Portorož - Přístav růží

Při první návštěvě Portorože jsem záhony s růžemi nějak přehlédl. Proto jsem přemýšlel nad jeho názvem, který v překladu znamená přístav růží. Při druhé, delší návštěvě bylo víc času a tak jsem viděl, že růží je v Portoroži celkem dost. Možná nejsou tak na očích, jako oleandry, palmy, olivy, rozmarýn a jiné středomořské rostliny, keře a stromy s květy i bez květů.

V Portoroži je také hodně hotelů. V létě, v největší sezóně je zřejmě na tomto místě daleko víc návštěvníků a rekreantů, než bylo začátkem října. Ale přesně to nám vyhovovalo. Asi nejluxusnějším hotelem a jak jsem zjistil na internetu, i nejlépe hodnoceným hotelem je grandhotel Palace. Byl otevřen už v roce 1910. V té době se do něj sjížděla rakousko - uherská šlechta, umělci, politici. Podle informací AI v něm byli ubytované i takové osobnosti, jako Sophia Loren, slavný pianista Arthur Rubinstein nebo první kosmonaut  Jurij Gagarin.

Za druhé světové války byl hotel poškozen. Po rekonstrukci byl v roce 1951 znovu otevřen.

V roce 1983 byl prohlášen za kulturní památku, ovšem v roce 1990 byl uzavřen. Po roce 2000 prošel novou rekonstrukcí, která  podle Wikipedie stála přibližně 70 milionů eur. K původnímu hotelu byla přistavěna nová budova a v říjnu 2008 byl znovu otevřen. Jak je vidět, i více než stoleté hotely mají svou historii. Tak vám tento na pohled asi nejvýraznější hotel v Portoroži představím i s jeho zelení na několika fotkách.

Na rozdíl od většiny historických měst na slovinském pobřeží (jako jsou Piran, Izola nebo Koper) nevznikl Portorož jako starobylé rybářské sídlo, ale vyrostl jako luxusní lázeňské a mořské letovisko. Už ve 13. století mniši z okolních klášterů (zejména benediktini) používali k léčbě různých nemocí (revma, kožní problémy) mořskou vodu a léčivé bahno z nedalekých solnovarů. Skutečný rozmach nastal koncem 19. století za vlády Rakouska-Uherska. V roce 1891 byla založena lázeňská společnost a Portorož se oficiálně stala vyhlášenými klimato-terapeutickými lázněmi.

Těsně vedle Portorože se nacházejí Sečoveljské soliny, jedny z nejstarších dosud fungujících solnovarů v Evropě (sůl se zde těží tradičním způsobem už více než 700 let). Právě díky solnému bahnu (fango) a vysoce koncentrované slané vodě (mother water / aqua madre) získal Portorož svou lázeňskou slávu.

Ještě nakonec zajímavost, jak přišel Portorož k svému jménu. Název je odvozen od kostela Madonna del Rosaria (Panna Marie Růžencová), který v této zátoce stál ve středověku.

Hotel Histrion a lázně Termaris

V mém věku (69) už nejedu k moři kvůli horku, opalování se a plavání v moři. Přesto okouzlení mořem zůstává, i když už je poněkud jiné, než když jsem byl u moře poprvé. Napsal bych, že pro mě byl začátek října vhodnou dobou a portorožský hotel Histrion vhodným místem k dalšímu setkání s mořem. Byť je slovinské mořské pobřeží relativně dosti krátké. 

Hotel Histrion je jedním z nejznámějších a největších hotelových resortů na slovinském pobřeží. Nachází se v unikátní lokalitě na mysu St.Bernardin přímo mezi historickým městečkem Piran a živým letoviskem Portorož.

Největším lákadlem Hotelu Histrion je mořský aquapark Sea Waterpark Termaris. Jde o největší bazénový komplex s vyhřívanou mořskou vodou na celém slovinském pobřeží.

V lázních je sedm různých bazénů s mořskou vodou. Bazény jsou rozdělené na zónu určenou pro relaxaci a zónu pro rodiny s dětmi. Dva největší jsou plavecké. Díky těmto vnitřním bazénům si mohou návštěvníci hotelu užívat mořské vody v každém počasí a ročním období. I když nějaká krátká přestávka pro jejich údržbu v průběhu zimy zřejmě bude.

