Tradescantia Nanouk

Před nějakým rokem, odhaduji tak před čtyřmi, jsem navštívil jedno malé plzeňské květinářství (dnes už neexistující), kde měli v nabídce epipremnum “Manjula”. Jeho listy se mě zdály natolik pohledné, že jsem ho chtěl mít mezi ostatními podobnými epipremny a scindapsy. Jak jsem se tam po vystavených rostlinách díval, padl mi do oka ještě květináč plný pěkně vybarvených listů. Tradescantia Nanouk. Tak jsem domů donesl rostliny dvě.

foto (c) Martin Hetto

Tradescantia Nanouk měla asi tři výhony, pěkně kompaktně rostlé s celkem velkým množstvím listů. Na stonku rostly  jeden za druhým. Někde ve skleníku pěstovaná kytka v těch nejvhodnějších podmínkách.

foto (c) Martin Hetto

Tak pěkná, jako když jsem si ji přinesl dlouho nezůstala. Vzdálenosti, mezi jednotlivými listy se prodlužovaly. Potom vykvetla bílými, celkem nenápadnými květy. Když po nějaké době odkvetla, její původní krása byla ta tam. I když byla přímo u okna a světla měla relativně asi nejvíc, co mohla mít, na jaře už z ní byly jen převážně holé stonky, na jejichž konci bylo pár listů. Tak dva až čtyři….

foto (c) Martin Hetto

No a tak to šlo každý rok. Přes jaro a léto se dala trochu dohromady, aby přes zimu ztratila většinu listů i té rostlinné pohlednosti. Letos na jaře, kdy zas byla téměř bez listí, jsem přemýšlel, jestli má ještě význam to s ní zkoušet dál. Představil jsem si, jak by mohla být krásné někde na jihu, třeba na Madeiře, kde tradescantie rostou jako u nás tráva na trávnících. Vystrčil jsem ji na lodžii, aniž bych očekával nějaké zázraky. No a před týdnem jsem ji přinesl na focení. Momentálně to s ní tak špatné není. 

foto (c) Martin Hetto

O nějaké fakta o ní jsem požádal i AI.

Ale ještě před ní dám prostor několika fotkám pořízeným dnes ráno. Včera večer se začal rozvíjet velký květ růžovokvětého echinopsisu. Otevírá se naplno když už je tma a jeho květ bohužel moc dlouhého trvání nemá.   

foto (c) Martin Hetto

Tradescantia 'Nanouk' je opravdu zajímavá pokojová rostlina, která si v posledních letech získala velkou popularitu díky svým nápadným listům.

Co je Tradescantia 'Nanouk'?

Tradescantia 'Nanouk' je kultivar, což znamená, že nejde o druh, který by se vyskytoval volně v přírodě. Jedná se o uměle vyšlechtěnou odrůdu, která vznikla výběrem a křížením jiných rostlin, aby se docílilo specifických vlastností, jako je například výrazná barva a pevnější, kompaktnější růst.

Kde vznikla a odkud pochází?

Tento konkrétní kultivar byl vyšlechtěn v Nizozemsku v roce 2012. Je výsledkem šlechtitelského programu, jehož cílem bylo vytvořit robustní a atraktivní pokojovou rostlinu s jedinečným vzhledem. Ačkoliv byla vyšlechtěna v Evropě, její "genetičtí předci" pocházejí z rodu Tradescantia, který má původ v tropických a subtropických oblastech Severní a Jižní Ameriky.

Jaké má nároky?

