Zase jednou o netřesku

V úterý jsem se vydal na nákup do blízkého Lidlu. Cestu mi ale zatarasil bagr – v Plzni se zkrátka pořád něco kope, bagruje a opravuje. Při cestě zpět jsem se tedy rozhodl pro jinou trasu, která vede kolem květinářství. Před ním v regálech lákaly venkovní květiny, převážně letničky, ale zahlédl jsem i dvě plata netřesků. Samozřejmě mi to nedalo a musel jsem se podívat, co nabízejí. Jeden mi okamžitě padl do oka svou zajímavou červení listů a krásným tvarem.

Pokračoval jsem dál, ale pořád jsem na něj myslel. Doma jsem narychlo vybalil nákup a spěchal zpátky do květinářství, aby mě někdo jiný nepředběhl. Ještě tam byl! A protože kupovat jediný netřesk mi přišlo tak nějak nepatřičné, vybral jsem ještě jeden netřesk, který mě zaujal svými menšími, pěkně tvarovanými růžicemi a netradiční barvou. Domů jsem si tak nesl hned dva úlovky.

Dva netřesky by možná samy o sobě nestály za článek, jenže ten samý den mi byl odeslán balík s dalšími patnácti rostlinami ze slovenského obchodu sempervivum.sk. Tam jsem objednával už loni a s rostlinami jsem byl nadmíru spokojený. A jak se říká:”Do třetice všeho dobrého”. Všechny ve čtvrtek došlé rostliny byly perfektně, profesionálně zabalené, každý květináček ještě zvlášť v papírovém pytlíku. A hlavně jsou to pěkné netřesky.

Z těch nových ze Slovenska bych vám rád představil dva, které se mi zatím zdají být nejzajímavější. První se jmenuje Leopold. Jeho „otcem“, tedy šlechtitelem, je německý pěstitel pan Volkmar Schara, který jej pojmenoval po svém synovi. Pan Schara má syny dva a i ten druhý, Ruben, má svůj vlastní netřesk. Musím uznat, že pan Schara dává svým synům i výpěstkům moc pěkná jména. Leopoldova zvláštní tmavá barva s přibývajícími měsíci sice trochu zesvětlá, ale příští jaro by se měla v plné síle vrátit. Rostlina má krásný tvar a dorůstá většího průměru, takže už pro ni mám přichystanou větší misku, do které se příští týden přestěhuje.

Druhým kouskem je kultivar s názvem Pompeji. Vyšlechtil ho belgický pěstitel André Smits. Listy jsou na dotek „sametové“ a po část roku se pyšní barvou starorůžové. Dorůstá velikosti kolem 5 cm. Zajímavostí je, že tento pěstitel má v nabídce ještě jeden velmi podobný kultivar, který se liší jen jediným písmenem v názvu – Pompeja.

Nové netřesky mi udělaly velkou radost, ale zároveň i trochu starostí, kam je na lodžii všechny poskládám. Vejdou se, ale už tam nezbyde místo pro jediný další květináč. Všechno je v životě jednou poprvé – a u mě je to poprvé, co cítím, že je stav naplněn. Už si přesně nepamatuji, kdy se u mě na lodžii objevil první netřesk, je to už hodně let, ale mám pocit, že tihle nováčci jsou těmi posledními. Mám jich už opravdu dost; možná by to byl rekordní počet v pěstování netřesků na balkoně.

Na závěr přidávám pár fotek. Ten poslední na snímku sice není netřesk, ale Orostachys (skalnice), ovšem do téhle rodiny zkrátka patří také. Misky, květináče, písek i substrát pro sukulenty už mám připravené. Jarní zahradnické práce právě začínají.

Jak se z malé vodní zahrádky stal malý vodní prales

O svém 120 litrovém akváriu jsem na těchto stránkách psal poprvé 14.9. v loňském roce. V té době to byl úplný začátek tohoto botanicko-zoologického experimentu.  Uplynulo necelých devět měsíců od jeho začátku. Relativně krátký čas, i když jak se to vezme. Většina ryb, které v akváriu mám se dožívá věku kolem čtyř let, tak pro ty je to doba celkem dlouhá.

Všechno je jinak. To tvrdí jedno moudro, které údajně pronesl rabín na smrtelné posteli, když se ho jeho žáci ptali na to, co během dlouhého života pochopil. Tak je tomu i trochu s mým akváriem, které původně bylo plánované pro dvě až čtyři skaláry. Nakonec mi došlo, že ač 120 litrové, je přece jen poněkud malé. Tedy pro ryby, jako skaláry, které jsou kromě výrazné výšky i výrazně dlouhověké. Co se akvarijních ryb týká. Na druhou stranu, kdyby takto velké akvárium někdy prasklo, už by se tak malé nezdálo.

V akváriu kromě živočišného osazenstva představeného v tom článku z loňského září přibyla dvě “hejna” ryb. Neonky červené a razbory klínoskvrnné. Oba druhy měly být po deseti jedincích, ale když jsem si přinesl razbory domů, zjistil jsem, že je jich jedenáct. No, už jsem tu navíc nevracel.

V akváriu z nějakých pro mě záhadných důvodů úplně zmizely krevety japoniky. Tedy po několika měsících. Na pohled zmizeli i krunýřovci jednopruzí, ale u nich je to zmizení spíš optické. Nějak se jim změnil životní režim, přes den se drží na listu nějaké z dvou echinodorů a ožívají až večer, kdy je v akváriu tma. Jejich přítomnost je patrná také z ožraných listů některých rostlin. Možná se jim nelíbil denní ruch v akváriu. Neonky i razbory jsou docela čilé.

