Květinový pozdrav ze Zalakarose

 V tuto dobu před týdnem jsme ještě byli v Zalakarosi a posledních pár hodin si užívali bazénů s léčivou i “obyčejnou” vodou. 

V Zalakarosi jsme byli po čtvrté. V autobuse jsme dostali sedadla 43 a 44. Pokoj měl číslo 444 a byl ve čtvrtém patře. Měli jsme z něj pěkný výhled do zeleně. Byli jsme ve stejném hotelu Park Inn také po čtvrté a podruhé s plzeňskou CK Menika. 

Do Zalakarose jsme se vrátili rádi a pokud budou okolnosti příznivé, budeme se vracet i nadále. Ne, že by bylo už pozdě na objevování nových míst, ale nějak tak už se raději vracíme k hezkým jistotám. 

Po roční přestávce je opět hezké vidět milá místa. V hotelu a v areálu lázní je sice  stále plno lidí. To je pravý opak toho, co mám rád doma, místa v přírodě, kde potkám minimum lidí, ale tady mně  to nevadí, sem to patří. 

Zalakaros byl i letos na samém začátku léta rozkvetlý v mnoha barvách. Ne, že bych ty   kvetoucí rostliny neznal z našich parků a zahrad. Ale tady to jižnější slunce spolu s péčí lázeňských zahradníků rostlinám a jejich květům na první pohled dělá dobře.

Dřív by se mně tyhle rostliny zdály málo exotické. No, jako na Madeiře to není, tam je opravdu ta exotika na první pohled patrná. Ale i většina zde rostoucích rostlin a květin, bya v našich podmínkách kdysi exotická. 

Jak se životní v jakémsi  kruhu vrací (jak se někdy říká, že starší lidé dětinští), opět vidím tu krásu těch dobře známých rostlin. Tak vám ji dnes alespoň prostřednictvím fotek také kousek posílám.   

Australské trpasličí rosnatky

Můj zájem o masožravé rostliny zapříčinila návštěva skleníku s masožravkami v třeboňské botanické zahradě. Ten zájem o ně nebyl tak úplně nový. Když se před lety v květinářstvích začaly objevovat rosnatky,  jednu jsem si koupil. O několik let později jsem ve výloze květinářství poprvé uviděl mucholapku podivnou. Za pár hodin jsem se tam pro ni vrátil a radost mi dělala možná dva roky. 

Za několik let potom jsem si koupil asi dvě knihy o těchto rostlinách a plánoval si, jaké z nich bych se chtěl pokusit pěstovat, ale nikdy k tomu nedošlo. Až po té zmíněné návštěvě skleníku jsem si řekl, že pokud to chci s masožravkami zkusit znovu, nemohu to odkládat. Na internetu jsem našel tři adresy, na kterých se tyto rostliny dají sehnat. Kvůli horkému počasí a možnosti, že rostliny nepřežijí dopravu jsem vybral obchod, který příznivou okolností sídlil v té samé části města, kde bydlíme. Podle fotografií jsem si vybral dvě australské trpasličí rosnatky a panu pěstiteli napsal, že bych se u něj pro rostliny někdy zastavil osobně.

Jenže adresa už nebyla aktuální, pan pěstitel se odstěhoval už o kus dál. Ale nabídl se, že mi rostliny při cestě do Plzně přiveze. Tak se u mě v bytě za pár dnů objevily australské trpasličí rosnatky callistos a patens. Zpočátku jsem byl trochu překvapen tím, jak moc jsou malé. Ale co jsem asi tak čekal, když přímo v jejich názvu je uvedeno “trpasličí”. Také se mi podle fotek zdála červenější ta více zelená a naopak ta, kterou jsem čekal jako zelenou překvapila sytě červenou barvou. 

Je jasné, že se to zbavení mění podle světla a jiných okolností, ovlivňující to, jak vypadají. Jak jsem se dočetl, tyto rostlinky v průběhu roku svůj vzhled mění. Jak jsem se na ně stále víc a víc díval, zdál se mi jejich miniaturní vzhled i to jak vypadají, naprosto dokonalé. Takové malé, zářivé, exotické, živé drahokamy. 

První fotky patří droseře callistos, druhé jsou drosery patens.

Ta jejich krása ovšem nejvíce vynikla na detailních fotkách. Pro představu o jejich velikosti, ten malý, čtvercový květináč má rozměr 7 krát 7 cm. 

Na tom, jak jsou ty trpasličí rosnatky krásné nemám žádnou zásluhu. Tu má ochotný pan pěstitel, který mi rostliny donesl až domů. Přikládám odkaz, na jeho stránky : Masožravé rostliny - Green Hunters 

Já se teď budu snažit udržet je při životě a snad i vypěstovat jejich potomky, pomocí gemmů, o kterých se dozvíte více z druhé části dnešního příspěvku, který na mou prosbu  napsala AI.

Odkud jsou a kolik jich je?