Tradescantia 'Nanouk' je poměrně nenáročná rostlina, což z ní dělá ideální volbu i pro začátečníky. Pro její zdravý růst a udržení krásných barev listů je však důležité splnit několik základních požadavků:

• Světlo: Má ráda hodně jasného, rozptýleného světla. Přímé slunce by mohlo spálit její listy, ale nedostatek světla způsobí, že se ztratí sytost barev (růžová a fialová) a rostlina bude mít delší, "vytáhlé" internodia, čímž ztratí svůj kompaktní tvar. Ideální je umístit ji na východní nebo západní okno.
• Zálivka: Půdu udržujte stále mírně vlhkou, ale ne přemokřenou. Mezi jednotlivými zálivkami nechte horní vrstvu substrátu (cca 2-3 cm) proschnout. Přelití je častou příčinou hniloby kořenů, na což je tato rostlina citlivá. V zimě zálivku omezte.
• Vlhkost vzduchu: Snáší běžnou pokojovou vlhkost, ale vyšší vlhkost vzduchu jí prospívá, zejména v zimě, kdy se topí. Občasné rosení je možné, ale není nezbytně nutné.
• Teplota: Ideální je pokojová teplota, mezi 18-24 °C. Nemá ráda průvan a teploty pod 10 °C.
• Substrát: Prospívá v dobře propustném a lehkém substrátu. Dobrá volba je směs pro pokojové rostliny, kterou můžete obohatit o perlit nebo písek pro lepší drenáž.
• Hnojení: Během vegetačního období (jaro a léto) můžete hnojit jednou za 2-4 týdny tekutým hnojivem pro pokojové rostliny. V zimě hnojení úplně vynechejte.
• Řez a tvarování: Rostlina má tendenci se "vytahovat" a tvořit delší šlahouny. Pravidelné zastřihávání pomáhá udržet ji kompaktní a hustou. Ustřižené stonky se dají snadno zakořenit ve vodě nebo přímo v substrátu, což je skvělý způsob, jak ji namnožit.

Má (zatím) poslední tilandsie

Nikdy neříkej nikdy a proto je v nadpisu to zatím. Tilandsie, o které dnes budu psát nebyla plánovaná, já už si celkem pěknou řádku let říkal, že si vystačím s těmi tilandsiemi, co mám.

Když se v blízkém květinářství koncem léta loňského roku objevilo plato s těmito rozkvétajícími tilandsiemi, podíval jsem se na ně a šel dál. Ohodnotil jsem je sice jako pěkné i zajímavé, ale další tilandsie jsem nechtěl a ještě k tomu byla v květináči.

Utekl víc než měsíc, mezi tím jsme byli na dovolené a na tuto kytku jsem zapomněl. Když jsem po dovolené šel jednou v neděli kolem květinářství, uviděl jsem ve výloze jinou tilandsii, Xerographicu. Tilandsii, kterou jsem už dvakrát měl a která byla jednou z mých nejoblíbenějších. Říká se “do třetice všeho dobrého”. Protože v neděli bylo zavřeno, hned v pondělí ráno jsem krátce po otevření byl v květinářství a prohlížel ty xerographicy. Nebyly špatné, ale ani prvotřídní. Taková byla ovšem jejich cena, přes 800 Kč. To květinářství je dost drahé. Tak jsem si řekl, že za tu cenu nebudu riskovat, že se se mnou xerographica opět rozloučí. 

Když jsem odcházel, zastavil jsem se ještě u plata s na začátku zmiňovanými tilandsiemi. Měli jich tam ještě dobrou polovinu. Už odkvetlých. Některým už začali vyrůstat “potomci”. Jedna měla tři, sice ještě malé, ale moc pěkné. Cena byla necelé dvě stovky. Vzhledem k těm třem novým rostlinkám byla pro mě celkem přijatelná. Tak jsem místo xerographicy přinesl domů tilandsii neznámého jména i původu. Pravděpodobně nějaký dobře rostoucí kultivar.

Jak vidíte na fotkách, za necelý rok ty nové tilandsie pěkně vyrostly. Ty nové vidíte dvě. Třetí, která rostla mezi nimi zakrněla. Že by přírodní výběr? Tilandsie je stále v květináči.

Když jsem ji donesl domů, první co jsem s ní udělal byl pokus jí z té zeminy osvobodit. Nepodařilo se. Kořeny, kterých bylo opravdu hodně prorůstaly až na dno. Tak jsem ji do květináče hned vrátil. Xerographica, pro kterou jsem tehdy šel to sice není, ale pěkná je dost a hlavně je docela nenáročná a možná i vděčná, za to že jsem jí v tom květinářství nenechal.

