Racinaea crispa

Racinaea crispa byla dřív Tilandsií crispou. Ale časy se mění, i názvy, nejen republik, ale i kytek. V tomto případě změnu způsobila odlišnost ve stavbě květu. Je to jedno, název se změní, podstata zůstává stejná. Rostlinu, ať už označenou dnešním, nebo dřívějším názvem jsem poprvé uviděl v knize „Pěstujeme tilandsie“. Tuto knihu nezmiňuji poprvé a jistě ani naposledy. Byla pro mě důležitou inspirací a zdrojem dobrých rad v době mých začátků soužití s tiladsiemi. I po jedenácti letek od jejího vydání ji mám vždy nadosah, což se mi u mnoha knížek nestává.

Racinaea crispa, foto (c) Martin Hetto

Tak tedy v té knize je tehdejší Tilandsie crispa zachycená na fotce Ing. Ježka, jednoho z autorů knihy. Nepřehlédnutelná svým vzhledem, který ji odlišuje od jiných tilandsií. Ani „stříbrná“, ani zelená, spíš strakatá v odstínech, hnědočervené i s trochou zelené. Listy nakroucené a to fotka tak úplně nevystihuje živou kytku. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli se mi líbí, nebo nelíbí. V té době pro mě ideál tilandsie vypadal trochu jinak, k mé škodě. Možná bylo tehdy k sehnání dost pěkných kytek, které bych dnes rád měl. No , neměl bych bycha honit, zas by nebyly jiné, nebylo by na ně místo. Stejně si myslím, že kytka (a neplatí to jen o kytkách), která k nám má přijít se k nám dřív, nebo později dostane.

Ke mně se Racinea crispa dostala před šesti lety. To už jsem si byl jistý tím, že se mi líbí a že bych ji měl rád mezi ostatními zelenými oblíbenci. Ta její odnož působila velmi zranitelným dojmem. Dnes po té době mohu říct, že ač tak na první pohled může působit, zdá se úplně bezproblémová.

Tedy vzhledem k tomu, že by měla pocházet z deštných a mlžných lesů a pralesů jižní Ameriky (Ekvádor, Kolumbie, Panama, Peru) a z nižších nadmořských výšek, rosím ji pravidelně každé ráno. Dřív to bylo ráno i večer, ale roste stejně dobře při orosení jednou denně. Když jsem byl na dovolené, vydržela i v náhradní péči při rosení tak dvakrát týdně. Podle doporučení jsem ji zasadil do směsi rašeliníku a bukové hrabanky.

Crispa, to znamená kudrnatá a nejedná se jen o nakroucené konce listů. Vlastně je to taková pacibulkovitá kytka, ale ty její listy vypadají hodně křehce, téměř jako nějaká jemná tráva, jejíž listy jako by byly podobné tenkému krepovému papíru. Podle ročního období a množství světla se i celá rostlina vybarvuje, na zeleném podkladě přibývá hnědočervených teček. Je sympaticky malá, jednotlivé rostliny mají na výšku kolem 13cm, šířka kolem 10cm.

Zajímavý stavěný květní klas se ze zelené vybarví do okrové, samotné květy jsou velmi drobné a moc dlouho nevydrží, za to vykvétají postupně a zdobí rostlinu nějaký ten týden. Racineu crispu mám přece jen kousek od okna, no, tak půl metru. Většinu dne není vystavena přímému slunci, nějakou chvilku v pozdějším odpoledni ji ho také dopřeji. V zimě na ni nejde ani největší chlad od okna, byt není moc přetápěný, teplo (nebo zima) tak kolem 18 stupňů. Osobně mám rád takové atypické rostliny a jsem ještě raději, pokud u nich nevidím nějaké výrazné strádání. V tomto případě jsou obě podmínky splněny.

