neděle 26. února 2017

Tillandsia atroviridipetala - další zelený minikvět

V tomto téměř již uplynulém týdnu jsem v zahrádkách viděl rozkvetlé sněženky, na poli jsem slyšel zatím nesmělý zpěv skřivana. Bylo to jen pár nesmělých trylků, ale spolu se sluncem několika posledních dnů je to naděje, že jaro je za dveřmi.


K tomu očekávám, že poprvé vykvete jedna tilandsie, která bude v nejbližších týdnech představena. A znovu rozkvetla další, s velmi krkolomným jménem, Tilandsie atroviridipetala.
Už jsem o ní psal na těchto stránkách nejméně dvakrát. Ale je to má oblíbená tilandsie, kterou jsem měl ve více variantách.


Správně jsem napsal měl v minulém čase, během posledních dvou let se se mnou rozloučily tři z mých pěti atroviridipetal. Prostě zima v paneláku pro ně není to pravé. Z toho, kolik jsem jich měl je vidět, že tato tilandsie patřila k mým nejoblíbenějším. Je pohledná sama o sobě, ale nejvíc se mi na ní líbí barva jejího miniaturního květu.


Tato konkrétní atroviridipetala, jejíž název by měl znamenat tmavě zelený květ pochází z výstavy tilandsií v Chotči před nějakými deseti lety. Je to už třetí generace. První po odkvětu odnožila, ale její potomek sám nikdy nevykvetl. Alespoň dal život další odnoži a to je ta právě rozkvetlá a je to třetí květ tohoto květenství.


Přemýšlel jsem o tom, že je asi zbytečné nechat ji znovu fotografovat, ale vzhledem k tomu malému zelenému květu, který se při nejlepším objeví zas až za nějaký ten rok jsem opět neodolal. Druhý důvod je, že kytek, o kterých jsem nepsal už tak moc není a myslím, že podstatnou zásluhu na návštěvnosti těchto stránek mají právě Martinovo fotky.

Dělá nejen pěkné fotky, ale jdou mu i ruční práce, na důkaz přikládám odkaz:


A ještě nějakou pěknou písničku.
 

sobota 18. února 2017

Aloe juvenna

Aloe juvenna je podle mé zkušenosti jedno z nejvděčnějších aloí a sukulentních rostlin vůbec.
Malou rostlinu jsem si koupil před jedenácti lety a dnes na fotkách z tohoto týdne vidíte její potomky, tedy její odnože.

Ty původní byly už trochu přerostlé, odspoda zaschlé a při mytí oken v práci, kdy mně kolegyně ty největší “hrůzy” vyhazovala a upravovala, padly za oběť jejím estetickým nárokům na to, jak má kytka krášlící pracovní prostředí vypadat.

Aloe juvenna si z toho příliš nedělá a roste spokojeně dál. Kromě této představené rostliny, rostoucí stále v původním květináči o průměru devíti centimetrů jsem ještě pro výzdobu okna u schodiště zakoupil asi o rok později další roslinu, myslím že v OBI. Za nějakých pár desetikorun.  

To jsem zasadil do truhlíku, kde v dostatku, až přemíře prostoru začalo téměř bujet, růst až moc do délky a roztahovat se na úkor ostatních sukulentů z téhož truhlíku. Za to tam poprvé a   také naposledy vykvetlo, později bylo také dosti zredukováno.

Jak je vidět, při lepších podmínkách může trochu víc přirůstat, když je drženo v omezeném prostoru malého květináče, přizpůsobí se podmínkám.

Na Wikipedii jsem se dočetl, že toto sympatické aloe pochází z Keni, kde žije na skalách ve výšce 2300metrů nad mořem. Jeho naleziště je prý jen na jediném místě.

Podle Encyklopedie sukulentů je Aloe juvenna jedno z nejčastěji pěstovaných miniaturních aloí. Vzhledem k tomu jednomu nalezišti někde v horách v Keni, docela obdivuhodné.


sobota 11. února 2017

Pleomele reflexa (Dracena reflexa)

Po roce devadesát (v minulém století), když kapitalismus nahradil socialismus, začaly vyrůstat velké obchodní domy, jeden za druhým. Na místě na jednom konci Plzně, kde dřív stály domy s velkými zahradami vyrostlo vedle sebe víc obchodních domů. V tom největším se dostalo vše možné od potravin až po nevím co a otevřeno tam měli 24hodin denně, svátky, nesvátky.

