sobota 21. května 2016

Malé květy a malé radosti

Nedávno zas vykvetlo Aloe descoingsii. Nedalo mi to, a květy jsem vyfotil. V letošním roce také už potřetí kvetl jihoafrický česnek, Tulbaghia simmleri. To druhé květenství bylo podstatně větší, než to poslední. I tak těch pár kvítků potěšilo a poprosil jsem o jejich vyfocení. Podruhé se také rozhodla vykvést Tillandsia flabellata. Její květenství už sice nemělo tolik klasů, jako když kvetla poprvé. Poprvé vykvetla na rostlině, kterou jsem koupil jako velkou, téměř dospělou. Tentokráte kvetla už odnož, která je od počátku svého života domácí.




Nedávno jsem četl přísloví. Život je krátký a člověk by neměl čekat jenom na velké radosti, kterých v životě mnoho není, ale dokázat se radovat z drobných každodenních maličkostí. V tom je umění žít.




Příroda, ať už někde v lese, v parku, v botanické zahradě, nebo ta, kterou můžeme mít v našich bytech pro nás může být takovým zdrojem každodenních malých radostí. Už od chvíle, kdy ze země začaly růst první sněženky si zas prodlužuji cestu z práce a chodím ulicemi rodinných domků a jejich zahrad. Na některé se těším víc než na jiné, což se v průběhu několika týdnů zas může změnit. Jehličnany, ty potěší v každém ročním období. V jedné zahradě je sloupovitý tis, na ten se nezapomenu nikdy podívat.


V jedné zahradě mají u stěny domu vysazenou dvojici japonských javorů. Stejně vykrajované listy, jen jeden je zelený, druhý červený. Jsou krásné už od začátku května, kdy na holých  větvích vyrostou nové listy, to nejlepší čeká na podzim, kdy se vybarví do zářivých barev a vykouzlí atmosféru miniaturní japonské zahrady.          




Květy meruněk, broskvoní, jabloní. Petrklíče, čemeřice, koniklece. Tulipány, narcisy, hyacinty. Velké keře dřevitých pivoněk a další. Vistárie, trubače, magnolie. A pochopitelně šeříky a jejich vůně. To jsou takové malé radosti mé každodenní cesty z práce.



Asi bych neměl zapomenout na cestu do práce, která vede polem, letos oseté ječmenem, s klasy nyní už téměř rozkvetlými. Jdu i místem, na kterém byl dříve les, o kterém jsem psal někdy před rokem. Na místě krásných borovic jsou jen pařezy a naděje, že by na něm opět vyrostly stromy se zdá čím dál menší. Spíš nějaké domy, protože tato lokalita je ve městě asi jedna z nejlepších, za příznivých podmínek s výhledem až na Šumavu. No, píšu o malých radostech, tak bych neměl zapomenout na to, jak pěkné je po ránu nad polem vidět a slyšet skřivana. To je po zimě radost nemalá.



Radost nám pochopitelně nedělá jen příroda, kytky a zvířata, ale i lidé, i když myslím, že bychom měli do přírody patřit, ne se z ní vyčleňovat. Když není náhodou po ruce nikdo z lidí, kdo by tu radost dělal, i když jeden člověk se snad pro druhého najde, jsou ještě jiné, ač trochu virtuální možnosti, jak od lidí trochu té radosti získat. Knihy, hudba, filmy, písničky. Nebo jiné lidské koníčky a činnosti, ze kterých je radost.

Prostě radost je trochu, jako kytka, musíme se o ní starat a trochu si ji pěstovat.


   

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Ta Tulbaghia je skvostná. Eva