Kalanchoe farinacea

Mým posledním neplánovaným letošním sukulentem je Kalanchoe farinacea. O jeho existenci jsem do letošního roku, přesněji do poloviny letošního dubna neměl ani potuchy. Jednou jsem si četl na mých oblíbených internetových stránkách o sukulentech (www.sukulenty.estranky.cz) o stromu dračí krve (Dracaena cinnabari)z ostrova Sokotra. Když mě nějaká rostlina zaujme, chci se o ní dovědět co nejvíc a tak jsem hledal další informace a jakousi náhodou se mi objevil článek na dalších pěkných českých stránkách věnovaných převážně rozchodníkům. (www.krasa-netresku.cz)

V tom článku psala autorka o jiné rostlině z tohoto ostrova, přesně o té, které je v názvu dnešního článku. Dracena cinnabari byla rázem zapomenuta a místo toho jsem hledal další obrázky zmíněného kalanchoe.

Čím mě tato pro někoho obyčejná rostlinka s červeným kvítkem tak zaujala. Právě tou dokonalou jednoduchostí, prostou, ale i hezkou nekomplikovaností. Kulaté sukulentní lístky, zdánlivě obyčejné šedozelené barvy. V kontrastu s celkem jednoduchou stavbou červených kvítků dokonalá kombinace.
K tomu mé sympatie k ostrovům a endemitům, kteří žijí právě jen tam, na tom jednom místě.

Začal jsem přemýšlet, kde bych tu rostlinu sehnal, článek o ní jsem našel i na prvních zmíněných stránkách. Bojoval jsem s pokušením napsat, nebo zavolat autorům článků, kde se dá Kalanchoe farinacea sehnat.

Nakonec jsem se rozhodl být „rozumný“, nenosit další dříví do lesa a nic neschánět.

Asi za týden na to jsem jel do jednoho zahradnictví pro hnojivo na pokojové kytky a když už jsem tam byl, obešel jsem i stoly s nabízenými rostlinami.

Na místě vyhrazeném sukulentům jsem uviděl něco povědomého, nejspíš jsem váhal, zda je to nějaká cotyledon, nebo nějaká tlustice, nebo přímo to, co jsem si myslel, že to je. Přesně, že by to mohlo být. Kalanchoe farinacea typické kalanchoe moc nepřipomíná, spíš tu tlustici, nebo cotyledon. Cotyledony mám už doma a pro pěstování v bytě se mně moc neosvědčily. Přes léto jsou za oknem, venkovní vzduch a slunce jim dělají moc dobře. Přes zimu, i když se je snažím téměř nezalévat vždy opadají a zdegenerují. V létě se zas spraví, jenže po několika zimách už jsou to takový chudáčci.

Zpět k té rostlině v zahradnictví, ať už to zmíněná kalanchoe byla nebo nebyla. Dovoz z Holandska, žádná malá kytka. Z původních třech rostlin zbývaly dvě, ta třetí byla viditelně utržená. Každý výhon jistě 20cm, zasazené v té rašelině, ve které ty pěstírny asi všechno pěstují. V tom zahradnictví se s kytkou moc nemazlily, stála tam asi dlouhou dobu. Listy měly nějak scvrklý povrch, nadbytkem vody určitě netrpěla. Dvakrát jsem se ke kytce vrátil, zkoumal ji ze všech stran a nakonec jsem ji vrátil zpět a odešel. Možná to někdo také znáte. Potom se vám to v hlavě rozleží, nedá vám to, i přes ten pocit že zas děláte něco, co by jste neměli se pro kytku vrátíte a přes to špatné svědomí si ji s jistou úlevou nesete domů. Nakonec propásnout tak vstřícnou náhodu, která by se nemusela hned tak opakovat by byl pěkný nerozum. 

Ale co s takovým přerostlým koštětem, které nemá s fotkami, na kterých se vám zmíněná kytka líbila mnoho společného. Ač to dělám nerad, v tomto případě jsem oba vrcholky uřízl. Dal jsem je zakořenit do vody a vyšlo to. Za pár dnů narostly kořínky. Starou kytku jsem dal za okno, kde také obrazila a spodní listy, které jsem od těch vrcholových řízků odtrhl jsem po zaschnutí dal do výsebního substrátu. Odtrhnout šly dost těžce, moc jsem nevěřil, že by z nich něco vyrostlo. Ale první malé lístky už vykoukly ze země. Ten jeden zakořeněný lístek měl už při sázení do upraveného substrátu pro sukulenty a kaktusy zárodek květenství. Poupata neopadala, jak jsem očekával, ale zvětšovala se až vykvetla.

