Jezera tenkrát a nyní (Čertovo a Černé jezero)

Možná bych ještě někde našel staré černobílé fotky z našich dávných rodinných dovolených. Ale k čemu by to bylo? Tak si alespoň vzpomenu na ta má první setkání s dvěma šumavskými jezery. Nebude to úplně přesné, jsou to vzpomínky staré více než šedesát let. Ale i tak si pamatuji na to okouzlení malého kluka  v předškolním věku. Který se setkal poprvé s tak velkým množstvím vody v nádherném jezeru,obklopeném hustým lesem vysokých stromů. Malým dětem se zdá všechno větší, tajemnější a krásnější. Tehdy jsem si představoval, co všechno za zajímavá a kouzelná stvoření z vodních říší tato jezera obývá.

Uplynuly desítky let a ve světě se toho za tu dobu hodně změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu. Něco zůstalo stejné. To ale neplatí o těchto dvou jezerech. Už když jsme byli blízko Čertova jezera, bylo vidět, že s lesem v jeho blízkém okolí to nevypadá právě dobře. No, ten neradostný stav už trvá pěkných pár let.

Místo setkání s tím krásným jezerem z doby mého dětství jsem měl pocit, že jsem se ocitl v prvním díle filmu Pán prstenů:Společenstvo prstenu ve scéně před vstupem hlavních hrdinů do dolů Morie. Naštěstí se z jezera nevynořila žádná příšera.  

Z jezera dříve vždy vytékal docela vydatný potok. Po tom už zbylo jen suché dno. No a ty stromy kolem,  to vidíte na fotkách.

Cestou k Černému jezeru se jde po silnici (kde kromě aut se zvláštním povolením žádná další auta nejezdí) lemované pěkným lesem. V něm zdravé a vysoké stromy nechybí, jak listnáče, tak i krásné, staré, mohutné jedle. Ovšem u jezera samotného se situace mění. Je to hodně podobné Čertovo jezeru. Jak sami vidíte na přiložených fotkách.

Nevím, jaká příčina k těmto změnám v průběhu několika desetiletí vedla. Kůrovcová kalamita? Nedostatek dešťových srážek, mírnější zimy s menším množstvím sněhu, nějaké další faktory a kombinace toho všeho? Za co můžeme my lidé a za co nemůžeme? Nevím. 

Přikládám fotku pramene Řezné. Letos zcela bez vody.

Abych neskončil pesimisticky, protože si myslím, že příroda je dost silná a životaschopná na to, aby si v průběhu let sama poradila, pokud jí v tom námi lidmi nebude příliš bráněno. Přikládám jedno pěkném foto z Železné Rudy, na kterém vidíte, že vztah člověka a přírody je nejen možný, ale i velmi hezký.  Ještě připojím kousek modrého z nebe.

Na úplný závěr předám slovo přátelské AI, která můj příspěvek doplní několika fakty o těchto jezerech.

Černé a Čertovo jezero jsou nejznámějšími ledovcovými jezery na české straně Šumavy, ležícími na úbočí Jezerní hory nedaleko Železné Rudy.

Vznik a stáří jezerních pánví

Obě jezera vznikla na konci poslední doby ledové (pleistocénu) přibližně před 10 000 až 12 000 lety. Postupující ledovce při svém tání vyhloubily v žulovém a svorovém podloží hluboké karové pánve a před sebou tlačily materiál, ze kterého vytvořily morénové hráze. Tyto přirozené hráze dodnes zadržují vodu v obou kotlinách.

Černé jezero

Černé jezero je s rozlohou 18,4 hektaru a maximální hloubkou kolem 40 metrů největším a nejhlubším přirozeným jezerem v České republice.

• Příčina tmavé barvy: Svůj název dostalo podle optického klamu – voda vypadá černá kvůli odrazu hustých okolních lesů a tmavému kalu na dně, který tvoří odumřelé jehličí. Ve skutečnosti je voda velmi čistá.
• První přečerpávací elektrárna: V roce 1930 zde byla uvedena do provozu nejstarší přečerpávací vodní elektrárna v Československu, která využívá spádu vody mezi jezerem a řekou Úhlavou.
• Akce Neptun (1964): Státní bezpečnost u jezera inscenovala nález beden s nacistickými dokumenty ze druhé světové války, které tam sama předtím potopila v rámci dezinformační kampaně.