Protože vidíte už jen odkvetlý květ, této tilandsie, přidám alespoň aktuální květy kaktusů. Protože se mi líbí slovo souhvězdí, vymyslel jsem si pro tyto květy slovo podobné. Soukvětí.     

Ne vždy se to povede - o tuberózách

Na internetu dost často prohlížím nabídky obchodů s rostlinami. I když nemám zahradu, sleduji i sortiment zahradních rostlin. Tak jsem před pár lety narazil na tuberózu. Pro mě neznámou rostlinu. Z hlubin paměti se vynořila věta z nějakého románu, kde jeho hrdince rozbolela hlava z těžké vůně tuberóz. Ani nevím, jestli jsem to kdysi četl, nebo to vymyslela má fantazie.

Zaujalo mě, že tuberózy vykvétají na noc, kdy začíná působit jejich vůně. Rostlinu to v mé představivosti dělalo tajemnou a záhadnou. Byl jsem i zvědavý, jaká je ta jejich vůně. Když jsem se dočetl, že tuberózy se dříve pěstovaly jako pokojové rostliny, začínal jsem přemýšlet, že si jejich hlízu koupím a zkusím je vypěstovat.

Trvalo to pár let, než jsem se k tomu odhodlal. S představou, že prožijí léto u mě na lodžii.

Rozumný člověk by na zkoušku objednal jednu hlízu. No, to by bylo poštovné dražší, než hlíza samotná. Jsem zřejmě trochu extrémista, hlízy jsem objednal ve všech dostupných barvách jejich květů. V bílé, žluté, růžové, lehce červené a o něco tmavší červené. Ze třech různých internetových obchodů. 

Všechny hlízy dorazily počátkem března a hned jsem je zasadil do země. I při pěstování na zahradě by se měly začít pěstovat v místnosti, protože potřebují dost tepla a až v druhé polovině května vysadit na záhon. Ke kvetení potřebují určitý počet nocí, kdy teplota neklesne pod patnáct stupňů. Alespoň tak jsem se to dočetl. Hlízy by měly vypustit listy do měsíce od zasazení. 

Z jednoho zdroje, kde byla objednaná růžová a lehce červená varianta (Pink Sapphire a Cherry)  se listy objevily už po dvou a po třech týdnech. Úzké, světle zelené. Čekal jsem, že budou takové tužší a pevnější. U Cherry se začalo i hodně brzy vyvíjet květenství. Na květenství se vyvíjelo několik květů, ale do samotného kvetení to vydržel jen jeden. Když rozkvetl, dal jsem si ho večer na stůl, u kterého si čtu. Vůně opravdu pěkná, i když jestli se dobře pamatuji na vůni květů gardénie,( která u mě také moc dlouho nevydržela), tak je ta vůně téměř totožná, nebo hodně podobná.

Zbývalo, aby ještě vyrostly listy bílé, žluté a červené. “Cherry” už odkvetla a tyhle ani nevykoukly ze země. Už byl květen a stále nic. Jednou v noci se mi zdálo, že začala růst bílá. Ráno jsem se šel podívat na její květináč a opravdu vyrazil zelený list. 

Za pár dnů se objevily i listy žluté a té, co měla kvést tmavší červenou. U bílé se začalo vyvíjet květenství,  ale celá rostlina po nějakém čase zašla. Rozkvetla ještě růžová, jediná, kterou jsem i vyfotil. Vůně hodně silná, trochu jiná,než u té první. Květy trochu jako voskové, celé kvetení trvalo asi dva týdny. Ještě musím zmínit, že tuberózy zůstaly v místnosti. Po jarních přírůstcích v podobě netřesků a vyletněných kaktusů by se na lodžii už nevešly. Tak zkušenost s tuberózami pro mě moc dobrá nebyla. Rozhodně netvrdím, že to nejsou zajímavé rostliny. Pro někoho, kdo může jejich pěstování začít třeba ve skleníku a potom je přesunout do zahrady to může být zkušenost mnohem úspěšnější.