Kalanchoe farinacea je zřejmě opravdu vděčná kytka a i když mám velké předsevzetí, že je to poslední, nebo jeden z posledních sukulentů (kromě jedné výjimky, kterou jsou mezi sukulenty řazené rostliny rodu Hoya, ale o těch někdy jindy) co jsem si pořídil, jistě bych ji doporučil vaší pozornosti. Přečíst si o ní můžete na stránkách na začátku uvedených. Mám ji příliš krátce na to, abych mohl něco radit. Připomenu tedy to základní. Na ostrově Sokotra žije v suchém prostředí na skalnatém planinách. Ostrov má celoročně teplé podnebí, zřejmě asi ani v zimě nebude chtít menší teploty než těch 15, 18 stupňů. Světla celoročně co nejvíc.

Tak dnes to bylo o příznivé náhodě, díky které se k nám kytky dostávají. A ještě něco, když kvetla, zahrál jsem si na čmeláka a květy jsem zkusil opylit. Vypěstovat ji ze semínka, to by bylo něco. Jenom na to mít místo. Na posouzení, jestli je známost s kalanchoem farinaceou známost dlouhodobá, nebo krátkodobá, je ještě příliš brzy. Každopádně známosti s ní nelituji.

Tillandsia pruinosa

S pacibulkovitými tilandsiemi jsem to tak úplně nezvládl. I když je považuji za jedny z nejatraktivnějších a správně exoticky vypadajících tilandsií a pokojových, tedy přesněji i v podmínkách našich bytů rostoucích rostlin. Kde byla chyba? Asi ve větším rosení, v menším světle, v kombinaci obojího. Možná k tomu přispěl i relativní chlad ve spojení s tou „zálivkou“. Rozloučily se se mnou vždy v zimě, tedy to je období, vyžadující trochu větší opatrnost. O to víc si cením těch pacibulek, které u mě vydržely. Jedna z nich právě kvete a tak jsem poprosil Martina o aktuální fotku.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Pruinosu mám pět, nebo šest let. Živá mi padla do oka ještě víc než na fotkách, které jsem do té doby viděl. Buclaté tělíčko a listy jako chapadélka. Stejně jako Tilandsie bulbosa může připomínat na hlavu postaveného malého hlavonožce. Pruinosa má navíc pěkný kožíšek, tedy její povrch je hustě pokryt vrstvou šupinek, které jsou nezbytné v procesu přijímání vody a vláhy.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Někde jsem se dočetl, že je odolná vůči slunci, na kterém se pěkně vybarví. Dal jsem ji tenkrát hned na slunce a ona se spálila. Čímž se potvrdilo úsloví, nevěřte všemu, co čtete. Ve článku Ing. Ježka v knize „Rostliny pro vzdušné zahrady“ je v kapitole o pacibulkovitých tilandsiích zmíněné jejich postupné zmenšování. Další generace jsou menší, než jejich rodiče. Myslím, že se u mě vystřídalo už víc generací. Je pravda, že v našich podmínkách asi trochu strádají, tak jako každý živý tvor, nebo bytost vytržená z prostředí, kde je doma, kde je nespočetně let zvyklá. To světlo a síla slunce střední a jižní Ameriky u nás není, ten vzduch v přírodě má také jinou sílu a vláhu. Tilandsie má v sobě generacemi zakotvený řád, za jak dlouho vykvést, kolik má na to každý její jedinec času. A tak někdy pospíchá a i když nestačí pořádně vyrůst, dá se do kvetení.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Na druhé straně, pokud vyroste do trsu, v tom množství je také síla a tak zase ve třetí, čtvrté generaci dorůstá do kvetení tilandsie zase o něco větší. To je i případ mých letošních pruinos. Co o této, pro mě jedné z nejhezčích pacibulkovitých tilandsiích napsat? To, co mám vyčtené z mé nejmilejší a nejčtenější knihy o tilandsiích „Pěstujeme tilandsie“ (autoři J.Blovský, J.Gratias, Z.Ježek). Sametový povrch tilandsie je už v jejím názvu- pruinosa znamená ojíněná.

