Jabloňový květ

Když rozkvetou jabloně, přichází alespoň pro mě to nejhezčí období jara.

Mám rád stromy, především ty naše listnaté i jehličnaté. Krásné živé zelené bytosti, které nás provázejí celým našim životem. Lidé žijící na vesnicích jich mají kolem sebe daleko víc, než my ve městech. Přesto se vždy nějaký v menší, nebo větší vzdálenosti vždy najde.

Na to, že občas nějaký představím myslím už delší dobu. Bez dvou let už třicet let chodím do práce alespoň část cesty po svých. Mám štěstí, cesta i když stále ve městě vede kolem zahrádek, teď ještě kus polem a malým lesem i místem, kde roste pár jabloní. Okolo těch chodím celých těch osmadvacet let.

Každý rok čekám, až rozkvetou. Tu dobu beru jako jedno z nejhezčích období roku. Nevím jak na vás, ale na mě jabloň působí velmi příjemně. Zvláště ve dvou ročních období. Když je obsypána květy a podruhé když je na ní úroda jablek.

Jablko, jedno z nejzvukomalebnějších slov v češtině. Už v ráji bylo jablko poznání tím klíčovým předmětem. Vzhledem k pravděpodobnému umístění ráje to zřejmě nebylo to naše jablko, spíš to granátové, ale to není podstatné. Na obrazech podává Eva Adamovi vždy to klasické, které má ráda většina z nás.

V trojské válce sehrálo jablko také svou úlohu. Parid jím měl podarovat tu nejkrásnější bohyni. Jablka si jistě cenili i panovníci. V jejich korunovačních klenotech kromě koruny a žezla bývalo i jablko.

Možná jste slyšeli úsloví : kdo jí denně jedno jablko, nemusí chodit k doktoru. Četl jsem i názory na to, kdy je nejvhodnější doba jíst jablka. Zda na lačno, nebo po jídle. Jistě, nejlépe když je na ně chuť a kdy nám to vyhovuje. Mně se osvědčilo na lačno, ráno a tak jím jablka s malými výjimkami, třeba v době dovolené, nebo když zrovna nejsou už víc jak dvacet let. První snídaně je vždy ovoce, druhá nějaké pečivo. Po vzoru hobitů mám snídaně dvě. Kolik už jsem snědl jablek, to bych nespočítal. Asi se jich nikdy nepřejím.

Když se podívám na jabloňový květ, napadá mě, kolik času ještě uteče, než z něj bude zralé jablko. Dnešní městské děti jsou možná zvyklé vidět v jablkách jen další potravinu na regále, možná je ani nenapadne, jak dlouho trvá, než ze semene vyroste podnož, která se naroubuje, potom zas uplyne nějaký ten rok, než strom prvně vykvete a poprvé se na něm nějaké jablko urodí.

Kolik generací zahradníků, sadařů a pěstitelů trvalo, než z kyselých a malých jablíček vyšlechtili ty dnešní, lahodné odrůdy. Kolik práce je třeba, než se z nějakého sadu dostanou do obchodů a jak to někdy bývá dlouhá cesta.

Nevím sám, proč na mě působí právě květy jabloní a ne třeba třešní, hrušní, meruněk nebo broskvoní. Proč na mě působí tak pozitivně, takové pohlazení na duši. Vždy, když jdu kolem nějaké, pokud se na chvíli nezastavím, alespoň se během chůze dívám na její květy.

Pár jsem jich minulý a tento týden vyfotil. Nejsou pěkné?

http://youtu.be/Qtb11P1FWnc

Pachypodium brevicaule (jarní žlutá)

Žlutá patří k jaru. Žlutá kuřata a housata. Žluté slunce. Žlutý podběl, pampelišky, narcisy, zlatý déšť, blatouchy.....Pro mě už pár let patří k jaru ještě jeden žlutě kvetoucí sukulent.

Už byl představen v loňském roce, ale tento týden byl zas tak pěkně rozkvetlý, že mně to nedalo a znovu jsem ho vyfotil. Třeba za ten rok o něco povyrostl.

Tedy povyrostla, neboť jsou to dvě Pachypodia brevicaule. Mám je dost v oblibě, jako všechny rostliny, které vypěstujeme už od semen. Tedy ze tří semínek, zasazených před osmi lety vyrostla dvě a rostou dodnes.

Možná na tom má podíl i dobré místo na okně, kam jde většinu dne slunce. Přišly na svět, přesněji vykoukly ze země na okenním parapetu, ne ve skleníku, nebo v nějaké pěstírně.