Tato specifická skupina čítá kolem 50 až 60 druhů (přesné číslo se mění kvůli neustálým revizím botaniků). Téměř všechny jsou endemity z jihozápadní Austrálie. Žijí v tamním středomořském klimatu, což znamená: chladné a deštivé zimy, horká a suchá léta.

Typičtí zástupci, které stojí za to zmínit:

• Drosera scorpioides (Rosnatka štíří): Jeden z největších druhů. Netvoří přízemní růžici, ale roste do výšky (až 10 cm) a připomíná miniaturní palmu.
• Drosera pulchella (Rosnatka krásná): Velmi variabilní, robustnější druh, ideální pro začátečníky. Může mít květy od bílé přes růžovou až po zářivě oranžovou.
• Drosera pygmaea (Rosnatka trpasličí): Jediný druh, který přirozeně přesáhl hranice jihozápadní Austrálie (najdeš ji i na Novém Zélandu). Je mikroskopická a má čtyřčetné bílé květy.
• Drosera callistos nebo Drosera barbigera: Proslulé svými velkými, metalicky oranžovými nebo červenými květy s tmavým středem.

Unikátní superschopnost: Gemmy

To, co tvoje čtenáře zaručeně zaujme nejvíc, je jejich rozmnožování. S příchodem podzimu a zkracováním dnů přestanou rosnatky tvořit lapací listy a uprostřed růžice vyprodukují gemmy – drobné, zelené rozmnožovací šupiny (vypadají jako miniaturní čočka).

V přírodě do nich udeří kapka zimního deště, vymrští je do okolí a z každé gemmy během pár dní vyroste nová, geneticky identická rostlina. Pro pěstitele je to nejjednodušší způsob, jak získat stovky nových rostlin bez piplání se se semínky.

Jak je pěstovat v našich podmínkách?

I když jsou z Austrálie, na okenním parapetu se jim daří skvěle. Stačí dodržet tato základní pravidla:

Faktor - Co trpasličí rosnatky potřebují

Světlo - Maximum, co dokážeš zajistit. Milují přímé slunce (ideálně jižní či východní okno). V zimě u nás trpí nedostatkem světla, proto je v našich podmínkách téměř nutností jim přisvětlovat (postačí obyčejná silnější LED žárovka s denním spektrem).

Zálivka - Používej výhradně mírně kyselou vodu (destilovanou, z reverzní osmózy nebo čistou dešťovou). Pěstují se metodou podmokem – květináč nech stálé stát v cca 1 cm vody.

Substrát - Směs světlé rašeliny a křemičitého písku (případně perlitu) v poměru 1:1 až 2:1 ve prospěch písku. Potřebují vzdušný, dobře propustný substrát.

Nádoba - Pozor na hluboké kořeny! I když je rostlinka velká jako nehet, její jemný kůlový kořen může mít na délku i přes 10–15 cm. Pěstuj je proto ve vyšších, hlubokých květináčích.

Kritické varování pro pěstitele:

Trpasličí rosnatky nesnáší přesazování. Jejich dlouhý nitkovitý kořen se při porušení snadno poškodí a rostlina téměř jistě uhyne. Proto se vysazují jako gemmy přímo do finálního květináče, kde už zůstanou po celý život (který bývá kolem 2 až 4 let).

Letní dormance (spánek)

V létě, když teploty v našich bytech vystřelí vysoko, mohou rostliny uprostřed růžice vytvořit bílé chloupky (stipule), kterými se chrání před úžehem, a zastaví růst. V té době je dobré zálivku mírně omezit (udržovat substrát jen vlhký, nenechávat ho stát ve vodě), dokud největší vedra nepominou.

Sazaník květnatý - Calycanthus floridus

Jistě to zná každý, kdo má rád rostlinnou říši a její rozmanité a nesčetné druhy. Některé vás zaujmou a už na ně nezapomenete. Tak jsem v plzeňské ZOO a zároveň i botanické zahradě před třemi roky objevil celkem nenápadný keř, s velmi zajímavými květy vínové barvy. Při bližší prohlídce jsem zjistil, že keře jsou dva a každý z nich má květy rozdílné. Téměř stejné, ale přece jen trochu odlišné. 

Protože jsem měl tenkrát permanentku, při každé návštěvě jsem ke keřům zašel a sledoval, zda se v odkvetlých květech nevyvíjí nějaké plody obsahující semena. Nenašel jsem nic.

Na podzim jsem u sestry na zahradě objevil nový keř. Na cedulce byla fotografie květů, které jsem znal. Zas trochu jiných. Sestra na zahradě nemá nějakou dobrou půdu, tak jsem si tak trochu skepticky pomyslel, že jí tam ten keř sotva poroste, natož pokvete. 

