sobota 28. března 2015

Tillandsia atroviridipetala var. yagulensis

Když si oblíbím nějakou rostlinu, která je k mání ve více variantách, je téměř jisté, že u jediného exempláře nezůstane. Vzhledem k tomu, že nejsem ani odborník, ani velký znalec, který by dokázal vysvětlit, čím se jednotlivé formy liší, je to trochu zbytečné, ale je to tak.


A tak se u mě během několika let sešly čtyři Tilandsie atroviridipetaly, každá trochu jiná i když na druhou stranu, na první pohled dost podobné.


Tou poslední se stala včera rozkvetlá, dnes vyfocená Tilandsie atroviridipetala var. yagulensis. Objevila se před pár lety v nabídce Ing. Heřtuse a když jsem se rozhodl, že je to právě ta kytka, která mně chybí ke štěstí a chtěl ji objednat, byla už vyprodaná. Když se objevila v další nabídce, ihned jsem ji objednal a hned dvakrát, abych měl rezervní, kdyby jedna nevydržela.


Atroviridipetaly mají pověst trochu choulostivějších tiandsií, se mnou se zatím žádná nerozloučila, i když jedna, která před téměř dvěma lety kvetla, dodnes nepotěšila žádným potomkem. Jakoby sílu po odkvětu dávala do tvorby semen. Zatím stále žije, tak snad se nějaké odnože letos dočkám.


Zpět k dnešní atroviridipetale var. yagulensis. Přišly dva semenáčky něco mezi jedním až dvěma centimetry. Vlastně ani přesně nevím jak je to dlouho, tak čtyři, pět let. Posadil jsem je vedle sebe na podložku, na které sedí i dnes. Tehdy měly kolem sebe každá dost volného prostoru, dnes jsou těsně vedle sebe.


To zvláštní jméno formy pochází z archeologicky cenného místa Yagul, kde v době před dobytím Španěly žilo podle internetu kolem 6000 lidí. Na tomto místě jsou nejstarší stopy lidského osídlení z doby 3000 před naším letopočtem. Větší osídlení se datuje v rozmezí 500 a 100 před naším letopočtem a možná s přestávkami vydrželo až do doby objevení Ameriky. Teď návštěvníci tohoto místa spatří kamenné stavby, pozůstatky lidí kdysi tu žijící a lidé, dávající přednost botanice před historií někde poblíž v nadmořské výšce kolem 1700m.n.m. mohou najít i předky a příbuzné tilandsie dnes představené.



Myslím, že v těch místech poroste v bujnějších trsech a bude vypadat asi trochu jinak, než ty dvě co vidíte. Ale i tak jsou myslím pěkné. O pěstování Tilandsií atroviridipetal jsem už psal, tak připomenu, že jsou velmi světlomilné, já je mám téměř „přilepené“ na skle okna. Zalévám, tedy pardon, rosím třikrát týdně. V chladnějším a temnějším období roku opatrně. Často bývá doporučeno montovat je tak, aby střed růžice směřoval dolů, aby se v něm nezachycovala voda. Tomu se při opatrném rosení lze vyhnout, i když sedí tak, jako ty mé.


Dnes přidávám odkaz na písničku Doors, která patřila před čtyřiceti lety k mým nejoblíbenějším. Měl jsem ji na tehdejším kotoučovém magnetofonu, neznal jsem její název. Ale nikdy jsem na ní nezapomněl. Teď jsem ji znovuobjevil a je pořád tak pěkná. Některé věci a písně nestárnou.




sobota 21. března 2015

Aloe descoingsii

Že čas rychle utíká, to snad ani nemusím psát. Bez měsíce to bude sedm let, kdy jsem na Zelené listy napsal článek o své tehdejší velké sukulentní lásce, o Aloe descoingsii.


Mimochodem už tehdy jsem přemýšlel, kde to malé aloe přišlo k tak zvláštnímu jménu. Tak tedy patří mezi jednu z patnácti rostlin, která dostala své jméno na počest francouzského botanika, inženýra a agronoma Bernarda Descoings. Také spisovatele a znalce afrických a madagaskarských rostlin, o kterých jeho knihy převážně jsou.


Právě z Madagaskaru Aloe descoingsii pochází. Konkrétně z provincie Tulear, nebo také Toliara. Místo se nachází blízko obratníku Kozoroha. Aloe descoingsii se zde nachází ve dvou mírně rozdílných podobách. Aloe descoingsii sub.descoingsii by se podle informací z internetu měla nacházet ve výškách kolem 350 m.n.m. a měla by mít tmavě zelené listy s bělavými skvrnami.  Aloe descoingsii sub.augustina roste ve výškách o 150 metrů nižších. Ta by  se měla odlišovat užšími, více šedozelenými listy.


