchu.  Dále na potravě, ale tady už jsou výjimky, například brethariáni, kteří ovšem potřebují ten vzduch. Závislost na světle, radosti, přírodě. Na nám milých lidech. Tyto závislosti většinou za závislosti ani nepovažujeme.

Potom jsou tu i jiné závislosti, jako například na jídle, čokoládě, sexu, nikotinu, dokonalém vzhledu, sociálních sítích. Tady platí rčení všeho s mírou a co může být příjemným zážitkem, může se v množství větším než přiměřeném stát velkým problémem.

Jasné jsou i škodlivé závislosti, třeba drogy, alkoholismus, patologické závislosti. Pomoc pro jejich zvládnutí se většinou bez pomoci příslušných odborníků  neobejde.

Kam ale se zelenou závislostí? Ta nejprve přichází nenápadně, jako bohulibý zájem, zpestřující a obohacující život. Jeli ale v životě nějaká nerovnováha, něco chybí, může takový vesměs dobrá a příkladná záliba trochu přerůstat rozumnou míru, až někdy přeroste přes hlavu úplně.

Rostlinná  říše je bohatá, rozmanitá. Na to, aby ji jeden pořádně poznal a prozkoumal jeden život nestačí. A co když ještě její příznivec (a to je i můj případ) zatouží mít ve svém životě a ve své blízkosti co nejvíce jejích příslušníků. Co začíná nevinně, jako hezká zeleň na okně se postupně mění v okna kytkami přecpaná.

Tady platí pevné zákonitosti. Úspěšné pěstování rostlin je úměrné počtu oken a místu na na nich, nebo u nich. Čím dál od oken, tím menší úspěch, tedy spíše neúspěch.

V začátcích, kdy toho místa bylo relativně dost, pro mě byla každá nová zásilka tilandsií, nebo sukulentů něco jako vánoce, taková radost, kterou jsem v dětských létech prožíval na Štědrý večer, pod stromečkem. Postupně, během let, už byla menší. Tak to už byla ta závislost, kdy je vyžadována větší a častější dávka. Ale to už byly okna téměř plné.

Jenže zrovna v tu dobu jsem poznával rozmanitost hojí - voskovek. Nešlo odolat a já objednával další a další...V loňském roce jsem vyměnil voskovky za sansevierie, které mě také hodně nadchly.  Tak, že jsem se poprvé na polském Allegru zúčastnil aukce, abych se stal úspěšným majitelem dalších pro mě naprosto, ale opravdu naprosto nezbytných sansevierií, bez kterých, jak se mi tehdy zdálo bych byl až do konce života nespokojený. Pravda je, že z nich mám stálou radost a několikrát denně se na ně dívám a to uspokojení pociťuji. Staly se součástí domova.

Ale uvědomuji si, že všechna místa jsou přeplněná, také to, že si budu chtít vzít nějaké kytky z práce, až budu odcházet do penze a že minimalizace bude nutná. Rozum to ví, ještě se s tím vyrovnat někde uvnitř, v duši, nebo v srdci, prostě abych to zvládl v míru a v pokoji. 

S přibývajícím věkem se člověk také zpomaluje a věnovat tolik hodin týdně kytkám, to také není úplná radost. Zvlášť když ráno pospíchám do práce a kvůli rosení tilandsií vstávám víc, jak o hodinu dříve, než bych musel. Ve středu je dvojité zalévání, to zalévám další hodinu, když přijdu z práce. Sobotní a nedělní dopoledne jsou také rezervované pro kytky. Myslím, že těm svým "zeleným dětem" věnuji týdně možná víc času, než kolik některý otec věnuje těm opravdovým.

Příroda je pro mě důležitá, myslím, že v životě každého z nás by měla mít nezastupitelné místo. Pokud se člověk v přiměřeném zdraví a kondici dočká toho "zaslouženého odchodu na odpočinek", který nám  páni politici už beztak oddálili, proč si té přírody neužívat víc někde na horách, u řeky, nebo i v tom nejbližším lese.

