Návštěva v ZOO a botanické zahradě v Plzni

Návštěva v ZOO byla pro mě vždy svátek. Tedy časem se nadšení nad zvířaty blížilo nadšení nad botanickou stránkou tohoto místa. Dnes už možná převažuje. Letošní návštěva ZOO po několika letech byla  zas tím svátkem, přesněji narozeninami, protože jsem vstup dostal v jejich den jako dárek.

Ještě než jsme došli k pokladně,nás u plotu zahrady vítal Emu hnědý, působící zároveň jako uvítací výbor i jako strážce. Když jsme po šesti hodinách ZOO opouštěli, stál na stejném místě. Tedy občas se pohnul, tak doufám, že nebyl vycpaný. Spíš si hlídal své teritorium.

Krátce potom, co jsem vyfotil lvi, jejichž fotky se nepovedly, a proto se na ně v případě zájmu musíte jít podívat sami, jsem objevil nějakou zvláštní fialku, tedy myslím, že tak byla pojmenována, ale zcela jistý si nejsem.

Hned poté jsem mezi australskou vegetací objevil jednu milou známou tvář, jejímž určením jsem si byl na rozdíl od té fialky zcela jist. Většině českých a zřejmě i slovenských sukulentářů by byla jistě také známá, kdyby ji ten australský keř nezakrýval tvář. Radka M., díky které jsem napsal své první články o tilandsiích. Která vlastně může za to, že jsem se osmělil a psal dál i na těchto stránkách. Z vděčnosti k rostlinám, pro inspiraci ostatním.

Mám rád plameňáky a tučňáky a tak ani jejich obrázky nebudou chybět.

Nejvíc se vždy těším do zdejší japonské zahrady, která je jedním z nejhezčích míst botanické zahrady.

Ne, že by velké šelmy patřily k mým velkým oblíbencům, ale když se ten tygr k vyfocení přímo nabízel.

Já jsem stál o obrázek pro mě daleko zajímavější šelmičky, pandy červené. V plzeňské zoologické máme přímo párek pand. V jejich výběhu roste vysoký dub, na něm se ve velké výšce ty dvě mršky ukrývaly. Z jedné z nich toho moc vidět nebylo, z další sice o hodně víc, ale na tu dálku se fotky moc nepovedly.Nevím, jestli se té pandě nelíbilo, že jí fotím, ale vyplázla na mě jazyk.

Dalším magnetem byli pro mě lemuři u malého jezírka. Nejdříve z něj pil ten tmavší, potom i ten světlý.

Dlouho jsme nemohli najít jednu z nejnovějších expozic, Amazonii. Nakonec jsme k ní také došli. V klecích žijí malé drápkaté opičky. Docela zajímavým zážitkem bylo místo v této expozici, kde se můžete projít přímo mezi nimi. Jednu s dokořán otevřenými ústy jsem vyfotil.

Někdy slyším názory, že zvířata patří do přírody a ne do zoologické. Dnes jsou některá z nich v té ZOO ve větším bezpečí, než v současné přírodě. Což je sice velká škoda, ale asi nikdo pořádně neví, jak to změnit. Pokud mají zvířata v ZOO dobré podmínky a dostatek prostoru, může se jim tam docela dobře dařit. Možná lépe než někdy nám, v přeplněných městech a v našich kancelářích, kde nepřirozeně sedíme dlouhou dobu u počítačů. Potom si můžeme položit otázku, kdo z nás je té přírodě, ze které jsme i my vzešli a jejíž součástí bychom měli stále být, víc vzdálenější. My, nebo ta zvířata v ZOO?

Taková návštěva v ZOO může být alespoň malou návštěvou té přírody a snad i podnětem k zamyšlení, zda nejde udělat něco pro to, aby ta zvířata jednou nežila jen v těch zoologických.
 

           

Bursera fagaroides (poslední pokus o bonsaj)

K bonsajím mám rozporuplný vztah. Když vidím nějakou hotovou, kterou zušlechtily ruce odborníka a znalce, obdivuji se její kráse. Své zelené kamarády si ale nejraději pěstuji od jejich dětství, nebo alespoň mládí. Ovšem mé ojedinělé pokusy vypěstovat si vlastní bonsaj příliš dobře nedopadly.
První obětí se stala mladá, několikaletá borovice v blízké, dnes už zavezené pískovně. Vypadala jako bonsaj sama o sobě, rostla spíš šikmo, téměř vodorovně. Vyprostil jsem ji z písku, doma zkrátil větve i kořeny. Zasadil jsem ji do lepší zeminy a čekal, jak pěkně začne růst. Nezačala,  rozloučila se. Částečnou útěchou, že jsem ji připravil o život mi bylo, že místo, na kterém žila bylo za nějaký čas vybagrované a znovu na ně byla navezena jiná zemina.