Čertovo jezero

Čertovo jezero leží o něco výše (1 030 m n. m.) a je druhým největším na české straně Šumavy s rozlohou 10,3 hektaru.

• Evropské rozvodí: Přímo po hřebeni Jezerní hory mezi Černým a Čertovým jezerem probíhá hlavní evropské rozvodí. Voda z Černého jezera teče do Severniho moře (přes Úhlavu, Radbuzu, Berounku, Vltavu a Labe), zatímco z Čertova jezera míří do Černého moře přes Řeznou a Dunaj.
• Pověst o čertu: Podle legendy vděčí jezero za svůj název čertu, kterému dívka přivázala na ocas velký balvan. Když se snažil odletět, vyryl v zemi hlubokou jámu, která se zalila vodou.
• Těžká přístupnost: Díky náročnějšímu terénu karové stěny si Čertovo jezero zachovalo ještě divočejší a nedotčenější atmosféru než sousední Černé jezero.

Týden na Šumavě

Přesněji v Železné Rudě a okolí. Nevím přesně, kdy jsem v těchto místech byl poprvé. Je to určitě víc než před šedesáti lety, ale jestli mi tenkrát byly čtyři roky, nebo o rok méně, více. Vím jen že to bylo před tím, než jsem začal chodit do školy.

Od té doby jsem byl na Špičáku a v Železné Rudě tolikrát, že mohu napsat, že jsou tato dvě místa místem mých nejčastějších dovolených. Mohu k tomu přidat ještě školní výlety, z toho týden na lyžích v osmé třídě. A potom i služební cesty z mého zaměstnání. Vydalo by to na nějaké desítky cest na má oblíbená místa.

Byly roky, kdy jsem během týdne zvládl pěšky dojít ze Špičáku na vrchol Javoru, Ostrého i samotného Špičáku. I když se mohu stále počítat mezi velké chodce, v posledních pár letech už tyhle ne zas tak úplně vysoké a ne zas tak úplně nízké kopce raději pozoruji ze zdola. Výhled na ně se mně neomrzí. I proto přikládám aktuální fotky Javoru a Špičáku, i když je nedávám poprvé a zřejmě ani naposled.

Za šedesát let se toho hodně změní a ani těmto místům se změny nevyhnuly. Změnila se Železná Ruda, která se oproti době, kdy jsem ji začal navštěvovat pořádně rozrostla. Jak tady, tak i na Špičáku přibylo znatelné množství nových domů, hlavně apartmánů. A další jsou ve výstavbě. 

Jsou i změny v přírodě, ale o těch napíšu něco víc příště. Dnes se podívejte na pár fotek z těchto míst a ještě přikládám fotku jednoho zajímavého, červeně kvetoucího lnu velkokvětého. Rostl mezi jinými letničkami na záhonu před jednou rekreační chatou na kraji lesa při cestě k Čertovu jezeru. 

Sírovec žlutooranžový

V polovině minulého týdne jsem vyrazil na procházku do svého oblíbeného lesa. Po dlouhém období sucha pár dní pršelo.Rostliny a stromy se konečně dočkaly vláhy. Jak jsem zjistil, i houby. 

Na jednom spadlém, odumřelém kmeni vyrostla zvláštní houba, které jsem si dříve nevšiml, nebo jsem jí přehlídnul. Protože jak mi můj digitální pomocník a poradce napsal, tato houba, jejíž název je sírovec žlutooranžový by měla být houbou dosti rozšířenou.

Mě ale zaujala  svou velikostí, tvarem a barvou. Trochu mně připomněla měkké korály v mořském akváriu zdejšího Akva Tera (které patří pod plzeňskou ZOO).