Budova, ve které je nejvíc obchodů je ryze praktická, bez oken, jen s umělým světlem zářivek. Na chodbách mezi obchody jen pár laviček a jako dekorace velké květináče a v nich “stromy”.Že to nejsou stromy, mně bylo hned jasné. Nejdříve jsem měl podezření, že to ani nejsou živé kytky, když mají dlouhodobě vydržet s tím umělým světlem. No, byla to dracena reflexa, nebo spíše pleomele reflexa, dotyčnou rostlinu najdete pod oběma názvy.


Tehdy jsem tam chodil nakupovat každý týden, vždy jsem sledoval, jak se těm stromům pod tím umělým dvacetičtyř hodinovým světlem asi žije. Kupodivu byly stále stejně zelené a vypadaly docela dobře. Přešlo pár let, to už jsem tam téměř vůbec nechodil. Potom jednou jsem se tam zas vydal. Čekal jsem tam na té chodbě zrovna u té jedné rostliny a díval se, jak sešla. Nevypadala už moc k světu, polámané větve. Jedna ulomená na konci obrůstala několika novými, malými výhony. No, pleomela reflexa, já najednou dostal ten zelený reflex a za chvíli se mi v dlani schoval ten nejmenší výhonek.

Ani jsem pořádně nevěděl, proč jsem si zas přidělal další starost. Dracena byla neprakticky velká. Snad mi jí tak zdecimované bylo líto a chtěl jsem alespoň kousek z ní zachránit. Po nějakém roce už tam byly jiné rostliny. Možná jsem jí chtěl dopřát trochu toho denního světla.
Tři listy z nichž největší měl tak dva centimetry na délku. Asi tři milimetry stonku. Moc malý “řízek”. Ale nakonec se po pár týdnech objevil malý kořínek, potom druhý.


S dracenami jsem měl do té doby docela dobré zkušenosti, tedy pokud je nenapadly svilušky nebo jiná havěť. Vždy rostly dobře a rychle, někdy až moc. Tato nerostla první tři, čtyři roky téměř vůbec. I když byla na světle, v teple, rostla naprosto minimálně. Ještě takovým způsobem, že jeden list přirostl, jeden zežloutl a upadl. Při stěhování jsem chvíli váhal, jestli vyhodit, nebo stěhovat, ale mně prostě to vyhazování kytek nějak nejde.

Tady v paneláku nastal obrat. Najednou začaly růst větší a hezčí listy, stonek zesílil. Tedy nic není ideální. místo aby rostla nahoru, rostla vodorovně. Zatím to nevadí. Za ty další čtyři roky narostla do délky čtyřiceti centimetrů, jednotlivé listy mají kolem čtrnácti centimetrů na délku a dva a půl na šířku. Na konci roku mě překvapila rostoucím květenstvím. Ale květy, ještě nerozvité začaly opadávat. Tak byla pro jistotu vyfocena, ještě než se nějaký otevřel. Co kdyby všechny opadaly ještě před otevřením.


Minulou sobotu v pět hodin ráno, když jsem vstával jsem zajásal, květy byly otevřené. Jenže po osmé už byly zavřené a otevřely se zas až po dvanácti hodinách, za tmy. Tato kytka prostě kvete v noci. Tak bohužel, je to bez fotky otevřených květů. Květy jsou docela pěkné, tak trochu připomínají květy tchýnina jazyku, ale řekl bych, že jsou o něco hezčí a relativně barevnější. Předpokládal bych, že budou vonět, no co jiného by také měly noční můry, které je zřejmě opylují nalákat. Asi nemám citlivé čichové ústrojí těch nočních motýlů, nic necítím.