Nejprve jsem chtěl vyfotit svá přeplněná okna, abych odradil od podobného přeplňování. Ale tyto stránky by měly být spíše inspirací a propagací  zelených přátel, kteří nám pomáhají tvořit domov a taková místa v něm, ve kterých je nám hezky. Tak jsem zvolil pár letošních květenství voskovek, ze kterých jsem měl radost. Aby potěšily a inspirovaly v přiměřeném množství třeba i někoho z vás.

https://youtu.be/GtDSua5xhwU

Nové netřesky

Dnešní příspěvek sice není přímo pokračováním minulého článku, ale téma je velmi podobné.
Vždy po dlouhé zimě, která se možná jen zdá delší, než opravdu je s velkou radostí sleduji, jak se začíná všechno zelenat, rozkvétat. Na jaře se v přírodě, u lidí, zvířat a možná i u těch rostlin, probouzí mnohé vášně. Myslím, že nejsem asi jediný, v kom se probudí  když už ne přímo vášeň, potom alespoň touha po nějaké nové kytce.

Rozum sice říká ne, ale „srdce“ si nakonec vždy prosadí své. V předloňském roce jsem si takto pořídil „poslední“ aloe a voskovky,  vlastně nesmím zapomenout ještě na pár malých agáve. S těmi to bylo obzvlášť vtipné. Byly z nabídky Sekce pěstitelů sukulentů, která je časově limitována. Po jejím konci už by se objednávky neměly přijímat. Celou dobu, kdy se mohlo objednávat jsem posiloval vůli a bojoval s pokušením objednat. Poslední den jsem objednal.

V minulém roce přibyly sansevierie, které se přes nedostatek místa staly velkými oblíbenci. Letos jsem zase váhal nad objednáním několika aloí, ale když jsem se konečně rozhodl, byly už vyprodané.
I když jsem si říkal, že je to vlastně dobře, ta touha po nějaké kytce se neztratila. Na oknech už místo nezbývá, ale napadlo mě, že bych si mohl objednat jeden netřesk, který jsem už pěkných pár let chtěl, ale nikdy jsem se k němu nedostal.

Na lodžii po letech netřesky prořídly a v truhlících bylo nějaké volné místo. Tradičně jsem si jeho jméno zadal do internetového vyhledavače a čekal, co se objeví.

Byl jsem úspěšný, našel jsem hned dva odkazy, kde mají Sempervivum wulfenii v nabídce. Obojí z Moravy. Na jedné z adres bylo momentálně nedostupné, tak jsem napsal na adresu druhou. Aby poštovné nebylo větší, než  rostlina samotná, objednal jsem si ještě další tři.

Dostal jsem  obratem odpověď. Pan zahradník napsal, že rozšířenější nabídku má na svém facebooku. I když se znám, neodolal jsem a podíval se tam a postupně si přiobjednával. Co tam bylo v nabídce zajímavých a krásných netřesků. Nakonec v jich v pěkně velkém balíku přišlo sedmnáct.

Po počátečním šoku z reality a otázce, kam je dám, jsem se vypravil na lodžii, uvolnil pro ty nové netřesky tři a půl truhlíku, jeden květináč a našel další dvě místa v truhlících už zabydlených. Nadával jsem si při tom, jak toto už tak přeplácané místo kde se pořádně nejde hnout ještě víc zaplním.

Myslel jsem i na to, oč lépe by se ty nebohé netřesky měly u někoho se zahradou a pěknou skalkou. A proč si je neobjednám, až když se někdy k nějaké vlastní skalce dopracuji.

Tak ony ty netřesky zas tak nebohé nejsou. Slunce na ně svítí (pokud svítí) celé dopoledne a zálivky se dočkají vždy, když to potřebují. Někdy možná, i když to nepotřebují. Já se na ně dívám každý večer, koukám na ně a mám z nich velkou radost.  Netřesky byly jednou z mých úplně prvních rostlinných lásek a jak se říká, stará láska nerezaví. Už před lety mě připomínaly a stále připomínají živé mandaly. Jsou pro mě jedny z nejpozitivněji působících rostlin.

 Tak se na ně a na pár obrázků z té mé „zahrádky“ podívejte. Majitelé zahrádek a skalek pravděpodobně nějaký ten netřesk už mají. A pokud jste také bezzemci a máte třeba jen balkon, nebo lodžii jako já, můžete se inspirovat. Miska, nebo truhlík s netřesky obstará kousem přírody. Při přiměřeném zalévání od jara do podzimu a velmi opatrném, spíš symbolickém v zimě (podle toho, zda je nad nulou tak jednou za měsíc) vám tam mohou dělat radost celá desetiletí.  Jedna dobrá rada nakonec. Nepřehánějte to tak, jako já.