neděle 26. února 2017

Tillandsia atroviridipetala - další zelený minikvět

V tomto téměř již uplynulém týdnu jsem v zahrádkách viděl rozkvetlé sněženky, na poli jsem slyšel zatím nesmělý zpěv skřivana. Bylo to jen pár nesmělých trylků, ale spolu se sluncem několika posledních dnů je to naděje, že jaro je za dveřmi.


K tomu očekávám, že poprvé vykvete jedna tilandsie, která bude v nejbližších týdnech představena. A znovu rozkvetla další, s velmi krkolomným jménem, Tilandsie atroviridipetala.
Už jsem o ní psal na těchto stránkách nejméně dvakrát. Ale je to má oblíbená tilandsie, kterou jsem měl ve více variantách.


Správně jsem napsal měl v minulém čase, během posledních dvou let se se mnou rozloučily tři z mých pěti atroviridipetal. Prostě zima v paneláku pro ně není to pravé. Z toho, kolik jsem jich měl je vidět, že tato tilandsie patřila k mým nejoblíbenějším. Je pohledná sama o sobě, ale nejvíc se mi na ní líbí barva jejího miniaturního květu.


Tato konkrétní atroviridipetala, jejíž název by měl znamenat tmavě zelený květ pochází z výstavy tilandsií v Chotči před nějakými deseti lety. Je to už třetí generace. První po odkvětu odnožila, ale její potomek sám nikdy nevykvetl. Alespoň dal život další odnoži a to je ta právě rozkvetlá a je to třetí květ tohoto květenství.


Přemýšlel jsem o tom, že je asi zbytečné nechat ji znovu fotografovat, ale vzhledem k tomu malému zelenému květu, který se při nejlepším objeví zas až za nějaký ten rok jsem opět neodolal. Druhý důvod je, že kytek, o kterých jsem nepsal už tak moc není a myslím, že podstatnou zásluhu na návštěvnosti těchto stránek mají právě Martinovo fotky.

Dělá nejen pěkné fotky, ale jdou mu i ruční práce, na důkaz přikládám odkaz:


A ještě nějakou pěknou písničku.
 

sobota 18. února 2017

Aloe juvenna

Aloe juvenna je podle mé zkušenosti jedno z nejvděčnějších aloí a sukulentních rostlin vůbec.
Malou rostlinu jsem si koupil před jedenácti lety a dnes na fotkách z tohoto týdne vidíte její potomky, tedy její odnože.

Ty původní byly už trochu přerostlé, odspoda zaschlé a při mytí oken v práci, kdy mně kolegyně ty největší “hrůzy” vyhazovala a upravovala, padly za oběť jejím estetickým nárokům na to, jak má kytka krášlící pracovní prostředí vypadat.

Aloe juvenna si z toho příliš nedělá a roste spokojeně dál. Kromě této představené rostliny, rostoucí stále v původním květináči o průměru devíti centimetrů jsem ještě pro výzdobu okna u schodiště zakoupil asi o rok později další roslinu, myslím že v OBI. Za nějakých pár desetikorun.  

To jsem zasadil do truhlíku, kde v dostatku, až přemíře prostoru začalo téměř bujet, růst až moc do délky a roztahovat se na úkor ostatních sukulentů z téhož truhlíku. Za to tam poprvé a   také naposledy vykvetlo, později bylo také dosti zredukováno.

Jak je vidět, při lepších podmínkách může trochu víc přirůstat, když je drženo v omezeném prostoru malého květináče, přizpůsobí se podmínkám.

Na Wikipedii jsem se dočetl, že toto sympatické aloe pochází z Keni, kde žije na skalách ve výšce 2300metrů nad mořem. Jeho naleziště je prý jen na jediném místě.

Podle Encyklopedie sukulentů je Aloe juvenna jedno z nejčastěji pěstovaných miniaturních aloí. Vzhledem k tomu jednomu nalezišti někde v horách v Keni, docela obdivuhodné.


sobota 11. února 2017

Pleomele reflexa (Dracena reflexa)

Po roce devadesát (v minulém století), když kapitalismus nahradil socialismus, začaly vyrůstat velké obchodní domy, jeden za druhým. Na místě na jednom konci Plzně, kde dřív stály domy s velkými zahradami vyrostlo vedle sebe víc obchodních domů. V tom největším se dostalo vše možné od potravin až po nevím co a otevřeno tam měli 24hodin denně, svátky, nesvátky.

Budova, ve které je nejvíc obchodů je ryze praktická, bez oken, jen s umělým světlem zářivek. Na chodbách mezi obchody jen pár laviček a jako dekorace velké květináče a v nich “stromy”.Že to nejsou stromy, mně bylo hned jasné. Nejdříve jsem měl podezření, že to ani nejsou živé kytky, když mají dlouhodobě vydržet s tím umělým světlem. No, byla to dracena reflexa, nebo spíše pleomele reflexa, dotyčnou rostlinu najdete pod oběma názvy.


Tehdy jsem tam chodil nakupovat každý týden, vždy jsem sledoval, jak se těm stromům pod tím umělým dvacetičtyř hodinovým světlem asi žije. Kupodivu byly stále stejně zelené a vypadaly docela dobře. Přešlo pár let, to už jsem tam téměř vůbec nechodil. Potom jednou jsem se tam zas vydal. Čekal jsem tam na té chodbě zrovna u té jedné rostliny a díval se, jak sešla. Nevypadala už moc k světu, polámané větve. Jedna ulomená na konci obrůstala několika novými, malými výhony. No, pleomela reflexa, já najednou dostal ten zelený reflex a za chvíli se mi v dlani schoval ten nejmenší výhonek.