Co ještě o Pleomele reflexe napsat?  Pochází z Madagaskaru, Mauricia a dalších přilehlých ostrovů v Indickém oceánu. Domorodci ji používali při léčbě malárie a jiných nemocí, ale nebylo prokázáno, že by měla nějaké léčivé účinky. Za to bylo prokázáno, že účinně čistí vzduch, zejména od formaldehydu. Kromě základní zelenolisté varianty se vyskytujÍ i pestolisté. K dostání jsou pod názvy Song of India a  Song of Srí Lanka.


   

sobota 4. února 2017

Haworthia attenuata

Haworcie attenuata byla mou první haworciíí. Utíká to, je to už více jak třicet let. Vlastně jsem v té době ani nevěděl, že je to haworcie, možná jsem si myslel, že jde o nějaké malé aloe. Potomky té původní mám v práci dodnes. To svědčí o tom, že tato haworcie je s nadsázkou téměř nezničitelná.


Tedy ne všechny haworcie jsou tak odolné, aby snesly vše, co ona. Přelití, vystavení plnému slunci … Dnes to bude ale o jiné attenuatě. Koupil jsem ji pod názvem Haworcie attenuata Nico Mare. To jméno je dnes zřejmě neplatné, našel jsem ji pod attenuatou Donut Port Elizabeth a podle fotek jsem jednu podle mě totožného vzhledu našel pod označením attenuata clariperla.


Jak se správně jmenuje, to pro mě není až tak podstatné, podstatné bylo, že dotyčná haworcie, kterou jsem si objednal byla ta samá, jako na fotce. Už to bude také nějakých deset let.


Musím přiznat, že jsem o ni po pár letech díky vlastní blbosti málem přišel. Bylo to po přestěhování do paneláku, kde bylo méně místa na oknech. Spoléhaje na to, že bude stejně odolná, jako ta starší attenuata, umístil jsem ji trochu stranou od okna a předpokládal, že světla má dost. Neměla. Ale hned jsem to nepoznal. Možná až po roce, kdy byla na tom místě  se mi začala zdát nějaká divná. To už měla na mále.


Ale haworcie  o kterých si myslíte, že už to mají za sebou se někdy zázračně za nějaký čas proberou. Stačí je dát no nové zeminy, umístit je na lepší místo. Tedy místo, kde je dost světla, ale nepálí přímé slunce. Na fotce z minulého týdne je vidět, jak se vzpamatovala. Tedy po dvou letech, kdy byla znovu “vzkříšena”.


Protože se mi líbí, už ji pro jistotu na tom okně nechám. Jinak zálivka jednou týdně, v létě přiměřená, v zimě opatrná.  



  

sobota 21. ledna 2017

Aloe cv. Lizard Lips

Tak mně v práci začíná kvést jedno malé a vděčné aloe. Vzpomněl jsem si, že jsem ho při téže situaci vyfotil vloni v únoru. Ani sám nevím, proč od té doby nedošlo k jeho představení. Možná proto, že nejsem na aloe zas tak velký odborník a nejsem si zcela jistý, který kultivar Aloe rauhii toto u mě už pěkných pár let rostoucí aloe je.



Mám takový zvyk, že když obdržím novou zásilku rostlin, napíšu si jejich názvy do kalendáře, na ten den, kdy ke mně dorazily. Tak jsem dohledal, že toto aloe má být Aloe Lizard Lips. Tedy proč zrovna ještěrčí rty, to nevím. V mládí jsem se nachytal ještěrek, ale jejich rty mi tedy listy tohoto aloe nepřipomínají. Třeba pěstiteli, Johnu Bleckovi, který toto aloe vypěstoval připomínaly nějakou jinou, exotickou ještěrku.



Tedy pokud je to přesně Lizard Lips. Mně se nějak zdají na fotkách ty kultivary Aloe rauhii podobné. Lizard Lips by měl být multihybrid. Jak jsem z informací na internetu pochopil, zmíněný pěstitel nejdříve zkřížil Aloe descoinsii a Aloe calcarophila. Výslednou rostlinu zkřížil s Aloí bellatula a výsledek nakonec s Aloí rauhii.