Tillandsia pruinosa, foto (c) Martin Hetto

Vyskytuje se na velkém území. Od Floridy přes Mexiko, dále Honduras, Guatemala, Brazílie, Kostarika, Kolumbie, Ekvádor, Venezuela, Na Kubě a na Jamajce . V období od jara do podzimu, tedy tím myslím ještě ty hezké podzimní dny kdy ještě svítí slunce rosím dva až třikrát týdně, pokud jsou právě teď vedra kolem 30 stupňů a kytka právě kvete, tak klidně každé ráno. V zimě jsem opatrnější, dvakrát týdně, opatrně, možná by stačilo i jedno rosení, asi podle teploty. Dávám pozor, abych ji znovu nespálil, na okně je trochu stíněná tilandsiemi před ní. Věřím, že by mou péči mohla ocenit a hned tak se se mnou nerozloučí, jako některé jiné pacibulkovité.

Tillandsia pruinosa - detail, foto (c) Martin Hetto

Euphorbia cylindrifolia

Do té doby, než se na oknech v mé blízkosti začaly ve větší míře vyskytovat sukulenty jsem neznal kořenovku a vlnatku. Sice si vzpomínám, jak jsem se jednou díval na jeden na ulici rostoucí modřín, který měl jehličí obalené něčím co připomínalo miniaturní kuličky vaty. Ale největším známým nepřítelem mých rostlin byla do té doby sviluška.

Euphorbia cylindrifolia - poprvé kvetoucí, foto (c) Martin Hetto

Časy se mění, poznáváme nové věci, i ty, o které nestojíme a vlnatka je jednou z nich. V současnosti dělím sukulenty i podle toho, jak jsou, nebo nejsou atraktivní pro vlnatku. Ty, které jí nechutnají mají velké plus.

Musím to zaklepat, ale na několika málo euphorbiích co mám jsem vlnatku zatím nikdy neviděl a tak jim nějaké ty body navíc určitě patří. Možná to bude tím, že jim tyto jedovaté rostliny nevoní.

Euphorbie mně jako obrovská skupina malých i velkých rostlin, jednoletých i vytrvalých sice zas tak moc neučarovala, ale najdou se i výjimky.

Euphorbia cylindrifolia - o nějaký ten rok starší, foto (c) Martin Hetto

Před více jak dvaceti lety jsem si koupil svou první knihu, věnovanou pouze sukulentům (1987 , Jan Glose, Štěpán Husák: Sukulentní rostliny). Právě v této knize jsem poprvé uviděl fotku mladé rosliny Euphorbie cylindrifolie a ta mi díky svým zvláštním lístkům i atypickému zbarvení padla do oka okamžitě.

Ještě pěkných pár let uplynulo, než se její semenáček ocitl ještě s jedním dalším jiné euphorbie (ta bude někdy příště) u mě na okně. Teď to bude víc jak šest let. Čekal jsem nějakou choulostivou, problémovou rostlinku, ale dodnes s ní žádné problémy nebyly.

Euphorbia cylindrifolia - kaudex, foto (c) Martin Hetto

Co o ní napsat? Je jedním z těch krásných a originálních sukulentů pocházejících z Madagaskaru, z ostrova, na kterém je jistě jedinečná flóra i fauna. Například lemurové, které jsou jistě atrakcí každé ZOO i filmu Madagaskar.

Euphorbia cylindrifolia - letos, foto (c) Martin Hetto

O Euphorbii cylindrifolii se píše jako o kaudiciformní miniatuře. Všechno je relativní, mě by potěšila miniatura ještě větší. Po těch šesti letech u mě (předpokládám, že je minimálně sedmiletá, možná i osmiletá) její nejvyšší větve se nacházejí sice jen kolem osmi centimetrů od zamě. Ale nejdelší rozpětí jejích větví, nebo výhonů rostoucích z jejího kaudexu je 24 cm, samotný kaudex je takový šišoid šest centimetrů dlouhý, pět široký. Nejdelší jednotlivé lístky které mi připomínají miniaturní úzké lodičky měří většinou do dvou centimetrů. Myslím, že čím je rostlina starší, tím je má menší.