Hotel Histrion nabízí pokoje s výhledem na moře, nebo s výhledem do jachtařského přístavu. My si připlatili, abychom měli výhled na moře. 

Před recepcí hotelu je torzo kostela svatého Bernardina ze Sieny (1380 -1444). Je pozůstatkem kláštera s kostelem, který se na tomto místě začal stavět už v roce 1452. Ke zrušení kláštera došlo v roce 1806 za doby francouzské - napoleonské správy. Rakouská armáda následně budovy proměnila v pevnost na obranu Piranského zálivu. Postupně se objekt rozpadal a chátral. Když se v 70. letech rozhodlo o stavbě moderního hotelového komplexu Bernardin, architekti se rozhodli historické ruiny nezbourat, ale zakomponovat je přímo do centra architektury celého resortu. Do hotelového komplexu Bernardin patří jak Hotel Histrion, tak Grand Hotel Bernardin a Hotel Vile Park.

A to je pro dnešek všechno.

Lantana měnivá (Lantana camara)

Před dvěma lety jsme byli na krátké poznávací dovolené Slovinska. Navštívili jsme i Portorož. Po té první, velmi krátké návštěvě mi bylo jasné, že bych se na toto místo chtěl ještě alespoň jednou vrátit. To se koncem minulého týdne stalo. Před, i po dovolené, mě čeká ale velké zalévání. To jsme se ještě vrátili ze stále letních tamních teplot do našeho studeného a momentálně deštivého podzimu. A tak, než se k fotkám i k těm hezkým dnům na hezkém místě v krásné přírodě dostanu, představím dnes alespoň pár květů. Jedné pravděpodobně většině z vás známé rostliny. 

Lantana, nebo také známá pod názvem libora je rozšířená hlavně jižněji od nás. Tam věčinou nechybí v parcích a záhonech s okrasnými květy. U nás by zimu venku nepřežila. Zbývá možnost pěstovat ji buď jako letničku, nebo trvalku. V druhém případě zimu musí přežít zimu v bytě, nebo někde na chodbě. Bez květu to není zajímavá kytka. Sám jsem ji nějakou dobu před lety měl. 

Ovšem její květy, zvláště v podmínkách jihu, blízko moře, při světle a slunci, které k těm místům patří jsou nepřehlédnutelné. Ty, které vidíte, rostly jen malý kousek od našeho hotelu Histrion. Květy byly ve třech barevných variacích. Dvě z nich s typicky zbarvenými květy, které postupně podle toho, jak se vyvíjejí a stárnou, mění barvu. Třetí byla “jen” jednobarevná, žlutá. I tak stála za povšimnutí a fotku.   

O nějaká fakta a zajímavosti o ní jsem tradičně požádal digitálního poradce a spoluautora, AI :         

Základní fakta a původ

• Původ: Lantana měnivá (Lantana camara) pochází ze středoamerických a jihoamerických tropů a Karibiku.
• Botanické zařazení: Patří do čeledi sporýšovitých (Verbenaceae). V našich podmínkách se pěstuje jako přenosná kontejnerová rostlina nebo letnička, protože nesnáší mráz. Ve své domovině však tvoří vytrvalé, stálezelené keře.

Barevné variace a fenomén „chameleonních“ květů

Její nejslavnější vlastnost – barevná proměnlivost jednoho květenství.

Kolik je barevných variací?

Dnes existuje přes 600 registrovaných kultivarů a hybridů. Květy se vyskytují v odstínech žluté, oranžové, červené, růžové, purpurové, bílé i krémové.

Jak barvoměna funguje?

Jednotlivé kvítky v hlávce rozkvétají postupně od středu ke krajům. Květ se otevře s jasně žlutou či krémovou barvou a postupně (jak stárne a dochází k opylení) mění barvu na růžovou, oranžovou až tmavě červenou.

Proč to dělá?