Protože se mi zdá, že ty dnešní fotky růžových květů jsou dost slabé (rostlina se mi kvůli své výšce přes 1m nepodařila vyfotit najednou)  , přidám ještě fotky nedávno prvně kvetoucího bělokvětého echinopsu. 

Tradičně předávám slovo AI.

Odbornější pohled na tuberózy

Tuberóza, latinsky Polianthes tuberosa, je rostlina s fascinující historií a podmanivou vůní, která po staletí okouzluje lidi po celém světě. Ačkoliv se v dnešní době často setkáváme s jejími kultivary, původním domovem této elegantní krásky je Mexiko. Zde se jí daří v teplých a vlhkých podmínkách, kde v noci uvolňuje svou charakteristickou, intenzivní vůni.

Z botanického hlediska patří tuberóza do čeledi chřestovitých (Asparagaceae), konkrétně do podčeledi Agavoideae, kam spadají například i agáve nebo juky. I když se v literatuře můžete setkat s pojmem Polianthes tuberosa jako s jediným druhem, existuje celá řada kultivarů, které se liší barvou květů (od čistě bílé, přes růžovou, žlutou, až po odstíny červené), plností květů (jednoduché vs. plnokvěté) a samozřejmě i intenzitou a nuancemi vůně. Mezi nejznámější patří 'The Pearl' (plnokvětá bílá), 'Pink Sapphire' nebo 'Sensation'.

Využití v parfumerii a pěstování

Jednou z nejvýznamnějších oblastí využití tuberóz je parfumerie. Jejich sladká, těžká, až smyslná vůně je považována za jednu z nejluxusnějších a nejdražších vonných složek. Květy tuberózy se sbírají ručně, nejčastěji v noci, kdy je jejich aroma nejsilnější. Následně se z nich extrahuje esenciální olej metodou enfleurage nebo extrakcí rozpouštědlem. Její opojná esence se stala ikonickou součástí mnoha prestižních parfémů, kterým dodává hloubku, exotiku a nezaměnitelnou smyslnost. Její vůně je často popisována jako kombinace medu, jasmínu, pomerančového květu a zelených tónů.

Správné pěstování tuberóz vyžaduje trpělivost a specifické podmínky, zejména pokud je cílem dosáhnout bohatého kvetení. Jsou to hlíznaté rostliny, které potřebují dostatek tepla a slunce. Ideální je začít s pěstováním hlíz v interiéru nebo ve skleníku brzy na jaře, obvykle v březnu nebo dubnu, do propustného substrátu. Hlízy by měly být umístěny mělce pod povrchem. Pro vyklíčení a počáteční růst je klíčová teplota půdy nad 18 °C.

Jakmile pomine riziko posledních mrazíků, obvykle v druhé polovině května, lze rostliny přesadit ven na slunné stanoviště. Půda by měla být bohatá na živiny a dobře odvodněná. Během vegetačního období vyžadují tuberózy pravidelnou zálivku, zejména v suchých obdobích, a také přihnojování pro podporu růstu a kvetení. Nejdůležitější pro tvorbu květů je dostatečný počet teplých nocí, kdy teplota neklesne pod 15 °C.

Po odkvětu, obvykle na podzim před příchodem prvních mrazů, se hlízy vykopávají, očistí a uchovávají v suchu a chladu (kolem 10-15 °C) přes zimu. To zajistí jejich přežití a připraví je na další vegetační sezónu. Ačkoliv pěstování tuberóz může být výzvou, zejména v chladnějších klimatických podmínkách, jejich nádherné a intenzivně vonící květy jsou odměnou, která za vynaložené úsilí stojí.