Euphorbia cylindrifolia - letošní květ, foto (c) Martin Hetto

Viděl jsem hodně fotek, na kterých má tato rostlina lístky jen na konci výhonů. Má je dost olistěná, i když dnes už méně, než před nějakým rokem. Možná to bude i tím, že ji příliš nenechávám vyschnout, od jara do podzimu má svůj příděl vody každý týden, v zimě každé dva týdny. V zimě má lístky tmavozelené, hned, jak je na jařevíc slunce se jí vybarví tak, jak vidíte na fotkách. To na sebe nenechají dlouho čekat ani béžové malé květy, tedy přesněji květní listeny, které ji opravdu sluší.

Euphorbia cylindrifolia - detail květu, foto (c) Martin Hetto

Někde jsem četl, že má ráda kyselejší substrát, tak jsem ji zasadil do směsi pemzy, substrátu pro kaktusy a přidal trochu rašeliny. V době vydání zmíněné knihy byla tato euphorbie asi dost velkou vzácností. Dnes už se v nabídkách pěstitelů sukulentů objevuje pravidelně. Jistě by si větší rozšíření v oknech našich bytů zasloužila. Návštěva ostrova Madagaskar by musela být krásná, ale nemám ji v plánu. Tak se aspoň rád podívám na nějakou tu rostlinu odtamtud pocházející.

Euphorbia cylindrifolia, foto (c) Martin Hetto

Tillandsia diaguitensis

Diaguita- toto slovo znamená skupinu jihoamerických domorodých národů. Rozmach jejich kultury spadá mezi 8. a 16.století na území severozápadní Argentiny a severního Chile. Jejich potomci žijí v této krajině snad ještě dnes, stejně jako Tilandsie diaguitensis, která byla právě po tomto indiánském území nazvána. T.diaguitensis se nachází ještě v Paraguayi.

Tillandsia diaguitensis, foto (c) Martin Hetto

Je to další tilandsie s prodlužujícím se stonkem, tentokrát „stříbrná“, vyžadující co nejvíce světla.

Musím přiznat, že mě nejdřív upoutalo její jméno, potom i její docela sympatický vzhled i skutečnost, že s těmito tilandsiemi do délky rostoucími mám velmi dobré zkušenosti.

Vlastně ani přesně nevím, jak ji mám dlouho, tak tři, čtyři roky, padla mi do oka při mé druhé a zatím poslední návštěvě v Sibřině, v místě, kde se musí líbit každému, kdo má rád tilandsie. Diaguitensis sympaticky přirůstala, za jednotlivými listy se objevovaly malé, ale viditelně a dobře rostoucí odnože. Někdy na začátku zimy se v jejím středu objevilo něco atypického, viditelně to nebyl jen další list. Ale naše zimy nejsou pro tyto světlomilné tilandsie asi to pravé, tak jsem se raději moc netěšil. Ale ten pupen, tedy přesněji rostoucí květní klas se prodlužoval a zvětšoval.

Trvalo mu to opravdu i na tilandsii docela dost dlouho. Začátkem července, kdy už byl ten květní klas relativně hodně dlouhý a výrazný vykoukl první velký bílý květ, asi nejvíc podobný květu tilandsie xiphioides. Možná i podobně vonící. Během týdne, možná deseti dnů rozkvetly další dva. A bylo po parádě. Myslím, že další kvetení hned tak nebude, byl to docela nepoměr, mezi tím dlouhým čekáním na květ a dobou kvetení.I tak to bylo to od Tilandsie diaguitensis celkem milé, dá se říct, vlastně napsat, že jí to sluší i bez toho květu.

Jak se haworthie (ne)staly mou velkou láskou

Už to bude opravdu pěkná řádka let, co jsem si koupil svoji první haworthii. Myslím, že jsem asi ani nevěděl, že se tak jmenuje. Ale už tenkrát jsem měl knihu o pokojových kytkách a tam jsem si ji vyhledal. Haworthia atenuata. První haworthie, jejíž potomky mám ještě dnes.

Haworthia attenuata, foto (c) Martin Hetto

Tu druhou jsem si přinesl možná o rok, dva později z výstavy sukulentů a kaktusů, a možná jen podle přiložené jmenovky jsem ke svému překvapení zjistil, že je to také haworthie. Havorthia truncata, rostlina, která na toho, kdo ji vidí poprvé jistě zapůsobí velmi výstředním dojmem. Tlusté tuhé sukulentní listy rostoucí jako vějíř na dvě strany, jakoby všechny uříznuté.

