Jardim botanico da Madeira

Státní botanická zahrada na Madeiře pro nás byla docela milým překvapením. Možná proto, že článek, který jsem o ní četl mě spíš připravoval na zklamání. Také jedna návštěvnice této zahrady, ubytovaná ve stejném hotelu nebyla návštěvou této zahrady příliš nadšená. Srovnávala ji s botanickou zahradou na Tenerife, která ji zaujala podstatně víc.

Když nic moc nečekáte, nebýváte zklamáni. V tomto případě musím napsat, že těch pár hodin, co jsme v této zahradě považuji za velmi příjemně prožitý čas. Možná k tomu přispěl i hezký, slunečný den.

Základy dnešní botanické zahrady vznikly už v roce 1881, kdy zde rodina Reidů, majitelů i dnes stále jednoho z nejluxusnějších hotelů ve Funchalu založila zahradu Quinta do Bom Sucesso.

Z té se stala 30.dubna 1960 dnešní státní botanická zahrada, rozkládající se na 80 000metrech čtverečních a čítající sbírku dvou a půl tisíce rostlin.

Musím přiznat, že dvě místa v této zahradě mě příliš nenadchla. Prvním byla budova, něco jako museum plné vycpaných, nebo v lihu naložených živočichů, obývající ostrov a oceán. Připomnělo mi to staré, školní přírodovědecké kabinety, které mě právě díky podobným exponátům přišly docela morbidní.

Druhým místem byl jakýsi park, ve kterém byly jehličnany, zřejmě nějaké cypřiše sestříhány do rádoby pohledných spirál, koulí a jiných „uměleckých“ výtvorů. Příroda je nejvyšší umění sama o sobě a toto vylepšování je alespoň podle mého názoru nepatřičné.

Jinak byla pro mě dnes zmiňovaná zahrada pestrou kolekcí známých, méně známých i neznámých rostlin, kde si většina návštěvníků nějaké hezké místo vybere. Stromy, keře, sukulenty, kaktusy, palmy, cykasy, sbírka bylin a zemědělských rostlin.

Mě nejvíce zaujalo jedno zelené místo přímo u místního občerstvení, kde se mísila zeleň krásných rostlin papyrusu se zelení kapradí, agave attenuata a ještě nějaké visící, nebo popínavé rostliny. Žádné vzácné rostliny, ale dohromady to působilo moc pěkně.

http://youtu.be/6m_VE3gGppo?list=PLeYjRN8bBm8_rCUOWfPV6DnLPFDJP3yyG

Begonia boliviensis

Přesně si nevzpomínám, kdy to bylo, myslím, že někdy v letošním červenci. Z návštěvy jsem si přinesl tak tří, čtyř centimetrovou malou větvičku se třemi lístky od jedné pěkně kvetoucí begonie.
Dal jsem ji do vody. Takový pokus, poroste, nebo ne. Pokud občas děláte něco podobného, jistě víte, že očekáváte první možnost. V tomto případě se brzy objevil první kořínek a já kytku raději rychle odnesl do práce. Protože pokud by vyrostla stejně jako rostlina, ze které pocházela, těžko bych pro ni doma hledal místo.

Brzy byly na spodním konci té malé větvičky kořínky asi tři a tak byla zasazena, ať ukáže, jakou má chuť do života. Předčila veškerá očekávání, rostla jak z vody. V tomto případě velmi trefné přirovnání,  vypila té vody  víc než většina okolních kytek.
Brzy vykvetla těmi poměrně velkými oranžovými květy, kterými mě při našem prvním setkání zaujala. To mě donutilo k tomu, abych začal na internetu pátrat po tom, jakou to begonii vlastně mám.

O begonie jsem se nikdy moc nezajímal, i když jsou to pro mě rostliny sympatické. Dodnes si pamatuji, že jedna z mých prvních kytek, kterou jsem si sám „vypěstoval“, přesněji napsáno dal do vody, kde sama pustila kořeny, stejně jako ta z dnešního článku. To mě bylo tak devět let a o jakou to begonii šlo vím částečně přesně, protože tu samou mám tady v práci na chodbě už deset let. Částečně to nevím, protože jsem si nikdy nevyhledal, jaká že to konkrétně je, z těch patnáctiset druhů, kterým jejich rod oplývá.

Tak u této nové jsem zjistil, že se jedná o Begonii boliviensis, nebo o nějaký její kultivar. U nás je k sehání jako Begonia boliviensis Copacabana F1, v provedení květů oranžovém, červeném, lososovém a bílém. Na internetu jsem ji našel i pod označením „Bonfire“ a pokud to byla ona, tak i v dalším odstínu květů.

Beginie boliviensis patří mezi hlíznaté begonie, jak jsem se dočetl a sám přesvědčil, dají se dobře množit i ze stonkových řízků. Těch je na rostlině víc než dost, stonky se rozvětvují pomalu za každým větším listem.

