Před pár lety, v době, kdy jsem
přicházel na to, že i mezi rozchodníky jsou pěkné kytky jsem
někde narazil na fotku trpasličího mexického rozchodníku Sedum
humifusum. Ta miniaturní rostlina, která ve svých hustých trsech
může připomínat mech se mi nějak usadila v hlavě. I když
zásluhou některých pěstitelů a pěstitelek je nabídka mexických
rozchodníků na vysoké úrovni, sedum humifusum v ní chybělo.
Nakonec jsem měl jako už tolikrát
při shánění „nesehnatelných“ kytek štěstí a dostal jsem
několik výhonků této rostlinky od Radky Matulové. Bylo to po
zimě, tedy době, která této světlomilné rostlince zvyklé na
podstatně jiný přísun světla nesvědčí. Ty výhonky byly
podobné malým tenkým housenkám nebo nějakým chlupatým červům.
A tak, když jsem je už zasazené v misce coby nový botanický
poklad představoval Martinovi se slovy „to je Sedum humifusum“,
dočkal jsem se odpovědi „spíš sedum hnusů“.
Ty základní kameny mého humifusa
jsem dostal začátkem června a rostlina šla hned na balkon, na
místo, kam jde dopoledne slunce. Protože z těch několika málo
českých a zahraničních článků o Sedu humifusu, které na
internetu jsou jsem už věděl, že snese sucho, ale trvalejší
mokro by ho mohlo zničit, než pořádně zakořenilo a začalo
růst, místo zálivky z kropáče jsem misku s humifusem rosil z
rozprašovače vody, tak, jako tilandsie. Možná to byla zbytečná
opatrnost, ale nechtěl jsem o takovou vzácnost přijít.
Zemina, do které jsem tento malý
rozchodník zasadil se skládala ze zeminy pro kaktusy a sukulenty,
písku, lávy a pemzy. Měla by být dostatečně propustná. Přes
léto se Sedum humifusum pěkně rozrostlo, myslím, že pokud je
možnost je od jara do podzimu umístit ven, nebo na balkon na místo,
kam ve slunných dnech alespoň na nějakou tu hodinu svítí slunce,
pěstování je bez problémů.
Horší je to s přezimováním, tedy
alespoň s přezimováním v bytových podmínkách. Sedum humifusum
by sice v suchu mělo kratší dobu vydržet i mráz, ale myslím, že
mrazy kolem deseti stupňů by už asi nevydrželo. Ideální by bylo
přezimovat je na co nejsvětlejším místě, při teplotách kolem
pěti, deseti stupňů, téměř na sucho.
V paneláku tato možnost není a tak
je v kumbále v meziposchodí sice přilepené na okně, ale ta
teplota je většinou kolem patnácti stupňů, někdy i víc. Světla
v naší zimě moc není a tak na jaře, před stěhováním na
balkon vypadá Sedum humifisum dost zuboženě. Naštěstí má tuhý kořínek, dalo
by se říct, i když ve skutečnosti ty kořínky jsou takové
tenounké, téměř průsvitné. Za pár dní na čerstvém vzduchu a
ještě když na něj pár dnů svítí slunce, začnou výhonky
sílit, rozrůstat se.
Až je z nich zas porost podobný
hustému mechu, který vidíte na Martinových fotkách. Možná
díky té zimě, ve které spíš živoří nemá kdy našetřit
zásoby energie na kvetení. Výhonky Seda humifusa rozkvétají
jediným, za to relativně větším, žlutým kvítkem. U mě zatím
tento miniaturní rozchodník nikdy nekvetl. Na internetu (myslím,
že i v článku Radky Matulové na Zelených listech) je jeho
květ k dohledání. Tu mou rostlinu teď čeká na pár měsíců
spíš takové živoření, ale věřím, že opět přežije a dočká
se zas lepších časů.
Protože začíná to pravé nepříjemné
listopadové počasí, kdy jdete do práce za tmy, přicházíte z
práce za tmy, tedy pokud jste pracující, vybral jsem dnes jednu
myslím optimistickou písničku mé oblíbené britské skupiny
O.M.D., celým názvem Orchestral Manoeuvres in the Dark z jejich
nejnovějšího CD. To už je pěkných pár let, kdy jsem jednou
zůstal stát u rádia jak přikovaný a poslouchal jednu jejich
písničku. Nevěděl jsem, co je to za skupinu, jak se jmenuje. Pár
let potom si ji jednou pískal můj známý a já se dozvěděl, jak
se písnička i skupina jmenuje. Maid of Orleans, také přikládám
odkaz a ještě pár dalších. Snad vám přijdou vhod.
Žádné komentáře:
Okomentovat