pátek 22. září 2023

Ze zářijových návštěv v ZOO Plzeň

Tento měsíc jsem byl  v ZOO dvakrát. Nebyl tu takový nával, jako koncem školního roku a o prázdninách. Při zatím poslední návštěvě, snad díky studenému ránu jsem měl pocit, že je tu víc pracovníků ZOO a botanické zahrady, než návštěvníků. Bylo to pro mě a možná i pro zvířata velmi příjemné. Měl jsem příležitost vyfotit jeden z největších pokladů ZOO, pandu červenou. Pokojně seděla na větvi a nedala se rušit focením. Přes pletivo to není úplně ono, ale i tak si ji můžete prohlédnout. Pandy tu jsou dvě, tedy dvě dospělé a jedno nedávno narozené mládě. Tu druhou pandu vidíte na fotce, kde vychází do venkovního výběhu. Z toho se už jednou podařilo pandímu samečkovi jménem Nepál uniknout. Po jedenácti dnech byl dopaden na stromě v lese  a vrácen  do ZOO. V tomto roce se Nepálovi a pandí samičce Lavinii narodilo již zmíněné první mládě. To jsem ale neviděl.



Nabídnu i fotku levharta sněžného, také za pletivem. A ještě nějakou zebru a antilopu.





Ve zdejší ZOO je také expozice svět v podzemí. V té mě nejvíc zaujalo velké mořské akvárium. Také jedno podobných rozměrů, ale sladkovodní, kde plavou zvláštní ryby, kostlíni. Myslím, že jsou tři, ale ochotně mi pózoval jen jeden. Kostlín je ryba, která se vyskytovala už v druhohorách. A její vzhled se od té doby nezměnil.





Tropický pavilon je dalším zajímavým místem. Létají v něm tropičtí motýli a v jedné skleněné    vitríně, jsou jejich kukly a v “přímém přenosu” můžete sledovat, jak se z nich klubou motýli.

V další vitríně jsou žáby létavky obecné. V dolní části je voda, ve které plavou pulci v různých vývojových stádiích. Dospělé žáby lezou po větvích a po stěnách svého “domova”. 

Dál jsou tu aligátoři, ryby a hodně pěkných rostlin.











Dnes bych se rád zmínil  ještě  o dvou rostlinách. Pochází z části ZOO  věnované Austrálii. 

Tyto zajímavé a vysoce originální, teď váhám zda napsat stromy….No, časem by z nich ty stromy vyrostly. Tak tedy Pseudopanax ferox a Pseudopanax crassifolius mají juvenilní stádium. To, jak jsem se dočetl u prvního trvá 10 až 15 let,   u druhého 15 až 20. Tedy podle Wikipedie. V tom období mají listy, které vidíte na fotkách. Ty listy jsou tuhé, jakoby z umělé hmoty. Svým způsobem jsou, alespoň pro mě nejen zajímavé a originální, ale i krásné. Po dosažení zralosti se kmen začíná rozvětvovat, listy se zkracují a zřejmě ztrácejí i tu tuhost. Zdejší rostliny jsou už okolo metru, nejvyšší okolo metru a půl vysoké.





Co mě zaujalo, je i teorie, proč jsou listy v mládí a v dospělosti jiné. Prý to může být kvůli vyhynulému, velkému, nelétavému ptáku moa. Když stromek dosáhl velikosti, kdy na něj pták nedosáhl, mohli se jeho listy změnit. Ty juvenilní listy spíše připomínají nějakou zbraň, nebo kus pily, před kterou měl respekt i pták moa, který vyhynul relativně nedávno, v patnáctém století. Na prvních fotkách je Pseudopanax ferox, na těch pod nimi Pseudopanax crassifolius.




Nakonec ještě odkaz na video od Martina :





sobota 16. září 2023

Crassula humbertii

Dnes to bude o jedné miniaturní sukulentní rostlině. O Crassule humbertii.  Crassula, česky tlustice. Tak tato tlustice, jak uvidíte na fotkách příliš tlustá není. 

Nejspíš něco o tom, jak se ke mně dostala. V červnu jsem se díval na nabídku sukulentů pana Jiřího Jandy. V nabídce bylo mexické, červeně kvetoucí Sedum booleanum. To jsem před pár lety, kdy u nás bylo prakticky nedostupné moc a moc chtěl. Sice jsem už s rozšiřováním sukulentů nepočítal, ale tento rozchodník jsem si musel objednat. O něm ale jindy. Ta dnešní rostlina přišla s objednávkou jako dárek.