Ani jsem pořádně nevěděl, proč jsem si zas přidělal další starost. Dracena byla neprakticky velká. Snad mi jí tak zdecimované bylo líto a chtěl jsem alespoň kousek z ní zachránit. Po nějakém roce už tam byly jiné rostliny. Možná jsem jí chtěl dopřát trochu toho denního světla.
Tři listy z nichž největší měl tak dva centimetry na délku. Asi tři milimetry stonku. Moc malý “řízek”. Ale nakonec se po pár týdnech objevil malý kořínek, potom druhý.


S dracenami jsem měl do té doby docela dobré zkušenosti, tedy pokud je nenapadly svilušky nebo jiná havěť. Vždy rostly dobře a rychle, někdy až moc. Tato nerostla první tři, čtyři roky téměř vůbec. I když byla na světle, v teple, rostla naprosto minimálně. Ještě takovým způsobem, že jeden list přirostl, jeden zežloutl a upadl. Při stěhování jsem chvíli váhal, jestli vyhodit, nebo stěhovat, ale mně prostě to vyhazování kytek nějak nejde.

Tady v paneláku nastal obrat. Najednou začaly růst větší a hezčí listy, stonek zesílil. Tedy nic není ideální. místo aby rostla nahoru, rostla vodorovně. Zatím to nevadí. Za ty další čtyři roky narostla do délky čtyřiceti centimetrů, jednotlivé listy mají kolem čtrnácti centimetrů na délku a dva a půl na šířku. Na konci roku mě překvapila rostoucím květenstvím. Ale květy, ještě nerozvité začaly opadávat. Tak byla pro jistotu vyfocena, ještě než se nějaký otevřel. Co kdyby všechny opadaly ještě před otevřením.


Minulou sobotu v pět hodin ráno, když jsem vstával jsem zajásal, květy byly otevřené. Jenže po osmé už byly zavřené a otevřely se zas až po dvanácti hodinách, za tmy. Tato kytka prostě kvete v noci. Tak bohužel, je to bez fotky otevřených květů. Květy jsou docela pěkné, tak trochu připomínají květy tchýnina jazyku, ale řekl bych, že jsou o něco hezčí a relativně barevnější. Předpokládal bych, že budou vonět, no co jiného by také měly noční můry, které je zřejmě opylují nalákat. Asi nemám citlivé čichové ústrojí těch nočních motýlů, nic necítím.

Co ještě o Pleomele reflexe napsat?  Pochází z Madagaskaru, Mauricia a dalších přilehlých ostrovů v Indickém oceánu. Domorodci ji používali při léčbě malárie a jiných nemocí, ale nebylo prokázáno, že by měla nějaké léčivé účinky. Za to bylo prokázáno, že účinně čistí vzduch, zejména od formaldehydu. Kromě základní zelenolisté varianty se vyskytujÍ i pestolisté. K dostání jsou pod názvy Song of India a  Song of Srí Lanka.


   

sobota 4. února 2017

Haworthia attenuata

Haworcie attenuata byla mou první haworciíí. Utíká to, je to už více jak třicet let. Vlastně jsem v té době ani nevěděl, že je to haworcie, možná jsem si myslel, že jde o nějaké malé aloe. Potomky té původní mám v práci dodnes. To svědčí o tom, že tato haworcie je s nadsázkou téměř nezničitelná.


Tedy ne všechny haworcie jsou tak odolné, aby snesly vše, co ona. Přelití, vystavení plnému slunci … Dnes to bude ale o jiné attenuatě. Koupil jsem ji pod názvem Haworcie attenuata Nico Mare. To jméno je dnes zřejmě neplatné, našel jsem ji pod attenuatou Donut Port Elizabeth a podle fotek jsem jednu podle mě totožného vzhledu našel pod označením attenuata clariperla.


Jak se správně jmenuje, to pro mě není až tak podstatné, podstatné bylo, že dotyčná haworcie, kterou jsem si objednal byla ta samá, jako na fotce. Už to bude také nějakých deset let.


Musím přiznat, že jsem o ni po pár letech díky vlastní blbosti málem přišel. Bylo to po přestěhování do paneláku, kde bylo méně místa na oknech. Spoléhaje na to, že bude stejně odolná, jako ta starší attenuata, umístil jsem ji trochu stranou od okna a předpokládal, že světla má dost. Neměla. Ale hned jsem to nepoznal. Možná až po roce, kdy byla na tom místě  se mi začala zdát nějaká divná. To už měla na mále.


Ale haworcie  o kterých si myslíte, že už to mají za sebou se někdy zázračně za nějaký čas proberou. Stačí je dát no nové zeminy, umístit je na lepší místo. Tedy místo, kde je dost světla, ale nepálí přímé slunce. Na fotce z minulého týdne je vidět, jak se vzpamatovala. Tedy po dvou letech, kdy byla znovu “vzkříšena”.


Protože se mi líbí, už ji pro jistotu na tom okně nechám. Jinak zálivka jednou týdně, v létě přiměřená, v zimě opatrná.