Rostlina tím posílá „povel“ opylovačům. Včely a motýli vidí žlutou barvu velmi jasně a vědí, že v čerstvých květech je hojnost sladkého nektaru. Starší, opylené květy ztmavnou do červena či fialova, čímž hmyzu naznačují: „Tady už nic není, leť na ten žlutý!“

1. Extrémní magnet pro motýly

Květy tvoří bohatý nektar, jehož vůně připomíná směs citrusů a koření. Je jednou z nejlepších rostlin pro lákání motýlů, čmeláků i kolibříků (v oblastech jejich výskytu).

2. Dvojí tvář: Ozdoba vs. Invazní hrozba

Co je v Evropě oblíbenou balkónovou rostlinou, je v tropech a subtropech (Austrálie, Indie, jižní Afrika, Havaj) doslova pohromou. Lantana je zařazena na seznam 100 nejhorších invazních druhů světa (IUCN). Tvoří neproniknutelné houštiny, které vytlačují původní vegetaci a blokují obnovu lesa.

3. Aromatické (a varovné) listy

Když promnete listy lantany mezi prsty, ucítíte výraznou, mírně štiplavou citrusově-bylinnou vůni. Důvodem jsou silné éterické oleje, kterými se rostlina chrání před bylinožravci.

4. Nebezpečné plody

Po odkvětu tvoří trsy drobných kuliček (peckovic). Nezralé zelené kuličky jsou silně jedovaté pro lidi i většinu zvířat (obsahují triterpenoidy způsobující poškození jater). Zralé černé plody naopak chutnají ptákům, kteří semena trusem roznášejí do širého okolí.

Hoya s malými listy a červenými květy

Jak začít dnešní článek? Asi tím, že mezi voskovkami. kterých jsem měl přibližně kolem třiceti (některé se už rozloučily) téměř všechny kvetly. Nekvetly jen čtyři, z toho je ovšem jedna letošní, ještě malá. Ta by se ani nemusela počítat. No a z těch tří, které už mám pěknou řádku let teď jedna rozkvetla. 

To samo o sobě je docela potěšující. Už před nějakým rokem, nebo dvěma jí sice květní stopka narostla, ale květy na ní už ne. Takže když se v létě miniaturní náznaky květů objevily, díval jsem se na ně téměř každý den a sledoval, jestli budou narůstat, nebo předčasně opadají. Zvětšovaly se. Když už byly větší, měly hezkou červenou barvu. 

Jednoho dne se otevřeli. Byly docela malé a večer začaly mírně ”vonět”, takovou tou vůní - nevůní co připomíná zkyslé mléko. Po jejich malý rozměr jsem jejich focení přenechal Martinovi. Na tom ”makru” uvidíte víc. 

Původně jsem si myslel, že tato docela pomalu (alespoň u mě) rostoucí voskovka je hoya bilobata. Tuto rostlinu jsem dostal jako dárek k jedné objednávce a nepamatuji si, jestli vůbec dorazila s nějakou jmenovkou. U mě ty jména jsou podstatné, jen když nějakou konkrétní rostlinu sháním. Když ji už mám, jméno klidně zapomenu. 

Když jsem chtěl po mém digitálním pomocníkovi AI nějaká fakta, začal jsem být na pochybách, jak se ta hoya, jejíž květy představuji vlastně jmenuje. Podle listů, které jsou na dotek sametové to pravá bilobata není. Jejich zakončení nemá na špičce žádný drobný výřez. Takže Hoya burtoniae nebo Hoya sp. DS-70 ? Květy po několika málo dnech zvadly a opadaly. Snad se zase někdy objeví a vlastně mě vůbec netrápí, jaké správný název má. Pro mě je to voskovka s malými listy a červenými květy. Pro ty z vás, kteří si chcete přečíst něco víc zajímavostí, přikládám druhou polovinu dnešního příspěvku tak, jak je napsala AI. 

Hoya bilobata: Drobounká krása s velkým botanickým tajemstvím

Pokud hledáte nenáročnou, drobnolistou voskovku, která v interiéru nezabere moc místa, ale udělá obrovskou parádu, Hoya bilobata je trefa do černého. Tato exotická krasavice pochází z tropických deštných pralesů Filipín, kde roste jako epifyt – tedy přichycená na kůře stromů vysoko v korunách.

