sobota 28. května 2016

Libochovice, dub v Peruci a Bambus centrum Kastner

V poslední době mě služební cesty už nelákají jako dřív. Možná to bude tím, že během minulých téměř třiceti let (bez dvou měsíců) jsem se po západu Čech najezdil dost, tedy v mém případě přesněji navozil, protože patřím k těm dnes nepočetným exotům, co nemají řidičák a v mém případě ani mobil. Měl jsem možnost si mnohokrát uvědomit, jak je ta krajina Západních Čech krásná a příroda v ní úžasná.

Dnes budu psát o služební cestě do Středních Čech, kam jsme byli vysláni do archivu v Brozanech, které jsou kousek od trasy Praha - Litoměřice. Někdo tvrdí, že náhody neexistují, tak nevím, zda můžu napsat, že náhodou jsem týden předtím při hledání prodejců japonských javorů (což je pro mě coby bezzemka, podstatná informace) narazil na Bambus centrum v Třebízi u Slaného. To je kousek od Brozan a protože tam jezdíme přes Rakovník a Slaný, je to i při cestě. I když ne zrovna po hlavních silnicích.

Vraceli jsme se tedy z Brozan přes Libochovice, kde jsme si udělali první krátkou zastávku ve zdejším zámeckém parku. V trochu méně vzhledném zázemí zámku jsme zastihli i páva, který na nás nejprve vystrkoval zadní část těla, aby se po sléze předvedl v plné kráse.



To vstřícnější paní pávová přišla téměř až k nám, v očekávání nějaké dobroty, ale protože jsme pro ni nic neměli, musela se porozhlédnout po nějaké lahůdce na zdejších trávnících.

Zámecká zahrada je moc pěkná, plná krásných, mohutných, starých  stromů.


Cestou do Brozan i zpět jsme viděli zajímavě zbarvená pole, nedalo nám to, a podívali jsme se blíž, co zajímavého na nich roste. Když jsem v úvodu napsal, jak pěkná je krajina Západních Čech, musím dodat, že krajina v těchto místech, něco přes sto, možná sto padesát kilometrů na sever je také tak krásná, ale zas jiným způsobem. Z roviny vystupují vršky Českého středohoří i nejvyšší Milešovka.


Cesta pokračovala přes Peruc. Protože nám kolegyně z archivu kladla na srdce, že nesmíme minout památný dub, u kterého se podle legendy potkala Božena s Oldřichem, zastavili jsme na pět minut i u toho krásného stromu. 


Přemlouval jsem kolegyni, aby se u něj jako Božena nechala vyfotit, aby podle toho bylo vidět, jak je strom mohutný, ale pravila, že s Boženou se nechce srovnávat a focení u dubu odmítla. Fotky bohužel o jeho majestátnosti, mohutnosti a kráse mnoha staletí nevypovídají.

V Třebízi jsme zaparkovali auto a šli hledat zahradnictví. Instinktivně, jako člověk, který není majitelem dobrého smyslu pro orientaci jsem vybral opačnou stranu, která nás zavedla k benzínové stanici a motorestu, nebo podobnému zařízení. Chtěl jsem se vevnitř zeptat  na správnou cestu. Kolegyně mě předběhla a optala se pána, sedícího před budovou. Vypadal trochu jako bezdomovec, navíc posílen nějakým tím pivem. Poslal nás přesně na opačnou stranu. I když se mi nezdál právě důvěryhodný, bylo by už neslušné se jít ptát dovnitř.


Pána jsem podcenil, navedl nás správně. Vešli jsme do Bambus centra a já se hned po prvních metrech dostal do příjemného šoku, když jsem spatřil, co všechno toto překrásné místo ukrývá. Protože jsem nechtěl moc zdržovat, neboť nejraději bych se tady kochal hodiny a hodiny, snažil jsem se alespoň fotit, abych si tu krásu doma mohl pořádně prohlédnout.


Nejsem zrovna velkým příznivcem bonsají, raději vidím velké a silné stromy, ale tady jsem byl okouzlen. To nebyly ty bonsaje běžně prodávané v našich obchodních domech, ale opravdová umělecká díla. Přímo z Japonska, kde mají v jejich pěstování tradici. Také zde byly větší japonské borovice a javory.




Na ceny jsem se záměrně nekoukal. Je mi jasné, že takové bonsaje, nebo krásně tvarované japonské borovice mají svou hodnotu. Když se připočítá doprava a náklady s ní spojené, vyjde jistě cena nemalá. Myslím, že odpovídající. Nakonec jde o priority. Můžete jet na drahou dovolenou, zbudou vám fotky, vzpomínky.  Nebo si koupíte krásný strom, ze kterého při správné péči o něj budete mít radost až do konce života.




K dostání zde nebyly jen drahé stromy, ale i spousty jiných, také krásných, za ceny běžné. Barevné azalky, rododendrony, japonské javory v různých velikostech. Mít zahradu, určitě bych s prázdnou neodjížděl.





Blízko vchodu, v průzračné vodě plavali krásní koi kapři. Byla mezi nimi i zlatá ryba. Bohužel, byl tam zákaz dotýkání se ryb, jinak bych tu zlatou rybu zkusil vylovit a vymámit z ní splnění tří přání. Ty dvě první by se asi týkaly zdraví a spokojeného života, ale to třetí,  to by bylo pěkné a asi trochu marnivé.

Mít podobnou zahradu plnou takových krásných stromů, keřů, rostlin.



Musím přiznat, že tu noc jsem se probudil a vzpomínal na zážitky uplynulého dne. Vzpomínal na to  úžasné zahradnictví. Myslím, že v žádném jiném  jsem se  zatím s takovou nabídkou nesetkal . Můj obdiv patří jeho majitelům, kteří jistě za cenu velkého úsilí a nepředstavitelného množství práce stvořily takový malý kousek ráje pro všechny rostliny milovné lidi. Držím jim palce, ať prosperují a udržují sortiment na tak vysoké úrovni. Všem rostlinám, keřům a stromům bych přál, aby si je koupili majitelé, kteří se o ně budou dobře starat a mít z nich dlouhá léta radost.







1 komentář:

  1. Ten jetel, to je inkarnát, je to neobvyklá barva v krajině. Prý je to odrůda Kardinál, asi je tam nějaký včelař.
    I když jsem tam, u Kastnera, léta nebyla, je vidět, že lidé stále mají dost peněz na nákup kytek, výběr fascinující. Jsem pro ledacos japonského, ale řezat do stromečků nedokážu, tak dvě kdysi zakoupené, lehce zapěstované borovičky, bujně rostou na zahradě v zemi. Eva

    OdpovědětSmazat