Tak jsme si do toho oblíbeného lesa pár dnů po té ještě znovu, abych si tu houbu vyfotil. Cesta vede poblíž řeky Berounky, tak první fotky budou v pořadí, jak cesta probíhala.

Ve zmíněném lese bylo, tak jako asi všude víc vlhko. Před lety tady tekl i potok a v jednom místě byl takový mini-rybníček s hrází, který byl v posledních letech po většinu roku úplně vyschlý. V loňském roce se vybudovaly “nádrže” nové. Jedna na místě té staré, druhé dvě umístěné hned vedle sebe v hlubší rokli. Na jaře bylo v té první vody dost, teď jak vidíte je vody málo. Ty v rokli jsou na tom o něco lépe, snad proto, že jsou ve stínu. Zřejmě mají sloužit jako místa pro rozmnožování žab, čolků a hlavně mloků. No, poslouží hlavně asi jako líhně komárů. Každopádně ptáci z lesa k nim létají pít.

No a teď se konečně dostávám k zmiňované dřevokazné houbě. Nejvíc ji rostlo na spadlém kmeni nějakého listnáče. Zřejmě dubu. Jak jsem zjistil na internetu a jak bylo potvrzeno i AI, v mládí je to i jedlá houba, zvláště v případě, že roste na ovocných stromech. Které tím bohužel ničí. Ty, které rostou na lesních stromech se musí před úpravou vařit ve vodě. A neměla by se kombinovat s alkoholem. Konečně na internetu o ní najdete víc článků i videí i s recepty. Měla by mít dobrou chuť, připomínající kuřecí maso.

Na jednom kmeni bylo vidět, že jsou její plody okrájené. Mně by bylo líto tu krásu ničit. 

Pro mě to byla spíš radost z toho, jak je život v přírodě rozmanitý. A také z toho, že je v ní stále možné něco nového objevovat.   

AI :

Něco málo z biologie a ekologie

• Dřevokazný parazit i saprofit: Sírovec napadá živé stromy (především listnáče jako duby, akáty, lípy, vrby nebo ovocné stromy), kde způsobuje velmi rychlou hnědou  hnilobu. Dřevo ztrácí pevnost a rozpadá se. Rostou na nich však i po odumření stromu.
• Barva a fotogeničnost: Výrazná žlutá až oranžová barva je dána přítomností pigmentů (karotenoidů a fenolických látek). Jak plodnice stárnou, ztrácejí vodu, blednou do krémově bílé až šedavé a tvrdnou (křídovatějí).
• Jednorázové vějíře: Plodnice rostou od května do října. Bývají vícepatrové, uspořádané nad sebou v masivních střechovitých trsech, které mohou dohromady vážit i přes 10–20 kg.

Gastronomický fenomén: „Chicken of the woods“

• Slepice z lesa: V anglicky mluvících zemích se mu přezdívá Chicken of the woods. Má totiž po uvaření či osmažení texturu i chuť velice podobnou kuřecímu masu.
• Sběr jen za mlada: Jedlý je pouze v mládí, dokud je plodnice šťavnatá, měkká a při odříznutí z ní kanou kapky tekutiny (tzv. gutace). Staré plodnice jsou tuhé, drsnété a bez chuti.
• Na co dát pozor: Některým lidem může způsobit lehčí žaludeční nevolnost, zvláště pokud roste na akátu nebo tisovci (které obsahují toxické látky) nebo pokud není dostatečně tepelně upraven.

Zajímavost do článku

Sírovec obsahuje i látky s antibakteriálními a antioxidantními účinky, na kterých v současnosti probíhá řada výzkumů. V tradiční medicíně se používal pro podporu imunity.