Možná to byla právě ta má první Aloe descoingsii, která se stala jednou z obětí vlnatky, nebo kořenovky. Ty, které  dnes vidíte na fotkách mám v práci a listy mají spíš zelené. Protože při focení ještě úplně nerozkvetly, květy vám představím na starších fotkách Martina, já bych je stejně tak pěkně nevyfotil. Ty patří té první aloi, která je dnes v nějakém sukulentním nebi.


Květy Aloe descoingsii mají sice docela výrazné zbarvení, jsou však  hodně malé. Jejich  krása nejvíc vynikne při zvětšení, jako na těchto fotkách.



Aloe descoingsii patří k nejmenším, ale také určitě nejkrásnějším aloím. Roste docela pomalu, což je velká výhoda a když ji nenapadnou shora zmíněné bestie, roste bezproblémově. Tam, odkud pochází je průměrná teplota něco přes 24°C. Nejvyšší se vyšplhá ke 40°, nejnižší je kolem 14°. Z toho lze odvodit, že je to celkem teplomilná rostlina.



Ty současné rostliny mám na okně, kde svítí slunce většinu dne, pokud je tedy zrovna na obloze. Světla mají dostatek, vodu dostanou jednou týdně. Množství závisí na ročním období a okolnostech s tím souvisejících.



Ty přeživší sukulenty na jaře preventivně několikrát za sebou zaliji roztokem z granulátu Careo. Škoda, že jsem s tím nezačal dřív, na druhé straně, jedna malá útěcha tu je, na místo těch sukulentů, co už se rozloučily, může přijít nějaká nová kytka.

https://youtu.be/q6wVijh2n9g

sobota 14. března 2015

Billbergia nutans

Dnes představím svou nejstarší bromélii, která je zároveň i jednou z kytek služebně nejstarších. Prožila se mnou nejméně třiatřicet let, možná víc. Tedy jak už je to u bromélií, na ta samá, ale její potomci, nové a nové odnože.


Čínský oves, to je její český název, i když s Čínou nemá nic společného, pochází z Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny. V době mého mládí byla celkem rozšířenou pokojovou květinou, dnes už má zřejmě dny své největší slávy za sebou. Hlavně díky větší nabídce bromélií, než byla před lety.

Bilbergie nutans patří mezi nejskromnější a nejvděčnější pokojové rostliny, má ale jednu pro pěstování v bytech nežádoucí vlastnost, její trsy se časem rozrůstají do příliš velkých rozměrů.
Vlastně když jsem její odnož před lety dostal, byla umístěná na chodbě paneláku a ne v bytě. Byl to už pořádný trs, zřejmě už někde v pokoji překážel.


Odnož, která šla oddělit dost z tuha jsem tenkrát dal na skříň v kuchyni, kde bylo dostatek světla a tepla. Odměnou byly další odnože a první hezké květy, díky kterým jsem po této bromélii už dlouho před tím, než se ke mně dostala, se zalíbením pokukoval.


Růžové listeny a zelené, modře lemované květy, odlišující se výrazně od květů, které jsem tehdy znal se mně v té době zdály mimořádně exotické. Za nějaký rok už byl trs příliš velký a stěhoval se do mého pokoje, kde sice nebylo tolik světla, ale podmínky byly přesto na tolik vyhovující, že přirůstal dál a dál.


No, nakonec milá bilbergie na té chodbě také skončila, ale po těch letech, kdy její trs tvořilo i větší množství starších růžic už moc okrasným dojmem nepůsobila. Když potom před lety přišlo nařízení, že se kvůli požárním směrnicím musí uvolnit i místa v mezi poschodí, bylo o jejím osudu téměř rozhodnuto.

Nedalo mi to, dvě nebo tři mladé odnože jsem si odnes do práce. Nejdřív jsem je měl na skříni, teď, už opět po přesazení do většího květináče bydlí zas na chodbě. Když jsem si ji nesl na focení, už se pěkně pronesla. Celý trs má tvar oválu, největší jeho šířka je pomalu metr a půl. Jednotlivé listy růžic měří kolem šedesáti centimetrů na délku, tři centimetry na šířku. Květenství je přibližně stejně dlouhé, jako listy, růžové listeny měří kolem deseti centimetrů, samotné květy sedm.