Zvířecí přírůstky

V našem prvním akváriu, které patřilo tetrám ohnivým, už zůstala jen jediná, poslední ryba. Akvárium bylo hodně zarostlé, takže jsem ani neměl jistotu, jestli tam nějaká z původních dvanácti zůstala. Rybky jsme koupili začátkem roku 2020. Tetry ohnivé by se měly dožít dvou až tří let, takže většina z nich se dožila nad poměry dlouhého věku, ta poslední dvojnásobného.

Když se nedávno večer ukázala, aby dala vědět, že je ještě naživu, napadlo mě ji vylovit a umístit do druhého malého akvária s dalšími miniaturními rybkami. Okamžitě ožila a zapojila se do hejna. Už se nebála a neschovávala. Delší dobu jsem uvažoval o tom, jakou rybu do toho prvního akvária dáme. V úvahu připadaly dva páry pavích oček, nebo jeden samec bojovnice pestré. Jak je v poslední době mým zvykem, obracím se o radu na AI. Ta paví očka zavrhla s tím, že ze dvou párů by za nějakou dobu bylo pár desítek ryb a na to je dvacetilitrové akvárium malé.

O radu se obracím, ale nakonec se stejně většinou rozhodnu podle sebe. Ale i tak jsme se šli podívat na nabídku nedaleké Super ZOO. Na první pohled mi tam do oka nepadla ryba, ale malinký ptáček – chůvička japonská. Jedním z mých dětských snů bylo mít klec s cizokrajným ptactvem. I zauvažoval jsem (nahlas), že bych si ten dětský sen mohl splnit v dědském věku. Zalíbila se mi tam i jedna betta – bojovnice, tedy její samec, celý červený, s krásnými širokými ploutvemi, ale zatím jsme ho nevzali.

Doma jsem přemýšlel o těch chůvičkách a dospěl jsem k názoru, že bojovnici ano, ptáčky ne. Ten samý den mi Martin, který je na rozdíl ode mě (nerozhodného a vše několikrát zvažujícího) muž činu, oznámil, že na Temu objednal klec. Bylo rozhodnuto.

Mezitím jsme navštívili další Super ZOO, kterých v Plzni máme několik. Tam mě okouzlila bojovnice, kterou jsem bez rozmýšlení koupil. Zdědila akvárium po tetrách ohnivých. Vylepšené o dobrou filtraci, protože bety potřebují kvalitní vodu. Příjemně překvapila coby chytrá ryba, která okamžitě pochopila, kde je „krmítko“, kolečko z černé pryže, aby se sypané krmení nerozplavalo po celé hladině. Je stále při chuti a sotva vidí, že se blížím k akváriu, už plave k místu, kde své „jídlo“ očekává. Má smůlu, krmit se má maximálně dvakrát denně a ještě malým množstvím, aby se nepřekrmovala.

Když přišla klec, zamířili jsme do Super ZOO pro chůvičky. Ta, která se mně tak líbila, už tam nebyla. Ani jsem se nedivil, byla opravdu pěkná. Na internetu jsem zjistil, že i jedna z dalších Super ZOO na opačném konci města by chůvičky měla mít. Hned jsme se tam rozjeli. Trolejbusem a tramvají. Ty dvě, co tam měli, seděly přitisknuté k sobě. Z toho jsem usoudil, že spolu budou dobře vycházet. Navíc byly v těch barvách, jaké jsem si představoval. Jakoby na nás čekaly, i na svou novou a poměrně velkou klec.

Zpáteční cesta v MHD pro ně nebyla příjemná. Byly každá ve své malé, papírové přepravní krabičce. Neviděly na sebe a jistě zažívaly strach. Bylo zřejmé, že by se z toho zajetí rády dostaly. Když jsme je vypustili do klece, byly značně přešlé. Potom Martin dostal dobrý nápad a pustil jim nahrávku ptačího zpěvu. Viditelně ožily. V pondělí jsme je koupili, teď je sobota. Mně a zřejmě i jim, podle toho, jak se chovají, připadá, jako by tu byly doma snad odjakživa.

Svou část článku pro vás tradičně napsala AI.

