sobota 22. února 2014

Tillandsia lanuginosa ( Tillandsia capillaris var. lanuginosa )

Tilandsii, o které dnes budu psát jsem si koupil před sedmi lety jako Tilandsii lanuginosu. Myslím, že se pod stejným názvem prodává dodnes, ale není jisté, zda jde ještě o název platný. Kytky zůstávají stejné, názvy se mění.

Dnes může mít oficiální název Tilandsia capillaris var. lanuginosa, někde jsem se dočetl, že tento název je synonymem pro Tilandsii capillaris var. incana. Od té jsem našel na internetu jednu fotku, ze které jsem nebyl schopný poznat, zda jde o jednu a tu samou rostlinu. Spíš se mně zdálo, že ne.


Takže pro mě zůstává stále Tilandsií lanuginosou, byť možná dnes přiřazenou mezi variabilní Tilandsii capillaris. Obě patří mezi malé tilandsie s listy rostoucími ve dvou řadách. Lanuginosa mně připadá o něco více sukulentní, listy jsou rovné, na stonku hezky kompaktně rostoucí.


Celý trs, jak ho vidíte na fotce je široký necelých patnáct centimetrů, na výšku má devět centimetrů. Jednotlivé listy dosahují maximálně tří centimetrů, většinou jsou kratší. Snažím se ukazovat i fotku květů. Lanuginosa u mě za těch sedm roků kvetla jen jednou, jediným nenápadným tmavým miniaturním kvítkem. Rostlina jako taková se mně hodně líbí, ale ten kvítek neurazil, nenadchnul.


V jediném, krátkém odstavci na internetu, kde se píše o Tilandsii lanuginose je uvedeno, že pochází ze západní Argentiny, z místa poblíž města Mendozy. Jinde je uvedena Bolívie, takže v každém případě Jižní Amerika.

Lanuginoza je také v každém případě další doporučení hodná tilandsie. Malá, i když opět to není žádná miniatura. Má ráda hodně světla, myslím i slunce. Pro její malou velikost jistě nebude problém umístit ji někde na okně.

Přirůstá sice pomalu, ale spolehlivě. I bez kvetení vytváří nové odnože. Za těch sedm let se zvětšila několikanásobně, přesto je stále ve velmi přijatelné velikosti. Rosím ji stejně jako ostatní, tak třikrát týdně a to i v zimě, protože nahoře na okně, kde je umístěná, neklesne ani v zimě teplota pod dvacet stupňů.

Dnes uvádím odkaz na příjemnou, relaxační hudbu, zvlášť pro ty, kdo mají rádi piano. Je ji příjemné poslouchat večer, uklidní a bude se při ní pěkně usínat.


sobota 15. února 2014

Tillandsia funebris

Funebris znamená smuteční. Na pěstování Tilandsie funebris ale nic smutného není. Spokojeně roste a přirůstá, každý rok pravidelně kvete. Zatím naprosto bezproblémová kytka.


Tedy díky své malé velikosti spíš kytička. To smuteční označení dostala díky tmavé barvě svých květů. Čerstvě vykvetlé mají tmavě hnědou barvu, která je každým dalším dnem o něco světlejší.


Jak jsem o ní hledal nějaké informace, prohlížel jsem si i její fotografie, které internet nabízí. Není jich moc a je vidět, že zbarvení květů je na nich dost proměnlivé.


O tilandsii funebris jsem napsal už před nějakým rokem článek na Zelené listy, tenkrát jsem o ní psal jako o Tilandsii rectangule. Jak jsem se na internetu dočetl, bylo to její dřívější jméno.


Tilandsie funebris pochází z Argentiny, Bolívie a Paraguaye. Dost velké území na to, aby se vyskytovala ve více formách, které jsou odlišné třeba velikostí, nebo zbarvením květů. Tak na různých fotkách Tilandsií funebris i rectanguly vidím odlišnosti v délce stonku květu. Na některých fotkách je květ světlejší. Někdy jsou na jednom stonku rozkvetlé dva květy najednou, jindy pouze jeden.


Trs, který vidíte na dnešních fotkách dorostl do své velikosti čtrnácti centimetrů na šířku a jedenácti na výšku za osm let. Původně sestával z dvou, nebo třech rostlinek. Při současném kvetení rozkvetlo třiadvacet květů, rostlin v trsu je zřejmě ještě o něco více.