Kromě rozkošných voskových kvítků a převislého růstu s sebou však přináší i jedno velké tajemství, které zamotalo hlavu tisícům pěstitelů po celém světě.

Mýtus z hobbymarketu: Máte doma skutečně Hoya bilobata?

Pojďme si hned na začátku nalít čistého vína – existuje obrovská šance, že rostlina, kterou pěstujete na parapetu pod jmenovkou Hoya bilobata, je ve skutečnosti úplně jiný druh. V komerčním pěstování totiž už desítky let panuje obrovský taxonomický zmatek. Velkopěstírny a e-shopy pod názvem bilobata masově prodávají její příbuznou, Hoya sp. aff. burtoniae (případně Hoya sp. DS-70).

Jak poznáte, co máte doma? Stačí si na lístky jednoduše sáhnout:

Pokud jsou listy na dotek jemně sametové a chlupaté, často s tmavším vínovým okrajem, držíte v ruce Hoya burtoniae.

Skutečná Hoya bilobata má lístky zcela hladké, matné, o něco menší a na své špičce má drobný výřez – dva lalůčky, podle kterých dostala i své latinské jméno (bilobata = dvoulaločná).

Dobrá zpráva je, že ať už doma máte pravou bilobatu nebo jejího sametového dvojníka burtoniae, péče o obě je prakticky totožná!

Jak na pěstování: Krok za krokem ke spokojené voskovce

Protože jde o epifytní rostlinu z tropů, její nároky na péči se odvíjejí od toho, jak žije v přírodě. Není to nic složitého, stačí dodržet několik základních pravidel:

1. Světlo a magické „opalování“
   Dopřejte jí hodně jasného, rozptýleného světla. Přímé ostré polední paprsky by mohly listy spálit, ale ranní nebo pozdně odpolední slunce miluje. Pokud jí dopřejete dostatek světla, odmění se vám tzv. sun-stressingem – okraje lístků zčervenají až zvínovějí, což vypadá naprosto úchvatně!
2. Zálivka: Méně je více
   Voskovky mají dužnaté, kutosvité listy, ve kterých si zadržují zásoby vody.
3. Substrát nechte mezi zálivkami zcela proschnout.
   Přelévání je nejrychlejší způsob, jak přivodit hnilobu kořenů. V zimě zálivku ještě více omezte. Vzdušný substrát je základ

Zapomeňte na klasickou balenou zeminu pro pokojovky – ta je příliš těžká a držela by moc vláhy. Namíchejte si vzdušný mix pro aroidy a epifyty:

• 1 díl kokosových chipsů nebo borové kůry
• 1 díl perlitu
• 1 díl kvalitního substrátu nebo kokosového vlákna

    4. Vzdušná vlhkost a teplota

Jako tropická rostlina ocení vyšší vlhkost vzduchu (50 % a více), ale bez problému zvládne i běžné bytové podmínky. Teplota by neměla dlouhodobě klesnout pod 15 °C.

Květy, které voní po sladkém

Když je Hoya bilobata spokojená, odmění vás drobnými, voskovými kvítky uspořádanými do roztomilých okolíků. Květy mají barvu od růžové po sytě vínovou a jejich vůně často připomíná karamel, med nebo máslové sušenky.

Nikdy neodstříhávejte staré stvoly (stopky), na kterých rostlina vykvetla! Voskovky totiž kvetou opakovaně ze stejných míst. Pokud stopku ustřihnete, připravíte se o budoucí květy.

Shrnutí

Ať už máte doma pravou, hladkolistou Hoya bilobata, nebo její sametovou sestřenici Hoya burtoniae, jde o nenáročnou, krásnou a vděčnou pokojovku. Skvěle vynikne v závěsném květináči, odkud mohou její výhony volně splývat, ale snadno ji omotáte i kolem malé bambusové konstrukce.

Jak jste na tom vy? Sáhli jste si právě na listy své voskovky?