Haworthia arachnoidea, foto (c) Martin Hetto

Také se mnou nějakým zázrakem vydržela do dnešních dnů. V té době mě nenapadlo se o haworthie nějak více zajímat, až do doby hodně o pár let dál, kdy jsem si koupil Encyklopedii sukulentů (autoři Ježek, Kunte). V té knize je na fotografiích těch druhů mnohem víc. Některé se mně moc líbili a inspirovali mě k hledání dalších fotek na internetu. Kdo hledá, najde a já těch fotek našel až moc. Do některých druhů jsem se už jen podle jejich obrázků zamiloval a začal je shánět ...

Haworthia limifolia, foto (c) Martin Hetto

Haworthie jsou totiž rostliny, kterým se dá velmi snadno propadnout. Jsou malé, takže se vejdou, jednotlivé druhy jsou tak vzhledově odlišné, že by toho, kdo o nich víc neví ani nenapadlo, že se jedná o rostliny stejného druhu. Až když vykvetou, spojuje je velmi podobné, většinou nenápadné květenství. Někdy i dost vysoké s bělavými, nijak extra ozdobnými květy.

Haworthia - květ, foto (c) Martin Hetto

Během dvou let jsem sehnal snad šedesát, možná i víc druhů. Domů by se mi nevešly a tak jsem je poskládal v práci na okno dlouhé, prosklené stěny kam se opíralo slunce. Velká chyba. Má naivní představa, že každý sukulent je vděčný za co největší příděl slunečních paprsků v tomto byla v tomto případě pro haworthie dost nešťastná. Haworthie pochopitelně uvítají co nejvíce světla, ale polední slunce nemusí. V přírodě díky svému přízemnímu růstu přežívají v přistínění vyšších rostlin.

Haworthia cv., foto (c) Martin Hetto

Velká část z nich mění kořeny a to je období, kdy nepřijímají tolik vody. Rostlina vypadá, že jí něco chybí, můžete se mylně domnívat, že voda, jenže ona ji nemá moc čím přijímat a tak může uhnít, nebo začít odcházet. Nejlepší rada (ne z mé hlavy) je rostlinu vyndat, prohlédnout kořeny, nebo jejich zbytky, zda nejsou napadeny kořenovkou nebo vlnatkou, nechat pár dnů odpočinout a pokud je vše v pořádku, zasadit do nového propustného substrátu.

Haworthia cooperi var. dielsiana, foto (c) Martin Hetto

Někdy se stane, že se haworthie výrazně zbarví, většinou do červeného odstínu. Pokud je to až příliš výrazné zbarvení, může to být varovné znamení, že něco není správně. Opět vyndat, zkontrolovat, nechat odpočnout a znovu zasadit. To časté přesazování mají haworthie asi dost rády. Já přesazování kytek moc rád nemám, v přírodě je také nikdo nepřesazuje, ale doma je doma a mají tam jiné podmínky. Zjistil jsem, že přesazením se zachránily i zdánlivě beznadějně vypadající rostliny haworthií, myslím, že jim by dělalo dobře pravidelné přesazování, které bohužel v bytových podmínkách ve velkém nedělá dobře mně. Jednou, dvakrát je zachráním, ale jak to začnou požadovat pravidelně, připadá mně to jako oboustranné trápení, které je dobré ukončit.

Haworthia arachnoidea, foto (c) Martin Hetto

Ze začátku mého nadšení haworthiemi to vypadalo, že budou spolu s tilandsiemi mými nejoblíbenějšími rostlinami. Ale zatímco tilandsiím se daří řekl bych čím dál lépe, u havorthií to je přesně naopak. Mnoho z nich se už rozloučilo, další spíš přežívají. O málokteré bych mohl říct, že vypadá spokojeně.

Byla to má chyba. Myslím, že pokud někdo propadne nějakým kytkám tak jako já tilandsiím, asi by ostatní zelené oblíbence měl brát jako jednotlivé individuality a ne propadávat další velké, byť nádherné skupině rostlin. Aspoň ne tak neuváženě a hromadně, tak jako já.