Zásady chovu bojovnice pestré a chůviček v zajetí

Pro správný a spokojený život zvířat v zajetí je klíčové zajistit jim podmínky co nejvíce se blížící jejich přirozenému prostředí a specifickým potřebám. Bojovnice pestrá (Betta splendens) a chůvičky japonské (Lonchura striata domestica) jsou sice oblíbenými domácími mazlíčky, ale každá vyžaduje specifickou péči.

Bojovnice pestrá (Betta splendens)

Bojovnice jsou známé pro svou krásu a osobitost. Často jsou bohužel chovány v příliš malých prostorech, což jim škodí.

• Akvárium: Minimální objem pro jednoho samce bojovnice by měl být alespoň 20-30 litrů. Větší akvárium je vždy lepší, poskytne stabilnější parametry vody a více prostoru pro pohyb. Důležité je také akvárium zakrýt, protože bojovnice dokáží vyskakovat.
• Voda: Bojovnice pocházejí z teplých, pomalu tekoucích vod jihovýchodní Asie. Potřebují stabilní teplotu vody kolem 24-28 °C. pH by se mělo pohybovat v rozmezí 6.5-7.5. Kvalitní filtrace je nezbytná, ale proud vody by neměl být příliš silný, protože dlouhé ploutve bojovnic by ho špatně snášely. Pravidelná výměna části vody (asi 20-30 % týdně) je klíčová pro udržení čistoty.
• Substrát a dekorace: Měly by být použity jemné substráty a oblé kameny, aby si bojovnice nepoškodily ploutve. Rostliny, živé i umělé (pokud jsou hladké a bez ostrých hran), poskytují úkryty a pocit bezpečí.
• Krmení: Bojovnice jsou masožravci. Základem by měly být kvalitní vločková nebo granulovaná krmiva určená speciálně pro bojovnice. Doplňkem mohou být živé nebo mražené krmivo, jako jsou patentky, artemie nebo komáří larvy. Krmit by se mělo 1-2x denně v malých dávkách, které ryba zkonzumuje během několika minut. Překrmování vede ke zdravotním problémům a zhoršení kvality vody.
• Spolužití: Samci bojovnic jsou teritoriální a agresivní vůči jiným samcům svého druhu, proto by měl být v akváriu pouze jeden samec. Se samicemi mohou být chováni, ale je to složitější a vyžaduje větší akvárium a zkušenosti. S jinými druhy ryb je třeba být opatrný – vhodní jsou klidní, menší společníci, kteří nebudou bojovnici okusovat ploutve.

Chůvička japonská (Lonchura striata domestica)

Chůvičky jsou společenští a nenároční ptáci, ideální pro začínající chovatele. Jsou velmi klidné a rády žijí ve skupinách.

• Klec: Pro pár chůviček je ideální klec s minimálními rozměry 60x40x40 cm (délka x šířka x výška). Čím větší klec, tím lépe, zejména pokud plánujete chovat více ptáků. Důležitý je dostatečný prostor pro let. Klec by měla být umístěna na klidném místě bez průvanu a přímého slunce.

Vybavení klece:

• Bidýlka: Různé tloušťky a materiály (přírodní větve) jsou nejlepší pro zdraví nohou.
• Krmítka a napáječky: Snadno čistitelné a umístěné tak, aby do nich nepadal trus.
• Koupací nádoba: Chůvičky se rády koupou, proto je vhodná mělká miska s čerstvou vodou.
• Hračky: Můžete přidat různé houpačky, žebříky nebo zvonečky, ale nepřehánějte to s množstvím, aby se nezmenšil prostor pro let.
• Krmení: Základem stravy je kvalitní směs prosa a dalších drobných semen pro exoty. Doplňovat stravu je nutné zeleným krmením (např. pampeliška, ptačinec žabinec), ovocem a zeleninou (jablko, mrkev, okurka). Grit (směs písku a minerálů) je nezbytný pro trávení a vápníková sépiová kost pro dostatek vápníku.
• Společenský život: Chůvičky jsou velmi společenští ptáci a nikdy by neměly být chovány samotné. Minimálně v páru, ale ideální je skupina, kde se cítí nejlépe.
• Čistota: Klec by se měla pravidelně čistit, podestýlka (např. písek pro ptáky nebo papír) měnit denně nebo obden. Krmítka a napáječky by měly být denně vymývány.

