neděle 27. července 2014

Gasteria brachyphylla var. Bayeri - „kvetení“

Když jsem psal poměrně nedávno o Gasterii brachyphylle var. bayeri, netušil jsem, že se k ní tak brzy vrátím.

Jenže před pár týdny se objevilo vyrůstající květenství. Tato gasterie mně ještě nikdy nekvetla, tak jsem byl zvědavý, jak její květy budou vypadat.


Ono tedy květy gasterií vypadají většinou podobně. Podle květů, a jejich podobností se žaludkem se celá rostlina nazývá. Tedy podle řeckého slova gaster, přeloženo do češtiny žaludek. Jen je ten „žaludek“ někdy víc protáhlejší, jindy nafouklejší. Také barvy, kombinace červené, bílé a zelené jsou u některých gasterií výraznější a sytější, někdy, jak se ukázalo i u této gasterie velmi světlé.


To kvetení tedy zase tak moc dobře nedopadlo. Nejprve to vypadalo na větší množství květů. Ty se ale záhy přestaly vyvíjet a růst a nakonec na celém květenstí vykvetly jen tři.


Stonek květenství vytáhl do jednatřiceti centimetrů, jednotlivé květy mají na délku tak centimetr.


No, i tak to potěšilo, u kytek si cením dobré vůle k růstu a kvetení. Také to bylo první kvetení této gasterie. Třeba příště bude těch květů víc.





sobota 26. července 2014

Frithia pulchra

Tak to bude už opravdu hodně dávno, určitě v minulém století, kdy jsem poprvé viděl fotku Frithie pulchry. Možná v mé první knize o sukulentech. Každopádně se mi zalíbila. Připadala mně jako jeden z nejkrásnějších, ale jistě nedostupných sukulentů.


Další setkání s její fotkou bylo hned na titulní straně Encyklopedie sukulentů, knihy, která svého času byla dlouhé týdny a měsíce téměř každý den prohlížena. Při tom prohlížení došlo i na pomyslný seznam sukulentů, které bych jednou chtěl. Frithia v něm pochopitelně byla na předním místě.


A kdy jsem se s ní setkal doopravdy? Jednou, asi před sedmi lety jsem si chtěl objednat nějakou tilandsii. Když už jsem prohlížel bohatou nabídku tilandsií, kterou na svých stránkách pan Ing. Heřtus vždy má, podíval jsem se i na nabídku sukulentů. V ní byla i Frithia pulchra za pro mě neuvěřitelně nízkých 30 Kč.


V té době jsem neměl pořádnou představu, která kytka je vzácná, která není. Frithii jsem si představoval vzhledem k její kráse jako vzácnost převelikou, nedostupnou a ona je v nabídce za pár korun.


První co bylo, když dorazila, bylo její přesazení z malého květináče do většího a z nějakého rašelinného substrátu, ve kterém v pěstírnách většinu rostlin pěstují do propustné zeminy pro sukulenty. V Encyklopedii byla Frithia označena jako středně až vysoce náročný druh a já podle toho předpokládal, že se u mě asi moc dlouho nezdrží.

Bohudík to byl špatný předpoklad, své místo má u mě dodnes. Ani si nevzpomínám, že by s ní byly nějaké problémy. Roste pomalu, ale jistě. Jediné, na co bych chtěl po těch sedmi letech společného života v bytových podmínkách upozornit, je její potřeba slunce, má li její květ pěkně rozkvést. Při jeho nedostatku se neotevře a pěstitel je ochuzen o zážitek, jaký vám představuji na Martinových fotkách.


Vzhledem k tomu, že Frithia pochází z Afriky, konkrétně z JAR, kde by se měla nacházet v blízkosti jejího hlavního města Pretorie, je pro její úspěšný život v našich bytových podmínkách co nejvíce světla. Já ji mám na okně, kam jde většinu dopoledne slunce. V tuto dobu se květy naplno otevírají. Zalévám jednou týdně, od jara, tedy spíš od chvíle, kdy jsou vyšší teploty relativně vydatně, ale nikdy ne tak, aby voda stála v misce. Od podzimu až do té doby, než jsou na jaře slunné a teplé dny dost opatrně. Konečně ty pěkné, sukulentní, nezaměnitelné listy by svým vzhledem upozornily na nedostatek zálivky. V zimě by měla mít rostlina při snížené teplotě pokud možno také co nejvíce světla. Ta zimní teplota by se měla pohybovat mezi 10 a 15°C, při té nižší by mělo být zalévání ještě opatrnější, v bytě se někdy na tak nízkou teplotu nedostanete.