Všechna uvedená aloe jsou pěkná, takže výsledek nemohl být jiný. Rostlina je to navíc velmi životaschopná. Důkazem je i to, že na okenním parapetu žije dnes ve třech květináčích. Dva z nich jsou na okně obráceném na jih, jeden na okně na západ. Ty na jižním jsou menší, mají kratší listy, ale jsou kompaktněji rostlé. Na západ obráceném okně jsou rostliny tohoto aloe největší s nejdelšími listy.



Květy se objeví nejméně dvakrát, možná i třikrát do roka. I když toto aloe není “čisté krve” a na nějakou lokalitu v jeho případě nemůže být ani pomyšlení, je to rostlina velmi pěkná a schopná dělat  pěstitelům radost.



Pan John Bleck si při jejím vzniku jistě dost vyhrál a užil si jistě napětí, co z jeho pokusů vznikne. Být učitel, dám mu za jeho pokus jedničku s hvězdičkou, dvakrát podtrženou a doufal bych, že díky jeho hravosti bude sukulentní svět obohacen ještě o nejednu pěknou rostlinu.   


sobota 14. ledna 2017

O tom, jak v zimě přežít až do jara

Včera obleva a náledí. Dnes zas padá sníh, ale teploty jsou kolem nuly, tak z toho chvíli bílého sněhu zbude na ulicích za chvíli mokrá břečka. Zima je sice ve chvílích, kdy je sníh a mrazivo líbivá, bílá a čistá. Když se ale podívám na mé kytky,  nevypadá to, že by tím byly nějak nadšené, a že by ta zima byla jejich oblíbeným obdobím. Možná za ta léta soužití s kytkami přebírám jejich kolektivní vědomí, nebo podvědomí. Zatím sice nezelenám a neobrůstám listy, ale tu zimu nepotřebuji ke štěstí a spokojenosti stejně jako ty mé rostliny za okny.



Ty venku v přírodě za ta staletí a tisíciletí přejala režim zimního spánku a odpočinku. Naši předci zřejmě opravdu pocházejí z Afriky, ten zimní spánek nám vlastní není. Jistě se najdou mnozí příznivci zimy a zimních sportů a jiných radovánek. Věřím, že na druhou stranu je nás takových více, kteří by zimu vyměnily za dvojnásobně dlouhé jaro, nebo třeba hezké babí léto.



I když vím, že je to pouze “časový optický klam”, nebo jak to nazvat, ten leden a někdy i nejkratší měsíc v roce, únor, se mně zdají nejdelšími měsíci v roce. To světlo a slunce myslím nechybí jen rostlinám, ale i velkému množství lidí žijících v našem zeměpisném pásmu.
Někdy díky té dlouhé zimě, krátkým dnům a dlouhým nocím dochází i ke zhoršení nálady a pocitu, že to jaro a po něm léto snad už nikdy nepřijde.



Deprese prý začíná být epidemií dnešní doby. Nemusí jít přímo o depresi, ale o horší náladu, nedostatek radosti optimismu. Dobré myšlenky by se měli sdílet a tak dnes nabídnu pár typů, které by mohly tu zimu a ne-nálady nějak přečkat.




V minulém roce jsem narazil na pro mě nový pojem Pozitivní psychologie. Nejprve jsem objevil stránky  paní PhDr. Michaely Peterkové. Na těch je ke stažení zdarma dost podnětných materiálů a článků. Potom jsem si přečetl pár knih od psycholožky a autorky. Pokračoval jsem knihami jednoho ze zakladatelů pozitivní psychologie Martina Seligmana. Moc mě také zaujala kniha anglické autorky Miriam Akhtar - Pozitivní psychologií proti depresi.



Před třemi roky jsem také náhodou narazil na YouTube na terapeuta Jana Zahradníka Havelku a jeho povídání o cestě z deprese, které už má dnes více jak dvěstětřicet pokračování. Zde je odkaz na začátek jeho videí : https://youtu.be/tIHXe1yR_MY



Tak to byly typy, když je ta nálada už opravdu hodně dole. Při mírném zhoršení pomohou nějaké oblíbené činnosti. Jedno úsloví praví, že se něco rozchodí. Chůze jako náš nejpřirozenější pohyb nikdy neškodí, čím více, tím lépe. Tu správnou denní dávku si člověk jistě najde sám.