Druhým pokusem byla bonsaj zakoupená téměř před třiceti léty v Praze. Pěkně tvarovaný stromeček s malými, i když k malé výšce rostliny výraznými květy. Byla v miniaturní mističce. Líbila se mi tak moc, že jsem ji v té trošce zeminy nechtěl trápit a přesadil jsem ji do většího květníku. Odvděčila se tím, že začala bujet. Tedy bylo z ní nevzhledné rychle rostoucí roští. Jen ty bílé, pěticípé kvítky, skládající se ze dvou na sebe přiléhajících vrstev za to stály. Přes léto byla na balkoně, kde se jí dařilo. Přes zimu jsem ji chtěl dopřát vegetační klid a dal ji do větší zimy, na chodbu k oknu. Ale jednou jsem opomněl pravidelnou zálivku, která byla jednou týdně. Když jsem si další týden vzpomněl, bylo už pozdě. Byla tak suchá, že by ji už asi ani živá voda nevzkřísila.

V roce 2012 jsem si objednal Burseru fagaroides. Přiznám se, že jsem nikdy moc nechápal, proč je tak oblíbená, tak jsem to chtěl zjistit také. Přišla malá rostlinka s mírně obtloustlým stonkem a celkem nezajímavými listy. Tak tu jsem mít nemusel, to byl asi tak pocit, který jsem z ní až do letošního roku měl. Nerad rostliny zkracuji, představuji si, jak jim to není příjemné. Burseru jsem tedy každým rokem přistřihnul, ale vždy hodně opatrně. Kmínek jí dole ztloustnul, ale jinak měla jen dvě dlouhé větve. Přes zimu ještě holé. Mám ji v práci a od kolegů padaly občas návrhy, zda bych tu hrůzu neměl vyhodit.

Živé kytky nerad vyhazuji, tak jsem vždy odpověděl, že z ní třeba časem ještě něco bude. Na druhou stranu jsem si vždy přes zimu říkal, že třeba na jaře  už nové listy nevyrazí a problém s ní bude vyřešený. Letos na konci zimy jsem se rozhodl pořádně ji přistřihnout. Výsledek vidíte na fotkách. Je to asi první rok, kdy na tuto burseru zálibně pokukuji. Abych pro představu uvedl její rozměry, na výšku měří 46 cm, coby stále ještě mladá bonsaj je dost přerostlá. V té zesílené části kmínku má průměr 2 cm, tedy tloušťku, která by příznivce ztloustlých kmenů příliš nenadchla. Ale vzhledem k tomu, že to zřejmě bude dlouhověká rostlina, může to léty ještě dohnat.

Co k této rostlině ještě napsat. Bursery mají české jméno březule. Z internetu jsem se dozvěděl, že jde o starý rod. Dnes je v jejich rodě kolem sta druhů. Rozšíření jde od jihozápadu USA, přes Mexiko až do Jižní Ameriky. Bursera fagaroides by měla pocházet z Mexika. Bursery obsahují voňavou pryskyřici, i této docela příjemně voní ustřihnuté výhony, nebo rozemnuté listy.

Bursera fagaroides dostala své jméno po stromu s latinským jménem Fagus. Tedy česky buk. Nevím, jak vypadají americké buky, ale ten český mi nijak nepřipomíná. Ještě zmíním, že se dá množit řízky i semenem. Obojí jsem zkusil. Větve zakoření i ve vodě. Ale rostlina z ní vypěstovaná ten kmínek silný nemá, jen ve spodní části takový nepatrný náznak. To, že rostlina kvetla, jsem před nějakým rokem poznal, až když se na větvích objevily malé, kulaté plody. Byly tři a s jejich zasazením jsem následující rok váhal tak dlouho, až přišla druhá polovina léta. Nakonec jsem je vysel, jedno vzklíčilo, ale následující zimu nepřežilo. Tak, a to by dnes stačilo.

Aloe castilloniae (trojčata)

V posledních letech jsem si dával předsevzetí, že v šedesáti končím s pořizováním nových kytek. Dokud to bylo až za pár let, docela jsem tomu věřil. Když se ono už až příliš vysoké kulaté číslo blížilo na dohled, napadlo mě, že bych si měl nakonec udělat radost nějakými rostlinami, které by stály za to. Pro každého ta “jedinečná” rostlina  může být jednou z mnoha vyskytujících se na této planetě. Já si vytipoval pár, které by měly být dostupné.

Na prvním místě bylo malé aloe z Madagaskaru, na jehož fotku jsem při hledání inspirace narazil asi dva roky před tím.

Dokonce jsem si stáhnul pár jeho fotek a často si je zálibně prohlížel. Většina  přání nebo událostí, nebo i to co chceme, probíhá napřed v našich myšlenkách, aby se něco z toho uskutečnilo v naší tak zvané realitě. Pokud myšlenka, ani přání nestačí, musí dojít k realizaci. Podle fotek na internetu jsem si vytipoval, kteří naši pěstitelé prodávající sukulenty, mají toto malé aloe ve svých sbírkách. Když jde o kytky, nedělá mně problém dodat si odvahu a napsat pár řádek s prosbou o prodej vytoužené rostliny.