Výskyt a preference dřevin

• Hojnost: Je velmi běžný od nížin až do podhůří. Potkáte ho nejen v lesích, ale extrémně často i v parcích, stromořadích, alejích kolem cest nebo ve starých ovocných sadech.
• Hostitelské stromy: Z listnatých stromů nejvíce miluje dub. Roste však na široké škále dalších listnáčů – akátech, vrbách, lípách, topolech nebo třešních. Na buku či habru se vyskytuje vzácněji, ale vyloučené to není.
• Proč jsi si ho všimli až teď: Ačkoliv je běžný, jeho plodnice mají poměrně krátkou životnost. Vyrostou velmi rychle (často během několika dnů od května do června, s druhou vlnou koncem léta) a po pár týdnech zblednou, vyschnou a Rozpadnou se. Pokud tedy nejdeš kolem stromu ve správném oknu 1–2 týdnů, snadno ho přehlédneš.

Z hlediska článku na blog je tento nález skvělým příkladem koloběhu živin v lese – houba nejprve oslabí živý strom a po jeho pádu pomáhá vrátit organickou hmotu zpět do půdy.

Koloběh života ( v kleci)

Před rokem jsem napsal příspěvek o tom, že nám k naší “domácí botanické zahradě” přibyla klec s dvěma chůvičkami. Jak se ukázalo, byly to dvě samičky, které i bez samečků opakovaně snášely vajíčka. Na těch ukázněně seděly, v nějaké naivní představě, že se z nich něco vylíhne.

Když po určité době poznaly, že se mladých nedočkají, vajíčka z hnízda vyházely, někdy i rozklovaly. Po nějakém čase se pokus znovu se stejným neúspěchem opakoval. Jedna z nich, taková světle hnědá, trochu do zrzava měla vždy před tím, než začala snášet vajíčka nějaké zdravotní problémy, které vždy po dni, dvou přešly. Ty se dostavily i koncem července, ale bylo vidět, že je to zřejmě vážnější. Jeden den vypadala dost špatně, nezajímala se o krmení, ani o strouhanou mrkev, ke které vždy rychle jako první přilétla. Jen vyhledávala blízkost té druhé, ke které se přitiskla, jako by u ní hledala pomoc.

Ony měly hezký vztah, spaly ve společném hnízdě a často seděly vedle sebe, přitisknuté k sobě. Druhý den ráno byla ještě v hnízdě, zatímco ta druhá už létala v kleci. Když jsem ke kleci po chvíli přišel, byl jsem svědkem toho, jak do ní ta druhá jemně strkala zobáčkem, ve snaze ji probudit. Neprobudila se, už z klece odletěla, tedy pokud i malí ptáčci mají duši. 

Nechtělo se mi jí házet do popelnice a tak jsem ji odnesl do přírody, kterou co by uměle vyšlechtěný druh okrasného ptactva nikdy nepoznala. Co s jednou chůvičkou? Sama být nemůže, je to společenský ptáček. Nedávno jsem viděl v jedné prodejně párek rýžovníků, žluté a oranžové kanáry, tak jsem se svého digitálního poradce, AI zeptall, jestli by se spolu snesli. Odpověděla, že s rýžovníky i s kanáry určitě ne, leda tak se zebřičkami a to ještě s otazníkem. 

Přiznám se, že ty dvě chůvičky mně přišly trochu nudné, tak jsem chtěl nějakou změnu. Odpoledne jsme zašli do blízké prodejny, kde měli jak chůvičky, tak zebřičky. Vybral jsem zebřičku typicky zbarveného samečka (pan Trumpeta, podle jeho “zpěvu”, připomínající dětskou trumpetu) a téměř bílou samičku (Sněhurku). A Martin chůvičku s modrým kroužkem na ptačí nožičce. No, je to i podle zpěvu sameček a už párkrát došlo o pokus o velmi blízký kontakt se samičkou. Tak pokud budou další vajíčka, možná z nich i něco bude a my budeme mít starost, co s mladými. 

V první moment, kdy byli noví obyvatelé vypuštěni do klece byl pro “starou” chůvičku šok. Ale už po pár hodinách se tiskla k novému chůváčkovi a večer už se spolu v hnízdě ukládaly k spánku. Na protější stěnu jsme umístili druhý košík, ale o ten nebyl zájem. Až po jeho přemístění, vedle starého košíku.