V současnosti má ten můj „botanický“ pokus tři hlavní větve o délce víc jak půl metru. Listy jsou jak vidíte podlouhlé, na délku mají až třináct centimetrů. Délka čtyřcípých květů je pět, šest centimetrů.
Kvetou vždy po třech, uprostřed je samčí květ a po stranách dva samičí. Zahrál jsem si i na čmeláka, neměl jsem sice štěteček, ale kouskem provázku jsem zřejmě úspěšně nějaký květ opylil. Semeník se zvětšoval, potom zaschnul a docela mě překvapilo, jak má zmiňovaná begonie drobná, prachová semena. Následoval další pokus, který je ještě příliš čerstvý na to, abych ohodnotil jeho výsledek.

Zda semena vzejdou, to bude jasné v příštích dnech až týdnech. Zatím mohu konstatovat, že Begonie boliviensis, kytka z lesů na východní straně And v Bolívii a Argentině je příkladně životaschopná a pěkná.  Je dobře, že se dostala až k nám. Přestože bude spíše sezonní okrasou zahrad a balkonů, je vidět, že relativně velmi dobře roste i v místnosti na světlém místě.

Jak poroste dál, to bude i pro mě zatím překvapení. Jak jsem se dočetl, hlíza, pomocí které  zimu přežije se tvoří v období, kdy jsou krátké dny a delší noci. Na zahradě by to měla stihnout ještě před prvními mrazy, které by asi nepřežila. Hlíza by měla odpočívat přes zimu v suchu při nižší teplotě. Dočetl jsem se, že je možné ji umístit v ledničce. Sám jsem to nezkoušel, tak to uvádím jen jako informaci, ne jako doporučení.

http://youtu.be/eQWeneJrdPw 

Hoya manipurensis

Před týdnem rozkvetla jedna divná voskovka. Tedy divná, to záleží na úhlu pohledu, na vkusu každého z nás.

foto (c) Martin Hetto

Musím přiznat, že když jsem poprvé viděl Hoju manipurensis na fotce, nelíbila se mi. Ale zaujala mě a tak jsem její fotky na internetu hledal čím dál častěji. Když se v loňském roce objevily dvě v nabídce Edyty z Polska, hned mi bylo jasné, že si alespoň jednu z nich objednám.

foto (c) Martin Hetto

Objednal jsem si tu s přízviskem „velký list“, ta druhá měla listy znatelně menší a ne tak výrazně tvarované. Tedy velký list, ty největší si můžete představit jako rovnostranný trojúhelník o stranách něco mezi třemi a čtyřmi centimetry.

foto (c) Martin Hetto

Z řízku se dvěma lístky a kouskem stonku, který jsem dal rovnou do země a zakryl průhledným kelímkem díky teplým červnovým a červencovým dnům začal po pár týdnů poměrně rychle růst nový stonek s novými lístky. Nejprve menšími, ale časem, když si nový přírůstek zvykl a zakořenil, rostly už listy velké jako ty původní.

foto (c) Martin Hetto

Hoja manipurensis se mi líbila čím dál víc a dnes bych ji řadil ke svým nejoblíbenějším. Typická voskovka to není, také se ještě před pár lety nazývala Micholitzia obcordata. Někdy také Dischidia obcordata, její květy opravdu připomínají víc květy dischidií, než hojí. Květy jsou nenápadné, to jak jsou zajímavé vynikne až při zvětšení na fotce.

foto (c) Martin Hetto

Také nemá snahu se obtáčet všeho kolem sebe, její větve rostou chvíli nahoru a potom se pod vahou skloní a buď se opřou o sousední rostlinu, nebo visí.

foto (c) Martin Hetto

Hoya manipurensis se mezi příznivci voskovek už vyskytuje nejméně ve dvou formách, zřejmě jich bude ještě víc. Jejím domovem je Indie, Barma a Thajsko, kde by měla růst v tamějších lesích, na stromech a možná i na skalách ve výšce kolem 1000 až 1600 metrů nad mořem.

foto (c) Martin Hetto

Myslím, že především díky svým zajímavě a pro mě dnes už krásně tvarovaným listům si zaslouží přízeň u pěstitelů, divných, zajímavých nebo také netradičně krásných kytek. Další předností je podle mé zkušenosti i bezproblémový růst. Musím přiznat, že ji mám na protekčním, nejsvětlejším okně, kam jde i odpolední slunce, které ji zřejmě prospívá.

http://youtu.be/wHyplEnrgQQ

http://youtu.be/qj1sleaaAV8

http://youtu.be/2PvIr8Q4oio?list=PLWqr8IjMWZC0tbLYCLEUH9H8VVKMQlAG_

http://youtu.be/X31SjB0SwOI

http://youtu.be/cZJbubBVp5o?list=PLAA4A118F3D1044C6

Madeira – horská pampeliška a stromová konvalinka

Možná to nebudou nejzajímavější původní rostliny, které Madeira nabízí. Přece jen jsme tento krásný ostrov navštívili v září, kdy už bylo zřejmě velké množství zdejších endemitů odkvetlých.

Když jsme při prvním výletu vystoupili z autobusu na jednom z nejvyšších horských vrcholů

Pico do Areiro a měli to štěstí, že bylo v tu chvíli pěkné počasí, dostali jsme necelou půl hodinu

volného času na focení a kochání se krásnou krajinou.