Jak je vidět na příkladu dnešní rostliny, vzácnost a nedostupnost je věcí relativní, závislou na čase a umění pěstitelů. To nic nemění na kráse této dnes docela dostupné rostliny. I přes nízkou cenu může být opravdovou ozdobou každé „sbírky“ nebo kolekce rostlin. Když se její květy naplno otevřou, okouzlí jistě i ty, které krása rostlin jinak naprosto míjí.






neděle 20. července 2014

Cryptanthus zonatus

Je to už čtvrtstoletí, kdy v Plzni jedno dnes možná už neexistující  zahradnictví  otevíralo podnikovou prodejnu. V té době má zelená vášeň sice nedosahovala dnešních rozměrů,  zájem o rostliny byl už ale i tenkrát dost velký. A tak,  aby mně něco neuteklo, přesněji aby mně to nevyprodaly, šel jsem v den otevření do  nové prodejny  ještě před tím, než otevírali. Nebyl jsem sám, kdo před jejím otevřením už stál ve frontě, myslím, že jsem byl mezi prvními, možná druhý, nebo třetí.


Hned po odemčení a otevření jsem se s podobnými nadšenci dostal do relativně malé místnosti, kde toho tedy opravdu moc nebylo. Asi by to bylo docela velké zklamání, nevšimnout si dvou malých, zajímavých rostlin na jedné z poliček. Jedna měla červenozelené listy, druhá, ještě zajímavější je měla hnědé a bíle pruhované. Od každé byl pouze jediný exemplář a já obě hned koupil, než mohli padnout do oka konkurenci.


Nějaké to povědomí o kytkách jsem už měl, bylo mi jasné, že to jsou bromélie, ale co je to za druh, to jsem přesně netušil. Až doma jsem si je vyhledal v knize o pokojových rostlinách. Cryptanthus, česky Kryptantus, nebo také Skrytěnec (docela ohavný název). Této rostlině, se také říká Zemní hvězda, to díky tomu, že neroste jako velká část broméliovitých jako epifyt  na kmenech a větvích stromů, ale na zemi.
Kryptanty mají svůj název odvozený z latinských slov crypt – skrytý  a anthos- květ, tedy skrytý květ. To tak docela pravdě neodpovídá. Bílé květy nejsou sice moc výrazné a nápadné, ale ve středu plochých růžic příliš skryté nejsou.  Myslím, že nejvýstižněji jejich vzhledu odpovídá název Zemní hvězda.


Kryptanty pocházejí většinou z Brazílie. Jak jsem se na internetu dozvěděl, byly zde objeveny v roce 1831. Už v roce 1884 byl vypěstován jejich první kultivar .  V posledních letech jsou kryptanty více pěstovány, vznikají nové kultivary. Vzhledem k tomu, že v přírodě žijí v různých podmínkách a nadmořských výškách, vyhovuje některým větší sucho a světlo, jiné vyžadují vyšší vlhkost a přímé slunce by jim moc neprospělo. Také velikost různých druhů je odlišná. Kryptantus, kterého dnes představuji má rozpětí listů až 30cm. Na poslední fotce vidíte jiný druh, zatím v druhé generaci stále menší.  


Z těch dvou tenkrát koupených rostlin je se mnou stále ta hezčí. Ta druhá, kterou jsem si už z prodejny přinesl napadenou puklicí moc dlouho nevydržela. Kryptantus zonatus je docela skromná a vděčná rostlina, navíc pěkná a nezaměnitelná. Svědčí ji dostatek světla, zálivku chce tak akorát, ne přemokřit, ani nenechat moc vysychat. Nejpěknější je v době před kvetením a  potom v době, kdy na ní vyrůstají nové odnože.
Ty, pokud na rostlině zůstanou mohou dál růst, kvést i odnožovat, až vznikne trs, nebo chumel rostlin, který má pěkné už jen ty nejmladší rostliny. Je lépe počkat, až po odkvětu rostlině narostou větší odnože. V té správné velikosti kolem deseti centimetrů jdou už dobře oddělit od mateřské rostliny. Potom alespoň podle mých zkušeností dobře zakořeňují ve vodě a následně zasazené opět dobře rostou.


Ani nevím, kolikátou generaci už pěstuji, po tom společně prožitém čtvrtstoletí se s touto rostlinou nemám v úmyslu rozloučit a tak doufám, že se ještě pár jejích generací u mě vystřídá.

http://youtu.be/quVZJtXctAw

sobota 19. července 2014

Gloriosa superba a Aeschynanthus speciosus – dva exotické květy v bytech a na balkonech

Oběma rostlinám v názvu tohoto příspěvku už byly věnovány před nějakým časem samostatné články. Obě rostliny už pomalu dvacet let pěstuji kvůli jejich květům a tak když i v letošním létě opět rozkvetly, řekl jsem si, že díky kráse svých květů zaslouží připomenutí a propagaci.