Haworthia sordida, foto (c) Martin Hetto

Haworthie jsou zajisté kytky, které stojí za to, pro toho, kdo má pro ně vhodné podmínky, místo, kdo občas rád přesazuje. Já už nové nesháním, ty, které přežijí nechávám žít, nebo dožít. V každém případě setkání s nimi nelituji, to by mohly spíš ony. Ať žijí haworthie a všichni pěstitelé, kteří to s nimi umějí! Pochopitelně i všichni ostatní.  

Haworthia sordida - květ, foto (c) Martin Hetto

Tillandsia fuchsii var.fuchsii

Delší dobu jsem měl obavy z křehce a jemně vypadajících tilandsií. Zřejmě trochu zbytečně.

Tillandsia fuchsii, foto (c) Martin Hetto

Tillandsii fuchsii jsem si před pár lety koupil coby T.fuchsii var.stephanii, podle fotek se ale

domnívám, že jde o T.fuchsii var. fuchsii. Abych to ještě víc upřesnil, existuje ještě forma gracillis, která má listy o hodně delší a tenčí. A ještě je jí velmi blízká T.argentea, která má být o něco choulostivější, má červené, na koncích víc otevřené květy.

Tillandsia fuchsii - detail květu, foto (c) Martin Hetto

Podstatné pro mě je to, že s touto sympaticky malou kytkou (výška 7cm, průměr růžice 8cm) řazenou do tilandsiít s růžicí s plnou cibulovitou bází, pěkně kvetoucí nejsou žádné problémy. To, jaká je to přesně varianta mě netrápí. Už svým líbivým vzhledem výrazně „stříbrná“ tilandsie dává najevo, že má ráda co nejvíc světla. Mám ji hned v první řadě na okně, užije si i pár hodin odpoledního slunce. Rosím ji stejně často jako jiné tilandsie, dva až čtyřikrát týdně podle počasí od jara do podzimu, v zimě tak dvakrát týdně.

Tillandsia fuchsii, foto (c) Martin Hetto

Poprvé kvetla před třemi roky, to už byla určitě několik let stará. Odnožím, na rozdíl od semenáčů to trvá podstatně kratší dobu, než vykvetou. Těm jejím dvěma potomkům to trvalo tři roky.

Původní domov má někde v Mexiku nebo jinde ve Střední Americe. Myslím, že při přiměřené péči nebude strádat ani v podmínkách českých bytů.

Tillandsia tenuifolia var. vaginata

Kdybych měl vybrat tilandsie, která pravidelně a hezky kvetou, určitě by mezi ně patřila i Tilandsie tenuifolia var.vaginata. Mám ještě další tenuifolii, která také pěkně kvete, akorát jí to trvá mnohem déle, vykvete jednou za pár let. Pár se v tomto případě nemyslí dva, ale víc.

Kdežto tenuifolia var. vaginata kvete téměř každý rok. Tedy možná jednou vynechala, ale ani tím si nejsem úplně jistý. I když samotné kvetení je po pár dnech pryč, dlouho před tím, než rozkvetou bleděmodré malé kvítky, zdobí hezky zelenou rostlinu výrazně zbarvený květní klas.

Celá rostlina je sympaticky malá, nekvetoucí mi vždy připomínala větvičku nějakého jehličnatého stromu. Tenuifolia má znamenat jemnolistá, podle mě spíš tenkolistá, i když takových tilandsií s tenkými, nebo třeba i jemnými listy je určitě víc.

V knize jsem se dočetl, že tenuifolie jsou řazené mezi růžicovité, trávolisté tilandsie. U této konkrétní varianty bych si dovolil nesouhlasit. Její listy jsou proti ostatním variantám mnohem kratší, trávu určitě nepřipomínají, spíš to jehličí. A během let se rostlinám viditelně prodlužuje stonek, i když sympaticky pomalým tempem. Po odkvětu se většinou rozvětví, po pár letech díky tomu, že všechny nové rostliny (připomínající konce větviček) rozkvetou současně nás může čekat pěkný zážitek.