Zamioculcas “Zenzi”

Jsou to dva roky a pár dnů, kdy ke mně zamioculcas “Zenzi” dorazil. Přišel ještě s jednou aglaonemou z Polska. Zatímco aglaonema živoří, jako by se rozhodovala, jestli žít, nebo se rozloučit, Zenzi pomalu, ale úspěšně přirůstá.

Nebyl jsem příznivcem zamioculcasů. Považoval jsem je za módní rostliny, které vypadají jako by byly z umělé hmoty. Vše se změnilo, když jsem na youtube narazil na návod, jak tyto rostliny pěstovat z jednotlivých lístků. Tedy, kdybych ten list zamiokulkasu přirovnal k listům stromů, byl by to list lichospeřený. Na tom videu bylo vidět, jak se dá rostlina vypěstovat z jednotlivých “lístků” tohoto listu. Případně jedné větve s listy - nevím, jak to zamioculcasy mají. Rozmnožovat se dá jak z lístků samotných, odříznutých od stonku, tak z lístků s kouskem stonku.

Mému botanickému pokusu posloužil starší list z bohatě rozrostlé rostliny, která byla v mém zaměstnání na chodbě. Zkusil jsem dát do vody dva lístky bez stonku a dva s kouskem stonku. Trvalo dost dlouho, než se objevily první kořeny. U listů bez stonku dříve. Listy jsem dal do vody koncem března, do země jsem je sázel až v srpnu, kdy kromě kořenů už byla v místě řezu malá hlíza. List zůstal nahoře, hlíza s kořeny šla do země.

První listy začaly vyrůstat až koncem jara roku příštího. Ze země vyrostl jakýsi pupen, ze kterého později vyrostl celý list. Když vypěstujete rostlinu takto od mala, uděláte si k ní vztah a začne se vám líbit. Měl jsem čtyři rostliny, dvě jsem si nechal a mám dodnes, dvě jsem daroval. Dnes jsou už tak veliké, že by šly těžko fotit, ale ten základní zamioculcas zná jistě každý, kdo se o pokojové rostliny trochu zajímá. Větší z nich už letos dvakrát kvetl, no květ podobný květu áronovitých rostlin, mezi které zamioculcas patří. 

Když se zamioculcas stal mou oblíbenou rostlinou, zajímalo mě, jestli je jediný svého druhu, případně zda jsou už na trhu nějaké kultivary. Tak jsem narazil na Zenzi. Na první fotce vidíte, jak vypadaly jeho začátky u mě. V tak malém květníku a ještě v jakési rašelině jsem ho nemohl nechat. Když jsem ty dva listy z té podivné zeminy z jakési průmyslové pěstírny kytek vyndal, zjistil jsem, že jim teprve začínají vyrůstat kořeny. Žádná hlíza. Každý list dostal svůj květináč.    

foto (c) Martin Hetto

foto (c) Martin Hetto

Přirůstat začaly až počátkem léta minulého roku. Jednomu přirostl jeden list, druhému dva. To vše se v letošním roce zopakovalo. 

foto (c) Martin Hetto

V loňském roce jsem v nedalekém květinářství viděl prodávat velký, kompaktní trs tohoto zamioculcasu. Byl opravdu velmi atraktivní a nemít tyto dva trpaslíky, asi bych neodolal. Třeba se takové rostliny za pár let dočkám.

foto (c) Martin Hetto

Jako vždy se s nějakou informací přidá i AI, já ještě doplním že původní zamioculcas zamiifolia pochází z východní Afriky.    