Vždy se mně líbili lilie. Jednu jsem kdysi zkoušel pěstovat na lodžii. Pár let to se mnou vydržela, vždy vyrostl stonek s několika listy, bohužel každým rokem nějak slabší, s méně listy. Květ žádný a jedno jaro už nevyrostlo nic.


Gloriosa superba má květy stejně krásné jako lilie a na lodžii řadu let spolehlivě kvete. Tedy musel jsem si ji vypěstovat z darovaných malých hlíz, trvalo to nějaký rok, než začala kvést. Ale jak už jednou naroste pořádná hlíza zcela atypického tvaru, stačí během růstové sezóny kromě květů dát život i nové, v příznivých podmínkách stejně velké, nebo i větší hlíze.


Co k této krásné, ale jedovaté rostlině ještě napsat. Někde roste téměř jako plevel, jinde ji hrozí vyhubení. Její jedovaté hlízy jak jsem se dočetl posloužily k vraždě i sebevraždě, slouží i v medicíně. Možná více té lidové v Africe a Indii.

Dá se pěstovat jak v bytě, tak i na balkonech, nebo v zahradách. Na zimu je dobré vytáhnout hlízy ze země a nechat přezimovat někde v chladnu, tmě a suchu. Koncem dubna, nebo počátkem května, kdy už nehrozí ranní mrazíky zasadit a v průběhu růstu pravidelně přihnojit. Po odkvětu je dobré vadnoucí květenství ustřihnout, aby se rostlina nevysilovala tvorbou semen, ze kterých by bylo asi velmi zdlouhavé ji vypěstovat. To je záležitost několika let i u malých hlízek, které kromě té velké, náhradní ještě někdy narostou. Díky své jedovatosti gloriosa žádnými škůdci netrpí, jen občas si jejího listu ukousne nějaká odolná housenka. Motýli na její listy občas kladou vajíčka. Ještě jedno musím napsat, je to popínavá rostlina, potřebující oporu. Na balkoně poslouží i provaz připevněný k šňůře na prádlo.


Aeschynanthus speciosus se dá pěstovat i jako epifyt, ale nevím, jestli v tom případě bude mít tak velké květenství, jako ten, co se pěstuje v propustné zemině s přídavkem rašeliny.


Květ na fotce je ze začátku tohoto týdne. Květenství je dosti trvanlivé, při posledním kvetení, které probíhalo na přelomu loňského prosince a letošního ledna vydrželo celý měsíc.


Čím víc světla a výživné zeminy, tím častěji kvete a v květenství je více květů. Za čas je dobré rostlinu zmladit, stonek se dvěma nebo čtyřmi listy dobře zakoření ve vodě.


sobota 12. července 2014

Tillandsia ionantha – další letošní kvetení

Stejně jako v minulých letech, i letos vykvetly dvě ionanthy, z těch několika, které mám. Když kvetla ta, kterou jsem koupil jako ionanthu Ron, přemluvil jsem Martina, aby ji opět vyfotil. Namítal, že je to to samé pořád dokola, dobře si pamatoval, že dotyčnou kytku už fotil. Možná víc než jednou.


Ale tak, jako se může každé ráno a každý den zdát stejný, mohou být i úplně jiné. Při tomto kvetení byl trs tilandsií největší, jaký zatím narostl. Tahle ionantha, ať už je to kultivar Ron, nebo není se mně moc líbí a každý den, kdy kvete se na ní alespoň malou chvíli rád dívám. Tak se chci o ten pohled alespoň prostřednictvím několika fotek podělit.


Spíš se domnívám, že toto není kultivar Ron, alespoň ne ten, jaký prodávají v Americe. Ta jejich tilandsie pod tímto označením je dost veliká, do takové velikosti jistě roste pár let, než vykvete.
Její fotku najdete na zde.


Ta moje má sice podobně zahnuté listy, ale nikdy jich nemá tolik. Snaží se kvést každý rok, nebo alespoň každý druhý a za tu relativně krátkou dobu vyroste nižší, tak, jak vidíte na Martinových fotkách.


Celé kvetení probíhá několik týdnů. Nejprve zčervenají listy, za týden, dva se objeví květy, týden
vypadají moc pěkně a potom začnou uvadat. Listy pomalu zelenají, za některým z nich v každé růžici začne po pár týdnech svůj život další odnož a koloběh života jde dál.


Na YouTube jsem našel odkaz na půlminutový klip s ionanthou Ron, tak pod dnešní, mimochodem moc pěkný a čerstvý hudební odkaz na novinku Markéty Irglové přidám i ten.






sobota 5. července 2014

Hoya cv. Mathilde a Hoya cv. Minibelle

Rozmanitost přírody je velká. Velká, to je nevýstižné slovo. Obrovská, ohromná. Možná je daná i stejným množstvím času, ve kterém měli různé životní formy možnost vznikat, zanikat, vyvíjet se, zdokonalovat se, křížit se.