Květ ibišku

Dnes vám představím květ ibišku. Možná si pomyslíte, co by mělo být na obyčejném květu ibišku zvláštního. Takových květů už jistě viděl každý z vás hodně. Někdy i hezčích a barevnějších. Sám si vzpomenu na týden na Sicilii, v San Vito Lo Capo, v jehož ulicích kvetly na keřích ty nejhezčí květy ibišků, jaké jsem viděl. Další krásné květy byly v botanické zahradě na ostrově Ischia. Ale ten dnešní, skromější, ale i tak pěkný květ je spojen s ibiškem, který je pro mě významný svou historií.

Tedy aby to nevyznělo nějak nepatřičně, padesát let není zas taková doba. Ovšem v lidském životě je to už doba pořádně dlouhá. A když se my, kterým je víc než padesát, nad takovou řádkou roků pozastavíme, vidíme, že je to většina života, během které se toho událo a změnilo.

Tak před padesáti lety v tuto dobu jsem byl už druhý měsíc ve svém prvním zaměstnání. V konstrukci, u rýsovacího prkna. S docela zoufalým pocitem, že na konci září odjedu na dva roky na vojnu, na kterou jsem se ani v nejmenším netěšil a považoval ji za dva roky ukradeného života. V té konstrukci vedle mě u dalšího rýsovacího prkna byl o pár let starší pan Havlíček a na svém stole měl docela velký ibišek.

Jednou se ho rozhodl ostříhat a já si jednu z těch větví odnesl domů. Ve vodě zakořenila.Už si nepamatuji, jestli jsem ji ještě před svým odjezdem stačil zasadit, zřejmě ano. Protože přečkala ty mé dva roky, kdy jsem byl pryč a jen občas se vracel. Když jsem se po dvou letech vrátil, z té malé větve už byla větev docela velká. Vrátil jsem se i do té konstrukce, ale už tam nebyl ani pan Havlíček, ani jeho ibišek. Byl už na jiném místě a ani já u toho rýsovacího prkna dlouho nevydržel.

Je to už “dávná” minulost, přesto na to své první zaměstnání mám kromě  vzpomínek i dvě rostlinná připomenutí. Kromě zmíněného ibišku ještě kapradí. To je u mě o nějaký ten rok méně. Ale ani ten současný ibišek, ani to kapradí není to úplně původní. První ibišek vydržel přes čtyřicet let. Byl z něj už docela pořádný strom, ale protože byl pár metrů od okna, nikdy nekvetl. Přesto byl velmi, velmi pěkný. Škoda, že mě nikdy nenapadlo vyfotit ho. Protože rostl až moc, byl téměř každý rok ostříhán a těch řízků, co jsem z něj rozdal. Kdo ví, možná je z nich ještě nějaký naživu. Tedy jeden určitě, ten, jehož květ vidíte na fotkách. 

Kdy ten ibišek - strom přišel o život? Bylo to v době, kdy byly dost vážně nemocní oba rodiče, byly jiné starosti a kytky šly trochu stranou. Ani nevím, jestli odešel díky přelití, nebo naopak. Prostě jednou odešel. Ale zbyl jeden jeho potomek, který z větve zakořené ve vodě zasadil do květináče můj otec. Který se nikdy o kytky nezajímal, nestaral se o ně. Tohle byla jediná výjimka, o tenhle se staral, tenhle zaléval. Když odešel i otec, začal jsem ho zalévat já. 

Myslím, že až od té doby začal i kvést. Ne, že bych jeho květ neznal. Kolegyně v práci z řízku ode mě vypěstovala keř, který tam pravidelně kvetl. U nás doma začal kvést až někdy před pár lety. Už je zas docela veliký. Ale není to “strom”, jako ten původní. Pár holých větví, které mají listy až na konci. Možná bych ho měl také začít stříhat, přesadit do většího květináče.  Abych neukazoval jen květy jednoho pokojového ibišku, doplním to fotkami květů venkovních ibišků. Ty plnokvěté bílé a růžové jsou ze zahrady mé sestry, ty ostatní jsem vyfotil v ulicích blízko našeho domu.