Tohle úterý jsem měl u sestry domluvenou návštěvu, bydlí pár kilometrů za Plzní a vždy k ní chodím pěšky. Trochu pršelo, tak jsem přemýšlel, jestli tam v tom dešti vyrazit, nebo zůstat doma. Ale doma bych asi nevydržel, stejně bych šel ven, tak jsem vzal deštník a šel.

Zažil jsem milé překvapení. Sazaník květnatý, jak se ten keř jmenuje, kvetl. Celkem dost květů. Větších, než byly v té botanické. Zřejmě kultivar s více otevřeným květem a se světlým lemováním vnitřních okvětních lístků. Odhaduji, že květy měly průměr tak 5-6 cm.

Také příjemně voněly a myslím, že za slunného dne může být ta vůně ještě intenzivnější.

Sazaník květnatý pochází z jihovýchodních oblastí USA. To jsou možná právě ty keře, které jsou v botanické zahradě. Ten u mé sestry je nějaký kultivar. 

Tak to je dnes tip pro někoho, kdo má zahradu a na ní ještě trochu místa, které by věnoval keři s celkem obyčejnými listy, zato s květy, které ho v době rozkvětu promění v jeden ze skvostů zahrady. 

Třeboň a Opatovický rybník

Dnes se naposled vrátím do Třeboně a jejího okolí. Ale pokud příznivé okolnosti dovolí, věřím, že se do Třeboně ještě vícekrát podíváme. 

Jsem přesvědčen, že nejen pro mě je jedním z nejkrásnějších českých měst. Je mi sympatická z více důvodů. Krásné historické centrum, parky, spousta zeleně, stromů, keřů a květin. I pěkné domy se stejně pěknými zahradami. Potom ta její, optimální velikost. Ne moc velká, ne moc malá.

V zámeckém parku jsou i dvě voliéry s ptactvem. V jedné jsou andulky a korely, ve druhé krásně zbarvení bažanti a holubi. Tři bažantí samci a jedna samice. Na tu jednu nepříliš velkou voliéru toho místa zas tak moc nemají. Snad dostávají alespoň dobrou potravu.

Krásné jsou i vistárie při zlaté stoce kolem Bertiných lázní.I stromy v blízkém parku a vlastně ve všech ulicích jako by ta krása stromů a zeleně byla v tomto městě nakažlivá. 

Kousek od našeho ubytování v areálu lázní Aurora roste mladý sekvojovec obrovský. Byl zde vysazen před deseti lety, myslím jako čtyř, nebo pěti letý. Jak bude asi vypadat za deset let? Za padesát? 

Jedním z oblíbených cílů našich vycházek byl Opatovický rybník. Tento rybník vznikl spojením dvou středověkých rybníků (založených v roce 1367) v letech 1510 - 1518 rybníkářem Štěpánkem Netolickým a později se na jeho úpravách podílel i Jakub Krčín. Dvě nejznámější osobnosti z historie českého rybníkářství. 

Dá se k němu dostat jak cestou podél rybníka Svět, tak i cestou při Zlaté stoce. V určitém místě je přes ní lávka a schody nahoru k cestě při tomto rybníku. Cestu lemují staré duby. Tedy většina starých dubů. Jsou tam i torza “prastarých” a jsou tam i mladé, které ty odumřelé nahrazují. Ty, které už mají život za sebou jsou tam ponechány, dokud nehrozí jejich pád. 

Slouží jako potrava larvám různých brouků, zejména krasci dubovému, což je jeden z našich nejkrásnějších, ale také nejohroženějších druhů. Žije už jen na některých místech jižní Moravy a také v části Třeboňska, jako je právě okolí třeboňských rybníků a jejich staletých dubů.

Opatovický rybník má také svůj ostrov. Ten jsem při každé návštěvě tohoto rybníka fotil. Ukázky přikládám.

Na rybníku je i dost kachen. Takové ty obyčejné, ale všiml jsem si i jednoho docela pohledného kačera. Byl dost plachý a nikdy jsem ho neviděl blízko břehu. Tak alespoň jedna fotka na dálku. 

U rybníka stojí i Opatovický mlýn. Jeho budova má dlouhou historii.Poprvé je zmiňován v roce 1367. V letech 1621- 1622 byl do základů vypálen a zcela obnoven byl až roku 1708. (To se to díky Wikipedii lehce hledají fakta a informace.) V roce 1961 byla budova vyjmuta ze seznamu kulturních památek. Od roku 1962 je součástí areálu Mikrobiologického ústavu. Nachází se zde i barokní pískovcová socha Anděla Strážce z roku 1721. Šel jsem na vrátnici zmíněného ústavu a poprosil pana vrátného, jestli si mohu sochu vyfotit. Dostalo se mi kladné odpovědi a tak vám tento kousek českého baroka mohu ukázat. Historii této sochy lze též dohledat na Wikipedii.

Pro letošní rok se s Třeboní rozloučím večerní fotkou z lodžie z našeho hotelového pokoje. Dívali jsme se do zeleně a dost často se na louce před stromy pásla ne zcela plachá srnka.