V dnešní, zrychlené době do tohoto vývoje zasáhl i další faktor, člověk. Někdy cíleně, někdy možná neúmyslně. Stačí vedle sebe umístit dvě rostliny, které v přírodě žijí každá na jiném místě a vznik nové rostliny, kultivaru, může začít.


Pan Emilio Begine, o kterém jsem na internetu zjistil (snad správně), že žije ve starém belgickém městě Aarschotu, jehož historie začíná už v období římského impéria, našel zalíbení ve voskovkách. V létě v roce 1994 někde na jeho terase kvetly vedle sebe Hoya carnosa a Hoya serpens. Na carnose se po odkvětu začaly vyvíjet plody, takové lusky, které v sobě mají malá, ochmířená semínka. Ty pan Begine vysel do terária a za nějaký čas začaly růst malé rostlinky.


V roce 1997 z výsevu zůstaly pouhé dvě sazenice, ze kterých bylo patrné, že vypadají jinak, než mateřská carnosa. Jak rostly, bylo patrné, že i ony dvě se od sebe trochu liší. Dostaly označení Hoya carnosa x serpens BE 23 a BE 24. Časem, když už bylo jasné, že z nich jsou velmi pěkné rostliny, pan Emilio Begine je znovu pojmenoval. Ta s menšími listy a snad i o něco hezčím, výraznějším květem dostala jméno po belgické princezně Mathilde, ta s listy o něco většími a květem, který nemá ten výraznější červený střed byla pojmenována po manželce pěstitele Chouke. To bylo před jedenácti lety.


Já se s fotkou Hoji cv. Mathilde poprvé setkal někdy před pěti, šesti lety na stránkách švédské Botanovy, která v té době měla možná největší nabídku voskovek v Evropě. Kde ty loňské sněhy jsou. Botanova už neexistuje a dnešní nabídky Hojí jsou několikanásobně větší. Tu svou Matyldu jsem si objednal před třemi roky a pár měsíci u nás, u pana Hojného. Dnes ji mají v nabídce nejméně dva další naši pěstitelé, pěstují ji v Americe, je v nabídce Thajských pěstitelů, prostě krásná Matylda dobývá svět a získává srdce nejednoho příznivce rostlin.

Není jedinou rostlinou, jejímž jedním z rodičů je Hoya carnosa. Druhá, velmi pohledná voskovka, která se u mě v pokoji s Hojí cv. Mathilde proplétá je Hoya cv. Minibelle (někdy psáno i jako Mini Belle). Rodiče této jsou Hoya shepherdii a zmíněná carnosa. Minibelle má také sourozence, má pro nás trochu úsměvné jméno, Shepherdell.

Hoju cv. Minibelle mám o pár let víc, než Hoju cv. Mathilde, od toho samého pěstitele. Minibelle měla jednu nevýhodu, vše další byly spíš výhody. Moc chutnala vlnatce. Jak jsem zjistil, některé voskovky té potvoře chutnají daleko víc, než jiné a tato patřila k jejím největším lahůdkám. Tu původní rostlinu, která jí byla obsypaná jsem raději zlikvidoval, ta dnešní je z jejích řízků.


A teď ty přednosti, kterými obě dnes zmíněné voskovky oplývají. Jsou opravdu moc pěkné a velmi dobře rostou. Daleko lépe, než serpens nebo sheperdii. Matylda má stejně krásné květy, jako H. serpens, řekl bych, že jsou o pár dnů trvanlivější. Má i velmi hezké listy, vidíte na fotkách. Jsou menší, jejich délka je od dvou, do necelých čtyř centimetrů. Květy má k listům relativně velké a alespoň pro mě je moc pěkná jejich bílá barva se zeleným odstínem a červeným středem. I jejich vůně, která spíš připomíná H. serpens je pro mě příjemná.

Oběma voskovkám trvalo ty tři roky, než začaly kvést. To už tak u některých voskovek bývá, nejdřív naroste pořádná kytka a až potom začne kvést. Květy, které vidíte jsou první, oběma se vyvíjí několik dalších, perspektivních květenství. Růžové květy Minibelle také příjemně voní, jsou také celkem trvanlivé. Listy jsou delší, tak deset až čtrnáct centimetrů dlouhé. Roste možná až moc dobře a rychle. Abych nezapomněl, její pěstitel, pan Ed Hummel ji pojmenoval po své ženě. O tomto pěstiteli jsem na internetu moc nezjistil, snad jen to, že má na svědomí daleko víc kultivarů z říše sukulentů. Kultivace rostlin bude zřejmě jeho koníčkem.