Zjistil jsem, tedy přesněji zjistil to Martin, že v blízkém parku, kde je takové “jezírko” a v něm se vyskytuje plankton. Tedy o tu nádrž, ve které možná dřív mohl být i nějaký leknín, nebo i pár barevných rybek. Dnes do ní lidé házejí kelímky, obaly, lahve. Trochu slouží i jako odpadkový koš, i  když pravý odpadkový koš se nachází jen pár metrů opodál.  

No, chci rybkám přilepšit i nějakým živým krmením a tak jsem tam pro ně pravidelně chodil. Rybám chutnalo, ale stalo se, že během pár dnů se celá nádrž zazelenala a to takovým způsobem, že nebylo vidět na rostliny u zadní stěny akvária. Nejdříve jsem kvůli rostlinám hodně svítil. Po tomto “rozkvětu vody” jsem svícení omezil, ale nepomáhalo to. Nakonec jsem musel koupit UV lampu, která nebyla zrovna levná. Za to naprosto splnila svůj účel, po pár dnech byla voda v akváriu naprosto křišťálová.

Bohužel, z té hezké zahrádky po snížení doby svícení v akváriu se začaly vytrácet některé kryptokoryny. Za to tři rostliny pro sebe zabraly většinu akvária. Kryptokoryně kadeřavé (Cryptocoryne balansae), která měla být na pěstování rostlinou náročnou se v akváriu nějak zalíbilo a vypustila už dvě odnože, jednu téměř  dvacet centimetrů od ní. Její listy, které jsem čekal tak do půl metru dlouhé jsou mnohem delší.

V akváriu jsem měl tři echinodory. Jeden z nich jsem na poslední chvíli přesadil do jiného akvária, kde snad začne růst. Druhé dva se staly dominantními rostlinami (Devils Eye a Green Flame) a vypustily šlahouny, na kterých bylo květenství. Z květů toho moc nebylo, za to na šlahounech vyrostly nové rostliny.

Viděl jsem, že jak neonky, tak razbory se rády drží ve stínu, který jim kryptocoryna kadeřavá a šlahouny echinodorů s odnožemi poskytují. tak se pomalu a jistě ze “zahrádky” stává bujný “les až prales”. Pro mě je zatím akvárium náhradou za televizi, kterou už dlouhá léta nemáme (a myslím, že o nic nepřicházíme, i když televizní daň platíme). Když bych to měl zhodnotit, tak v období zelené řasy byl program v akváriu spíš horror, ale většinou je to uklidňující, byť trochu monotónní seriál.

Jak vidíte z mých amatérských fotek, fotogeničtější ryby jsou razbory. Asi to bude tím, že neonky jsou stále v pohybu a tak jsou na mých fotkách vždy rozmazané. Zdání klame, při krmení razbory dovedou vyvinout mnohem větší rychlost, které neonky nestačí. Ale mají štěstí, žrádla je dost, i na ně  se dostane. 

Zázrak jara a stíny v nás

Začaly Velikonoce – pro někoho nejvýznamnější křesťanský svátek, pro jiného čas loučení se se zimou. Letošní jaro přichází pomalu a nesměle. Dny jsou stále studené a ranní teploty se drží kolem nuly, jako by se země ještě zdráhala úplně nadechnout.

Přesto už před dvěma týdny rozkvetla zlatice (Forsythia), které lidově říkáme zlatý déšť. Společně s petrklíči a fialkami nám připomíná, že život se zastavit nedá. I když jaro prožívám už bezmála sedm desetiletí, vnímám toto období pokaždé jako zázrak. Sledovat, jak se promrzlá země zahřívá a spící síla pod ní začíná ožívat, se může zdát samozřejmostí. Ale když si uvědomíme, jak vzácný a ojedinělý život ve vesmíru je, musíme uznat, že je to dar, o který bychom měli pečovat.

Velikonoce jsou také svátky vzkříšení a oběti Ježíše Krista. Když se však dívám na dnešní svět a na dějiny lidstva, které jsou tak bolestně spojené s válkami a násilím, cítím úzkost. Připadá mi, že lidstvo jako by stále nebylo schopno pochopit hodnotu života, za který byla přinesena tak velká oběť.

Zatímco v zahradě bojujeme o každý nový květ, ve velkém světě „mocní“ často lehkomyslně rozhodují o životech jiných. Stejně jako dříve králové, i dnes jsou do válek posíláni lidé, kteří by mnohem raději žili v míru a starali se o své blízké. Je smutné, že největší bohatství se stále rodí z výroby zbraní. Každý náboj, který opustí hlaveň, je ranou do samotného srdce civilizace. Ti, kteří o těchto hrůzách rozhodují od bezpečných stolů, do polí zmaru sami nikdy nepůjdou.

Lidský život uteče rychle. Když se ohlédnu, zdá se mi docela krátký. Měl jsem to štěstí, že jsem na rozdíl od svých předků prožil většinu života v míru. To samé bych z celého srdce přál i dalším generacím – nejen u nás, ale všude na světě.

Mám radost z letošního jara. Těším se na slunce a teplo. Bylo by však krásné, kdyby kromě přírody rozkvetly i vztahy mezi lidmi. Kdybychom konečně zažili „jaro nové civilizace“, která už nebude znát ničení a strach.

Jako doprovod k tomuto zamyšlení vám posílám hudební video Vangelise a Irene Papas, které v sobě nese hloubku a důstojnost těchto dní.

Článek mi upravila a zkrátila AI.