Myslím, že jsou příkladem, že i v bytě na okně jde vypěstovat nejedna zajímavá rostlina.

Tedy tyto pachypodia začínají někdy už rozkvétat v lednu. Ještě dříve, než se venku objeví první žluté podběly. Potom si někdy chvíli odpočinou a rozkvetou znovu i s prvními novými listy.

A to jsou i tyto docela povedené dubnové květy. Zvláště jeden, tomu jsem věnoval trochu větší pozornost.

Pachypodium brevicaule je zajímavá a zvláštní rostlina i když nekvete. A na rozdíl od dalších madagaskarských pachypodií je i docela skladné, alespoň pro zatím. Snad mu to ještě nějaký rok vydrží.

http://youtu.be/hoEle04qu_U

http://youtu.be/jmdbYSgGmXE

Hoya macgillivrayi

Hoya macgillivrayi je australský endemit. Pochází z Queeslandu, přesněji z míst poloostrova na jeho severu, na mapě Austrálie je to ten výběžek na severovýchodě.

Když jsem Hoju macgillivrayi před pár lety poprvé uviděl na fotkách, připadala mi dokonalá, krásná a také naprosto nedostupná. Ani jsem mě nenapadlo, že bych ji někdy mohl zkusit pěstovat.

Stejně by mi nerostla, říkal jsem si tenkrát.

Potom jsem ji objevil v nabídce švédské Botanovy. Nedostupná vzdálenost se začala zkracovat. Dřív, než jsem se stačil osmělit a objednat si ji, Botanova, která byla v té době asi největším prodejcem takových tehdy nedostupných hojových rarit skončila.

Potom se stalo něco, co jsem v té době považoval téměř za zázrak a o čem jsem se zmínil v loňském článku o Hoje imperialis. Při hledání Hojí na internetu jsem narazil na www.rostliny.net a v jejich e-shopu i na nabídku Hoya plants, pana pěstitele který má troch podobné příjmení jako já, pana Ladislava Kopáčka.

Když jsem se přesvědčil, že se mi to nezdá a že pana pěstitele okouzlily ty samé voskovky, jako mě, (jenže on byl o hodně dál, dokázal je v nějaké dálce sehnat a ještě natolik vypěstovat, že mohl nabízet přebytky) objednal jsem si dvakrát Hoju imperialis a třikrát Hoju macgillivrayi, tedy jedna z těch tří je její kříženec s podobně krásnou onychoides.

V loňském roce kvetly obě imperialis. Na podzim a celou zimu měly snahu kvést i macgillivray, jenže slunce měly o tolik méně než v Austrálii a tak jejich poupata, někdy už víc jak centimetrová opadávala.

Chuť kvést je ale neopouštěla a tak před se více jak třemi týdny otevřely první květy. Která z těch tří to byla, to nevím. Nějaký čas jsem si pamatoval, která je která, potom jsem je občas přemístil, nakonec se všechny vzájemně propletly. Pro mě to podstatné není.

Když rozkvetla druhá, byl to trochu jiný květ, trochu menší. Ta třetí, na okně vzdálenější od těch dvou už kvetoucích pokvete každým dnem. Právě kvete třetí květenství, šest dalších zbývá, myslím, že mi to chtějí vynahradit za tu dobu, kdy sice narůstaly květní stopky, ale nikdy z nich nic nebylo.

Co se velikosti květů týká, jednotlivý větší květ měl v průměu sedm centimetrů, menší něco mezi pěti až šesti centimetry. Květy příjemně voní. Změřil jsem také jeden z největších listů jedné z těch hojí. Délka sedmnáct, šířka sedm centimetrů.

Když jsem na internetu hledal o Hoje macgillivrayi nějaké informace, přišel jsem i na zajímavost, co se jejího jména a vlastě jmen všech Hojí týká. Tak tedy Hoya je na počest anglického zahradníka Thomase Hoyi, (1788-1809) v Syon Howse Midlsex. Kromě toho, že se moc vysokého věku nedožil, jsem o něm další informace nenašel. Macgillivrayi je poctou doktoru, ornitologovi a přírodovědci jménem William David Kerr Mac Gillivray. Už od svých deseti let se velmi zajímal o přírodu. Možná on pro ostatní botaniky a kytkám nakloněné lidi objevil Hoju, která se po něm jmenuje. Účastnil se několika významných expedic právě do severního Queeslandu, ve kterém se zmíněná rostlina nachází.

Co napsat o jejím pěstování? Všechny tři řízky, které jsem si před třemi lety objednal ve vodě snadno a dobře zakořenily. Bylo to tehdy v druhé půlce května, to je na to ideální doba. I když jak jsem se přesvědčil, Hoje zakoření i v zimě. Ale čím víc tepla a světla, tím lépe.