Pokud je člověk extrovert, má jistě dost přátel a kamarádů, se kterými se vypovídá. Introverti to štěstí nemají, ale i tady jde kontakt a  obohacení moudrými myšlenkami druhých čerpat z knih, kde mne naposledy moc zaujala poslední kniha Václava Cílka Co se děje se světem, ale také z filmů i z hudby.



Hudbu lze zdarma poslouchat z hudební aplikace Spotify, která mě příjemně překvapila zásobou staré i nové hudby, také klasiky a velkého množství žánrů. I novinek, takže díky tomu před tím, než se rozhodnu koupit nějaké CD, několikrát si ho mohu pustit v této aplikaci abych si byl jist, že ho opravdu ke spokojenosti potřebuji.


Poslední typ, jak si případně zkrátit dlouhé zimní večery je sociální síť Pinterest. Svět vnímáme asi nejvíce očima. Tady si lze vybrat nějaké oblíbené téma a sbírat obrázky k němu. Vytvářet si nástěnky s těmito tématy. Jako příklad posílám odkazy  na dvě z mých nástěnek nazvaných “Kolibřík” a “Lotus


A raději už budu končit, protože jak se dříve říkalo, neraď, není ti šedesát, v Moskvě si nebyl, tak podle těchto kritérií bych radit opravdu neměl. Tak to berte jak chcete, třeba i trochu jako drzost ode mně. Ale je to pro případ, že by se z toho něco někomu přes tu zimu hodilo.

Tak ještě odkaz na nějakou pozitivně naladěnou písničku s hezkým videem :

Photos (c) Martin Hetto
 

sobota 7. ledna 2017

Tillandsia argentina

Dnes to bude o jedné malé tilandsii, pocházející z trsu, který u mě začal růst před deseti lety.
Nerostl moc rychle, ale jak se říká, co se vleče, neuteče. Nakonec byl z jedné rostliny docela pěkný trsík několika odnoží. Možná po sedmi, osmi letech se začal rozpadat.


Při mé nešikovnosti mně jedna z jeho rostlin ve chvíli, kdy jsem je sundaval z nejhořejší police na okně, abych je orosil, spadla a zlomila se. Ono tedy ten trs už nějak nebyl tak pěkný, jako dříve, v našem dřívějším cihlovém bytě, kde se tilandsiím dařilo lépe a měly i více světla.


Nejdříve mě napadlo tu zlomenou rostlinu vyhodit, zbylo jich tam ještě víc. Ale potom jsem její konec položil na trs aerantosu na okně v  mém pokoji. To bylo před dvěma roky.

Podle názvu dnešního článku je už jasné, o jakou tilandsii se jedná. Tilandsie argentina, jak už její jméno napovídá pochází z Argentiny, ale měla by růst i v Bolívii a jak jsem se dočetl na internetu, i v Belize. Roste především na skalách a podle knihy o tilandsiích i na stromech.


Za ty dva roky zlomená kytka stačila vyrůst. Na jejím konci vyrostl i kořen, který se vlastně ani neměl čeho chytit. Na tom trsu aerantosu je posazená dodnes. Od listopadu bylo jasné, že pokvete. Na začátku vánoc se ukázal první květ. Fotky, které vidíte jsou pořízené dva dny před koncem roku a jak jsem se díval dnes, právě ji rozkvetl nový, asi už poslední květ. Na tilandsii poměrně dlouhé kvetení.


Jaký závěr z toho dnešního “povídání” vyplývá? Můžeme se cítit zlomení, nebo si něco zlomit. Případně nám i někdo může zlomit srdce. Ale to se zahojí a můžeme se těšit na nový rozkvět v našem životě.


Dnes posílám odkazy na dvě hezké  písně s ještě hezčími klipy. Když se budete pozorně dívat, v tom druhém na krátký moment zahlédnete i medvídka koalu.