Úzké, tvrdé, pěkně zvlněné listy dosahují většinou tří, maximálně čtyř centimetrů. Kvítky jsou na tenkém, většinou šest centimetrů dlouhém stonku a díky tomu, že se květní lístky stáčí, měří květ v průměru něco málo přes půl centimetru. Není to tedy přímo trpaslík, jako třeba tilandsie aizoides nebo bryoides, ale i tak je to hodně malá kytka.

To pochopitelně může být výhodou pro všechny, kdo mají na oknech málo místa. Tilandsie funebris je vděčná za hodně světla, ranní, nebo odpolední slunce také uvítá. Rosím ji stejně jako ostatní, podle tepla a světla tak dvakrát, třikrát týdně.


Květenství se začíná vyvíjet začátkem prosince, trvá nejméně dva měsíce, než se otevřou první květy. Teď vzhledem k počtu rozkvetlých rostlin kvetení trvá už víc než dva týdny. Ještě mohu napsat, že květy i když jsou malé, docela voní. Tedy jen na velkou blízkost. Tu jejich hnědou barvu beru spíš jako plus, je to opět něco trochu jiného.





neděle 9. února 2014

Sarracenia cv.

Zimu nemám rád a nejsem sám. Nemají ji rády ani kytky v bytech. Nemůžu psát za všechny, ale na těch mých je vidět, jak jim už chybí slunce a světlo. Čim víc jsem se během let se svými zelenými spolubydlícími sžíval, tím se i pro mě zima stávala obdobím, které bych nejraději prospal.


Dnes jsem se opět rozloučil s další tilandsií. Byla trochu moc přerostlá, na okně by zabírala hodně místa jiným a tak byla asi půl metru od okna. Což ji viditelně nedělalo dobře, ale nebyla z těch úplně nejoblíbenějších a zůstávala na svém místě, až ji nějak přešla chuť k dalšímu vegetování.


To je jeden z největších problémů pro takové zelené maniaky, jako jsem já. Co už mě nadchlo a okouzlilo rostlin, které mi chyběly k úplnému štěstí a které v průběhu let zaplňovaly všechna volná místa na oknech, u oken, blíž i dál od světla, podle toho, jak byly zrovna důležité.


Tato posedlost, závislost a nadšení rostlinami je dá se napsat nekonečné. Svět rostlin je tak rozmanitý, je jich tolik zajímavých a je jich tolik, které v nás v okamžiku, kdy je získáme vzbuzují podobný pocit, jako když jsme v dětských letech pod vánočním stromkem našli právě ten nejmilejší dárek.


V bytech bohužel není tolik vhodného místa, jako mají majitelé skleníků, zimních zahrad nebo domů s desítkou oken. Ono se to léty roztřídí samo. Vydrží ty nejodolnější kytky spolu s těmi, kterým jsme vybrali ta nejlepší místa a o které jsme se nejlépe starali. I když podle zákona schválnosti se s námi někdy rozloučí ta nejoblíbenější kytka. Asi je pravda v úsloví, že láska je lék, ale z každého léku podávaného ve velkém množství se stává jed. Takže všeho přiměřeně.


Rostlinu, kterou dnes představuji na Martinových fotkách jsem si přivezl z jedné výstavy rostlin, kde jsem žádnou masožravou kytku nechtěl kupovat, ale padla mi do oka, a vůbec, taky to znáte, asi proto vyhledáváte stránky o kytkách.


Sarracenia, česky špirlice pochází ze Severní Ameriky. Ta má byl nějaký kultivar, přiměřené velikosti. Její listy, proměněné v pasti byly pravým uměleckým dílkem matky přírody. O jejím zvláštním květu se dá napsat to samé.

Dva roky rostla moc pěkně, dokonce kvetla. Důkazy jsou na fotkách. Pak při jedné dlouhé zimě začala chřadnout a ztrácet chuť k životu. Masožravých rostlin se u mě moc nevystřídalo, jen tři.