Teď si chůvičky vystlaly kokosovými vlákny svůj košík. A zebřičky, které tohle nezvládají jim ho chtějí obsadit. Když jsem jim do toho jejich košíku ta vlákna nějak smotal a upravil, tak jim to zase sameček chůvičky kradl, nebo to vyhazoval z hnízda. Tak po až moc velkém klidu, který v kleci byl, je nyní spíš trvalý neklid. Vypadá to tak, že klece budou dvě - a bude zase klid.

Scindapsus “Silver Hero” a scindapsus “Platinum”

Před dvěma lety jsem zjistil, že mé oblíbené scindapsusy poněkud přerostly a jejich stonkům, rostoucím ve stínu, ani nenarostly listy. Tak jsem zkusil, jestli se mi nové rostliny podaří vypěstovat z takzvaných stonkových řízků. To znamená z bezlistých stonků, na kterých je ale ten “uzel” , “kolínko”. Jak to správně nazvat? Prostě místo, kde jsou viditelné zárodky kořenů a ze kterého vyroste i nový stonek s listy.

Tyto řízky jsem dal do kelímku s vodou, tak, aby to místo s budoucím růstem kořenů a listů bylo kousek pod hladinou. Ještě lepší je dát je do vlhké rašeliny a přikrýt mikrotenovým sáčkem. Takto jsem z podobných stonkových řízků vypěstoval epipremnum pinnatum Cebu blue. Ale u těchto scindapsusů to byla spíš zvědavost, jestli i v té vodě začnou růst.

Nezačaly všechny, ale u některých řízků viditelně přirůstaly do té doby ”spící” kořeny a zanedlouho se u těchto řízků objevily i první, malé listy. Skončily ve dvou květináčích, ve kterých je vidíte na fotkách. 

A teď k jedné otázce. Nejprve jsem u jednoho pěstitele koupil scindapsus pod názvem “Silver Platinum” a u druhého jsem po nějakém čase nakoupil více druhů scindapsusů a mezi nimi i “Silver Hero”. Pořád jsem neměl jasno, jestli jsou to rostliny stejné, nebo rozdílné. Ta Platina měla výraznější žilnatinu. Ale jestli je to ten správný rozdíl? A tak jsem se na to dnes zeptal AI, mého digitálního poradce.   

To, co mi odpověděl přikládám. Ze své zkušenosti ještě uvedu, že tyto rostliny nejsou tak bezproblémové, jako známější a dobře rostoucí scindapsus  pictus “Argyraeus”. Může to být i tím, že má podstatně více zelené listy a ta stříbrná je jen v malých tečkách a slabém lemování listu. Problém je hlavně v zimě, kdy rostou stonky bez listů, nebo s listy velmi malými. A to jsou umístěné dost blízko oken. 

Myslím, že podstatně lépe by rostly u nějaké mechové tyče, jak uvádí AI. Také je nemám v ideální zemině. Jsou ve směsi rašeliny, zeminy pro pokojové rostliny s trochou lesní hrabanky. No a teď k těm rozdílům. Ten “Platinum” má asi opravdu hrbolatější povrch listů.

Co se lesku týká, nejsem schopen posoudit. Pokud poznáte nějaké rozdíly, na prvních dvou fotkách je “Silver Hero”, na zbývajících “Platinum”.

AI :

U Scindapsus kultivarů se tyto dva často zaměňují, protože oba patří do skupiny s téměř celostříbrnými listy bez klasického zeleného skvrnění.

Scindapsus 'Silver Hero' vs. Scindapsus 'Platinum'

• Scindapsus 'Silver Hero': Má téměř hladký, vysoce stříbrný až do leskla zbarvený povrch listu. Žilnatina je jemná, plochá a splývá s plochou listu, takže povrch působí jednolitě a saténově.
• Scindapsus 'Platinum': Vyznačuje se výrazně vystouplou, plastickou žilnatinou (strukturovaným povrchem) a často o něco pevnějšími, kožovitějšími listy. Stříbrný odlesk bývá o něco matnější nebo kovovější s jasně viditelnou texturou.