To je nevýhoda těch organizovaných výletů. Někde, kde se vám to líbí nejvíc je jen chvíle času, na místě, kde máte času nejvíc, obvykle spojeno s obědem toho moc zajímavého není. Tak na tomto horském vrcholu byl čas projít se jen chvíli. Samozřejmě jsem koukal po kytkách a zaujala mě jedna místní „horská“ pampeliška.

Ten květ byl takový malý, kam se hrabe za naší, českou pampeliškou. Za to růžice listů, to už bylo něco jiného. Ta by se vyjímala na každé skalce, nebo i na záhonu. I když pochybuji, že v jiných podmínkách, než má právě na místních vršcích by byla tak pěkná.

Na Madeiře roste zřejmě víc druhů pampelišek, zmíním ještě pampelišku, která vypadá jako keř, nebo stromek s obstojně silným, rozvětveným kmínkem. Tu na fotce nemám.

Dalším endemitem, který na Madeiře opakovaně upoutával mou pozornost, byla tak zvaná stromová konvalinka. Správný název, Clethra arborea, česky jochovec.

Tyto stromy s lesklými, zelenými listy, které by se bez květů na první pohled daly snadno zaměnit s místními vavříny se nacházejí v chráněném území přírodního parku Laurisilva, vzácného pozůstatku dávného lesa, který před mnoha a mnoha lety pokrýval velkou část jižní Evropy.

Stromová konvalinka je opravdu sympatický strom, kvetoucí v srpnu a v září. Nevím, nakolik

jeho bílé květy připomínají konvalinku, vůně, ač hodně příjemná vůni konvalinek nepřipomíná.

Na Madeiře je určitě mnoho dalších endemitů, které by stálo za to vidět. Ukázat fotky dvou druhů je méně než málo. Tak to někdy příště vynahradím nějakými sice nepůvodními, za to také zajímavými

druhy rostlin, se kterými se na tomto ostrově můžete setkat.

http://youtu.be/y1N7RuMsvqE

Madeira – Jardim da Quinta da Boa Vista

Když si vzpomenu, jaké fotky z dovolených si vždy nejraději prohlížím, jsou to fotky na kterých je nějaká rostlina. Přímo ideální místa jsou parky, zahrady a nejlépe přímo botanické zahrady. Konečně, spojení rajská zahrada je dost výstižné a já si ráj představuji právě jako velkou, třeba právě botanickou zahradu.

Na Madeiře, přímo ve Funchalu, jsme navštívili tři botanické zahrady a tři další zahrady, nebo parky. K návštěvě té menší botanické, převážně na orchideje zaměřené, zahrady Jardim da Quinta da Boa Vista mě inspiroval hezký článek na stránkách pana Jandy.

K zahradě jsme došli pomocí GPS navigace v Martinovo chytrém mobilu. Jinak bychom jí asi těžko hledali. Na místě se mi potom připomínaly věty ze zmíněného článku. Také nám nebylo přesně jasné, co je ještě ona zahrada, co k ní patří a co ne. Protože nám nikdo nebránil, prošli jsme se po všech místech, kde rostly nějaké zajímavé rostliny.

Já už se těšil na liánu Thunbergii mysorensis, jejíž hnědožluté květy se mě už zalíbily na fotografii ze zmíněného článku. Doufal jsem, že ji zastihneme kvetoucí, což se v hojné míře splnilo.

Na Madeiře v místní tržnici se prodává mnoho různých semen, cibulí a sazenic různých exotických rostlin. Thunbergii mysorensis jsem nikdy nabízet neviděl. Pokud by někoho okouzlila natolik, že by ji musel mít, po návratu jsem zjistil, že je nabízena v obchodu jiné zahrady, na stránkách

www.madeira-orchid.com. Ale nevím, jestli by se v našich podmínkách dařila tak, jako na Madeiře.

Další rostliny, které se mně v této zahradě líbily byly helikónie a nejvíce snad bromélie. Ty byly jak mezi rostlinami pěstovanými v nádobách, tak i na volném prostranství v trávě, tak velké, jak jsem zatím naživo ještě neviděl.

Z tilandsií, které jsem na Madeiře viděl, se myslím nejvíc opakovala jedna a ta samá, jakou vidíte na fotce. V této zahradě a ještě ve velkém počtu na různých místech, visela Tilandsie usneioides a ve skleníku jsem viděl pěkný trs Tilandsie bulbosy.

Myslím, že tilandsiím by se na Madeiře muselo dařit díky vysoké vzdušné vlhkosti přímo skvěle.

Také jsem tam zaznamenal Hoju imperialis, rostoucí pod stropem skleníku, obsypanou spoustou ještě nerozvitých květů. Jinak jsem občas zahlédl Hoju carnosu. Tu jsem ani nevyfotil.

Na posledním obrázku je nějaký mně neznámý keř (jako ostatně většina rostlin, které jsem na tomto ostrově viděl), který moc pěkně modře kvetl.

http://youtu.be/DvVznAb9-Ss