Jaké má tedy tato nenáročná, ale prostorově naopak docela náročná kytka požadavky. Samozřejmě se jí lépe daří na větším světle, kde i lépe kvete. Zalévám jednou, dvakrát týdně, zem by neměla vyschnout, ale myslím, že delší čas přežije, i když se to někdy stane. Občas je dobré nalít vodu i do středů jejích růžic, ty kořeny co má, plní stejně víc funkci upevňovací, než vyživovací. Pokud oddělujete odnože, měly by být alespoň patnáct, dvacet centimetrů dlouhé.


V přírodě rostou bilbergie jako epifyty i jako zemní bromélie. Jeden zdroj, který jsem našel uvádí šedesát čtyři druhů bilbergií. Na stránkách věnovaných broméliím
je uvedeno čtyřicet osm druhů, ovšem čtyři sta dvacet kultivarů bilbergií. Mezi nimi je velké množství opravdu nádherných kytek, možná se k nám také časem některé z nich dostanou.


sobota 7. března 2015

Tillandsia narthecioides (po necelých dvou letech)

Když jsem poprvé představoval Tilandsii narthecioides, „chlubil jsem se tak zvaně cizím peřím“,
to jsem také v tehdejším článku přiznal. Přišla mi bez necelých dvou měsíců před dvěma lety od mistra pana pěstitele s dvěma dlouhými květními klasy na kterých po pár dnech začaly vykvétat jednotlivé, bílé květy.


Ta krásná tilandsie z prvního článku vyrostla na Moravě, ve skleníku a v péči opravdového odborníka. Bylo otázkou, jak poroste dál. Dostala místo u okna na východ, coby zelená tilandsie nepotřebuje moc slunce, nějakou chvíli během dopoledne na ni také zasvítí, pokud je zrovna slunný den.

Nějaký čas potom, co odkvetla začaly mezi listy starých růžic vyrůstat růžice nové. První rok dost pomalu, stále byly docela malé. Podstatně rychleji začaly růst další rok. Loni na podzim se v jejich středech objevil zárodek budoucího kvetení. Nové rostliny sice nedosáhly velikosti předešlé generace, na druhé straně panelák není pro pěstování tilandsií tím nejideálnějším prostředím.


Celou tu dobu jsem se o ně snažil dobře starat, žízní určitě netrpěly. Přes léto rosení každé ráno, v zimě opatrněji ob den. S tím novým kvetením jsem měl docela obavy. S Tilandsií narthecioides přišla i jí podobná Tilandsie dodsonii která se rozhodla potěšit mě svým květem první rok v zimě. Vyrostl celkem dlouhý květní klas, květ se ovšem neotevřel jediný. Prostě česká zima pro tyto tilandsie není to, co v době květu potřebují.

Tilandsie narthecioides se tedy už od podzimu stala velkým objektem zájmu a sledování. Rosil jsem ji každý den, aby měla dost potravy pro své květy. Pozoroval jsem vývoj květenství, jak se pomalu vyvíjí do toho typického žebříčku......Který se jak jsem očekával měl ještě dlouho prodlužovat a zvětšovat. Počítal jsem s tím, že by zas mohla začít kvést někdy koncem dubna. Ale to jsem se přepočítal.


První květ se objevil na tom krátkém, sotva osmicentimetrovém květenství už začátkem února. Od té doby se objevilo na těch dvou květenství postupně více než dvacet květů, dnes kvete další a myslím, že ještě pár bude následovat. Ten, který vidíte na fotkách je z minulé neděle. Mohu připomenout to, co jsem psal už v minulém článku. Květ se začíná otevírat odpoledne, večer začíná vonět. Vůně těch letošních květů je slabší, než těch předloňských, ale co bych chtěl vzhledem k tomu, jak málo světla a slunce bylo v letošní zimě. Časně ráno je květ ještě pěkný, ale už po osmé začíná vadnout.

Nějakou dobu jsem váhal, jestli je to letošní kvetení úspěchem, nebo neúspěchem (to jsou starosti, co?), kloním se spíš k tomu úspěchu. Jen mám tak trochu obavu, zda v tom paneláku kytky i my lidé nezačínáme tak trochu degenerovat.


K odkazu na krásnou píseň dnes přidávám ještě dva odkazy pro všechny, které zajímají záhady historie a památky na ty, kteří tu byli nějakou tu tisícovku let před námi.