Vlastnost	Scindapsus 'Silver Hero'	Scindapsus 'Platinum'
Žilnatina	Plochá, nenápadná	Výrazná, plastická (vystouplá)
Povrch listu	Hladký, jemný, saténový	Strukturovaný, hrbolatý
Lesk	Světlý, zrcadlově stříbrný	Kovový, matnější stříbrný tone

1. Jak je to se správným názvem?

Správnější a přesnější označení je s názvem druhu, tedy:

• Scindapsus pictus 'Silver Hero'
• Scindapsus pictus 'Platinum'

Proč?

• Scindapsus je rod (skupina příbuzných rostlin).
• pictus je druh (latinsky to znamená „pomalovaný“, což odkazuje na typické stříbrné kresby na listech).
• 'Silver Hero' / 'Platinum' je název kultivaru (pěstitelské odrůdy).

V běžné mluvě nebo mezi pěstiteli se slovo pictus často vynechává a říká se jen např. Scindapsus Silver Hero, ale z botanického hlediska je zápis s pictus kompletní a přesný.

(Poznámka: V obchodním prostředí se pod názvem „Platinum“ a „Silver Hero“ někdy prodává stejná rostlina, ale opravdoví sběratelé rozlišují klon s hladkým saténovým povrchem jako 'Silver Hero' a ten s výrazně vystouplými žilkami jako 'Platinum'.)

2. Jsou to kultivary, nebo rostou v přírodě?

Jedná se o šlechtěné kultivary (nebo selektované mutace)

• Původ v přírodě: Základní botanický druh Scindapsus pictus pochází z tropických deštných pralesů jihovýchodní Asie (Bangladéš, Thajsko, Malajsie, Indonésie/Borneo, Filipíny). V přírodě roste jako epifytická popínavá liána na kmenech stromů a jeho listy mají obvykle tmavě zelený základ s menším poměrem stříbrných skvrn.
• Vznik 'Silver Hero' a 'Platinum': Tyto téměř celostříbrné formy nenajdete běžně v divoké přírodě v celých porostech. Vznikly v pěstírnách (často pomocí tkáňových kultur – tissue culture – nebo výběrem nahodilých mutací u klasických rostlin), kde pěstitelé izolovali a dále rozmnožovali ty větve, které vykazovaly nejvyšší podíl stříbrné barvy.

3. Optimální podmínky pro pěstování

Jelikož mají tyto celostříbrné formy v listech méně chlorofylu (zeleného barviva) než běžné zelené druhy, jsou o něco pomalejší v růstu a mírně náročnější na světlo.

☀️ Světlo

• Jasné, rozptýlené světlo. Potřebují dostatek světla, aby si udržely svou intenzivní stříbrnou barvu a rychleji rostly.
• Pozor na přímé úpalové slunce: Přímé ostré paprsky mohou jemné stříbrné listy popálit.

💧 Zálivka

• Mírná a opatrná. Scindapsusy mají tlustší, kožovité listy a nesnáší přemokření.
• Nechte vrchních 3–5 cm substrátu mezi zálivkami zcela vyschnout. Jakmile má rostlina žízeň, její listy se začnou lehce stáčet do ruličky – to je ideální signál k zalití.

🪵 Substrát

• Vysoce vzdušný a drenážní (tzv. aroid mix).
• Ideální směs: kokosové slupky/štěpky, perlit, borová kůra a trocha zeminy. Kořeny potřebují dýchat, v těžké půdě snadno hnijí.

🌡️ Teplota a vlhkost

• Teplota: Nejlépe 18–26 °C. Nesnáší chlad a průvan (teploty pod 15 °C je poškozují).
• Vlhkost vzduchu: Vyhovuje jim vyšší vlhkost (50–70 %). V běžném bytě porostou také, ale při vyšší vlhkosti tvoří větší listy.

🪜 Opora (Bonus pro krásnější listy)

• Pokud jim dáte rašelinovou nebo mechovou tyč, po které mohou šplhat vzhůru, jejich listy se budou postupně výrazně zvětšovat. V závěsném květináči budou listy zůstávat spíše drobné.