Domovem tenuifolií je Argentina, Kolumbie, Venezuela, Antily. Odkud pochází tato varianta netuším, ke mně se dostala z Moravy od jednoho pana pěstitele.

Podle mých omezených zkušeností (tenuifolie mám jen dvě) jsou to velmi dobře rostoucí, bezproblémové tilandsie. Mám je na světle, ale ne v první řadě u okna. Rosím dva až čtyřikrát týdně v teplejší a světlejší části roku, přes zimu dvakrát týdně. V období, kdy se objeví květní klas, klidně i denně. Ty kvítky potom stojí za ten čas a pozornost, které jim věnujeme.

Foto (c) Martin Hetto

Tillandsia albertiana

Když v letošním roce začínalo léto, vykvetla na poli mezi obilím, kam jsem pravidelně chodil na procházku, záplava vlčích máků. Krásný kontrast jasně červené a svěží zeleně mladého obilí.

V ty samé dny vykvetla i Tilandsie albertiana, která mně svým zatím letos jediným květem ty květy máků v zeleném poli připomínala.

Kdybych měl po pravdě říct, co z toho bylo krásnější, asi bych musel přiznat, že ta záplava vlčích máků. Také déle kvetly a jejich květům, i když jen květům plevele v obilí se málokterý květ ušlechtilých květin vyrovná. To bude asi tou barvou, která je opravdu působivá.

Ale v bytě nikdo pěstovat vlčí máky asi nebude, stejně jsou nejkrásnější na poli. Zato albertiana svým na tilandsii poměrně velkým, sytě červeným květem pěkně se vyjímajícím mezi jejími zelenými listy v bytě určitě potěší.

Tillandsia albertiana, foto (c) Martin Hetto

Není to ani moc velká tilandsie. Ovšem když se jí daří dobře, narůstá do pěkného trsu, který vypadá určitě lépe než jednotlivá rostlina. Je to dvouřadá tilandsie, to znamená listy rostou proti sobě. Je spíš zelená a podle toho, co jsem se dočetl pochází se severozápadní Argentiny, kde by měla růst na skalních stěnách nad tamějšími potoky, lokality by měly být zastíněné.

Tillandsia albertiana, foto (c) Martin Hetto

Z toho vyplývá i co bude chtít v bytě. Častější rosení, dostatek světla, ale vyhnout se polednímu slunci. Z původně jednoho malého trsu už mám dva podstatně větší. Na jeden svítí odpoledne slunce o dost víc než na druhý, i když i ten je blízko okna. Když od jara do podzimu svítí slunce, rosím je téměř každé ráno. V ostatním období tak dvakrát, třikrát týdně podle toho, jaké je světlo, nebo tma. Pár rostlinek z trsu už uhynulo, myslím že v důsledku příliš častého a vydatného zalévání. Časté je asi pořád, ale už méně vydatné.

Dostala jméno po argentinském botanikovi Alberto Castellanosovi.

Tillandsia albertiana, foto (c) Martin Hetto

Ještě bych zmínil, že pěstitelé vyšlechtili nejméně třináct kultivarů, kříženců této tilandsie s jinými druhy. Velmi pěkný je podle obrázků kříženec s Tilandsií edithiae, nazývající se Lisas Jewell. Jména ostatních začínají vždy slovem Mystic a prohlédnout si je můžete na fcbs.org, ve fotogalerii kultivarů tilandsií. Řazeny jsou podle abecedy, dobře se najdou. Některé kultivary mají víc květů, jindy jsou růžové, meruňkové a kdoví ještě jaké.

Tillandsia albertiana, foto (c) Martin Hetto

Mě se líbí ale asi nejvíc ten pravý květ Tilandsie albertiany, i když vykvétá na každé rostlině jen jeden.

Albertiana si alespoň u mě doma kvete kdy chce, prakticky už vystřídala všechna naše roční období. Někdy se objeví jen jeden květ, jindy třeba šest, osm najednou. Květ vydrží asi týden, nejintenzivnější červenou má v prvních dnech, potom jako by trochu vybledl.

Tillandsia albertiana, foto (c) Martin Hetto

No, teď je polovina srpna, pole je sklizené, rozorané, po vlčích mácích ani památka. A Tilandsie albertiana se zase chystá kvést.