O starých stromech ( na cestě do Ferdinandova údolí )

Jedno japonské přísloví říká : dokonce i malý brouček má svou malou duši. V tomto směru jdu ještě dál. I tráva má svou malou duši. A co teprve stromy, jaká musí být duše stromů, zvláště těch, které přežívají lidské generace. 

Škoda, že stromy nemluví. Tak se zatím nedozvíme, jak prožívají své životy, různá roční období, jestli vnímají, když hnízdí ptáci v jejich korunách.

Naše v posledních letech oblíbená cesta vede kolem železnorudského hřbitova do Ferninandova údolí. Celá cesta tam je lemována řadou starých, listnatých stromů. Javorů, jasanů a lip a v menším množství i jiných druhů.  

Stromy už hodně pamatují, jejich kmeny jsou poznamenány časem, horským podnebím a vším, co k životě v těchto místech patří.

Nedovedu odhadnout, jak jsou staré. Podle lip, které jsou po stranách cesty před místem, kde dříve stála sklárna odhaduji, že byly vysázeny v předminulém století. V době, kdy v nedalekém Alžbětíně žila má prababi s pradědou, tehdy oba mladí, kolem dvaceti let, už tyto stromy určitě rostly. 

Než strom vyroste z malého semínka do mnohametrové velikosti, přežije několik lidských generací. Odhadoval bych, že ty staré stromy přežijí i tu moji. 

Stromy mám moc rád a při cestě do Ferdinandova údolí, které je umístěné na hranici Čech a Německa jsem obdivoval a fotil jejich více jak století staré kmeny. Tak se o ten zážitek chci s vámi podělit alespoň prostřednictvím pár obrázků. Pokud se někdy dostanete do Železné Rudy, může to být i tip na pěkný výlet.  

I dnes jsem požádal AI o pár faktů o tomto místu a o rodu Ferdinanda Abele (rod by měl pocházet z Francie), který zde měl sklárnu a možná on,  nebo nějaký jeho předek, příbuzný nechal tyto stromy vysázet. Uvedu ještě jednu zajímavost, matka spisovatele Karla Klostermanna pocházela právě z tohoto sklářského rodu.  

Ferdinandovo údolí a odkaz rodiny Abele

Cesta ze Železné Rudy směrem k Ferdinandovu údolí je nejen malebná, ale také opředená historií, kterou ztělesňují i ony staré stromy, němé svědky minulosti. Toto údolí, pojmenované po významné osobnosti místního sklářství, Ferdinandu Abele, představuje fascinující kapitolu v dějinách Šumavy.

Ferdinandovo údolí: Sklářská minulost a přírodní krása

Ferdinandovo údolí, ležící nedaleko Železné Rudy, je dnes oblíbeným místem pro pěší turistiku a cyklistiku, nabízející klid a krásu šumavské přírody. V 19. století však bylo především centrem čilého sklářského ruchu. Právě zde, v předminulém století, založil Ferdinand Abele svou sklárnu, která se stala důležitým zdrojem obživy pro mnoho místních obyvatel a významně přispěla k rozvoji regionu.

Sklárna v Ferdinandově údolí nebyla jedinou v oblasti, ale patřila mezi ty prosperující, které využívaly bohaté zásoby dřeva a křemene, nezbytných surovin pro výrobu skla. Produkce se soustředila na užitkové sklo, ale také na zrcadla a další skleněné výrobky, které nacházely odbytiště nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Život v údolí byl tehdy neodmyslitelně spojen s rytmem sklářské pece a prací sklářských mistrů.

Dnes si údolí zachovává svůj půvab, byť s menším důrazem na průmyslovou činnost. Zbytky starých staveb, zarostlé základy a pomístní názvy dodnes připomínají sklářskou minulost. Stromy, o kterých píšeš, mohly být vysazeny právě v době největšího rozkvětu skláren, sloužící jako orientační body, ale i jako živé pomníky lidské činnosti a přírodního cyklu.

Ferdinand Abele a rod Abele: Sklo a Šumava

Ferdinand Abele, po němž je údolí pojmenováno, byl významným sklářským podnikatelem z rozvětvené rodiny Abele, která měla hluboké kořeny v českém sklářství. Rod Abele patřil mezi klíčové sklářské rody v regionu Šumavy a Západních Čech, a jeho členové vlastnili a provozovali řadu skláren.