Ale nebyla k mání ani u jednoho z pánů pěstitelů. Sice jsem věděl, že když si do internetového vyhledavače zadám “Aloe castilloniae for sale”, zobrazí se mi nabídka ze stránek  www.baobab.com, což je nabídka sukulentů z dalekého Reunionu. Ten patří pod Francii, tedy do EU, prodávají za eura. Teoreticky vše v pořádku, prakticky ale pochybnosti, jak dlouhy by to malé aloe cestovalo.

Ten den, kdy přišla i od druhého pana pěstitele odpověď, že tato aloe zatím namnožená není, mi došlo, že jsem opět zatoužil po rostlině, která je víc vzácnější, než jsem si myslel. A že si ji k té šedesátce nejspíš nenadělím. Ještě jednou jsem si zadal do vyhledávače jméno rostliny a to for sale … A vypadla na mě nová nabídka semen tohoto aloe z ebay. Od prodejce ze Španělska.

Prodával asi deset, nebo jedenáct porcí semen, v každé z nich jich bylo sedm. Ještě to odpoledne jsem si jako první objednal dvě. Byla to má první zkušenost s nákupem na ebay. Tak jsem se i trochu obával, zda z toho Španělska něco dorazí. Tedy ten nákup za mě prakticky vyřídil Martin, já mu dal akorát peníze. Hned  druhý den mu na mobil přišlo oznámení, že semena byla odeslána.

Nastalo první napjaté očekávání. Nakonec to netrvalo tak dlouho, obálka dorazila asi za deset dní. Na poštovním razítku bylo Santa  Cruz De Tenerife. Nevím, jestli je prodejce jen jeden pěstitel, nebo je jich víc. Na ebay prodává semena velmi zajímavých sukulentů pod jménem, nebo značkou AFRIKSEEDS. To uvádím jako inspiraci pro stejné nadšence jako já.

Než přišla semena, koupil jsem si od Forestiny substrát pro kaktusy a sukulenty a ještě nějaký substrát pro výsev. To obojí jsem namíchal a přišlo další, ještě větší napjaté očekávání, zda něco vzejde, nebo nevzejde. 21.2. bylo zaseto. 6.3. se objevil první list. 9.3. o sobě dala vědět druhá rostlina a 13.3. , tedy v datumu se dvěma trojkami rostlina třetí. Poslední. Možná by pro zkušené pěstitele nebyly tři rostliny ze čtrnácti semen velkým úspěchem. Pro mě to úspěch byl, jen jsem byl dál v napětí, jak ty malé, téměř průsvitné listy porostou dál.

K mé velké radosti pomalu, ale jistě přirůstaly. Začal jsem jim říkat trojčata. Letos na začátku jara, po roce, už byla dost velká na to, aby každé z nich dostalo vlastní květináč. Misku po nich zdědila jiná rostlina, o které jak doufám také brzy pár řádek napíšu. I když stojí v těch květináčích o průměru 10 cm hned vedle sebe a přesazování proběhlo s velkou opatrností, zdálo se, jako by jim to přesazení příliš neprospělo. Ale po měsíci se pěkně vzpamatovala a trochu přirostla.

Říkal jsem si, že je představím až v době, kdy pokvetou. To se stalo o hodně dříve, než jsem předpokládal. Na květ vyhnalo to, které vzešlo úplně první. Celou tu dobu bylo takové nejvitálnější. Jenže s nadcházejícím kvetením jako by mu sesychaly listy. Také trochu víc ztmavly. Nevím, jestli to kvetení nepřišlo příliš brzy. Jen doufám, že ho přečká a opět se víc vzpamatuje. Nějak jsem si zvykl na to, že jsou tři a nerad bych ho postrádal. 

Do té doby, než se to jedno chystalo na kvetení a začaly mu “hubnout” listy, rostly všechny tři až na tu dobu po přesazení naprosto bez problémů. Mají dostatek světla i slunce, tedy pokud slunce zrovna svítí. Obvyklá zálivka jednou týdně, jako u ostatních sukulentů. Množství vody přizpůsobeno ročnímu období, teplu a světlu. V letošním roce se Aloe castilloniae objevila i v nabídce nejméně jednoho našeho pěstitele. Kdo hledá, najde.   

Tak to byl článek o trojčatech, o tom, jak si plnit přání i o zelené závislosti. Myslím, že dobře uhádnete, že nové rostliny se objevily i v letošním roce. Raději si už žádná předsevzetí nedávám, jen doufám, že je ještě nějaká šance, že ještě ten zdravý rozum dostanu. Snad není pozdě ani v těchto letech. 

https://youtu.be/rbp0GEb5w3g
https://youtu.be/cfZ4f1urjqc