Jedna rosnatka, druhá byla mucholapka podivná, která u mě žila pár let. Kvetla, dařilo se jí až do doby, kdy jsem ji chtěl ještě víc zpříjemnit život a dal ji na léto na lodžii. Tu změnu prostředí nepřežila. Tato špirlice - Sarracenia byla možná posledním pokusem o sblížení se s těmito zajímavými rostlinami. Zůstalo po ní jen těchto pár fotek, ale jak se píše na věnce těm, se kterými se loučíme – nikdy nezapomeneme.



sobota 1. února 2014

Tillandsia paleacea

Tilandsie paleacea patří mezi mé oblíbené tilandsie. Zvlášť její malá forma, kterou mám takříkajíc ve dvojím, mírně se lišícím provedení. Paleacea je poněkud jiná tilandsie. Nebo se také dá napsat, že je dalším důkazem, jak jsou tilandsie rozmanité.


Připomíná spíše malý stromeček, ze kterého je díky častému odnožování pěkné, malé až větší křoví. Podle toho, zda se jedná o malé, střední, nebo velké formy. Ty dnešní, které jsem obě koupil někdy před deseti lety jako malé formy tohoto druhu, se liší menším a větším odstáváním listů od stonku. Přičemž listy toho více odstávajícího jsou ještě takové „zalomené“.


Forma s rovnějšími listy je na první pohled i více kompaktní, na fotce vidíte dva dnešní trsy, které vyrostly z jedné malé rostliny.

Paleacea pochází z Kolumbie, Bolívie, Peru a severního Chile. Co dalšího na této tilandsii kromě jejího tvaru zaujme je její povrch, který by se dal popsat jako plstnatý, nebo třeba sametový, chlupatý. Za to mohou její husté šupinky, pomocí kterých přijímá vláhu z mlhy. Trsy této tilandsie rostou i v písku pouští nedaleko oceánu a někdy je pro ně po dlouhé období jediným zdrojem vody právě ta mlha a vláha jdoucí z moře. Další funkcí tohoto porostu je ochrana proti ultrafialovému záření.


Roste i na skalách, i jako epifyt. V nížinách u oceánu i v horách do výše kolem 3000m. Jak je vidět, vydrží v různých extrémních podmínkách a podle mé desetileté zkušenosti s ní docela dobře přežívá i v našich bytech.


Tedy určité nároky samozřejmě má a to především na dostatek světla. Ty mé jsou přímo „přilepené“ u skla oken. Dělá jim dobře ranní i odpolední slunce. Po zálivce by měli brzy oschnout, od jara do podzimu je rosím třikrát, podle světla a slunce buď s větší, nebo menší opatrností. V zimě dvakrát týdně, ale velmi opatrně, vyhýbám se rosení středu růžic. Možná by přežily ještě s menším množstvím vody.


Musím přiznat, že paleaceu jsem si před těmi deseti roky koupil i pro její fialové, vonné květy. Ale těch jsem se zatím nedočkal. Ta kompaktněji rostoucí forma měla už třikrát snahu. Jenže jak pocházejí z obrácené strany zeměkoule, mají zřejmě zakódováno kvést v období naší zimy. V té je pro ně světla málo a tak se to květenství po nějaké době přestává vyvíjet a po nějakém čase uschne. Možná by pomohlo umělé světlo, ale s tím zatím nemám zkušenosti.


To, co má paleacea určitě ráda je čerstvý vzduch, jako všechny tilandsie. Tak pokud to jde, pootevřít okno, nebo alespoň často větrat. Jak jsem se dočetl na internetu, teplotu snáší mezi 10 až 30°C. Každý z nás má jistě svou představu o tom, co je krásná, nebo zajímavá kytka. Pro mě tato tilandsie splňuje jedno i druhé a myslím, že může být ozdobou oken nejen nás, kteří jsme tilandsiím více, nebo méně propadli.


Dnes jsem vybral odkazy na poslech skladby, na kterou jsem náhodou narazil už před pěknou řádkou let. V tomto případě čas nehraje roli, hraje se a poslouchá už víc jak třista let a doufám, že se ještě delší dobu poslouchat bude. Johan Pachelbel, německý barokní skladatel a jeho Kánon v
D-dur. Je to jeho jediný kánon, který napsal. Má řadu provedení a já vybral pět odkazů. Tři jsou klasická provedení, čtvrtá je v provedení vynikajícího kytaristy a ta poslední spíš taková rarita. Pěkný poslech.