Ferdinand Abele (přesná data narození a úmrtí se mohou lišit v různých zdrojích, nicméně jeho aktivní působení spadá do 19. století) navázal na rodinnou tradici a prokázal značný podnikatelský talent. Jeho sklárna ve Ferdinandově údolí byla moderním podnikem na svou dobu a on sám byl inovativní osobností, která se snažila o vylepšování výrobních procesů a rozšiřování sortimentu. Měl vizi a schopnost adaptovat se na měnící se tržní podmínky.

Rod Abele byl rozsáhlý a jeho členové se často propojovali s dalšími významnými sklářskými rodinami v regionu, což posilovalo jejich vliv a obchodní sítě. Byli známi svou odborností, podnikatelským duchem a přínosem pro rozvoj sklářského průmyslu. Kromě Ferdinandova údolí vlastnili Abeleové sklárny i v jiných lokalitách Šumavy, například v Nové Huti (tehdy Kaltenbach) a dalších místech, kde se sklářství dařilo.

Jejich podnikání bylo často ovlivněno hospodářskými cykly, konkurencí a technologickým pokrokem. Nicméně rod Abele dokázal po generace udržet svou pozici a přispět k proslulosti českého skla po celém světě. Jejich příběh je nedílně spjat s historií Šumavy a s vývojem sklářského řemesla, které formovalo krajinu i životy lidí po staletí.

Při tvé procházce kolem starých stromů v Ferdinandově údolí si tak můžeš představit, jak kolem nich kdysi proudil život spojený se sklářskými pecemi, a jak tyto stromy tiše sledují odkaz jedné z nejvýznamnějších sklářských rodin Šumavy. Je to krásný symbol trvanlivosti přírody a pomíjivosti lidského snažení, které však zanechalo hluboké stopy.

Po roce v Železné Rudě

Pokud na nějaké místo jezdíte většinu života, relativně dost často, možná budete mít stejný pocit, jaký mám, když přijedu do Železné Rudy, nebo na Špičák. Jako by se čas mezi poslední a předposlední návštěvou zkrátil, jako by to bylo před pár dny, kdy jsem tam byl naposled.

Když se ale víc rozhlédnu, vidím, že se toho změnilo dost a dost. Obě místa se rozrůstají, přibývají apartmány, luxusní domy, které tu před několika málo desítkami let nebyly. A další se staví. Zatímco domy jsou krásnější, v šumavských lesích už to taková sláva není. Smrky napadené kůrovcem postupně odcházejí a nějakou dobu potrvá, než je nahradí nové, odolnější stromy. Přesto je tu stále dost zdravých stromů, stále je tu vzduch, který se dobře dýchá. 

Když jsme na tu krátkou, pětidenní dovolenou vlakem přijížděli, v půli cesty, za Klatovama se strhla průtrž mračen, snad největší, jakou jsem letos zažil. Vlak kvůli ní nabral zpoždění, jel pomalu, kvůli riziku spadlých stromů. Déšť skončil chvíli poté, co jsme dorazili do cíle. Byl jediný, který jsme po celou dobu dovolené zažili. 

Následovalo velké horko, jaké dříve bylo koncem června spíše výjimkou, dnes zřejmě pravidlem. V příštím článku se zmíním více o naší oblíbené trase, kterou rádi chodíme. Už to není Vrchol Javoru, ani Špičáku. Chůze mi nevadí, ale prudké stoupání do kopce už nějak nemusím. Dříve jsem si ho užil dost a dost. A tak zmíněné vrcholy pozoruji jen z dáli.

Té krásné přírody jsme si užili celkem dost. Dříve se mně líbily červené květy náprstníku, tentokrát mě přitahovaly květy bílé. Stejně jako bílé květy naší orchideje - vemeníku.

U některých domů jsem viděl i jehličnany, které v šumavských lesích nenajdete. Na první pohled se mi to zdálo poněkud nepatřičné, nakonec jsem uznal, že krásné stromy do zahrad, nebo i městské výsadby patří.

Vyfotil jsem i pár květů ze Železné Rudy. Jako vždy růžové květy nějakého kultivaru opletníku plotního, který kvetl hned naproti vchodu do místa, kde jsme byli ubytovaní. Ať přijedeme v červnu nebo v září, vždy je v plném květu. U jednoho domu mě zaujalo zvláštní zbarvení petúnií. Tak přikládám obrázek. To je dnes vše, pokračování příště.