Po zasazení do země, myslím, že to byl smíchaný výsební substrát a zemina pro pokojové kytky a palmy začaly dvě z uvedených tří velmi dobře růst. Ta třetí, rostla nejspíš pomalu, potom to rychle dohnala. Zem by měla být dobře propustná, ne moc mokrá, nikdy by neměli stát ve vodě. Myslím, že než se kytka pustí do kvetení, potřebuje dorůst určité velikosti. Ne zrovna malé. K tomu potřebuje oporu. Čím je větší, tím toho také víc vypije. Od jara do podzimu zalévám i obden, menším množstvím vody. V zimě, kdy má teplotu kolem 18-20°C, tak jednou týdně. Umístěné jsou na okně, kam jde většinu odpoledne i přímé slunce, zřejmě jim to vyhovuje. To australské slunce má jistě mnohem větší sílu, i když v přírodě rostou jako liány šplhající po stromech, které jim jistě nějaký stín poskytují.

Panu Kopáčkovi jsem moc vděčný za rozšíření této nádherné voskovky do našich krajů. Když navštívíte uvedenou adresu s jeho nabídkou, zjistíte, že Hoya macgillivrayi je v ní hned v několika provedení.

Takovou exklusivní nabídku tohoto druhu zřejmě nikdo v Evropě nemá a kdo ví, kolika pěstitelům se to povedlo. V nabídce je ale víc krásných druhů, které u nás poprvé někdo nabízí. Už zmíněná imperialis, která spolu s macgillivrayi určitě do pomyslné TOP 10 patří. Zřejmě by nebyl problém najít v ní i těch osm ostatních.

http://youtu.be/n_JUuQV0qTQ

http://youtu.be/PtcjPKLG68U

Tillandsia ehlersiana

Tillandsie ehlersiana se při dnešním focení nevešla před tmavé pozadí, které Martin používá při focení kytek. To napovídá její první vlastnost. Rozhodně nepatří k malým tilandsiím. Pokud bych měl popsat nějaké její další vlastnosti, asi bych použil slova výrazná, nezaměnitelná, krásná svým způsobem, nepřehlédnutelná. Takový ten typ rostliny, který vás buď velmi zaujme, nebo se vám vůbec nelíbí.

foto (c) Martin Hetto

Mě pochopitelně zaujala hned v okamžiku, když jsem viděl její fotografie. Když jsem ji asi před sedmi, nebo osmi lety získal do opatrovnictví, byla pochopitelně menší než dnes. Možná poloviční.

Jak vypadá vidíte na fotkách. Kdyby jste rozebrali tilandsii, zjistili by jste, že se skládá ze samých listů, které někdy mají stonek, někdy ne. Ehlersiana by byla jen z těch listů, které mají v dolní části širokou listovou pochvu přecházející v tenčí list, tvořící jakýsi žlábek, podle sucha nebo vlhka víc uzavřený, nebo otevřený. Na konci se list zužuje do tenké, opravdu tenké špičky.

foto (c) Martin Hetto

„Tělo“ této tilandsie, vytvořené z těch širokých listových pochev vypadá jako nějaká baňka, nebo jako kužel, ze kterého trčí listy na všechny strany. S tím nahoru trčícím listem dosahuje ta má výšky 35cm, to tělo samotné 15cm. Délka listů, které je přesahují je až 25cm.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie ehlersiana pochází z Mexika, z Chiapasu. Byla pojmenována po německých manželech

Renate a Klausovi Ehlers. O Renate jsem se dočetl, že patří mezi významné německé botaniky a její výzkum myl zaměřen i na tilandsie.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie ehlersiana působí výrazně sukulentním dojmem. Proto by jistě mohla zaujmout i všechny příznivce sukulentních rostlin. Myslím, že by nejvíc vynikla jako soliter na hodně světlém až slunném okně. Rosení podle tepla a světla, v období od jara do podzimu nejméně dvakrát, třikrát týdně.

foto (c) Martin Hetto

Ehlersiana zatím nekvetla, až pokvete, bude znovu vyfocena. Rozhodně s tím nemusí spěchat, ať si ještě užije „mládí“.

Dnešní odkaz je na novinkové album amerického zpěváka, skladatele, textaře a multiinstrumentalisty Becka „Morning Phase“ , které mě moc zaujalo. Snad se bude dobře poslouchat i někomu z vás.

http://youtu.be/DC_9tQbqOmc