A ze všech rostlin z té objednávky se zřejmě stala tou nejoblíbenější. Od konce června, až do dnešních dnů našla své místo na lodžii. Na místě, kde téměř celé dopoledne svítí slunce.

Pokud není zrovna zataženo. Za tu dobu se pěkně rozvětvila a vyrostla. Pro představu velikosti - horní průměr květináče je 9 cm.



Crassula humbertii pochází z Madagaskaru. Jako všechny ostatní tlustice snese spíše větší sucho, než přelití. Celé léto byla zalévána jednou týdně, ráno, nebo večer. Přiměřeným množstvím vody, aby voda nikdy nestála v podmisce.



Když rostlinu minulý týden Martin vyfotil, ve větším zvětšení, uviděl jsem, že listy nejsou holé, ale ochlupené. Při zvětšení vyniknou bílé květy, které jsou možná menší, než špendlíková hlavička.  




O této rostlině jsem se dozvěděl, že by měla být krátkověkou trvalkou. Během let jsem pěstoval už několik tlustic. Žádná z nich u mě příliš dlouho nevydržela. Byl bych rád, kdyby tahle ještě nějaký čas vydržela.




Ještě přidám odkaz na jedno z Martinových videí:





sobota 9. září 2023

Dolomity 2023 - poslední dva dny

Předposlední den v Dolomitech začínala naše cesta také v horském středisku Madonna di Campiglio,  u lanovky vzdálené o pár stovek metrů od té ze dne předchozího. Zajímalo by mě, jak to s turistikou na těchto místech probíhalo v dobách bez lanovek. Na ty nejvyšší vrcholky se dostalo zřejmě mnohem méně turistů. Možná to bylo i příznivější pro přírodu. Dnes místní lidé žijí z turistického ruchu a čím víc turistů, tím pro jejich výdělky lépe.




Cestu jsme si oproti ostatním opět zkrátili. Cesta měla vést opět kolem několika jezer. My se vydali k tomu největšímu jezeru, jezeru Malghette. Cesta k němu vedla hezkou cestou mezi horskými loukami a po nějakém kilometru vedla lesem. Sestupovali jsme po mírném svahu. 



Tentokrát vedla trasa po místech pěkně zelených s krásnými borovicemi. Vyfotil jsem dvě,
které byly blízko cesty. Jedna rostla na velkém kameni. 



Lago delle Malghette je opravdu krásné jezero. Nachází se ve výšce 1890 metrů nad mořem. Celé jezero jsme obešli, z každé strany byly krásné výhledy na okolní vrchy. 







Nazpět už to bylo trochu do kopce a na úzké cestě lesem jsme se vyhýbali většímu množství turistů. Když jsme vyšli z lesa, cesta už byla širší a příjemnější. Na jedné louce měli polední siestu zdejší krávy. 



V hotelu nedaleko lanovky jsme si dali pivo - podle sklenic značky Pilzen. Opravdové plzeňské to nebylo, ale v tom horku bylo moc dobré. Na doplnění energie ještě dort sacher zdejší výroby. Potom už zpět na lanovku a do hotelu, kde jsme si v podvečer zaplavali v hotelovém bazénu.


Poslední den se zkazilo počasí. Zatáhlo se a blížil se déšť. Téměř o hodinu před ostatními jsme se vydali k vodopádům kousek za Madonnou di Campiglio. Cestu tam jsme zvládli za mírného deštíku. Na zpáteční cestě už začalo pořádně pršet a do hotelu jsme dorazili slušně promočení. Ještě, že jsme v hotelovém salonku mohli i s našimi zavazadly přečkat až do odjezdu autobusu zpět domů.





Nevím, jestli se do Dolomit někdy vrátíme. Co vím je, že jsou moc a moc krásné a jsem rád, že jsme je dvakrát navštívili. Krásu přírody potřebuji k životu a na zdejších místech je její koncentrace velmi vysoká. Asi tak, jako Dolomity samotné. Rozloučím se obrázky hořce, který rostl malý kousek od vodopádu.