Pěstování zamiokulkasu: Nenáročný společník do každé domácnosti

Zamiokulkas (Zamioculcas zamiifolia), často přezdívaný „ZZ rostlina“, je v posledních letech nesmírně populární a není divu proč. Jeho nenáročnost a exotický vzhled z něj dělají ideální volbu pro začínající pěstitele i ty, kteří nemají na rostliny mnoho času.

Jaké má zamiokulkas nároky na pěstování?

Zamiokulkas je známý svou extrémní odolností a schopností přežít i v méně ideálních podmínkách. Nicméně, pro jeho optimální růst a prosperitu je dobré dodržet několik základních pravidel:

• Světlo: Zamiokulkas preferuje světlé místo s nepřímým světlem. Snese sice i stín, ale v tmavších koutech bude růst pomaleji a může mít řidší listy. Přímé slunce, zvláště v létě, by mohlo spálit jeho listy. Ideální je umístění u okna orientovaného na sever nebo východ, případně dál od okna na jih či západ.
• Zálivka: Toto je klíčový aspekt a nejčastější příčina problémů. Zamiokulkas je sukulentní rostlina, která ukládá vodu ve svých tlustých oddencích a stoncích. Proto je mnohem lepší ho zalévat méně než více. Půda by měla mezi zálivkami zcela proschnout. V zimě, kdy je rostlina v klidovém stavu, zálivku ještě více omezte. Přelití vede k hnilobě kořenů a je pro rostlinu fatální.
• Půda: Potřebuje dobře propustnou půdu, ideálně směs pro sukulenty a kaktusy, nebo běžný substrát smíchaný s pískem či perlitem pro zlepšení drenáže.
• Teplota a vlhkost: Zamiokulkasu vyhovují běžné pokojové teploty, ideálně mezi 18-25 °C. Nemá rád průvan ani teploty pod 10 °C. Co se týče vlhkosti vzduchu, je velmi tolerantní a snese suchý vzduch v bytech. Rosit listy není nutné.
• Hnojení: Během vegetačního období (jaro-léto) můžete hnojit jednou za měsíc tekutým hnojivem pro pokojové rostliny nebo sukulenty, ale v poloviční koncentraci, než je doporučeno. V zimě nehnojte vůbec.
• Přesazování: Zamiokulkas roste pomalu a nemá rád časté přesazování. Přesazujte jej, až když kořeny začnou prorůstat ven z květináče, obvykle jednou za 2-3 roky. Vyberte jen o něco větší květináč.

Kolik existuje druhů a kultivarů?

Ačkoliv se v běžných obchodech setkáváme převážně s jedním druhem, Zamioculcas zamiifolia, existuje několik zajímavých kultivarů, které nabízejí variace v barvě a tvaru listů:

• Zamioculcas zamiifolia 'Raven' (nebo 'Dowon'): Tento kultivar je velmi oblíbený pro své téměř černé, lesklé listy, které se vyvíjejí ze světle zelené barvy. Je to skutečný vizuální skvost.
• Zamioculcas zamiifolia 'Zenzi': Právě o tomto kultivaru je tvůj článek! 'Zenzi' se vyznačuje kompaktnějším růstem a menšími, zaoblenějšími, tmavě zelenými listy, které jsou nahloučené na kratších stoncích. Je ideální pro menší prostory.
• Zamioculcas zamiifolia 'Super Nova': Podobně jako 'Raven' má tmavé listy, ale s ještě výraznějším leskem a robustnějším vzhledem.
• Zamioculcas zamiifolia 'Lucky ': Tento kultivar má kompaktní růst a zaoblenější listy.
• Zamioculcas zamiifolia 'Variegata': Vzácnější kultivar s panašovanými listy, které mají krémové nebo žluté skvrny.

Zamiokulkas je zkrátka rostlina, která vám odpustí lecjaké pěstitelské prohřešky a odvděčí se vám svou krásou a nenáročností. Ať už si vyberete klasický druh, nebo některý z kultivarů, stane se ozdobou vašeho interiéru.